tisk-hlavicka

Cyklotoulky s dětmi: Průzkum cyklostezek východní Evropy - část 7. a poslední

24.4.2018 Hroudová Markéta 3 názory

V Rusku jsme toho nakonec nalezli víc, než jsme chtěli hledat.

Ve stínu Černobylu

Povídali jsme si o všem možném. Jedna věc mi ale ležela v hlavě víc než jiné. "Pověz, Ruslane, jak to bylo v osmdesátém šestém s Černobylem. Vždyť Černigov je jen kousek odtamtud."

A Ruslan povídal; byl tenkrát v šesté třídě. Jak ani tady (vzdušnou čarou asi sto kilometrů) nikdo nic nevěděl. Co se stalo, se dozvěděli, tak jako my u nás, až po pár dnech. Havárie se stala v neděli, jim to řekli ve čtvrtek. Navíc panovaly nezvykle teplé dubnové noci, doma spali s otevřenými okny. Město normálně fungovalo, evakuační zóna byla ve vzdálenosti třiceti kilometrů. Až později mu došlo, že někteří obyvatelé museli vědět, že se něco děje. Pamatoval si, že viděl po městě pár lidí odjíždět. Případných následků se nebojí. Žije zdravě. Ale na výlety na kole jezdí raději s dozimetrem, nejednou se už prý stalo, že mu v lese zapípal. Ochotně nám jej ukázal. Pak jsme se rozloučili. My šli na kutě, on jel zpátky domů. Jsme dodneška v kontaktu přes Facebook.

Ráno jsme našemu hostiteli Ivanovi napsali děkovný dopis a nechali mu balíček kafe z našich zásob. Víc jsme toho neměli. Polámané sušenky nebo čokoláda v podobném stavu by mu vhod asi nepřišlo. Peníze jsme nabízeli už včera a nechtěl. Našli jsme ale vysavač, tak jsme mu celou domácnost aspoň důkladně vyluxovali. (Pro rejpalku Leu: vyluxovali jako že uklidili, vysáli prach z koberců a tak :)

Čekala nás další bezvadná zkratka. Osmnáct kilometrů pískem. Byl naštěstí po včerejším dešti nasáklý vodou a uježděný, takže se celkem i dalo jet. Nákladní auto nás překvapilo, ale starší řidič byl možná překvapený ještě víc. Zastavil a nevěřil svým očím. "Kde jste se tady vzali? A kam jedete? Jak je daleko do vesnice se ptáte? To máte ještě sedm kilometrů." Když jsme se tam dodrkotali, pochopili jsme, že přesně udaná vzdálenost nebyla náhoda. Modrý náklaďáček stál zaparkovaný hned vedle domu a tam už na nás byli připraveni. "Zachadítě v gósti!" Nebylo ještě ani poledne a otázka, co tomu řekne manželka, byla zbytečná. Stála vedle něho a zvala nás se stejnou samozřejmostí a srdečností. Viděla nás poprvé v životě, poprvé v životě dost možná i v této bezvýznamné vesničce viděli i nějakého turistu. Nikam jsme nespěchali a vše se událo tak automaticky a přirozeně, jako bychom se jen dívali na film. Nejprve jsme museli na exkurzi po zahradě. Paní domu, ve kterém žili společně se synem, nevěstou a jejich malým synkem, nás pyšně provázela po svém hospodářství, které se snad ani zahrada nedalo nazvat. Na dvou hektarech rostlo vše, co je v kuchyni potřeba. A zvířat měli jak v ZOO. Tak jen namátkou, co si pamatuji: dvě prasata, dvě krávy, koza, pes, kočka, husy, kachny a slepice. Pak jsme byli vyzváni, abychom vkročili dovnitř domu. Zde již nachystám plný stůl, až oči přecházely. Vše zaručeně v domácí kvalitě. I tady se řeč, kromě jiného, stočila na Černobyl. "Tři měsíce jsem tam pomáhal likvidovat havárii. Prostě přišel vojenský rozkaz shora. Zaplacené to bylo slušně." Důchodce na Ukrajině by s důchodem 1200 hřiven nevyžil, rozvážením nafty do traktorů si pán přivydělá další 3 - 4 tisíce, takže se mají se dobře, což rádi slyšíme a s chutí ochutnáváme jednu jejich dobrotu za druhou.

"Zůstaňte na oběd," nevěříme svým uším, když po naplnění žaludků přichází ještě pozvání k další žranici. "A kam by se asi tak vešel!" smějeme se a chystáme se k odjezdu. Ten ale nebude jen tak. Bez výslužky host neodjede! A tak se na schody snosilo zelí, mrkev, cibule… a tomu zavařená březová šťáva a zavařené maso. Několik kilogramů jídla. Co s tím budeme dělat? Naložíme to, ale ještě že už zítra plánujeme cestu zakončit. Děkujeme za vše, loučíme se a míříme vstříc hlavnímu městu. Čeká nás poslední nocleh v březovém hájku a poslední milé setkání.

Chlapík na skútru s malou holčičkou po nás pokukovali už dlouho. Srovnat rychlost motorového vozidla a kola nebylo pro něho nijak náročné. "Ahój. Zastavte, zvu vás na kafe!" spustil česky, protože si všiml naší vlajky. "Tak odkud jste? Znám všechno, Prahu, Olomouc, Pardubice…" "No, tohle asi znát nebudete, bydlíme přesně mezi Pardubicemi a Olomoucí." "Jak bych neznal?! Tam je Žamberk, Vamberk… Byl jsem v Klášterci nad Orlicí na vojně."

A to už je skoro všechno. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Ať jsme to prodlužovali, jak se dalo, nešlo to donekonečna. Navečer jsme po 2.875 km dojeli do Brovar, což už je vzhledem ke Kyjevu asi jako Říčany u Prahy. Ubytovali jsme se v příjemném hotýlku a další den šli s dětmi do místního akvaparku. Zasloužily si to! A potom přijeli naši přátelé Michalkovi z Těchonína a společně jsme věnovali jeden den prohlídce hlavního města Ukrajiny. Navštívili jsme Majdan, chrám svaté Sofie, Michajlovský sobor, Kyjevsko-pečerskou lávru a muzeum v obří soše Matka-vlast. A jak to bylo s tím Černobylem? Původně zamýšlenou prohlídku jsme vzdali. Jednak tam nesmějí děti do 18 let a jednak se musí rezervace termínu udělat i několik týdnů dopředu. Ruslan sice sliboval, že nám exkurzi zajistí za výhodnější cenu, tak třeba někdy příště. Zatím nám stačilo muzeum věnované této události.

A další den jsme už jen kola naložili na auto a vydali se na dvoudenní cestu vstříc domovu se zastávkou ve Lvově. Ne že bychom si na cestu domů na kolech netroufli, ale doba vyhrazená pro putování na kole skončila. Léto teprve začínalo a my už měli zase další plány.

Na otázku, co chceme v Rusku hledat, jsem jen pokrčila rameny. "Podívat se do Moskvy, na Lenina, jestli ještě tvrdě spí," vypadlo ze mě posléze. Paní byla starší generace a pokus o vtip pochopila správně.

Jaká by ale byla pravdivá odpověď na otázku, co na cestách skutečně hledáme? Nikdy to dopředu sami tak úplně nevíme, ale mám ráda, když nám cesta přinese i něco víc a přijdu na nějaký další smysl. Že můžu říci, že to nebylo jen pro zaplnění dalšího bílého místa na mapě.

Když jsme začali na cesty vyrážet s dětmi jedoucími na vlastních kolech, těžko se dalo něco pevně plánovat. Těžko odhadovat, kolik toho za den ujedou. Cestu do Ruska jsme chtěli uskutečnit jen vlastními silami, bez jakéhokoliv pomocného tažného zařízení. Ač se plán skoro tří tisíc kilometrů za šest týdnů jevil zpočátku velmi smělý, nikdy jsem nepochybovala, že bychom jej nezvládli. Ale objevily se jiné nejistoty. Předsudky. Politické zprávy. Názory kamarádů. Dotazy typu, co v tom Rusku chceme hledat. Co je třeba na takovém Bělorusku zajímavého. Jistě to samé, co v Polsku, nic. Rovina. Nekonečná pole. A ještě platit za vízum?Pche. A k tomu na sociálních sítích kolem dokola samé exotiky. Čím dál, tím líp.

Prostě jsem odjížděla s pocitem, že blbější oblast a směr jsme si vybrat nemohli. Pozitivní na tom snad jen to, že na těch rovinkách by se nemusely děti příliš trápit.

Během dovolené běžně pracujeme. Komunikace se zákazníky probíhá emailem nebo telefonicky. Vždycky, když se nám někdo dovolal, omluvili jsme se, že jsme na dovolené mimo EU, aby se hovor zbytečně neprodlužoval. Ze sluchátka se skoro pokaždé pokaždé ozvalo: "Jé, tak to vám závidím!" Chudák netušil, že se touláme po Rusku a podobných lokalitách.

Ale jak už to tak bývá, celé to dopadlo úplně jinak. Paradoxně tato cesta, která měla být tou nejnudnější v dosavadním životě, se stala tou nejzajímavější. Nebo aspoň tak mi to po návratu připadalo. Ještě nikdy jsem se z žádného putování nevrátila tolik nabitá pozitivní energií. Možná proto, že jsem od začátku nevěděla, co chceme hledat a co můžeme očekávat, jsem si všechny chvíle užívala tak, jak přicházely. Děti vzorně šlapaly a jízda tou zdánlivě nicotnou a prázdnou krajinou mě ani na okamžik nenudila. Pravda, obrázky, které se kolem nás střídaly, vypadaly často jeden jako druhý. Pokaždé jsme se těšili do vesnice. Ač často šlo o zapadlé a bezvýznamné dědiny, nad kterými by většina turistů ohrnula nos, nás návštěva ohromně bavila. Jednak pro nás takové vísky byly životně důležité, protože se v nich dalo nakoupit a nabrat voda. Ale hlavně nám pokaždé poskytly rozptýlení a poznání skutečného života a ryzosti té země. To se totiž dá najít jedině tam, kam nikdo nejezdí, kde nesahají chapadla turistického průmyslu.

Ale to je dávno známá věc.

V Rusku jsme toho nakonec nalezli víc, než jsme chtěli hledat. Děkuji za to!

No a na úplný závěr by se slušelo napsat, jak že tedy ten náš průzkum cyklostezek východní Evropy dopadl. Ukázalo se, že v Polsku a Bělorusku to není vůbec špatné, zato v Rusku a na Ukrajině žádné v podstatě nejsou. Poslední náznak cyklostezek skončil na běloruské hranici. Naštěstí jsme zjistili, že už ale nejsou vůbec potřeba, že už jsou děti schopné jet i po normální silnici. Ujeli jsme bez jedné stovky tři tisíce kilometrů za měsíc a kousek. Děti se naučily azbuku a byly překvapené dobrosrdečností obyčejných lidí. Když jsem se jich onehdy zeptala, na kterou z našich cest z posledních let nejraději vzpomínají, svorně oba označili tu do Ruska.

Celá trasa zde: https://www.bikemap.net/en/r/3685642/

Komu by to nestačilo, a měl zbytečných 25 minut času, zde je sestříhané video z cesty. Hudba nutná :-)

A komu by ještě ani toto nestačilo, zde je víc fotek: http://www.epastorek.cz/cykloexpedice/na-kole-do-ruska-z-techonina-pres-polsko-belorusko-do-ruska-a-na-ukrajinu/?nggpage=1#galerie

Děkuji za pozornost :-)

Markéta Hroudová, Víťa, Šárka a Luděk Zigáčkovi

www.lesovna.eu

Názory k článku (3 názorů)
rodina no kole Mončák 24.4.2018 14:7
díky za sepsání Mirek_ 25.4.2018 13:58
Díky! sarka shull 28.4.2018 20:43




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.