| katka+katka | •
 |
(21.5.2008 9:35:33)
Myslím, že indiánská kultura je od naší hodně vzdálená, takže porovnávat se nedá až tak jednoduše. Docela mi to připomělo asi rok starý článek na idnes.cz, že indiánské ženy rodí naprosto bez problémů, protože mají výborně zvládnutou techniku dýchání. Je to možné, na druhou stranu už tam nebyla zmínka o tom, že indiánské ženy mnohdy pracují manuálně víc jak 8 hodin denně, čili narozdíl od naší civilizace nesedí před počítačem
Navíc každé dítě je jiné, neexistuje univerzální recept na to, jak dítě vychovávat.
Autorka dává naději, nám nerozumným matkám, že všechno se dá dohnat - tak tahle věta mě docela nadzvihla. Každá matka, která to nedělá tak jako autorka oné knihy, je nerozumná.
Každý by měl dělat to, co považuje za nejlepší, ale to pro každého znamená něco trochu jiného. Já jsem dceru dávala jen do postýlky u nás nespala, nechtěla jsem to ani já ani manžel, ale chápu, že jsou rodiny, kde to mají naopak.
|
| Jíťa | •
|
(21.5.2008 10:15:13)
S tím souhlasím. Každé dítě je jiné, ale většina umí velmi brzy dávat své potřeby najevo. Kdyby matky tolik nestudovaly různé příručky a návody, jak vlastně ty děti vychovávat a spolehly se trošku víc na svou intuici, možná by už u velmi malého miminka poznaly, že říká: "mámo, já chci pochovat." Alespoň já to na svém miminku poznám zhruba od 3-4 měsíců. Stejne jako poznám, že má hlad nebo žízeň, že ho bolí zoubky, že se nudí, nebo že je unavený...
Řídím se tím, co mi mimísek říká (právě má 10 měs.), nesleduju hodiny, jestli už je čas k jídlu, nebo by měl spát. V noci spí podle potřeby - většinou sám ve své postýlce, ale když je potřeba vezmu ho i k nám. Jediné co nedokáže je usnout sám v postýlce. Když je unavený, vezmu ho do náruče a tiše na něj mluvím - do 10ti minut většinou spí jako špalek a neprobudí se ani při pokládání do postýlky.
Kojení - to by bylo snad na extra článek, laktační krize přicházely každých 8 týdnů, kdyby přijal flašku, tak už jsem ho dávno odstavila, protože ta bezmoc nad hlady řvoucím uzlíčkem byla šílená. V 9 měsících se mimísek docela sám odstavil, když začal zaspávat večerní kojení a do toho přišla jedna z laktačních krizí. Možná bychom překonali i tuto, ale udržovat si laktaci kvůli 1/4 litru mlíka denně mi přišlo zbytečné. Je zajímavé, že v tu chvíli vzal flašku bez problémů na milost.
V šátku jsem ho nikdy nenosila, asi by mi odešly záda. Od narození jsem ho měla v kočárku vedle sebe, takže taky mohl sledovat veškeré dění a hlavně mě. Když potřeboval pochovat, sedla jsem si s ním do křesla - práce sice stála, ale když se to vezme, kromě vaření nebylo nic, co by nemohlo počkat třebas i pár dní.
Myslím, že příručky je třeba brát s rezervou. Těch pár, co mi přišlo do ruky si tak protiřečí, že se podle nich stejně řídit nedá.
|
| katka+katka | •
|
(21.5.2008 10:20:43)
Jo, jo znám - já si v těhu koupila dvě knížky, jenže obě si odporovaly, co v jedné doporučovali v druhé zavrhovali, koupila jsem třetí a zavrhovala to, co bylo psáno v prvních dvou Smířila jsem se s tím, že dítě není automatická pračka - zmáčknu knoflík a jede ten a ten program, ale spíš jsem se koukala po okolí a vycházela z toho, co ano a co tedy rozhodně ne, příp. jak se vyhnout problémům.
Jinak velice jednoduše lze rozlišovat pláč miminka (nebo aspoň u Katky), rozdíl mezi pláčem typu "něco se děje" a pláčem typu "jen se nudím, nebo dneska nemám náladu" byl enormní
|
| Simča | •
|
(21.5.2008 11:19:41)
Souhlasím s tebou, Katko.Tak jako jsme my jako mámy každá jiná,tak jiné jsou i naše děti.Já bych s miminkem v posteli nemohla spát, mám tak citlivé spaní, že bych při každém zakňourání miminka ze spánku byla vzhůru hodinu i více, než bych zase usnula.A takhle nevyspaná bych při třech dětech fakt fungovat nemohla.Proto jsme děti měli velice brzy ve svých pokojíčcích a spokojeni jsme všichni.A mateřská intuice-ta u mne a myslím si u většiny maminek funguje na 100%(nebo by alespon měla).Přesně poznám,kdy je miminku smutno,kdy se nudí,kdy ho něco bolí,kdy si chce hrát nebo kdy mě chce jenom trošku "vydírat".A podle toho se zachovám.Ano, univerzální rada NEEXISTUJE,už proto,že naše děti fakt nejsou domácí spotřebiče)
|
|
|
| Lusika | •
|
(21.5.2008 13:02:37)
Ahoj,
knihy je dle mého potřeba brát jako možnou inspiraci - ne jako návod.
Někdy je i příjemné si potvrdit svůj názor, obzvlásť když mladá maminka čelí např. radám babiček.
Lusika
|
|
| Lenka, Daniel 9měsíců | •
|
(21.5.2008 14:12:41)
naprosto s tebou souhlasím! Některé matky až moc studují příručky. Přitom stačí tak málo. Začít vnímat své dítě. Každé dítě je jiné, každé se vyvíjí jinak, potřebuje něco jiného. Příručka jen o tom: "šest měsících by měl umět, v osmi potřebuje". Nesmíme vnímat děti jen tak, že každé 3h je potřeba nakojit, vyměnit plínku a hrát si s ním. A když začne brečet, pak začít "hledat" v příručce, proč asi. Podle toho co se dozvídám, to tak bohužel ve většině případů je. S Danikem cvičíme od 3měsíců Vojtovku. Nejdříve jsem na to nadávala, teď jsem za to "vděčná". Myslím si, že i ta mi pomohla mnohem víc se se synem "zblížit". Snad mi rozumíte.
Kojila jsem každé 2-3h a ne, když si dítě řeklo i po 15min., pak už to totiž dělají z rozmaru a ne z hladu. A spaní? Od narození spí ve své postýlce. Ano, byly chvíle, kdy jsem ho uspala u sebe v posteli, ale celou noc, to ne. A nemám pocit, že bychom ho o něco ošidili. Směje se, blbneme, je to prostě spokojené dítko.
Ale nechci tak kritizovat výchovu matek, které to dělají jinak. Prostě každý ať si to dělá jak uzná za vhodné.Pokud jí ke spokojenosti pomůže příručka, proč ne. Vždyť co může být důležitějšího než spokojená matka a dítě ...a samozřejmě otec.
|
| MSteflova | 
|
(21.5.2008 14:24:59)
Lenko, a odkud jsi brala informace ty, když ne z příruček? Třeba to, že dítě nemůže mít hlad dříve jak po 2-3 hodinách(?). Já dceru kojila do minulého týdne, v červenci jí budou 2. Jako maličká pomalu přibírala a ejhle - častým kojením se to spravilo. Takže hlad mít nejen mohla, ale rozhodně i měla.
A v posteli spí s námi ještě teď, ve své postýlce spala asi 10x. Byli jsme teď s přítelem 3 noci pryč, hlídala babička a jak mi to tulení chybělo
|
| Lenka, Daniel 9měsíců | •
|
(21.5.2008 19:56:31)
chodila jsem na těhotenský kurz. Dostali jsme všeobecné informace. To víš, že jsem si ze začátku taky něco přečetla, ale pak jsem pochopila, že skutečnost je jiná . Aspoň u nás to tak bylo.
Lassie, ty jsi kojila tak dlouho? Tak to závidím. Mně mlíčko došlo asi před 3týdny. A to jsem ho ze začátku měla, že bych ho mohla prodávat . I když, dát si teď sklenku vína "bez výčitek" bylo taky fajn.
Jojo, být 3noci pryč, tak to bych se taky tulila . I po jedné .
|
| MSteflova |
|
(21.5.2008 20:22:26)
Lenko, poslední asi 4 měsíce už jsem kojila jen tak na dobrou noc, odstavení proběhlo v klidu. Odjeli jsme si s přítelem na prodloužený víkend do Londýna a teď čteme místo kojení z nových knížek
Příručky jsem také dost omezila, ale rady zde mě často inspirují. I když všeho moc škodí, někdy se prostředí, kde se mluví o miminech a plenách úmyslně vyhýbám ;-)
|
| Lenka, Daniel 9měsíců | •
|
(22.5.2008 15:10:17)
Jojo, já to myslela spíš tak, že nic se nemá přehánět. Když uvedu příklad, tak moje kamarádka příručkama vysloveně žije. Sleduje např., co by ten její klouček už měl a když to neumí, tak je z toho celá špatná. Žije tím až moc. Jak říká manžel, některé už mají místo mozku mléko . Mít přehled, ano, ale nepřehánět .
No, tak takový výlet bych si taky nechala líbit .
|
|
|
|
|
|
| Bumbi&05,08,10 | 
|
(21.5.2008 21:15:37)
Jíťo - jen k šátku a zádům. Mě se po porodu zhroutila páteř, defacto z porodnice jsem jela na neurologii a odcházela s korzetem. Bez šátku bych svoje dítě vůbec nemohla chovat - nošení v šátku mi schválila i neuroložka, váha dítěte se totiž rovnoměrně rozloží na celá záda a nezatěžují se jednostranně, jako když nosíš dítě jen na rukách (moje dítě se narodilo 4 kg a v 6 týdnech mělo 6 kg, žádný drobek. Já mám 50 kg a 160 cm).
Je to jen o znalostech fyziologie tvojí vlastní a schopnosti uvázat dítě pevně na svoje tělo tak, aby zatížení zad nosiče bylo co nejmenší (každopádně je menší, než při nošení dítěte jen v ruce).
Tlačit kočárek pro mě bylo první 3 měsíce velmi bolavé - nebyla jsem schopna držet ruce natažené dopředu a tlačit rukověť... šátek byl vysobozením.
Má záda jsou mi vděčná, myslím, protože teď při dalším těhotenství mě vůbec nebolí, nemusím chodit na rehabilitace, prostě jsem je posílila nošením prvního dítka natolik, že teď zvládám v pohodě i těhotenství (což jsem u prvního nezvládla, bolesti zad jsem měla cca od 20 tt).
|
|
|
| mellie | 
|
(21.5.2008 10:16:00)
Souhlasím s Katkou, každé dítě je jiné. Taky mi moc vadí články, které ukazují "jedinou správnou cestu", která se autorce osvědčila a která se pak nutně musí osvědčit všem okolo. Moje dítě jsem nosila na rukách do úmoru první tři měsíce a stejně pořád, třeba 6 hodin v kuse, brečelo a nespalo. Pak se to nějak zlomilo a od té doby je Barunka dokonalá holčička. Ale co jsem si vyslechla rad o tom jak co dělat a co nedělat, zejména od maminek, co měly spokojené a klidné děti... Od těch dob jsem na podobná paušalizování alergická.
V pořadu Baby Human (šlo to večer v pátek na ČT2 tak před rokem a půl, tři díly o vývoji dětí) říkali i dokazovali, a já tomu věřím, že děti se rodí s nějakou povahou. Některé je prostě klidné, jiné je drak. Tuhle povahu pak mají po zbytek života. A rodiče mají jen velmi malou možnost to ovlivnit. Takže některému miminku může vyhovovat klidně ležet v postýlce, jiné se musí nosit...
|
| Áňa + 2 | 
|
(21.5.2008 12:05:15)
Každé dítě chce něco jiného. Já jsem dceru po narození nosila kromě spaní téměř neustále (ne podle příruček, ale protože jsem sama chtěla). Všichni mi taky říkali, že bude rozmazlená a bude se chtít stále chovat. Po pár týdnech mi dala sama najevo, že je radši, když má prostor a chovat se moc nechce. Chce, abych byla u ní, ale je radši v postýlce, na zemi nebo v kočárku. Taky moc nebyla ráda v autosedačce. A když se chtěla chovat, tak v takových polohách, kdy mohla hýbat rukama a nohama, jak sama chtěla. Teď je starší, ale stále se nechce moc mazlit a chová se jen v cizím prostředí. Jinak chce, abychom si s ní hráli a povídaly, ale musí mít ten prostor kolem sebe. A spí taky radši sama.
Jedna známá zase říkala, že když bude dítě chovat, tak si ho rozmazlí a zakazovala to i manželovi, když přišel z práce. Tak to je podle mě úplná kravina!
|
| Áňa + 2 |
|
(21.5.2008 12:08:01)
Pardon - "povídali"
|
|
|
|
| mellie |
|
(21.5.2008 10:16:01)
Souhlasím s Katkou, každé dítě je jiné. Taky mi moc vadí články, které ukazují "jedinou správnou cestu", která se autorce osvědčila a která se pak nutně musí osvědčit všem okolo. Moje dítě jsem nosila na rukách do úmoru první tři měsíce a stejně pořád, třeba 6 hodin v kuse, brečelo a nespalo. Pak se to nějak zlomilo a od té doby je Barunka dokonalá holčička. Ale co jsem si vyslechla rad o tom jak co dělat a co nedělat, zejména od maminek, co měly spokojené a klidné děti... Od těch dob jsem na podobná paušalizování alergická.
V pořadu Baby Human (šlo to večer v pátek na ČT2 tak před rokem a půl, tři díly o vývoji dětí) říkali i dokazovali, a já tomu věřím, že děti se rodí s nějakou povahou. Některé je prostě klidné, jiné je drak. Tuhle povahu pak mají po zbytek života. A rodiče mají jen velmi malou možnost to ovlivnit. Takže některému miminku může vyhovovat klidně ležet v postýlce, jiné se musí nosit...
|
|
| Petra Neomi | •
|
(22.5.2008 0:19:35)
Obávám se, že spousta současných indiánských žen nerodí bez problémů a jejich děti také nejsou bezproblémové. Indiánská populace má dnes problém s alkoholismem, nadváhou, domácím násilím... Každá teorie je hezká, praxe nikdy není ideální.
|
| RONJA, DCERA LOUPEŽNÍKA | 
|
(13.4.2016 3:48:22)
Kniha je o Jihoamerických indiánech a tam to leckde funguje dodnes tak, jakje to popisováno.
|
|
|
| bara, vašík 1 rok | •
|
(22.5.2008 9:24:11)
souhlasím s tím, že každé dítě je jiné. Náš syn se mnou spal v postely celou noc jen 4 týdny a to ještě kvůli mě, že jsem se o něj bála, pak jsme se přestěhovali do pokojíčka, kde já spala na válendě a syn v postýlce, kojila jsem sice, ale měla jsem to štěstí, že syn od začátku spal v kuse od osmi do dvou, pak jsem si ho vzala k sobě a spali jsme spolu. Od čtyř měsíců jsem zž nekojila tak jsem se přestěhovala do ložnice. Syn spal sám, pokojík má hned vedle a v paneláku je vše slyšet a musím říct, že jeho spaní se ještě zlepšilo. Od malička vstává brzy, a když jsem s ním byla v pokoji či jsme to naivně zkoušeli si ho brát do postele že by snad ještě usnul, tak opak byl pravdou, jakmile nás zblejskne tak to je signál pro to, že se spát nebude, takže na návštěvě, kde spíme v jednom pokoji, vždy vstáváme v půl páté, v pět a opravdu nic nepomáhá, když ho vezmeme k sobě a děláme, jako že se bude ještě spinkat, tak začne teror- prsty do nosu, do ucha poplácávání, apod., dokud to nevzdáme a jeden z nás nevstane. Takže pokud spí syn sám v pokoji, a probudí se, dokáže si v postýlce spokojeně broukat a hrát s muchlínama (jeho plyšáci) ještě minimálně hodinu, ale většinou i déle a my si krásně přispíme. A to je opravdu obletované dítě, první vnouče z obou stran, stále mazlené od malička s námi trávil všechen čas na lehátku, právě tam, kde jsme byli a odvíjel se rodiný život. v postýlce přes den opravdu nebyl ani chvilenku, ale odjakživa usínal sám a v postýlce po vždy stejném rituálu ve stejný čas a mám pocit, že se na to těší. A teď jsme nastolili i odpolední spaní v posýlce a musím říct, že není problém. Vyhovuje mi to takhle, máme s manželem čas na sebe a vašík má svůj čas na to naučit se a užít si to být sám a myslím, že všem nám to vyhovuje, je to velmi společenské usměvavé dítě, které brečí jen když se opravdu něco děje a to s manželem vždy zasáhneme. Miluji svého syna a jsem ochotná pro něj udělat i nemožné, ale ne na úkor sama sebe, nemyslím si, že by to bylo prospěšné. Přitom opravdu obdivuju matky, které jsou schopné přes tuto hranici jít, já toho nejsem schopna a přes to si nemyslím, žemám své dítě méně ráda. Každý jak jemu to vyhovuje, co je fajn pro mě nemusí být pro toho druhého, naprosto to uznávám a snažím se nesoudit, i přesto, že mám jiný styl a názor.
|
| Pampela |
|
(29.5.2008 12:54:53)
Mám tři děti, první syn byl klidný, ale občas jsem ho také nechala samotného "vybrečet", čehož dneska lituju. Druhý syn byl ještě klidnější, a já už jsem se víc spoléhala na svou intuici. Oba spali v postýlce naprosto pravidelně a bez problémů. Třetí dítě, dcera, spí doteď s námi v posteli (byly jí dva roky), od narození byla spíš plačtivá a do roka jsem ji nosila v šátku - protože to prostě potřebovala. Je fakt, že mám zhuntovaná záda, ale ona to prostě potřebovala, tak jak to šlo, vyhověla jsem jí. Takže souhlasím s tím, že každé dítě je jiné a má jiné potřeby, ale taky s tím, že když tu potřebu mazlení má, je důležité ji uspokojit. Řídit se intuicí (kterou naše civilizace poněkud ztrácí, oproti např.indiánským ženám - těm, které nejsou civilizací ještě dotčené) a potřebami dítěte. A vždycky vědět, že důležitější je to, co vložíme do jeho psychiky, vývoje..., než kmitání kolem domácnosti. Jednou každé dítě vyroste a pak budeme mít na domácnost a podobné zbytečnosti času až až, a to, co jsme do dítěte vložili, se neztratí... 
|
|
|
| Romana, 2 děti | •
|
(22.5.2008 9:57:32)
Já si myslím, že tuším jak to autorka myslela. Já jsem to totiž měla stejně jako ona. Jde o to, že u prvního (pokud je to zrovna mazel a nechce být sám). Tvojí holčičce to zrovna třeba vyhovovalo, tak jsi to tak nepocítila, ale když je tedy dítě takové, že chce být strašně u mámy a má tu smůlu, že je první a maminka má načteno mnoho civilizovaných mouder a dá na všechny rady, které říkají nechat dítě vyplakat, nenechat ho spát s rodiči v posteli, dodržovat odstupy mezi kojením, budit na kojení po určitých intervalech, tak se může stát, že ve víře, že všechno děláte dobře opravdu necháte toho vašeho prďouska vlastně dost trpět. Mám už děti větší 8 a 6. U prní (holčičky) jsem se urputně snažila dodržovat vše, co je správné a výsledek bylo naprosto nešťastné a uplakané malé dítě (to jsem si ale uvědomila až zpětně - že já nejsem ve stresu, že dítě pořád pláče, nýbrž dítě je ve stresu ze mě a mého věčného sledování hodinek, kdy už má mít kojení, kdy by už měla jít spát, kdy bychom si měli miminkovsky hrát apod.-nedokázala sama dlouho usnout, když už konečně usnula, tak už byl zase pomalu čas na kojení, tak jsem jí budila - jak "blbec" , no a u syna o 2 roky později jsem nechala všemu naprosto volný průběh. Kojil se kdy chtěl, spal kdy chtěl, žádný režim jsme mu netvořili, utvořil si ho postupem času sám a byl naprosto klidný a v pohodě a my tudíž taky. Dodnes mám výčitky, že dcerka fungovala vlastně jako takový pokusný králík, ale doufám, že jsem si vše uvědomila ještě dostatečně brzy a "netrápila" jsem jí až tak strašně dlouho. Ani sama zpětně nevím, proč jsem se tak hrozně urputně držela těch všech rad, které stejně nefungovaly. Moje rada zní, nebát se, že Vás dítě bude zneužívat, když se s ním budete hodně mazlit a budete ho brát k sobě do postele, že bude rozmazlené, když mu budete jako miminku dělat co mu na očích vidíte. Nám se vyplatilo podřídit se v začátku potřebám miminka a dneska jsou snad (obě) děti vyrovnané a vychované a žádné problémy s nimi nemáme. Určitě nejsou rozmazlené. Jen dcerka je o trochu větší nervák, než syn, ale za to si můžu sama. Jsem přesvědčená, že to je právě proto, že jako miminko jsem jí mnohdy nechala samotnou plakat v postýlce v přesvědčení, že tak se to má.
|
|
| Chana |
|
(22.5.2008 16:29:50)
Naprostý souhlas!
|
|
| psmirka | 
|
(1.6.2008 19:31:47)
Když se mojí sestře narodila holčička pořád jen plakala neusnula jinak než v nářučí maminky nebo babičky. Do dnes jsou jí 3 roku chodí spávat s babičkou nebo maminkou. Já jsem z toho měla obavy že u nás to bude to samé a nechtěla jsem takto dopadnout - ne že bych se nechtěla s miminem pomazlit, ale 3 hodiny spánku po obědě si nemůžu dovolit. Náš Pavlík od porodu se najedl na 2 hodinky usnul zase se napapal a tak pořád dokola. Dokonce jsem zvládla celé vánoční pečení sama a to měl 4 týdny. S postupem času se mění samozřejmě potřeba spánku a bdění, rádi se mazlíme (osobně bych to nevydržela aspoň jednou za 5 minut ho opusinkovat a poňuchlat), ale spává sám v postýlce usíná v celku bez problémů jak dopoledne, po obědě i večer. Je to pěkný pohodář prakticky celý den nezaplače - to už musí být něco moc naléhavého.
A sestra - ta tiše závidí. Já se jen bojím že u druhý potomek nás pěkně vyvede z míry, protože u každého je to jinak. 
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)