Statisíce českých rodin zmítaných dluhy? Řešení existuje!

Být na špici může být fajn. Typicky třeba v případě sportovního zápolení. O poznání horší je držet pomyslné nejvyšší příčky pokud jde o žebříčky zachycující negativní společenské fenomény. Naše země se ke značně nelichotivému postavení propracovala minimálně v jedné oblasti, a to zadlužení obyvatelstva. Konkrétně pak v množství exekucí na počet obyvatel. Pár zaokrouhlených čísel pro dokreslení vážnosti situace: 860 000 osob stíhaných exekucí, celkem 4,6 milionu probíhajících exekučních řízení, až 17-18% podíl lidí v exekuci dle jednotlivých krajů - k nejkritičtěji postiženým regionům patří například Karlovarský nebo Ústecký kraj,… Kromě sousedního Slovenska neexistuje žádná jiná země v rámci Evropské unie, která by se s Čechy, Moravany a Slezany mohla měřit dle kritéria počtu exekucí přepočtených na celkový počet obyvatel.

Obrat o 180 stupňů

Vývoj pravidel upravujících věřitelsko-dlužnické vztahy po roce 1989 je učebnicovou ukázkou přístupu lidově zvaného "ode zdi ke zdi". Zatímco v divokých devadesátých letech v podstatě neexistoval žádný účinný a zákonný mechanismus, jak přimět dlužníky splácet své finanční závazky, počátkem následujícího desetiletí nastal zásadní obrat. Vznikl nový exekuční řád, a tím i soukromí exekutoři. A byznys s dluhy byl na světě. Asi každý slyšel o reálných příbězích na téma, jak ´vykouzlit´ z jedné nezaplacené jízdenky na tramvaj dluh v řádu desetitisíců korun. Nabízí se otázka, zda je za výše uvedenými a pro leckoho takřka neuvěřitelnými čísly více zodpovědný systém v minulosti umožňující vytvořit ze zcela bagatelního dluhu tučný finanční závazek, anebo jde v první řadě o chybu dotyčných jedinců pramenící především z nedostatečné finanční gramotnosti.

Dopady na děti

Těžko cokoliv soudit. Ostatně každý lidský příběh je jedinečný. Někdy ale neuškodí namísto automatických odsudků na tu či onu stranu zamyslet se nad souvislostmi. V případě exekucí je těchto celospolečenských spojitostí více než dost. Pojďme se v krátkosti zaměřit na některé z nich! Je zřejmé, že exekuce dopadají nejen na samotné dlužníky, ale srovnatelnou vahou též na celé rodiny. Průměrný počet členů domácnosti, tedy lidí bezprostředně konfrontovaných s jejich následky, se pohybuje někde mezi dvěma a třemi. Tím se dostáváme už přes dva miliony, tedy zhruba pětinu veškerého obyvatelstva naší země. Samozřejmě včetně obrovského počtu dětí. Asi není třeba zdůrazňovat, že děti jsou od přírody mimořádně vnímavé a právě ony prožívají, velmi mírně řečeno, nouzový ekonomický režim rodiny více než citlivě, o samotné návštěvě exekutora oblepujícího vybavení domácnosti ani nemluvě. Chceme snad, aby nám vyrostla nová generace stigmatizovaných a deklasovaných mladých lidí?

Reprodukce chudoby a nevzdělanosti

Většina rodičů přirozeně věří, že cesta k lepšímu budoucímu životu svých potomků vede skrze vzdělání. Na zdejším portálu, ale i řadě jiných míst nalezneme články pojednávající o tom, že v naší zemi jsou dosažené formální vzdělání a školní výsledky silně podmíněny socio-ekonomicky, a to podstatně více než ve většině evropských zemí, což prokazatelně ukazují rozsáhlé studie a odborné analýzy. Není pochyb o tom, že množství exekucí a z nich vyplývající neutěšená ekonomická situace statitisíců českých rodin je jedním z významných faktorů prohlubujícím nerovnosti v přístupu ke vzdělání. Je třeba si otevřeně přiznat, že za daného stavu věci tak můžeme zapomenout na to, že by se českému školství mohlo lépe dařit rozvíjet talenty rovnoměrně z různých sociálních vrstev a naplňovat princip rovných šancí jakožto klíčových aspektů, jimiž se vyznačují nejúspěšnější vzdělávací systémy.

Brzda národního hospodářství

Další souvislost je makroekonomická. Firmy si stěžují na mnohé nedostatky brzdící jejich rozvoj - absence vysokorychlostní IT infrastruktury, nadměrná byrokracie, nízký objem rizikového kapitálu a tak dále. První místo však naprosto suverénně obsazuje jiný aktuální problém. Jasně, je jím nedostatek potenciálních nových zaměstnanců. Někteří představitelé firem vidí spásu v zahraničních pracovnících. Ti osvícenější ovšem tuší, že masivní import pracovní síly výhradně z východního směru patrně nebude ze strategického pohledu úplně šťastným řešením, zvláště pokud nechceme do budoucna zůstat ekonomikou typu montovna konkurující hlavně cenou. Nebylo by rozumnější přenastavit podmínky tak, aby se českým občanům s exekučním škraloupem vyplatilo normálně pracovat a firmy se takové lidi nebály zaměstnat z důvodu rozsáhlé administrativní agendy navíc?

Jedenácté přikázání - nepůjčovat (si)!

V diskusích reagujících na osudy lidí lapených v exekuční pasti opakovaně zaznívá následující argument. Dluhy se mají platit! S tím nelze než souhlasit. Dokonce staromódně tvrdím, že nejzdravějším přístupem v oné věci je odpor k jakémukoliv půjčování, bez ohledu na to, jak se nám snaží reklamy vnucovat, že je vrcholně cool vzít si půjčku. Celá věc je ovšem samozřejmě složitější. Jak známo, stačí nemoc, ztráta zaměstnání a vše je jinak, což asi každý člověk s minimální výbavou empatie chápe. V každém případě, zásadní otázkou zůstává, zda je vůbec možné celospolečenský problém exekucí, jenž brzdí národní hospodářství, neúměrně zatěžuje sociální systém a významně přispívá k neschopnosti školního systému naplňovat své poslání, skutečně efektivně vyřešit.

Nejlepší ze špatných řešení

Jak je avizováno v titulku článku, možné řešení opravdu existuje. Stranou ponechejme úroveň parametrických či kosmetických úprav stávajících zákonů, kdy je možno mluvit maximálně o zmírnění, ale určitě ne o řešení s ambicí v dlouhodobějším horizontu zvrátit negativní trendy popsané výše. Nejen pro statisíce českých rodin, ale ve výsledku i pro celou společnost a národní hospodářství představuje toto řešení… amnestie na exekuce. Tedy jednorázové smazání dluhů, jež jsou předmětem vedených exekucí. Určitě by se nejednalo o řešení ideální. Vlastně jsem toho názoru, že navržené řešení není ani dobré. Už z toho důvodu, že vymazání dluhů by nebylo zrovna férové vůči těm zodpovědným, kteří také třeba řešili nenadálou situaci, a přesto se z ní dokázali sami dostat. V ekonomické teorii se vžil pro podobná rozhodnutí termín morální hazard.

Amnestie jako druhá šance?

Nicméně jde o to, že stávající situace exekucemi zatížených rodin žádné dobré řešení nenabízí. Za popsaného stavu jsou ostatně poraženými stranami obě dvě. Jak dlužníci, tak i věřitelé. Vysoký objem pohledávek je totiž prakticky nevymahatelný. Je tedy potřeba vybírat výhradně mezi špatnými možnostmi. Exekuční amnestie se v tomto ohledu jeví jako nejméně špatná varianta mezi špatnými. Zasloužili by si i podle vás statisíce těchto rodin druhou šanci?

Zdroj dat: http://mapaexekuci.cz/