Cyklotoulky s dětmi, vozíkem 2014… od Atlantiku až domů - Část 4. - závěrečná

Ani jsme se nenadáli a máme půlku Dunajské za sebou. Vybalujeme druhého průvodce Bikeline a instalujeme jen na řídítkách. Za Pasovem začíná ta nejfrekventovanější část cyklostezky, většina lidí projíždí jen úsek Passau-Vídeň díky výborné dostupnosti z Čech. V Pasově se do Dunaje vlévají dva významné přítoky: menší Ilz a mohutný Inn. Zejména Inn Dunaji dodává modrozelenou barvu.

Dunaj za Pasovem vtéká opět mezi kopečky. Do neširokého údolí se musí vtěsnat silnice, koleje a cyklostezka. Vedle toho se sem nevejde už ani malý, rovný plácek. A nám to sem opět blbě vychází na nocleh. Kromě toho jsme prolítli Pasov a zapomněli nakoupit. Hned za Pasovem jsme však narazili na Lidl. Přitom jsem zjistila, že nám došly peníze. V peněžence máme necelých 40 euro. Platit kartou v Lidlu, podobně jako ve většině německých obchodů, nejde. Kupuji jenom nezbytnosti, zbývá mi 25 euro. Před námi je městečko Obernzell, a v něm dva bankomaty. Zkoušíme jeden, ale po naťukání údajů kartu vyplivl. Transakce zamítnuta. Zkoušíme jinou kartu, menší částku, ale peníze nevydal. Jdeme k tomu druhému, ale ten nefunguje vůbec. Ptáme se místních na jiné bankomaty, ale kroutí hlavou. Co se dá dělat, pokračujeme dál.

Horší je, že to opravdu s noclehem vypadá blbě. Údolí je hodně úzké, řeka nalepená na cyklostezku, vedle silnice, koleje a za nimi se zvedá strmá stráň. Na tachometru naskočila devadesátka a na jediném rovném plácku u řeky se objevil kemp. Co kdybychom šli pro jednou do kempu? Stejně jsou zase hlášené bouřky, budu klidnější, přemlouvám Luďka. Ani mi to nedalo moc práci. V recepci jsme však tvrdě narazili. S jejich cenami nám našich 25 euro stačit nebude. Pán to hází do kalkulačky: dva dospělí, dvě děti, velký stan….

Máme malý stan, opravuji ho. Přelítne očima nás čtyři a trvá na svém, velký stan … to máme dohromady … 29 euro.

Dá se tady platit kartou?

Ne!

Potom máme malý problém. Máme posledních 25 euro.

Ve městě je bankomat.

Víme, ale bohužel nefungoval.

Ukaž, kolik máte, doslova mi rve peněženku z ruky a přepočítává drobná eura. Užuž vypadá, že bychom se mohli domluvit, kdyby do recepce nepřišla statná panímáma. Vložila se do situace a šmahem sjednávanou dohodu zamítla: jestli na to nemají, ať jdou pryč.

Otáčíme se tedy a nedá mi to si rejpnout: děkujeme pěkně.

Chlapík smířlivě sděluje: za dvacet kilometrů je další kemp.

To je sice hezké, ale už jsme dneska ujeli devadesát, dalších dvacet s dětmi nedáme, trochu hraju na city a mezitím nasedáme na kolo a chystáme se odjet. Pánovi to v hlavě šrotuje, už je venku a baba daleko: Počkejte, dejte mi, co máte a jeďte. Tamhle mladej Vám ukáže místo, kam si postavíte stan.

Jé, to jste hodnej. Tak díky…

Jen jsme postavili stan, začala bouřka. Chvíli se bavíme o tom, zda nám naši historku věřil. Mohl si myslet, že to jen hrajeme a snažíme se licitovat. Na druhou stranu, 25 euro si strčil do kapsy a náklady jsou minimální.

Sranda je, že kousek za kempem se údolí nepatrně rozestoupilo, a místa na nocleh by se našla. Každopádně, následujícího dopoledne Německo po 805 kilometrech opouštíme.

Z Německa jsme přejeli do Rakouska. O změně státu nás informuje jenom hodně omšelá cedule, tady už se na nějaké hranice dávno nehraje. Pro nás to znamená jen, že se musíme přeladit na jiné značení Dunajské stezky. Cedulka oznamuje 68 km do Lince. A jéje, to nám to zase vychází blbě na večer do velkého města. Uvidíme. Navzdory předpovědi je krásně, dokonce svítí slunce. Přejeli jsme na druhý břeh Dunaje. Řeka se tady stáčí o 180° a po asi třech kilometrech se otáčí zase zpět. Místu se říká Schlögenská smyčka. Abychom tento meandr viděli, museli bychom se od řeky vyšplhat na nějaký z kopců, což se nám pochopitelně nechce. Na cyklostezce je od rána docela provoz, předjíždějí nás skupinky cyklistů. Pokaždé, když nás někdo dojede, zacinká na zvoneček. Po chvíli už z toho začínám dostávat tik, ale na druhou stranu je lepší, když o něm víme. Sice máme zpětná zrcátka, ale děti ne a hlavně, když se člověk občas zamyslí, zacinkání ho upozorní na předjíždění.

Díky noci v kempu jsme úplně bez peněz a ve vesničkách, kterými projíždíme, jsme na bankomat nenarazili. Ale co, aspoň dojíme zásoby! Krajina podél řeky se narovnala, Dunaj unikl ze spárů kopců a rozlil se doširoka. Objevila se první vodní elektrárna. Rakousko dokáže z vody vyrobit až 60% celkové spotřeby elektřiny. Deset kilometrů před Lincem nás stezka navedla na silnici s hustým provozem - jako by zde jeden úsek úplně zapomněli vybudovat. Do toho konečně dorazila obávaná fronta a začalo pršet. Co pršet, lít! Motáme se v cestě autům, kterým se v dešti nechce zpomalovat. Každý už se vidí doma v teple. My jsme rádi, když v pět hodin dorážíme do centra Lince a usídlujeme se pod podloubím. Chvíli se v suchu vzpamatováváme a sledujeme ruch města. Na nějakou větší prohlídku nemáme ani pomyšlení. Z nebe padají provazy vody a my musíme někam za město najít nocleh. Už jsme oba s Luďkem (ale každý samostatně) v Linci byli. V takovém tom porevolučním nákupním šílenství. Hranice se otevřely, v kapsách pár vládou povolených šilinků a autobusy narvané Čechy čekají ve frontě před hranicemi. V Linci není nic, co by v jiném Rakouském městě nebylo.

Za Lincem, na druhém břehu Dunaje, stojí škaredá průmyslová zóna. Kouřící komíny z chemičky, hluk a k tomu šedivá obloha s deštěm. Opravdu radostný pohled. Co je ale úžasné, tak vítr do zad. To není vítr, to je uragán! Bez šlapání letíme rychlostí přes dvacet kilometrů za hodinu. Luděk navrhuje jet co nejvíc, když je to zadarmo. Ale večer se blíží, na tachometru svítí opět devadesátka a stezka povede podél řeky už jenom pár kilometrů, pak směřuje do osídlené oblasti. Nedá se nic dělat, musíme zakempovat někde tady. Nalézáme pěknou loučku, krytou od stezky a od větru křovím. Snad se zítra počasí vylepší.

Vylepšilo se pouze co do srážek. Ráno sice neprší, ale je šílené vlhko a nebe vypadá, jako že spustí slejvák každou chvíli. Přesto se vydáváme na další cestu. Stezka vede přes město Mauthausen, v minulosti nechvalně proslulé koncentračním táborem. Kdo by o něm neslyšel! Se zajížďkou dlouho váháme. Luďkovi se nechce, já si zase říkám, když už jsme tady… navíc Mauthausen nebyl primárně vyhlazovací tábor, tak snad tam nebudou k vidění nějaké hrůzy - a k historii to bohužel patří. Nakonec jsme se rozhodli, že když už je dnešní den takový ubrečený a neutěšený, dorazíme se prohlídkou mauthausenského lágru. Vyšlápli jsme si prudký kopeček a před námi se zjevila pevnost. Jen jsme schovali kola pod střechu, začalo pršet. Vstupné do objektu je jen symbolické a letáček s popisem jednotlivých částí pevnosti k dispozici i v češtině. Z původních dřevěných baráků zůstala jen jedna ulice, prohlédneme si ubikaci a další místnosti, ve kterých jsou vystaveny fotografie ze života vězňů. Celý objekt je v podstatě myšlen víc jako památník než ukázka válečných šíleností a zaměřen na život obyčejných nevinně vězněných lidí! Přestože plynová komora a spalovna jsou zde také k vidění, není cílem Mauthausenu šokovat, ale velice decentním způsobem připomenout hrůzy války. Nejpůsobivější je místnost, kde jsou drobným písmem vypsány jména zde zahynuvších. Za návštěvu Mauthausen, pro připomenutí ne tak dávné historie a z úcty k obětem, rozhodně stojí. V závěru prohlídky se zapisujeme do návštěvní knihy. Zaujala mě prosba jednoho z návštěvníků: Please, stay open! Nelze než souhlasit!

Po prohlídce s radostí zjišťujeme, že pršet přestalo. Sjíždíme zpět do centra městečka, kde nás upoutala nabídka čínské restaurace. Zaplatíme 6,9 eura (děti 4,9) a k dispozici je bufet s velkým výběrem různých čínských jídel, konzumace neomezená. To se nám líbí a nejsme rozhodně jediní. V nabídce je polévka, různě upravené masové směsi, rýže, zelenina, a na závěr sladké zákusky. Obsluha jídla neustále doplňuje. Nabíráme si od každého něco. Děti odvážně zkouší jíst hůlkami a celkem se jim to i daří. Mezi jídly tu mají i japonské suši, ještě nikdy jsem to nejedla, tak si jich pár dávám na talířek. Ale nijak mě to neuchvátilo, moje kotlíková specialita rýže s tuňákem a cibulí je mnohem lepší.

U jídla diskutujeme o tom, že jsme nedaleko zahlédli cedulku s nápisem Wien 200 km. To máme zhruba na tři dny. Když bychom připočetli den na prohlídku Vídně, pořád nám to vychází, že tam budeme o týden dřív, než jsme plánovali. Kde nastala chyba? Nikde! Jen jsme počítali s denní kilometráží zhruba 60 km. Tím, že se nám ji nenásilně povedlo zvednout na 70 km/den, máme najednou týden k dobru. Jak s ním naložíme? Nabízí se více variant. Skončit dovolenou dřív nebo pokračovat dál. Ale kudy? No, rozmyslíme se cestou, ještě tam nejsme a přihodit se může ledacos!

Z Mauthausenu vede stezka přímo po hrázi u řeky. Takové úseky jsou nejhezčí! Mraky se nad námi opět zlověstně formují, ale již z nich nekape. Na malou chvíli se od řeky odpoutáváme a projíždíme několik vesniček. Před vjezdem do každé vesnice musíme projet vysokou branou skrz hráz, protipovodňové zátarasy v pohotovosti. Záplavy jsou tady asi časté, občas lze spatřit cedulky s fotografiemi a vyznačeným územím, které bývá pod vodou. Je vidět, že příroda nad námi má ještě velkou moc; bydlení u vody je sice hezké, ale velice odvážné.

Po Dunaji plují výletní lodě, lze si objednat plavbu na lodi s kajutou a ve Vídni být rychleji. Za Greinem začíná být krajina zase zajímavější. Dunaj obepnou kopce a údolí se zužuje. Na pohled příjemné, ale přichází večer a s ním spojená nutnost najít pěkný plácek. Podle mapy projíždíme lesy, ale ty se zvedají prudce v podstatě hned od stezky a nalevo teče řeka. Docela bída. Velice rychle se přibližuje město Ybbs a za ním vesnice nahusto. Máme šanci jen pár posledních kilometrů. Copak o to, u řeky se sem tam objeví nějaký plácek, ale riskovat, že se nevyspíme, protože po vodě popluje zase nějaká diskotéka? A když nepopluje, budeme celou noc poslouchat auta z protějšího břehu. Luděk navrhuje zkusit zabočit po cestě doprava mezi kopce. Moc se mi nechtělo, ale nakonec to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Zajeli jsme za kopec a ruch od řeky byl najednou daleko. Vyspali jsme se krásně dorůžova. Ráno je navíc optimisticky modré nebe. Zdá se, že se počasí konečně vylepší.

Cyklostezka od Klein-Pöchlarn vede po obou březích Dunaje. Přejíždět je možné po mostech nebo hrázích vodních elektráren. Vybíráme si podle zajímavostí. Na levém břehu na nás z výšky shlíží poutní kostel Maria Taferl, nás ale víc láká klášter Melk, který leží na pravém břehu. V Melku vjíždíme na nádvoří, ale všude se motají davy turistů, tak se nám tu moc nelíbí. Raději prcháme pryč. Melk bývá titulován jako brána do vinařské oblasti Wachau. Spíše než vína všude vidíme prodávat meruňky a produkty z nich, od marmelády po destiláty. Dokonce v jednom meruňkovém sadu tajně přespáváme. Zralé ovoce nám padá přímo do pusy. Kouzelný kraj!

V Dürnsteinu přejíždíme přívozem na druhý břeh. Užíváme si pohled na městečko pod skalou ozdobenou hradní zříceninou a pak nás již pohltily ulice malebného města Krems. Do města, které světu dalo známou Kremžskou hořčici, vstupujeme branou Steiner Tor. Protože se ale přes centrum města pro davy lidí nedá jet, brzy z města zase prcháme k řece. Po cyklolávce, která je nalepená pod dálničním mostem, přejíždíme opět na pravý břeh řeky. Nebe před námi se zlověstně černá. Stihneme dojet do vesnice? Uf, bylo to jen tak tak. Teď ještě najít nějaký přístřešek.

Hledáte nocleh? volá na nás pán od jednoho domu. Ne ne, děkujeme, jenom úkryt před bouřkou. Na nocleh je brzy, jsou teprve tři hodiny. Našli jsme pěknou autobusovou zastávku a jen jsme do ní zalezli, přišla bouřka. V domečku nakonec trávíme hodinu a půl. Prší slušně. Hrajeme karty a koukáme, jak do budky začíná pomalu zatékat. Výhoda denních bouřek je, že nejsou tak strašidelné. Nevýhoda, že zdržují. Teprve když je bouřka bezpečně daleko, vyrážíme. Blížíme se k Vídni. Chceme zakempovat co nejblíž městu, abychom na něj měli další den dostatek času. To vypadá zprvu jako hračka. Dunaj kousek před Vídní podle mapy dlouho protéká zeleným územím bez osídlení. V reálu stezka vede po hrázi a pod hrází se táhne chatová osada snad donekonečna. A když chatky skončily, vystřídalo je neproniknutelné roští. Užuž se zdálo, že ze zelené oblasti vyjedeme, když se konečně objevil ideální plácek a my mohli postavit náš zelený přístřešek.

Ráno slyšíme od řeky hlasy. To není němčina, ale je mi to nějaké povědomé… Měli jsme pravdu, byli to dva rybáři, původem ze Srbska. Děti se jdou koupat, slunečné ráno vybízí ke skoku do vody. Po koupeli se chystáme na dobytí rakouského hlavního města. Není to zase tak hned, do centra to máme dobrých třicet kilometrů.

Vídeň. Město, které mělo být cílem naší letošní dovolené. Zde jsme měli nasednout na vlak domů. Jenže jsme tady o týden dřív, než jsme plánovali. Většina normálních lidí by dovolenou prostě o týden zkrátila. Protože nám se ale končit nechce, vymýšlíme co dál. Variant se nabízí několik. Jedna z nich je, jak jsem už psala, cestu ukončit. Cíle bylo dosaženo a nač pokoušet štěstí a lámat to přes koleno. Jenže to nám připadá škoda. Děti by to sice uvítaly, domů se už těší, na druhou stranu už si zvykly na každodenní šlapání a Šárka přestala tesknit po milované hračce - plyšovém srdíčku, které jsme z důvodu úspory místa zanechali doma. Další varianta, která se vyloženě nabízí, je nasměrovat řídítka na Břeclav a pokračovat dál podél Moravy. Byla by to ideální varianta, kdybychom podél Moravy neputovali přesně před třemi lety. Tak co tu máme dál? Pokračovat podél Dunaje, co to dá, a vrátit se vlakem. To nás nějak neláká. Podunajská nížina, vedro a komáři. Nic extra. A co dojet do Bratislavy a pak se přehoupnout do údolí Váhu a zkusit, jak jsou na tom s cyklostezkami bratia Slováci? To je nakonec varianta vítězná. Pojedeme popri Váhu, potom někde překonáme hory a napojíme se na cyklostezku podél Bečvy. Třeba se nám nakonec podaří dojet až domů… Tyhle úvahy jsou ale předčasné, teď jsme teprve ve Vídni.

Průvodce Bikeline, nazvaný Dunajská stezka 2 (od Pasova po Vídeň) vtipně končí na předměstí Vídně a pro město je potřeba zakoupit průvodce samostatného. To mě docela naštvalo, nic dalšího kupovat nebudeme. Centrum jsme sice trefili podle směrovek, ale co dál? Jé, hele, české vlajka, jedete Dunajskou? ozývá se za námi. Dvojice z Prahy. Jedou od moře a na jeden den se zastavili ve Vídni. Mají s sebou skládací kola. Dobrý den… Ano, jedeme.

A odkud?

Od pramene.

Tak to jste dobří.

Nooo, vlastně jedeme až z Francie, od Atlantiku.

I s dětmi?

(Ne, udělali jsme si je cestou asi : )

Jasně že jo!

Tak to klobouk dolů!

Milé setkání přineslo několik výhod: paní, poté co nám předvedla, jak během pár vteřin složí skládačku do úhledného balíčku, nám poradila, kde nalezneme infocentrum. Navíc, hned následující den přišla s pozdravem z Prahy objednávka na obě naše knížky (Všimli si webové adresy na naší vlajce a dohledali si nás).

V infocentru jsme nafasovali mapku s největšími zajímavostmi Vídně a poté zapadli do McDonalda. Opět nám nešlo o hamburgery, ale o internet. Oslovili jsme Honzu ze Slovenska, jak to vypadá s cyklotrasou podél Váhu. Na webu se to pod názvem Povážská cyklomagistrála tváří honosně, ale skutečnost je jiná. To ale hodně předbíhám. Honza se zrovna chystá na cyklotúru na Balkán, ale pár tipů pro nás má. My se zatím vydáváme na rychloprohlídku hlavního města. Máme na to jen odpoledne. Památky objíždíme přesně tak, jak je doporučeno na letáku. Centrem města se doslova proplétáme mezi lidmi. Na ulicích je živo, korzuje se, vysedává po kavárnách - prostě jako v každém velkém městě. Ulicemi plnými historických budov kolem divadla a opery míříme na Stephansplatz, k dómu svatého Štěpána. Poté projíždíme doslova skrz Hofburg až na Maria-Theresia Platz. Je se na co dívat. Vídeň je jedinečná, široké bulváry, rozhlehlé parky, a paláce kam se člověk podívá. Vídeň se nám líbí! K završení prohlídky si prosazuji zajížďku k zámku Schönbrunn. Cestou už projíždíme celkem obyčejné části města, připadám si jako v Praze na Smíchově, výstavní domy zůstaly v centru. Za zámecké brány Schönbrunnu ale mají cyklisté červenou! Nám však bude stačit fotka před zámkem, po prohlídce francouzských zámků nám Schönbrunn připadá hodně obyčejný.

Cestou zpět jsme natrefili na cyklostezku. Vídeň je údajně protkána cyklostezkami, což sice mohu potvrdit, nicméně k dokonalosti chybí značení. Místní pochopitelně vědí, kam jedou, ale cizinci potřebují k orientaci speciální cyklomapu. V nejcentrovatějším centru navíc cyklopruhy chybí a proplétat se uličkami je asi jako proplétat se městem plným lidí, aut, autobusů a turistických koňských povozů. Prostě nic moc. Přesto jsme se nějak Vídní vymotali zpátky k Dunaji a zbývá poslední - zakončit prohlídku Vídně stylově projížďkou na historickém obřím vídeňském kole v Prátru. Je z něho nádherný rozhled na celé město. Komu otáčení připadá pomalé, může si vyzkoušet, co jeho žaludek vydrží na atrakcích, ze kterých je mi špatně, jen se na ně podívám. A co by to bylo za návštěvu Vídně bez tradiční Vídeňské kávy. Tímto už ale město definitivně opouštíme.

Nemáme mapu (jen Maps.me v mobilním telefonu), ale doufáme, že stezka přes Prátr na Dunajskou nějak naváže. Jedeme podél kolejí a poté míjíme překladiště plné lodních kontejnerů. Město necháváme za zády. Slunce už dávno zapadlo a potřebujeme najít nocleh. V hlavě doznívají obrázky velkoměsta a my se držíme stezky, která směřuje kamsi do přírody. Nocleh máme, ale tolik slimáků, jako máme ráno nalepených na stanu, jsem ještě neviděla. K tomu naprosto šílené komáří nálety, z čehož nám vychází jedno jediné: nejvyšší čas Dunaj opustit. Nacházíme se na jeho pravém břehu. Stezka se tady řeky příliš nedrží, vede nás po polních cestách mezi větrnými elektrárnami. Míříme na Petronell-Carnuntum. Projíždíme kolem Heidentor, staré římské brány, která se stala symbolem archeologického parku Carnuntum. Za pár minut stojíme před ohromnou moderní budovou a nevíme, co nás může čekat uvnitř. Vstupné 11 euro se nám zdá docela drahé, ale venku se zatahuje a hřmí, čili notně lobuji za to, abychom na prohlídku šli. Nakonec návštěva stojí za to! V areálu se nachází v podstatě znovu zrekonstruované římské město - vše je ale citlivě vystavěné metodami, jež používali staří Římané. Nové části jsou zajímavě nakombinované s těmi původními. Vstupenka navíc platí i do muzea v nedalekém Bad Deutsch-Altenburgu, takže koho zajímá historie, přijde si na své. Nás už zajímá ponejvíce to, že přejíždíme poslední Donau brücke a řeku, jež nás doprovázela po tisíc kilometrů, opouštíme. Tak ahoj, Dunaji, určitě se nevidíme naposledy!

Po polních cestách míříme k Cyklomostu Slobody, na nějž nás upozornil Honza. Bouřka, která nás zastihla v Petronell-Carnuntum však své poslední slovo ještě neřekla. Zuří právě přímo nad Bratislavou a Děvínem. Snad stihneme dojet do civilizace, mezi poli není kde se schovat. Konečně najíždíme na most. Je to úžasné dílo z roku 2012. Překlenuje řeku Moravu a spojuje Rakousko se Slovenskem v místech, kde široko daleko jiný most není. Po 415 kilometrech opouštíme Rakousko a vjíždíme do další země, na Slovensko. Celkem už máme za sebou skoro 2500 kilometrů.

Směrem od Západu nám Slovensko připadá, jako když přijedeme na Balkán. Všude to žije, lidi sedí venku před svými domky a povídají si se sousedy. Navíc jim rozumíme! Bouřka, která zuřila nad Bratislavou, naštěstí nikam dál nepostupuje. Z novin se následující den dozvídáme, že ve slovenském hlavním městě napáchala docela velké škody. Zase jsme jednou měli štěstí!

První naše slovenské (kilo)metry vedou za lacinými nákupy. Maminko, maminko, mají rohlíčky! Kup nám prosím, rohlíčky! řvou děti nadšeně přes celý Lidl. Trochu se stydím… Já to znám taky, přijeli jste z Chorvatska, že? soucítí se mnou u regálů s pečivem mladá maminka. Že obyčejné rohlíky vzbudí v dětech po pěti týdnech takové nadšení, jsem fakt nečekala. Kdepak, to mi nikdo nevymluví, rohlík je v souvislosti s dětmi jeden z nejlepších vynálezů! Další kroky vedou do cukrárny (musíme tu další zemi přeci oslavit) a pak na točené pivko za rozumnou cenu. Nocujeme na louce nedaleko řeky Moravy. Vzpomínáme, jak jsme se tudy v roce 2011 vraceli z Balkánu. A stejně jako tehdy nás tady i tentokrát postihl defekt.

U Stupavy však Moravu opouštíme a míříme na Plavecké Podhradie, za kterým chceme překonat Malé Karpaty a dostat se tak k Váhu. Po pár kilometrech na silnici však zjišťujeme, že jízda po Slovensku nebude tak idylická, jak jsme si představovali. Na silnici se míhá jedno auto za druhým a cyklistům se vyhýbají jenom velmi neochotně. I když jsme si vybrali malou silničku, jde podle množství aut o významnější spojku. Ani na druhé straně Karpat to však není lepší. Širokým údolím Váhu vede souběžně několik silnic, my jedeme po té, kterou nám doporučil Honza, ale provoz je naprosto šílený. Ne že by bylo těch aut tolik, ale jde o to, jakou rychlostí se řítí. Jakoby devadesátka nebyla rychlost maximální, ale minimální. Na Slovensku před pár lety proběhla akce velmi velkorysého šrotovného, velká část Slováků obměnila vozový park na velké a silné vozy a tomu přizpůsobili i rychlosti svých bouráků. Cyklista se i na trase, která je značená jako cyklomagistrála, necítí vůbec bezpečně. Nebo aspoň cyklista s dětmi. Normálně se děsím toho, že jsme projeli přes půlku Evropy a někdo nás sejme doslova pár kiláků od domova. Je to tak vždycky, touha po dobrodružství a neznámém zvítězí! Kdybychom zůstali poslušně u řeky Moravy, byli bychom víc v klidu. Tady doslova uskakujeme před každým autem, nejhorší jsou kamiony a cisterny. Ale abych byla spravedlivá, našlo se i pár takových řidičů, kteří za námi přibrzdili a bezpečně se zapnutým blinkrem nás objeli.

Spásu spatřujeme v pár kilometrech cyklostezky mezi Piešťany a Novým Mestom nad Váhom. Asfalt je už sice hodně zdevastovaný, ale aspoň 15 km bez aut a v pohodě. V Novém Městě chce Luděk řešit viklající se střed. Našel cykloservis, kde mu sympatický chlapík kazetu za pár euro vyměnil a ještě nám poradil, kudy dál. Po zarostlé cestě podél dálnice s dominantou monumentálního hradu Beckov jsme se napojili na silničku do Trenčína. Táboříme na louce nad kravínem s výhledem na Bílé Karpaty.

Následující ráno nás čeká hororový průjezd Trenčínem. Už si ale pomalu zvykáme. Ahóóój, cyklisti, najednou na nás někdo volá. Paní na kole. O pár minut později už sedíme pod altánkem v domu paní Agáty. Vietě čo, budeme si tykať, nie? Je to neskutečně sympatická a vitální žena. Podává se polévka, káva, pro děti nanuky… a povídá se víc než hodinu. Po příjezdu jsme jako poděkování Agátě poslali obě naše knížky, odpověď přišla vzápětí, v kontaktu jsme dodneška. Nebýt slovenských řidičů, cítíme se na Slovensku příjemně. Už to ale nějak doklepeme. Do Púchova, kde se od Váhu zase odpojíme a přes Kohútku hurá do Čech. Nocujeme ve svahu pod průsmykem a ráno jej zdoláváme. Obě děti šlapou samy! Protestují jenom maličko: Maminko, tys nám slibovala tři týdny z kopce! Já vím, ale…

To není možný, ty děcka to vyjely až nahoru? Odkud jedete s tím nákladem? oslovuje nás parta chlapíků. Jdou s bágly přes Javorníky a Beskydy pěšky.

Ále, jedeme z Francie, od Atlantiku… machruju trochu, ale můžeme si to dovolit.

Tudy?

Proč ne, jeli jsme z Vídně k Váhu …

Panebože, to bych nedal…

Vidíte, mně zase připadá náročnější chodit pěšky s báglem po horách.

Na chatě Kohútka si dopřáváme brzký, ale slavnostní oběd. Borůvkové knedlíky, kofola, pivko. Připojujeme se do české sítě a voláme babičkám, že jsme už v Čechách. Sjezd z Kohútky směrem do Čech je ale výživný. Ze Slovenské strany bylo stoupání dlouhé, ale ne tak prudké. V Novém Hrozenkově hravě nalézáme cyklostezku Bečva, a opět zažíváme ten oblíbený pocit, který je, co jezdíme s dětmi, nový. Jsme na cyklostezce, tedy v bezpečí. Užíváme si příznivý sklon podél řeky i výhledy na krásnou krajinu podhůří Javorníků a Vsetínských vrchů. Ve Valašském Meziříčí zajíždíme na koupaliště. Celé město je krásně průjezdné po cyklostezkách, Vsetínská a Rožnovská větev stezky se zde spojuje do jedné. Za Valmezem opouštíme Beskydy, stezka ale pokračuje i nadále. Kromě nedodělaného úseku před Teplicemi nad Bečvou je vše perfektně průjezdné a značené. V Přerově se s Bečvou loučíme. Napojujeme se na Moravskou stezku a míříme na Olomouc. Nocujeme za městem v lužních lesích přímo u řeky. Jde o poslední noc ve stanu, následující nocleh máme domluvený u Luďkových rodičů v Herolticích.

Poslední jízdní den. Šárka už od rána prohlašuje, že chce celý den šlapat sama, bez připojení. Přes Litovel, Mohelnici a Zábřeh přijíždíme do kraje, který už důvěrně známe. Na benzínce v Zábřehu si nadávám do blbců a honem se převlékám. Od rána totiž jedu v tílku, sluníčko svítí a hlavně pálí! Druhý den mám tílko doslova obtisknuté na zádech a na spálených místech dokonce puchýře. Jak jsem stará, tak jsem blbá! Za Hoštejnem začínáme mírně stoupat, přes Drozdovskou pilu do Štítů. Údaje na tachometru ukazují přibližující se sedmdesátku a Šárka šlape pořád neúnavně a statečně. Já chci dojet až k babičce! Její rekord se tak ustálil na číslici 72 kilometrů, ale nešlo o žádnou rovinku, v podstatě jsme celý den jeli mírně do kopce. Do Heroltic, na úpatí Bukové hory, dojíždíme akorát v podvečer. Děláme si před dětmi srandu, naoko hledáme místo na stan, ale už je neoblafneme. Sprcha, spánek v peřinách a na večeři domácí jídlo! Další den nás čeká posledních 26 kilometrů domů. Cestu, kterou známe už poslepu. 20. července, v 11:22 míjíme ceduli Těchonín. Jsme doma! Konečně jsem si mohla oddechnout. Slyšeli jste taky ten kámen, co mi spadl ze srdce?!

Celkem jsme za šest týdnů najeli 2931 kilometrů, z toho sedmiletý Víťa našlapal sám 2500 km a pětiletá Šárka 1572 km.

I když se celá akce jevila jako pohodový výlet, ve skutečnosti šlo o zatím naši nejnáročnější cestu. Dokud byly děti malé a seděly ve vozíku, byly tam v bezpečí.

Po návratu jdu zkontrolovat záhonky, kde jsem si zjara zasadila nějakou zeleninu. Nevím, zda se mám smát nebo brečet. Záhonky jsou zarostlé a připomínají prales. Inu, pěstování zeleniny a cestování nejde dohromady.

Následující den vysílám děti do sámošky pro pečivo a mléko. Přestože je to 1,5 km a z kopce, jdou pěšky. Kolo teď nechci pár dní ani vidět, přiznává Víťa.

Markéta Hroudová, Luděk Zigáček

O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz
Více fotek: http://www.epastorek.cz/cykloexpedice/od-atlantiku-az-domu-cast-12-francie/?nggpage=1#galerie
Trasa celého výletu: http://www.bikemap.net/cs/route/2723420-dovolena2014/