Citová ordinace: Naše domácí válka

Dobrý den, můj problém se týká nejen vztahu s manželkou, ale celé naší rodiny. Jsem patnáct let ženatý a máme desetiletého syna a pětiletou dceru. Brali jsme se po několikaleté známosti, asi proto, že se ženili a vdávali všichni kolem nás. Už tehdy jsem měl pochybnosti, ale nakonec jsem je zahnal. Jenže manželka brzy po narození prvního dítěte začala být náladová, v jednom kuse nespokojená, plačtivá. Chvíli je to lepší, chvíli horší. Chodila i k nějakému psychologovi, prý kvůli depresi a vyhoření, ale potom přestala a je to stále horší. Dřív byla u nás velká scéna tak dvakrát do roka, pak jednou za měsíc, teď už skoro každý den. Manželka je pořád nervózní a mám dojem, že hledá důvody, proč se rozčílit na mě nebo na děti. Pak se na den uklidní, a zase znova... Jenže teď jsem potkal na školní besídce jednu ženu, matku synova spolužáka. Chvíli jsme si povídali, jen obecně, a já si uvědomil, jak mi takový hovor schází. A týden už na ni myslím, zamiloval jsem se jako puberťák. Vím, že je to nesmysl, ona je vdaná a já jí to vůbec nechci říct, ale nečekal jsem, že ještě něco takového zažiju. A o to víc mě trápí naše domácí válka, ale nevím, co mám dělat.

Vážený pane, zmiňujete se o depresi a vyhoření. První trápení je obrazně řečeno „popínavé“. Jako by výrazná rozlada hledala pomyslnou tyčku, o níž se může opřít. Jinými slovy má své téma předkládané jako příčina rozlad, mrzutosti a skepse. Problémy v rodině se zde nabízejí samy. Míra depresivního ladění bývá kolísavá. Ataku může střídat relativní pohoda. Neléčení nebo přerušení léčby ovšem zákonitě vede k zhoršení stavu. MUDr. Miroslav Plzák je zřejmě v paměti lidí spojen s řešením manželských problémů.

Méně se ví, že jeho psychiatrickou specializací byla léčba depresí. Pan primář nebyl nepřítel psychologů. Leč vybavuji si rozhovor, v němž žoviálně pravil: „S depresí jen k psychologovi? Zločin to není. Jen blbost, ale zato pořádná.“

Tvrdil, že psychoterapii vedenou psychologem v depresi ano, ale především stabilizovat psychický stav léky. Mimochodem antidepresiva nejsou návyková, např. na rozdíl od národního psychického acylpyrinu jménem lexaurin. Plyne z toho poučení nezvládat depresi silou vůle, ale viz výše. Efekt dobře zvolené léčby mimo jiné i na chování v manželství je, byť nechci užít silná slova, zázračný.

Syndrom vyhoření mívá sám o sobě depresivní příměs. Mimo jiné snižuje kvalitu života a vede k „brblání“ a leckdy i k ještě výraznějším projevům nespokojenosti a napětí. Teoreticky by ideálním „hasičem“ tohoto stavu měl být manžel. Situaci a problémy zná.

Ví co, kdy a jak lze zlepšit. V praxi ovšem bývá spíše „požárníkem“ a to v řekněme tradičním významu slova. Tj. tím, kdo požár ne-li rozdmychává, tak k němu alespoň přispívá. Na svůj štít, erb, ba i praporec by si spíše měl vetknout slova Stanislava Kratochvíla, jehož učebnici Manželská terapie vydal Portál v několika vydáních. Poněkud zestručněno: Žena si přeje posedět a popovídat, sdílet své zážitky, mít k tomu pozorného posluchače s kladnou odezvou. Ne direktivního rádce ani kritika. Muž má být ochoten nejen naslouchat, ale i porozumět tomu, tak jak ona to myslí a cítí, bez zlehčování….

Píšete, jak vám „takový hovor schází“. Zřejmě chybí i vaší paní. Matka příroda a teta evoluce jsou dámy poněkud potměšilé.

Mají sarkastický smysl pro černý humor. Zařídily to tak, že mnohdy „co je doma neláká“. Naopak není na světě místa, kde by podobně jako na zmiňované školní besídce nemohla přeskočit hormonální jiskra. Probudit patřičné city a zažehnout požár. Ten mimomanželský bývá snad ještě intenzivnější než jiné možné varianty. Jak jej hasit? Někomu pomáhá hříšné myšlenky vyběhat do únavy. Jiný se ponoří do práce. Lze i hluboce promyslet mnohokrát již pronesené tvrzení: „Ženy jsou andělé!“ Teologové tvrdí, že mezi anděly není velký rozdíl. Zlí jazykové pak naznačují, že tato nebeská stvoření jsou si natolik podobná, že potenciálně je soužití s nimi „prašť jak uhoď. Výrok to je odporně machistický, ba v důsledcích i misogynský, ale …

Nebudeme to rozvádět. Je-li všechno jinak, pak zřejmě platí to, co říkával jeden z otců psychoanalýzy v Čechách, MUDr.

Dosužkov: „Libido a destrudo jsou základní síly v nás. Musíme se s nimi naučit žít“.

Poetové mohou ono freudovské konstatování přeložit do verše: „Za trochu lásky šel bych světa kraj…“ Pokud možno si onen básnický příměr nevysvětlujte jako radu a už vůbec ne jako normativní příkaz. Střezte se úkladů Amorových, tenat školních besídek i pocitu, že vaše manželství byl omyl - vyvolaný tím, že jste s manželkou na sebe zbyli. O poryvech svých citů manželku neinformujte. Není totiž ani tak těžké sebrat se a jít. Obtížné bývá sebrat se, i ve středním věku zvládnout citové zmatky dospívání, a… vydržet.