To je strašný, dneska studuje fakt každej!

Pokud by se pořádala soutěž o nejčastěji vyřčenou větu v souvislosti s dnešními mladými lidmi, ta z nadpisu by mohla směle aspirovat na jednu z pomyslných medailových příček. Lze ji v mnoha, více či méně expresivních, verzích slyšet prakticky denně, a to od lidí napříč sociálními a vzdělanostními skupinami. Ti, kdož chtějí vzbudit učený, případně rádoby intelektuální dojem obvykle ještě přispěchají s obligátním oprášením gaussovy křivky, skrze níž demonstrují rozvržení inteligenčního kvocientu v populaci. Matematická funkce objevená panem Gaussem je sice neměnná a platná, ale zůstává mi tak trochu záhadou, proč bývá tak často citována v dané věci, když patrně neexistuje žádná civilizovaná země, v níž by společnost došla ke konsenzu, že je žádoucí, aby na terciárním stupni škol studovali pouze lidé s kvocientem vyšším než například 120, což zhruba odpovídá deseti, možná patnácti procentům nejdisponovanějších jedinců v populaci.

Vysoká inteligence k úspěšnému studiu nestačí a naopak

Dále je třeba říci, že inteligence jako taková zdaleka není rovna studijnímu potenciálu a předpokladům. Tématem pro samostatné zamyšlení by pak bylo, zda v českém vzdělávacím systému není vysoká či výjimečná inteligence pro žáka spíše zdrojem problémů než komparativní výhodou. Osobně znám celou řadu případů, kdy velmi inteligentní spolužák patřil ke studentům s horšími studijními výsledky a naopak průměrně inteligentní kolega/kolegyně to dotáhl/a k doktorátu, anebo k červenému diplomu na prestižní škole. Jeden příklad za všechny: spolužák ze střední školy, jehož IQ bylo dle oficiálního měření 150, byl hodně rád za dvě čtyřky u maturitní zkoušky. Samozřejmě, v obecné rovině lze vyšší inteligenci považovat za výhodu pro studijní dráhu, ale je to pouze jedna z ingrediencí do požadovaného mixu, ideálně složeného z motivovanosti, píle, psychické odolnosti, systematičnosti, podpory od nejbližšího okolí, štěstí a dalších přísad. Nejen z těchto důvodů je tak zcela irelevantní podmiňovat oprávněnost studia na vysoké škole výhradně příslušností do množiny vysoce či mimořádně inteligentních osob.

Od výlučnosti ke standardu

Jedno je však jisté. Během několika posledních desetiletí došlo u nás k mimořádně překotnému vývoji ve vzdělanostní struktuře. Z výlučnosti se stala standardní záležitost. Podle ČSÚ se mohlo v roce 1980 pochlubit vysokoškolským vzděláním pouze 5 % lidí v ČR. Naproti tomu, téměř polovina obyvatel (cca 45 %) měla v té době pouze základní vzdělání, což dnešní optikou vypadá skoro až neuvěřitelně. Krátce po revoluci odcházelo na vysoké školy zhruba 15 procent populačního ročníku, v současné době je to přes 50 procent. Studovat se stalo do značné míry i takovou nepsanou součástí životního stylu mladého moderního člověka bez ohledu na to, zda se jedná či nejedná o studijní typ. Musím se ale přiznat, že na tom vlastně nevidím nic špatného. Je zřejmé, že pro školy představuje masovost ve vzdělávání posledních let stále ještě relativně novou výzvu, přičemž zákonitě dochází k jistému rozmělnění kvality z řad studentů.

Stinné stránky pozitivního trendu

Stejně tak lze vnímat i určité důsledky s popsaným fenoménem spojené. Ne všechny jsou samozřejmě příznivé. Neraduji se z toho, že například mnohé učňovské řemeslné obory s dlouhou tradicí se nacházejí ve stadiu klinické smrti, čemuž jsem i na ´rodině´ v minulosti věnoval jeden ze svých článků. Je také logické, že při vyšším počtu absolventů neznamená vystudování jakékoliv univerzity jistotu nalezení uplatnění odpovídající dosaženému stupni vzdělání a oborovému zaměření studia. Málokdo už se tedy pozastavuje nad tím, že vysokoškoláci v řadě případů vykonávají práci, na kterou by v pohodě stačila střední škola, přičemž zvláště zahraniční firmy si poměrně rychle zvykly na to, že v naší zemi seženou kvalifikovanou pracovní sílu za více než příznivou cenu v porovnání s našimi západoevropskými kolegy. S tím souvisí i další výtka směřující k tomu, že mladí absolventi v praxi uplatní jen nepatrný zlomek toho, co se naučili ve škole. V této souvislosti by mohla trochu pomoci profilace VŠ studijních oborů na praktičtěji (profesněji) a teoretičtěji (výzkumně, akademicky) orientované, nicméně vždycky to bude tak, že člověk v práci použije skutečně jen malou část z celkového průřezu studovaného oboru.

Nehleďme na masovost ve vzdělávání skrz prsty

Jistě se najde řada těch, kteří by se mnou nesouhlasili, ale z mého pohledu není správné posuzovat přínos formálního vzdělání výhradně v rovině přípravy na budoucí profesní život, tudíž si určitě nemyslím, že by měl člověk považovat za ztrátu času studium oboru, kterému se v praxi věnuje minimálně či vůbec. Lze v této souvislosti namítnout, že jiný je pohled individuální na jedné straně a celospolečenský zájem na straně druhé. Opakovaně jsem se setkal s názorem, že naše společnost není zase tak bohatá, aby si mohla dovolit financovat studium tak velkého počtu mladých lidí a že návratnost i díky doprovodným jevům naznačeným výše je velmi diskutabilní. I kdyby však celospolečenská ekonomická návratnost masovosti ve vzdělávání byla takříkajíc v červených číslech, nechť každý posoudí, zda má větší smysl věnovat peníze na rozšíření obzorů mladých lidí, anebo je použít na miliardové dárečky církvím, předražené veřejné zakázky, účast ve válečných operacích pod taktovkou našeho hlavního spojence a podobně.

Přestože nelze zastírat, že současná masovost ve vzdělávání s sebou nese i jisté problémy, stinné stránky, deziluze či mnohdy nenaplněná očekávání ze strany mladých lidí, jsem moc rád, že žiju v době, kdy mají děti a mladí lidé tak široké možnosti pro formální i neformální vzdělávání, jako nikdy předtím v historii. A aniž bych měl v úmyslu zastáncům opačného názoru cokoliv podsouvat, trochu by mě zajímalo, zda z nich při větách podobných té z titulku mluví více z jejich pohledu racionální argumenty, anebo spíše obyčejná lidská nepřejícnost…