Symboly svatebního dne

Ženich v černém a nevěsta v bílém, jak je známe dnes, jsou jedním z nejmladších svatebních zvyků. Až do konce 19. století byly šaty nevěsty pestrých barev, z nichž často převažovala červená. V některých krajích patřila k svatebním šatům i zástěra jako symbol domácích prací, jež budou napříště dívčiným osudem.

Bílá barva se prosadila, teprve když elegance začala ohrnovat nos nad bohatou barevností. Směla je ovšem obléknout jen ta, která vstupovala do manželství jako panna. Ze stejných důvodů si nevěsta nesměla brát na svatební obřad žádné šperky. Předpokládalo se totiž, že je mohla dostat darem jedině od mužů, což před svatbou mimo zásnubního prstýnku nebylo přípustné.

Nevěstin závoj a věneček

Již ve středověké Evropě byl ovšem podstatnou součástí křesťanského svatebního rituálu závoj. Nevěsta jej ale nenosila od rána svatebního dne, jako ženy starého Říma své „flammeum“ – závoj růžovooranžové barvy, ani si jej neponechávala až do manželského lože, jako v židovské tradici, kde měl manžel odhalit skutečnou totožnost své ženy teprve nazítří po svatbě (Jákob se díky tomu oženil s Leou v domnění, že si bere Ráchel). Ve středověku docházelo k zahalení závojem obou – tedy nevěsty i ženicha – ve chvíli, kdy kněz pronášel své požehnání, původně zřejmě z důvodu cudnosti či studu.

Nešlo o závoj z bílého tylu, jaký nosí nevěsty dnes, ale spíše o jakýsi barevný přehoz purpurové barvy, který nad nimi napjaly čtyři osoby. Tento závoj se v průběhu času stal symbolem manželského lože, pod jehož „nebesa“ naznačující spojení novomanželů mohly při svatebním obřadu vstoupit i dříve narozené děti, aby tak byly uznány za manželské. Společný závoj pro ženicha a nevěstu postupně vymizel s tím, jak rostl význam snubních prstenů jako symbolu vzájemného spojení. Přetrval pouze závoj nevěsty, aby cudně skryl novomanželský polibek.

Místo nepraktického závoje můžeme dnes na hlavách nevěst často vidět jen decentní náznak věnečku z květů. V antice si věneček musela natrhat nevěsta vlastní rukou, zřejmě na zaplašení zlých duchů. Tento pohanstvím zavánějící zvyk se církevním otcům vůbec nelíbil, protože jej však nebylo možno vymýtit, byl opatřen křesťanskou interpretací. Svatý Jan Chrysostomus vyšel z toho, že věnec byl v antice symbolem vítězství, a vyložil jej tedy jako triumf manželů nad tělesným pokušením. Doporučoval se pak cudným snoubencům jako symbol skutečnosti, že do manželství vstupují jako panic a panna.

Snubní prsten

Prsten ve starověku dostávala jen žena a někteří badatelé jej považují za pozůstatek posledního ä ä článku řetězu, jímž údajně v neolitu muž připoutával k svému lůžku ženu unesenou jinému kmeni, aby neutekla. Právě železný prsten se totiž objevuje v zásnubním rituálu starého Říma.

Původně byl ve starém Římě především poznávacím znamením, zástavou, která umožňovala v případě snoubencovy zrady vztah odhalit, a pomoci tak opuštěné ženě dohnat k odpovědnosti otce svých dětí. Postupně se však prsten posílal nevěstě spíše jako symbol domova, v němž bude uzavřena, který ji vyloučí z veřejného života.

Teprve v 11. století hovoří svatební formule o prstenu v dnešním významu jako o znamení věrnosti (tehdy ovšem především o věrnosti ženy), a původně železný kroužek se mění ve zlatý, často podivuhodně zdobený. I ve středověku je však prsten nadále chápán jako symbol sexuální moci muže nad ženou. Jeho navlečení na prst bylo erotickou metaforou a tento okamžik byl prý při svatbě vyhledáván čarodějkami, aby na novomanžele uvrhly kletbu neplodnosti. V 17. století se pak rozšířil zvyk upustit prsten, pokud měla nevěsta podezření na přítomnost takových osob u obřadu.

Nosit prsten na čtvrtém prstě má svůj původ také ve starém Římě. Věřilo se tehdy, že tento prst je tenkým nervem spojen přímo se srdcem, a pokud jej stlačíme prstenem, láska snoubenky je zaručena. Od těch dob symbolizuje prsten i spojení srdcí a čtvrtému prstu se říká prsteníček. V některých krajích ovšem platilo, že pokud ženich nedokáže navléknout nevěstě snubní prsten přes druhý kloub, hlavou rodiny bude ona. Některé ženy proto na svatbě trochu pokrčily prsteníček, aby prsten zůstal vězet na druhém článku.

Spojení pravých rukou

Podání rukou jako klíčový moment pro vznik manželství je doloženo v Římě 2. století před Kristem. Byla mu přítomna pronuba, žena ctihodné pověsti, která plnila funkci oddávající. Pravá ruka nevěsty byla vložena do ženichovy pravice a oba přitom vyslovili svůj souhlas k uzavření manželství.

Ve středověku sňatek spojením pravých rukou vymizel pod tlakem germánské tradice, kdy otec podává ženichovi jen nevěstino zápěstí a symbolicky tak předává všechna práva nad dcerou svému budoucímu zeti. Křesťanské pojetí sňatku se však postupně opět vrátilo k původnímu římskému způsobu podání dlaní rukou, třebaže šlo v té době o čistě světský obřad a kněz se ho většinou neúčastnil. Spojení pravic se opíralo o starozákonní biblickou pasáž o Tobiášově svatbě, kde otec rodiny spojuje ruce Sáry a Tobiáše. Pravice mladých lidí tedy spojoval otec nebo jiný příbuzný.

Svatební požehnání

Učinit oddávajícím kněze dlouho nebylo pro církev žádoucí. Manželství se v církevní historii začalo považovat za těžko slučitelné s křesťanskými požadavky. Svatý Jeroným na konci 4. století prohlašuje pro kněze za nedůstojné aktivně se podílet na svatbách: „Nechť nepodporuje svatby ten, kdo hlásá zdrženlivost. Proč by měl nutit pannu, aby se provdala, ten, kdo četl v díle Apoštolově, že ženatí se mají chovat, jako by ženu neměli?“

Tu a tam se sice objevují svědectví, že kněží už od prvních staletí neodpírali párům požehnání, jako nejstarší jsou ovšem doložena požehnání, která se neodbývala v kostele, ale v manželské ložnici, tzv. „in thalamo“. Toto požehnání bylo běžné až do konce středověku, přestože se už v té době jako hlavní chápalo požehnání v kostele, spojené se zahalením ženicha a nevěsty závojem. Ani to však nebylo podstatou sňatku. Spojení rukou, předání prstenu a svatební listiny se nadále uskutečňovalo mimo kostel pod vedením nevěstina otce.

Únos nevěsty a tajný odchod novomanželů

Únos nevěsty, který je často i dnes oblíbenou zábavou okruhu přátel nevěsty či ženicha, byl především v 19. století jakýmsi výchozím bodem svatby. Šlo zřejmě o připomínku starověkého symbolického sňatku únosem. Vyšňořenou nevěstu, ukrytou někde v domě, hájila často celá rodina. Ženich se svými přáteli musel nějakým způsobem „obměkčit“ strážce a najít svou vyvolenou, přičemž byl často naváděn na falešnou stopu.

Stejně jako ve starověku naznačoval únos i později, že dívka je vydávána v slzách a proti své vůli. Ta, která by se ze svatby radovala, by příliš otevřeně dávala najevo, že radovánky svatební noci zná lépe než jen z doslechu. Zvlášť horlivá nevěsta využívala k útěku často i svatební průvod, kdy kráčela zavěšena do svého otce, načež ji všichni svatebčané pronásledovali. Stávalo se pak, že do kostela průvod dorazil až po mši a svatba musela být odložena na další den.

Také tajný odchod novomanželů ze svatební hostiny má prastarý původ. Novomanželé totiž v tuto chvíli definitivně opouštějí společenství mladých svobodných lidí, kteří je nechtějí nechat jen tak uniknout a nastražují jim nejrůznější překážky. Je tedy v zájmu novomanželů utéct nepozorovaně a uchýlit se na neznámé místo, kde nebudou nalezeni.

podle knihy Jeana-Clauda Bologne Svatby