Podpora všestranného vývoje dítěte. V tom spočívá waldorfská pedagogika

Rodinné prostředí patří dnes již k většině mateřských škol, waldorfské mateřské školy jsou ale na heterogenním uspořádání tříd, kde jsou i sourozenci pospolu a mladší se učí od starších, založené.

Když jsem si před časem domlouvala návštěvu Waldorfské mateřské školy Dusíkova v pražském Břevnově, v potvrzovacím e-mailu od Mgr. Heleny Balákové, ředitelky školky, stálo: „A ve středu pečeme chléb. Přijďte ráno, zástěru vám půjčíme.“ Ve třídě, kde moje návštěva začínala, již od rána děti mlely zrní, hnětly těsto a dávaly je odpočinout pod utěrku, aby pěkně vykynulo. Velcí pomáhali malým, a ti, kterým hnětení moc nešlo, předali svou práci dál.

WMŠ Dusíkova je státní mateřskou školou s waldorfským vzdělávacím programem. „Máme stejné podmínky a pravidla jako všechny klasické mateřské školy,“ potvrdila ředitelka. „To, že jsme waldorfská mateřská škola, znamená, že musíme splňovat i podmínky waldorfské asociace. V každé třídě musí být pedagog s waldorfským vzděláním. Před tím, než škola získá waldorfskou akreditaci, musí již dva roky pracovat podle waldorfského programu. Musíme také pořádat kolegia, na kterých se učitelky každý týden scházejí, a pracovat s komunitou rodičů kolem mateřské školy. Měli bychom také spolupracovat s okolními školami. Toho, co musíme splňovat, je poměrně hodně,“ vypočítává Helena Baláková.

Co rodiče na waldorfské školce zajímá? Proč do ní dávají děti? „K nám přicházejí rodiče na základě osobního doporučení. Navíc k nám chodí děti z velkých rodin, není výjimkou, že k nám některá rodina dává děti deset let. Pro mnohé je motivací snaha mít dítě v lepším prostředí. Ovšem vůbec to není tak, že by se všichni, kdo k nám dávají děti, řídili waldorfskou filozofií. Protože jedna z našich dvou kuchyní je vegetariánská, občas někdo přijde kvůli stravě, což se jim ale snažím vymluvit, nemůže to být jediné kritérium, pro které k nám jdou,“ vysvětluje Helena Baláková. Dodává, že „jejich“ rodiče se musí angažovat v životě mateřské školy, se zařazením dítěte do waldorfské školky tedy na sebe berou jistý závazek, kterému by měli dostát.

Rytmus roku, týdne a dne

Co dělá waldorfskou školu waldorfskou? „Všechno, co děláme, se vlastně točí v kruhu. Tím největším kruhem je celý rok, a každý měsíc probíhá nějaká slavnost, ke které se daný měsíc vztahuje jak v pohádce, tak v činnosti i venku na zahradě. Vycházíme z ročních období, takže třeba na jaře se zabýváme kytičkami, a také z tradic a křesťanských svátků, a slavností se dítěti vše, co se dělalo, propojí. Dalším kruhem je týden, ve kterém se činnosti pravidelně opakují. Samozřejmě neděláme pořád to samé, ale děti například vědí, že v pondělí budou mít na programu akvarel, v úterý budou pracovat s voskem, ve středu budou péct chléb, ve čtvrtek budou pracovat s přírodními materiály, jako je vlna a dřevo, a v pátek všechno pěkně uklidíme a vydáme se na výpravu. Ven chodíme pochopitelně každý den za každého počasí, ale v pátek se už ráno vydáme s batůžky někam dál,“ popisuje Helena Baláková. „A posledním kruhem je den a jeho rytmus, ve kterém se jako nádech a výdech střídá soustředění a uvolnění. Začínáme nějakou činností, kterou menší děti dělají kratší dobu a jdou si hrát, kdežto větší se činnosti věnují delší dobu a pak třeba i pomohou s úklidem.“

Volná hra ve waldorfské školce neznamená, že děti mohou zbourat třídu. „Hra má svoje pravidla a limity. Děti nesmí nikoho bouchat ani nic ničit a hra začíná i končí jasným ohraničením. Jestli si ale chtějí malovat, stavět nebo hrát se skřítky, to už je na nich. Po hře následuje zase nádech v podobě soustředěné rytmické činnosti, kdy si společně zazpíváme. Trvá to deset až patnáct minut, pak mají děti svačinku a jde se ven. Rodičům říkáme, že holínky a pláštěnka je povinné vybavení,“ usmívá se Helena Baláková. „Když se děti vrátí do školky, následuje zase nádech v podobě pohádky, která s sebou nese soustředění. Soustředění i uvolnění provázejí rituály v podobě popěvků nebo básniček a děti už při prvních tónech nebo slovech vědí, co se bude dít.“ Každý týden se dětem čte jedna a ta samá pohádka, která se vztahuje k danému tématu. „Děti opakování milují a předškoláci nám ji často v pátek i zahrají. Po pohádce následuje oběd a polední odpočinek, během kterého předškoláci vstávají dříve a jdou si například tkát taštičku. Odpoledne pak patří volné hře,“ uzavírá Helena Baláková.

V každé třídě najdeme stoleček ročních dob. „Je to v podstatě něco jako prostorový kalendář, na kterém se promítá roční období. Na jaře tam najdete třeba z vlny vytvořené jarní kytičky. Děti si s tím vůbec nehrají a my jim nic nevysvětlujeme. To je ostatně pro waldorfskou pedagogiku typické: dětem se věci nevysvětlují, nic se nehodnotí a nesoutěží se. Všechno, co děti dělají, dělají pro to, aby si to prožily, aby nemusely říkat ‚mně se to nepovedlo, já to neumím‘,“ popisuje Mgr. Baláková.

Předškoláci a waldorfská školka

Rodiče se často zajímají o to, co mateřská škola nabízí předškolákům, jsou zvědavi například na to, zda ve školce probíhá nějaká speciální příprava na školu. „Předškoláctví u nás spočívá v tom, že si děti tvoří taštičku, a to i kluci, není to něco jen pro holčičky. Každé dítě má rám, musí si namotat šňůrky, což obnáší procvičování jemné motoriky, soustředění a trpělivosti. Šňůrku pak natahují na osnovu rámu. A to už obnáší i počtářství a také práci s chybou. Když se něco zkazí, musí se to vypárat. Práce na taštičce trvá několik měsíců, dítě už tedy musí být schopno i vydržet čekání na výsledek. Další forma přípravy probíhá předtím, než se jde ven,“ říká ředitelka WMŠ Dusíkova a dodává, že menší děti už jsou na zahrádce, a se staršími třeba hrají pexeso nebo si „jen“ povídají, čímž se děti učí vzájemně si naslouchat. Vysvětluje také, že děti přirozeně vypozorují, že v předškolním ročníku si budou vyrábět taštičky. Malé děti sledují starší, pozorují přibývající práci

Co dalšího mají předškoláci za úkol? „Chystají například dětem svačinku. Musí k tomu vědět, kolik je dětí ve třídě a kolik je tedy třeba nachystat lžiček a talířků. Nalévají pití do hrnečků, čímž si procvičují motoriku. Také pomáhají menším dětem v šatně třeba se zavazováním tkaniček. V malých dětech, které také chtějí pomáhat jako velcí, tím přirozeně vzbudíme zájem být také velkými předškoláky,“ konstatuje Helena Baláková. Práce s dětmi s sebou podle jejích slov nese i to, že se děti učí žít ve skupině, vzájemně si pomáhat a respektovat se. „Aby věděly, kde končí ‚já‘ a začíná ten druhý, což mnohé děti dnes neumějí,“ zdůrazňuje. Dítě se tak naučí, že si ve skupině něco může a naopak nemůže dovolit a že v ní zvládne určité věci.

Součástí programu waldorfských škol je i eurytmie, o které se mluví jako o viditelné řeči nebo viditelném zpěvu a patří mezi pohybová umění. „Eurytmii má každá třída jednou týdně. S dětmi tomu pochopitelně neříkáme eurytmie, ale mluvíme o tom, že jdeme do pohádky. K nám do školky dochází dvakrát týdne externí eurytmistka, která absolvovala pětiletý kurz, což je podmínkou, a eurytmie je hrazena rodiči. Probíhá to tak, že eurytmistka si děti vyzvedne, přičemž s nimi ale celou dobu je i jejich třídní učitelka, a děti hned na začátku dostanou barevné pláštíčky, čímž je jim jasné, že půjde o něco neobvyklého. Odcházejí do jiné třídy, kde je velký prostor, a eurytmistka jim říká příběh, který zároveň vyjadřuje pohybem, do kterého se zapojují i děti, které jej přirozeně napodobují,“ popisuje Helena Baláková.

Pro koho waldorfské školy jsou?

Někteří lidé považují waldorfskou pedagogiku za svého druhu esoterickou záležitost. Proto jsem se Heleny Balákové zeptala, pro koho waldorfské školy vlastně jsou. „Myslím, že naše školy nejsou pro ty, kteří tomu nejsou ochotni něco dát. Je jedno, jestli rodiče jezdí drahým autem nebo na kole, ale měli by se školkou spolupracovat. Pokud se jedná o waldorfskou základní školu, je to už složitější vzhledem ke specifikům vzdělávání, ale waldorfská mateřská škola dokáže přijmout rodiče a děti ‚všeho druhu‘. Při zápisu na příští školní rok ale rodičům říkáme, aby si dobře rozmysleli, zda chtějí dát dítě právě k nám, protože toho do nich i od dětí budeme hodně vyžadovat. Nejsme žádná bezhraniční školka, po dětech chceme spoustu věcí a od rodičů očekáváme pomoc typu opravy hraček nebo účast na škole v přírodě. Když máme slavnost, není to tak, že by se děti něco naučily a sehrály to, ale naopak – rodiče sehrají divadlo pro děti, což je třeba nacvičit. Potřebujeme zkrátka spolupracující rodiče.“