tisk-hlavicka

Na osobnosti učitele záleží

I když Eva Svobodová a Miluše Vítečková rozhodně nezpochybňují význam profesní přípravy a dalšího vzdělávání pedagogů, myslí si, že pro práci pedagoga je důležitá jeho osobnost.

I když Eva Svobodová a Miluše Vítečková z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích rozhodně nezpochybňují význam profesní přípravy a dalšího vzdělávání pedagogů, myslí si, že pro práci pedagoga je důležitá jeho osobnost.

Mgr. Eva Svobodová a PhDr. Miluše Vítečková vyučují na PF JČU v Českých Budějovicích, obor učitelství pro MŠ. Autorsky se podílely na řadě publikací, například Do školky za zvířátky. Eva Svobodová je editorkou publikace Vzdělávání v mateřské škole a spoluautorkou knihy Metody dramatické výchovy v mateřské škole. Společně editovaly knihu Osobnost předškolního pedagoga, která by měla podporovat profesní růst pedagoga mateřské školy. Proč je pro pedagožky, které se zabývají profesní přípravou budoucích učitelů v mateřských školách, toto téma tak důležité? „V posledních letech se stále častěji hovoří o kompetencích učitele, vytvářejí se složité kompetenční modely a vrství se požadavky na to, co vše má ve své práci zvládat. Nakonec se ale ukazuje, že učitelova profesionalita se láme na tom, zda má či nemá určité osobnostní kompetence, které dodávají jeho práci lidský rozměr. Proto je pro nás stále důležitější zamýšlení nad tím, co vše znamená učitelova osobnost pro vztah k práci, k dětem, k jejich rodičům, ke kolektivu v mateřské škole. Je to téma, které nabízí řadu otázek a také řadu aplikačních rovin. Otevřely jsme tak, jak doufáme, vděčné a zajímavé téma,“ uvádí Miluše Vítečková.

Kniha vede učitele k tomu, aby rekapitulovali svůj způsob práce, pravidelně se snažili o sebereflexi. Jak to ale prakticky provést? „ Prakticky to dělá každá učitelka i každý učitel,“ konstatuje Eva Svobodová. „Jdeme z práce a v hlavě se nám honí, co se zdařilo, co ne, co jsem měla říci v určité situaci, co raději ne. Kde bylo mé působení efektivní, kde bez efektu. Obvykle tento způsob sebereflexe zůstává v rovině pocitů – cítím se v pohodě, nebo naopak nemám dobrý pocit. Naše kniha by měla pomoci k hlubšímu pochopení těchto pocitů, pomoci odpovědět na to, proč se tak cítím, případně i najít cestu, co se s tím dá dělat. Asi to nebude kniha na přečtení jedním dechem, spíše si člověk přečte kapitolu, která je pro něj aktuální a bude si v ní hledat odpovědi na otázky, které ho zajímají. Určitě by neměla sloužit jako návod, na co si mám pravidelně odpovídat. Měla by být přítelem na telefonu, či spíše v knihovně, a to kdyby naplnila, bylo by to skvělé.“ Miluše Vítečková ji doplňuje: „Jednou z klíčových otázek našeho tématu je, do jaké míry a za jakých podmínek se můžeme jako osobnosti posouvat a dotvářet tak, abychom lépe zvládali proměny naší profese učitele mateřské školy. Je naše osobnost soubor nějakých daností, výsledkem talentu a nadání, které sice můžeme rozvíjet, ale jen potud, pokud jím v určité míře disponujeme? Pak je pedagogický talent dar a ti, kteří jej nemají, nebo se jim nepodařilo jej identifikovat, mají prostě smůlu. Či se jedná o vlastnosti, kterým se stejně jako dalším sociálním dovednostem učíme? A je tím mechanismem učení právě naše schopnost získávat a zpracovávat zpětnou vazbu, tedy umět odrážet neboli reflektovat to, co se kolem nás děje? Pakliže ano, a my tomu věříme, pak je zde velký prostor pro další rozvoj.

Když na sebereflexi zapomeneme

Pokud učitel sebereflexi opomíjí, nezamýšlí se nad tím, jak působí na děti a kolegy, co se může stát? „Já snad nikoho takového neznám,“ tvrdí Eva Svobodová. „A pokud by byl, je to nemocný člověk. Jeho nemoc se jmenuje syndrom mocenské pýchy a projevuje se tak, že se člověk cítí jako jediný spravedlivý na celém světě. Takový člověk by měl ze školství odejít dřív, než napáchá mnoho zla.“

Odpověď je podle Miluše Vítečkové nasnadě a dotýká se nejen učitelů, ale i dalších profesí. „Co takhle zubař, který je sice vystudovaný odborník, ale nezohledňuje to, že je zákrok pro vás velmi citlivý? Stejně tak i děti bolí, když je učitel opomíjí a nerozumí jim, pro rodiče je bolestné, pokud mateřská škola dovolí necitlivý přístup k jejich dítěti. A máte snad ráda kolegyně, které se nezamýšlejí nad tím, jak s vámi komunikují? V případě pedagoga v mateřské škole je vše ještě složitější, protože se dotýká dítěte na začátku dlouhé cesty jeho emancipace, výchovy a vzdělávání.

Témata současnosti

Kniha otvírá mnohá současná témata, jako je například inkluze, komunikace s rodiči nebo týmová spolupráce. Zastavme se nejprve u inkluze. Jak je v tomto případě podstatná osobnost pedagoga a schopnost jeho sebereflexe? Na co by se měl ptát, u čeho by se měl zastavit? „Z vlastní zkušenosti s učitelkami mateřských škol mohu říci, že v kontextu inkluze pracují se sebereflexí každý den,“ popisuje Miluše Vítečková. „Řeší specifičnost situací, které nastávají při práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami, hledají způsoby komunikace, práce s těmito dětmi. Sebereflektivní otázky pak směřují k tomu, co se jakým způsobem daří. Více se tohoto tématu dotýkají kapitoly Heleny Havlisové, ale částečně i Zuzany Bílkové.

Inkluze je podle Evy Svobodové filozofie, která staví na stejnou rovinu všechny lidské bytosti. „Pokud přijmu tuto filozofii, nepovažuji již za tolik důležité formy, jakými ji aplikuji do praxe. Problém je, jsou-li aplikovány formy bez přijetí filozofie, a to se často stává, protože nejsou vytvořeny podmínky pro aplikaci filozofie do praxe. Pak vzniká začarovaný kruh, ze kterého se těžko vystupuje. Chápu učitelku, která má ve třídě 28 dětí různých národností, z nichž nejméně pět má specifické vzdělávací potřeby a tři jsou mladší tří let, že se jí při slově inkluze ježí vlasy na hlavě. Třeba by jí mohla kapitola kolegyně Heleny Havlisové pomoci najít odpověď, jak se z tohoto kruhu vymanit.

A co zmíněná komunikace s rodiči? Pamatuji si na své pedagogické začátky, kdy mi ředitel školy, kam jsem nastoupila, sdělil, že největším problémem školství jsou rodiče. Zaznamenávám, že podobný názor se objevuje ještě dnes. Jak pedagogovi, který rodiče považuje za největší zlo, může pomoci sebereflexe? „Učitel je odborník na pedagogiku a rodič je odborníkem na své dítě,“ odpovídá Miluše Vítečková. „Chceme-li dítě podporovat, musíme s rodiči komunikovat, a chceme-li komunikovat, potřebujeme jim rozumět. Budu-li považovat rodiče za problém, budu mít problém i s dítětem. Nemůžeme popřít, že někdy je komunikace složitá, ale vždy je možné hledat cesty, jak ji usnadnit. O tom je kapitola kolegy Miroslava Procházky a otázky k sebereflexi mohou učiteli napomoci k odhalení vlastních rezerv. „Nemyslím si, že učitelé vnímají rodiče jako zlo. Spíše se v komunikaci s nimi cítí nejistí, nepřipravení na situace, které musí řešit. Má to řadu příčin. Například onen aspekt připravenosti je spojen s tím, že se učitelé při své pregraduální přípravě učí komunikovat a pracovat s dětmi a orientují se tak na zcela jiný způsob i styl jednání. Dále je také pravda, že rodiče se na pedagogy obracejí přirozeně právě tehdy, když mají nějaké problémy, když jsou s něčím nespokojení. A to ovlivňuje celkový pocit, který mnoho pedagogů z jednání s rodiči má. Možná i proto je důležité umět se rodičům přiblížit a pochopit to, jaký mají pohled na výchovu svých dětí. Právě z pochopení výchovných stylů a odrazu do komunikace s rodiči vychází v knize text Miroslava Procházky,“ říká Miluše Vítečková.

Týmová spolupráce je v případě mateřských škol také velmi důležitá. Už proto, že se v jedné třídě sejdou někdy dost výrazné osobnosti. Měly byste nějaké tipy k tomu, jak se mohou učitelé společně i sami zamýšlet nad tím, aby pracovali týmově a ne každý na své koleji? S týmovou spoluprací ve škole je to podle Miluše Vítečkové složité již jen z organizačního hlediska. „Každý pedagog má svou třídu, svou skupinu dětí, a je s nimi dost silně časově i prostorově svázán. Proto se často učitelé ve škole míjejí a pro ředitele a ředitelky nebo vedoucí učitelky je složité je někde svolávat a organizovat společná týmová sezení. Přesto vidíme, že takové školy existují. Záleží to na velké manažerské zkušenosti ředitelek, ale i na velké ochotě kolegyň potkávat se i mimo rámec své pracovní doby. Vidíme zde ale potom mateřské školy, v nichž se všem lépe dýchá a zdánlivě samo vše funguje.

Článek vyšel v tištěné verzi časopisu Informatorium 3-8, který vydává Portál.

INFORMATORIUM 3-8 je časopis pro výchovu a vzdělávání dětí od 3 do 8 let v mateřských školách a školních družinách.
Názory k článku (1 názorů)
Ty jo. Kroupa 29.1.2019 21:21




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Wellness Víkend   |   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.