Máma po mateřské a vrcholovým sportovcem?

Tenhle příběh není o sportovcích. Tenhle příběh není ani pro sportovce. Tenhle příběh je o problému. Ten problém potká asi nejednu mamku. Na mateřské, resp. po 3 porodech jsem ztloustla hrozných 14 kilo. Možná to znáte. Těch kil navíc se dá těžko zbavit. Většině žen se to asi už v životě nepodaří a tak dost z nás, mamin po mateřské, prostě chodí životem jako menší či větší kuličky. Tenhle příběh ale není o hubnutí. Tenhle příběh je o naději.

Na mateřské jsem neměla hlídací babičky, ani chůvu, ani ochotného manžela, na vše jsem byla sama a můj život se smrskl do přebalování dětí, vaření, uklízení, praní, hlídání, tišení, hraní si, prostě všeho kolem domácnosti a dětí. Neměla jsem ani chvilku pro sebe. Pak se přidaly i problémy v manželství. No a pak jsem se zamilovala. Zdá se to být logické. Ale nebylo. Zamilovala jsem se totiž do reklamy. V té reklamě vede malá silnička lesem. Asfalt je mokrý, ze stromů padá poprašek sněhu, fouká vítr. Žádné ideální počasí do reklam. Žádné ideální počasí na procházku nebo zasportování si. Přesto po silničce běží člověk. Má červenou větrovku přes hlavu, černé tepláky a běžecké boty. Je na tréninku? Nač trénuje, nevím, možná, že na nic, možná, že prostě jen běží, běží rád a běží celkem rychle.

Hraje klavír, klidný mužský hlas k tomu pomalu recituje: "Nech se jím vést, důvěřuj mu, nedávej ho snadno, ale dej ho do všeho, co děláš. Rozpumpuj ho. Otevři ho někomu. Drž v něm pevně své nejbližší. Ať už je studené, horoucí či z kamene. Dobře se o ně starej, nic cennějšího už mít nebudeš."

Asi jste už uhodli, že to byla reklama na Floru, na margarín, který má prospívat vašemu srdci a která běžela v České televizi před několika lety. Ne, nekupuji od té doby Floru, jsem dál věrná máslu. Jen jsem si uvědomila, že ten člověk má pravdu, zároveň mi došlo, že můžu mít v srdci své nejbližší, ačkoli se sbalím a vyrazím na hodinu ven. Poběžím a bude mi dobře. Zkusím to.

Ta reklama mne prostě nadchla. Chodím si zaběhat, beru s sebou svého psa (nebo on bere mne? To je jedno. Vychází to nastejno). Mám les s malou silničkou nebo i s měkkou cestou blízko. Takříkajíc za chalupou. Nemusím do přírody cestovat přes celé město nebo probíhat bloky domů. Ale mnohdy se mi nechce. Lehce sněží, poprchává nebo moc fouká. Můj pes by běžel kdykoli. Já ne. Vymlouvám se na počasí.

Jenže pak si vzpomenu na tuhle reklamu. Kdo běhá rád, se přece svého koníčka nevzdá kvůli pár kapkám. Nebo kvůli šeru. Běhám ráda. Našla jsem v běhání osvobození. Od plínek, brečících dětí, od manžela, kterému stále něco není dost dobré. Našla jsem v běhání smysl, hodnotu, vlastní důstojnost, radost. Když se vracím, na děti se těším. Když uběhnu nějakou vzdálenost, mám pocit, že jsem něco dokázala, cítím, že jsem přijala ze zeleně a z přírody veškerou energii, kterou zase mohu rozdávat.

A ačkoli jsem už přestala doufat, že se někdy ještě k běhání vrátím, že si ještě někdy stoupnu na startovní čáru, stojím na startu prvního závodu. Nejsem vrcholový sportovec. Nevyhraju. O to nejde. Ale můžu si zvolit čas, na který poběžím. Můžu chtít porazit svůj osobní rekord. Můžu si dát cíl.

Jsem obyčejný člověk, vlastně neobyčejná žena, kterou každá z nás je, a která ví, jaká je v ní síla. Dokázaly jsme několik let v noci x krát vstávat, dokázaly jsme jednou rukou houpat, druhou míchat, tišit písničkou a ještě u toho utírat nos, dokázaly jsme přemoct únavu a vztek a rozesmát se, když nám roztomilé roční batole vykydalo špenát všude po čerstvě vytřené kuchyni, dokážeme se sebrat a udělat cokoli si usmyslíme. Ano, jde to.

Pro člověka s nadváhou se ale zdravé běhání najednou mění v zátěžovou zkoušku kloubů, páteře a srdce. Nelze začít běhat hned. A tak jsem i já musela nejdřív začít plavat. A objevila jsem u toho, že plavání je nádherné. Zapojí všechny svaly v těle, nic z něj nebolí. Hodně se u něj zhubne. Běhu jsem se nevzdala. Spojila jsem lásku k běhu s láskou k toulání a vyrazila na závody v orientačním běhu. Nejsou moc dlouhé, 4 - 6 km, i když, ti s horší orientací si zaběhnou podstatně víc. Já často běžím 8 km. Jistě, že z lásky k běhu.

Nepotřebuji blýskavé kusy kovu za odměnu, nepotřebuji diplomy, potlesky, krokoměry, měřidla tepu. Neběhám pro zdraví. Odměnou je pro mne radost z běhání. Když běžím lesem, cítím, jak je ten pohyb krásný, přirozený a odvěký, běhali křováci, Tarahumarové, a ačkoli se to nikde nepíše, běhal určitě i praotec Čech (a pramáti Češka, když naštvaně hodila kamennou měchačku do kotlíku nad ohněm). Jsme jako lidé národy běžců. Ti, kteří neběželi, nepřežili. Běžel i Feidippidés, aby Athéňanům zvěstoval dobrou zprávu. Uběhl bez tréninku opravdu daleko. Přemýšlím, kam až doběhnu já.

Chci zkusit, zda dokážu uběhnout 21 km, půlmaraton. Nemám ambice na žádný čas. Nemusí mi při tom svítit slunce. A i když proběhnu cílem s časem, který mi už nikdo nezměří, budu šťastná. Na trati mi budou mávat děti (a možná se přidá i manžel). Cítím, že 21 km mezi domy - to už nebude příjemné. Jde ale o to vydržet, překonat to nepříjemné a nevzdat se. Upadnout, ale zase vstát. Doběhnout, i když už mám chuť to vzdát. Potrénovat vůli. I o tom je přeci běh. I o tom je mateřství. I o tom jsou naše životy.

PS: Zkuste to taky. Je to výzva. Všude kolem jsou kamarádky - mámy, co poběží taky. Poběžíme spolu. A třeba z některé z nás povstane na stará kolena i ta vrcholová sportovkyně slibovaná v názvu. Kdoví.