| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Stěhujeme se. Co na to děti?

 Celkem 38 názorů.
 helena 6 
  • 

Příběh mé kolegyně 

(4.11.2008 9:13:21)
Měla 2 holky, jedna chodila už na gympl ve městě (takže škola zůstala stejná) a druhá na základku ve vsi. Ta první byla taková "do světa" všude hned měla kamarády a druhá byla spíše introvert. Mladší holčičce musela mamka vždy před každou akcí vše naplánovat, povyprávět co vše se může stát, projít si cestu do školy, do třídy, za paní učitelkou, nic nesmělo být překvapení. Už taková byla od školky. Velmi nejistá, když jí něco překvapilo. Kolegyně měla strach z její adaptace a dost se jí věnovala, se starší to moc neřešila, ta vlastně zas tak moc změn neměla.
Když se přestěhovali, mladší to nakonec zvládla více v pohodě než starší i když samotné stěhování se neobešlo bez slz a to ani u maminky.
Já jsem se stěhovala za svůj život (po střední) asi 5x v rámci jednoho města a 2x mimo, ale sama a nyní nás čeká první stěhování s holčičkou, ale je ještě malinké batole, takže problémy se zatím moc nekonají a doufám, že tam kam dnes jdeme jdeme na dlouho.
Takže my přesně potvrzujeme článek.
 Jana, Zuzka + Anička 
  • 

velke zmeny 

(4.11.2008 9:41:03)
Mohu z vlastni zkusenosti jen potvrdit, ze obdobne zasadni zmeny jsou zatezovou zkouskou pro male i pro ty velke. My jsme se prestehovali z mesta na venkov a o rok pozdeji jeste o neco dal, do jedne rovnikove zeme, coz byla zmena takrka totalni - prostredi, tropicke klima, odlisna mentalita, pro tehdy petiletou dcerku zpocatku i jazykova bariera, pro mne porod v cizi zemi, absence sirsi rodiny a socialnich kontaktu vubec (domu jsme se poprve podivali az po roce a pul, coz je relativne dlouhe odlouceni)... Mohla bych pokracovat dal. Kazdopadne chci jen optimisticky konstatovat, ze jsme nakonec vsichni prezili, spis budeme resit dalsi velkou zmenu, navrat po trech letech zpatky domu. Mam z toho skoro vetsi obavy nez z tehdejsi "cesty do neznama" :-).

Preji vsem pekny den a zmeny jen prijemne

Jana
 Michaela Pecharová 


Vytržená z kořenů 

(4.11.2008 9:41:37)
Jedno takové stěhování do nového "domova" mne vlastně ovlivňuje dodnes. Mamka se v mých 8 letech podruhé vdala a v listopadu 88 v mé 4. třídě jsme se z Jižních Čech přestěhovali na Rokycansko, otčíma převeleli na útvar jinam. Bylo to něco šíleného. Brečela jsem asi několik měsíců, v nové škole jsem si nikdy nezvykla a nenašla žádné kamarády. Naštěstí v té době začínala víceletá gymnázia a já se po roce a půl vysvobodila přechodem do primy do blízkého městečka, kde jsem strávila báječných 7 let s novou partou, kde jsme byli většími či menšími nováčky téměř všichni. A to mě asi "zachránilo". Ještě v 17 letech jsem plánovala, že hned po gymplu někam vypadnu pryč, ale co náhoda nechtěla, potkala jsem v místě bydliště mého současného manžela a z odchodu se nic nekonalo. teď je to mu právě 20 let co tu bydlím, a přesto, když se každé léto o prázdninách vracím na Jindřichohradecko, přepadá mě takový ten pocit, že jedu domů. I když doopravdy doma jsem spíše už tady, protože se tu narodily moje děti a už tu prostě jsem 2/3 svého života. Takové surové vytržení dítěte z jeho prostředí patří k věcem, které mamce asi nikdy docela "neodpustím". Utěšuju se však tím, že bych třeba neměla tak bezva rodinu a nejlepší kámošku jako teď. Vím však, co mojim dětem nikdy neudělám.
 luca 
  • 

Re: Vytržená z kořenů 

(10.11.2008 0:08:25)
Manžel se stěhoval jako dítě 2x a taky na to nemůže zapomenout. A hlavně na ten mírně přezíravý postoj rodičů.
 Jana 
  • 

Re: Vytržená z kořenů 

(3.10.2010 12:18:05)
Nikdy neříkej NIKDY... Ono je to velmi jednoduché, říct, že nikdy bych svým dětem neudělala to, že se přestěhuji, protože nikdy nevíme, co nám život přichystá. Měla maminka raději zůstat do smrti sama? Příjde mi to sobecké.... Vím, o čem mluvím, taky jsem se přestěhovala kvůli partnerovi. Bohužel jsem po několikaletech zůstali v cizím městě sami, ale přesto jsem dál přesvědčená, že i maminky mají nárok na své štěstí.
 Veronika, školák a předškolačka 
  • 

Ano, děti to vidí jinýma očima 

(4.11.2008 9:43:39)
Mám podobnou zkušenost. Když byly dcerce čtyři roky a synovi šest, přestěhovali jsme se z nepohodlného, stísněného panelového bytu do prostorného zděného se zahradou. Snažili jsme se dětem vytvořit pokojíček co nejpodobnější tomu původnímu, nechali jsme původní nábytek, podobně rozestavili, jen doplnili o další kusy. Zbytek bytu i celková atmosféra jsou však přirozeně diametrálně odlišné. Pro nás "dospěláky" je to změna jednoznačně k lepšímu, syn si také zvykl docela dobře, ale dcerka opakovaně pláče, že se jí stýská po původním bytě. Nepomáhají argumenty o tom, co všechno tady máme a tam jsme neměli. Ona se zkrátka cítila doma TAM, nějaké nároky na prostor, soukromí či pohodlí jí zatím nic neříkají. Kdykoliv se přiblížíme k místu našeho bývalého bydliště, rozesmutní ji to a vyčítá nám, proč jsme se odstěhovali. Jde jí vyloženě o ten byt a důvěrně známé okolí, nová školka jí problémy nedělá, tam se jí moc líbí.
 Xantipa. 


Asi jsme měli štěstí 

(4.11.2008 10:00:51)
Stěhovali jsme se z paneláku, když dětem bylo 1, 5 a 14 let. Nijak jsem si nepřipouštěla problémy, ten panelák stejně pro mě byl dočasný, i když jsme tam byli téměř 15 let - domov to nebyl nikdy. Přestěhovali jsme se do domku, ale ve stejném městě, jen na druhý konec. Žádný slzičky nebyly - nejstarší dcera stejně už chodila do jiné školy, navíc byla ve věku, kdy za těmi svými kamarády na sídliště mohla jít sama. Prostřední syn nijak fixovaný tam nebyl a nejmladší byl malý. Nyní si nejmladší vůbec nepamatuje, že by snad jsme někdy bydleli jinde, prostřední sice ví, ale původní byt by už nenašel a nejstarší? Ta má teď svoje, ve městě jsme /vesnice by jí vadila/ - takže jednoznačně bylo všechno v pohodě.
 Lizzie 


Měla jsem to jinak  

(4.11.2008 10:46:56)
V raném dětství - tak do devíti let, jsem byla na vesnici celkem spokojená, nicméně pak jsem čím dál častěji snila o tom, že se přestěhujeme někam jinam, nejlépe hodně daleko. Asi jsem se nudila,s narůstajícími problémy s tamními vrstevníky samozřejmě touhla po stěhování narůstala a v patnácti jsem doslova utekla. Nakonec jsme se přestěhovali - nehnula jsem přitom brvou, dodnes k té vesnici nic necítím, na stranu druhou by mi též bylo jedno, kdyby se rodina přestěhovala do jiného kraje. S mým ,,rodným" jsem se prostě nějak zvlášť nesžila a vracet se tam nechci.
Ale samozřejmě nic nepopírám, chápu a uznávám, že mnohé děti nesou stěhování velice těžce. Jen já byla takový mimoň.
 pajda 
  • 

stěhování na vlastní kůži  

(4.11.2008 11:33:03)
Prožila jsem náročné stěhování ze západních Čech na východní Slovensko v devíti letech. Bylo to v roce 1985, táta byl voják, oba rodiče ze Slovenska, pro ně to byl tedy návrat domů, pro mě a ségru příchod do neznáma. Byla jsem ve třetí třídě a byla jsem několik měsíců za totálního exota. Zažila jsem šikanu, výsměch a i když jsem slovenštinu rychle dohnala, stejně jsem byla "jiná" a měla jsem problémy se spolužáky. To trvalo celou základní školu! Osvobodila jsem se až na gymplu. Navíc doma začaly problémy mezi rodiči - mámě stěhování přivodilo zdravotní problémy, pro které byla každou chvíli v nemocnici, táta se zase začal rozhlížet po jiných ženách, takže nastalo domácí peklo. Takže sečteno a podtrženo - stěhování pro mne znamenalo obrovské trauma. Chodila jsem do školy i ze školy s brekem, neměla jsem žádné kamarády a nikoho, komu bych se mohla svěřit...rodiče žili svými problémami, které navíc přenášeli na nás - děti. Ségra byla mladší, měla svůj svět a taky si prožila své, nicméně o tomto smutném období jsme se sestrou dokázaly mluvit až v dospělosti.
Pak mě stěhování čekalo ještě několikrát - mimo jiné ze Slovenska zase do Čech. Svým dětem podobné zážitky připravit rozhodně nechci, takže jsem se zařekla, že tohle bylo poslední stěhování a už se nikam nehneme - minimálně dokud děti nebudou mít 15 let.
Kromě dětí ale stěhování těžce (a možná ještě hůř) snášejí senioři. Právě nedávno se za námi do Čech přestěhovala moje maminka, protože zdravotní problémy a samota jí na Slovensku opravdu nesvědčily...nicméně tuto změnu (i když má kolem sebe rodinu) prožívá dost těžce, neustále mluví o tom, že se stěhovat neměla...jsem z toho docela smutná, ale samotnou na Slovensku jsem ji opravdu nechat nechtěla. Má tady koupený byt, právě prochází rekonstrukcí, tak doufám, že až se nastěhuje do svého, tak si časem zvykne. Stěhování je holt těžké pro každého, zejména pokud má pocit, že neměl moc na výběr - a to se týká především dětí i starých lidí.
 Lída+2 


Re: stěhování na vlastní kůži  

(4.11.2008 11:56:33)
TAky jsem zažila...stěhovali jsme se když my bylo 13let)7. třída)...segra o 2roky mladší..přestěhovali jsme se 30km daleko od původního bydlení...(spojení BUSEm jakš takš... a vlak tam nejezdil- myslím tím směrem) .....
Osobně jsem to nesla velmi těžce....chtěla jsem zůstat na tý základce co jsem na ní chodila...znamenalo by to denně dojíždět 30km....naši o tom nechtěli ani slyšet.
Kolektiv ve třídě mě vůbec nepřijal....byli spolu od 1. třídy..jak by taky mohli, že jo....
U segry to bylo jiný...jak byla na začátku pátý třídy bylo to ještě v pohodě....
(bejvalo by to vůbec nevadilo...to dojíždění od prváku jsem stejně do toho města jezdilůa na prumku:()

MAnžel se chtěl stěhovat...jsem mu řekla, že jen přes mojí mrtvolu, že klukům nepřipravím to co jsem měla jako malá a pokud se chce někam stěhovat tak do začátku první třídy...to už proběhlo..takže budem tady...než kluci dochodí školu...základní....
 Martina,chlapeček03,holčička99 


Před nástupem na ZŠ nebo nikdy 

(4.11.2008 12:24:14)
Manželovi nabídli lepší pozici za cenu stěhovat se 200km, to bylo něž šla dcera do první třídy, tenkrát jsem mu řekla buď teď nebo nikdy, nestěhovali jsme s. Letos přišel opět s tím že mu nabízejí lépe placenou práci , šli jsem za dcerou a zeptali se jí na názor(je ve čtvrté třídě) , měla obavu právě z nového kolektivu, tak jsme se rozhodli že nikam se stěhovat nebudeme, nechci aby to odnesli děti, když to není tak nezbytně nutné, ale pokud by jsem oba přišli o práci a nebylo by jiné řešení tak by jsme asi museli, ale nejdříve bych se poradila s psychologem jak to co nejšetrněji vysvětlit dětem. Přece jen jsou odborníci a znají různé příklady.
 Jaspi 


Re: Před nástupem na ZŠ nebo nikdy 

(4.11.2008 12:48:42)
Řekla bych, že jste dobře udělali. Jako malá jsem se stěhovala právě ve čtvrté třídě. Z paneláku na ves, kterou jsem znala, milovala, ale nová škola byla katastrofa. Nikdy jsem do kolektivu nezapadla, se slzma v očích vzpomínala na ten starý. propěch šel rapidně dolů. Dodnes, téměř po 20ti letech vzpomínám na panelový byt a kamarády a pokud mám cestu do onoho města, vždy se na něj jdu podívat. Rodičům nic nezazlívám, bylo to nutné finančně....ale ty 4 roky mohli počkat, na střední by se nastupovalo z nového bydliště lépe:-)
 Lusika, Lucinka+27tt 
  • 

Re: Před nástupem na ZŠ nebo nikdy 

(4.11.2008 13:13:01)
Já si zase pamatuji, jak se obtížně zapadalo dětem z místních obcí, které chodili na čtyřletku v obci a k nám se připojili v páté třídě. Vlastně tvořili takový svůj celek v celku. Měli výhodu, byli čtyři.

My se budeme stěhovat v létě, Lucince budou tři a miminu půl roku. Dáváme si 2 roky na zkoušku, jestli se nám opravdu bude za Prahou líbit. Ať se přestěhujeme do začátku ZŠ.
Lusika
 Hana, holky 3 a 1 
  • 

Re: Před nástupem na ZŠ nebo nikdy 

(6.11.2008 23:33:41)
souhlasím s názory ostatních, děti jsou na změny velmi citlivé. Někdy se tomu člověk ale nevyhne a moje osobní zkušenost říká, že to problém být nemusí. V 5 letech jsem se stěhovala s rodiči a bratrem z Prahy do Moskvy, kde jsem nejprve chodila 4 roky do české školy. Pak po jednom roce stráveném v ruské škole jsme se vraceli zase zpátky do Prahy, nastupovala jsem tedy do šesté třídy ZŠ. I když jsem samozřejmě byla trochu "za exota", nikdy jsem to nepociťovala jako problém. Třída mě přijala, našla jsem si kamarády. Ráda bych tedy trochu uklidnila ty, které nějaké stěhování s dětmi čeká a mají z toho obavu. Hodně záleží na konkrétním dítěti a hlavně na nás, rodičích. Moji rodiče pro mě vždycky vytvářeli perfektní zázemí a doma jsem byla tam, kde byli oni.
 Hana+1syn 
  • 

Re: stěhování na vlastní kůži  

(4.11.2008 12:40:56)
Jsme tři sourozenci a zažili jsme stěhování z Olomouce na Moravu-jih a potom do Přerova.
Stěhování z Olomouce na Moravu proběhlo bez problémů byli jsme malí(já 5let a bratr o 3více).Ale stěhování z Moravy do Přerova mě zastihlo v 8.třídě ve druhém pololetí,kdy se odcházelo na střední školu. Třída utvářená od první třídy mě brala jako vetřelce,sice jsem kamarádky našla,ale nebylo to ono.
Navíc z toho pololetí jsem byla přes měsíc vážně nemocná. Starší bratr byl na střední škole v Olomouci od prváku, tak neměl problém a mladší bratr byl v 4.třídě, což taky neměl problém. Odnesla jsem to nejvíce já a při stěhování jsem musela vyhodit spoustu zajímavých věcí ze zákl.školy,což dnes lituji. Prosím rodiče, berte v úvahu pocity svých dětí při stěhování a umožněte jim setrvat v původních školách,pokud je to alespoň trochu možné!(hlavně těm starším-náctiletým). Dnes si také neumím představit stěhování mezi základními školami, každá má jiné učebnice, jinou výuku apod.
 radana4568 


Re: stehovani 

(4.11.2008 20:02:28)
My se stěhovali ted nedávno z paneláku do domečku ve stejném městě jen na jiný konec a naše 3děti 10,5,2 to zvládli úplně v pohodě.Nejstarší se naučila dojíždídět do své školy,takže své kamarády neztratila a prostřední vozíme taky do stejné školky,sice je to s přestupama,ale proč to neudělat,když to jde a nejmladší chodí 1den do soukromé školky taky jinam a jelikož není auto,tak ráno je veselé.V domečku se děti adaptovali dřív jak např. můj manžel a kamarády už si taky našli.Asi hodně záleží i na povaze dětí.Já jako dítě jsem se s rodiči stěhovala každé 3roky a strašně těžce jsem to nesla tak jsem měla trochu obavu,ale moje děti se opravdu zaklimatizovali tak rychle,že jsem byla sama překvapená:-D:-D
 Pipa 
  • 

Deti to zvladnou lip 

(4.11.2008 13:08:38)
Myslim, ze deti cele stehovani zvladnou lip, nez my dospeli. Stehovali jsme se behem ctyr mesicu 4x. Z jedne Evropske zeme do druhe a nakonec sem do Prahy, kde jsme se jeste stehovali 3x (z hotelu do bytu a nakonec do domu). Musim rict, ze nejhur jsem to snasela ja, deti (miminko a 4 lety kluk) byly naprosto v pohode (i kdyz v dobe stehovani obe dostaly nestovice). Predem jsme starsiho syna na celou situaci pripravovali, mluvili jsme o tom, co bude, a zvladl to na jednicku. Slzicky pri opousteni prvni zeme byly, syn tam prakticky vyrostl, ale casto si o ni povidame a jsme v kontaktu se starymi prateli. Ted je jiz v nove skole, ma nove kamarady a jsme usazeni (nez se zase za par let budeme stehovat). P.S. Kdyz dorazily nase veci, tak kluci meli Vanoce. Behem ctyr mesicu, kdyz jsme zili doslova ze 3 kufru, nevideli vetsinu svych hracek a radosti nevedeli, co delat.:-)
 no nevim, 2 draci 4,6 


Re: Deti to zvladnou lip 

(7.11.2008 22:58:50)
To je hezké, nás vánoce teprve čekají.
Máme v ČR krásný nový dům se spoustou hraček a už 3m. žijeme v Německu tak nějak "provizorně".
Je mi kolikrát hodně ouvej, ale pro děti (4 a 6 let - do Zš nestihl nastoupit) je to veliké dobrodružství. Tak jak měl starší doma maxi problém s jakoukoli adaptabilitou, tak ne jen, že vše proběhlo v pohodě, ale je tu dokonce spokojený.Teda až na těch prvních 14 dnů kdy nutně potřeboval své PC.
Mohu jen potvrdit, že dnešní děti to v dnešní době zvládají lépe.V našich časech bylo vše tak nějak zakonzervováno.Stěhování za prací je tu normální a z toho plyne i fak, že kolektiv není nikdy uzavžřen a role v něm nejsou definitivní.
 2Andy 


Děti většinou snášejí stěhování hůř než dospělí 

(4.11.2008 14:15:49)
My se stěhovali z centra města na sídliště, když mi bylo 11 let a bratrovi 13. Oba jsme to zvládli celkem dobře. Já jsem se moc bála nové školy (bratr už v té době chodil na osmileté gymnázium), ale byla jsem mile překvapená. Sídliště bylo celkem nové, takže děti ve škole byly zvyklé na nově příchozí. Hned jsem si našla kamarády, zlepšil se mi prospěch a do školy jsem se díky skvělým učitelům dokonce těšila. S kamarády ze starého bydliště jsem i nadále komunikovala a s jednou kamarádkou se vídám doteď. Po starém bytě si mi ale moc stýskalo ještě dlouhá léta. Stěhování bylo pro mě velká psychická zátěž, dlouho jsem s tím vyrovnávala. A když jsem se pak stěhovala od rodičů do nového bytu s přítelem, vyrovnala jsem se s tím daleko lépe, než jako dítě (a to jsem byla velkej závislák na rodičích). Podle mého názoru se děti (hlavně ty školního věku) vyrovnávají se změnou bydliště daleko hůř než dospělí.
 Lusika 


Re: Děti většinou snášejí stěhování hůř než dospělí 

(4.11.2008 18:59:17)
Ahoj,
já se stěhovala v osmnácti od rodičů k příteli a ve dvaceti od přítele do podnájmu. Obecně musím říci, že stěhování z malémo města do Prahy byl dost šok, žádní přátelé, rodina daleko a úplně jiný životní rytmus. První roky byly hodně osamělé.
Lusika
 luca 
  • 

Re: Děti většinou snášejí stěhování hůř než dospělí 

(10.11.2008 0:19:16)
souhlas, navíc ta nemožnost volby...
 Sova 
  • 

dospělí se stěhují, děti jsou stěhovány 

(4.11.2008 23:20:52)
Stěhovali jsme se s rodiči do domku na vesnici, když jsem šla do první třídy, průšvih, já nebyla extra společenské dítě a ostatní se znali ze školky. Pamatuji si, že jsem dlouho neměla pocit, že tam patřím. Ale asi to nebyl problém jen stěhování, být extrovertnější, společenštější, bylo by to snazší.

V osmnácti na koleje do Brna, po škole čtyři podnájmy v rámci Brna - to ale problém nebyl - v novém místě se zorientuji rychle, u podnájmů se člověk tak nekotví a hlavně dospělí mají jiné možnosti a jiné měřítko vzdálenosti než děti - přátelé nejsou vázáni na místní školu, případně ulici, panelák nebo hřiště.
Taky dospělí mají rozumovou korekci a zdůvodní si, že chci "A"(jinou práci, jiný byt, dům) , musím akceptovat "B"(nové sousedy, jiný styl života, jiné dojíždění, ztráta některých kontaktů).

Po patnácti letech v Brně přišla velká změna - Praha podnájem a nakonec do vlastního za Prahu do domku - a musím říct, že tato dvě poslední stěhování, to byl nářez. Stěhovala jsem se vlastně "za manželovou prací", nerada, spíš v pozici "sám rád nakonec musel uznat". Tedy situace hodně podobná té dětské, ony to neiniciují, benefit z dětského pohledu žádný a negativ spousta (změna komunity, ztráta společenských kontaktů, nutnost vytvářet si nové návyky).
 caira (Vojta1/03,Mates11/04) 


Re: dospělí se stěhují, děti jsou stěhovány 

(5.11.2008 7:34:05)
Mne rodice prestehovali v peti letech.
Do te doby jsme sdileli panelakovy 2+1 s babickou a dedou v Tachove. Stehovani do vetsiho bytu v radovem domku na vesnici (80km od TC) jsem vubec nabrala jako vyhru.
Orvala jsem to. Kamaradky jsem si nasla hned (radovych domku se zde vystavelo nekolik najednou, do vsech se nastehovali mlade rodiny s malymi detmi)
V pate tride jsem zazila prechod z malotridky na vetsi skolu, coz vubec neberu jako trauma. Prechod na gympl taky v pohode, na vysokou take a na kolej to taky slo.
Chci rict, ze nejhorsi zazitek pro mne bylo stehovani a zmena ve skolce. A do ted jezdim radeji do Tachova k babicce, nez na venkov k rodicum. A neni to rozhodne vztahen s babickou a maminkou, nasi k nam jezdi treb 2x tydne, jsme od sebe 15km. Ja jen nerada jezdim do toho prostredi. Kdyz jedu do Tachova a vidim zdalky mesto, uplne cela roztaju a jsem uplne namekko. Kdyz tam jdu se syny ven, vypravim jim, co kde bylo, kdyz sem byla mala a kam jsme tehdy chodili.
 katka+katka 
  • 

stěhování mi nijak zvlášť nevadilo 

(5.11.2008 7:41:08)
Stěhovali jsme se dvakrát, když jsem byla malá (6 let a 9 let). Problémy se začleněním do kolektivu v nové škole jsem neměla, asi i díky tomu že jsem dost společenský typ. Mě vždy před stěhováním zajímalo, zda s námi může jít i Čumáček (můj pes). Po ujištění rodičů, že Čumáček samozřejmě jde s námi, mi už stěhování bylo fuk.
Pak jsem se stěhovala do Prahy na kolej, pak na chvilku s manželem do podnájmu a pak do "vlastního" - to beru jako krásné stěhování
 nordica 
  • 

časté stěhování 

(5.11.2008 18:47:53)
Po vlastních zkušenostech bych řekla, že vše záleží na konkrétních dětech - jak dobře budou stěhování snášet. Já osobně jsem nerozdýchala ani to, když se rodiče přestěhovali v mých 20 letech (když už jsem jen dojížděla z koleje domů) ze Šumavy na Mělník. Naproti tomu můj syn se mezi 1. a 16.rokem stěhoval se mnou 6x, z toho 3x v cizí zemi a potom 3x zde. Nikdy neměl problém se školkou, školou, kamarády apod. Je ale pravda, že je extrémně společenský a vše bere jako výzvu. U dítěte jiného založení bych si asi na něco takového netroufla.
 Koralka 


Re: časté stěhování 

(5.11.2008 21:24:52)
Tak přemýšlím, kolikrát jsme se stěhovali my. Rodiče bydlí odvždycky navždycky v domku v malém městě. Já jsem z domku odešla do Prahy, tam bydlela na koleji a ty byly různé (celkem 3), mezitím jsem bydlela v bytě s přítelem. Pak jsem se vdala a bydlela u tchánovců, narodilo se dítě. S dcerou jsme se stěhovali celkem 6x. Když chodila do školky, tak jsme vydrželi na jednom místě, po nástupu do školy to bylo 4x. Školu měnila jenom jednou, pak už jsem ji radši vozila, i když to bylo přes půl Prahy. Teď už jezdí sama, má to půl hodiny MHD. Myslím, že jsme celkem adaptabilní, mě stěhování bavilo, vždycky jsme si zařídili byt podle situace, poznávali okolí, bylo to fajn. Akorát dcera v okolí bydliště nikoho nezná, má kamarádky prostě "dál". Nikdy mi neřekla že by jí stěhování vadilo. Školu by ale měnit nechtěla. Teď bydlíme ve svým, tak se nám dál stěhovat nechce, ale uvažuju, že by ještě nějaká změna k lepšímu mohla nastat. Takže další stěhování:-).Koralka
 Lizzie 


Re: časté stěhování 

(6.11.2008 8:24:50)
Myslím, že v tomhle mám tvou náturu - mě stěhování a přemisťování dosud pokaždé bavilo taky. Ani současné stanoviště neberu jako konečnou.
 Růžik 


Re: časté stěhování 

(3.10.2009 20:47:31)
mám čtyři děti a s nimijsem se stěhovala často ,nepřipadá my ,že by nějak extrémě trpěli ,nejvíce si myslím ,že změnu řešili úřednice na sociálním odboru ,je zajímavé ,že jsem řešila hlavně prostor pro děti ,co největší byt ,vždy jsme bydlili v jedno či dvoujpokojovém bytě s kuchynkou a až před půl rokem se my podařilo najít byt skoro 4 1 na vesnici ,jsme tu půl roku v ohromném bytě a zištuji že nás bude čekat stěhování do menšího bytečku ,ale ve velkém městě ,jsme všichni nějak ztraceni ,myslím si že stěhování lze zvládat v naprostý pohodě ,když vezmeme děti jako partáky celé akce ,podpoříte je v novém prostředí ,pomůžete jim najít příležitosti k seznámení ,a ne je vzít ssebou jak další krabici navíc ,a máte pravdu naše společnost je velmi citlivá k tématu časté stěhování i veškerým změnám
 Kamila B+ Honzík10/04 


taky jsme se stěhovali.... 

(6.11.2008 10:09:07)
v květnu jsme se stěhovali z měnšího bytu do většího,máme nyní 4 letého syna a chtěla jsem,aby měl stejnou školku,takže jsme hledali větší byt v okolí starého bydliště a měli jsme štěstí,školku jsme nechali stejnou,i když to máme teď dál,ale pořád se to dá zvládnout.Byt máme nově zrekonstruovanej,vše nové,jen dětský pokojík jsme nechali stejný a přesto synovi trvalo hodně dlouho než si zvyknul,v podstatě až teď se tu cítí doma,předtím se mě pořád ptal,kdy už půjdem domů nebo po návratu z dovolené brečel,že chce do "starýho bytu",bylo to náročný,ale i pro mě,změny taky nemám ráda a taky mi dlouho trvalo,než jsem se tu cítila doma,ono se to nezdá,ale je to velký stres pro všechny,i pro naší 12 letou fenku,která si nezvykla doteď:-( a strašně štěká,když je doma sama.Protože tu byl kravál,když se rekonstruovalo,tak se sousedy taky nic moc vztahy,jsou tu samý straousedlíci a náš "hlasitý"syn a štěkající pes k dobrým vztahům nepřidá.Pro mě to byla velká změna i tím,že v době,kdy jsme se stěhovali jsem krátce nastoupila po mateřské do práce,no nebylo to jednoduchý...12 let jsme bydleli v "bonbonku"kde jsme se všichni znali,prohodili vždycky pár slov,se sousedkama jsme si pravidelně "půjčovali"to co jsme zrovna zapoměli koupit(vajíčka,sůl,cibule...)a tady si neumim představit,že bych na někoho ze sousedů zazvonila:-(Až teď se tu cítím doma,jen to okolí mě mrzí
 Dana,dvě holky 
  • 

Re: taky jsme se stěhovali.... 

(6.11.2008 22:04:50)
Hm,zajímavý postřeh.Další důvod,proč se asi nebudeme stěhovat.Přesně-byt je malý,ale všichni se tu známe díky našim dětem,protože jsme společně trávili hodiny na hřišti.Děti se tu vlastně znají od narození.Pořád se to ve mě mele.Toužím po větším bytě a prostoru,ale zase se obávám,jak by děti změnu snášely.Jiní kamarádi,školka,škola...
 Kamila B+ Honzík10/04 


Re: taky jsme se stěhovali.... 

(7.11.2008 12:16:15)
Dano já se taky nechtěla stěhovat,ale potřebovali jsme další místnost kvůli podnikání,školku máme stejnou,takže to je v pohodě,pro prcka by to byl šok,kdybych ho dala do jiný školky a to tu teď máme jednu u baráku,ale nedala jsem ho tam a udělala dobře....jak jsem psala,po půl roce jsme si krom psa všichni zvykli,jen ty sousedi mě mrzí,na hřiště a ven chodíme tam,kde jsme byli zyvklí,ale chybí mi takový to klábosení před barákem se sousedkama,se všema jsme se znali,prostě pohoda...ale co se dá dělat,snad si to vybudujem časem i tady,zatim na nás všichni krom vyjímek koukají skrz prsty.Držím vám palce,ať vaše stěhování proběhne v pohodě a hlavně aby děti byly v pohodě
 Maki, dva kluci 
  • 

Stehovani do anglie 

(8.11.2008 1:30:44)
Mame dva kluky, 12 a 2 roky. Loni jsme se prestehovali do anglie.Podotykam ze i manzel je cech. Starsi syn, i kdyz vubec neumel anglicky, nastoupil do mistni skoly.Zacatky byly krusne pro nas vsechny, ale pro nej nejvic. Ja jsem s malickym doma a tomu je jedno kde je, hlavne kdyz je tam mama s tatou a braska. Ale starsi nastoupil do skoly, kde se nedokazal domluvit. Prvni mesice se nam vsem strasne styskalo. Bylo to vazne tezke. Dnes, po roce, se syn vyborne domluvi anglicky, ma tu sve pratele a kdyz jsem se ho ptala, jestli chce o velikonocich zaletet do cech, rekl ze je mu to jedno.
Az se jednou vratime, budou mluvit anglicky oba. Verim ze ten starsi se nebude bat pustit do sveta a neztrati se v nem.
 Myss 


Re: Stehovani do anglie 

(19.11.2008 19:49:28)
no,to muselo byt strasne,ja bych to nesla silene.Jit do nove skoly,navic se nedomluvim...Kloubouk dolu pred dvanctiletym chlapcem.Takhle nejak to asi mely deti pred revoluci,kdyz je rodice vyrvali ze znameho prostredi,vlastne jim ani dopredu nic nerekli,vsechno tu nechali a natvrvalo odjeli do ciziny,kde nemeli nic,snad azylovy dum,neumeli jazyk...Silene!!!To je psychicka smrt.
 Eva Burešová 
  • 

Re: Stehovani do anglie 

(8.7.2009 0:39:24)
Hezký den, chtěla bych se zeptat, jsme mladá rodina 3-letým synem a uvažujeme, že se na čas přestěhujeme do Anglie. Potřebovala bych vědět jak je to tam s prací a ubytováním, popř. co je potřeba za formuláře, kdybychom tam chtěli pracovat. Předem moc děuji za odpověď Eva
 Lucie + 2 
  • 

Stěhování 

(10.11.2008 18:51:35)
Já sama jsem se v životě stěhovala několikrát - poprvé po 1. třídě asi o 200 km, nepamatuju si, že by mi to přineslo něco negativního. Podruhé a potřetí už jako dospělá od rodičů a později za manželem, tentokrát o dalších 300 km od rodného města. Během dvou měsíců mě čeká další stěhování. Rozdíl je v tom, že teď se mnou půjde syn a přesun bude "až" na Slovensko, což znamená v překladu opět dalších cca 180 km východním směrem. Vzhledem k tomu, že stěhovat se budu hlavně kvůli synovi a vhodné škole, kterou u nás nemůžeme najít, doufám, že celý přesun budu hodnotit spíš pozitivně. Syn tady u nás jako mimořádně nadané dítě stejně nemá moc kamarádů, do kolektivu nezapadá a jako "mimoň" vypadá už několik let. Na Slovensku mají s těmito dětmi podstatně více zkušeností a mají spec. třídy. Syn celou situaci okomentoval slovy: dobrý, tam budou stejný děti jako já. Je mu devět. Víc jsem na rozpacích z toho, že manžel s mladší dcerou (7) zůstane tady a my za nimi budeme jezdit jenom na víkendy. Manžel tu má svoji firmu a zaměstnance, stěhovat se v žádném případě nebude. Dcera je velký introvert, nejistá citlivka, která špatně snáší jakékoliv vybočení z denních rituálů. Jak by přežila stěhování do jiné země, si vůbec nedovedu představit.
 Myss 


Re: Stěhování 

(19.11.2008 19:53:21)
a jak bude fungovat rodina?To je taky desna situace,my jsme doma na sebe tak vazani,ze chodime vsude spolu,cela rodina,krome zamestnani,ktere jen pretrpime,abychom mohli byt zase spolu.Milujeme vzajemnost,i kdyz jsme treba doma kazdy v jinem koute,ale vime,ze jsme tam a jsme tak nesmirne stastni.Vase situace je opravdu velmi velmi tezka,my bychom sli ale jedine vsichni nebo nikdo.
 margaritah 


zatahnout deti do vybavovani 

(3.10.2010 12:50:30)
Mela jsem hruzu, jak prijme nas upjaty triletak stehovani,jakakoli zmena pro nej byla neprijemna (na jogurt musi byt ta oranzova lzicka,ale na polivku ta modra!). Ale ukazovali jsme mu fotky,jak v novem byte malujeme barevne steny,snazili jsme se ho vtahnout do naseho nadseni, i kdyz teda casu moc nebylo (porad jsme v kazde vterine resili tisice veci-dlazbu,obklady,podlahy,kuchyn,skrine,zaluzie,plotk zahradce....).Prekvapive vse dopadlo skvele,nadseny,ze ma pokoj jen pro sebe a bracha mu tam nepoleze,vic prostoru,navic zahradka...Proste povedlo se. UF.
 berunka199 


mám z toho strach 

(5.10.2010 13:22:12)
My se budeme stěhovat za týden a mám z toho docela strach. Máme dvě holčičky 2 a 3 roky. Myslím, že ta mladší to ještě vezme v pohodě, bude ráda, že má pokoj se starší ségrou, ale ta starší spinká s babičkou a s dědečkem a teď už tam ani jeden s ní nebudou.
Taky nevím, jak to bude s usínáním. Tady jsou zvyklé usínat samy, jen obvyklý rituál a odcházím, ale v novém mi to asi neprojde.
Poraďte mi, prosím, mám tam s nima několik nocí usínat, nezvyknou si na to a nebudou to vyžadovat už pořád? Fakt nevím, co mám dělat. Nechci jim to tam nějak hned na začátku zprotivit:-(.

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.