Poradna: Můj starší syn žárlí

Mám dva syny, dva roky a necelé čtyři. Starší samozřejmě po narození mladšího syna žárlil, ale postupně se to upravilo. Ale poslední rok je na mě starší syn čím dál víc závislý. Když je beze mě, v miniškolce jednou týdně, u babiček nebo jen s taťkou, tak všichni říkají, jak je zlatý, hodný, poslušný a usměvavý. Krásně si se všemi povídá, krmí se sám a je dost samostatný. Když je se mnou (a to i když jsme třeba u babičky na návštěvě nebo jen večer, kdy je už doma táta), tak nikdo na něho nesmí pomalu ani promluvit, protože hned na všechny řve a schovává se za mě. Nikdo mu nemůže nic podat, jen maminka. Nikdo jiný s ním nesmí jít ani na záchod. Pořád říká, že je miminko, a proto chce pořád nosit. Když ho nechci vzít, tak si stěžuje, že ho bolí nožičky. Musím ho krmit, musím si s ním hrát. A vynucuje si mazlení. Jak se mu chvilku nevěnuji, anebo když mu vynadám, okamžitě přiletí se řevem a chce se mazlit. A já ho pomazlím. Když chci jít někam sama bez dětí, dělá mi i hodinové scény, že nikam nesmím jít. Takhle je to v podstatě celý rok. A to se mu opravdu věnuji. Hrajeme si spolu, chodíme někam i sami, čteme si, mazlíme se. Pořád mu říkám, že ho mám ráda. Opravdu tak moc žárlí? Nebo se jen nudí? Co s tím mám dělat? Snažím se o pozitivní rodičovství, ale v zoufalství jsem zkusila i tresty. Nic ale nepomáhá. Je to snad čím dál horší. Do školky nám ho nevzali. Nevím, jak to s ním bude vypadat, když bude se mnou ještě další rok doma.

Ještě pro doplnění: Mladší syn jí sám. Oba uspávám tak, že jim čtu pohádky a mazlíme se u toho. Každého uspávám zvlášť. Poté, co usne mladší syn, čtu pohádky staršímu a mazlím se s ním, dokud neusne. Když si hraje na miminko, pokud to jen trochu jde, tak mu to dovolím. Jestliže to zrovna nejde, vysvětlím mu to a pak ho prostě musím nechat, až se uklidní. Děkuji za radu.

Myslím, že svým synům se opravdu hodně věnujete. Máte je ráda a dostatečně uspokojujete jejich citové potřeby. Jistě jim nechybí dotyk a fyzický kontakt ani další aktivity, které podporují jejich psychický vývoj. Jenom nudou tak chování čtyřletého chlapce vysvětlit nemůžeme.

Možná se vám ale někdy přece jen podaří odvést jeho pozornost k jiné přitažlivé a zajímavé činnosti.

Žárlení batolat nebo předškoláků na mladšího sourozence bývá časté, dalo by se říci přirozené. Ani vývojová regrese na úroveň mladšího dítěte, tedy to, jak si chlapec hraje na miminko, není výjimečná. Staršímu sourozenci slouží jako obranný mechanismus, kterým se vyrovnává s novou situací. Vyspělejším způsobem si ještě vzhledem ke své psychické nezralosti poradit neumí. Obecně se proto doporučuje přijímat podobné projevy s pochopením. Časem totiž obvykle samy odezní.

Předškolní období je životním úsekem charakteristickým bohatou a citově ovlivněnou fantazií, která nebere příliš ohled na realitu. Bujná představivost potom u některých dětí souvisí s jejich zvýšenou úzkostností a ta může ještě posílit velmi těsnou závislost na rodičích. U předškolních dětí se setkáváme s celou řadou přechodných strachů, například ze zvířat, ze tmy, ze samoty nebo opuštěnosti. Jde o vývojově podmíněný jev. Obtíží opět ubývá s postupným vyspíváním dětského myšlení.

Píšete, že když je syn bez vás, chová se v podstatě velmi pěkně. Projevuje se jako dítě, které je vzhledem ke svému věku přiměřeně vyspělé. Z toho usuzuji, že zřejmě nebude trpět vážnějšími poruchami psychického vývoje. Půjde spíše o chlapce citlivějšího, s dráždivějším a méně odolným nervovým systémem. Do budoucna proto můžete hledět s přiměřeným optimismem. Neočekávejte však velké a náhlé změny.

Chování chlapce se bude zlepšovat nejspíš postupně. Vycházejte z toho, že syn se teprve učí být samostatný a na své mamince nezávislý. A jde mu to pomaleji než ostatním dětem podobného věku. Zátěž mu zvyšujte pozvolna. Nejprve vydrží bez vás jenom malou chvíli. Potom mu čas, který prožije bez maminky, pomalu prodlužujte. Za každý i malý pokrok směrem k samostatnosti nebo nezávislosti ho hezky pochvalte.

A ještě jedna věc mě napadá. Děti bychom jistě neměli nadměrně vystavovat situacím, které zatím i při největší snaze, nemohou zvládnout. Prospěšný ale není ani zcela opačný postoj. Není třeba mírnit a ošetřovat každou dětskou frustraci nebo nepohodu. Někdy je namístě raději klidná rozhodnost. Je přirozené, že dítě pokaždé nedostane všechno, co si na rodičích vymáhá. Maminka ho třeba někdy pokárá, a neobejme ho. Prostě nemá čas se jím neustále zabývat. Ve vašem případě často za odmítavou reakcí téměř ihned následuje chování přijímající. Možná, že to není pro vašeho syna vždycky plně srozumitelné.

Většina dětí je už ve třech nebo čtyřech letech natolik sociálně vyspělá, že už chvíli vydrží bez maminky. Určitě to však neplatí o všech dětech. I v této oblasti jsou mezi nimi velké individuální rozdíly. Mohu vás ale uklidnit. I citlivější děti, ač jim to trvá trochu déle než ostatním, nakonec zpravidla všechno doženou a do společnosti se dobře zařadí.