Bavme se s rodiči o tom, co chtějí pro své děti

Společně tak vytvoříme program pro naši školu a předejdeme tím možným problémům. O tom, co je posláním školy a co bychom měli raději ponechat v kompetenci rodičů, i o tom, co do školy opravdu nepatří, jsem si povídala s psycholožkou Lenkou Krejčovou.

Často si povídáme o tom, jaké programy „navíc“ by školy mohly nabízet, čím by mohly obohatit svou činnost. Co je ale hlavním úkolem školy?

To je hodně široká otázka. (směje se) Dalo by se říci, že je to vzdělávání. To ale neznamená, že si můžeme odškrtnout, že jsme s dětmi něco probrali. Jde o zprostředkovávání různých znalostí, dovedností, o rozvoj dítěte jako takového.

Bavíme se o učení. Co to vlastně je? Jak se děti učí?

Je to rozsáhlý proces a je potřeba se ptát, co to je, když se děti učí. Není to stejné, jako že je učitelé učí. Když učitel vyučuje, zprostředkovává nějaké znalosti, které má, ale když se učíme, zpracováváme informace, které nám někdo sdělí, něco se dozvídáme a potřebujeme mít dispozice k tomu, abychom s těmi informacemi dokázali naložit. Učitelé by si měli uvědomovat, že nejde jen o to, že by děti seděly ve třídě a naslouchaly. Musí mít mnoho dalších rozvinutých funkcí a vlastností, aby to, že poslouchají učitele, pro ně bylo nějak přínosné.

O jaké funkce jde?

Jsou to ty základní kognitivní funkce, o kterých se učí především psychologové v rámci kognitivní psychologie. Je dobré nějak provázat školní učení s tím, jak přemýšlíme, jak informace vnímáme a kombinujeme, co je nám přirozené a co je nastaveno vývojově, protože naše myšlení se rozvíjí. Bude znít banálně, když řekneme, že dítě není zmenšenina dospělého a uvažuje jinak, ale ne vždycky víme, jak dítě vlastně uvažuje, co pro něj je srozumitelné a co ne. Když dětem chceme něco zprostředkovat, je strašně důležité uvažovat o tom, jestli nám vůbec rozumějí, protože používáme slova, která nám přijdou naprosto srozumitelná a běžná, ale děti nemají naši zkušenost, takže nás nemusejí chápat. Dokud dítě například nemá náležitě zvnitřněný koncept času, není pro něj validní informací, že mu řekneme, že nemáme moc času a proto spěcháme. Neznamená to pro něj to, co pro nás, tedy že musí všeho nechat a okamžitě se pustit do nějaké akce. A podobných pojmů, s nimiž můžeme pracovat, je spousta. Měli bychom si uvědomit, čemu všemu dítě nejspíše rozumí.

Takže když nás dítě „neposlechne“, neznamená to, že by nechtělo, ale že to nechápe?

Může to mít mnoho příčin, například nás neposlechne proto, že bylo právě hodně zamyšlené a zabrané do něčeho jiného, takže nás skutečně neslyšelo, nebo že opravdu říkáme něco, co je pro něj nesrozumitelné.

Škola, zejména mateřská, do které chodí předškolní děti, má i silnou výchovnou složku. Kde výchovná role školy začíná? A kde případně končí?

V ideálním případě se škola a rodina vzájemně doplňují. Mateřská škola pro dítě často znamená první setkání s formálnější autoritou. Dítě se setkává se situací, se kterou se bude potkávat mnohokrát. „Jsem mezi cizími lidmi, s cizími dospělými, a jsou tu pro mě nastavené nové normy, které potřebuju nějak pochopit, nějak se jim přizpůsobit, abychom tu všichni dokázali společně žít.“ Tohle je situace, kterou rodiče nepředají a někdy je užitečná. Nemyslím tím tedy úplně třídu o bezmála třiceti dětech, kde pak pochopitelně převládají „stádní postupy“, to je něco, co v dospělosti až na výjimky, kterými je třeba pásová výroba, povinná vojna nebo výkon trestu, nevyužijeme. Do situací, kdy jsme ve velké skupině, kde mnohdy všichni dělají totéž, což může ve školce znamenat, že všichni jdeme ve stejnou dobu čurat nebo svačit, se běžně nedostáváme a není to něco, co bychom pro život nějak nutně potřebovali.

Ovšem na druhou stranu dovednost vycházet s lidmi, kteří nejsou přímo moje rodina, je něco, co prostě potřebujeme. Kdekoli, třeba v práci, jsme konfrontováni s jinými lidmi a s jejich potřebami, s tím, že jsou nějak staří a něco dělají, jsou různého pohlaví… Ostatně když se nastěhujeme do domu, kde žijí další sousedé, musíme se s nimi naučit nějak vycházet. Občas musíme přijmout, že různá prostředí mají různá pravidla hry, která nejsou mocenský nástroj, ale cesta, jak spolu můžeme ve větší skupině vyjít. A tohle školka bezpochyby přináší všem, i kdybychom se bavili o tom, že rodinné prostředí je natolik podnětné, že dítěti zajistí to, co pro svůj vývoj potřebuje. Mateřská škola navíc některým rodičům pomáhá najít systém práce s dětmi. Rodiče jsou samozřejmě experti na své dítě, ale nevědí, co je v určitém věku vývojově normální. Pedagog může rodičům naznačit, že když jejich dítě stále ještě nemluví dobře, bylo by vhodné jít se poradit s logopedem. A naopak, když dítě ráno pláče a nechce od rodičů odejít, je to vývojově v pořádku.

Pro školu je samozřejmě důležitý učitel. Co by měl umět, zvládat, zkrátka jaký by měl být?

Podle mě je velmi důležité, aby učitel rozuměl potřebám dětí. Je-li dítě součástí třídy a má-li učitel pracovat s celou třídou, měl by chápat, že třída je určitá skupina, která má svou dynamiku. Je to něco, co jde nad rámec kurikula mateřské školy i všech dalších stupňů studia. Mnoho lidí jde učit, protože je baví určitý předmět, a je moc fajn, že je daný obor baví, ale čím dál více si uvědomuji, že na prvním místě je člověk. Je třeba rozumět tomu, jak děti mezi sebou fungují a jak se učí.

Před nějakým časem jsem se snažila ponořit do finského vysokoškolského kurikula, tedy do jejich způsobu výuky budoucích učitelů. Když před lety probíhala reforma školství ve Finsku, začala tím, že se změnila příprava budoucích učitelů a učitelství se tam stalo nesmírně prestižním oborem. Velká část jejich studia se věnuje tomu, jak lidé přemýšlejí a jak se učí, tedy i dalším souvislostem, a ne pouze danému oboru.

Dalším prvkem, který výrazně zasahuje do průběhu vzdělávání, jsou rodiče dětí. Je možné se jich stranit, komunikovat s nimi, nebo se s nimi dokonce kamarádit. Co je podle vás žádoucí ve spolupráci s rodiči, případně s celou komunitou kolem školy?

Bohužel mám dojem, že učitelé se mnohdy rodičů obávají, což je možná i systémem, jak je jejich vzájemná komunikace nastavená. Často je to „všechno, nebo nic“. Nejprve je do školy vůbec nepustíme, pak je tam pustíme jednou za čas a všechny najednou, což bývají třídní schůzky nebo v lepším případě individuální konzultace, kdy se ale do školy nahrnou téměř všichni a mluví se primárně o tom, co se ve škole děje. Na jedné straně se nezřídka řeší, že něco dítěti nejde, a na druhé, proč to tak je. To jsme ovšem v režimu vzájemného obviňování.

V mnoha školách se zapomíná na momenty, kdy spolu lidé mohou něco jen tak sdílet. A mohou to být naprosté drobnosti, třeba to, že se učitelé s rodiči pozdraví, potkají se, prohodí pár slov, řeknou, co se dítěti dnes povedlo, nebo naopak projeví starost o rodiče, který dnes vypadá unaveně. Prostě běžný kontakt, kterým vzniká mezilidský vztah. Aby dítě ve škole mohlo dobře fungovat, k tomu potřebujeme mít s rodiči vybudovaný dobrý vztah. Samozřejmě se tu a tam setkáme s lidmi, kteří budou komunikaci komplikovat, a na druhou stranu my jako učitelé si nemusíme „nechat mluvit“ do všeho, co děláme, ale měli bychom umět zdůvodnit, proč postupujeme tak a tak, neříkat jen „tak se to dělá“.

Partnerský přístup je velmi důležitý. Vycházíme z toho, že rodiče své dítě milují, záleží jim na něm, a na druhé straně učitelé neučí proto, aby někoho týrali, ale že je jejich práce baví. Je to možná idealistická vize, ale já se jí nemíním vzdát. Učitelství je náročná práce a není rozhodně pro každého.

Jako učitelé si někdy přejeme, aby děti, se kterými přicházíme ve škole do kontaktu, byly co nejméně problémové, aby nasávaly informace a dovednosti jako houbičky, aby to s nimi byla hračka. To se ale asi nikdy nesplní. Jak se na to připravit? A jak s tím pracovat?

Důležité je nemít plán, který obsahuje to, co učit, ale přemýšlet i o tom, jak zařídit, aby tomu děti porozuměly. To někdy znamená mít v záloze další varianty, protože první verze nemusí zabrat. Když se dělaly studie, které zjišťovaly, jak vlastně vypadá učitel, který je expertem ve svém oboru, byla tohle jedna z charakteristik.

Od škol se často čeká nějaký výstup, existují z mého pohledu nešťastné srovnávací žebříčky škol, což může učitele někdy dostat do určité pasti. Můžou pak mít pocit, že když v daném týdnu neprobrali to, co chtěli, je to prostě špatně.

Témata ale nejsou izolovaná, kdyby byla, museli bychom si možná každý týden odškrtávat, co jsme probrali. Důležité je uvědomit si, že nejdůležitější jsou naprosté základy, a pokud ty nejsou pořádně ukotvené, nehneme se z místa. Když pracujeme na něčem, co „už dávno měly děti znát“, není to ztráta času. Když si dobře osaháme základní znalosti, další na ně naskočí mnohem rychleji. Ostatně ministerstvo školství pracuje na revizích rámcových vzdělávacích programů, aby se jen nevršily znalosti, ale byl čas na zmíněné ukotvování.

V mateřské škole to může vypadat tak, že se o něco můžu týden snažit, mám pocit, že to bylo zbytečné, ale za měsíc zjistím, že to děti pochopily a samy s tím pracují.

Ano, je to tak.

Bavíme se o roli školy, a v nedávné době upoutaly mou pozornost dvě věci, z nichž jedna proběhla i mediálně. V prvním případě šlo o dítě, které se necítí dobře ve svém těle, je přesvědčeno, že jeho fyzické pohlaví neodpovídá jeho pohlaví skutečnému. Když škola na žádost rodičů pozvala sexuoložku, aby dětem citlivě téma vysvětlila, někteří rodiče byli výrazně proti. Jednalo se o druháky.

Víme, že se jedná o kontroverzní téma, na druhou stranu je to dnes přirozenou součástí toho, co se kolem nás děje, není to nic metafyzického. Ovšem také víme, že téma sexuální výchovy může vyvolávat jisté extrémní reakce. Přijde mi zásadní s rodiči komunikovat i o tomhle, nedělat věci z pozice „my na to máme patent, my jsme to vymysleli“ a nepodnikat „hurá akce“.

To, co zmiňujete, je podle mě téma, které patří více do rodiny. Proto je dobré s rodinami mluvit o tom, že se takové téma vyskytlo, s tím, že je na rodičích, co svým dětem řeknou. Je dobré rodiče nějak vést, případně pozvat odborníka právě na setkání s nimi. Sami se můžou rozhodnout, jak o tom chtějí komunikovat, do jakých podrobností chtějí zacházet. Chápu, že se rodiče můžou v situaci, o které se bavíme, rozčílit, protože o tom chtějí s dětmi mluvit po svém.

Tento příběh znovu oživil debatu o tom, zda má ve škole své místo sexuální výchova. Jaký je váš názor?

Ve Velké Británii jsem před asi 25 lety v jedné škole viděla, že tam rodiče pozvali na večerní promítání filmu o sexuální výchově s tím, že by film mohli promítnout i dětem, ale byli by rádi, aby ho nejdříve viděli rodiče a mohli se k tomu vyjádřit.

Další situace, která se ke mně dostala, se týká trochu zvláštní iniciativy učitelky mateřské školy. Paní věří v minulé životy, což je nepochybně její věc, ale když jsem viděla, že s dětmi ve třídě vede na toto téma řízené meditace, dost mě to zarazilo.

Je mi jasné, že by mi zastánci podobných přístupů mohli oponovat, ale zásadní je, že školy jsou odborné instituce, ve kterých působí vzdělaní odborníci. Z toho zákonitě vyplývá, že veškeré postupy a metody, které bez ohledu na stupeň studia ve škole používáme, by měly být založeny na výzkumech. Měli bychom být na základě empirických dat schopni zdůvodnit, proč děláme to, co děláme. Je to samozřejmě ideální stav, setkáme se s různými variantami. Ovšem stejně jako mi přijde absurdní dělat něco jenom proto, že „se to tak dělá a dělalo se to tak vždycky“, protože s takovým přístupem bychom dnes stále prali na valše a jezdili na koních, by mi přišlo absurdní, kdyby se ve školách nepracovalo podobně jako v dalších odborných institucích, případně kdyby se věci dělaly proto, že „se mi to líbí, mám to rád(a)“.

Je třeba umět zdůvodnit, co a proč s dětmi děláme, jak je to obohatí. Musíme mít také empiricky ověřeno, že daná věc dává smysl, což podle mě u ezoteriky neplatí.

Věřím, že tohle je jen ojedinělý příklad, ale otevírá velké téma, jímž je osobní náboženská, spirituální nebo politická orientace daného pedagoga. Může takovéto přesvědčení nějak „prosakovat“ i do pedagogické práce?

Jedna věc je říci dětem, že mám nějakou víru nebo s něčím sympatizuji, a není to něco, co by děti mohlo nějak ohrožovat, a druhá věc je nějaká indoktrinace, která není na místě.

Možná se od kontroverzních témat vraťme zase k něčemu pozitivnímu. Měla byste nějaký příklad dobré praxe školy?

Jako dobrý příklad mi přijdou třeba situace, kdy za mnou přicházejí rodiče s dětmi a říkají, že jim paní učitelka moc pomáhá a že ví, jak s dítětem pracovat, že ode mě potřebuje získat informace, aby je mohla použít v práci s ním. Prostě když vidím, že škola dokáže individualizovat. Vždycky pak přemýšlím o tom, že když to jde na jednom místě, proč to nejde jinde.

Jako příklady dobré praxe mi přijdou všechny situace, kdy učitelé dokážou přemýšlet o tom, co dané dítě potřebuje, na jaké úrovni právě je, a úplně jednoduše, bez toho, že by k tomu potřebovali papíry a razítka, dokážou dítěti pomoct, podpořit ho. A mnohdy jsou to úplné drobnosti, maličkosti.

Dobrou praxi vnímám i u škol, kde učí v souvislostech, v tematických blocích, místo aby dětem předávali oddělená fakta. U škol, kde se děti mají možnost učit samy od sebe, kde se učí práci si plánovat, což je ostatně něco, co budou potřebovat, až budou dospělé. Je třeba učit děti tomu, co potřebují pro svůj život, což neznamená, že se oprostíme od faktů, ale je nutné, aby znaly zpaměti mnoho letopočtů nebo seznamy literárních děl, o kterých jinak nic nevědí?

Nedávno jste spoluzaložila soukromou základní školu. Co vás k tomu vedlo?

Vedlo mě k tomu setkávání s našimi klienty, které pro mě bylo vždy obohacující, pracuji s nimi moc ráda a hodně jsem se od nich naučila. Velmi často právě děti měly řadu silných stránek, byly velmi kreativní, nadané, měly ohromný potenciál, ale na druhou stranu něco někde v učení úplně nefungovalo. Ani bych nemluvila o nějaké diagnóze, prostě měly potíže s učením, které byly mnohdy vyvolané výukovou situací, ve které se nacházely, a kdyby byly v jiné situaci, v jiném prostředí, pracovalo by se s nimi jinak, tyhle potíže by neměly.

S kolegyní v DYS-centru jsme to dlouhodobě pozorovaly a už před několika lety jsme se rozhodly, že založíme školu. I proto, abychom stále nemluvily o tom, jak by to mělo ve škole fungovat, a měly argument, jak se to dá dělat a že to jde.

Co byste chtěla, aby vaše škola nabízela, co v ní mohou děti a rodiče, a samozřejmě i učitelé, najít?

Je to škola, takže bych chtěla, aby to bylo centrum vzdělávání, a také aby to bylo místo, kde se potkávají učitelé, rodiče a žáci, kde se společně i od sebe navzájem něco učí, kde mají příležitost se rozvíjet.

Doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D., se narodila v roce 1977. Pracuje jako psycholožka v neziskové organizaci DYS-centrum Praha, z.ú., vyučuje na katedře psychologie FF UK a v letošním roce spoluzaložila Základní školu „Poznávání“. Mezi její profesní zájmy patří kognitivní přístup ke vzdělávání, dynamická diagnostika, specifické poruchy učení či obecněji speciální vzdělávací potřeby žáků. Podílela se na lokalizaci několika diagnostických metod v ČR, je autorkou či spoluautorkou řady odborných publikací i časopiseckých článků.

Foto Lukáš Kozel