Rozvod přináší ztráty, některé nejsou vidět hned

Při „běžných“ rozvodových důvodech přenecháváme rozhodnutí o budoucnosti partnerského vztahu na našich dospělých klientech, protože ponesou jeho následky. Výjimkou je dysfunkční rodina, kde je soužití rodičů objektivně nesnesitelné a jejich dítě soustavně traumatizuje.

Tady jako poradci nebo terapeuti zaujímáme určitější postoj, zejména pokud jde o závislost na omamných látkách, surové chování, chorobnou žárlivost nebo těžkou duševní nemoc.

V poradně se poměrně často opakuje situace, kdy jednoho z rodičů - často mladého otce - ovládne pocit, že je v rodině nespokojený a proto z ní chce odejít. Můžeme samozřejmě namítnout, že v rodině není proto, aby byl spokojený jen on, nýbrž také jeho nejbližší příbuzní, o které se má starat, jenže to už určitě slyšel i bez poradny. Musíme proto uvažovat o tom, proč se mu najednou jeho spokojenost jeví nepoměrně důležitější než blaho kohokoli jiného.

Rodiče, kteří mají problém v partnerských vztazích, chtějí často vědět, jak mají při svém rozchodu postupovat tak, „aby to co nejméně ublížilo dětem.“ Naléhavost, bolest a jistou neřešitelnost tohoto problému si uvědomím, když za mnou do poradny přijde pár v krizi a během úvodních informací mi sdělí, že spolu nemají děti. V tu chvíli se mi zřetelně uleví.

Když se vrátíme do doby před narozením dítěte, uvědomíme si, že v milostném vztahu jsou lidé v centru pozornosti svého partnera či partnerky, což je situace, kterou jsme obvykle prožili v době, kdy jsme byli velmi malými dětmi. Příchod dítěte může situaci jeho otce změnit a vyvolat nespokojenost, kterou pociťuje člověk právě vyhnaný z ráje. Málokdy připustí, že obtížně snáší, když náhle přestává být centrem pozornosti své partnerky. Považuje se přece za dospělého člověka a pocity, které jím zmítají, obvykle neumí pojmenovat. V této situaci připomínáme, že příchod dítěte bere rodičům svobodu. U matky se o změnu motivace nejčastěji postará „příroda“, přesněji řečeno rozvoj mateřských instinktů. Když má převzít rodičovskou roli otec, obvykle ho to stojí větší sebezapření.

Jednou vás opustím, ale teď vás potřebuji

O některých zážitcích děti nehovoří, protože například ztrátu základního pocitu důvěry a bezpečí buď neumí pojmenovat, nebo je příliš trýznivá. Jakmile se dítě narodí, můžeme jeho následující život chápat jako nepřetržitý proces osamostatňování, jehož podmínkou je stálý a bezpečný zdroj bezpodmínečné lásky a pozornosti. Rozvod toto osamostatňování komplikuje a brzdí, protože dítě, které přichází o dosavadní zázemí nebo o jednoho ze svých rodičů, je zasaženo úzkostí a základní pocit důvěry a bezpečí se vytrácí.

Děti obvykle nejprve protestují a přejí si, aby jeho rodiče spolu zůstali. Když nepochodí, mohou zlobit, být zmatené nebo se bát.

Někdy se více domáhají pozornosti a často vidíme chování typické pro depresi. Dospělí své rozzlobené, plačící nebo apatické dítě často napomínají nebo trestají, protože v nich probouzí pocity viny a bezmoci.

Průvodním jevem smutku a strachu z nastávající ztráty bývají tělesné potíže, zejména nejasné bolesti hlavy a břicha. I tady reagují dospělí nezřídka iracionálně, přestože používají racionální argumenty, pseudoodborné výklady a výčitky typu „snažíš se jen získat pozornost“. Mají vlastně pravdu, jenže zvýšená potřeba pozornosti je v této situaci u dítěte přirozená a pochopitelná.

Reakcí na bezmoc je regrese neboli ústup na nižší vývojovou úroveň, kde se dítě ve svém okolí ještě dokázalo účinně orientovat. Vrací se už překonané formy „zlobení“, ale i noční pomočování nebo dumlání palce.

Snadno nás napadne, že se dítě snaží vrátit do doby, kdy se cítilo bezpečněji.

Za (psycho)somatickými i dalšími potížemi dětí může být vnitřní konflikt v podobě potlačovaného obviňování rodičů a vlastního vzteku i zoufalství. Dítě, jehož rodiče se rozvádějí, má plné právo na laskavou pozornost, ale často se jí dočká spíš od prarodičů, jiných příbuzných nebo citlivých učitelů a známých, kteří mají dítě rádi a rozvodovou situaci přímo nezavinili.

Když to dítě zvládá

Někdy slyšíme, že dítě zvládlo rozvod rodičů celkem bez problémů.

Nestoná víc než jindy, ve škole se učí dobře a nejsou na něj stížnosti.

Navíc se věnuje svým koníčkům - sportuje, zpívá, maluje v lidové škole umění nebo má jiný vyhraněný zájem a oddává se mu s vytrvalostí, která je v jeho věku neobvyklá. Lákavý únik, který se po čase mění v past, představují počítačové hry. Známe i děti, které se s velkou chutí pohrouží do knížek a věnují jim kdejakou volnou chvilku včetně noční četby s baterkou pod peřinou. Výsledkem je po nějaké době neobyčejně sečtělý chlapec nebo dívka, které svou předčasnou vzdělaností oslňují kdekterého dospělého, ale už mnohem méně své vrstevníky.

Takové dítě nabízí rodičům spásnou iluzi, že se s jejich rozchodem dobře vyrovnalo a otřes byl jen přechodný. Mylná představa vychází vstříc pochopitelnému přání, „abychom to všichni měli co nejdříve za sebou“. Jde o jeden z nejrozšířenějších obranných mechanismů a k jeho reaktivním výtvorům patří představa, že děti jsou mnohem pružnější a odolnější než dospělí, takže se mohou snáze vymanit i z velké krize včetně rozchodu rodičů. Ve skutečnosti se mohou děti jako oběti rozvodového traumatu chovat velmi přizpůsobivě, aby unikly pocitům bezmoci.

Děti z rozvedených manželství někdy vyniknou v řadě oblastí, ale za jejich úspěchy se mohou skrývat například problémy se sebehodnocením a orientací ve vztazích k lidem. Právě proto by rozvedení rodiče neměli předčasně podléhat dojmu, že mají oni sami i jejich děti rozpad rodiny za sebou. Potlačený smutek, úzkost i pocity viny skrývají nebezpečí, že budou zanedbány typické potřeby dětství a dospívání. Tyto motivy se mohou přihlásit o slovo opožděně a způsobit předčasně dospělému dítěti i jeho blízkým obrovské životní komplikace.

Na závěr se ještě vrátíme k lidem, kteří chtějí vědět, jak se rozvést tak, aby co nejméně ublížili dětem. Obvykle jim říkáme, že následky rozvodu mají nést hlavně dospělí, ať už rozchod zavinil kdokoli.

Rozvod dnes mnoho dospělých bere jako běžnou věc. Sami se s ním nakonec nějak vypořádají. Jaký dopad má ale na děti? Záleží na tom, nakolik rodiče v průběhu rozpadu svého manželství dokáží zohlednit dětské potřeby. Tou nejzákladnější je pocit, že dítě nemusí nikomu z rodičů dělat advokáta. Že může mít oba i nadále stejně rádo. Že se mu s rozvodem nezhroutí všechny dosavadní jistoty. O některých zážitcích děti nehovoří, protože například ztrátu základního pocitu důvěry a bezpečí buď neumějí pojmenovat, nebo je příliš trýznivá.

Střídavá péče

V poslední době se mnohem častěji než dříve ustavuje střídavá péče obou rodičů, která má obvykle podobu pravidelného stěhování dítěte od matky k otci a naopak. Na jedné straně se tím vychází vstříc jeho přání „být s matkou i otcem“, ale na druhé vidíme, že soud se snaží uspokojit oba rodiče a jejich dospělá přání a potřeby. V této souvislosti musíme mít stále na mysli, že je to nouzové opatření, které má nějak vynahradit ztrátu soužití s oběma rodiči. Děti mají navíc vztah nejen k nim, ale i k domovu jako místu, které je trvalé a bezpečné, kde má svoje věci, kam se vrací z náročného prostředí školy, z návštěvy u prarodičů nebo jiných blízkých osob, z výletů a prázdnin. Zkusme si jako dospělí představit, že bychom se každý týden nebo čtrnáct dní stěhovali do jiného bytu či domu a přizpůsobovali se hned tomu a hned onomu člověku, který určuje náš život. Střídavá péče je určitě možnost, ale musíme hned dodat, že je to choulostivá situace. Kromě toho nejsou řídké situace, kdy je z hlediska duševního zdraví střídavá péče nevhodná a nebezpečná. Je to případ konfliktu, který přetrvává i po rozchodu rodičů a nutně se promítá do řady situací, které střídavou péči provázejí. Proto jsme přesvědčeni, že je střídavá péče myslitelná jen v tom případě, že se na ní oba rodiče dohodnou - přesněji řečeno když s ní oba rodiče souhlasí. Jinak je to opatření, které vychází vstříc dospělým, ale nikoli dětem.

Autor je psycholog a psychoterapeut. V rámci Centra sociálních služeb Praha pracuje v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Se svou ženou Kristinou přeložil řadu odborných publikací. Spolupracuje s ČRo 6. Je ženatý, má čtyři děti a tři vnuky.