Cyklotoulky s dětmi 2015 - do Benátek - Část 3

Den 22 - 24 K moři

Za Veronou už naším směrem žádná pohodlná cyklostezka nevede, trasu jsme tedy naplánovali od oka po těch nejmenších silničkách přímo k moři směr Chioggia. Spolu s námi k moři pospíchá i řeka Adige, ale jet po hrázi těsně podél ní je jen pro drsné bikery. Raději se držíme silnice. Zavedla nás do nádherného středověkého města Montagnana. Do dnešního dne se zachovalo historické jádro a hlavně zachovalé opevnění po celém obvodu města. Zde jsme také poprvé využili veřejnou prádelnu. Jak snadné! Konec šmrdlání prádla ve studené vodě na záchodcích nebo v potocích či řekách. Pračka spolykala sedm kilo našich špinavých spodků a svršků a za tři čtvrtě hodiny bylo vše voňavé a čisté. Prádlo jsme pak rozložili na židla a stolky patřící blízké pizzerii a šli tam na oběd. Nikomu to prádlo nevadilo, naopak byli na nás velmi milí a ochotní.

No, abych ale byla upřímná, zase tak jednoduché to s tím praním nebylo. Jak už jsem se zmínila, pereme takto poprvé a návod tu visí jenom v italštině. Copak s pračkou, s tím si chlapi poradí, ale nejsem si jistá, jak je to s práškem na praní. Vedle praček je automat, něco jako na prezervativy, ale proč by se prezervativy prodávaly v prádelně?! "Aha, takže půjde nejspíš o ty prací prostředky," uvažuji logicky. Házím předepsané jedno euro a ještě padesát centů, a pak mačkám tlačítko s nápisem SPORT. Ať dopřeju našemu outdoorovému vybavení jen to nejlepší. Vypadává krabička, a když ji otevřu, nevěřím svým očím. Z krabičky na mě vykoukla igelitka. Což o to, pěkná, velká, bílá, pevná, žádný Tesco… Mohu si v ní vyprané prádlo odnést domů. No a jak to dopadlo s tím pracím práškem? Nezbylo než se pokusit přelouskat návod. V nějaké druhé nebo třetí větě bylo zřetelně pochopitelné, že detergenty tam pračka dává automaticky a je to v ceně. Takže jsme zase o něco chytřejší a na prádelnu v Montagnaně nám zbyla veselá vzpomínka a nejdražší igelitka na světě :-).

Cesta pádskou nížinou k moři se v parných dnech zdála být nekonečná. Při táboření na sever od nás vidíme v mlze vystupující pásmo Alpy, ale moře na dohled stále není. Teprve až třetí den po opuštění hor, kdy vedro začalo být nesnesitelné, přichází onen dlouho očekávaný obrázek - před námi se objevila pláž Lago di Veneta. "Tak děti, jsme u moře!"

Každé dítě miluje moře, má je rád i nejeden dospělý. Ale pocit, že jste k moři dojeli na kole - tomu se nemůže vyrovnat žádný letecký nebo autobusový zájezd. Kdepak, hezky pěkně po svých, tři a půl týdne, 1700 kilometrů - to si pak člověk panečku jinak užívá pohled na nekonečnou vodní hladinu, i slzičku musí zamáčknout. "Maminko, ještě ty mušličky, pro Markétku a Emu. Já jsem slíbila, že jim nasbírám a přivezu," vytrhuje mě Šárka ze snění. "Neboj, ještě je čas. Ještě si moře užijete."

Chioggia, rybářské městečko je menší sestra Benátek. Taková ochutnávka, co nás bude zítra čekat. Vaporetto (něco jako vodní autobus) se tady prohánějí po vlnkách Benátského zálivu. I my jedním takovým jedeme i s koly na ostrovy Pellestrina a Lido di Venezia. Tyto protáhlé ostrůvky ve 14. století sloužily jako obrana Benátek proti nájezdu Janovanů. V dnešní době mají význam rekreační, z jedné strany jsou omývány nepříliš vábnou vodou v zálivu, ale ze strany druhé lákají bělostné pláže s průzračnou vodou Jaderského moře. Jako základnu pro dobytí našeho hlavního cíle jsme si vybrali letovisko Punta Sabionni, které leží na poloostrově Cavallino. Do Benátek se nesmí na kole a je to logické - návštěva s bicyklem by byla nemožná díky četným mostkům se schody. Potřebujeme tedy někde uschovat kola. Chtěli jsme se kvůli tomu poprvé za celou cestu ubytovat v kempu nedaleko přístavu, ale po zvážení ceny za nocleh a skutečnosti, že z kempu jsou to ještě dva kilometry na pláž, jsme se vydali hledat kemp jiný. Na mapě jsme měli zakreslený jeden vedle druhého, tak jsme si mysleli, že jen popojedeme k sousedům a bude. A bylo. Sousední kemp oplýval čtyřmi hvězdičkami, a slečna před vjezdovou bránou nás upozornila, že berou pouze na týdenní pobyty. Na cenu ani nemělo smysl se ptát.

Jaké však bylo naše překvapení, když jsme neobjevili žádný jiný kemp. Projezdili jsme okolí Punta Sabionni doslova křížem krážem a nic. Už se začalo stmívat, a když jsme projížděli celkem opuštěnou krajinou, připomínající spíš vesničky někde v Polabí než přímořské letovisko, v hlavě se nám začaly spřádat myšlenky na to, že bychom se na kemp vykašlali a přespali někde na louce. "Vrátíme se do města pro vodu a zapadneme do lesa." "Jenže dětem jsme slíbili koupel v moři, a jak to uděláme zítra s koly?" "Uvidíme, nějak to dopadne." Slunce zmizelo za obzorem, musíme si pospíšit. Nemáme ani vodu, ani nocleh. Zato přichází trudomyslnost. Takhle jsem si to teda nepředstavovala. Malovala jsem si, jak se ubytujeme v kempu, dojdeme se vykoupat do moře a další den se projdeme po Benátkách. Navíc ani s tím noclehem to není slavný, všude jsou domy. Jedu poslední, otrávená - prostě ten pocit, že něco nevychází, jak si člověk naplánoval. Projíždíme zrovna kolem nějaké chatky, pán na zahradě seká trávu. Má sekačku posazenou dost nízko, slyším břinkot, a jéje, čepel nože nabrala šutr. To znám... Najednou vidím, jak kámen velikosti dětské pěsti letí přímo proti mně. Instinktivně skloním hlavu. Schytala to helma. Rána slušná.

Má se dát na první dojem. A opravdu. Jako první mě napadlo, že mi někdo nahoře chtěl sdělit, co blbnu. Máme za sebou 1700 kilometrů, jeli jsme v dešti, bouřce i ve vedru. Přejeli jsme roviny, překonali Alpy - a já tady šílím kvůli jednomu nepovedenýmu večeru.

Po chvíli mi došlo, co se vlastně stalo a rozklepala jsem se hrůzou. Dojela jsem rychle Luďka s dětmi a svůj zážitek jim sdělila. V helmě zeje několikacentimetrová prasklina - přilba mi pravděpodobně mi zachránila život. Jaká blbá náhoda! Teprve po delší době jsem si uvědomila, že jsem mohla pána požádat o příspěvek na novou helmu, ale to už jsme byli daleko. Myslím, že se dá mluvit o velkém štěstí! Potíže s noclehem se stávají prkotinou.

Na noc jsme zajeli do širokého neosídleného pásu lesa mezi pobřežím a vesnicí. Postavili jsme stan a došli se vykoupat do moře. V mělké teplé vodě se dalo koupat i za šera a všechny starosti rázem odplavaly. Zítra si užijeme Benátky a pak se vydáme na cestu domů.

Den 25 Den D - Benátky

Ráno jsme ze stanu vyklepali písek, z brašen vytáhli slušnější oblečení a vydali se do přístavu. Zjistili jsme, že jsou zde výtečně připravení na turisty s koly. Na parkovišti jsme naše bicykly se všemi věcmi nechali v uzamykatelné kleci za pouhých 5 euro. Když to porovnáme s cenou za kemp, vychází nám, že jsme ušetřili 43 euro. Ty jsme zanedlouho pochopitelně rozfofrovali v Benátkách. Ale když už jsme tady...

Asi nemá smysl popisovat jedno z nejznámějších evropských měst, které ročně navštíví 15 miliónů turistů. Kdo ví, kolik z nich sem dojede na kole. Naše návštěva je tak trochu jiná. Bez kol vypadáme stejně jako ostatní turisté v lodi, ale uvnitř cítíme napětí. Děti sledují čilý ruch mezi ostrůvky v Benátské laguně a vyhlíží cíl, od kterého je dělí už jen pár minut. Konečně jsme tady! Bloumáme pak nazdařbůh městem od Náměstí svatého Marka po Ponte di Rialto, obdivujeme benátské paláce, věže kostelů a mostky přes kanály. Nechali jsme na sebe působit atmosféru úzkých uliček, nakoukli do obchodů s typickými benátskými maskami a svezli se na gondole po Canale Grande. V odpoledních hodinách jsme opět lodí Benátky opustili. Vyzvedli jsme si naše kola a jeli se do Lido di Jesolo vykoupat. Bilý písek a mělké a teplé moře! A taky mraky lidí, ale nevnímáme je. Když dojedete k moři na kole, je to moře jen Vaše! Tajně do něho hážu kamínek, to abychom se k němu zase někdy podívali. "Tak, moře, ahoj!"

Šárka nasbírala plnou krabičku mušliček a Víťa nabral do flaštičky na památku slanou mořskou vodu.