tisk-hlavicka

Mám strach o své dítě. Co když se mu něco stane?

10.5.2019 Hana Nečina Vaníčková Linka bezpečí 1 názor

Asi mi dáte za pravdu, že často už od momentu, kdy žena otěhotní, se o své dítě začíná bát.

Nejde o nic patologického, ale o běžné obavy ve smyslu: aby bylo zdravé, aby bylo spokojené a nedělo se mu nic zlého. Tento strach vychází z fyziologické potřeby své dítě chránit, aby přežilo. Někdy se ale rodiče potýkají s obavami, které omezují jejich běžné fungování a také velkou měrou ovlivňují zdravý vývoj dítěte.

Pozorováním malých dětí, které jsou psychicky zdravé, si můžeme uvědomit, že jsou to často pěkní kaskadéři. Bez předchozí korektivní zkušenosti zkoumají svět s důvěrou, že je tam nečeká nic špatného a v rámci toho získají rychle nové podněty a osvojí si nové dovednosti. Rodiče to někdy popisují tak, že dítěti snad chybí pud sebezáchovy. Je to logické. Dítě skutečně mentálně pojem nebezpečí není schopno do určitého věku obsáhnout. Je to něco abstraktního, co nechápe. A proto tady je rodič, aby zajistil, že zkoumání poskytuje řekněme zdravé riziko. Pokud však rodič rizika vyhodnocuje jako větší než reálně jsou a je příliš opatrný, brzdí a omezuje přirozený dětský vývoj. Dítě neprojde zkušenostmi, které k jeho věku patří a nemá tím pádem na čem stavět později.

Úkol rodičů: Nechat děti chybovat

Důsledkem úzkostnosti rodičů může být jedna podstatná věc. Rodiče, kteří se o své děti neúměrně bojí (ať už z jakéhokoliv důvodu), je chrání před nástrahami světa víc, než je zdrávo. Velmi často se to projeví tak, že dítě nenechají své prostředí vůbec přirozeně zkoumat. Takové batole pravděpodobně nechodí nikdy bosé na trávě, nemůže do kaluží, v dešti bez pláštěnky nebo samo sejít příkré schodiště. Ve starším věku patrně nezkusí šermovat se špičatým klackem s kamarády, ukrojit si chleba samo nožem, šít jehlou, zapálit sirkou svíčku nebo pomáhat mámě s pečením v rozpálené troubě. A když půjdeme ještě dál, tak v době dospívání ho rodiče nepustí na diskotéku nebo na oslavu narozenin vrstevníka. Principiálně velmi podobný může být tedy přístup k chybování i v pozdějším věku dětí. Jistě si vybavíte situace, kdy někdo svým dětem takzvaně umetá cestičky, myslí za ně a někdy až přebírá zodpovědnost za to, aby nedělaly chyby.

Chce pro své dítě to nejlepší, aby bylo šťastné a nemělo problémy. Někdy se jedná o to, že vlastně nechce, aby děti dělaly stejné chyby, jako on kdysi. A zase chci připomenout, že taková rodičovská tendence je přirozená, jde jen o míru, ve které je aplikována, a zda rodič zvládne své pocity udržet na uzdě a ustojí to, že dítě jde svou vlastní cestou se svými chybami. Pokud dítěti tento prostor nedáme, budujeme místo důvěry nedůvěru v jeho vlastní schopnosti a působíme vlastně nevědomky mnohem větší riziko pro jeho pozdější život. Naše dítě bude s vyšší pravděpodobností křehké, nezkušené. Nebude si umět se situacemi poradit a bude spoléhat na někoho dalšího, kdo je k dispozici jako podpora a pomoc. Pokud bude nuceno si poradit, bude neobratné, nezkušené a nerozezná skutečná rizika, protože situace nemá osahané. Paradoxně si tak může mnohem víc ublížit, a to jak fyzicky, tak v přeneseném slova smyslu později v dospívání. Nenáhodně poté například hyperprotektivně vedení adolescenti jednají rizikověji z nahromaděné tenze a riziko, které jim bylo upíráno, je extrémně láká („odříkaného chleba největší krajíc“) případně propásnou toto období, které experimenty prostě vyžaduje z vývojového hlediska. A to jako rodiče pro své děti nechceme.

Extrémně úzkostný a hyperprotektivní rodič vytváří umělé, bezpečnější podmínky, dítě v činnostech stopuje, a to v momentě, než dítě přirozeně dospěje k tomu, že některé věci pro ně nejsou dobré. A začíná to už u miminek. Jako příklad mohu uvést roční dítě, které začíná chodit. Maminka se bojí, aby se nezranilo. Vodí dítě za ruku a nechá ho chodit pouze na rovném neklouzavém povrchu v místnosti, venku jej zatím vozí pouze v kočárku. Je u něj, a když padá, zachytí ho nebo ho raději celou dobu přidržuje. Až potud to může působit jako dobré předvídavé jednání obezřetné mámy. Pokud však je dospělý k dispozici vždy o trochu dříve, než se něco „může stát“, tak dítě ve svém životě s takovými situacemi vůbec není konfrontováno a nenaučí se s nimi bezpečně nakládat.

Dítě, které je sice pod dozorem, ale nechané svému zkoumání, brzo zjistí, že když spadne těžkou hlavičkou na tvrdou podlahu, bolí to a snaží se tomu předejít, jakmile zjistí, že to může ovlivnit. Naučí se jít dolů postupně přes sed, dává pod sebe ručičky, zachytí se předmětů okolo, a velmi rychle v řádu dní, pochopí, kde jsou jeho možnosti a jak se o sebe postarat co nejlépe, když se pohybuje samostatně prostorem. To samozřejmě neznamená, že už nikdy nespadne. Zabrání ale většině opravdu rizikových pádů z natažených nohou přímo na hlavu. Pro rodiče je často těžké dítě nechat. Některé temperamentnější děti se nenechají příliš omezit a tak k tomu dospějí snáz. Pro opravdu úzkostného a opatrného rodiče je taková situace nemyslitelná. Dá dítě do chodítka. Vezme si ho k sobě do náruče, do nosítka. Zabaví ho jinou činností, například ho posadí připoutané v jídelní židličce, případně vystele prostor pro chůzi na podlaze měkkými podložkami.

Dělám to dětem taky?

Jak poznám, že se o dítě bojím moc, jsem hyperprotektivní a beru mu jeho důležitou zkušenost experimentovat? Jednou z takových známek může být celkově zvýšená úzkostnost dítěte. Dítě se samo bojí cokoliv zkoušet, z činností se stahuje nebo chce, aby je dělal raději někdo jiný, případně vyžaduje stále pomoc a je nesamostatné. To může být také důsledkem přílišného tlaku na výkon, jednoznačných představ rodičů o tom, jak vypadá správné řešení a nepřipouštění chybování jako součásti procesu učení. Zmiňuji to proto, že někdy to jde ruku v ruce právě s velkou úzkostností rodičů.

Většina rodičů určitou měrou své děti v experimentování omezuje, je v některých oblastech úzkostnější dle svých vlastních zkušeností. Můžeme se ptát: Mohl/a jsem jako dítě zkoumat bez větších omezení? Drželi mě rodiče zkrátka nebo mi důvěřovali? Jaké to pro mě tenkrát bylo?

Ať už je Vaše odpověď jakákoliv, je dobré se občas zastavit a zamyslet nad tím, jak to doma s dětmi mám a zda jim v něčem nemůžu dát větší prostor, být jim k dispozici jen pro případ potřeby, ale nechat je přicházet si na věci samy.

Chcete se dozvědět více o Lince bezpečí nebo ji podpořit? Více informací najdete zde.
Názory k článku (1 názorů)
Proč by se mu mělo něco stát? Jana, tři dospělé děti, 7 vnoučat 12.5.2019 15:4




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Wellness Víkend   |   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.