Král a chuďas - sociální rozdíly mezi dětmi

Robin a Kristinka dostali tablety a vášnivě se dohadují, kdo má lepší hry…

Ježíšek přinesl i stavebnice, panenky, někdy i s domečky, plyšáky, knížky… Ve světě předškolních dětí ještě nemají takový prostor známé značky, jako je tomu o pár let později u školáků. Nicméně i v tomto věku děti vnímají, jaké hračky jsou „trendy“. Vidí je v reklamách i u kamarádů a chtějí je taky. Zatím ale naštěstí moc neřeší, jestli jsou to originály od světových výrobců nebo kopie ze stánku v tržnici. Sociální rozdíly vnímají spíš podle množství lákavých věcí, které určité dítě má, nebo nemá, podle rychlosti, s jakou se v průběhu roku plní dětská přání, a podle exkluzivity, tedy když někdo má nejnovější hit jako první.

Horká půda: vlastní hračky ve školce

Pochlubit se dárkem, kterým nám udělal radost, a nejlépe ho rovnou ostatním ukázat, je přirozené chování prakticky v každém věku. U dětí je nutkání ještě silnější, protože žijí současným okamžikem, tady a teď, víc než dospělí. V širší rodině už nové hračky ukázaly, nejspíš je stačily předvést i kamarádům ze sousedství - a počátkem ledna je na řadě školka. Tady by ovšem měla panovat jasná pravidla.

V některých mateřských školách platí striktní zákaz nošení vlastních hraček, což se někomu může zdát až necitlivé - copak si ani tříletí caparti nemohou vzít k odpolednímu spaní svého oblíbeného plyšáka? „Plyšáka asi tolerovat můžeme, ale pravidla by v této oblasti nastavená být měla,“ upozorňuje poradenská psycholožka Ivana Halíková. Do školky by podle ní v první řadě měly mít zakázaný přístup všechny ty „nejnovější modely“ a drahé hračky, jejichž předvádění vede k předčasnému sociálnímu rozvrstvení dětí a k soutěživosti, která není na místě.

Jenže „drahé“ je relativní pojem. Pro Matějovy rodiče je laťka úplně jinde, než ji má Mirčina máma-samoživitelka nebo Vojtův táta, který je už druhý rok bez práce. Když si Vojta hraje doma, ani mu nepřijde, že jeho autíčka jsou už trochu odřená, ve školce je podstatně větší šance, že mu to někde vpálí. Třeba jen ze vzteku, že mu žádné nepůjčil…

Drahé navíc znamená i hodnotu, kterou určitá věc pro dítě a jeho rodiče představuje. „Tu panenku mi ušila moje babička, a teď je celá zničená,“ vzlyká Zuzanka nad hadrovou hračkou, kterou jí Marek nerad polil rajskou polévkou. Zuzčina babička nedávno zemřela a učitelce se zdálo, že panenka Madlenka, kterou si holčička začala do školky nosit, je docela hezký způsob, jak se s babiččinou smrtí vyrovnat. Copak ji napadlo, že Zuzka bude chtít Madlenku i krmit?

Našli bychom dost dalších praktických důvodů, proč hračky z domova ve školce nepovolit.

„Je potřeba dát rodičům jasně na vědomí, že za poškození a ztrátu hračky nenese školka odpovědnost. Nejjednodušší je vtělit informaci do vnitřního řádu mateřské školy, který rodiče najdou vyvěšený například v šatně a nováčky na tuto skutečnost upozorňovat,“ dodává doktorka Halíková. Děti v tomto věku potřebují jednoduchá pravidla. Do školky se vlastní hračky nenosí, může být jedním z nich. Pokud si o pravidlech povídáme a vyžadujeme jejich dodržování s vlídnou důsledností, děti je zpravidla akceptují bez větších problémů.

Doma mám lepší

Zákaz vlastních hraček sice otupí viditelné sociální rozdíly jejich majitelů, ale pořád zbývá dost prostoru pro vytahování se a vzájemné porovnávání na slovní rovině: „Já mám doma dvě barbíny a lepší hry na počítači, ty jsi ještě nebyl u moře a já už třikrát, můžu se dívat na pohádky, kdy chci, protože mám televizi u sebe v pokoji, naše auto je mnohem větší a můj táta má řidiče…“ I když si předškolní děti rády vymýšlejí a přehánějí, dokážou zároveň docela dobře odhadnout, kdo ve třídě jen tak blufuje a kdo nadsazuje jen trošku.

Podobným projevům bychom neměli nechávat velký prostor, s největší pravděpodobností totiž skončí hádkou nebo rvačkou, protože každé dítě si chce potvrdit status toho svého „nej“. „Ale především může postupně docházet k vyčleňování těch dětí, které se v materiální oblasti nemají čím chlubit,“ upozorňuje psycholožka. V programu mateřské školy najdeme tolik zajímavých činností, které děti zaujmou, že je ani nenapadne vymýšlet, co mají doma lepší než druzí. „A pokud se učitelka stane svědkem takových rozhovorů například v šatně nebo při volné hře, měla by toho, kdo se příliš předvádí, usměrnit a odvést pozornost dětí jinam. Zaznamená-li jakékoli náznaky ostrakizace určitého dítěte, pokud se mu druzí vysmívají, že něco nemá nebo to má horší než ostatní, takové řeči je potřeba bez dlouhého vysvětlování utnout už v základech,“ dodává. Učitelka mateřské školy by měla podle doktorky Halíkové využít svou autoritu k tomu, aby podobné věci jednoduše zakázala. „Moc se nepitvat v tom, jestli se Honzovi smějí spíš kvůli tomu, že jeho rodiče nemají auto nebo že nezná seriálové postavy, když nemají televizi. Takhle se k sobě ve školce prostě nechováme - bez diskuse. S menším odstupem je dobré si s dětmi povídat o tom, je co vlastně legrační a co není, čemu se smějeme a čemu bychom se smát neměli,“ uzavírá PhDr. Ivana Halíková.

Krajnosti upoutají

V kolektivu předškoláků vzbudí největší pozornost krajnosti- děti, které pocházejí ze sociálně slabých rodin, a děti z rodin, které se okázale prezentují bohatstvím a mocí (což automaticky nejsou všechny děti movitých rodičů).

Čtyř či pětiletí kluci a holčičky nevnímají, jestli džíny, bundy a mikiny jsou značkové nebo no name, ale v době, kdy maminky už přestaly štupovat ponožky a záplatovat každé tepláky, bezpečně poznají, že dítě, které nosí mnohokrát děděné a vyspravované oblečení, je chudé. Proto se většina sociálně slabých rodičů snaží těmto situacím vyhnout a obléká své děti tak, aby se příliš nelišily. Mnohdy jim i za cenu zadlužení koupí módní hračky. Radši ošidí sebe, domácnost a nakupují zlevněné potraviny s prošlou expirační lhůtou, protože doma dítěti nikdo do talíře nevidí. Ve školce bývá největší problém s placením akcí nad rámec běžného provozu. „Na plavání málokdy jedou všechny děti, v režimu školky je třeba počítat s rekonvalescencí po nemoci, na školku v přírodě děti nejezdí i kvůli obavám rodičů, že potomek není zralý na několikadenní odloučení, tady se sociální důvody spíš ztratí. Nejnápadnější může být pravidelná neúčast na drobnějších akcích typu dětské divadelní představení,“ soudí psycholožka Ivana Halíková. Vzhledem k tomu, že cena je v řádu desetikorun a divadlo zabere jen část dne, školka zpravidla nepočítá s náhradním programem pro jednotlivce. Psycholožka doporučuje domluvit se s rodiči - pokud si nemohou dítě nechat doma, je ta padesátikoruna navíc asi nejlevnější způsob, jak celodenní péči zajistit. V některých školkách bývá zvykem, že dítě slavící narozeniny přinese do třídy bonbóny a hostí ostatní - v těchto případech odbornice spíš doporučuje, aby učitelka koupila balíček sladkostí sama a nezatěžovala rodinu představou, že je třeba dělat za všech okolností granda. A možná i zapřemýšlet nad tím, jestli je právě tohle ten nejlepší rituál, který by měla školka podporovat.

Děti rodičů, kteří rádi předvádějí, „my na to máme“, mohou v kolektivu vzbuzovat závist i obdiv. Většinou bývají zvyklé, že dostanou téměř všechno, nač si ukáží, pokud možno hned. Pro ně je mateřská škola se svými pravidly a režimem ideálním prostředím, které může jejich nepřiměřená očekávání korigovat a přesměrovávat je k jiným hodnotám. Při řadě řízených činností bývají jednotlivé děti různě šikovné, někdo spontánně pomáhá druhým - máme spoustu příležitostí ukázat dětem, že každý může být dobrý v něčem jiném a nenásilně přitom podporovat důraz na ty silné stránky, které s finanční silou rodičů tak úzce nesouvisejí.

Na druhé straně by si měly být učitelky vědomy toho, jaký je jich vztah k těmto dětem a především k rodičům. Tím je totiž do značné míry ovlivněné jejich chování, jehož mohou být děti svědkem třeba ráno a odpoledne v šatně. Taková reflexe není vždycky úplně příjemná, ale je velmi potřebná. „Předškolní děti naše chování velmi přesně přečtou, i když je neumějí pojmenovat, protože racionální složka se vyvíjí později, zatímco emocionální vnímání je diferencované mnohem dřív. Děti nasávají jako houby, vycítí, které dítě je učitelce sympatické a které ne, vnímají, jak se učitelka baví s rodiči a jestli je v jejich jednání vzájemný respekt,“ říká psycholožka. Mluví-li učitelka s rodiči Honzíka se skrývanou přezíravostí, může tím nevědomě snížit i chlapcovu pozici mezi vrstevníky. A pokud se chová nadmíru submisivně vůči „mocnému“ rodiči (neměli bychom si ho rozhněvat, je přece naším štědrým sponzorem), také tí m dává nechtěný signál. Zkrátka v mateřské škole pedagožka vychovává i ve chvíli, kdo to nemá v úmyslu.

Je potřeba dát rodičům jasně na vědomí, že za poškození a ztrátu hračky nenese školka odpovědnost. Nejjednodušší je vtělit informaci do vnitřního řádu mateřské školy, který rodiče najdou vyvěšený například v šatně a nováčky na tuto skutečnost upozorňovat.