tisk-hlavicka

Knížka nám umožňuje vidět, co kolem sebe nemáme

Kniha jako okno do neznámého světa. Zní to nadneseně, ale podle Kláry Smolíkové, která se věnuje mimo jiné podpoře dětského čtenářství, na tom něco je.

Kniha nás totiž dokáže zanést do světa, kam se jen tak nedostaneme.

Budeme si povídat o dětech a čtení. Proč s dětmi a dětem číst?

Rodiče, děti a knihovníci mě znají jako spisovatelku dětských knih. Nejsem psycholožka ani speciální pedagožka, ale kromě psaní se dlouhodobě zabývám vzděláváním a mediální výchovou. Knížka je pro mě velmi důležitý prostředek komunikace, ovšem ne ten nejdůležitější. Nemám ráda, když se neustále poukazuje na to, že děti sedí u počítače a koukají na televizi, a kvůli tomu údajně nečtou. Dítě se potřebuje seznámit se všemi médii. Kniha je ovšem velmi specifický prostředek komunikace, který velmi pokročile nakládá s jazykem. Pokud dítěti neumožníme, aby se prostřednictvím knihy seznámilo s kulturou, ochudíme také jeho jazykové dovednosti, představivost, schopnost se soustředit na text a rozumět mu. A to má dopad na vzdělávání, i na osobnostní rozvoj. Pokud člověk nemá pro něco slova, neumí si to představit, prožít to. Jazykem ovládáme svět i sebe sama, kniha je výsostným nástrojem jazyka.

Kniha je pro malé děti hodně zajímavý objekt. Jak jim vysvětlit, co knížka je?

První, co dětem předkládáme, jsou leporela, knížky-hračky, které jsou specifické tím, že používají obrazovou řeč. Komunikujeme vizuálním kódem, vidíme nakreslenou kravičku a pojmenujeme ji. Je to výborná hračka, se kterou můžeme pracovat, osvojovat si novou slovní zásobu, ale také okoušet emoce, které kniha vyvolává. Pokud je rodina čtenářská, což je pro další čtenářství dítěte velmi výhodné, má doma knihy a jeho dospělí a sourozenci si prostě chtějí číst. Malé dítě je z toho tichého čtení někdy nešťastné (smích), chtělo by dělat něco jiného. Knížky proto ostatním bere a ničí. Žárlí na knihy, protože vlastně moc neví, co se děje. Rodičovi pak nezbyde nic jiného než svou rozečtenou knížku odložit a vzít takovou, kterou si může s dítětem prohlížet či číst.

A co teprve když ji čtu ve čtečce.

Přesně tak. Pokud máte doma bibliofilie nebo knihy, které pro vás mají speciální hodnotu, uložte je někam mimo dosah ratolestí. Jinak bych však doporučila v domácnosti s malými dětmi sem tam oželet ožužlanou knihu. Nebála bych se ani knihy více doma obměňovat, posílat je dál nebo je dokonce i vyhazovat. Nebudujme doma zaprášený archiv, ale moderní živou knihovnu.

Co knížka a předškolák? Co mu kniha přináší?

V předškolním věku se dítě nadšeně se vším seznamuje, proces enkulturace běží na plné obrátky. Můžeme s dítětem chodit a pozorovat, co je venku: bagr, kůň… Počet impulzů a pojmenovatelných situací a vlastností zvenku je ale omezený. Knížka je průhledem, který nám umožňuje vidět, co kolem sebe nemáme, pojmenovat to a seznámit se s tím. Navíc na rozdíl od toho, co vidíme, co si ukazujeme a o čem mluvíme, má knížka příběh, vtip a napětí, probouzí v nás nové pocity. Třeba dítěti, které možná kuřátko nikdy nevidělo, čteme vyprávění o ztraceném kuřátku a ono si celou dramatickou situaci s knihou prožije. Jednoduché příběhy o zdánlivě obyčejných věcech a situacích vytvářejí řetězce, které bychom splétali daleko s většími obtížemi, pokud bychom vycházeli pouze z toho, co máme kolem sebe. Navíc ne všichni rodiče, a to není žádná kritika, jsou superkreativní lidé, kteří by stále něco vymýšleli, fantazírovali o tom, co se děje na zahradě, kam vidíme jen přes mříže, nebo v protějším domě. Spisovatel tohle dělá za nás.

Kniha sytí fantazii a nabízí slova, kterými můžeme postihnout svět kolem sebe. A je to i důvod, proč rodiče a knihovníci dávají v případě dětské literatury přednost domácím autorům. Když máte nádhernou knihu v angličtině, kde jezdí mlékaři a staví se domy, je to sice krásné, ale dítě to neumí pospojovat s tím, co zná. U nás mlékaři prostě nejezdí a hrázděný dům je spíše raritou. Předškolní děti potřebují to, co v knize vidí, párovat s tím, co znají, a jít dál. Zahlédnou na ulici popeláře a prostě chtějí knihu o popelářích, touží zjistit, co se děje s popelářským autem, když už je plné, a jak to ráno vypadá, když se popeláři sejdou u vozu. Knížka je svět, který můžeme chytit do dětské dlaně.

Kdysi zapovězeným a dnes už uznávaným žánrem je komiks. Přesto se mu někteří dospělí brání. Jak můžeme s komiksy pracovat?

Obrazové vyprávění je specifické médium a to, že není stále dostatečně uznáváno, je pozůstatek socialistické nechuti ke komiksům. První republika komiksy používala a mnohé knihovny jsou vytapetované reprinty plakátu „Braňte knihu“, který nakreslil Josef Lada a vymyslel ho Jiří Mahen, má komiksovou formu a pochází z třicátých let minulého století. Josef Lada, Ondřej Sekora a mnozí další běžně dělali komerční komiksy a zároveň to byli renomovaní autoři.

Komiks potřebujeme a potřebovali jsme ho vždy. Bez porozumění hybridnímu spojení obrazu a textu se neobejdeme. Dnes mnozí lidé volí prezidenta a další politiky podle billboardů, které mají v podstatě komiksovou formu, vyprávějí příběh pomocí obrazu a občas je tam i nějaký krátký text. Ve školách se soustředíme na kritické čtení, ale úplně opomíjíme, co s námi dělá vizuální sdělení, jak je silné a jak nás dokáže ovlivnit účinněji než slova. Proto je třeba rozvíjet i komiksovou gramotnost, která souvisí s dekódováním vizuálních sdělení a patří do gramotnosti informační.

Komiks je také skvělý ve chvíli, kdy chceme představit nějakou komplikovanou látku. Osciluje mezi filmem a literaturou, nevstupujeme v něm však do hlav postav jako v literatuře. Jestliže ale čtu o nějakém tématu, které je pro mě nepříjemné, těžké nebo složité, komiks mi umožní získat jistý emoční odstup. Když se podíváme na učebnice, zjistíme, že jediné, které soustavně využívají komiks, jsou ty jazykové. Komiks má přitom velké vzdělávací možnosti.

Rozvíjení čtenářské gramotnosti jistě nespočívá jen v prohlížení knih, že? Co dalšího můžeme dětem nabízet?

Psala jsem diplomovou práci na téma dětských časopisů, ale od té doby časopisy ze školního prostředí vymizely. Školy je nenakupují jako dříve, nepracují s nimi a méně je pořizují i rodiče. Běžně u trafiky slyším, jak dítěti dospělý vysvětluje, že mu časopis nekoupí, protože je drahý. Ale vy vnímáte, že dětský časopis je pro rodiče zbytný. Z otázek používaných v mezinárodních výzkumech čtenářské gramotnosti, ve kterých Česká republika dopadla při posledním zkoumání tristně, plyne, že dovednosti, kterými se čtenářská gramotnost testuje, se dají nacvičit čtením dětských časopisů. Časopisy nabízejí kratší, informační, ne nutně beletristické texty, se kterými se dále pracuje. Podněcují k uvažování v souvislostech, děti doplňují různé logické řady, přemýšlí o tom, co s čím souvisí, hledají rozdíly, luští přesmyčky. Dítě na stránkách časopisu nedělá rozdíly mezi textem beletristickým a populárně naučným, věnuje jim soustředěnou pozornost a důsledně plní úkoly. Když se orientujeme převážně na beletrii, nestačí to.

U jak starých, respektive malých dětí již musíme myslet na budoucí čtení?

Pokud je rodina čtenářská, nemá tahle otázka vlastně vůbec význam. Maminka si čte už ve chvíli, kdy dítě nosí pod srdcem, a miminko odmala tuto aktivitu vnímá. Ptala jsem se dětí na prvním stupni, jestli má smysl číst jejich mladším sourozencům. Prvňáci a druháci jsou schopni bez potíží zformulovat, proč je dobré číst už miminkům. Říkají, že to je legrace, že si to společně užijí, že to jejich sourozence baví a že je úplně jedno, když jejich malý bratříček či sestřička ještě pořádně ani neumí mluvit. Děti ze čtenářských rodin o tom mluvily jako o něčem úplně normálním, říkaly, že to je prima, když mohou svým mladším sourozencům něco přečíst.

Mnohem větší problém nastává, pokud se jedná o dítě z nečtenářské rodiny. Není to naštěstí stejné jako s jazykem, kde se nesmí propásnout vhodný okamžik, jak dokládají případy „vlčích dětí“, které si už jazyk nikdy v celé šíři neosvojí. Čtenářství takto nefunguje. Je možné „rozečíst“ starší dítě i dospělého. Je to však složitější, když z domova nemá čtenářské vzory. Bohužel se někdy setkávám s učiteli, kteří sami nečtou, takže v tomto ohledu těžko mohou rodiče nahradit.

Co dalšího patří k rozvoji vztahu ke čtení?

V poslední době se setkávám s dospělými, které „rozečetly“ audioknihy. Začali je poslouchat ve třiceti, ve čtyřiceti, protože to tolik „nebolelo“, třeba si koupili auto, kde byly audioknihy nahrané. Vášeň, kterou člověk zažíval ve třetí, čtvrté třídě, kdy se „rozečetl“ a drtil jednu knihu za druhou, zažívají jako dospělí díky audioknihám. Nekrácené zvukové knihy nic nezamlčí a člověka provedou celým příběhem. A z posluchačů se pozvolna stávají čtenáři, kteří začali s chutí číst. Samozřejmě že to uměli, ale měli pocit, že to „bude náročné“. Audioknihy pronikají i do škol, děti je poslouchají třeba při výtvarce.

Mnozí rodiče pro své dítě vyhledávají jiné než klasické mateřské školy, volí například lesní pedagogiku. Lze čtenářskou gramotnost rozvíjet i v lese?

Francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss ve své knize Myšlení přírodních národů vypráví příběh antropoložky, která se dostala mezi příslušníky přírodního, tedy předliterárního národa, aby zkoumala jejich kulturu. Tito s přírodou spjatí lidé začali před badatelku nosit rostliny, kusy stromů, nějaké plody… Aby se spolu mohli domluvit, musí se přece antropoložka naučit jejich jazyk, a aby se ho naučila, musejí jí říci, jak se všechny tyhle přírodniny nazývají. Jazyk přírodního národa vychází z prostředí, proto i výrazy související s člověkem, se vztahy, s historií a s pocity jsou postaveny na paralelách s přírodou, která je obklopuje. I my v češtině použijeme třeba výraz, že jsme někde zapustili kořeny. V případě těchto národů je jazyk sám od prostředí neoddělitelný. Antropoložka z toho byla úplně vyvedená z míry, protože vůbec netušila, jak se přinesené rostliny jmenují v její rodné řeči. Na tom se ukázal rozdíl v jazyce.

Lesní školka bezesporu pomáhá dětem osvojit si specifickou slovní zásobu, která v češtině existuje. Můžeme si s dětmi povídat o tom, co se děje v lese, jak se chovají zvířata, jaké jsou v přírodě cykly… A logicky se nabízí pokračovat s knihou. Našli jsme noru? Vezmeme knížku, která nám ukazuje, jak zvíře vleze do nory… Knihy musíme používat i v lese, ve vlaku, kdekoli, kde spolu jsme. A příběh má moc přenést nás i do prostředí, kde se v tu chvíli nenacházíme. V lese si můžeme číst o městě a ve městě o lese.

Může mít dítě, u něhož se nepodaří tyto schopnosti dostatečně rozvinout, nějaké obtíže ve škole?

Může a má. Nedávno jsem měla seminář v jedné knihovně a velmi mladá knihovnice uvedla jako protipříklad svého spolužáka z gymnázia, premianta, který se dostal na práva, a přitom nikdy nepřečetl žádnou knihu. Zeptala jsem se tedy, kdo ten chlapec byl a z jaké je rodiny. Ukázalo se, že jeho rodiče jsou oba vysokoškoláci a tatínek byl dokonce starostou. Odpověděla jsem, že v tom případě tomu klukovi nevěřím. Určitě mu odmalička četli. Možná na střední škole tolik nečetl, ale to byla póza. Dítě s takovýmto kulturním zázemím, které exceluje ve škole, umí tedy pracovat s texty, dostane se na práva a všechno zvládá, jen tvrdí, že nečte. Když jsem se o tom s knihovnicí bavila, vzpomněla si na okolnosti, které mou domněnku podpořily. Evidentně se „rozečetl“ už na základní škole, rodiče mu nabízeli knížky a to, že zrovna dva roky na střední nic nepřečetl, nemělo na jeho studijní schopnosti až takový vliv.

Dítě, které neumí pracovat s textem, na to bude narážet ve vzdělávání i po celý život.

Často navštěvujete školy nebo knihovny se svými workshopy o čtení a knihách. Jak tyto akce probíhají? A jak se do nich děti zapojují?

To je velká legrace. Na workshopech prezentuji svoje knihy, ale často zapomenu dětem říci, že jsem je napsala. Pro mě je důležitější zaujmout děti pro knihy jako takové. Hledám proto různé aktivizační metody, jak děti ke knize nasměrovat. Nemusí si po besedě přečíst zrovna tu moji knihu, ale měly by mít chuť se do knih zakousnout a ponořit. Stanovuji si i další vzdělávací cíle, může to být třeba mediální vzdělávání nebo kreativní výzva: „Mám tady detektivku. Pojďme si zkusit vymyslet začátek detektivní zápletky, slovy navodit očekávání a tajemnou atmosféru.“ Ideální je, když workshopy probíhají přímo v knihovně, kde jsme obklopeni knihami, a děti se dozvídají, že tady, ve všech těch knížkách, najdou více. Vítám, když se workshopů účastní skupina do třiceti dětí a mají charakter tvůrčí dílny. Připravuji si k programu pracovní listy, které mohou mít různé zaměření, třeba kombinuji grafomotorické cvičení se seznamováním se s neobvyklými slovními spojeními. Děti by si z takové akce měly odnést vědomí, že knížka za trochu námahy stojí.

Důležitá je samotná knihovna, která na takové programy školy či rodiny zve a děti, třeba za pomoci spisovatelů, láká, aby je začaly pravidelně navštěvovat. Mnohým dětem rodiče řeknou, že „přece doma už nějaké knihy mají, a proto jim už nové nekoupí“. A to je past. V domácí knihovně může sedat prach na knihy, které děti z nějakého důvodu nezaujaly. To se stává, nás dospělé také hned tak nějaká kniha nechytne. V knihovně navíc na malé čtenáře čekají zkušení a vstřícní knihovníci, kteří mohou zájem o knihy podchytit zase jinak než rodina či škola. Jsem ráda, když mi pracovníci knihoven říkají, že je mé workshopy inspirovaly k vlastním programům.

Co je důležité pro to, aby děti získaly vztah ke čtení a knihám?

Pominu čtenářské rodiny. Zastavme se u normální rodiny. Občas se tam čte, pár desítek knih je na policích vyrovnáno, někdo má ale raději televizi. V první řadě je dobré najít cestu do veřejné knihovny a pravidelně ji navštěvovat. Dítě totiž potřebuje přístup k velkému množství knih, výrazně většímu, než si dokážeme představit a do kterého chceme nákupem investovat. Zároveň však dítě touží po knihách, které mu patří, prostřednictvím knihovničky si buduje svůj malý kulturní kapitál. Když totiž mají žáci do školy donést knížku, která je baví, se kterou se mají pochlubit, není úplně příjemné, když holčička či kluk čtyři roky nosí pořád tu stejnou knihu. Doma totiž jinou nemá. Dítě by také mělo mít možnost do výběru knihy mluvit, a to i s rizikem, že začne u Malých poseroutků, které ale nechci nijak shazovat. Jeho vkus a náročnost můžeme postupně a nenásilně zvyšovat. Knihomilství nelze vybudovat na třech knížkách, které jsme zdědili po babičce.

Důležitý je i klid. Málo si připouštíme, jak sami sebe neustále rušíme, kontrolujeme e-maily, mobily, sociální sítě… Najít si klidnou chvilku na čtení je pro nás čím dál těžší.

Co znamená kniha pro vás?

Vyrůstala jsem obklopená knihami, navíc takovými, které v sobě měly nějaké tajemství. Na chalupě jsem třeba našla sešitové Tarzany (smích) nebo staré verneovky. Když jsem objevila svět knih, zároveň jsem objevila velký únik z reality. Socialismus mého dětství byl šedivý, nepříjemný a brzdil potenciál rozvoje člověka. Bylo to jisté bezčasí, které se propsalo i do vztahů ve třídě. Nebyla to dobrá doba. Knížka mi umožnila se z reality stáhnout, měla v sobě určitý záblesk lepších časů, jiného světa, podobně jako filmy pro pamětníky. Jako dítě jsem na pár let zmizela ze světa a rodina mě zahlédla jen na chvíli, kdy jsem domů dotáhla obrovské tašky knih z knihovny nebo je nesla vrátit.

Od střední školy jsem pak propadla kouzlu čtení odborných textů, což mi vydrželo ještě dlouho po dostudování vysoké školy. Odborné knihy mi přinášely větší čtenářský zážitek než beletrie.

Dnes, tím, že knihy sama píšu, k nim mám daleko komplikovanější vztah. Každou knihu vždy rozeberu na prvočinitele. Své děti jsem naučila, že knihu nejprve potěžkají, rozbalí, podívají se na tiráž, zkontrolují nakladatele, zhodnotí typografii… Kniha je pro mě dnes prostředkem komunikace a samozřejmě si vždycky užiju, když je udělaná dobře. Jsem poměrně přísná čtenářka, která nakladatelskému týmu nechce nic moc odpustit. Mám problém knihy dočítat a trochu mě čtení ruší při psaní, proto jsem se přiklonila k audioknihám a užívám si práci interpreta a mnoha dalších, kdo se na nahrávce podíleli.

Klára Smolíková (* 1974) je česká spisovatelka, scenáristka komiksových příběhů, publicistka a velmi činorodá lektorka. Napsala řadu knih pro děti, v Portále vyšel například komiks Viktorka a vesmírná dobrodružství ilustrovaný Honzou Smolíkem nebo dětská detektivka Případ ztraceného koně, kterou napsala s Jiřím W. Procházkou.

Názory k článku (1 názorů)
Můj názor Ka 28.10.2019 16:32




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.