tisk-hlavicka

Chybou je časté hodnocení a podmiňování

Zkusme si ale vybavit „hlášky“, které jsme sami slýchali v dětství od rodičů a dalších nejbližších lidí. „Jo, děvče, takhle to nikdy nikam nedotáhneš!“

V průběhu dětství si dítě vytváří tzv. sebeobraz, tedy základy toho, jak samo sebe vnímá, kým je, kam směřuje. Ale také jak je bude vnímat okolí a jak se k němu lidé budou chovat.

Často se mluví o tom, že děti potřebují hlavně naši podporu, pocit, že je chráníme a jsme na jejich straně. A také vyváženou zpětnou vazbu. Jak ale to vypadá v běžném životě? My dospělí totiž většinou hodnotíme a podmiňujeme. Nevěříte?

V dětství si každý z nás vytváříme svůj „sebeobraz“, základy toho, jak vnímáme sami sebe, kým jsme, ale také kam jdeme, tedy kam směřujeme. A pokládáme také základ toho, jak nás budou vnímat ostatní lidé a jak se k nám budu chovat. To vše souvisí s vytvářením sebedůvěry.

Zkusme si ale vybavit „hlášky“, které jsme sami slýchali v dětství od rodičů a dalších nejbližších lidí. „Jo, děvče, takhle to nikdy nikam nedotáhneš!“ – „Zatrápený kluku, jestli se budeš takhle chovat, nikdo tě nebude mít rád!“ – „Ty seš snad doopravdy hloupá!“ Vzpomínáte si? Naši rodiče to jistě s námi mysleli dobře, ale dělali to „trochu“ nešťastně, bezpochyby proto, že najeli do kolejí svého dětství a opakovali to, co sami slýchali od svých rodičů, kteří to také vlastně jinak neuměli. A dobře se zaposlouchejte do toho, co vy dnes říkáte svým potomkům – chcete totéž předávat svým dětem?

Hodnocení

Možná si říkáte, že přece máte právo na vlastní názor. To samozřejmě ano, ale důležitá je forma, kterou své názory vyjadřujeme. Bohužel nejčastěji sklouzáváme k hodnocení a posuzování, občas až k odsuzování. Nevěříte? Tak poslouchejte: „Už se zase loudáš, ty seš fakt nemožnej!“ – „Co to máte za rozvrh, ten je prostě hroznej!“ – „Tyhle boty nejsou vůbec hezký.“ Nebo babička k pětileté vnučce (odposlechnuto z reálu): „Prosím tě, ty máš taky ty silonové šatičky, co se teď nosí? Ty jsou prostě hrozné, divím se, že ti je maminka koupila.“

V takovýchto případech děti nemají žádný prostor, aby vyjádřily svůj názor. A je pravděpodobné, že nedostávají ani dost prostoru pro jeho vytváření. Vždyť ještě dřív, než s tím mohou začít, je my, dospělí, rodiče, ale z mé zkušenosti možná ještě více prarodiče, rychle utneme a žádný prostor jim neponecháme.

Když věci jednoznačně hodnotíme, když neustále hodnotíme (a kritizujeme) i děti samé, zabraňujeme jim vytvářet a vyjadřovat jejich vlastní postoje a názory, takže místo aby si je tvořily, aby na nich pracovaly, budou pravděpodobně kopírovat ty naše, a to ještě asi zmateně.

Řekla bych, že nejhorší pro dětskou sebedůvěru je „hodnocení“ jejich vlastní osoby. „Jsi lenivá a pomalá, a ještě si pořád cucáš palec!“ – „Jak sis mohla dovolit přihlásit se a vystoupit před třídou, vždyť ty vůbec neumíš zpívat!“ (Toto je hláška z mého vlastního dětství, která utkvěla v mém podvědomí natolik, že mi trvalo roky, než jsem si přiznala, že zpívám ráda, s nadšením a docela pěkně a zase jsem zpívat začala…)

Samozřejmě nemůžeme mlčet, ale měli bychom názory vyjadřovat za svou osobu, tedy pomocí výrazů typu „myslím si“, „řekl/a bych“, „podle mě“, „připadá mi“, „mně se nelíbí“, vůči starším dětem pak třeba „podle mé zkušenosti“ apod.

Takže lépe: „Člověče, tohle se mně moc nelíbí.“ – „Já si myslím, že bys mohl trochu zrychlit.“ – „Víš, mně osobně se tyhle silonové šatičky nelíbí, připadají mi neprodyšné.“ – „Podle mé zkušenosti je ten váš rozvrh dost napjatý.“

Podle odborníků na komunikaci se tomu říká sebevyjadřování a je to velmi efektivní a nekonfliktní způsob komunikace pro skutečné vyjádření názoru.

Podmiňování

Značným podkopávačem sebedůvěry je také podmiňování. Nejenže je to velmi nevhodná forma žádosti, ale přiznejme si, že často hraničí až s vyhrožováním. „Jestli si hned ty krámy neuklidíš, tak si mě nepřej!“ – „Jestli nedojíš večeři, tak žádná televize!“ – „Jen počkej, jestli si včas neuděláš úkoly…“ Slyšíte se, jak vykřikujete takové věty? Možná se někdy i zarazíte a hlavou vám proletí znepokojující myšlenka: „Bože, mluvím stejně jako moje matka…“ Ale je to tak pohodlné, až automatické, viďte?

Možná někdy zapomínáme na slovo, které bylo kdysi ve starých čítankách nazýváno „kouzelným slovíčkem“ – a to je slůvko „prosím“. Zdá se vám to příliš jednoduché? A divíte se, proč bychom my dospělí měli děti prosit o něco, co je „přece samozřejmé“? Ano, je to jednoduché, ale kupodivu to často i funguje (ne vždy, samozřejmě, což vědí hlavně rodiče „puberťáků“, ale za pokus to stojí). „Prosím tě, ukliď si svoje věci z předsíně.“ – „Udělej si úkoly do sedmi hodin, prosím.“ A pokud máte na jazyku, že pokud dítě nedojí večeři, nebude žádná televize, použijte raději: „Dojez, prosím, večeři, než začne ten film, na který se těšíš,“ a možná ještě zvažte, zda má smysl děti nutit, aby za každou cenu dojídaly. Vždyť děti nejsou popelnice a my sami přece občas nedojíme prostě proto, že „už nemůžeme“. Pomůže třeba věta ve smyslu: „Sněz, prosím, co můžeš, než začne ten film.“

Nacházejme tedy v sobě, milí rodiče i milí pedagogové, nadhled při komunikaci s dětmi, a pokud uděláme chyby a uvědomíme si je (není to úplně jednoduché, chybička se občas nepochybně vloudí), nevyčítejme si to! A když se naučíme se za své chyby dětem omluvit, je to ten nejlepší příklad, jaký jim můžeme dát…

Názory k článku (2 názorů)
Hraběcí rady... Vladimír M., dvojčata 17 let 13.10.2020 16:1
*Re: Hraběcí rady... Filip T. 14.10.2020 8:43




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.