| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Co je to "domácí násilí"?

 Celkem 54 názorů.
 kveta19 


Domácí násilí 

(14.11.2007 9:32:06)
Ano,mela jsem tu cest se s tim setkat v byvalem manzelstvi.Nastesti bezdetnem.
Manzel byl o 16 let starsi.Jednou jsem na nej musela zavolat policii.
Prijeli,ovsem on mel "zname vsude",tak ze me udelal hysterku.Co nasledovalo,po jejich kvapnem odjezdu si radsi necham pro sebe.
Dodnes mi manzelova rodina(byvaleho) nemuze odpustit,ze jsem ho chudacka opustila a on z toho chtel spachat sebevrazdu.
 Dara 
  • 

Re: Domácí násilí 

(14.11.2007 9:55:24)
Moje máma si v poslední době hodně nenápadně a jakoby mezi řečí stěžuje na to, že jí můj táta fyzicky napadal nebo napadá. Matka je bohužel kvartální alkoholička, neví si s alkoholem rady, neumí s tím přestat, během života byla několikrát na ambulantní léčbě, ale vydržela bez alkoholu vždy jen maximálně pár měsíců. Vím, jak se chová, pokud je na mol, je to nápor na nervy pro všechny v jejím okolí.
Celkem si dovedu představit, že tátovi ruply nervy a bohužel jí asi fyzicky napadl, možná se to opakovalo nebo opakuje. Nevím si s tím rady, jeho odsuzuju za to násilí (není to typický násilník, nás děti nikdy nebil a během mého života s rodiči taky žádné násilí z jeho strany na mámě páchané neylo) a mámin alkoholismus deptá celou rodinu. Vždy několik týdnů nepije vůbec, je vzorná matka a manželka, potom se jí něco převrátí v hlavě a změní se v nechutnou, nonstop opilou stvůru, která je nebezpečná sobě i ostatním. Léčit se odmítá, že to nepotřebuje.
Pokud ji otec bije, je to všechno začarovanej kruh. Vůbec si neumím představit, že bych se o tom s tátou měla bavit, nevím, co mám dělat, jak jim pomoci. Rozhodně to nechci nechat být a dělat jako že nic. Mí rodiče jsou vlastně oba dva vzájemně obětmi domácího násilí, i agresory. Je to fakt smutné, když člověk vidí, jak jeho rodiče k stáru dopadli. V době mého dětství a dospívání nic takového doma nebylo.
 Ester 
  • 

Re: Domácí násilí 

(14.11.2007 12:28:30)
Milá Daro, určitě neváhej a obrať se na nějakého odborníka. Když se Ti nebude líbit, co Ti radí jeden, neobávej se hledat jiného... Hodně sil. Ester
 Džejn 
  • 

Re: Domácí násilí 

(14.11.2007 12:36:47)
Daro - přesně co popisuješ byli mí rodiče, bohužel v mém dětství. Takže se to odehrávalo tak, že matka se opila, otec ji ztřískal, pár týdnů byl klid a bylo to znovu. Po 18 letém manželství se rozvedli, to už měl otec novou přítelkyni a s ní dvouleté dítě. Po dlouhém a hrozném rozvodu s mou matkou si ji vzal, už jsou spolu nějakých 25 let. V životě na ni nesáhl a i když se rozhodně u nich nedá mluvit o žádné idylce, tak spolu žijí spokojeně. Po celou dobu po rozvodu se o nás vzorně staral, hradil všechny vyšší náklady (třeba papuče do školy - na ty matce nějak "nezbývalo"), po narození našich dětí je jim tím nejvzornějším dědou na světě.

Matka od rozvodu vystřídala několik partnerů, ale se žádným to nemělo výrazně dlouhého trvání. Pije dodnes a proto se s ní já ani moje rodina už několik let vůbec nestýkáme. V době, kdy měla "picí" období (cca 20 dní v měsíci) nám hodně ubližovala, vyčítala, vyhrožovala, nadávala - a tak jsem to pro klid mých dětí utla.

Jako dítě jsem nenáviděla otce, že matku mlátil a že si našel novou ženu, dnes už to vidím jinak, kdybych byla na jeho místě, tak jsem ji snad tenkrát zabila... Takže, už ho chápu.

Tvou situaci ti nezávidím, ani si nemyslím, že bys ji měla moc nějak řešit. Matka se léčit nechce a otec na to prostě reaguje po svém. Kdyby se chtěli rozvést, tak je v tom podpoř. Hodně štěstí....
 miroslav 
  • 

Re: Domácí násilí 

(15.11.2007 12:02:01)
facka
 Simona 
  • 

Re: Domácí násilí 

(20.11.2007 10:27:35)
Právě jsem dočetla knihu : ,,...a muž ti vládnout bude", kterou napsala Milena Tomešová a která popisuje fiktivní příběh domácího násilí.Autorka čerpala ze skutečných příběhů týraných žen.
Musím po pravdě říct, že ta kniha je tak pravdivá.Postava Gabriela popisuje svůj život, formou deníku se svěřuje s tím, jaké bylo její dětství, seznámení s manželem-tyranem, píše o svých dětech, o vztahu se svojí matkou, setrou a přítelkyní Kateřinou.
Ten příběh je tak podobný tomu mé mamky.Jen s tím rozdílem, že ona našla tu sílu, když jsme byl se sestrou dospělé, že se s tím ,,magorem" rozvedla a odešla do podnájmu.A najednoun je úplně jiná.Veselejší,šťastnější....narozdíl od Gabriely, která ten boj vzdala...:-(
Příběh se odehrává na na přelomu 80.a90.let.....

Někdo se tu ptal, proč ta nebo ona něco neudělala, proč neodešla.Protože prostě některé ženy tu sílu nenajdou.Nemají odvahu, nemají zázemí, nemají sílu odolávat a odolat, ukázat MU, že se nebojí.Radějí trpí, stydí se za danou situaci.A v době, kdy jsem vyrůstala já 70.-80.léta nebyly ani pořádné možnosti, osvěta, zákony....policajti se tvářili nevěřícně, azylové domy byly utopie....sousedi a všichni měli zavřené oči a zašpuntované uši.

Dnes je přeci jen více možností se bránit, najít pomoc.

Rozhodně z pohledu ,,dítěte" z rodiny, kde matka byla napadána despotickým,opilcem vím, že ne vždy je lehké pro ženu odejít, bránit se.

Jsem ráda, že mamka nakonec po těch letech po boku ,,magora" od něj odešla.Jsem ráda, že to není můj vlastní otec a jsem ráda, že to na mě nezanechalo žádné následky.
Můj manžel je jeho pravý opak.Naštěstí.
Přeji takové štěstí všem ženám!!!
 Helena 
  • 

Re: Domácí násilí 

(26.10.2008 19:27:55)
No taky jsem tu knizku nedavno docetla.A musim rict,ze az tedka si poradne uvedomuju jak to v nekterych rodinách chodí.Ono chce asi hodne síli se agresorovi vzepřít,ale spíš mě zaráží,že když tuhle silu v sobě oběť najde,tak bohužel žijeme v takovem statě,kde Vam moc nepomuzou a pokud nemate vysoke postaveni tak dokonce ani neveri.Uz kvuli ostatnim moc doufam,ze se ty podminky co nejrychleji zmeni.Snad zakon z roku 2007 je tim prvnim krokem ke spokojenym rodinám.
 suzann 
  • 

"jen facka" 

(14.11.2007 13:06:15)
můj manžel se mi svěřil, že jeho bývalé přítelkyně "to od něj schytaly".. (myslím že ne nijak intenzivně, spíš taková ta první facka) Teď jsme spolu malinko přes rok a on říká, že manželství člověka nutí se víc ovládat (plus že ho změnil Bůh - jsme oba věřící). Takže zatím je v klidu. Naštěstí.
 Míša 
  • 

Re: "jen facka" 

(14.11.2007 13:52:17)
Jak se zachovat, když ti dá manžel obrovskou facku? Před dítětem. Už se to neopakovalo, ale vím, že kdybych se při hádce nebo v konkrétní krizové situaci (je třeba vyšťavenej z práce) včas nestáhla, dokázal by se zase tak rozparádit že by to nejspíš opakoval? Uź ho znám, takže dokážu odhadnou kdy je to tak akorát. Jinak nikdy, ani na mě, ani na dítě ruku nevztáhl. Jen tehdy jednou jedinkrát. Nebyl ani opilej, ani zfetovanej. Prostě se to stalo. Už s tím žiju skoro dva roky, ale stále se mi to vrací. Co dál? Jinak je vše OK. Jen tohle tu pořád visí ve vzduchu. Poraďte.
 Pavla, 4 děti 
  • 

Re: "jen facka" 

(14.11.2007 14:14:33)
To, o čem mluvíte, je flash back, který asi sama nevyřešíte, doporučuji vám psychoterapii, nejlépe se ženou. Pokud si tento problém nevyřešíte, může přejít v posttraumatickou krizi a somatické potíže nebo chronické onemocnění. Nebojte se psychoterapie, váš problém je normální a dá se řešit. Přeji uzdravení vašeho vztahu. Pavla
 Džejn 
  • 

Re: "jen facka" 

(14.11.2007 14:16:43)
Já nevím, asi záleží na důvodu té facky. Jestli to bylo např. za špatně vyžehlenou košili, tak bych to asi nerozdýchala. Pokud tě nachytal se sousedem v posteli, tak bych hezky mlčela a facku velmi rychle odpustila a nikdy už nepřipomínala....
Ale je to jen teorie, na mě manžel nikdy ruku nevztáhl....
 suzann 
  • 

Re: "jen facka" 

(14.11.2007 14:36:00)
no že by to bylo kvůli sousedovi, to se mi z příspěvku nezdá ani náhodou...
Ten můj chlap je taky takovej lehce vytočitelnej. Když bylo "nejhůř" (situace se tak vyhrotila, že sem nějakou tu facku skoro čekala... znáte ten pocit) naštěstí zůstalo jen u slov ("Mám tě plný zuby"... řekl to tak, jako že se jde okamžitě rozvíst, asi dva měsíce po svatbě... bylo mi strašně). Ale mám pocit, že od tý doby jsme se i tak nějak sžili spolu... a už nenastávají takové ty vyloženě krizové situace, kdy jak jsem říkala skoro mám pocit, že facka bude...
 Míša 
  • 

Re: "jen facka" 

(14.11.2007 17:03:30)
0ne nebylo to ani za nevyžehlenou košili, ani za souseda :-), prostě byl vynervovanej z práce, natlakovanej jak papiňák, já taky byla rozjetá a stačila volovina, vcelku standartní výměna názorů, a nějak nastal výbuch.
 Gábík 


Re: "jen facka" 

(18.11.2007 14:22:20)
taky se mi bohužel stalo že mi manžel pěkně vrazil,ale jen jednou už se to sice neopakovalo,ale řekla bych že tedˇje to horší většinou je na mě zlý jen když je opilý jinak si na mě nedovolí a to je tedˇ skoro pořád.On pracuje a já jsem doma s 5letým synem,doma nemusí nic dělat vše má nachystané a uklizené,nikam nechodím jsem pořád doma jen za mnou chodí moje kamarádka i s dětmi.Po 8letech jsem si zašla s kamarádkou posedět neš jsem odešla z domu tak jsem svého syna uložila dala mu vše potřebné a až pak jsem odešla takže manžel si klidně mohl lehnout a spát,ale ten čas tak rychle utíká že jsem se domů vrátila 3.30 ono by to ani tak nevadilo,kdyby nebyl pracovní den,ale já jsem moc dobře věděla že se do 4hodin musím vráti že odchází do práce.Ráno na mě ječel jak si to představuju,když nevydělávám tak prý nemám nárok někam chodit,až prý budu vydělávat tak si můžu jít kam chci.Za to že jsem se po 8letech odvázala jsem tvrdě zaplatila tedˇpije denně vrací se opilý a i před mojí kamarádkou a dětmi po mě řve jak šílenec co si to dovoluje,rozbíjí sklenice,bouchá do dveří a já jen mlčky sedím a čekám kdy mu vyletí ruka,už mám z něho tiky špatně spím,lekám se a nejvíc mi vadí že to dělá před těmi dětmi i moje kamáradka už má tiky,zatím jsem mu vždycky všechno hned odpustila ale tén poslední útok na nervovou soustavu už mu neumím odpustit.Moje matka je alkoholička a v dětsví ubližování bylo na dení pořádku i fizické poradˇte mi děkuji
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: "jen facka" 

(18.11.2007 14:58:02)
ovšem Gábi, tohle zní dost drsně - nějak se mi nezdá, že vám to předtím klapalo, když po jednom jediném pozdním příchodu se situace stala tak neudržitelná. Snad se to zlepší - držím palce
 Gábík 


Re: "jen facka" 

(19.11.2007 13:09:18)
Abych to uvedla na pravou míru,tak když jsem si brala svého manžela a to je před 13lety tak měl jednoho kamaráda s kterým pil oduši vracel se pozdě domů to jsme ještě neměli děti dělal si prostě co chtěl,ale nebyl nikdy zlý býval normální,ale po 5letech se nám podařili dvojčátka byly vymodlený a to doslova,ale bohužel jsem měla smůlů porodila jsem předčasně v 27týdnu akutní císařský řez holčička měla 970g a chlapeček 1110g každý den byl velmi náročný po týdnu si nás zavolali a zdělili že děti jsou natolik postižení že nikdy nebudou vést normální život asi každá žena si dovede představit jak těžké to bylo obě děti,na genetice byli úplně zdravé,ale doktoři neměli co na práci a pokazili na co přišli.3měsíce jsem dětem vozila mléko můj manžel nebyl moc ochotný a pak to přišlo přijela jsem do porodnice na JIP tam ležel chlapeček malá už byla na béčku,už ve dveřích jípky jsem věděla že není něco v pořádku byla jsem tam sama a přistoupil ke mě primář a zdělil mi že chlapeček měl v noci mrtvici a že už ho nebudou zachranˇovat že by celý život strávil na hadičkách,tak se mě primář zeptal jestli si chci malého pochova řekla jsem že chci protože jsem věděla že je to naposledy co mojeho chlapečka uvidím že je konec,chovala jsem si ho asi 2hodiny umíral mi můj syn v náručí,ale byl tam u mě primář strašně hodný člověk a pověděl mi že jsem psychicky silný člověk a že to zvládnu a že je tu ještě holčička ani by jste nevěřili kolik síli mi dodal,týden po smrti chlapečka jsem si jela do porodnice pro holčičku,ale protože byla velmi těžce postižená a já na to nebyla připravená a bez jakékoli pomoci jsem jsem byla na dně,můj manžel za mnou přijel dvakrát a přitom jsem ho tam tak strašně potřebovala.Malá byla plně na sondách a jedna doktorka mi řela že malá nežere a jestli si myslým že bude někdy normální tak že se pletu a že ani cvičení ji nezachrání,nevydržela jsem to a dodnes si vyčítám,že jsem to vzdala a malou mi převezli do kojenˇáku,ale s tou podmínkou že si ji vemu domů až nebude na sondách a můj manžel o mě povídl všude že nic nevydržím a že nestojím za nic a pil slavně dál,ale on tam nebyl.Když malé bylo 8měsíců tak na mě můj naléhal atˇ si malou vememe domů,dokonce jsem kvůli němu šla k psychiatrovi,ale ten mi jen řekl jestli chci zachránit manželství tak že si ji mám vzít,ale že to nervově odnesu já.Tak jsem si ji vzala měla 8měsíců a vývojově byla asi týdenní miminko,neviděla neslyšela a dodnes nevím jestli vůbecněco ví mám ji strašně moc ráda,ale když jsem ji měla doma tak jsem chodila spát úplně vyčerpaná a můj mažel ještě večer po mě žádal atˇ se sním bavím což bylo nemožné,začal mi vyčítat že na něj nemám čas a když jsem s malou jela v kočárku nakoupit tak mi řekl proč tak řve že nemusím v kočárku vopzit malou,ale že si tam rovnou místo ní mám dát kazetˇák a vyjde to na stejno nechápala jsem to jak může být tak zlý,vůbec mi sní nepomáhal cvičila jsem 5krát denně,svítila jí do očí masírovala zpívala,ale malá vůbec na nic nereagovala byla jsem vyčerpaná byla jsem na to všechno sama to není stěžování,protože dodnes mám výčitky svědomí že jsem malou vrátila do kojenˇáku myslím si že to nebylo správné.Když jsem s ní musela na kliniku protože nejedla tak jsem tam byla 5dní a manžel si pěkně popíjel s kamarády už tehdy mě mělo dojít že není v pořádku.Když jsme malou vraceli dodnes vím jak strašné to bylo a manžel se postavil stál klidně jako kdyby o nic nešlo a když mi doktorka řekla že jsem neadekvátní a neschopná matka tak můj se mě vůbec nezastal stál tam úplně v klidu,týden jsem doma přemýšlela a pak jsem jela do koj. sama že si malou vemu zpět,ale byla tam jnná doktorka a řekla miže vžádném případě si malou nemám brát domů,že bych skončila v Bohnicích a malá stejně v ústavu,že je moc postižená a že se diví že jsem to ty 3měsíce zvládla že se malé nic nestalo,byl to strašný boj bojovala jsem sama se sebou a můj zase nikde.Tedˇje malé 7leta je v ÚSP jezdíme zaní když je to možné.Tedˇ mám syna je bude mu šest a taky po porodu měl umřít 4minuty nedýchal a doktorka mi řekla druhý den po porodu že může zůstat postižený jako moje dcera já říkala že to není možný mít tolik smůli a protože mě sešili močák dohromady s dělohou tak mě opět operovali malého jsem rodila císařem skončila jsem na JIP tak tak jsem utekla hrobníkovi z lopaty a děkuji za to že mi dal ještě šanci domů jsem šla z cévkou a pitlíkem u nohy měsíc po porodu měla jsem ho 3měsíce.S mým synem můj manžel vůbec sám nechodil ven sem tam kolem něho doma chodil,ale pořád si rád s kámošem šel na pivko dala jsem do našeho vztahu maximum dokonce vlastní zdraví a tedˇ má ke mě takové chování,je moc žárlivý pomalu s žádným kámošem nemůžu promluvit hned se ptá kdo to byl.Včera dokonce rozkopl dveře přišel opilej a řádil jak tajfun zjištˇuji že mi na něm přestává záležet,vždycky jsem se snažila za každou cenu zachránit manželství,ale už to nejde je to možný že to tak cítím
 Gwennda 


Re: "jen facka" 

(21.11.2007 20:34:18)
Milá Gábíku, to co píšeš je hrozné. Tvůj mužskej je "naprostý hovado" a jestli ti můžu poradit okamžitě odejdi! Vůbec tě nemůže mít ani trochu rád pokud se takhle choval při tom všem co jste prožívali. Tvůj chlap není hoden pojmenování člověk! Nemá cenu s ním o ničem mluvit, protože je vidět, že o to nestojí! Takže, jestli chceš, a měla by jsi chtít, pro svého syna dobrý život ODEJDI! Pokud budeš potřebovat radu, pomoc - psychickou pomoc určitě se ozvi.
gwennda@seznam.cz
 Katka 
  • 

Re: "jen facka" 

(18.11.2007 21:24:38)
Možná bych zkusila si s ním o tom promluvit až bude někdy střízlivý. A pokud by to nešlo , okamžitě od něho pryč. Rozhodně bych mu netolerovala už ani jeden výpad proti Vaší osobě nebo proti dětem. Já tedy nemám zkušenost s takovým jednáním, ale jedno vím jistě, kdybych tohle měla doma, neváhala bych... Přeci není pán tvorstva a Vy rozhodně nejste méněcenná, tak nevidím důvod, proč byste si nemohla vyrazit ven. Dost dobře nechápu ženy, které toto trpí. Měla jsem kamarádku - byla na tom podobně, ale stejně jako vím, že nikdy bych nutýrala dítě nebo kohokoliv jiného, tak bych nezůstala s takovým partnerem, který by byl násilník.
Hodně štěstí!!!
 Irena, 2 deti 
  • 

Re: "jen facka" 

(18.11.2007 23:39:38)
Zdravim,
nechci zkoumat, k cemu kdy u Vas skutecne doslo, ani Ti nechci davat jen banalni rady "okamzite odejdi". Soudim, ze z nejakeho duvodu zatim setrvavas ve spolecne domacnosti s nekym, kdo Te alespon cas od casu trapi. S napravou bych zacala u vlastni ekonomicke nezavislosti. Proste zacni hledat zamestnani-nejdrive treba na castecny uvazek, pozdeji se to muze rozsirit. Prestanes jen cekat na penize, pak se budes snaze nejen pripadne odpoutavat, ale i vstupovat do "diskuzi" s manzelem.
Hodne odvahy,
Irena.
 suzann 
  • 

Re: "jen facka" 

(14.11.2007 14:32:01)
ufff!
Já tomu mýmu řikám - dáš mi facku, a nějakou dobu mě neuvidíš. Prostě bych se někam "vypařila". Aby měl trochu šok - pokud by ho neměl, bylo by jasné, že něco není v pořádku; pokud by ho měl, příště by si to třikrát rozmyslel. Aspoň na měsíc bych prostě "zmizela" - asi nejspíš k našim, protože bydlíme 150km od nich, nebo někam ke kamarádce. I kdyby se omlouval, nechala bych ho v tom vykoupat aspoň ten měsíc, ne se hned vrátit...
Toť tedy moje teorie...
 Kiara 
  • 

Re: "jen facka" 

(14.11.2007 20:16:10)
Jo, taky bych prchla a v klidu si vše rozmyslela. Záleží taky na jeho následné reakci, jaký máte spolu jinak vztah atd. Ale dala bych mu jasně najevo, že to byla první a poslední facka v našem vztahu, jinak mě už neuvidí.
 Markéta, syn 5 l. 
  • 

Re: "jen facka" 

(15.11.2007 9:50:52)
Moje kamarádka si vzala chlapíka z rodiny, kde tatínek maminku řezal jako žito. Dost krátce po svatbě jí v afektu v hádce vrazil facku. Kamarádka mu jí okamžitě vrátila a bylo vyřešeno. Neříkám, že spolu žili šťasně až do smrti, nicméně domácí násilí se u nich nekonalo.
 Helena 
  • 

Re: "jen facka" 

(15.11.2007 10:43:05)
Nechcem to nejako dramatizovat, ale myslim si, ze udriet partnerku (pripadne partnera) je vec, ktora sa nesmie stat.

Verim, ze su niektore veci, ktore musia byt vo vztahoch "tabu". Nikdy, ani v najvacsom afekte a zurivosti by som nepovedala dietatu, ktore sa mi narodilo, ze "ty si sa nemal narodit, mala som ist na potrat". Nikdy by som nepovedala adoptovanemu dietatu, ze "mala som ta radsej nechat v domove". (Mam biologicke aj adopovane deti.) A rovnako by som nikdy nepovedala manzelovi, ze "nikdy som si ta nemala vziat, najradsej by som sa s tebou rozviedla). Ta facka sa mi zda podobna alebo horsia ako uvedene slova, povedane partnerke, partnerovi.

Myslim, ze by ste si to mali s manzelom vyjasnit a rozpravat sa o tom v klude a pokial mozno bez emocii, aby bolo obidvom stranam jasen, ze sa to nikdy nesmie a nebude opakovat.

 suzann 
  • 

Re: "jen facka" 

(15.11.2007 11:51:41)
moje řeč. S tím, co by se ve vztahu, ve slovech, nemělo objevit, naprosto souhlasím, a přidávám se i k příspěvku Kairy, že jedna facka by byla první a zároveň poslední...
 Míša 
  • 

Re: "jen facka" 

(16.11.2007 11:37:54)
Dík za reakce na můj dotaz,
musím přiznat, že i já jsem byla velmi nekompromisní vůči jakýmukoliv násilí. Ale když se to stalo, bylo to jiný. Strašně mě to rozhodilo, nedokázala jsem se rozhodnout. Nejspíš kdyby došlo k něčemu horšímu, odešla bych. Ale když jsem si představila, že fakt kvůli jedný facce bořím dlouholetý vztah, děťátku jinak normální rodinu, nedokázala jsem to. Nakonec má u mě v duši manžel na toto "podmínku" ještě jednou a fakt prchnu, protože jak se říká, jednou je to nic, podruhý zvyk. Snad si z toho i manžel vzal ponaučení, vypadá to že jo.
Nejhorší na tom taky bylo překonat ten nevím jestli stud nebo co to je za pocit a říci u doktora "dostala jsem facku od manžela". Když jsem o tom četla, nechápala jem to.
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: "jen facka" 

(18.11.2007 14:56:35)
To je právě to Míšo, taky bych ti nejraději napsala, že kdyby mě můj muž uhodil, ukázala bych mu záda - jenže je to tak, jak píšeš - mě se to dobře představuje, když tady sedím u PC a můj muž si hraje s dětmi a usmívá se na mě (je to takový ten pocit, že mě se to nemůže stát) - ale ve chvíli, kdyby se to stalo, bych patrně taky nebyla zase až tak radikální. Člověk si řekne - facka - ano, na jednu stranu se to nesmí, ale pokud to bylo jednou a navíc ho to i mrzí - asi by byla škoda kvůli tohu zahodit rodinný život.
 Sabina  
  • 

urážky 

(20.11.2007 0:06:29)
měla jsem napsat žádost na úřad a pod podpis jsem neuvedla naši adresu. Manžel na mě začal křičet, že jsem kráva a jak vůbec můžu existovat...
Jindy řekl, že by si dal toust.Odpovědela jsem: tak si ho dej. Jeho reakce: tak jdi do prdele, ty krávo
(omlouvám se za výrazy, pouze doslova cituji) ... očekával, že vyskočím a poběžím do kuchyně
Co s tím??? Máme dvě děti
 Kopretina 
  • 

Moji rodice 

(14.11.2007 15:02:17)
Ahoj, mam taky jednu spatnou zkusenost z meho detstvi. S mym biologickym otcem si matka nikdy nerozumela, byli oba i dost mladi, kdyz jsem prisla na svet, tak se po roce manzelstvi rozvedli. Mamka si pak v mych 3letech nasla noveho pritele, ktery ji da se rict uhnal. Usiloval o ni a usiloval, az podlehla. Ze se obcas napil, nebylo zezacatku tak moc divne, v te dobe za komancu popijelo dost lidi, moc jinych zabav a moznosti nebylo. Jenze jeho "popijeni" se zacalo stupnovat a co na tom bylo nejhorsi, ze jeho stavy v opilosti byly hodne agresivni. Nejenze sahnul na me , ale i na mamku. Jeho alkoholismus se vystupnoval tak, ze pil denne. Jeho den zacinal okolo 6h. rano u stanku s lahvovym pivem, pokracoval lahvacema doma, odpo se pokracovalo v hospode, kde vlastne zustal az do vecera. Pak se vratil domu a nas tyranizoval. Nekolikrat po mamce letely flasky od piva, noze,kdyz jsme se zamkly u me v pokojicku, dvere se snazil otevrit pomoci sekyry. Mamka skoncila s nalomenyma zebrama, neslysi na jedno ucho po jedne poradne facce. Ja skoncila s naloemnou rukou, potom co se se mnou vysekal na kole, kdyz jsem byla mala. Mamku vecne urazel, podeziral, me vse zakazoval, proste nam vladnul. Mamka hledala odvahu 11let. Ze v tom bylo i sex.obtezovani me od mych 6ti let, tu nechci moc rozepisovat. Chci jen rict, pokud o necem takovem ve svem okoli, rodine vite, tak zkuste nejak pomoci. Moje mamka se ho strasne bala, druhy den si on ni nepamatoval a desne se omlouval a mamka byla slaba. Cekala do mych 14ti let, nez jsem se ja postavila a rekla, ze dokud bude tento chlap bydlet s nami, ze se nevratim domu. A najednou to slo,odvaha byla a mamka je stastne rozvedena a zije si spokojenejsi zivot. Kazdy normalni clovek si rekne, padne facka-okamzite opustit, ale ne vzdy je to tak jednoduche. Proto se neotacejte zady a pomozte,nez bude treba pozde.
 perla2 
  • 

Re: Moji rodice 

(14.11.2007 16:35:28)
Ahoj taky znám takoví podobný případ,jde o manželovi rodiče.Žijí spolu už 30let a za tu dobu hodněkrát pohádali až s toho padali facky dokonce tak že jí vypadl zub a má jizvu u pusy.Hádky byli na dením pořádku táta byl celej den v hospodě domu se vracel opilý a pak nastali hádky i před jejich dvěma dětma.Trvalo to do nedávna kdy se jejich dcera provdala a syn oženil.A máma sním zůstala sama,jěště párkrát se hádali a pak i padali facky až si jednou konečně řekla dost děti sou pryč a já tu už nebudu dělat služku a bejt tu pořád sama.Prostě se sebrala a odešla,ale byla pryč jen půl roku.Asi měsíc se tam neukázala pak postupně mu chodila jednou týdně uklízet,prát a o víkendu mu navařit(já osobně bych se na něj vybodla).Prý měla strach aby si něco neudělal.No a asi po tom půl roce se k němu nakonec zase vrátila.Ze začátku se k ní choval hezky do hospody nechodil,dokonce si i zjistil kdy má narozeniny a kdy mají výročí,ale postupem času to upadalo do starých kolejí.Já sem s manželem už skoro 11let s toho sem 6let bydlela u nich doma v rodinným domku takže sme občas ty jejich hádky slýchávali.Ted bydlíme jinde a sem ráda.Jen mám občas strach aby manžel nebyl jako jeho táta už se mi stalo,že sme se taky chytli(a kdo ne)a už to vypadalo,že mi jednu vrazí,ale já sem mu řekla že jakmile mě jednou uhodí tak od něj okamžitě odcházím a je ni jedno jestli máme děti.Ženská se prostě mlátit nemá to je můj názor udělá to jednou muže to udělat znov a může to být i horší.Ted bouchá do všeho možnýho dokonce máme i boxovací pytel aby seměl kde vybít.Zatim to pomáhá.
 perla2 
  • 

Re: Moji rodice 

(15.11.2007 10:02:57)
Ahoj ted si jěště jednou pročítám ten článek co sem napsala a úplně sem zapoměla na tu nejdůležitější věc a to proč byl celej den v hospodě. Důvod byl takový,že oni od začátku podnikali a podnikají ta firma je tátovo takže on si hrál a hraje na šéfa on nemusí nic dělat ona at se stará o děti a o domácnost.On je šáf co mu chodí domů jeho peníze.Ona nikam nesměla ani na kafe s kamarádkou a do práce taky nesměla chodit(šlo jí spíš chodit mezi lidi).A to,že se vrátila(a to si myslím já)bylo nejspíš pro ty peníze,které májí s firmi.Takže se mi honí hlavou otázka.Co je lepší mít peníze a nechat se ponižovat nebo žít jako nepodnikatel co chodí normálně do práce a nenechat se takhle ponižovat?My sme tu firmu taky založili vlastě budem pokračovat v tý rodinný firmě.Zatim je manžel O.K.Do hospody nechodí a v tý firmě pracuje.P.S.Máme ten pytel tak uvidíme co bude dál.Ted sem podruhý na MD a sme spolu štastný.Mějte se.Hezký den.
 Petulina, kluci 11 a půlroční mimi 
  • 

Re: Těžko pomoci... 

(14.11.2007 20:21:36)
... když si druhý nedá říct - asi před šesti lety se mi kamarádka konečně jednou svěřila, proč má občas monokly. Její muž je klasický budižkničemu, který si vždycky najde důvod proč nepracovat, ale všechno ví, všechno zná, bere se děsně vážně. Kamarádka prakticky živila i živí i jeho. Všechno jsme spolu probraly,ode mne z bytu si domlouvala azylový dům , konzultace s právničkou, způsob co a jak udělat, aby ho se sedmiletým synem opustila. A co nakonec udělala? Nechala se ještě dvakrát přivézt do jiného stavu a když bylo třetímu dítěti půl roku, šla na plný úvazek do práce. Takže nejenže neodešla,ale začala v průběhu času svého muže omlouvat, že ona má lepší šanci najít líp pracenou práci, že někdo s dětmi být musí, že se to zlepšilo,že kdyby si asi místo ní našel nějakou "pannu", která by ho obdivovala (jeho slova), že by se k ní choval jinak. Prostě hledala důvody, proč vlastně za jeho agresi může sama. Za celou dobu si nenechala vysvětlit, že z nich dvou ten parchant je on. A já se na to jen bezmocně koukám a divím se. Tolik informací, osvěty, ale zaslepenost vítězí.
 Alča 
  • 

Re: Těžko pomoci... 

(15.11.2007 9:42:35)
Já hlavně nechápu tu slečnu z popisovaného sexuálního násilí – jak může u takovýho parchanta zůstávat? Děti nemají, tak bych se sbalila a odtáhla kamkoliv – nebo proč nezavolala hned policii? Nechá se znásilňovat a nic proti tomu neudělá a chce se zabít - ne, takový ženský já nepochopím. Já bych mu udělala ze života peklo a tomu kamarádíčkovi taky (co to je za hovado, proboha?). Tam se totiž zřejmě nejedná jen o sex.násilí, ale asi jí za ten rok a půl zvládl vydeptat psychicky a sem tam ji i zmlátí, takže ona je teď poslušná loutka – jestli to byla slabší povaha. To se opravdu nedá pochopit – nechat si líbit něco tak strašnýho jen kvůli tomu, abych měla kde bydlet, vždyť nic jinýho jí tam určitě nedrží. Je mi jí vlastně moc líto a být to moje kamarádka, tak udělám všechno pro to, abych bych jí z toho vytáhla a ty dva aby seděli.
 Markéta, syn 5 l. 
  • 

Re: Těžko pomoci... 

(15.11.2007 9:48:34)
Alčo, tebe by si asi takový chlápek jako partnerku prostě zřejmě nevybral. V blízkém příbuzenstvu mám naprosto ukázkový příklad toho, jak oběti domácího násilí vychovávají další oběti domácího násilí - už tři generace. Když jsem se s maminkou jedné z bitých děvčat bavila, její přístup byl - občas si přes tu držku zaslouží.
 kopretina 
  • 

Re: Těžko pomoci... 

(15.11.2007 11:35:00)
Jeste jsem chtela dodat, ze u nas to bylo tak, ze on se pred navstema a maminou rodinou choval jak svatej.Desne milej, o vse se jako by staral, proste nas na rukach nosil:), ale realita za zavrenyma dverma byla jina. Moje mamka ho omlouvala taky sama pred sebou a davala casto vinu i sobe, ale tak to neni, oni to jen tak umi, ze tu zenskou psychicky zdeptaji, vygumuji ji mozek a ta zenska ma nastavenej ten svuj mozek, jako ze preci on neni nasilnik, ze je chudak a vlastne ta zena zije v tom, ze on ji potrebuje. Je to bludnej kruh!
 suzann 
  • 

Re: Těžko pomoci... 

(15.11.2007 12:02:04)
já úplně chápu lidi, který tak dlouho poslouchaj, že "si zasloužej občas jednu" že jsou budižkničemu atd., že si pak vinu vztáhnou na sebe. Vždycky uvádím k tomuhle případ opačný - já doma skoro každý den vařím, a manžel mě strašně chválí - já jsem opravdu velmi rychle získala pocit, že vařím dobře a že zvládnu třeba i jídlo pro hodně lidí atd. - a to jen díky tomu že mě chválí. Kdyby mi každý den říkal, že to jsou blafy a hnus, nevěřila bych si v tom. I kyž bych třeba kvalitativně to jídlo měla úplně stejný jako teď, kdy si připadám dobrá.
Prostě pokud vás nepodpoří ti nejbližší, pokud vás shazují, není divu, že za půl roku si člověk připadá neschopný a začne vinit z problémů sebe.
My když se třeba občas nepohodneme, tak manžel má takovou schopnost nechat vždycky mě si to sežrat - dost často mi nějakým způsobem naznačí, že za to či ono vlastně můžu já. Asi po roce spolu jsem zjistila, že si vážně tu vinu připouštím, ale nejsem zas až tak "slabá povaha", takže od té doby jsem mu v takových případech začala řikat, ať mě neobviňuje, že já nejsem ta jediná, kdo za to může atd.
To, co si o vás myslí ti nejbližší, neuvěřitelným způsobem ovlivní váš pohled na sebe sama a vaše seběvědomí... Ať chceme nebo ne
 kopretina 
  • 

Re: Těžko pomoci... 

(15.11.2007 12:55:05)
Ano Suzann, napsala jsi to dobre...s tim tvym opacnym prikladem...ja si pamatuju na sveho ex..nemel lehke detstvi, matka alkoholicka, tatu poznal pozdeji a tak se nesnaseli, ze ho vlastni otec napadl a chtel ho zabit.No a tomu memu ex, to tak narusilo jeho vlastni existenci, kdyz od mala poslouchal jaky je budiz k nicemu, at nikoho neotravuje, ze je hloupej.atd. ze tohle vse si prinesl do dospelosti a vybijel se stejnym zpusobem na me a i na sve exmanzelce. Ponizoval nas, urazel, az doslo take na par facek jak u me tak u ni. Deptal me tak, ze jsem si po roce naseho souziti prestala absolutne verit, bala jsem se kazdeho kontaktu s lidmi a z vesele holky se stala vyplasena, utapnuta, zakomplexovana troska. Po 3letech se mi podarilo ze vztahu odejit, najit si skvelyho chlapa bez komplexu a jsem spokojena a opet se citim sama sebou!
 kveta19 


Re: Těžko pomoci... 

(15.11.2007 13:19:15)
Rika se"Pochval me za to,co neumim a ja se to rychle naucim" :-))
Rikala to moje teta,mela pravdu :-))
 Alča 
  • 

Re: Těžko pomoci... 

(19.11.2007 6:34:15)
To máš naprostou pravdu- tyhle chlapi mají v sobě asi nějakej radar na potencionální oběti. S tou výchovou už jsem se taky setkala: zrovna kolegyně v práci - občas přišla do práce s modřinama a obě její dcery mají taky problémy ve vztazích, protože si vybírají ty samé typy.A z jejího synáčka vyrostlo to samé co z otce - omezoval svojí přítelkyni, deptal psychycky, ale naštěstí prchla včas. Já jsem se s ním setkala na firemním večírku (to jsem ještě nevěděla, co je zač) prohodili jsme spolu pár slov a pak už jsem ho viděla, jak balil někoho jiného. No, asi poznal, že na mě by jeho ,,metody" neplatily :-))
 Insula 


těžké 

(15.11.2007 13:17:54)
Přečetla jsem všechny příspěvky a musím říct, že jsem se o tohle téma dost zajímala. Vím, jak je pro "oběť" hrozně těžké se z takové "nadvlády" vyhrabat. A to i v případě, že je kam odejít. Myslím, že kdo to nezažil, to může jen těžko pochopit. Navíc násilník si nějak vždycky "umí vybrat tu správnou oběť", nebo jak to mám říct.
Existuje i dost internetových stránek o DN a musím říct, že když tam psychologové popisují, proč oběť neodejde, tak mají úplně pravdu. Ale je to opravdu těžko pochopitelné pro lidi, kteří nezažili. :-(
 L. Hrdá 
  • 

Re: těžké 

(15.11.2007 13:46:52)
Dobrý den,

o tom, proč je pro oběť těžké odejít, jak násilí vnímá a jak a zda jí lze vůbec pomoci, bude některý z dalších dílů "miniseriálu" o domácím násilí.

Zdravím všechny.

L. Hrdá
 Iva 48 let 
  • 

Re: těžké 

(15.11.2007 18:29:57)
Prožívala jsem DN 2 a půl roku a až po tak dlouhé době jsem dokázala opět najít sebe,a teď s odstupem času vidím,že to bylo to nejtěžší,bylo to strašně náročné,neuvěřitelně náročné.Nyní nechápu,jak je možné,že jsem tuhle hrůzu a děs mohla tak strašně dlouho vydržet.Nebyla jsem schopná ničeho a postupem času jsem měla pocit,že ztrácím asi i rozum,nedokázala jsem fungovat.Vyhledávala jsem pomoc,radili co a jak,ale na to musí mít člověk sebevědomí,ale to mi v té době chybělo.Nejvíc jsem si nakonec pomohla sama tím,že jsem se velmi pomalu začala odrážet ode dna,začala jsem si věřit,že to dokážu.A dokázala,změnila jsem místo,práci a ač s tím netvorem žiji nadále (to je na další vysvětlování,jen jsem ho "nalákala" na jiné město,ono to s ním jinak nešlo,a to jen proto,abych si JÁ konečně pomohla ),vím já ,ale teď i určitě on,že stane-li se to ještě jednou,poletí a on nemá kam ,ale chlap si bydlení vždy najde.Hlavně ze mě "cítí" sebevědomí a sílu,že si věřím.A to je podle mých zkušeností to nejdůležitější.Držím všem palce,ať to také dokáží,je to moc úsilí,ale výsledek stojí opravdu zato.
 Anna 25 let 
  • 

Re: těžké 

(16.11.2007 7:49:50)
Ivo, jak jsi to dokázala?
 Anna 25 let 
  • 

Re: těžké 

(16.11.2007 7:50:55)
Já jsem DN zažívala taky cca 2 roky, ačkoliv jsem s tím člověkem byla daleko déle. To vlastní DN začalo až se společným bydlením. Taky se z toho sbírám dodnes. A je to jeden krůček kupředu a dva dozadu a pak dva dopředu a jeden dozadu atp. Nejhorší je, že málokdo to uzná, společnost žije ve velké nevědomosti ohledně DN. Nemohla jsem to říct ani nejbližší rodině, ti nic nevědí a nechápou, proč jsem teď taková, jaká jsem. Pomalu, velice pomalu si začínám znovu věřit, jak ve schopnostech, tak v úsudku; začínám věřit světu, mít naději v budoucnost. Věřím, že se odrazím od toho dna, na kterém jsem byla ještě před pár měsíci úplně a teď na něm stále ještě v některých ohledech jsem. Je to těžké, ale nezbývá než se tomu postavit a věřit, že sama dokážu znovu vybudovat svůj plnohodnotný život.
 kopretina 
  • 

To Anna 

(16.11.2007 8:28:07)
Anicko, to zvladnes...nejtezsi je vzdycky udelat ten prvni krucek.Uvedomit si , ze takhle to dal nejde, ze neco neni v poradku, to vis, ale musis si uvedomit, ze chyba neni na Tve strane. Zacni opet zit pro sebe, vse co delas, zacni delat jen pro sebe. Musis si verit, protoze komu jinemu verit, kdyz neee sama sobe. Je to opravdu tezke, clovek ma vetsinou tendence slabnout a opet odpoustet, ale jednou ta hranice prijde doopravdy a nakopne Te to tak, ze uz Te nikdo nezlomi. Ale je to beh na dlouho trat! Moc ti drzim pesticky, jak uz jsem psala, mne to trvalo 3roky. Ale jsem z toho venku a musim rict, ze na rceni: vse zle k necemu dobre, je hodne pravdy. Tak se drz a zacni zit svuj zivot a neslevuj!! papa
 Helena 6 
  • 

máte radu? 

(18.11.2007 19:08:58)
Přečetla jsem si článek a vidím v něm svou nejlepší kamarádku. Zažívá psychické násilí od rodiny, se kterou se vidí nyní už jednou za čas, ale stále si od nich nechává(někdy to vypadá že dobrovolně!!!) neskutečným způsobem srážet sebevědomí. Její matka a sestra v ní vidí člověka naprosto neschopného, který nic neumí, nic nezařídí (podotýkám, že nikdy nebyla nezaměstnaná, vždy se dobře živila sama, umí báječně vařit a hodně o sebe pečuje). Problém je v tom (můj subjektivní názor), že její sestra jí závidí její vzhled a matka samostatnost. Sama kamarádka má problém se vztahy a bohužel poslouchá své "příbuzné", které jí vytrvale vštěpují, že problém je ona, nikoliv ti muži se kterými byla. Já jsem některé z nich znala a znám i jí.. Problém si dle mého táhne od dětství, kdy viděla soužití matky a otce (otec alkoholik, po rozvodu vyléčený!!!, matka hysterka, vztekloun a totální psychická troska). Vyrůstaly jsme společně poblíž a všichni viděli, jak to u nich "funguje" a já jako nejlepší kamarádka asi hodně zblízka.. Myslím, že se bojí se vázat aby neměla stejnou rodinu a podvědomě si vybírá typy, kteří jsou už "z dálky" sukničkáři nebo typ budoucího "rodinného" agresora. Ti první jí asi uchrání od toho tu rodinu vůbec mít a ti druzí jsou pozůstatek jejich "rodinného štěstí" a její sebevědomí.
Problém také nastává v době, kdy má jet k matce a sestře nebo když se vrací od nich. Vždycky říká, že je poslouchá jedním uchem tam a druhým ven, ale když si dáme občas skleničku, tak z ní vyleze, jak jí to moc vadí i když to nedává najevo. Já to vím, nemusí mi ani nic říkat, vím jak je "v pohodě" když tam jede, ale nemůžu jí pomoct. Tolikrát jsem jí říkala, že tam má jezdit 1x do roka nebo za půl, často jsem jí říkala, že nemá poslouchat tyhle narážky. Prostě má takový názor, že je to taková rodina jakou má, a že je prostě povinnost tam jezdit nejméně 2x do měsíce.. Mám pocit, že to je jako vymývání mozku - zajišťují si prostě dostatečnou návštěvnost na to, aby v ní tento pocit udržovaly..
Chtěla bych jí poradit, pomoct, ale nevím, jestli jsem schopná, protože moje "dostupné" přesvědčovací prostředky (snaha o zvedání sebevědomí, rady nejezdit) jsou bohužel přebity "radou" od rodiny! Pokud s tím máte někdo zkušenosti, napište mi reakci, ať vím, zda mám vůbec nějakou šanci jí pomoci.. :-( Chtěla jsem jí navrhnout nějakou terapii, ale hodně se toho obávám, neboť vše co tu píšu je můj pocit, který se - čím jsme starší - stává více realitou, ale myslím si, že ona to tak necítí a nepochopí to i když jsme přítelkyně!
 ivysek 


Jsou to začátky? 

(18.11.2007 23:47:33)
Přítel mojí sestry si nepřeje, aby se stýkala s rodinou tak často, jak chce. Byly jsme zvyklé jezdit za babičkou snad každý víkend. Dnes žijeme samostatné životy, bydlíme daleko. Za babičkou sestra jede na víkend jednou za několik měsíců, o prázdninách častěji a měla problémy. Denně si voláme, ale jen když přítel není doma. Jakmile přijde, musíme hovor ukončit. O víkendu si nemůžeme volat vůbec, protože je doma. Vadí mu, že se se mnou sestra vykecává, i když se třeba dívá na televizi a stejně se sobě v tu chvíli nevěnují.

Jednou dostala sestra i pořádnou facku, dokonce i s vysvětlením, že je to "za trest". Myslím, že mimo mne o ní nikomu neřekla.

Jsou to začátky?
 Lizzie 


Re: Jsou to začátky? 

(19.11.2007 7:13:51)
ivysku,

začátky nezačátky, není to normální, já bych vzala nohy na ramena a zabouchla za sebou dveře, neboť chování toho týpka není - soudě z tvého příspěvku normální. Už jen to omezování a jakási nadřazenost vůči ní je varovným signálem a ,,facka za trest?". Tak to by řekl jednou, to podle mě žádný normální chlap nemůže říct.

Asi by bylo dobré se sestrou promluvit. Je snáze ovladatelný typ?
 Lizzie 


Re: Jsou to začátky? 

(19.11.2007 7:16:35)
A hlavně - pokud je svobodná, z teoretického hlediska není, co řešit, předpokládám však, že k němu má (jak už to bývá..) asi nějaký citový vztah..:-( Držím pěsti, ať to dořešíte, ale pokud se přítel takhle ,,vybarvuje" už teď, má opravdu nejvyšší čas odejít..
 perla2 
  • 

Re: Jsou to začátky? 

(19.11.2007 9:09:47)
Tak s tím naprosto souhlasím chlap by neměl na ženskou nikdy vstáhnout ruku udělá jednou udělá podruhý a muže být i hůř.
 Sahrazád 


Jsou to začátky II? Prosím, poraďte mi! 

(13.6.2009 22:58:05)
Právě si "vychutnávám" mateřskou dovolenou s dvouletou dceruškou. Od manžela neslyším nic jiného než, že jsem neschopná. Když nejsem dostatečně rychlá v balení věcí na víkend (hodně cestujeme), okamžitě "dostanu kartáč", a to ještě před vypršením jím stanovené časové lhůty. Nechce, abych se vrátila zpět do práce (vystudovala jsem sice fildu, ale učila jsem na základce). Jsem zcela závislá ne jeho financích, i když většinu potřeb sponzoruji ze svých (za svobodna nastřádaných) úspor, přesto dle jeho slov utrácím. Když mi nadává (např. jsem mu pozdě večer nenachystala taky "žvanec") a rozčílí se, většinou rozbíjí věci (př. čelovka, vysavač), ale už jsem dostala i ránu do zad a pod. Situace začíná vrcholit - zakazuje mi se stýkat se svými kamarádkami. A mohla bych pokračovat. Problém je, že je nesmírně oblíbený, vasokoškolsky studovaný "sporťák". Všichni mu věří, jak slovu božímu. Je vtipný, akční. Využívá té převahy, lže o mě, podsouvá ostatním představu, že jsem ubohá, vzteklá a hysterická ženská. Nikdo mi nevěří. Prosím, poraďte mi. Nemám podlitiny, tudíž ani žádné důkazy o jeho chování. Jsem odhodlaná vyrazit do boje, ale nevím, jak z toho (co nejchytřeji) ven. Prosím poraďte mi.
 kacena007 


Re: Jsou to začátky II? Prosím, poraďte mi! 

(13.6.2009 23:19:12)
Rychle utíkejte,ale to se lehce řekne,když ženská s dítětem nemá kam....jsem ve stejné situaci,uvařím,vyperu,uklidím a stejně je to málo.Já Vám asi neporadím ,protože si sama také nevím rady,jen Vám popřeji aby jste měla pevné nervy a vše se v dobré obrátilo
 Líza 


Re: Jsou to začátky II? Prosím, poraďte mi! 

(14.6.2009 7:46:09)
Sahrazád, www.acorus.cz - tam dostaneš kvalifikovanou radu i pomoc.
 Katka,kluci 5 a 8 
  • 

Re: Jsou to začátky? 

(21.11.2007 12:45:49)
Já když čtu že "si nepřeje,aby s někým telefonovala...",tak se mi doslova otvírá kudla v kapse.Jestli na tebe sestra dá, tak jí toho ubožáka rozmluv.
 Míša 
  • 

Re: Jsou to začátky? 

(21.11.2007 23:42:21)
Ano, můžou to být začátky něčeho horšího, nebo je to prostě jen takovej vůl a horší to bejt nemusí.
Je taky potřeba říci si: chová se tak od začátku? je to pořád stejný , nebo se to stupňuje, je součet "mínusů" vyvážen podstatnými "plusy"? A hlavně, hraje v tom i sebemenší roli alkohol, žárlivost, přehnanej vztah k penězům?
Ale ani kdyby to nebyl začátek něčeho horšího, ani život s takto prdlým pertnerem není žádnej med a spokojená rodina z toho nekouká.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.