tisk-hlavicka

Když je stresu až moc

I když existuje něco jako zdravá míra stresu, někdy je ho prostě moc. Jak sami sebe neuštvat? Co s námi stres může udělat?

Je neděle odpoledne, ale Mirka už je nervózní a protivná na všechny kolem. Sice není žádný důvod, aby měla stísněnou náladu nebo se cítila nepříjemně, ale stejně se tak cítí. A tuší, proč vlastně. Zítra je totiž pondělí, a to je její nejméně oblíbený den. Aby bylo jasno, Mirka není žádná školačka z páté třídy, která se bojí do školy. Je to zralá žena ve skoro předdůchodovém věku, zkušená učitelka v mateřské škole s několika desetiletími praxe. Své povolání si zvolila dobrovolně a vykonávala ho ráda. Jenže se postupem času něco stalo, Mirka ani neví, co to vlastně bylo, a ona už do školky chodí s pocitem, že musí hlavně přežít. Cestou do práce jako by jí něco odsávalo veškerou energii. Vlastně ji to nebaví a děti jí lezou na nervy. Ten věčný hluk, ti rodiče, kterým se pořád něco nelíbí anebo si chtějí „jenom“ popovídat mezi dveřmi, pořád někdo něco chce… Řeší to tak, že dělá jen to, co nezbytně musí, a do ničeho dalšího se nehrne. Domů se vrací unavená a s pocitem, že žije v pasti, ze které není úniku. Kde se stala chyba?

Syndrom vyhoření je psychická porucha, která obvykle vznikne vinou trvalého stresu většinou na pracovišti, ale vyhořet můžete třeba i jako maminka na mateřské). Slovo „porucha“ samo o sobě zní hodně ošklivě, ale neznamená to, že se postižená kolegyně nějak „zbláznila“. Je to však těžký stav, který ničí nejen psychiku, ale i fyzické zdraví.

Plíživě a nenápadně

Na syndromu vyhoření je zrádné to, že vzniká plíživě, nenápadně, a i když je člověk schopný vyjmenovat jeho příznaky, často si jednotlivé fáze, kterými k němu dospěl, uvědomí až zpětně. Fází, kterými prochází, je několik a nejsou nijak nápadné. Vyhoření začíná dobrými úmysly, snahou být člověkem na svém místě. Jenže člověk, kterému hrozí, mívá pocit, že je nepostradatelný, že „bez něj by to prostě nešlo“. Jako by nepotřeboval odpočinek, nemusel mít volné víkendy, není problém zrušit dovolenou anebo zkrátit nemocenskou, je neúnavný. Nedrží si hranice, začne ukrajovat ze svého volného času, chodí domů s myšlenkami na práci a považuje za normální, když dělá pravidelně přes čas.

Jenže postupem času nadšení pomalu opadá, člověk je unavenější a unavenější. Objevuje se nespokojenost, pocit, že si vaší práce nikdo dost neváží. Práce přestává být zdrojem radosti, naopak se cítíte stále bezmocněji. Najednou se rozkřiknete na dítě v situaci, kdy by vás to dřív ani nenapadlo. Cítíte, jak blízko máte k výbuchu bezmocného ho vzteku. Jste podráždění. Máte cynické poznámky. Dochází vám schopnost empatie. Už nejste tak výkonní a pomalu regenerujete. A začne vás zlobit zdraví. Nakazíte se každou rýmou, která kolem vás projde. Hůř spíte a ráno jste jako převálcovaní. Můžete mít poruchy srdečního rytmu. Problémy s trávením, bolesti žaludku. Bolí vás záda a jste celí ztuhlí. Syndrom vyhoření není žádná módní legrace, je to něco, co vás může přivést k lékaři s vážnou depresí anebo fyzickými problémy, na které už nebude stačit ibalgin. V jednu chvíli se můžete přistihnout při myšlence, že už nechcete nikoho ani vidět: děti, rodiče, vlastní rodinu, kamarády… chcete být někde v tichu a klidu zalezlí a už nikdy nevylézt. A pak potkáte někoho „nového, mladého, který se nezakecá“, abych si dovolila parafrázovat Divadlo Járy Cimrmana, a v duchu si klepete na čelo nad tou mladickou naivitou.

Kde se stala změna?

Své o tom ví Vendula, která má s vyhořením vlastní zkušenost: „Že je něco v nepořádku, jsem si všimla ráno, když jsem šla do práce. V autobusu jsem potkala novou kolegyni, která je u nás jen pár týdnů. Rozzářeně mě pozdravila a hned začala vyprávět, jak celý víkend připravovala program na besídku. Chrlila nápady a očividně se těšila. A já jsem na ni chvilku koukala jako na bytost z jiné planety a někde hluboko v nitru mě posedl strašný vztek. Na ni, že je tak nadšená, až bych ji nejradši něčím praštila a vrátila ji na zem. A na sebe, že jsem tak podrážděná, utahaná a neschopná… Jako bych viděla sama sebe před pár lety. A pak jsem o tom začala přemýšlet, tedy až večer cestou z práce, tentokrát naštěstí bez kolegyně.

Už dlouho se mi moc nechtělo vstávat, ale komu by se chtělo, a navíc v zimě je ráno temno a nikomu se nechce ven. Ale posledních pár týdnů už jsem měla takový divný pocit kolem žaludku, když jsem pomyslela na další pracovní den. Byla jsem každou chvíli nastydlá, pořád jsem se cítila nemocná, jako bych se nemohla doopravdy uzdravit. Chyběla mi energie. Dřív bych klidně zůstala ve školce déle, když si někdo z rodičů nepřišel pro dítě včas, a ještě bych stihla udělat přípravu na další den. Teď mě to už jen štvalo. Bála jsem se, že si ostatní všimnou, jak mi jde všechno pomaleji než dřív, a přistihla jsem se, že jsem si přestala věřit.

Prostě jsem vyhořela! Když mi to došlo, trochu se mi ulevilo. Moje pocity neschopnosti, moje únava, moje zablokovaná krční páteř a nedostatek nadšení mají jméno! Ale to byl teprve začátek. Začala jsem o sobě a své práci víc uvažovat. Chvílemi jsem chtěla dát výpověď, potom mi ale kamarádka dala telefon na dobrého terapeuta a já začala chodit jednou za čas na terapii. Učila jsem se poznat, kdy říct „ne“. A uvědomit si, co vlastně v práci potřebuju. Znovu jsem si vyhradila víkendy pro vlastní život. Začala jsem pracovat na tom, proč pořád vycházím všem vstříc a co mě nutí, abych na sebe přebírala zodpovědnost za všechny problémy světa. Pořád se mám co učit. Je pro mě extrémně těžké si přiznat, že jsou věci, které nezměním. Nespasím ani Petrušku, která ještě nemluví, ani úzkostnou Renatku, která se celý den schovává v koutě a s nikým si nehraje. V práci už je mi líp, ale ještě mě toho dost čeká.

V první bojové linii

Lidé pracující v pomáhajících profesích jsou v první bojové linii a nejohroženější. Nejde jenom o výkon, ale zároveň musíte být emočně k dispozici, udržovat citový vztah s dětmi, komunikovat s rodiči. A to všechno v časové tísni. Podle jednoho německého výzkumu je dokonce práce s rodiči stresující stejnou měrou jako práce s dětmi. Ve zmiňovaném výzkumu si vychovatelky ze sociálně slabých čtvrtí s dětmi, které vyžadují velkou péči, stěžovaly na obtížnou komunikaci s rodiči stejně jako ty, které pracují v luxusních čtvrtích. Naopak, čím bohatší klientela, tím větší tlak na učitelky. A to všechno za směšný plat.

Co může dělat vedení?

Bohužel všichni víme, jaká je situace v pomáhajících profesích a jak málo má vedení ve skutečnosti možností něco účinně podniknout. Ideální by samozřejmě bylo mít k dispozici dostatek lidí, dostatek peněz a možnost oslovit profesionálního supervizora, který má za úkol se o tým starat i po stránce psychické pohody. Ovšem praxe jako obvykle silně pokulhává, proto často nezbývá než se snažit dělat, co se dá, takříkajíc svépomocí.

V první řadě je dobré vědět, „o co vlastně jde“. Tedy najít si informace, načíst si je, dá-li Bůh, a pak absolvovat nějaký dobrý seminář pro vedoucí pracovníky v sociálních službách. Nepodceňovat, co dokáže trvalý stres, a když už se budete zabývat syndromem vyhoření u kolegů, podívat se realisticky také na to, jak se cítíte vy.

Dalším krokem je nabídnout kolegům příležitost, aby mohli mluvit s ostatními o tom, co je v práci nejen těší, ale také co je tíží. Kde se cítí příliš pod tlakem, kde mají ještě rezervy, co by potřebovali, aby se jim ulevilo. Už jen to, že se o nepříjemných věcech smí mluvit „beztrestně“, je úlevné a pomáhá jako prevence vyhoření. Jen pozor na to, aby se dialog pravidelně nezvrtával do ubíjející laviny stížností. Je jasné, že zrovna možnost otevřených hovorů v týmu naráží často na potíže. Ředitel či ředitelka je jednak často ve dvojí roli (vedoucí a zároveň kolega ze třídy), jednak nemá dostatek možností některé věci rychle změnit (přijmout čtyři další kolegy, snížit počet dětí ve skupině…). Rozhodující je, jestli bude v týmu opravdová důvěra, jinak jsou rozhovory zbytečné, protože si nikdo netroufne mluvit otevřeně.

Pozor na rozdělení práce

Jsou kolegové, kteří mají sklon být přeochotní a dobrovolně si nabírat další a další úkoly. Takoví lidé jsou obzvlášť ohrožení syndromem vyhoření a sami často nedovedou svoje chování ani rozeznat. Proto je důležité, aby nad sebou měli laskavý dozor, který dohlédne na to, aby i oni šetřili silami. Buďte spravedliví a rozdělujte práci rovnoměrně, i kdyby se přeochotná kolegyně o další úkoly sama hlásila. Jinak budete mít brzy o jednu uštvanou kolegyni víc a stejně to nikomu nepomůže.

Také trocha osvěty neuškodí. Mluvte o syndromu vyhoření, vneste ho jako téma. Nenechte se ošálit tím, že jste přece všichni profesionálové a všichni už všechno víte. Teorie je jedna věc, ale na vyhoření je tak nebezpečné právě to, že i když všechno víte a máte teoreticky v malíčku, stejně vám vůbec nedojde, že jste zrovna na nejlepší cestě do pekel. Je dobré si o tom někdy nahlas popřemýšlet s dalšími lidmi. Pomoct mohou kvalitní semináře v rámci dalšího vzdělávání.

A v neposlední řadě – máte-li jako vedoucí dojem, že je někdo z týmu opravdu ohrožený syndromem vyhoření, snažte se o něj postarat. Především s ním promluvte, a to opatrně a rozumně, ať z takového rozhovoru nemá pocit, že selhává a že je k ničemu. Nebudeme si nic namlouvat, je to chůze po tenkém ledu. Nic nezkazíte, když přidáte třeba svou vlastní zkušenost… Kéž by takových rozhovorů muselo být v týmu minimum!

Test: Hrozí vám syndrom vyhoření?

  • Cítíte se dlouhodobě ve velkém stresu?
  • Snažíte se ze všech sil vyhovět všem?
  • Máte sklon k perfekcionismu? Chcete být ve všem, co děláte, bez chyby?
  • Patříte k lidem, kteří raději udělají všechno sami, než aby museli rozdělit práci mezi ostatní? (Možná věříte, že by práci neodvedli dost dobře, anebo je nechcete zatěžovat).
  • Je vaším životním krédem být za každých okolností silní a mít všechno pod kontrolou?
  • Jste vytrvalí, když se do něčeho „zakousnete“, budete se snažit dosáhnout cíle i přesto, že ho možná nelze dosáhnout?
  • Máte pocit, že často věnujete energii řešení věcí, které vlastně ani nemůžete změnit? (Například chování některé kolegyně.)
  • Když se skutečně zamyslíte, má vaše zaměstnání ve vaše životě větší váhu než váš soukromý život?
  • Máte pocit, že často zbytečně plýtváte časem, protože máte rezervy v efektivitě a máte ve věcech zmatek?
  • Chybí vám energie na to, abyste změnili věci, které se vám nelíbí? (Třeba uspořádání určité místnosti ve školce.)
  • Jste stále v napětí?
  • Myslíte až příliš často na to, co se může stát v budoucnosti, místo abyste si užívali toho, co je právě teď a tady?
  • Máte potíže se v myšlenkách odpoutat od zaměstnání a často třeba i v noci myslíte na problémy některého dítěte, rozhovor s rodiči nebo konflikt mezi kolegy?
  • Máte pocit, že nic z toho, co děláte, nemá smysl?
  • Cítíte se vyčerpaní a unavení?
  • Máte teď zhoršenou imunitu, snadno onemocníte? Jdete z nemoci do nemoci?
  • Vyhýbáte se kontaktu s lidmi, na rozdíl od minulosti?
  • Pochybujete o tom, zda jste si zvolili správné povolání?
  • Pochybujete o vlastní kompetenci, o tom, že jste člověk na svém místě?

Vyhodnocení:

Jestliže jste v testu odpověděli maximálně na pět otázek kladně, zdá se, že jste člověk, který se dokáže před vyhořením docela účinně chránit. Dovedete zdravě vyvažovat práci a soukromý život a zacházet se svou energií tak, abyste se nevyčerpali.

Pokud jste v testu odpověděli kladně na víc než pět otázek, rozsvítila se červená kontrolka. Je na čase se zamyslet nad tím, jestli nemíříte k vyhoření. Najděte si další informace o syndromu vyhoření a začněte se pomalými kroky znovu vracet na pevnou půdu. Snažte se vědomě vyrovnávat poměr mezi prací a zbytkem života a všímat si pastí, které jste sami sobě nastražili.

Mgr. Kateřina Rodná (1974) je psycholožka a psychoterapeutka, věnuje se individuální a rodinné terapii a poradenství. www.dobryzivot.com

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Článek se vztahuje k období asi

Podobné články


Další od autora Rodná Kateřina >>


Vyhledávání článků podle věku


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.