Návrat nejmenších dětí do škol? Radostná zpráva s vykřičníkem

Velmi pozitivní zprávou posledních dnů je návrat nejmenších žáků do škol. Stejně tak představují pomyslné světlo na konci tunelu stále reálnější plány o navrácení do vzdělávacích institucí i starších žáků a studentů. Zdvižené obočí ovšem v této souvislosti vyvolávají rojící se nápady ve smyslu možného povinného testování žáků či učitelů. Praktický smysl a význam takového opatření zůstává opět v mlžném oparu a lze jen doufat, že zůstane pouze u epidemiologicko-teoretických úvah. Nabízí se jednoduchá otázka - jaký by takové testování mělo přínos?

Pandemie se dětí prakticky netýká

Je všeobecně známým poznatkem, že dětí a mladých lidí se pandemie prakticky netýká. Riziko zdravotních komplikací či snad úmrtí je u nich dle statistik ze všech koutů světa naprosto minimální. Vysvětlení se již také opakovaně objevilo v řadě na sobě nezávislých výzkumů, jež bezpříznakový či velmi mírný průběh u drtivé většiny nejmladších věkových skupin přičítají především tomu, že právě děti se nejčastěji setkávají s jinými koronaviry (způsobujícími u nich mimo jiné tak typickou nudli u nosu), což vede k částečné imunizaci i vůči jeho novému typu. Nabízí se také argument, že testování nerizikových skupin má smysl hlavně také kvůli ochraně rizikových segmentů populace. Je třeba se ale podívat na to, co se vlastně testuje. Člověk nemusí mít diplom z epidemiologie ani vojenskou hodnost plukovníka, aby z četných zpráv na dané téma pochopil, že testování je výhradně o detekci přítomnosti RNA, tedy genetické sekvence viru u daného jedince. A tím to v podstatě končí. Standardní testování nám nic neřekne o tom, o jakou virovou nálož se jedná, zda jde o vir v živé podobě či mikroorganismus inaktivovaný a už vůbec nám neposkytuje informaci o tom, zda je jedinec infekční, a tedy potenciálně schopný nakazit ostatní, anebo nikoliv.

Restrikce silně dopadají i na mladé věkové skupiny

Děti a mladí lidé jsou dle publikovaných psychologických studií paradoxně také jednou z nejpostiženějších skupin v důsledku nejrůznějších restrikcí. Není se vlastně co divit. Děti mají přirozeně nadprůměrné množství sociálních kontaktů, nejčastěji chodí do kroužků, nejvíce jsou zapojeni do volnočasových aktivit a dalších činností, které jsou opakovaně zakazovány. Umožněme jim tedy alespoň návrat do školy za co nejpřirozenějších podmínek, samozřejmě s přihlédnutím k epidemiologické situaci, ale opravdu těžko hledat racionální důvod pro jejich zbytečné testování, které je tak bude akorát stresovat bez přínosu jakékoliv hodnoty.

Senioři si zaslouží hlavně respekt

Velmi často se lze také setkat s argumentem, že děti mohou být přenašeči a potenciálně tak nakazit třeba své prarodiče. Tím se opět dostáváme k podstatě testování, kdy se klidně může stát, že člověk s negativním testem může být v danou chvíli infekční, aniž by o tom věděl a ten s pozitivním testem naopak nikoho nenakazí. Vůbec, přístup k seniorům ve smyslu opatření směrem k jejich ochránění také budí nemalé rozpaky, snad až lítost. Trochu se zapomíná na to, že starší lidé si v první řadě zaslouží respekt a ponechání práva volby, a nikoliv pouze seznam příkazů a zákazů. Markantní je to zejména u seniorů nacházejících se v pobytových zařízeních. Zákaz návštěv a kontaktu se svými nejbližšími. Zákaz vycházení. Nařízení jejich povinného testování, navrch s explicitní výhrůžkou milionových pokut za odmítnutí. Pokud se bavíte buď přímo se staršími lidmi, anebo s lidmi, kteří s nimi v praxi dlouhodobě pracují, získáte pevný dojem, že se naši senioři více bojí sociální izolace, absence kontaktu třeba právě s vnoučaty, jež jsou pro mnohé z nich jedním z mála zdrojů radosti a smyslem života, celkové nejistoty než viru samotného. Ostatně, sociální izolace je dle renomovaných psychologů nikoliv pouze aspektem psychologickým, ale taktéž rizikem zdravotním, kdy v důsledku stesku bohužel nezřídka dochází k doslovnému chřadnutí a celkové rezignaci těchto lidí. Jinými slovy, velké množství seniorů raději upřednostní osobní setkání se svými nejbližšími spojené s určitým rizikem než alternativu v podobě domácího vězení.

Proč testovat učitele?

Podobně jako návrhy plošného testování žáků nedává valný smysl ani testování pedagogů, jež je údajně také ve hře. Samozřejmě to opět neplatí absolutně, ale značná část učitelů se ani tak nebojí viru, jako je spíš decimuje distanční výuka, organizačně a časově mnohem náročnější než výuka standardní, přičemž u on-line školy vždy půjde jen o neplnohodnotnou náhražku, navíc v mnohých případech prakticky sotva smysluplně aplikovatelnou - výuka cizích jazyků, výuka na prvním stupni ZŠ, apod. Navíc, učitelé jsou povětšinou vybaveni respirátory vysoké třídy, které by měly kantory před infikováním se ochránit a pro děti se vrací povinnost nošení roušek ve školách. Analogicky jako u seniorů pak od učitelů nezřídka zaznívá, že raději i s vědomím jisté míry rizika znovu raději uvidí své žáky, kterým za provizorního distančního režimu ani při nejlepší vůli nemohou dát maximum v souladu se svými ideály.

Rozhodně není cílem kritizovat či zpochybňovat stávající či zamýšlená epidemiologická opatření. Ostatně, již v několika předchozích článcích autor vyzýval k jejich dodržování a je skvělé, že ohleduplnost a vzájemný respekt se mezi lidmi ani po dlouhých měsících zvláštních pořádků očividně nevytrácí. Jednotlivé kroky by však vždy měly vycházet z ověřených poznatků a v návaznosti na ně je třeba přijímat opatření, která dávají smysl a logiku namísto toho, aby si neustále říkali o nové a nové vlny vzedmutí lidové tvořivosti v podobě bohaté produkce nejrůznějších vtipů.

Vir se vymýtit nedá, racionální strategie však existují

Zajímavý návod dávají v tomto směru třeba Japonci. Země se zhruba dvanáctinásobně větší populací, kdy zvláště velké metropole a megapole doslova připomínají lidská mraveniště, vykazuje asi čtvrtinovou incidenci koronaviru v absolutních hodnotách oproti naší zemi. Jejich strategie je přesně opačná od extenzivního testování. Naopak vycházejí z důležitého závěru řady výzkumů potvrzujících, že ono magické reprodukční číslo je mimořádně ošidné. Zjednodušeně řečeno - pokud jeden nakažený dle statistiky průměrně nakazí jednoho dalšího, tak ve skutečnosti devět z deseti infikovaných reálně nenakazí nikoho a jeden tzv. super-přenašeč nakazí lidí hned deset, což samozřejmě přesně dává onen průměr.

Efekt těchto šiřitelů je dle vědeckých prací u nového typu koronaviru mnohem podstatnější než u jiných respiračních virů. Proto se vyplatí napřímit pozornost a investovat primárně do uhasínání ohnisek, v nichž mohlo dojít k hromadnému přenosu a neplýtvat energií a zdroji na trasování a testování jednotlivých případů. Ušetří se tím také nadbytečných karantén. V neposlední řadě se ušetří i peníze, pro které se již jistě najde nějaké smysluplné využití. A za miliardy z peněz nás všech utracených za testování by bylo možno postavit třeba moderní multifunkční hřiště s povrchem nové generace pro děti v každém třetím městě naší země...