Když se z jedináčka stane ten starší a z mladšího ten prostřední

V tomto článku navazuji na úvod do tématu spletitých vztahů ve vícečetných rodinách (viz můj článek Vícečetné rodiny, šance a rizika). Zaměřuji se v něm na období tří až čtyř let po příchodu nového dítěte do rodiny. Mým cílem není podat návod jak ošetřit starší dětí v prvních týdnech při tak velké změně, to totiž většina rodičů velmi dobře zvládá. Spíše bych chtěla poukázat na některé náročné situace a jejich rizika, když miminko odroste a začne se aktivně ucházet o své místo v rodině. Konflikty mezi sourozenci a jejich soupeření o pozornost rodičů jsou přirozené a zdravé, potíže však může přinášet způsob, jak s tím rodiče zacházejí.

Nový sourozenec a sžívání se s ním

Všeobecně se ví, že příchod nového sourozence bývá pro starší dítě (nebo děti) zátěž. Rodiče většinou svědomitě ty starší na novinku v rodině připravují a dodržují pak určité zásady – zapojují je do péče o miminko, dávají si pozor, aby se těm starším věnovali, jak byly zvyklé, zkrátka dělají všechny ty rozumné věci, které jim chytré knížky nebo jejich intuice napovídají. Zejména zpočátku, v prvních týdnech a měsících života miminka.

Jak se podaří, aby děti svého sourozence přijaly, závisí hodně na zvyklostech v rodině. Batole, které dosud maminka kojila, nosila v šátku a spala s ním v posteli, se s příchodem miminka srovnává hůře než stejně staré dítě od maminky více odpoutané. V rodinách majících ustálený režim, který se dodržuje a dětí jsou na něj zvyklé, nebývá problem integrovat péči o miminko, aniž by starší dětí pocítily nějakou výraznou újmu. V každém případě je však příchod nového sourozence pro dětí velká změna a nepochybně zátěž, zejména když věkový odstup není příliš velký. Přece jen je teď pozornosti rodičů jinak rozdělená. Proto se u některých dětí (cca 2 – 3 roky starých) dříve či později může přechodně projevit „návrat do miminkovského věku“ – šišlají, vyžadují dudlík a lahvičku, chtějí být také v kočárku a krmené. Při klidném a laskavém přístupu se to zase časem srovná.

Zdrojem znepokojení u rodičů bývá fakt, že pro velmi malé děti je miminko objektem zajímavých experimentů (pláče, když je kousnu, štípnu nebo povalím), lehají si na ně, sahají do očiček atd. Potřebují samozřejmě jasnou informaci, že tohle dělat nemají, ale nemá smysl je za to trestat, tím spíše, že v naprosté většině případů nejde o úmysl ublížit. Je jen třeba být ve střehu a chování dítěte usměrňovat, tedy vést je k tomu správnému zacházení s miminkem.

Dokud je však miminko úplně malé a průměrně klidné, tedy hodně spí i přes den, většinou leží v postýlce nebo na hrací dečce a má své miminkovské hračky, není pro starší sourozence vlastně zas až tak obtížné se s jeho existencí srovnat, jestliže rodiče dodržují zmíněné zásady a vztah k miminku aktivně podporují. Většina dětí, a to i těch nejmladších, také nadšeně s miminkem pomáhá, zejména když je za to rodiče chválí.

Miminko je taky dítě? (a konkurent!)

Pak ale nastává období, kdy se miminko začíná posazovat, lézt, daleko živěji se zajímá o své okolí a předměty v něm a také se daleko více dožaduje pozornosti. Je to období, kdy jsou děti velmi roztomilé, pokrok je zřejmý ze dne na den: nová slova, první krůčky, rozvíjející se schopnost manipulovat s předměty a také čilý zájem o všechno možné, často i první projevy vlastní vůle – to všechno plní rodiče nadšením a rádi o tom mluví. Je asi jasné, kam tím mířím – starší dítě, i když už má vytvořený pozitivní vztah k malému sourozenci, si může začít připadat jako na vedlejší koleji, zejména když větší část dne tráví ve školce nebo ve škole. Nemusí to být, zejména u dětí v předškolním věku, uvědomělý pocit, dítěti zkrátka jen cosi chybí, a to se může projevit změnami v jeho chování (v závislosti na osobnosti dítěte od velké snahy a horlivosti po záchvaty vzteku a odmítání), kterými se snaží upoutat pozornost. U některých dětí vznikají úzkostné a neurotické projevy (různé strachy, kousání nehtů, tiky). Jsou děti (a na Rodičovské lince se s tím setkáváme), které náhle odmítají chodit do školky (výjimečně i do školy). Rodiče, právě proto, že dítě má svého sourozence rádo a projevuje mu náklonnost, si vůbec nemusí uvědomit, že jde o signál: něco není v pořádku, něco od vás potřebuji.

To je moje!

Když mezi dětmi není věkový rozdíl příliš velký (1 – 2 roky), jak rostou, brzy začínají ze svého sourozenectví profitovat – mladší napodobuje staršího a starší má parťáka k nejrůznějším hrám a dováděním. Nicméně i tak přirozeně vznikají konflikty. Nejčastěji kvůli hračkám – zajímavá je totiž právě ta, se kterou si hraje ten druhý. Děti soutěží, kdo bude sedět u okna, na klíně, kdo zmáčkne knoflík ve výtahu, kdo bude první (nebo poslední), kdo mamince něco podá atd. Je kolem toho spousta na nervy jdoucího křiku, breku a objevují se i cílené agresivní výpady (už nejde jen o experiment). Spolupráce taky ještě příliš nefunguje, představa tříletého a dvouletého dítěte, jak si spolu sami hrají s legem nebo kostičkami, či staví koleje, je většinou iluzorní.

Dej mi pokoj a běž pryč!

Jinak je tomu u větších věkových rozdílů – děti v předškolním a mladším školním věku mají ve svých dovednostech před malým sourozencem ohromný náskok a ještě dlouho ho nebudou považovat za rovnocenného partnera při činnostech, které předpokládají nějaký záměr, rozvinutou jemnou motoriku, složitější manipulaci s věcmi. Malý otrava, který jim všechno boří a narušuje jejich plány, je jim v tu chvíli jen na obtíž a také to dávají najevo. Ne, že by si s ním nechtěly hrát, i s batoletem je spousta zábavy, pokud jde o různé komunikační hry (na schovku, na babu, všelijaké legrácky), ale pokud se chtějí ponořit do své vlastní činnosti, do zkoumání, stavění, malování, tak na to potřebují klid a prostor. Ne každé dítě v tomto věku se dokáže v klidu vymezit, opět je tedy často nutná pomoc rodičů. Kromě toho jejich potřeby jsou jiné, zajímají je jiné věci a věnují se jiným aktivitám – nevyžadují už tolik péče, ale aktivní účast rodičů při hrách nebo sportu, chtějí si v klidu, nerušeně povídat o tom, co zažily. Potřebují prostor jen pro sebe, neměly by mít pocit, že všechno se točí jen kolem mimina.

Nejsou to banality!

Možná si někdo klade otázku, proč o takových věcech, které rodiče ve větších rodinách dobře znají a běžně je řeší, vůbec mluvím. Právě tyhle běžné a zdánlivě banální příhody, kterých se odehrávají desítky, však mohou díky odlišným povahám a reakcím dětí vytvářet základ pro stereotypy, určité vzorce jak v chování dětí, tak i v přístupu rodičů. A co víc, v dětech se vytváří sebeobraz, se kterým se postupně ztotožňují, na nevědomé úrovni se pak mohou ukrývat pocity křivdy nebo nepřijetí.

Je to jen jeden z mnoha příkladů, kdy rodiče nevyužívají náročnějších situací a sporů mezi dětmi ve prospěch jejich vztahu a osobního růstu. Dobrý obraz takového přístupu dávají běžné hodnotící a srovnávající výroky typu: Péťa je hrozný vztekloun, ale Adélka, to je zlatíčko! Péťa nikdy nechce uklízet hračky, Adélka to musí dělat sama!, Péťa se strašně loudá, vždycky na něj musíme čekat, viď Adélko?, často pronášené v přítomnosti dětí. Na užitečné rodičovské strategie, které prostřednictvím podpory dobrých vztahů mezi sourozenci napomáhají rozvoji sociálních dovedností dětí, se chci zaměřit v dalším článku.