Emoce. Pro malé děti velké téma

Vyznat se v tom, co cítíme, správně pojmenovat své emoce a také je adekvátním způsobem vyjádřit. To je téma knihy britské pedagožky Vanessy Rogers, se kterou jsem mluvila o tom, jak mohou učitelé dětem v této oblasti pomoci.

Zajímalo mě, proč si Vanessa pro svou novou knihu vybrala právě toto téma. "Pro děti může být složité poznat, jak se cítí a jak by své pocity měly dát najevo. Mohou strádat, protože nedokážou projevit svou zlost, to, že se cítí trapně, že mají z něčeho radost, že si něco užívají. Podle mého názoru schopnost emoce pojmenovat a projevit neodmyslitelně patří k efektivní komunikaci," říká. "Domnívám se, že dospělí, zejména ti, kteří jsou s dětmi v úzkém kontaktu, což jsou rodiče a učitelé, hrají podstatnou roli v budování schopnosti projevovat emoce zdravým způsobem. Během své praxe jsem si uvědomila, jak moc jsou děti závislé na tom, s jakými modely chování se setkávají. Děti by měly mít příležitost k tomu, aby si mohly přehrávat různé role, aby mohly diskutovat a také zkoušet různé způsoby, jak mohou dát najevo své pocity, a to v bezpečném, podporujícím prostředí."

Setkávám se s tím, že někteří dospělí považují podobné aktivity za něco nesmyslného nebo zbytečného. Dokonce si myslí, že pokud s dětmi budeme mluvit o emocích, vychováme z nich přecitlivělé jedince. "Sociální dovednosti patří mezi ty nejdůležitější věci, které se děti mohou učit. A nepatří sem jen schopnost porozumět vlastním pocitům, ale také budování empatie a bohatšího porozumění světa kolem nich," konstatuje Vanessa Rogers. "Podle mého názoru má každý pocit své opodstatnění. Jde o to, jak jej dáme najevo, což může být pro děti náročné, zejména když se neučí, jak to udělat vhodným způsobem. Pokud děti například vyrůstají v prostředí, kde dospělí své problémy řeší křikem a fyzickou agresivitou, nemají jak se naučit vhodnější způsob. Může se také stát, že se v takovém prostředí začnou cítit stresované a úzkostné a že přestanou komunikovat se svým okolím. Ani jedno není dobré pro jejich duševní zdraví, necítí se v tom dobře. Proto ve své knize nabízím skupinové aktivity, hry a také pracovní listy, které by měly dětem pomoci, aby se naučily dávat své pocity najevo zdravým a pozitivním způsobem a také aby se naučily, že by měly respektovat, jak se cítí ostatní. Pochopit, jak se emoce "chovají", co vede k tomu, že se zlobíme, jsme smutní nebo naopak šťastní, že máme další pocity, které k lidem patří, podporuje seberegulaci chování a také schopnost vybrat si, jak budeme jednat a reagovat. Podle mého názoru je lepší, pokud je dítě citlivější, protože díky tomu lépe dokáže reagovat na to dobré i špatné, co život přináší, a také si dokáže s ostatními věci spíše vyříkat, než je řešit "ručně""

Jak se cítí kluci a holky?

Holky jsou citlivé a kvůli všemu brečí, kluci jsou "drsňáci" a rádi věci řeší "ručně a stručně". Podobná klišé Vanessa Rogers neslyší ráda.

"Tyhle nezdravé stereotypy mohou dívkám i chlapcům komplikovat projevování jejich pocitů zdravým způsobem. Například staromódní názor, že kluci nebrečí a dívky všechno moc řeší, v moderním světě nikomu nepomůže. Dnes se muži a ženy spolupodílejí na péči o děti, což dříve nebylo zvykem, a i jejich pracovní život vypadá jinak než to, jak pracovaly předchozí generace. Domnívám se, že emoce souvisejí spíše s t m, jakou osobnost daný člověk má, než s jeho pohlavní příslušností. Když se budu s tuctem dívek dívat na smutný film, tři se budou smát a říkat, že to je pitomost, ale většina si bude povídat o tom, co viděly, a jejich emoce budou zrcadlit to, co předvádějí herci. Další tři pak ty nejsmutnější okamžiky filmu propláčou.

Které z dívek reagovaly "správně žensky"? Všechny, a stejně by to mohlo vypadat, pokud by se na smutný film dívala skupinka kluků," vysvětluje Vanessa. Dodává, že o chlapcích si lidé často myslí, že své emoce dávají najevo agresivním chováním. "Pokud tak zareaguje dívka, dostane se jí napomenutí, kdežto u chlapce se to bere tak, že "to je prostě kluk". Domnívám se, že bychom měli děti povzbuzovat v tom, aby nám řekly, jak se cítí, a že bychom jim měli dát najevo, že jim pozorně nasloucháme, a přitom bychom neměli akceptovat chování, které je nevhodné. Je naprosto v pořádku, když se dítě zlobí na sourozence, který si půjčil nějakou jeho věc bez dovolení, ale rozhodně nelze akceptovat, pokud to řeší fyzickým násilím."

Zajímalo mě, jestli Vanessa opravdu nevidí nějaké rozdíly v emocionálním životě chlapců a dívek. "Myslím, že chlapcům bychom měli více pomáhat v tom, aby dávali najevo své pocity, ovšem ne v souvislosti s jejich pohlavím, ale spíše například s tím, jak zvládají náročné situace. Chlapci i dívky mohou emočně i sociálně profitovat z toho, že se naučí své emoce pojmenovávat a dávat je zdravě najevo. Učitelé a rodiče mohou tento proces podpořit identifikací a vysvětlováním rozličných pocitů pomocí jednoduchých výrazů, které jsou dětem srozumitelné," doporučuje Vanessa Rogers.

Pravidla hry

Seznamování dětí s emocemi je velmi důležité, ale musíme si uvědomit, že se dostáváme na tenký led skupinového sdílení. Vždy si vzpomenu na příběh dcery jednoho mého známého. Její třídní učitelka si s dětmi povídala o tom, co se jim v životě zatím stalo nejhoršího. Jedna holčička mluvila o tom, že jí umřel křeček, a dívka, o které se zmiňuji, řekla, že jí nedávno umřela maminka. Zazvonilo a nechalo se to tak, a ona byla pochopitelně velmi zraněná. "V úvodu své knihy jsem se snažila učitelům dát doporučení, jaká pravidla by měli přijmout, aby se děti ve skupině cítily svobodně a zároveň bezpečně. Je třeba, aby ve skupině panovala důvěra, než se začnou otevírat tak těžká témata jako v případě, který zmiňujete," říká. "Je dobré začít aktivitami, které "prolamují ledy", a pokud se dotýkáme těžších témat, měli bychom bedlivě sledovat, co se ve skupině děje, abychom eliminovali případnou šikanu, vrstevnický tlak a také zmíněné emocionální krize," doporučuje Vanessa Rogers.

Podle Vanessy Rogers je také důležité dát dětem dostatek času na to, aby zpracovaly informace, které dostanou. "Pokud je to třeba, měli bychom jim zajistit odpovídající podporu a případně i poradenskou pomoc. To znamená, že pokud dítě projeví nějakou emoci, nemělo by se to přejít a neřešit."

Plaché děti

Všichni máme zkušenost s dětmi, které jsou plaché a nedávají najevo, co cítí. Jak s těmito dětmi pracovat? "Je důležité poskytnout jim příklad, vzor. Měli bychom mluvit o tom, co sami cítí me, o tom, co děláme, když nás něco rozčílí nebo jak dáváme druhým najevo, že jsme šťastni. Měli bychom jim poradit, jak mohou dát najevo, co cítí, včetně toho, že je "navedeme", jak dávat své pocity znát pomocí řeči těla a neverbálních projevů. A také bychom jim měli pečlivě naslouchat," doporučuje Vanessa Rogers. "V mé knize je mnoho nápadů na skupinové aktivity, při kterých děti nemusejí mluvit. To znamená, že i ty děti, které jsou přirozeně tiché, mají šanci se zapojit bez toho, že by se na ně koncentrovala pozornost ostatních. S tím, jak ve skupině postupně narůstá atmosféra důvěry, lze postupně zařazovat aktivity v kroužku, kdy si děti mezi sebou posílají nějaký předmět a slovo má vždy ten, ke kterému předmět doputuje. Nabízím také ti py na různé umělecké a rukodělné činnosti, kdy děti mohou dát najevo své emoce způsobem, který je jim přirozený, a z plachých dětí je tak sňata nutnost mluvit před ostatními," vysvětluje.

Aktivity ze života

I když vím, že Vanessa Rogers je člověk z praxe a že své knihy nepíše u "zeleného stolu", ale čerpá z vlastní práce s dětmi a mládeží a také s učiteli, zajímala jsem se o to, jaký ohlas má na své aktivity týkající se emocí. "Kniha Hry a aktivity pro zkoumání emocí, o které si povídáme, byla zatím vydána ve čtyřech jazycích a získala si oblibu dětí i učitelů. Ve všech svých knihách čerpám z praxe a žádnou z aktivit nezařadím, dokud jsem ji nevyzkoušela s dětmi. Na tuto knihu mám ohlasy i od rodičů, kteří řadu aktivit uzpůsobili individuální práci se svým dítětem," říká.

Na závěr našeho společného povídání jsem se Vanessy Rogers ještě jednou zeptala na to, co jí vedlo k tomu, že zvolila téma emocí.

Emoce jsou totiž podle mnohých něčím soukromým, co bychom neměli sdílet s ostatními. "Moje kniha nepojednává o tom, že by děti měly každému a stále dávat své pocity jako na dlani. Všichni máme tendenci nechávat si některé věci pro sebe. Chtěla jsem dětem pomoci, aby dokázaly své pocity pojmenovat, aby jim porozuměly a dokázaly je také dávat najevo. To jim může pomoci ve složitých situacích," uzavírá Vanessa.