Bali, část druhá: První dojmy a překvapení

Myslela jsem si, že jsem připravená na všechno. Jasně, na všechno se připravit nedá, ale já jsem se fakt snažila.

Podle informací zkušenějších cestovatelů jsem se měla připravit na vedro a vlhko. Další říkali ještě na asijskou "nevůni", snad můžu skoro použít slovo zápach, i když mě napadá ještě jedno výstižnější. Začalo to už na letišti v Singapuru a pokračovalo na dalším v Denpasaru. Osobně podezírám letištní koberce. Byly všude! Že by znak luxusu? Dokážete si představit koberec denně ošlapaný miliony podrážek, ale mnohdy i bosých nohou, ve vedru a vlhku? Tak asi tak mi voněla obě asijská letiště.

Venku to nebylo o moc lepší, i když už tu žádné koberce nebyly. Ale jak jsem psala, na to jsem snad byla připravená. Na co jsem nebyla úplně připravená, byl neskutečný zájem o naše kufry. Ne, nechtěli nám je ukrást (snad), chtěli nám je vést i nést a stačilo mít v kapse dolar či euro a člověk se mohl cítit jako filmová hvězda! No, fakt, takový zájem o mě ještě nikde nebyl :) A stačilo jen vypadat dostatečně evropsky. Vypadat sexy se po mnoha hodinách letu skutečně nedalo a neměla jsem ani chuť se o to pokoušet. Holt, princezna už ze mě nebude, jsem realista. Stejně jsem ale trpěla pocitem, že když kufr komukoli z místních svěřím, už ho nikdy neuvidím. No, thanks, jsem řekla snad stokrát. Pak bylo důležité se už na nabízející pomoc ani nedívat. Pozdě jsem dostala i vysvětlení, že pokud chci v Indonésii (a zřejmě nejen tam) cokoli, musím si dohodnout cenu předem! Mockrát jsem tuto radu za svůj pobyt použila a v duchu za ni děkovala.

Dalším překvapením byli lidé. Že jsou drobní a snědí, chápu, to jsem očekávala, ale proč jsou všude a všichni? Přiletěli jsme před půlnocí a na ulicích byli skutečně všichni. I tohle jsem pochopila po té, co nás delegátka usadila do minibusů a vysvětlila nám, že schůzka s dalšími informacemi bude, až se vyspíme (časový posun je fakt chuťovka), a to v sedm odpoledne. V sedm odpoledne? Pro jistotu nám to zopakovala. Čas tu totiž plyne jinak, podle počasí a teploty, která se ovšem během dne ani noci moc nemění. Rozdíl mezi nocí a dnem je jen v tom, že svítí sluníčko, nebo ne. I proto jsou cizinci jediní, kdo má hodinky. Nevím, jak to dělají místní, ale hodiny nikde nejsou. Prostě nikde! Neuvidíte hodiny v restauracích, v nákupních centrech, na ulicích, na ruce místních už vůbec ne, skutečně nikde. Čas je tu relativní pojem a když se něco chce, nebo i potřebuje, tak se zkusíte zeptat zítra, pozítří… Prostě Bali time :)

Další věcí, kterou jsem hledala marně, jsou teploměry. Opět nejsou nikde. Jenže já jsem prostě zvědavá od přírody a "potřebuji" mít informace, jinak se cítím jaksi nesvá. Ale asi není důvod se zabývat otázkou, jak je ve dne venku, ono je tu totiž pořád stejně (holt skoro rovník), jen občas tropická bouře, ale ta většinou do hodinky přejde. Za chvíli už jen přemýšlíte, jestli pršelo dnes nebo už včera, protože díky teplu tu žádné povodně fakt nehrozí. Všechno buď odteče do moře, nebo se vypaří. A dny jsou tu taky nějak pořád stejné, ať je pátek, nebo svátek. Jo a když už bouře je a vy náhodou někam musíte, tak po vzoru Balijců - botky do ruky! Přece si chudáci nenamočí své jediné žabky! Nic jiného se tu prostě nenosí.

K prvním mým překvapivým dojmům taky patřilo neskutečné kouření všech obyvatel, a to včetně nejmladších ročníků. Absolutně nechápu, jak mohli mít tak kouzelně bílé zuby, když kuřáci u nás mají zuby spíš barvy hodně špinavého písku, rozhodně ne perličky jako z pohádky. Asi nějaké místní kouzlo. A potkali jsme jediného Balijce se zkaženými předními zuby. Vzhledem k tomu, že tu zdravotnická péče v podstatě neexistuje a když už, tak je velmi drahá a placená v hotovosti, asi skutečně nějaké kouzlo. I když nikdo se tu necpe třeba čokoládou. Ono to prostě nějak není ono, když se vám tabulka čokolády během chvilky mění v něco, co připomíná spíš tekoucí … prostě cokoli! Na Bali si o křupnoucí čokoládě můžete nechat jen zdát, tady by si firmy s čokoládou a reklamou na ni ani neškrtly, a to milovníci čokolády včetně mě nesli hodně těžko :) I ta zmrzlina teče dřív, než vám přistane na stole!

Za to jejich jídlo! Stýská se mi po těch chutích dnes a denně. Vše úžasně čerstvé (ledničku nebo mrazák opravdu většinou nemají, i kdyby měli, zase nemají elektřinu, aspoň ne pořád). Jí se to, co stihlo vyrůst, urodit se, nebo se podařilo chytit. Máte chuť na tuňáka? Fajn, bude. A pardon, dneska nebude, žádného jsme nechytili, ale máme tu čerstvou rybku s názvem, který snad ani nebyl nikdy do češtiny přeložený.

K pití? Rozhodně fresh. Třeba limetkový, nebo mango? Mandarinkový není, zrovna je po sklizni a supermarket tu jaksi není. Nebo co třeba kokosové mléko? Moment… Místní číšník hbitě vyběhne na nejbližší palmu, sundá tři ořechy, sklouzne dolů, odsekne vršek jednoho kokosu, vyloví kdesi slánku (pro nás Moraváky brčko) a prosím! Nic čerstvějšího skutečně mít nemůžete! K tomu spousta exotického ovoce! Ananas zná asi každý, i když moje kamarádky byly překvapené fotkou, jak roste při zemi, neboť jej očekávaly někde ve výšce, snad na větvi. Nakonec na větvi byly spíše ony z fotky, kde si ananas sedí v lese jako maxi hříbek.

A třeba rambutan či hadí (nebo plazí) ovoce už exotikou silně zavání. A banány jsou neskutečně mini! Nebyly o moc větší než můj palec:)

Jen, jak se tu uchovává maso, snad vědět ani nechci, ale je pravdou, že nás žádné cestovatelské potíže (však víte, které myslím) nepotkaly. A díky času, který tu plyne tak nějak jinak, se tu snídá tak v deset ráno, obědvá odpoledne a večeří před půlnocí. Pak chápete tu schůzku v sedm odpoledne!

Bali je prostě ráj aspoň pro nás pracující. Kde jinde dokonale vypnete, protože když je "black out", který trvá mnoho hodin a nikdo vlastně neví do kdy a nejde nic, prostě nic, bez čeho doma většina z nás nemůže žít. Schválně, kdy naposledy jste byli bez elektřiny, vody, telefonu, internetu, baterky, ohně a ostatních zdrojů světla zároveň? A to ve tmě tmoucí, žádná městská světla, světelný smog atd. Ekologové by tu museli vrnět blahem. Tak přesně v tuto chvíli prostě zvolníte a zůstanete u teplajícího freshe, protože stejně nic jiného dělat nemůžete, protože ani do své postele netrefíte. A spát stejně nejdete, protože nemáte šanci usnout ani s počítáním oveček či místních gekonů. Tak nějak chybí klimatizace nebo aspoň ten úžasný stropní větrák, kdyby se laskavě rozběhl, ale ten ze známých důvodů taky nejde.

Tohle se nedá moc vyprávět, to se prostě musí zažít a zbytek zase jindy :)

Autorka je psycholožka, která dlouhá léta vede poradnu předškolní, školní a adolescentní psychologie na Rodina.cz a nabízí i poradenství pro děti, dospívající i dospělé v Brně.