tisk-hlavicka

Děti, pohádky a základní motivace

28.11.2000 Brigitta Schieder Psychologie Dnes

Co dítě potřebuje, aby se mohlo stát silnou osobností? Poselství ústně tradovaných lidových pohádek je velmi vhodné k mobilizaci sil dítěte.

Podle systematizace Alfrieda Längleho jsou pro lidské jednání určující čtyři základní motivace. Podmínkou vydařeného života je čtyřnásobné „ano“ k životu. Pohádky, výhradně ústně předávané z generace na generaci, odráží právě tuto realitu a ukazují stejné základní struktury v nejrůznějších obrazech. Pouze důraz kladený na jednotlivé z těchto čtyř oblastí se samozřejmě liší podle témat. V následujících úvahách se budu věnovat střídavě nejprve podstatným obsahům základních motivací a poté tomu, co jim odpovídá v pohádkách.

Ano k životu ve světě

Každý člověk se rodí do světa, který je od počátku jeho světem a se kterým zůstává osudově spojen. Život je mu darován se všemi svými klady i zápory. Podstatnou měrou záleží na podmínkách, které v této fázi má, zda bude mít ve svém pozdějším životě pevnou půdu pod nohama, zda bude stále znovu nacházet jistotu, zda bude moci při svém dalším rozvoji čerpat ze své pradůvěry.

Základní podmínkou pro zdravý vývoj je samozřejmě také akceptace, uznání reality konkrétní životní situace. To v sobě zprvu ještě neobsahuje žádné hodnocení, ale vnímání toho, co je: ano, tak to je!

Je ohromující, jaké síly dokážou děti vyvinout a jak mohou být statečné, cítí-li v těžkých situacích důvěru a upřímnou snahu dospělých, nahlížejí-li s nimi realitu a hledají společně řešení. Tím je položen základ pozdější lásky k pravdě. Předstíraný svět iluzí bere dítěti půdu pod nohama, potřebnou ochranu a jistotu. Obtížně se potom vyvíjí důvěra v sebe sama či v život. Tady má své kořeny strach, projevující se jak v latentním či otevřeném agresivním chování, tak v chybějící samostatnosti.

Pohádky nejsou historkami o ráji na zemi! Pohádky neukazují skleníkový svět, nic nepředstírají. „Ano, to se v životě může stát: tatínek a maminka umřeli ... nebo jsou tak chudí, že už své děti neuživí ... nebo tě zlá macecha nemá ráda ... nebo se ti všichni vysmívají ...“ . „Pohádkové dítě“ – a dítě, které se s ním identifikuje – vnímá své bytí jako realitu: se všemi těžkostmi, vztahy a pocity, které „jsou“ zprvu prosty všeho hodnocení. Tento náhled (u malého dítě intuitivní, ne kognitivní) dává jistotu a oporu. Vytváří základ dalšího vývoje.

Naslouchající dítě „ví“, že je vyprávěný příběh pravdivý, protože se ve „své“ pohádce poznává – cítí osten žárlivosti, když je v ní řeč o oblíbenějších sourozencích. Ono je na tom přece stejně. Copak zrovna dneska nemuselo zase uklidit stůl? Obléct si svetr po bratrovi? Hlídat mladšího sourozence místo návštěvy u kamarádky? A cítí s nejmladším, kterému se všichni vysmívají jako hlupáčkovi, protože i to každé dítě zná: být příliš „hloupé“ na ježdění na kole, čtení nebo povídání s velkými...

I milované dítě se někdy cítí stejně odstrčené, opuštěné a nepochopené, jako by vyrůstalo „u cizích“. A někdy cítí tolik závisti, vzteku a dokonce nenávisti ke svým sourozencům, mamince, tatínkovi... až ho začne trápit svědomí. Jak by o tom mohlo vyprávět! Když si potom dospělý najde čas na vyprávění nebo přečtení pohádky, dostane se dítěti dvojitého poselství:

1. To, co cítím, smí být! Maminka přece vypráví o dítěti, kterému je stejně jako mně. Dítěti se tak dostává jakéhosi láskyplného oprávnění přijímat se i se svými negativní vztahy a pocity. Může znázornit všechny své pocity, starosti a přání a svým způsobem s nimi hravě zacházet. Nezůstává uzavřeno v bezvýchodné situaci, ale může se „nadechnout“ a rozšířit svůj životní prostor, své životní možnosti a vyzkoušet různá řešení bez obav z trestu.

2. Nejsem sám! Svou přítomností poskytuje dospělý při vyprávění dítěti bezpečí a důvěru, kterou dítě potřebuje, aby tento náhled vydrželo. Zároveň mu zaručuje, že se dítěti „nic nestane“, že všechno dobře dopadne. Takové zážitky posilují základní důvěru dítěte.

Ano k životu

To, zda člověk žije rád či ne, zda má radost ze života nebo trpí úzkostí či omrzelostí ze života, překvapivě příliš nezáleží na vnějších podmínkách. Bohatství a nadbytek, dokonce ani zdraví a nadání nemohou dát člověku pocit: „Je dobré, že žiji!“

Abychom k tomuto pocitu dospěli, potřebujeme nejen na počátku života, ale průběžně stále znovu příznivé ocenění ostatních lidí, které není spojeno s určitým chováním či podaným výkonem, ale vztahuje se k vlastnímu pocitovému světu, vlastnímu bytí. Tím je položen základ vědomí vlastní hodnoty, základ schopnosti uspořádat tento hodnotný život tak, aby bylo možné vnímat ho jako něco cenného, smysluplného. A to je zase předpokladem šťastného života v míru se sebou samým a se světem.

V pohádce nakonec žádný opuštěný či vystrašený člověk nezůstane sám. Vždy se objeví někdo, kdo mu sdělí: „Je dobře, že jsi! Na tobě záleží!,“ někdo, kdo mu dá důvěru, že z něj může někdo být, dokonce někdo velmi výjimečný. Nejen pohádkový hrdina čerpá sílu z těchto setkání a jeho život se ubírá směrem, který sám cítí jako dobrý. Odsud vyrůstají vazby a také vlastní hodnota a přízeň k sobě samému.

Ano ke mně jako k osobě

Když se dítě cítí přijímáno, když ví, že není milováno jen proto, že podává určitý výkon, má již dobrou výchozí pozici. Má k dispozici dostatečný prostor k prožívání a utváření vlastního života.

Každý člověk je neopakovatelný, jedinečný a tím nezaměnitelně odlišný od všech ostatních lidí. A každý člověk chce být takový, jaký je, nechce být nucen skrývat své síly a slabosti, chce ujištění, že smí být takový, jaký je. V této oblasti jde o důstojnost člověka, o jeho právo moci a smět být autentický. Jde o napětí mezi právem žít „své vlastní“ a odpovědností k ostatním, ke světu.

Dítě, které nemusí ze strachu z odepření lásky potlačovat své pocity, se naučí zacházet i se svými negativními pocity, se svým vztekem a svými citlivými místy a získá sebedůvěru a odvahu postavit se v případě nutnosti na základě vlastního svobodného rozhodnutí za sebe a za ostatní.

Zde sídlí svědomí, které Viktor Frankl označil jako „orgán smyslu“ člověka: naše hluboké pra-vědění o tom, co je hodnotné, správné. V tomto napětí cítíme, co je existenciálně nutné, co máme dělat. Tím, že žijeme rozpoznané hodnoty, pociťujeme smysl našeho života – a to platí v náznacích již pro velmi malé děti. I ty pociťují hluboké uspokojení, zachovaly-li se v určitém konkrétním případě láskyplně a s vědomím zodpovědnosti.

V pohádce poznávají i ti slabí, chudí, „hloupí“ a odstrčení – a právě oni – že jsou jedineční a neopakovatelní. I zde se opět ukazuje, že náhled je již podstatnou součástí přijetí. Žádná slabost se tu nezastírá či neskrývá a odměnou na konci není přesto, ale právě proto uznání, úcta a láska.

Poselství zní: „Nenech si ničím brát odvahu! Jdi ve stopách své radosti! Dělej to, na co máš nadání, a naslouchej hlasu svého srdce, pak budeš vědět, co je důležité a správné. Dosáhneš toho, co je pro tebe doopravdy důležité. Neznáme to snad z vlastní zkušenosti? Ne strach, ale přesvědčení a nadšení jsou tím, co nás vede k výkonům – tedy „přitahuje-li“ nás nějaká hodnota.

Ve hře a fantazii je ale také možné vyzkoušet si někdy roli „zlého“, a vnímat tak vlastní „povolené a přijaté“ stinné stránky v jejich realitě. Zkušenost, že zlo ke mně nepřichází jen zvenku, ale že ho poznávám také jako něco, co ke mně patří, a učím se s ním zacházet, je předpokladem vytváření svědomí a převzetí zodpovědnosti za své konání.

Ano ke smysluplnému životu

Pro člověka, který prošel výše zmiňovaným vývojem, bude jednodušší vnímat svůj život jako smysluplný, bude se snáze dostávat z životních krizí, které jsou často krizemi smyslu, než pro toho, komu byl takový vývoj odepřen a – obrazně řečeno – zády ke zdi bojuje o své právo žít. Prožívají-li děti sebe sama již jen jako řízené výhradně zvnějšku, nevidí-li již žádné možnosti jak žít své vlastní hodnoty, své záliby a silné stránky (které dokonce nemusí mít vůbec nic společného s požadavky školy a rodičů), často zaujímají odmítavý a vzdorovitý postoj. Ten je ve skutečnosti voláním o pomoc: „Vnímej mne v mých potřebách! Nech mne tvořivě hledat a prožívat mé vlastní životní cíle!“

Jinak řečeno, člověk, kterému se dostalo dostatku prostoru, tepla a uznání, nebude o ně muset nepřiměřeným způsobem bojovat:

  • Jako dítě bude moci akceptovat nutné hranice bez pocitu ohrožení,
  • bude moci v míru vyrůst ze svého dětství a sám se stát přítelem a ochráncem,
  • bude usilovat o sebeurčování svého života tak, aby uskutečňoval své hodnoty a zodpovídal se přitom svému svědomí,
  • bude ve svém životě nalézat radost a osobní smysl, protože neztratí své kořeny, totiž svou schopnost cítit a tvořivě přesahovat sebe sama,
  • bude z těchto důvodů tolerantní a schopný navazovat vztahy.

Pohádky nám i k tomuto úkolu nabízejí svou nevtíravou pomoc. V obrazech a metaforách životních zkušeností vyjadřují lidskou touhu po šťastném, klidném, smysluplném životě – obvykle obrazem svatby nebo královské koruny.

Také zde jsme nabádáni k symbolickému myšlení: například v obrazu svatby jde o sjednocení protikladů našeho života, našeho ženství nebo mužství. Každý z nás v sobě nosí také tu „druhou“ stránku. Jen ten, komu se podaří ji akceptovat, bude schopen žít trvale v míru a souznění se sebou a s ostatními.

Neznám jedinou pohádku, ve které by člověk našel životní štěstí, ačkoliv či protože žil jen sám pro sebe, bral ohled jen na sebe a své blaho. Pohádky nám nejrozmanitějšími způsoby ukazují, že jsme na sebe vzájemně odkázáni, že nakonec nás může vykoupit (zachránit) jen láska. Ta láska, kterou dáváme a které se nám dostává. Je v tom velký příslib, jehož základy mohou být položeny již u malých dětí: nežiji jen pro sebe a nesmím se zabývat jen sebou.

Převzato z časopisu Existenzanalyze 2/2000, redakčně kráceno.

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.