tisk-hlavicka

Příběhů o dobru není nikdy dost

Tvrdí to Daniela Krolluperová, jejíž půvabná kniha Sněhová víla se objevila na pultech knihkupectví.

Něžný příběh o malé víle, o Vánocích a o tom, že nikdy nesmíme ztrácet naději, ilustrovala Lucie Dvořáková.

Hlavní hrdinka Sněhové víly je poněkud neobvyklá postavička. Co vám bylo inspirací k jejímu napsání?

Inspirovala mě zima. Chlad, sníh, bělostné krajky na zamrzlých kalužích. Křupající ledové destičky pod podrážkami bot. Bílé čepice na větvích stromů, červené střechy domů ztracené pod třpytivým sněhem. Obrysy kostelů na bílém pozadí. Zvláštní ticho, které předchází vánočním svátkům. Tlumené hřejivé světlo svíček z keramických domečků a na adventních věncích. Vůně vánočního cukroví. Prostě vlídná zima, Advent a radostné očekávání. Už od dětství mi bylo jasné, že tuhle krásu musí mít na starosti nějaké přičinlivé, akční a mimořádně organizačně schopné víly. Jinak by to ani nešlo.

Příběh sám je ale příběhem o naději. Té je zapotřebí v každém ročním období. Původně byl vlastně docela soukromý, napsala jsem ho, jak je v knížce uvedeno, pro Zuzku. Svět není vždycky laskavý a někdy se všechno sejde tak, že člověk nutně potřebuje dobrý příběh. Příběhů o dobru není nikdy dost.

Každý z nás má na světě nějaký svůj úkol, něco na práci. Sněhové víle v jejím úkolu brání zlá kletba. Co se stane, když nám něco brání v tom, abychom plnili své poslání? Jak se cítíme a jak se cítila víla?

Každý z nás má na světě něco na práci, o tom není pochyb. Například víly mají vždy přesně stanovené úkoly, pro které jsou vybavené příslušnými pracovními kouzly. Sněhovou vílu ale zrádný čertík přivedl do neřešitelné situace. Zimnímu stvoření najednou začne zima škodit a hrozí, že ho chlad docela zahubí. Jít se zahřát do tepla ale nemůže, protože v teple sněhová víla roztaje jako sněhulák. Už se zdá, že čertovo zlé čarování zvítězí. Zbývá docela poslední kapička naděje…

S prací je všechno jasné a jednoznačné. Ovšem jak je to s posláním? Jak vůbec může člověk poznat, že má nějaké poslání? Nemůže to být iluze, šalba ctižádostivé mysli? Máme my lidé vůbec šanci zjistit, jestli jsme tím, za koho se považujeme? Je poslání vnitřní pocit, který nás vede životem? Není to náhodou dobře maskovaná ctižádost nebo zaslepenost? Když vzpomenu na některé naše volené zastupitele čili profesionální politiky, je zřejmé, že utkvělé představy mnohdy s úspěchem předstírají, že jsou vyššími cíli, případně posláním.

Na takto složitou otázku se těžko odpovídá, ale obecně snad lze říct, že za poslání lze považovat touhu po určité činnosti, která člověka naplňuje a kterou člověk vykonává bez ohledu na finanční ohodnocení, obvykle bídné či vůbec žádné.

Když bojujeme s nesnázemi, podobně jako malá víla, někdy se může zdát, že už nemáme žádnou naději. Co v takové chvíli můžeme udělat? Co udělala víla?

Beznaděj je snad nejstrašnější situace, ve které se člověk může kdy ocitnout. Neztratit naději bývá někdy převelice těžké. Příběh vznikl právě z toho důvodu – aby dodal naději i v situaci, která v určitých chvílích vypadá naprosto beznadějně.

Někdy je východiskem z těžké situace něco, co nám připadá jako kouzlo. Co nám může pomoci, když se cítíme podobně jako víla z vaší pohádky.

V dětství mě fascinoval příběh skvělého ruského spisovatele Alexandra Grina s názvem Nachové plachty. Názorný příklad toho, že zázraky se dějí. Prosté, velmi chudé a krásné děvčátko žije svým (ve skutečnosti nesplnitelným) snem, že si pro ni jednou připluje princ na lodi s nachovými plachtami. Žije v obrovské bídě, bez reálné vyhlídky na zlepšení. Nad vodou ji drží jen její sen. Do dívky, která je pro svůj sen považována za pomatenou, se zamiluje bohatý obchodník. Když se dozví, že dívka čeká na prince s lodí s nachovými plachtami, jednoduše si takovou loď pořídí a připluje si pro ni. Je to úžasný příběh, mám ho snad dokonce raději než Malého prince. Hlavní myšlenka je stejná jako motto na obalu mého diáře: „Zázraky se dějí každý den“. Jenom je musíme dokázat vidět. Za sněhovou vílu ještě dodávám: ale stanou se jen tehdy, pokud se nevzdáme naděje.

Pohádka má dobrý konec, vílu zachrání chlapec s neobvyklým jménem a vše je zase v pořádku. Proč děti potřebují dobré konce?

Děti potřebují dobré konce, aby vyrůstaly s nadějí v budoucnost. Aby vstupovaly do života plné radostných očekávání a aby se jich dokázaly držet i ve chvílích, kdy jim bude zle. Myslím, že i dospělí často potřebují dobré konce.

Knihu doprovodila obrázky Lucie Dvořáková. Jak se vám ilustrace líbí?

Lucie Dvořáková je skvělá výtvarnice, její obrázky jsou okouzlující, vlídné a laskavé. Velice si vážím toho, že s ní mohu spolupracovat, už poněkolikáté. Lucie společně se mnou vytvořila podobu laskavého domácího strašidýlka Bubáčka. Když dokončila práce na ilustracích k příběhu o sněhové víle, řekla mi: „Bude se mi po víle stýskat… vždycky to tak mám, když mě příběh vtáhne a inspiruje.“ Větší ocenění od výtvarníka autor snad ani dostat nemůže. Takže teď tiše doufám, že se po víle bude stýskat i čtenářům, až dočtou poslední větu…

Ilustrace Lucie Dvořáková

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.