tisk-hlavicka

Mnohem více si teď vážím práce pedagogů

Rozhovor s Ilonou Blažkovou o tom, jaké to je, když máte deset dětí a ze dne na den se zavřou školy.

Když jsem dorazila za Ilonou Blažkovou k rozhovoru o tom, jaké to je, když máte deset dětí a ze dne na den se zavřou školy, uvítala mě se slovy: „Ty jsi ještě neobědvala,“ a nabídla mi polévku. Dětská psycholožka a desetinásobná maminka se mnou moc zajímavě mluvila o tom, jak si váží učitelů svých dětí a co ji současná situace naučila.

Poznámka redakce: Rozhovor byl zaznamenán v roce 2020.

11. března se zavřely školy v České republice, kromě školek, které byly otevřeny asi o týden až deset dní déle. Kolika z tvých dětí se uzavření týká?

Uzavření škol se dotklo všech mých dětí – nejstaršímu je 21 a nejmladší 4 roky –, kromě poslední čtyřleté dcerky, která ještě nenavštěvuje předškolní zařízení.

A jak děti uzavření škol vzaly?

Počáteční reakce se podobala výbuchu sopky. Všichni se radovali, že nastaly prázdniny (směje se). Brzy jim však došlo, že karanténa se vztahuje hlavně na sociální kontakty, protože přípravu do školy si musí udělat doma. Kamarádi jim skutečně začali chybět. Technické možnosti v podobě Messengeru a WhatsApp jim částečně pomohly pokrýt jejich individuální potřeby. Po uvolnění karanténních podmínek se děti domlouvaly na osobních schůzkách, byla to tzv. náhodná setkání.

V současné době se do školy vracet nechtějí a vyhovuje jim nastavený režim. Mají více osobního volna, mohou déle spát. Od počátku jsme si stanovili přesný rytmus dne s pevným začátkem vyučování. Odpoledne, když jsou se školní prací hotové, se mohou věnovat vlastní zábavě. Navykly si hodně číst, a po otevření knihoven si půjčují skoro každý den nové knihy.

Učit se on-line není snadné, stejně jako učit on-line. Jak pro žáky a jejich rodiče, tak pro učitele nastala nezvyklá situace. Jak se s tím školy tvých dětí popasovaly?

Ano, nová situace pro všechny zúčastněné. Začátky nebyly jednoduché. Bylo potřeba rozmístit děti do jednotlivých pokojů tak, aby se vzájemně nerušily, a zároveň abych mohla dohlížet na ty, které potřebovaly pomoc. Rychle jsem musela zakládat dětem účty v on-line systému jednotlivých škol. Nejvíce mě vyváděly z míry problémy technického charakteru jako výpadek sítě, nesrozumitelné instrukce pro vytváření účtů apod.

Děti navštěvují čtyři různé školy a každá z nich používala jinou formu komunikace jak s rodiči, tak s dětmi. Zpočátku zadávali učitelé úkoly přes systém Bakaláři, jiní přes mail anebo Classroom. Tato zadání jsem vytiskla pro každé dítě, aby si je mohlo vypracovávat buď podle předmětů, nebo podle dnů, jak komu vyhovuje.

Již několik týdnů doplnila domácí vzdělávání on-line výuka. Na prvním stupni se jedná o čtyři hodiny týdně a na druhém stupni je hodin více, kolem sedmi. Naštěstí probíhají v dopoledních hodinách. Studenti na gymnáziu jsou vyučováni on-line až do odpoledních hodin.

Co je pro tebe na on-line výuce zajímavé?

On-line vyučování mi dává možnost nakouknout do jednotlivých tříd. Najednou se stávám součástí jejich kolektivu a mohu pozorovat pedagogické dovednosti a schopnosti učitelů. Jsem mile překvapena vstřícností kantorů, jejich trpělivostí a nápaditostí. Uvědomuji si, že pro většinu z nich se jedná o zcela novou situaci, která vyžaduje rychlou adaptaci.

Bylo pro mě povzbuzující vidět, jak paní učitelka vyučovala prvňáčky. Potěšilo mě, jak se k dětem chová, jak jim věci vysvětluje. Už to tak máme několikátý týden, takže si myslím, že by se projevilo, kdyby chování předstírala. Je moc příjemné vidět, jak se děti aktivně zapojují do výuky.

Děti pochopily zákonitosti i záludnosti on-line výuky velmi rychle a jsou schopné samostatně obsluhovat mobily i počítače. Ví, kdy vypnout zvuk, když nemluví, aby paní učitelka neměla ve třídě šum, kdy vypnout kameru, když potřebují opustit místnost.

Jeden náš pan učitel potřebuje kontakt s dětmi kvůli výslovnosti, ale to bohužel nejde, protože v době, kdy je on-line hodina, pracují na počítačích starší děti, které s tím pak malým pomáhají. Dá se to v rámci rodiny zvládnout a učitelé mají velké pochopení.

Jak zvládáš domácí školu zorganizovat technicky? Kolik vlastně máte třeba počítačů?

Než se děti začaly učit doma, snažili jsme se s manželem omezovat jejich dobu strávenou u počítače na minimum. Nepotřebovali jsme více než čtyři počítače na rodinu. Nepočítali jsme s tím, že dítě na prvním stupni se neobejde bez počítače. Rázem se situace změnila a nastala nouze. Dva nejstarší syny, kteří si pořídili své počítače za vlastní vydělané peníze a využívají je intenzivně pro své studium, nenutím, aby je půjčovali mladším. Další dva počítače rozdělujeme mezi ostatní podle potřeby. Hlavně na vypracovávaní úkolů do Classroom. On-line hodiny mohou děti navštívit i v mobilních aplikacích.

Jak vypadá v současné době tvůj den?

Než to začalo, měla jsem už doma jenom tu čtyřletou, tak jsem si říkala, že to je nějaký zvláštní klid (směje se), po dvaceti letech. Uvažovala jsem, že bych mohla pomalu na několik hodin týdně do práce, a vtom se rozjela nouzová opatření. A tyto myšlenky rázem ustoupily do pozadí.

Velká rodina mě naučila, že se vyplatí mít ve věcech řád a systém. Nová situace to jen potvrzuje, a proto jsem s dětmi domluvila pravidelný režim. Řekla jsem jim, že školu budou mít dopoledne, což se týká hlavně prvostupňových dětí. Dva druhostupňoví to také zvládají a gymnazisté se učí podle svého tempa. Když se jim do toho třeba ráno nechce, jsou v pokoji a zabývají se něčím jiným, ale musejí si přes den vypracovat dané úkoly.

Příprava pro vysokoškoláka a maturanta má svoje specifika, na ty už dohlížet nemusím. Oba se navíc zapojovali do dobrovolnických akcí a roznášeli roušky potřebným.

Ráno máme o půl osmé snídani a v devět začíná škola, někdo má on-line hodinu už o půl deváté. Do dvanácti se, až na jednu svačinovou pauzu, učíme. Zpočátku to šlo lépe, ale morálka postupně upadá (usmívá se). Děti možná dostávají méně úkolů, druhačka byla v úterý hotová se všemi úkoly na celý týden.

A není to tím, že domácí učení je efektivnější?

Určitě, to jsem zjistila již v prvních týdnech. Děti neztrácejí čas cestou do školy a zpět, navíc ve škole se opravdu stráví velmi mnoho času. Odpoledne vyrážím s těmi menšími na procházku, nevynechali jsme ani jeden den. Považuji pobyt v přírodě za nejúčinnější psychohygienu. První tři týdny jsme chodili do nedalekého lesa, kde si děti po celou dobu stavěly domečky z klacků a větví, mechu, prostě ze všeho, co poskytne les. Postavily třeba třípokojové obydlí i se zahrádkou. Také začaly více využívat kola, starší, které už mohu pustit samotné, jedou po dvojicích na větší vzdálenosti.

Občas ráno stihnu i já krátkou procházku mezi osmou a půl devátou, ale to musí zavládnout příznivá konstelace, nikdo se nesmí pohádat (směje se).

Učí se děti společně, nebo každé zvlášť?

Většinou se učí samy, popřípadě se mě přijdou zeptat. Pomoc starších využívám při hodinách angličtiny. Tři z dětí se učí matematiku Hejného metodou a ty si také mezi sebou občas si pomohou.

Pomáhá ti někdo s domácím vzděláváním?

S jazyky pomáhají starší děti, ale víceméně to je na mně. Úžasná je ovšem jejich samostatnost, gymnazisté se připravují prakticky sami, nekontroluji jejich práci. Pochopitelně se jich ptám, jestli mají všechno hotové, ale že bych otvírala jednotlivé úkoly, to ne. Mile mě překvapilo, jak se se situací dokázali vypořádat a jak jsou samostatní a zodpovědní. S malými musím pochopitelně učení procházet a sedím vedle nich.

Postřehla jsem, že dětem nechybí až tak škola jako taková, ale spíše kamarádi.

Ano, kamarádi jim chybí. Především ti starší, kteří trávili hodně času mimo domov a se svými kamarády byli často, si stěžují. Využívají moderních komunikačních kanálů, jako jsou Skype a WhatsApp.

Se školami se uzavřely i školní jídelny. Co to pro tebe znamená?

(směje se) Zjistila jsem, že den začíná vařením a končí vařením a někde uprostřed je opět vaření. Připravuji třikrát denně teplé jídlo. Situaci využívám k zdokonalování kulinářských schopností. Své rychlé recepty jsem vyměnila za složitější, časově náročnější jídla. S entuziasmem jsem se pustila do výroby houskových knedlíků. Poprvé jsem uvařila segedínský guláš, a moc se povedl. A pak to trochu opadlo (smích), nebo už nebyla kapacita. Těžko říct. Vařím ale pořád. Vaření mi nevadí, náročnější je následné uklízení. Naštěstí vypomohou děti.

A není to finančně náročnější, než když děti chodily na oběd ve škole?

Celkové měsíční výdaje se nám snížily. Na jedné straně se sice zvýšil objem a složení nákupů, protože vybírám více masa, na straně druhé odpadly ostatní výdaje spojené s životem ve městě (smích).

Zavřené jsou i základní umělecké školy, teď zrovna slyším shora klavír a zpěv, a různé zájmové kroužky. Jak se daří kompenzovat tyto aktivity?

Zájmové kroužky fungují v nové formě. Většina uměleckých škol posílá zadání mailem, popřípadě v krátkých nahrávkách. Hudební nauka se plní obtížněji, ale i zde školy disponují on-line programy, nabízejí třeba krátká videa na YouTube. Také jsou možné on-line konzultace s učiteli, což jsme zatím nevyužili. Samozřejmě k lepší motivaci by přispěl kontakt s pedagogy…

Ostatní zájmové kroužky, jako třeba tanečky nebo sportovní aktivity, odpadly úplně. Děti teď ale mnohem více než předtím jezdí na kole, pohyb jim nechybí. Občas si zahrají fotbal na zahradě, protože v našem počtu sestavíme dva týmy.

Nemám pocit, že by děti neměly možnost se v tomto dále rozvíjet. Nikdy, ani na začátku epidemie, jsem neměla strach chodit s dětmi do přírody, beru to jako součást našeho dne.

Jak tvoje děti nesou odloučení od kamarádů? Jistě, dalo by se říct, že mají výhodu velké sourozenecké skupiny, ale to asi nestačí, že?

Ano, jsme velká rodina, ale sami si nevystačíme. Omezení kontaktů se dotklo každého z nás. V prvních týdnech karantény jsme využívali společný čas hraním společenských či stolních her. Jak ale čas plynul, stále více jsme toužili po setkávání i se známými lidmi.

Starší děti si začaly individuálně domlouvat schůzky se spolužáky nebo s přáteli. U mladších dětí vycházela iniciativa ode mě, nejčastěji jsem oslovila rodiče spolužáků, kteří žijí v blízkosti našeho bydliště, a potkali jsme se na hřištích či v lese. Zdá se, že jsme si našli způsoby, abychom nestrádali.

Chystáš se po částečném otevření škol poslat děti za vzděláváním tam?

Jsem ráda za současnou zkušenost vyučovat děti doma. Nejsem si jistá, zda je budu posílat do školy. Nejdříve se se znovuotevřením škol nepočítalo. Pak se začalo mluvit o postupném otevírání škol pro první stupeň. Viděla jsem to jako možnost toho, že se děti konečně uvidí s kamarády.

Při současném rozhodnutí vlády, kdy jsou děti rozděleny do patnáctičlenných skupin, musí udržovat metrové rozestupy a chodit na toaletu v jednotném rytmu, si nedovedu představit fungování těchto skupinek. Třídní učitelé budou vést i nadále výuku on-line, a tudíž se s žáky neuvidí. Je pro mě otázkou, jestli tam naše tři prvostupňové děti vůbec pošlu. K tomu všemu se děti mají náhodně losovat do skupin.

Můj prvotní entuziasmus, takové „hurá, budou moci před prázdninami ještě do školy, za kamarády“, se v tuto chvíli mění v postoj, že se mi je tam posílat nechce. Navíc zbylé děti zůstávají doma a situace by se pro mě zkomplikovala.

Teď spolu trávíte více času než obvykle. Nehrozí vám ponorka?

Společné soužití je někdy velmi intenzivní a náročné. Pro mě se toho až tak moc nezměnilo, protože jsem doma, do práce nechodím. Velká změna však nastala pro starší děti, protože ty už doma moc času netrávily. Často mívaly i víkendové akce mimo domov, takže se nám dlouho nestalo, že bychom byli doma úplně všichni. Nejdřív to tedy vypadalo tak, že si každý hledal a vymezoval vlastní prostor, a pak se vše ustálilo. A když starší potřebovali někam odejít nebo už toho měli dost a chtěli si dělat své věci, asertivně se zavřeli do vlastních pokojů. Myslím, že se to postupně uspořádalo a dá se to zvládnout.

Kolem Velikonoc nastalo trochu nepříjemné období, bylo to tři týdny po uzavření škol. Asi nám chyběly i velikonoční liturgické obřady… Teď je to příjemnější, i díky tomu, že se vše postupně uvolňuje a zprávy jsou příznivější. Na počátku jsme prožívali hodně strachu a pro mě bylo asi nejnáročnější filtrovat všechny pocity, které se tu objevovaly. Každé dítě na novou situaci reagovalo jinak a jako matka mám pocit, že bych se měla snažit zajistit, aby se děti cítily víceméně dobře. Postupně se však se situací smířily, stala se pro ně přehlednější, věděly, co mají očekávat.

A co tě v této situaci potěšilo, z čeho máš radost?

Mnohem více teď doceňuji práci pedagogů. Vážila jsem si jich vždycky a bývalo mi líto, že jsou tak málo ohodnoceni, ať už finančně, či společensky. Stále se na ně nadává. Zjišťuji, že ve škole nejde jen o to, že učitelé děti něco naučí, ale i o to, že s dětmi prostě jsou, starají se o dobré klima ve třídě. Mnohem víc si vážím jejich práce. Musí se snažit vytvořit pro žáky prostředí, kam budou rádi chodit, přijmout každé dítě takové, jaké je, a to jich je ve třídě hodně, není to jednoduché. Navíc to jsou cizí děti, u vlastních člověk leccos snáze omluví, kdežto tady jde o pracovní vztah.

Jejich práce je nevděčná, nadávají na ně děti i rodiče, a ředitel jim také často něco vytýká. Musejí mezi tím vším manévrovat, a přitom si i ustát vlastní hrdost. Je zajímavé, jak se v téhle době ukazují povahy učitelů. Někteří jsou v pohodě a nic nehrotí… Třeba jeden náš angličtinář, strašně vtipný pan učitel, na apríla, což mi došlo až později, poslal odkaz, kde napsal, že dnes bude test s nejvyšší váhou pět. Všichni musejí test odevzdat, a kdo to neudělá, dostane pětku. A když jsem odkaz rozklikla, objevil se mravenečník, kterého pan učitel drbal, a bylo tam napsáno APRÍL (směje se).

Mgr. Ilona Blažková se narodila v roce 1974. Je dětská psycholožka a se svým mužem má deset dětí ve věku čtyři až 21 let.

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Článek se vztahuje k období asi

Podobné články


Další od autora Mgr. Těthalová Marie >>


Vyhledávání článků podle věku

Seriály


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.