Jak se dospívající vztahují k tématu smrti?

Tyhle otázky mi běžely hlavou, když jsem po filmu Collateral Beauty , česky Druhá šance, slyšela vášnivou reakci jednoho z diváků – puberťáka. Byl totálně znechucený a připadalo mu, že je hrozně laciné točit filmy na takové téma, že je jasné, že všechny „dostanou“ a že je za tím jenom kalkul jako hrom. Ve filmu totiž hlavnímu hrdinovi zemře malá dcerka a jemu se zhroutí svět.

Ta jeho urputnost a potřeba se úplně vymezit mě vedla k přemýšlení, jak to dospívající s tématem smrti (a smrti dětí) nemají jednoduché. A že jim nemusí nutně nabíhat empatie s truchlícím rodičem, kterou my dospělí možná očekáváme, a že se odmítáním tématu chrání před zaplavením emocemi, které jsou přece v tomto věku „pod jejich úroveň“.

Reakce odrážejí identitu dítěte

Dospívající téma života a smrti řeší zejména v souvislosti s utvářením jejich identity, což je dle jedné z teorií (dle Erika Eriksona) jejich vývojovým úkolem – ustavit si pevné pojetí vlastního já, svého místa a smyslu v životě. A to není jednoduchý úkol. V dospívajícím se mísí spousta vnějších i vnitřních nároků a k tomu pocit fatálních dopadů každého rozhodnutí. V souvislosti s tématem smrti se pak reakce dospívajících pohybují po široké škále. Někteří uvažují o smrti jako o úlevném řešení těchto tlaků. A jiní mají naopak potřebu držet si téma vlastní smrtelnosti daleko od těla, aby nemuseli čelit emocím spojeným s nezvratností tohoto faktu.

Přijměte, jak dítě smrt vnímá

A co si z toho můžeme vzít my dospělí? Možná větší pochopení pro různorodost těchto reakcí, víc shovívavosti. Výhodou je, že pak nemusíme poučovat a vysvětlovat, případně se pohoršovat. Nejlepší je prostě vzít na vědomí, že i takto je to ok. A to nakonec platí i pro další situace ze života s dospívajícími – když jim dáme respekt a prostor pro reakce různého typu, můžou se obě strany vzájemně obohatit a povyrůst bez velké námahy.

Tip na knihu!

Mimochodem, opravdu výborná (krátká) knížka o vztahu dětí ke smrti se jmenuje O smrti, autoři: Robert DiGiulio, Rachel Kranzová; z angl. orig. přel. Eva Klimentová. – Praha: Lidové noviny, 1997. – – (Linka důvěry). Více o ní např. zde.