Co ti to maminka dala zase na sebe?

A možná proto jsem při jedné z mnoha návštěv mateřských škol uslyšela ze šatny, kde se děti chystaly na hřiště, větu z titulku.

Co si asi myslí dítě, které v mateřské škole uslyší: „Co ti to maminka dala zase na sebe?“ Jak se v takové chvíli cítí? Mgr. Erika Faltysová, která pracuje jako speciální pedagožka v DC Paprsek, vysvětluje: „Stává se, že si pedagogové ventilují své frustrace, únavu, přetížení či nespokojenost. Někdy se setkáváme s tím, že tak vědomě či nevědomě řeší nějaký konflikt či rozpor mezi sebou a rodiči dítěte. V obou případech je však dítě tím nejméně chráněným a zároveň velmi dosažitelným terčem. Jedná se o agresi, která není úplně projevená, je verbální a skrytá, a není proto tak očividná, napadnutelná a postihnutelná. Je však jasné, že v tento moment dítě žádnou správnou odpověď nenajde. A že ji paní učitelka ani neočekává. Že její posměšek či ‚spravedlivé rozhořčení‘ zůstane bez reakce.“

A co si tedy myslí dítě, které slyší, že něco v očích jeho paní učitelky není v pořádku? „To úplně přesně nevíme, protože každé dítě si může myslet něco úplně jiného. Záleží na tom, jak je nastavené, na jeho temperamentu, zkušenostech a schopnosti číst sociální situace. Jsme si ale jisti tím, že pro dítě v předškolním věku je nejdůležitějším člověkem maminka, ona je ta nejkrásnější, nejmoudřejší bytost, která nedělá chyby. Když dítěti někdo řekne, že maminka něco zkazila, že v něčem neměla pravdu, dítě takové sdělení nepřijme. Nerozumí mu, maminku brání nebo za původce nedorozumění pokládá sebe samé. O to víc, že paní učitelka je pro ně dalším velmi uznávaným a v podstatě neomylným člověkem. Je v takové situaci samo, může cítit zmatek, nejistotu, zahanbení,“ popisuje Mgr. Faltysová.

V šatně jen příjemné a krátké věci

I když ideální komunikační styl asi nenajdeme, přesto se můžeme ptát, jak by mohla vypadat komunikace učitelů a rodičů. „Ano, ideální řešení neexistuje,“ potvrzuje Erika Faltysová. „Bude to znít trochu jako klišé, ale komunikační styl by měl být vždy kultivovaný. Učitelka může mít vědomosti, vystudovat vysokou školu, ale pokud jí chybí kultivovaný, sebevědomý a přitom pokorný způsob komunikace, neudělá nic, i když rodičům sděluje důležité a podnětné věci.“

Co ke kultivovanému stylu komunikace patří? „Úsměv, pohled do očí, spisovná řeč, a pokud se učitelka s rodičem vítá, nemělo by chybět ani podání ruky. Patří sem schopnost naslouchat a nechytračit, vřelost, jistota i dodržování určitých hranic.“

V mateřské škole komunikace učitelky s rodiči často probíhá ve dveřích mezi šatnou a třídou, případně v šatně, kde rozhodně není zaručena intimita hovoru. „V takovém případě je dobré vést hovor věcně, nezabíhat do podrobností. Rodiče s velkým zájmem poslouchají, co paní učitelka říká o dětech druhým rodičům, a srovnávají. Pokud chce paní učitelka dítě pochválit, může to udělat samozřejmě i v šatně, chválit můžeme vždy,“ doporučuje speciální pedagožka. Dodává však, že milé slovo bychom měli mít nejen pro rodiče dětí, které jsou našimi oblíbenci, pro které není těžké dosáhnout pochvaly, ale pro všechny. „U každého dítěte najdeme během dne několik momentů, které můžeme vyzdvihnout,“ dodává. Rozhodně bychom se ovšem měli vyhnout výrokům, které sice míníme jako pochvalu, ale mohou být vnímány jako degradující. Například rodičům nebudeme před ostatními sdělovat, že jejich dítě konečně dokázalo udržet čistotu. „Pokud rodiče mají zájem o delší hovor na nějaké náročnější téma, měla by je učitelka vyzvat, aby si s ní a případně i s vedením mateřské školy sjednali schůzku,“ radí Erika Faltysová.

Oči na stopkách

Pokud chceme, abychom na konci každého školního dne měli něco, za co můžeme dítě pochválit, měli bychom mít oči na stopkách, sledovat, jak se každému dítěti vede. „Učitelka by proto neměla být zaměřena pouze na samotný výkon a na činnost, které se s dětmi věnuje, ale snažit se vnímat každé dítě s tím, co pro ně samotné může být důležité. Samozřejmě si uvědomuji, jak to v mateřských školách chodí, a vnímám, že to není jednoduchý proces, ale do náplně práce učitelky tohle prostě patří. Je to mnohdy důležitější než všechno ostatní, co se ve školce odehrává,“ zdůrazňuje Erika Faltysová. „Měla by se snažit vnímat vše, co je na daném dítěti hezké, jakým způsobem vstupuje do života a jaké jsou dary, které si do života přineslo a s nimiž můžeme dále pracovat,“ dodává. Pokud takto dítě poznáme, lépe a komplexněji vnímáme i to, v čem ho můžeme podpořit, kde potřebuje pomoci, kde má obtíže. Ty dary nám zároveň dávají návod, jak dítěti pomoci vypořádat se s obtížemi a méně příjemnými vlastnostmi. Když dá paní učitelka rodičům najevo, že si jejich dítěte všímá, že je zná, má podle Eriky Faltysové mnohem lepší výchozí pozici, chce-li s rodiči mluvit i o tom, co se jejich dítěti případně nedaří.

Někdy se stává, že se nepříjemné věci, to, co se nedaří, řeší také v šatně. Rodič drží dítě za ruku a poslouchá, co se nepovedlo. „Učitelky by si měly představit, že samy stojí v pozici dítěte, že je někdo drží za ruku a druhý na ni nemluví a jen sděluje či chrlí, co se stalo. Úplně ji z toho vynechá. Jako by tam snad ani nebyla. Jak by v takové chvíli reagovala, ačkoli je už dospělá a má vytvořené nějaké obranné strategie?“ ptá se Erika Faltysová. „Pokud si s rodiči chceme promluvit, musíme zvážit, má-li u toho být dítě přítomno. Je-li přítomno, stává se dalším partnerem v diskuzi. Hovor pak musíme přizpůsobit možnostem dítěte. Volíme vhodnou formu, slova, zjednodušíme obsah. Popisujeme, vysvětlujeme, ale nežalujeme. Pokud se zaměříme jen na výčet negativ a špatných zpráv – a dobře chápu, že někdy máme pocit, že to je to hlavní, co musíme sdělovat či naléhavě řešit –, rodiče se cítí ohroženi, bývají zaskočení, popuzení, nešťastní a v obraně. V takovéto pozici je těžké mít k učitelce důvěru. Jen zřídka se pak nenastaví na dialog, který by mohl všem pomoci.“

„Jiní“ rodiče

Do mateřských škol chodí i děti, jejichž rodiny a rodiče se v něčem liší od ostatních, třeba se jejich výchovný styl liší od toho, jak věci řeší většina. „Když dítě nastupuje do školky, měli bychom o něm a jeho rodině už něco vědět. Samozřejmě tím nemyslím různé soukromé záležitosti, které se přímo nedotýkají dítěte a spolupráce rodiny s MŠ. Vhodný je například dotazník, ve kterém rodiče mohou vyjádřit, co od školky očekávají, co si představují. Ne proto, aby se příslušná MŠ neustále přizpůsobovala novým požadavkům, ale proto, aby na obou stranách nevznikaly nejasnosti a nereálná očekávání. Mateřská škola buď má podmínky k tomu, aby požadavky respektovala, má například prostředky a možnost zařídit pro dítě jiné jídlo, prodloužit pobyt venku či umožní dětem připravovat si samostatně svačiny, nebo se může dostat do situace, kdy rodičovské požadavky respektovat nedokáže, protože to není v jejích možnostech či to nezvládá organizačně,“ vysvětluje Mgr. Erika Faltysová. Určitá shoda by měla být nastavena od začátku. „Musí se nastavit pravidla, která se nepřekračují, a to ani z jedné strany. Pokud vedení mateřské školy některý požadavek přijme a souhlasí s ním, není možné s tím později před rodiči či dítětem individuálně polemizovat, poukazovat na jeho nevhodnost, znevažovat je. Můžeme si myslet, co chceme, ale nemáme právo ani kompetence něco měnit,“ upozorňuje. „Čistě lidsky. Komu by se líbilo, kdyby ho druhý neustále kritizoval, že nejí maso, v každém počasí nosí ze zásady sukně nebo neslaví Vánoce?“ ptá se Mgr. Faltysová. V mezilidských vztazích existují přece důležitější věci.

I když se budeme s rodiči snažit mluvit především o tom, že se jejich dítěti daří, přesto se občas dostaneme do situace, kdy budeme muset sdělit nějaký problém. Jak v takovéto situaci komunikovat s rodiči? „Než rodičům začneme říkat, co se nám nezdá, probereme to s někým dalším, například s kolegyní nebo ředitelkou, případně s nějakým odborníkem,“ doporučuje Erika Faltysová. „Tím odlišíme svůj subjektivní názor od objektivní skutečnosti, ujistíme se, že nejsme sami, kdo to tak vidí, nejsme ani sami na řešení toho, co nás trápí a zatěžuje. Učitelka by neměla řešit případné problémy na vlastní pěst. Není to profesionální.“

„V případě problému musejí mít rodiče pocit absolutní jistoty soukromí. Závažné a důležité věci bychom měli řešit za zavřenými dveřmi, a to doslova. Rodiče by se měli cítit dobře, mít klid a čas, stejně jako pedagogové. Nabídneme jim kávu nebo čaj a snažíme se, aby jim automaticky nezačaly naskakovat obranné mechanismy. Rodiče dostanou slovo jako první, zeptáme se jich, zda vědí, proč jsme je pozvali a jak se jim s dítětem vede. I když jim budeme muset sdělovat něco nepříjemného, měli bychom začínat pozitivní zprávou, sdělit jim, co se dítěti daří, aby rodiče viděli, že dítě známe a že nechceme jen lamentovat. Čím je situace, kterou řešíme, nepříjemnější, tím více se snažíme, aby nám rodiče mohli důvěřovat. A to z naší strany neznamená nějakou servilitu nebo familiárnost, zastírání či zlehčování informací, které jim potřebujeme sdělit. Říkáme pravdu, ale volíme slova. Neurážíme a nestrašíme,“ doporučuje speciální pedagožka. Upozorňuje také, že by se učitelky neměly snažit o přidělování diagnóz, a popisuje, že se setkává s tím, že dítě přijde ze školky s „nálepkou“ autisty nebo agresora. „Když do poradny přijde dítě s portfoliem, ze kterého poznáme, co umí, kdy a jak se to naučilo, ale i co mu nejde, kde a kdy začaly obtíže, jaká byla provedena opatření na zlepšení situace, je to pro poradenský systém naprosto úžasné, poskytne nám to o dítěti důležité informace,“ zdůrazňuje hodnotu pečlivé pedagogické diagnostiky. „Nemělo by ale jít o pouhý výčet toho, co dítě nezvládá a neumí,“ doporučuje.

Důležité také je, abychom v komunikaci s rodiči nepřekračovali své kompetence a ve chvíli, kdy se nám svěřují s náročnou situací, například s tím, že jsou unaveni z péče o své hyperaktivní dítě, si nezačali „hrát na psychologa“. Šatna mateřské školy není psychologická poradna. Učitelka může a měla by například nešťastnou maminku, které se podlamují kolena z toho, kolik toho na sobě má naloženo, vyslechnout, ale také vyzvat, že by se měla se svými obtížemi obrátit na profesionála, kterým je v takovéto věci psycholog. Apelování na to, že učitelka sama zvládala péči o rodinu a že je každý někdy unavený, znaveným a vyčerpaným rodičům spíše přitíží.

Školnice není učitelka

Jistým nešvarem, se kterým se rodiče někdy setkávají, je, že jim důležité informace o jejich dítěti poskytuje v první řadě provozní personál. Paní uklízečka prostě přesně ví, jaké děti ve třídě „má“, a když si pro ně přijdou rodiče, ráda jim sdělí vše, co si myslí, že by měli vědět. „Tohle je častý nešvar, se kterým by mělo něco dělat vedení mateřské školy. Ve školkách, které bývají menší nežli základní školy, panuje obvykle rodinný přístup a vzájemné vztahy mezi vedením, učitelkami a provozním personálem jsou jiné než ve velké škole. Pokud ředitelce chybí přirozená autorita, nebo když teprve začíná ve funkci v MŠ, kde se všichni znají, kde to všechno ‚už léta dobře běží a nikdo si nestěžoval‘, je v náročné situaci, ale musí to zvládnout. Je třeba nastavit určitou kulturu a profesionalitu celého zařízení a trvat na jejich dodržení. Není jednoduché ředitelovat, podporovat a inspirovat paní učitelky, bavit se s rodiči a znát děti, ale je to její úkol,“ vysvětluje Mgr. Erika Faltysová.