tisk-hlavicka

Nevyžádané rady ani přílišné vysvětlování nikoho nepotěší – ani děti…

Nevyžádané rady většinou začínají slovy „měl bys“, „musíš“, „udělej“.

Nevyžádané rady většinou začínají slovy „měl bys“, „musíš“, „udělej“. Někteří lidé je doslova sypou z rukávu. Nevyžádané rady nemají rády ani malé děti, ale ty starší jsou na ně přímo „alergické“. Lidé, kteří je dávají, se totiž staví do nadřazené pozice vůči tomu, komu je poskytují. Přílišné vysvětlování zase nadměrně zabíhá do věcí, které s problémem vůbec nesouvisí, a je pro obě strany zbytečné a vyčerpávající.

Na hřišti běhá skupina dětí. Babička jedné z holčiček sedí na lavičce a provází vnučku jistě dobře míněnými radami: „Pojď si vzít svetřík, fouká vítr.“ (Nepochybovala jsem, že babičce ve stínu, kde seděla, není zrovna vedro.) „Nelítej tak, zpotíš se a budeš zase kašlat!“ „Neměla bys skákat z průlezky, upadneš a natlučeš si.“ Ani jsem se nedivila, že děvčátko najednou skrz zuby procedilo směrem k babičce: „Dej už mi pokoj!“

Zajímavé je, že čím více člověk radí, ba přímo sype své rady z rukávu, tím méně užitečné jeho rady bývají – takový člověk totiž většinou rozdává pokyny, které jsou pro druhého zcela samozřejmé, jasné, tudíž neužitečné a vlastně zbytečné. Děvčátko z našeho úvodního příběhu by si nejspíš přišlo pro mikinu, pokud by neběhalo s dětmi a bylo by mu chladno, a možná by ani tak nelítalo, kdyby tam nebylo víc kamarádů a hra na honěnou nebyla v plném proudu.

Od jiné babičky na stejném hřišti jsem zaslechla, jak říká své dceři či snaše u kočárku se spícím dítětem: „A pořádně ho přikryj, ať ti nenastydne.“ Ta mladá maminka však jistě nebyla tak nezodpovědná, aby situaci správně „nezhodnotila“ sama…

Samozřejmě, že tomu, kdo nevyžádané rady dostává, to není příjemné, necítí se respektován. Takže nevyžádané rady nejenže moc nepomáhají, ale dokonce otravují.

Když nás „svrbí jazyk“

Často nám ale připadá těžké dívat se na někoho, kdo dělá evidentní chybu (z našeho hlediska nebo i reálně) nebo se topí v nějakém problému, a neporadit mu, pokud máme pocit, že víme, co by měl udělat (a to si myslíme skoro vždy). Samozřejmě poradit můžeme, ale jde o to, jakým způsobem to uděláme. Než dáme někomu radu, zeptejme se sami sebe, zda ten člověk radu opravdu potřebuje, zda pro něj je užitečná. Nepřijde na to, co mu chceme poradit, za chvilku sám (to je vždycky cennější)? Chce to trochu sebekontroly, ale rozhodně se to vyplatí. A pokud jsme přesvědčení, že z naší strany nejde o radu zbytečnou, zeptejme se dotyčného, zda o ni vůbec stojí. Nabídněme mu ji, ale nevnucujme. Zeptejme se například: „Honzíku, vidím, že tě hádka s Jakubem trápí. Zajímalo by tě, jak bych takovou situaci řešil já?“ „Eliško, můžu ti poradit?“

A pokud už se rozhodneme poradit, nejsme-li o to požádáni, vnímejme pečlivě reakci druhého člověka, a to i neverbální. Někdo totiž může „ze slušnosti“ kývnout, i když o radu vlastně nestojí. Pokud dotyčný radu odmítne, respektujme to a nechme si nevyžádanou radu pro sebe. Bude to mít blahodárný vliv na naše vztahy.

Rady zrady

Nevyžádané rady, zvláště od našich blízkých, nejčastěji v rodině, nás totiž staví do ožehavé situace, neboť se většinou snažíme své milé potěšit. Takovou radu bývá velmi těžké ignorovat, protože se bojíme, že to bude vnímáno jako nedostatek úcty a lásky. Přitom ji ale nechceme ani následovat, protože si chceme zachovat svoji autonomii. Máme pocit, že s každou takovou situací se vzdalujeme z původního rovnocenného vztahu směrem k podřízenosti. Když poslechneme nevyžádanou radu, signalizujeme svému rodiči, prarodiči či partnerovi, že i v budoucnu budeme ochotni se mu podřizovat.

Většina lidí nejlépe chápe podstatu tohoto jevu hlavně na příkladu manželů (partnerů), ale ve vztahu mezi rodiči a dětmi je to v podstatě totéž, přestože v některých aspektech si rodiče s dětmi nejsou rovni. Rodiče jsou samozřejmě starší, větší, silnější a zkušenější a mají přístup k většímu množství informací. Ale v jiném ohledu jsou rodiče a děti rovnocenní – jsou stejně důležití jako osobnosti, mají stejné právo sledovat své cíle, potřeby i pocity. Navíc děti, přestože nemají takový rozhled a zkušenosti jako dospělí, jsou mnohem „vyspělejší“, než si mnozí dospělí myslí. Děti vědí, že jsou na dospělých závislé, ale současně cítí neodolatelné nutkání prosazovat svoji nezávislost. Je to zcela přirozené, protože z evolučního hlediska není toto nutkání náhodné – děti musí podstoupit mnohá rizika, než dospějí, prošlapat si vlastní cesty, vzít svůj život do vlastních rukou.

Buďme opatrní, když radíme svým dětem, stejně jako když radíme svému partnerovi. Čím víc se vyvarujeme rozdávání nevyžádaných rad, tím spíš si pak naše děti pro radu přijdou, když ji budou opravdu potřebovat, a tím spíš se jí budou řídit.

Přílišné vysvětlování

Vysvětlování má dvě roviny – buď události předbíhá (varuje v předstihu), nebo komentuje určitou událost. Pokud předbíhá, může to vypadat třeba takto: „Haničko, udělej si úkol, hned jak přijdeš ze školy, nenechávej to až na večer, to už budeš unavená, taky budeš chtít vidět večerníček, a já potřebuju uvařit večeři, tak nemám čas tě večer kontrolovat, a má přijít babička, a to už by se vůbec nehodilo.“ Chudák Hanička, co si má z toho vybrat? Vysvětlování je v tomto případě až příliš a zabíhá do věcí, které s domácím úkolem vůbec nesouvisí… Přitom by stačilo říct: „Haničko, chci, aby sis udělala úkol nejpozději do šesti, a do sedmi tě ještě můžu vyzkoušet, když budeš chtít, pak už nebudu mít čas.“

V druhé rovině vysvětlování komentuje určitou událost. Druhák Matěj se zlobí, že si spolužák přibalil ve škole do svých věcí i jeho domácí sešit. A maminka spustí: „Vždyť to Adámek určitě neudělal schválně, to se může stát každému. Asi jak si uklízel lavici, tak vzal i tvůj sešit, víš, jak je pečlivý. Kdyby ses tak s úklidem neloudal a opatroval si svoje věci, tak by se to nestalo. Budeš muset úkol napsat na papír a zítra ho přepsat do sešitu.“ Z takové litanie Matěj vychází vlastně jako viník celé nešťastné situace. Jenže když se dítě cítí špatně, což se v tomto případě určitě cítí, rozhodně mu nepomůže rozebírat důvody, proč k tomu došlo. Potřebuje jediné – vědomí, signál, že jsme na jeho straně, a to bychom mu měli dát najevo jakýmkoli způsobem („Nedivím se, že se zlobíš, taky by mě to naštvalo… Tak co s tím provedeme?“). Pak můžeme hledat řešení, nebo se těch starších zeptat, jak bychom jim mohli pomoci, ale je třeba dát pozor, abychom zase nespadli do nevyžádaných rad. Můžeme se zeptat například: „Můžu ti s tím nějak pomoct? Chceš ode mě pomoct?“

Pozor na vlastní obhajování

Dejme také pozor na vlastní obhajobu. Obsáhlé vysvětlování je chybou i v případě, když se nás dítě na něco zeptá, v nás to vyvolá řadu asociací a začneme sami sebe v podstatě „obhajovat“. „Mami, prosím tě, kdy mi koupíš ty nové brusle?“ ptá se desetiletý Martin. Asertivní odpovědí na otázku kdy je například: „Ještě nevím.“ „K narozeninám (svátku).“ „Až ti tyhle budou malé.“ Dítě se však většinou dočká „vysvětlování“: „To už chceš zase nové brusle? Nemám na ně peníze, když jsme teď tvému bratrovi platili kroužky. A taky šetříme na dovolenou a tobě na lyžařský kurz,“ atd. atd. Dítě pak často kulí oči, protože nepobírá, jak to všechno s jeho jednoduchým dotazem souvisí. Pro obě strany je to pak zbytečné a vyčerpávající.

K vysvětlování patří i to, co se dítěti má či nemá líbit (podrobněji viz článek Chybou v komunikaci s dětmi je časté hodnocení a podmiňování): „Emo, tobě se taky líbí ty silonové šatičky, co se teď nosí? Ty jsou prostě hrozné, jak je můžeš nosit?“ „Tobě se líbí tyhle růžové střevíčky, Verunko? Ty ale přece vůbec nejsou hezké ani praktické, podívej na tamty béžové, ty jsou pěkné…“ Můžeme samozřejmě říct, co se líbí nám, ale bez hodnocení a doporučování, že se to má líbit i dítěti.

Vysvětlování a lamentování patří mezi běžné a velmi časté manipulativní techniky, ke kterým čas od času sklouzáváme skoro všichni. A je dobře, když nás děti občas „vrátí na zem“. Vzpomínám si na dávnou reakci své tehdy třináctileté dcery, která na mě kdysi zaječela: „Potřebuju, abys mi teď řekla, co mám udělat, ale nevysvětluj mi proč!“ Tak to prosím respektujme.

Článek vyšel v tištěné verzi časopisu Informatorium 3-8, který vydává Portál.

INFORMATORIUM 3-8 je časopis pro výchovu a vzdělávání dětí od 3 do 8 let v mateřských školách a školních družinách.
Názory k článku (1 názorů)
Hezký článek Anadar 18.11.2020 15:51




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.