Žádná emoce tu není jen tak bezdůvodně

Protože se s Katkou známe již řadu let, v rozhovoru si tykáme.

Říká se, že dětství je bezstarostné období. Znamená to, že děti nikdy necítí úzkost, strach, obavy…

Dětství a bezstarostné období? To je krásná představa, ale hodí se spíš do knížek. Trochu jako představa ladovských Vánoc s bruslením na rybníku a koledou. Všichni máme pocit, že tak nějak by to správně mělo být, ale když jsme byli sami dětmi, určitě jsme měli své starosti. Samozřejmě to byly jiné starosti, než mají dospělí. Ale prožívali jsme je zrovna tak. Vůbec bych dětské starosti a trápení nechtěla zlehčovat, protože děti se dovedou trápit věcmi, o kterých nemáme potuchy. A na rozdíl od nás se ještě nenaučily, jak se svými bolestmi nakládat. Nemají ještě náš nadhled ani naši zkušenost s tím, že některé problémy samy časem přejdou. Ještě příliš často nezažily, že i těžké věci se dají zvládnout. Možná je neumí ani pojmenovat. I nám dospělým to dá někdy pořádně zabrat, když máme říct, jak se vlastně cítíme. Je to strach? Smutek? Lítost? Žárlivost? Úzkost?

Je nám úzkost k něčemu dobrá?

Samozřejmě, úzkost potřebujeme! Žádná emoce tu není jen tak bezdůvodně. A to platí i pro úzkost. Hlavní úlohou úzkosti je nás chránit před hrozícím nebezpečím. Když cítíme úzkost, uvědomíme si, že bychom si měli dát pozor.

V dětství procházíme postupně několika fázemi, pro které jsou typické určité strachy. Nejmenší děti úzkost chrání před tím, co by jim hrozilo ve „velkém světě“ bez matky. Proto už nejmenší děti křičí, když zůstanou dlouho samy, a potřebují cítit blízkost maminky. Kolem osmého měsíce se úzkost projevuje strachem z cizích lidí. Dřív, než se děti naučí chodit, už je úzkost varuje před tím, aby odešly příliš daleko od blízkých lidí. Kolem druhého až třetího roku života, během fáze, kterou my psychologové popisujeme jako „magickou“ fázi ve vývoji, se děti začínají bát různých fantazijních postav, strašidel a často tmy jako takové. Je to doba rozsvícených nočních lampiček a nožiček pleskajících o podlahu při nočním putování do bezpečí rodičovské postele… V předškolním věku a mladším školním věku, zhruba od pátého do sedmého roku, jsou pro děti zdrojem úzkosti jiné hrozby. Bojí se přírodní katastrofy, požáru, různých neštěstí, o kterých třeba jen slyšely nebo která viděly ve zprávách. Je to také doba, kdy mohou mít strach z nějakého konkrétního zvířete nebo z toho, že se zraní nebo jim někdo ublíží. Později, někdy kolem osmého roku, má úzkost často podobu obav ze selhání. Dítě už cítí tlak na výkon. Chce splnit očekávání okolí, má strach, že selže, a cítí stud, když není dost dobré. Je to doba, kdy se děti bojí chodit do školy, mají strach ze zkoušení, i když navenek se zdá, že není důvod ke stresu. Před dětmi v pubertě stojí úkol osamostatnit se od rodičů, vzít na sebe část zodpovědnosti za vlastní osud, obstát ve světě. V této době se objevují sociální fobie a různě intenzivní strachy z toho, že se nedokážeme prosadit, že nebudeme dost oblíbení, že s námi nebude chtít nikdo chodit… Úzkost je normální a docela užitečná. Je jenom otázka, kolik úzkosti je ještě v pořádku a kdy už je toho trochu moc a obrací se to proti nám.

Existuje něco jako zdravá míra úzkosti?

To je dobrá otázka a zároveň otázka, na kterou se těžko jednoznačně odpovídá. Zdravá míra úzkosti je taková, která plní to, co jsem zmínila před chvílí – chrání nás před nebezpečím, kterému bychom se vystavili, kdybychom byli nadmíru bezstarostní a nepozorní. Uvědomím si, že mám z něčeho nedobrý pocit, že cítím úzkost, aniž bych věděla proč vlastně, a to mě přinutí se na chvíli zastavit a zamyslet se, co se to děje. Když je ale úzkosti příliš, když to, jak se cítíme, neodpovídá realitě, ve které žijeme, je to problém. Přehnaná úzkostnost nám už neslouží jako svého druhu kompas. Už se se podle své úzkosti nemůžeme orientovat. Zaplavuje nás jakoby bez příčiny. Náš mozek se chová, jako bychom byli trvale ve stavu největšího ohrožení, jako bychom měli začít bojovat o život. Naše tělo na to reaguje přípravou na boj, jsme napjatí, předráždění, neustále v pohotovosti. I když není úzkost tak silná, abychom propadli třeba záchvatu paniky, dostali panickou ataku, stejně jsme nakonec úplně vyčerpaní. Příliš velká míra úzkosti nás paralyzuje.

Úzkost může nabýt podoby skutečného onemocnění, a to už není něco, o čem se žertuje. A bohužel se to týká i dětí, jen se to u těch menších projevuje jinak než u dospělých, a proto někdy dlouho trvá, než si okolí všimne, že s dítětem není něco v pořádku, a než si případně uvědomí, že je to docela vážné. U malých dětí se dá jen těžko rozlišit, že za pláčem a stažením se do sebe je zrovna úzkost. Dítě nám to samo neřekne, protože „úzkost“ je dost abstraktní pojem. Strach z něčeho konkrétního je docela srozumitelný nám i dítěti. Ale ten svíravý, nepopsatelný pocit na hrudníku? To je, jak jsem už řekla, obtížné rozpoznat i pro spoustu dospělých.

U dětí se úzkost projevuje strachem z odloučení, který může dítě trápit i dávno potom, co opustilo školku, a někdy také strachem z toho, že se něco strašného stane někomu z blízkých lidí a dítě už jej nikdy neuvidí. Není tu řeč o vývojově podmíněném strachu z cizích lidí, který s věkem zmizí sám od sebe. Takové dítě potom rodiče přivedou s tím, že odmítá chodit do školy, že pláče, když má strávit víkend u babičky, neustále se potřebuje ujišťovat, že jsou všichni jeho blízcí v pořádku. Někdy ani nechce odejít z bytu, škola v přírodě je neuvěřitelným zdrojem stresu… Jedna desetiletá školačka například kvůli své úzkosti nemohla jezdit na prázdniny, protože stále plakala, nejedla, stahovala se do sebe… Rodiče se to pokoušeli vyřešit „tvrdou rukou“ a nechtěli se nechat „vydírat“ dítětem. My jsme také jezdili na tábor, a zvládli jsme to, tak ať se děvče také otrká. Co tě nezabije, to tě posílí… Nezabilo ji to, začala se ale sebepoškozovat, řezala si nohy a ruce do krve vším, co našla, aby úzkost nějak ovládla. I takovou tvář může mít velká úzkost, a není to nijak krásný pohled.

I děti mohou trpět panickou poruchou, mohou mít nekontrolovatelné záchvaty strachu, kdy jen pláčou, křičí, třesou se, aniž by byl vyděšenému okolí jasný důvod. S panickou poruchou se setkáváme častěji u dětí v pubertě, u těch mladších spíš v souvislosti se strachem z odloučení.

Mohou mít nějakou specifickou fobii, třeba z odběru krve, z očkování, z nějakého zvířete – z pavouků nebo hadů, ale setkala jsem se i s dítětem, které mělo skutečnou fobii z holubů. A to ve městě, kde potkáte hejno holubů na každém náměstí, nebylo vůbec jednoduché…

Jak poznáme, že dítě je úzkostné až moc?

Když vidíme, že ho jeho strach omezuje v normálním životě. Když nám připadá nešťastné, když vidíme, že se trápí, že by rádo třeba mezi děti, ale neodvažuje se k nim přiblížit nebo se zapojit do hry. Každý máme svou představu o tom, co je „normální“ míra úzkosti, trochu někde jinde, takže to, co je pro jednoho rodiče ještě úplně normální projev nejistoty a vůbec ho to u dítěte nezarazí, může být v jiné rodině už dávno důvodem ke znepokojení. Citlivý a opatrný chlapeček v rodině ostřílených skautů bude považovaný za úzkostného s větší pravděpodobností než stejný chlapeček v rodině citlivých a před světem opatrných rodičů. Přesto je ale dítě, které kvůli úzkosti nemůže žít jako ostatní, nápadné a mělo by se mu dostat pomoci.

S čím může úzkost souviset? Hraje zde roli genetika?

Úzkost je nevyčerpatelné téma výzkumů a dá se k ní přistupovat z tolika úhlů pohledu, kolik je psychologických a psychoterapeutických škol. Samozřejmě nás napadne, že úzkost může pramenit z nějakých zážitků, které jsme prožili, z traumat, která jsme si odnesli a nezpracovali je. Nejjednodušší je ta první varianta: bojíme se psů, protože na nás kdysi sousedův vlčák vybafnul za plotem. S tím se dá docela snadno zacházet. Ale i děti mohou trpět posttraumatickým stresovým syndromem, mohou zažít situaci, na jejíž zvládnutí neměly kapacitu. Pak je pomoc samozřejmě složitější. Odloučení od maminky, třeba i jen krátké, tedy z našeho pohledu. Hospitalizace, nehoda… A pak jsou tu samozřejmě i vlivy dědičnosti. Není náhoda, že děti rodičů, kteří sami mají sklony k úzkosti nebo depresi, mívají toto trápení častěji. A hodně se mluví i o přenosu traumatu mezi generacemi, který probíhá na trochu jiném principu, než si představujeme pod „klasickou“ dědičností, ale přesto je to něco, co dědíme po předcích. Takže ano, i genetické predispozice mohou hrát roli.

Někdy se mluví o zúzkostňujících dospělých. Na tento termín jsem malinko alergická, rodiče přece za úzkost svého dítěte nemohou, nechtějí, aby se bálo. Jak to je?

Zúzkostňující rodiče… to v sobě implicitně nese obvinění, že rodiče nějak „můžou“ za to, že jejich dítě je úzkostné. Ani já nemám tahle zjednodušující a rádoby jednoduchá vysvětlení ráda, protože nakonec nikomu moc nepomohou. Vzpomínám si na jeden dávný příběh z praxe, kdy mě oslovila maminka pětiletého chlapce, který trpěl úzkostí. Odmalička to byl chlapeček spíš ustrašený než do světa, dlouho mu trvalo, než navázal kontakt s dětmi na hřišti, bál se psů, kočky a dokonce i morčete na návštěvě u známých. Pořád se držel maminky a jako batole po ní doslova šplhal, kdykoliv ho něco znepokojilo. Když měl zůstat doma se slečnou na hlídání, kterou už znal z hřiště, musela se maminka vrátit od zubaře, protože hrozilo, že se ukřičí. Časem odmítal odejít z domu, zoufale se chytal všeho, co bylo na dosah, dveří, stolu… Když byl ve stresu, zvracel. O návštěvě školky nemohla být řeč, i když si to rodiče přáli.

Maminka se už ode dveří snažila vysvětlit, že s manželem dělají, co mohou. Skoro jako by se potřebovala obhájit. Určitě syna nestraší ani ho nerozmazlují, chovají se k němu podobně jako ke starší dceři, ale to, co u ní funguje, u něj vůbec nezabírá. Co už vyslechli dobrých i jiných rad od rodiny i od známých… a kolikrát se dozvěděli, že za synovu úzkost „mohou“ oni, že prostě nedělají něco, co dělat mají. Není nic příjemného být v kůži „zúzkostňujícího rodiče“, o tom maminka věděla své. Jak se ukázalo, sama se jako dítě i v dospívání musela potýkat s úzkostí, a právě proto si dokázala živě představit, jak je asi jejímu synovi. O to víc ji tato situace trápila. A k tomu ještě pocit, že sama nějak „může“ za to, jak se synovi vede…

Samozřejmě jsou rodiny, kde se děti vychovávají ve strachu a strachem. To jsou ale, aspoň doufám, spíš ojedinělé situace. Nemám na mysli mírné strašení dětí čertem a uhlím v nadílce, ale spíš výchovu v pocitu, že svět kolem je opravdu nebezpečné místo. Myslím teď na jedno nedávné setkání s rodiči, kteří pro své děti rozhodně chtějí jen to nejlepší. Nejlepší školku i školy, jídlo v bio kvalitě. Jenže zároveň děti izolují od běžného života. Na hřiště je pustí jen po důkladném proškolení o nebezpečí infikovaných jehel. Na ulici, natož přes přechod je nepustí, aby se jim něco nestalo. Vypráví jim o nebezpečí teroristických útoků jako o běžné realitě. Takové děti asi opravdu vyrostou, aniž by měly šanci se ve světě otrkat a získat pocit zdravé sebejistoty založené na tom, že vědí, co zvládnou. Když nebudu mít šanci zažít, že zvládnu dojet autobusem k babičce, a když se ztratím, podaří se mi nakonec zorientovat a znovu najdu cestu, budu mít jednou ze světa strach.

Setkáváš se ve své praxi i s dětmi s úzkostí?

Samozřejmě. Strach a smutek, s tím přicházejí rodiče hodně často, i když to obvykle není předem pojmenované jako úzkost. Dítě nějak není ve své kůži, rodiče si o ně dělají starosti. Bojí se, nechce chodit do školky a nikdo vlastně neví proč. Často pláče, neopustí domov bez svého plyšáka a domluvy ani vysvětlování nepomáhají. Špatné spí a v noci se budí s křikem a pláčem. Někdy si říkám, zda úzkost a s ní související depresivní nastavení nejsou „nemocí naší doby“. Strachy, úzkosti, sebepoškozování už u docela malých dětí… A u těch větších potom pocit, že nic nemá smysl, že je zbytečné se o něco snažit. Útěk do virtuálního světa. Pro děti, které jsou úzkostné a mají potíže se sblížit s ostatními, mohou být sociální sítě jedinou branou k mezilidským kontaktům. V tom bych mimochodem internet neodsuzovala, protože právě takové děti, spíš teenageři, si můžou najít podpůrnou skupinu lidí s podobným trápením.

Úzkost je jedno téma. Co ale deprese, nejsou na ni děti moc malé? U jak malého dítěte se deprese může projevit?

Ona úzkost a deprese spolu často úzce souvisí, často tvoří jedno velké trápení. Deprese není žádná nemoc jen pro dospělé. Už kojenci můžou vykazovat známky deprese, jen se s tím moc nepočítá a dají se těžko rozpoznat. Ale vzpomeň si na ty tiché, do sebe uzavřené a jakoby rezignované děti z dokumentů o kojeneckých ústavech kdesi ve východní Evropě… U velmi malého dítěte projevy emocí splývají, těžko rozlišit, co se skrývá za pláčem, jestli vztek, strach, bolest, smutek… To ale neznamená, že dítě nemůže trpět depresí. Depresivní kojenec se vyhýbá očnímu kontaktu, nechce se prostě podívat mamince do očí. Neusmívá se na pozdrav, pláče a je těžko k utišení. Hůř prospívá, nemá chuť k jídlu, někdy jídlo odmítá, a není k tomu žádný důvod, netrpí žádným fyzickým onemocněním. Moc si nehraje, nevidíme u něj živý zájem o okolí. Jako by byl zpomalený, za sklem, anebo naopak nápadně neklidný.

Dítě v batolecím věku nebude mít chuť si hrát, možná se později naučí chodit, později se rozmluví a bude mít s větší pravděpodobností méně bohatou slovní zásobu. Nebude chtít spát samo v pokojíčku, bude kňourat a bude plačtivé, stále „přilepené“ na maminku. Je těžké ho rozveselit. Některé děti si třeba vytrhávají vlasy, mohou dokonce tlouct hlavou o zeď nebo o podlahu, kousat se.

Jak bych poznala, že předškolní dítě trpí depresí?

Projevy deprese jsou u dětí jiné než u nás dospělých. U předškolních dětí ještě bohužel moc nepořídíme s otázkami, co mu je a jestli se mu něco nestalo. Ono to samo ani neumí vysvětlit. Tady se musíme spolehnout na pozorování: pozorně se dívat, jak se chová doma, jak si hraje, jak vychází s dětmi. Obecně se dá říct, že projevy deprese u dětí předškolního věku se v mnohém podobají projevům deprese u mladších dětí, jak jsem o nich mluvila před chvílí. Známkou toho, že něco není v pořádku, může být například zhoršená chuť k jídlu, která může vést až k neprospívání. Dítě může být nápadně plačtivé, viditelně smutné. Můžeme mít pocit, že si všechno moc bere, že nesnese neúspěch, že obecně „málo vydrží“. Depresivní děti bývají častěji nemocné, takzvaně všechno hned chytnou. Stěžují si, že je bolí břicho, že jim je špatně od žaludku, bolí je hlava… Nic je nebaví, nechtějí si hrát s ostatními dětmi ani samy. Mohou vyvolávat konflikty, být agresivní, ničit ostatním hru. Mohou říkat, že je nikdo nemá rád, že si s nimi ostatní nechtějí hrát. Bojí se být bez rodičů, ve školce pláčou a nechtějí se jich pustit, a celý den jsou jako bez života. Bývají nápadné tím, že se pro nic nenadchnou, nebaví je ani ježdění na kole, ani lezení po prolézačkách, ani kreslení. Když se objeví deprese, můžeme se setkat i s tím, že se dítě vrátí ve vývoji o něco zpět, začne se třeba znovu počurávat, cucat si palec… Některé děti naopak nápadně zlobí, vztekají se, jsou neklidné a nesoustředěné. Pořád někde pobíhají, nezastaví se, ale působí při tom neradostně. Může se stát, že se jak projevy deprese, tak projevy úzkosti, o které jsme mluvily, zamění s diagnózou ADHD nebo ADD. Čím starší děti jsou, tím víc se tyto projevy podobají tomu, co známe z dospělosti.

Jaké jsou možnosti léčby depresivních a úzkostných poruch u dětí?

U dětí je stejně jako u dospělých stěžejní psychoterapie. U malých dětí se postupuje jinak, dlouhým povídáním bychom moc daleko nedošli, používají se postupy z herní terapie, arteterapie a podobně. A protože to, jak se vede dítěti, se týká celé rodiny, je účinná i terapie rodinná. Samozřejmě v případě, že je to nutné, se i u dětí mohou nasadit léky, především antidepresiva. To už není úloha psychologa nebo psychoterapeuta, ale specializovaného lékaře.

Nemůžeme si hrát na terapeuty, přesto můžeme dětem s těmito poruchami ve školce nebo doma nějak pomoci. Jak?

Především pomůžeme už tím, že budeme děti brát vážně, že nebudeme jejich trápení zlehčovat a bagatelizovat, ať jde o to, že mají strach, anebo o depresivní projevy. Když se dítě svěří a setká se v nejhorším případě s posměchem: „Žádná strašidla neexistují, to je přece jasné, to ví i mimina…“, v lepším případě s nějakou dobře míněnou radou: „Nestůj tady pořád u toho pískoviště, běž si přece stavět s ostatními!“, je to zlé. Takže v první řadě brát vážně, když si něčeho všimneme. Být trpěliví, dávat dítěti pocit bezpečí a jistoty, naslouchat mu, když s námi chce mluvit. Netlačit a nenaléhat na dítě, aby se svěřovalo. Slevit z nároků na výkon, snažit se zmírnit tempo. A najít si co nejvíc informací, abychom sami věděli, o co vlastně jde.

Úzkostní a depresivní býváme i my, dospělí. U pomáhajících profesionálů, mezi něž se řadí i pedagogové, se můžeme setkat s vyhořením. Co to vyhoření je?

Máš pravdu, i pedagogové mohou trpět syndromem vyhoření, a není to žádná vzácnost. Vyhořet znamená jednoduše řečeno postupně ztratit radost z práce, ztratit pocit, že to, co dělám, mě baví, dělám to s potěšením, že to má smysl. Najednou zjistím, že už mě vůbec nebaví přemýšlet o programu na další týden, že se dokonce vůbec netěším do práce. Všichni mi lezou na nervy, už ani práce s dětmi mi nepřipadá zajímavá. Když si uvědomím, že musím v pondělí znovu do práce, je mi špatně, možná mám dokonce úzkost, a jen těžko sama sebe přemlouvám, abych vyrazila. Jako by mi došla energie, už to dál nejde. Cítím se jako v pasti.

Lidé, kteří trpí vyhořením, bývají častěji nemocní. Jsou stále ve stresu a nedaří se jim přestat myslet na situaci v práci. Mohou se cítit využívaní, mít vztek, být frustrovaní. Už si ani nepamatují, jak je mohlo napadnout zvolit si takové povolání.

Jak vyhoření předcházet?

Vyhoření přichází pomalu a velmi nenápadně. Nejvíc jsou ohrožení právě ti lidé, kteří jdou do práce s největším odhodláním, největším nasazením a dávkou idealismu, ať jde o mateřskou školku nebo o jinou profesi. Mezi pomáhajícími profesionály je takových zapálených idealistů samozřejmě hodně, vždyť proto si volíme takovou profesní dráhu. Jenže potom přijde střet s realitou. To neznamená, že vyhoří jen ten, kdo není připravený na reálný život. Je to spíš směs přetížení, stresu, velké zodpovědnosti a omezených možností změnit situaci. Únava, konflikty, fyzické vyčerpání, které pramení z počtu dětí a nedostatku personálu. A také nízký společenský status a nízké platy, na to nezapomínejme. Málo uznání od rodičů, anebo pár konfliktních rodičů, kteří člověku udělají ze života peklo. Potíže v komunikaci s kolegy nebo vedením…

Měla jsem kdysi v péči učitelku ze základní školy, která ztratila motivaci, ztratila radost z práce a ze života. Do zaměstnání nastupovala s elánem, ale rychle narazila. Ne u dětí, ale u kolegů. Škola, kde začínala, byla pověstná tíživou atmosférou. Kolegyně jí velmi rychle daly najevo, že její nadšení rozhodně nesdílejí a že jim vnáší do zažitých stereotypů neklid. Ona se nemohla dívat na to, jak se ve škole zachází s některými žáky, ale neměla šanci to změnit. Nakonec rezignovala a skončila s depresí v pracovní neschopnosti. I vyhoření může být nakažlivé.

Takže realistická očekávání jsou prvním bodem prevence vyhoření. Věci nemusí být dokonalé. Dalším bodem je nastoupit tam, kde mi je dobře, kde jsou mi sympatičtí kolegové, nebo aspoň někteří. Hlídat si hranice, to je třetí záchytný bod. Starat se o sebe, hlídat si, zda si nechávám dost volného času, času pro rodinu. Jakmile zjistím, že trávám v práci příliš často příliš dlouhou dobu přes čas, jsem na cestě k vyhoření. A v neposlední řadě sdílet – sdílet s kolegy, chodit tam, kde se znovu dobiju energií, na zajímavé semináře z oboru a podobně.

Blíží se Vánoce, o kterých mluvíme jako o svátcích radosti. Pokud ale doma nevládne pohoda, může intenzivní čas, který tráví rodina společně, přinést spíše stres a nepohodu. Navíc se velká očekávání nemusejí vždy naplnit. Jak předejít vánoční nepohodě, zklamání?

Když je v rodině nepohoda už předem, zkusme si dávat menší cíle. Docela dobrý cíl je přežít ve zdraví, udělat si nějakou malou radost. Jestli vím, že celá rodina pohromadě je výbušná směs, radši slevit z představy, že budeme všichni pospolu trávit odpoledne. Někdo může jít na procházku, někdo se dívat na pohádky. A co se týká očekávání? Univerzální rada zní: nemít očekávání. Kdo nic nečeká, toho nic nezklame. My obyčejní lidé se ale očekávání asi nezbavíme, takže si naplánujme program na Vánoce a potom ho zredukujme na polovinu. Buďme k sobě laskaví. A tím myslím nejen k sobě navzájem, ale i k sobě samým. Protentokrát prostě nemusí být všechno perfektní.