Mé dítě není hvězda

Každý nemůže být „jednička“ a vynikat mezi ostatními. Pokud se ale dítě cítí mezi spolužáky jako „páté kolo u vozu“, je smutné, protože ho ostatní neberou, a školka nebo škola je pro něj proto jen utrpení, není to v pořádku.

Podle dětské a rodinné psycholožky PhDr. Ladislavy Lažové je v takovém případě rodičovská podpora přímo povinnost. „Tak jako s dítětem sdílíme radost, musíme být pozorní, i když jde o trápení. Vlastně mnohem více. Je několik cest, jak dítěti pomoci. Ovšem je otázka, zda to mohou zvládnout rodiče. Záleží na osobnosti dítěte, na anamnéze, na povaze rodičů, na životní filozofii rodiny, tedy jaký způsob života žijí, na povaze a charakteru problému ve škole, na tom, jak je závažný či ohrožující. Podstatné je postavení dítěte v rodině. Podle toho se volí strategie. Obecně lze říci, že základem je důvěra v rámci rodiny a komunikace. Ptám se, proč je chlapec takový? Proč by si introvert neměl rozumět s dětmi? Jsou děti motoricky velmi neohrabané, přesto jsou oblíbené. Děti se mu posmívají a nadávají mu.

Proč? Proč by jim měl oplácet stejnou mincí?

Agrese na agresi? Co spíš něco z asertivity? Na prvním místě bych probrala s chlapcem jeho problémy, jeho osobnost, povahu, způsob komunikace s dětmi. Je pravděpodobné, že se bude odkrývat jedna věc za druhou. Věřím, že žák sám ví, kde je problém, jen to neumí sám odhalit. Následuje hledání příčin potíží. A podle výsledku volit další postup. Jsem zastáncem přístupu, že člověk musí být sám aktivní při cestě životem, je to velká škola. Rodiče to nezařídí. Nikdy. Láska a vztahy s lidmi se nedají koupit ani nařídit,“ vysvětluje. Její kolegyně z oboru, psycholožka PhDr. Jana Klumparová, si také myslí, že každé dítě potřebuje od svých rodičů podporu. „A to jednak psychickou v podobě pohlazení, objetí, důvěry, a samozřejmě také materiální, kterou může představovat fotbalový míč, útulná postel v pokojíčku nebo zdravé jídlo. Dítě jako Jenda potřebuje ujistit, že ho máme rádi takové, jaké je, a že je originální a krásné. Spíše než slovy je dobré toto láskyplné přijetí vyjádřit gestem, postojem a vlastním nastavením důvěry v ně.

Pokud takové dítě bude cítit od okolí důvěru, naučí se věřit samo v sebe a okolí mu tuto důvěru a uznání bude vracet.“

Ať se s tím popere

Nebylo by lepší dítě naučit, aby si postavení ve skupině vydobylo pomocí svých loktů? Nebylo by zdravější, kdyby trochu „zdrsnělo“? Jana Klumparová říká, že strategie „umět se poprat“ nebo „pochlapit se“ jsou ve svém základu dobré, ale je třeba vytvořit dobré podmínky a nastavení pro jejich použití. „Od přírody jemné a citlivé dítě, uzavřené spíše do sebe, nenaučíte zřejmě obraně typu ‚dej mu co proto‘. Ale můžete ho učit koncentraci na svou vnitřní sílu a klid a s tímto nastavením před ním uteče i největší práč ve třídě,“ říká. Ladislava Lažová upozorňuje na to, že snaha dítě „otužit“ a vybavit nějakými obrannými strategiemi může působit kontraproduktivně.

„Zdrsnělo? Jak chcete změnit osobnost člověka? Každý si přineseme na svět nějaké předpoklady a to nelze jen tak změnit.

A násilím už vůbec ne. Po takovéto hlášce se může dítě jen víc rozsypat. Rodič ho tlačí někam, kam dítě nemůže, a tím zvyšuje jeho ohrožení,“ varuje rodinná a dětská psycholožka před strategiemi, které nesouzní s přirozeným nastavením dítěte. Prostě se dítě musí smířit s tím, že to takové je, protože my jsme to taky přežili a vyrostli. Může to fungovat? „Ne, to mi připomíná trochu totalitu; ať se děje cokoli, tak – s prominutím – držet hubu a krok,“ říká Ladislava Lažová. „Jaký je to hrozný vzor či návod pro budoucí partnerský, rodinný i profesní život? Naopak, základ je, aby dítě poznalo samo sebe, naučilo se rozebrat problém a aktivně hledat cestu v rámci svých schopností, dovedností. Proč to brát tragicky a hledat cestu úniku? Je to přece možnost zrát, učit se, být sebevědomý, empatický a asertivní,“ myslí si psycholožka Lažová. Učit dítě nefunkční a nepřirozené strategie nebo je vést k pouhému přežívání se nevyplácí. Ale stojí za to pátrat, zda dítě netrápí nějaký problém, o němž nikdo neví. Ptala jsem se proto, zda se za těmito potížemi nemůže skrývat porucha učení či jiný handicap. Ladislava Lažová mi přisvědčila, že to je možné. „Ano, mám tu zkušenost, že se někdy objeví jako příčina potíží porucha učení. Měla jsem v péči podobného chlapce, myslela jsem si, že je to ‚maminčin mazánek‘, a on měl zatím výraznou poruchu učení a měl jedničky díky své neuvěřitelné píli a vypětí. Podobné to bylo v případě úzkostného druháka, nikdo si nevšiml, že jeho potíže souvisely s hodinami češtiny. Pokud byla jako první, hrozně ‚vyváděl‘ při loučení s otcem. Hodiny matematiky si doslova užíval, při češtině i plakal. Doma se vždy ujišťoval, zda mají češtinu či ne,“ popisuje případy ze své praxe psycholožka Ladislava Lažová.

Podpora především

Jak s dítětem, které ze školy chodí s tím, že ho tam nikdo nebere, nechá ho mluvit, jak ho podporovat? Co s dítětem, které se takto trápí, dělat, jak mu pomoci? Podle Jany Klumparové je základem pro řešení komunikace v rodině.

„Důležité je s dítětem mluvit, ptát se ho na to, jak se ve škole cítí a proč to tak je, a současně mu naslouchat a projevit porozumění a podporu. Často někde uvnitř nebere dítě samo sebe, pro něco se nemá rádo, možná o tom ani neví nebo o tom neumí mluvit, a proto ho ostatní ‚neberou‘. Dítě můžeme podpořit slovně, pochválit ho, vyzdvihnout jeho přednosti, vyprávět mu, jak jsme podobné situace zvládali my. Ale pozor na naši opravdovost! Dítě by mělo cítit, že to, co říkáme a děláme, tak také myslíme a cítíme,“ doporučuje psycholožka.

Dítě může podpořit i učitel nebo učitelka, i proto můžeme uvážit, zda o problému nepromluvit s pedagogem. „Sama mám ovšem zkušenost, že jakákoliv moje intervence, a že jich moc nebylo, byla chápána jako kritika učitelky. Vždy se to obrátilo proti dítěti. Určitě se však najdou učitelky chápající, vstřícné. Podle mě by učitelka měla aspoň o problému vědět. Stačilo by, kdyby pozorovala a rodiče informovala.

Možná, že sama přijde s poznatkem, jak se dítě mezi spolužáky chová, co dětem vadí, čím si dítě samo podkopává vztahy. Je otázkou, zda učitelka najde dostatek odvahy to rodičům sdělit,“ říká psycholožka. Její kolegyně z oboru Jana Klumparová vychází z předpokladu, že mezilidská komunikace je základem při řešení jakýchkoliv problémů.

„Proto rozhovor s vyučujícím pokládám za dobrý krok. Je však třeba ujasnit si předem, o čem s učitelem chceme mluvit – zda naléháme, aby učitel problém řešil za nás i dítě, nebo chceme slyšet názor na své dítě z jiného úhlu a jsme připraveni ho přijmout, i když by se vymykal našemu názoru,“ říká Jana Klumparová.

Dospělí, kteří se potýkají s nepřijetím, se někdy obracejí na psychoterapeuta. Děti nic takového samy udělat nemohou a my rodiče si možná neuvědomujeme, že by jim mohla psychoterapie pomoci. Ladislava Lažová soudí, že určitě stojí za to uvažovat o tom, že bychom s dítětem zašli k terapeutovi. „Je to jedna z velmi výhodných cest. Nemusí to být ani psychoterapie v pravém smyslu slova, stačí možnost vypovídat se a podívat se na věc očima někoho jiného. Děti se někdy nesvěří rodičům, protože jim nechtějí přidělávat starosti či se bojí jejich reakce. Psychologovi, pokud jim je sympatický, se svěří. Vždy se s dětmi domlouvám na tom, že to, co si řekneme, zůstává mezi námi, jen pokud půjde o zdraví a o život, tak žádný můj slib neplatí. Vždy se na konci zeptám, co je tedy naše tajemství a co mohu sdělit rodičům, a všechny děti do jednoho řeknou, že všechno. Pouze jeden jediný chlapec mě požádal, abych neříkala mamince, jak ji kritizoval,“ říká psycholožka Lažová.

I Jana Klumparová hovoří o psychoterapii jako o vhodné možnosti pro děti-outsidery.

„Důležité je vybrat vhodný psychoterapeutický přístup, místo, kam budete s dítětem chodit, a psychoterapeuta. Obecně platí, že psychoterapii se více věnuje klinická psychologie, popřípadě psychoterapeutická centra, v pedagogicko-psychologických poradnách je prostor spíše pro diagnostiku potíží a rady k jejich řešení. Psychoterapie pomáhá člověku vytvořit se lepší náhled na sebe sama a podle sebepoznání volit strategie sobě vlastní při řešení problémů. V případě potíží dětí bych však raději volila rodinnou psychoterapii.

Problémy dítěte jsou vždy propojeny s děním v rodině a navíc v případě, že se hledá nějaké řešení, na ně dítě není samo,“ říká psycholožka Klumparová.

Pokud už problém nastal a dítě se trápí, protože ho kamarádi „neberou“ a cítí se samo, musíme situaci řešit. Ale ani pokud se zatím nic takového neděje, nemáme úplně vyhráno. Člověk se totiž může na neúspěch „naprogramovat“. Jak tomu předejít? Podle Jany Klumparové má rodič velký vliv na sebepojetí dítěte. „Jednak dítě ovlivňuje tím, jak se k němu vztahuje, a také zde působí to, jak rodič přijímá své vlastní nastavení a vlastnosti a jak s nimi zachází ve vztahu k druhým lidem. Rodič ‚pracuje za dva‘ – ačkoli si to často neuvědomuje, tak na dítě působí svým příkladem a současně vytváří sebepojetí dítěte tím, jak s ním slovně i mimoslovně komunikuje, jak ho oceňuje, jak jemu, ale i sobě důvěřuje. Pokud své děti budeme milovat takové, jaké jsou, a to i s jejich nedostatky (ty, co nás nejvíce mrzí a rozčilují, jsou většinou nedostatky, co nechceme vidět na sobě a měnit je), budou pak ony milovat sebe a naučí se najít si v každé situaci takové místo, v němž se budou cítit dobře,“ vybízí rodiče k tomu, aby své děti i sebe samé přijímali „v dobrém i ve zlém“, Jana Klumparová.

I když situace dítěte, které všichni odstrkují, nevypadá zrovna růžově, neměli bychom skládat ruce do klína a už vůbec ne nad celou věcí jen plakat nebo naříkat. Děti nepotřebují naše ostré lokty, ale spíše naši důvěru a povzbuzení. Zkusme to tedy a možná se i dětem-outsiderům začne blýskat na lepší časy.