tisk-hlavicka

Každé dítě potřebuje vědět, že svět je dobré místo k žití

Přežít běžnou životní zátěž, zvládnout náročné situace a především se dokázat radovat. K tomu všemu potřebujeme psychickou odolnost. O tom, jak se utváří, mluví psycholožka Simona Hoskovcová.

Co si můžeme představit pod pojmem resilience?

V odborné literatuře se pojem resilience používá v mnoha významech, někdy i jako synonymum psychické odolnosti. Psychická odolnost se dá popsat jako něco, s čím vstupuji do dané situace a jak si ji vysvětluji. Lidé se liší třeba tím, že v případě, že přijdou o práci, berou situaci jako výzvu, nebo je to pro ně konec světa. Resilience popisuje spíše to, jak člověk v situaci, kdy na něj doléhá nějaký velký stresor, s daným stresorem zachází, jak se situaci poddává nebo jí naopak odolává. O člověku, který se se zátěžovou situací umí vypořádat, nebo jej alespoň nepoškodí, mluvíme jako o resilientním.

Jak se resilience utváří? Máme ji do jisté míry i vrozenou?

Ano, máme ji do nějaké míry vrozenou. Na základě nových výzkumů z oblasti genetiky, epigenetiky a realizace genů se už přestává uvažovat v dimenzi vrozeného a naučeného, ale spíše se začíná mluvit o „zašifrované tabulce“. Máme například geny, kvůli nimž hůře snášíme stres, ale tyto geny nemusejí být aktivovány, pokud vyrůstáme v určitém prostředí a pokud maminka v těhotenství ani my v raném dětství nezažijeme výrazný stres. Souvislost tedy není úplně jednoznačná. Přesto bychom měli v průběhu výchovy udělat vše pro to, abychom dítě posílili a nevymlouvali se na vrozenou zranitelnost.

Dítě se může narodit s temperamentem, který je komplikovaný, nebo má sníženou inteligenci. Tohle nás ale neopravňuje k tomu, abychom řekli, že „tohle dítě nebude odolné“, nebo své výchovné působení vzdali. To, co je vrozené, jsou právě temperamentové charakteristiky, s nimiž souvisí i to, jak snadno se rozrušíme. Pokud si tedy do vínku přineseme jistou flegmatičnost, věci nás nechávají chladnými, budeme to mít jednodušší, protože když přijdeme o práci, prostě to konstatujeme, kdežto když budeme vznětlivější, budeme hrozně smutní nebo naštvaní. Musíme se proto naučit s touto emocí zacházet, aby nás tolik neovlivňovala.

Co dalšího ovlivňuje náš vrozený temperament?

Je to jistá akčnost, iniciativa, energie, se kterou se pouštíme do věcí. Lidé, kteří jsou akční a iniciativní už odmala, to mají v životě jednodušší, protože sílu nemusejí pracně sbírat. Člověk, který je klidnější, melancholičtější, bude v případě, že přijde o práci, muset sebrat více energie, aby situaci začal řešit. Jeho výchozí pozice se liší od výchozí pozice člověka, který má v sobě hodně energie a iniciativy. A proto je potřeba osvojit si strategie, které nám pomohou v situacích, jež nás stresují.

Někoho skolí i zdánlivě nenáročné situace, kdežto jiný čelí problémům, jako by se nic nedělo. Je to tím, že každý jsme jinak resilientní?

Jednak to souvisí s temperamentovými záležitostmi a jednak s kognitivním stylem, tedy tím, jak věci zvládáme rozumově. Kognitivní styl je hodně daný výchovou, tím, co dítě kolem sebe slyší, tím, jak se o problémech mluví, jak si je lidé vysvětlují a jak přistupují k jejich řešení. Resilientní člověk přijímá situace jako výzvu, rozumí jim tak, že on sám v nich má nějaký aktivní podíl. Nachází v nich to, co sám může aktivně měnit, a napadá jej, jak to řešit.

Jak rozvoj psychické odolnosti souvisí s tím, jaké je naše rané dětství a vztahy k našim vazebným osobám, tedy rodičům nebo jiným lidem, kteří se o nás starají?

Hodně se mluví o významu prvních osob, na které se dítě musí spolehnout, což jsou nejčastěji vazby k mamince a samozřejmě k oběma rodičům. V této souvislosti používáme pojem attachment, dítě potřebuje získat bazální důvěru v to, že svět je dobré místo k žití. Když se tato důvěra nepodaří ustanovit v dětství, je možné tento základní kámen psychické odolnosti vybudovat i později. Je ovšem třeba počítat s tím, že to trvá déle a že cesta bude náročnější.

Můžeme se zastavit například u výzkumů, které prováděl Zdeněk Matějček, který se resiliencí také zabýval. Ve výzkumu dětí, které byly v pěstounské péči nebo v dětských domovech, měl možnost sledovat i ty děti, které prospívaly dobře. Bylo tomu tak třeba proto, že si jako dospělí našli dobrého partnera a vazbu, která jim chyběla v dětství, si vytvořili později. A to je zachránilo, stalo se jádrem jejich života. Některým se vedlo dobře proto, že si našli nějaký zájem, v němž byli dobří. Když se jim dařilo s partnerem nebo díky nějakému zájmu, byli pak schopni resilienci rozvinout i na další oblasti života.

Jedna moje diplomantka pracovala se skupinou dětí, které měly rodiče alkoholiky. Po dobu několika let u dětí sledovala vztahovou resilienci. Děti, které si k rodiči-alkoholikovi nemohly vytvořit bezpečnou vazbu, protože se jednalo o rodiče nejistého, nevyzpytatelného, si vytvářely vazbu k terapeutům, což trvalo zhruba dva roky. Poté co tyto děti získají zkušenost s tím, že se na někoho mohou spolehnout, dokážou svou zkušenost přenést dál. Byly například schopny najít si kamarády na jiné úrovni než předtím, případně si našly partnera, protože se jednalo o děti kolem čtrnácti let.

Souvisí to, o čem si povídáme, s rozvojem osobní účinnosti? A co osobní účinnost vlastně je, co si pod pojmem mám představit?

Osobní účinnost je vnitřní přesvědčení, že můžu vyvolat nějaký efekt ve svém okolí.

Tedy že nesedím se založenýma rukama a nečekám, co se stane?

Přesně tak. Život přináší různé situace, třeba test ve škole, a já do něj jdu buď s tím, že jsem úplně hloupá a nic nedokážu, nebo do toho jdu s vědomím, že jsem se připravovala a že si věřím. Sice si uvědomuji, že nemusím mít úplně všechno správně, ale většinu věcí budu mít dobře. Čím je pocit osobní účinnosti silnější, tím lepších reálných výkonů dosahujeme.

Mluví se také o tom, že bychom měli děti posilovat. Jak to vypadá? Že jim umetáme cestičku, aby ničemu nečelily?

Moc se mi líbí pojem, který jsem převzala a který zní psychická imunizace. Podobně jako děti očkujeme proti vážným chorobám nebo je v určité míře vystavujeme i špíně, aby si vybudovaly imunitu, je můžeme imunizovat vůči zátěžovým psychickým situacím. Když se dítě dostane na pískovišti do konfliktu s jiným dítětem, nemá cenu hned skočit a začít vše řešit, ale spíše si k dětem sednout, mluvit s nimi o tom, co se dá dělat, když obě chtějí tu stejnou bábovičku, a pomáhat jim hledat cesty. A postupně děti nechat, aby si věci řešily samy. Vstoupíme do věci jen tehdy, když vidíme, že se tlučou lopatičkami po hlavách. Musíme jim ale dávat prostor pro to, aby si problémové situace řešily samy.

Souvisí s tím, o čem si povídáme, i práce s emocemi?

Ta k tomu patří. Možná si to úplně neuvědomujeme, ale děti potřebují z naší strany pomoc. Zejména v raném věku, ve dvou třech letech, ještě nemají pojmy pro to, co se s nimi děje. Najednou začnou plakat, něco se jim začne dít v bříšku nebo jim začne tlouct srdíčko, a ony pro to zatím nemají pojem. Tím, že tyto věci dětem popisujeme nebo si s nimi čteme knížky, kde hrdinové pláčou a smějí se, skáčou radostí nebo se celí schoulí strachy, jim pomáháme porozumět emocím. Přes uchopení pomocí slov pak vede cesta k tomu, jak emoce regulovat.

Má psychická odolnost, kterou si budujeme od raného dětství, vliv i na to, zda se u jedince snáze projeví psychická porucha?

Tyhle věci jsou ve vzájemné interakci. Mnohé duševní poruchy mají základ v poděděné dispozici. Pokud má člověk v rodině bipolární poruchu nebo schizofrenii, musí se s tím naučit zacházet. U všech duševních poruch platí, že se průběh zhoršuje při stresu, čili člověk s takovouto rodinnou zátěží by o to více měl kultivovat své zacházení se stresem, aby dokázal včas projevy stresu regulovat a aby se díky tomu daná duševní porucha neaktivovala. Člověk, který má dispozici k duševní poruše, musí se svým duševním zdravím zacházet mnohem zodpovědněji i v době, kdy se nic neděje.

A jak to může dělat?

Měl by například dbát na pravidelný režim. Víme, že příliš málo spánku je na škodu, stejně jako není dobré spát moc, čemuž se pak tělo stejně brání a spát nechce. Je třeba neponocovat, což je problém pro mladé lidi, kteří se chtějí účastnit nočního života. Měli bychom také rozvíjet vnímání vlastního těla, naučit se „číst“, kdy na nás jde stres, k čemuž je ale mnoho lidí hluchých. Současná kultura nás navíc vede k tomu, abychom tyhle věci nevnímali, překonávali je. V televizi vídáme reklamy, které říkají, že když máme chřipku, stačí si vzít nějaký přípravek a můžeme dál skotačit venku, což je z lékařského hlediska nesmysl. Jako by nám někdo tvrdil, že nemáme dbát na tělo a jet dál.

Člověk, který je v něčem oslabený, má zdravotní obtíže, se musí naučit naslouchat svému tělu a dát mu, co potřebuje. Měl by si osvojit relaxační nebo autoregulační techniky, aby si dokázal během chvíle odpočinout nebo přijít na jiné myšlenky. Tohle se snažím učit učitele. Je jasné, že se mohou v jedné třídě rozčílit a pak mají jen krátkou přestávku, aby s tím něco udělali. Učiteli by pomohlo, kdyby se mohl jít na půl hodiny projít, ale nemůže. Potřebuje proto nějaké dechové cvičení nebo techniku mindfulness, aby se dokázal v pěti, deseti minutách zregenerovat, zklidnit se a jít do další třídy, která za nic nemůže. Často to totiž schytají ti, kteří za nic nemůžou, třeba naše rodina nebo prodavačka v obchodě, která je „na ráně“.

S pojmem resilience neboli psychická odolnost se mi vždy vybaví práce Emmy Werner, která tomuto tématu věnovala svůj profesní život. O co v jejích výzkumech šlo?

Zkoumala kohortu dětí, která se narodila v roce 1955 na jednom z havajských ostrovů. Šlo o část města, kde bylo hodně sociálních problémů. Většina sledovaných dětí pocházela z rodin, které byly nějakým způsobem rizikové, ať kvůli socioekonomické situaci nebo kvůli tomu, že se v rodině vyskytovala nějaká patologie v podobě alkoholismu nebo duševního onemocnění. Sledovala také obtíže při porodu.

Dospěla k tomu, že většina vzorku, který na počátku studie čítal kolem 680 dětí, pocítila určitý negativní dopad na to, jak se děti dále vyvíjely. V případě její studie ale bylo unikátní a nikdo předtím nic takového neudělal, že si všimla skupiny dětí, které tvořily zhruba třetinu a které navzdory špatným výchozím podmínkám prospívaly dobře. Zaměřila se proto na to, co bylo u této skupiny dětí jinak, co jim pomohlo vyrůst v normálně fungující dospělé a co je odlišilo od většiny zkoumané kohorty, která si nesla různá rizika a její život se neodvíjel běžným způsobem.

Na co při svém výzkumu přišla?

To, co odhalila, nám pomáhá nehodit v případě dětí z rizikových rodin flintu do žita a naopak hledat momenty, ve kterých se dítě může „chytit“ a jeho životní dráha se může změnit. Poukázala na to, že spolehlivá osoba, ke které si dítě vytvoří attachment, nemusí být jenom maminka, což tvrdily a stále tvrdí různé teorie. V jejich případě byl v obci nebo v rodině někdo, ke kterému si děti mohly vytvořit spolehlivý vztah. Byli to například sourozenci nebo učitelé. Další důležitou okolností bylo to, že si tyto děti dokázaly říci o pomoc. Nebo rozvíjely nějaký zájem, který jim byl zdrojem pozitivních zážitků.

Jak dlouho její výzkum trval?

Poslední publikace výsledků se objevila v roce 2000, kdy už zkoumaní jedinci byli dospělí. Bylo jim v té době již 45 let. Emmy Werner a její následovníci poukázali na to, že i když vyrosteme v nežádoucím prostředí, může z nás vyrůst normálně fungující člověk. Popisují, kde jsou klíčové momenty vývoje, což bychom měli využívat, když se podílíme na rané péči nebo připravujeme program sanace rodiny.

V čem tato práce může inspirovat učitelky mateřské školy?

Třeba v tom, že ony mají tu sílu stát se resilientním faktorem v životě dítěte. Že mohou být osobou, která je předvídatelná a poskytuje dětem emoční zázemí, u které se věci dějí předvídatelným způsobem. Rizikové rodiny jsou často charakteristické tím, že dítě neví, co přijde v následující chvíli, že se nemůže spolehnout na to, že mu rodič pomůže a že mu poskytne i základní věci. A to platí jak pro situace, kdy je rodič alkoholik, tak tehdy, kdy se rozvádí a nemyslí na dítě, ale jen na svoje věci. A mohou to být i situace, kdy je tatínek nebo maminka v depresi a nemá kapacitu přemýšlet o pohodě svého dítěte.

Učitelka ve školce dítěti zajistí pravidelně svačinu a odpočinek, zpívá s dítětem písničky, chodí s ním ven, je pro ně prostě zdrojem zážitků, které patří k danému vývojovému období. Učitelka mu dává kousek dětství.

Před časem jsem byla na přednášce, na níž odborník mluvil o tom, z jakých dětí časem vyrostou psychopati. A znělo to dost negativně, jako by každý problém v raném dětství mohl vést k tomu, že trajektorie života daného jedince už je navždy daná. A také velmi důrazně mluvil o tom, jak za to, že z dítěte „vyroste psychopat“, mohou jeho rodiče. Je to skutečně takto černobílé?

Na rozvoji psychopatie se podílejí různé faktory. Může to být i špatná, lhostejná péče, zanedbávání v dětství. Dítě se ale může setkat s nějakým resilientním faktorem. I když třeba má rodiče, kteří si jej nevšímají, případně jej psychicky týrají, může se potkat se skvělým učitelem nebo trenérem, případně se skvělým partnerem, který má sílu to ustát. V takovém případě se trajektorie jeho života může změnit. Nic není černobílé, vše se může změnit.

Není to tedy vláček a koleje.

Ano, a i koleje mají výhybky. (smích) Psychopatie se může rozvinout i po mimořádné traumatizující situaci v dospělém životě, jako je například teroristický útok nebo hrůzy války.

Co můžeme udělat pro to, aby naše děti byly silné pro život, aby jim jejich psychická odolnost pomohla zvládat běžný život i se situacemi, které mohou být náročné?

Nejlepší je být dětem vzorem, zamyslet se nad tím, jak zacházíme se zátěžovými situacemi, s konflikty i s momenty, kdy se nám nedaří nebo když se něco těžkého stane, dojde třeba k úmrtí člena rodiny. Měli bychom si také uvědomit, kdy dítěti naopak příkladem nejdeme, a svůj styl změnit. Můžeme dítěti ukázat, že nám to nějakou chvíli nejde, ale pak mu říci: „Plakala jsem už dost a teď jsem se rozhodla s tím něco dělat.“ Dítě si nejvíc bere ze vzoru, který má nejblíže, z toho, co zažívá dennodenně.

To je zajímavé. V téhle souvislosti se mi vybavuje jeden článek, kde psycholog rodičům radil, aby před dítětem pořád nenadávali na práci, že to na jejich dítě nemá dobrý vliv.

To je pravda. A když už se neudržíme, měli bychom to před dítětem pojmenovat. „Hele, když přijdu domů, potřebuju si chvíli zanadávat a tím si ulevím. Jsou ale jiné věci, které mám na své práci ráda, a kvůli nim tam zůstávám.“ Můžeme mu i říci, že tam zůstáváme kvůli penězům a nadáváním se zbavujeme únavy. Neměli bychom se ale divit, když dítě přijde ze školy a jen nadává, protože převzalo naši strategii. Není ale dobré vztek v sobě dusit. Můžeme si ovšem jít zaběhat nebo se jít vykřičet do lesa.

Můžeme i my dospělí nějak podpořit svou psychickou odolnost?

Tohle je něco, co všichni víme, ale málokdo se tím řídí. Nejdříve musíme být v pohodě my, až pak můžeme svou pohodu přenést na dítě. Tím, že pečujeme o své duševní zdraví, dítěti ukazujeme, jak na to. Když dítě vidí, že chodím pravidelně tancovat nebo že si pravidelně sednu a provádím dechové cvičení, ukazuju mu tím, že není divné relaxovat a že se z toho tancování vrátím spokojená.

Určitě nám nepomůže alkohol.

To opravdu ne. Alkohol se má pít tehdy, kdy jsme v pohodě, není to lék na stres. Alkohol v rozumné míře, třeba sklenička s přáteli, je v pořádku. Průšvih je ve chvíli, kdy zapíjíme stres.

Článek vyšel v tištěné verzi časopisu Informatorium 3-8, který vydává Portál.

INFORMATORIUM 3-8 je časopis pro výchovu a vzdělávání dětí od 3 do 8 let v mateřských školách a školních družinách.
Názory k článku (1 názorů)
Deník Kroupa 9.4.2019 18:4




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Wellness Víkend   |   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.