| fisperanda | 
 |
(4.5.2007 12:15:17)
Já s článkem souhlasím. Pozoruju výchovu dětí u známých, a většinou pochvala dítěte tam opravdu chybí. Dominují příkazy, zákazy, případně zaměření se na to, co je špatně. Z takových dětí pak vyrůstají lidi bez sebevědomí, který je fakt těžký v některých případech snášet a jejich chování nerozumím, nebo mě rozčiluje.
Znám taky spoustu krásných holek, který si nabalí ty největší grázly, a ještě sou rády, že s nima někdo vydrží. Vůbec ani nepomyslí na to, že by mohly být hezký, nebo že by je ostatní mohli pro něco obdivovat. Je to důsledek malýho sebevědomí a takový člověk nikdy v životě nebude šťastný, protože vždycky bude chtít ostatním něco dokazovat. A to je špatně.
|
| Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 | 
|
(4.5.2007 12:33:20)
Ahoj Fisperando, už druhý den musím napsat, že ti dávám za pravdu :o)))), taky si myslím, že pokud dítěti ve správně zvolenou chvilku řeknu: "jsem na tebe tak pyšná!", nic nezkazím.
Z vlastní zkušenosti vím, co všechno jsem se snažila dělat, jen abych doma dostala pochvalu (až jsem ze sebe dělala kolikrát blbce), která ale nepřicházela, moje sebevědomí bylo na bodu nula. Tak nějak jsem vycítila, že taťka mě (ale v duchu) chválí jen, když jsem přinesla na vysvědčení samé jedničky a odmaturovala jsem taky ze samýma. Zato shazovat, to umí dodnes ideálně. Jsem člověk, který umí odpouštět, takže vycházím s rodiči výborně, ale oč snadněji by se mi šlo do světa, kdyby na mě byli jiní.
A proto, svoje holky chválím, občas i rozmazluji, ale to neznamená, že by nebyly slušně vychované. Spíše naopak
|
| martina, 2 kloučci | •
|
(4.5.2007 13:43:54)
Taky hválím. A za blbosti, ale vždy za něco kladného. Třeba když musím děti vzít někam na úřad a oni jsou hodný, tak o tom večer vyprávim tatínkovi a ten je pochválí znovu. Nebo celkove staršímu synovi večer řeknu, že byl celej den moc hodnej a že se mi to tak líbí a že mam radost a bude se mi hezky spát.
Cválím jeho čmáranice, protože jinak bych kreslila místo něho pořád já.
Chválím ho, že vyleze na skluzavku, na kterou vylezou o rok mladší kluci, ale on je chduák nešika po mně.
Děti nebiju, už vůbec ne vařečkou, sem tam plácnu, ale vyjimecne. Jsem přísná, když děti jen do někoho strčí nebo se chovají nevhodně, tak po prvním napomenutí odcházíme z písku, z herny...... Nesnášim zle se projevující děti jejichž laxní matky co si čtou na lavičce noviny a nezajímá je že jejich dítě někde škodí. Zle se projevující děti, u kterých vidím, že se je maminy snaží zkkrotit mi nevadí ani trochu. Většinu dětí napadne nekdy majznout toho druhého lopatkou, ale musí tam být reakce ze strany rodičů. prostě musí. Takže dítě, kteý třeba bije děti a jeden den se mu "povede" nikoho nepraštit, bych klidně večer pochválila, že byl hodnej na děti a že tak je to správný. A po pár dnech bych mu koupila nejakou blbost. Nebo upekla, to je fuk, prostě hmotná odměna.
Mně tatínek vytknul v 1. třídě, že moje obrázky nemají perpektivu a že ty stromy vzadu musí být menší. Nemyslel to určitě zle, ale to zklamáníí si pamatuju dodnes. Nikdy me nechválil (a nechválí - den po porodu mi řekl, že jsem nějaká malá a silná - měřím 175 cm a den před porodem jsem vážila 75 kg), protože jsem dělala školácké chyby v angličtine a on mulivil perfektne, dělala chyby v diktátech a on je lingvista... :-( Dopadlo to tak, že jsem za ním nepřišla s žádným problémem, jsem se bála, že tohle přece musím vědet a umet sama. V osmi letech při výhledu z pražského hradu nechápavě kroutil hlavou, že si nepamatuju, kterej je jakej kostel. Já to tušila, ale bála jsem se mu to říct, že to bude špatně ne že by mi vynadal, ale prostě by "měl kecy".... no bych mohla vykládat. Až na gymplu, když jsem překvapivě odmaturovala jako nejlepší ze třídy jsem ho téměř rozplakala dojetím, že má tak chytrou dceru. Pak přišlo zklamání, že mě nevzali na vejšku a je to tady dodnes. Nic neumim, jazyky, jsem necílevedomá...... Ježíš jak mě by tenkrát nějaká pochvala pomohla. Nešel mi tělák a táta mi říkal naše nemehlíčko. No nic.
POCHVALA JE PROSTĚ NEJ. At detem nebo v práci nebo pro manžela......
|
| Marcela, syn 3,5r. | •
|
(4.5.2007 13:56:35)
Martino, úplně jako by jsi mi mluvila z duše:) Také máme v našem okolí několik "malých usurpátorů", které jejich maminky vůbec neusměrňují. Zřejmě jim připadá "normální", když jejich dítě někoho praští, kolikrát i zcela bezdůvodně. A nebo při prvním konfliktu s ostatními dětmi reagují okamžitě agresivně. A co na to jejich maminky? Dělají, že nic nevidí. V tu chvíli bych nejraději praštila já je.
Jinak souhlasím s tím, že chvála ještě nikomu neublížila. Narozdíl od věčného kritizování, které vede ke snižování sebedůvěry dítěte.
Omlouvám se, že to není moc k tématu článku, ale co si myslíte o tom, když tříleté dítě řekne druhému dítěti, že "musí umřít" v reakci na to, že není zrovna po jeho? Je to v tomto věku normální?
|
| Kudla2 | 
|
(4.5.2007 14:11:21)
Marcelo, myslím, že je. Naše skoro čtyřleťačka občas vede hovory o smrti, nebo třeba její malá sestřička spí a ona řekne, že je mrtvá. Taky mě to trochu rozčiluje, myslím, že nejsme nijak morbidní rodina, ale ty děti vycítí, že to vzbudí nějakou jinou, silnější odezvu, vůbec si neuvědomují, co říkají.
|
|
| Jana (Kačka 11/03+Matýsek8/05) | 
|
(4.5.2007 14:11:31)
Myslím si, že to slyšelo doma od maminky, od babičky apod - normálka citové vydírání. Podle mě si neuvědomuje obsah.
Předevčírem jsem seděla na gyndě a byla tam maminka asi s tříletou holčičkou. Holčička pobíhala a pak se přišla pomazlit a řekla mazlivě mamince : "ty jsi kráva" Maminka ji řekla "ty jsi ošklivá holčička" a holčička ji řekla : "však ty taky"
|
| Kudla2 |
|
(4.5.2007 14:52:13)
Martino, já bych s takovými odsudky byla hoooodně opatrná. My se o smrti doma nebavíme (s výjimkou případu, kdy nám umřela kočka, tak jsme to museli malé nějak vysvětlit) a rozhodně se tím nijak citově nevydíráme.
A ta kráva: naše starší čtyřletá slečna má v poslední době ve zvyku přijít a říct: maminko, ty jsi.. nebo já jsem.... a následuje jméno nějakého zvířete (třeba kočka, myš). A řekla tak i: já jsem vůl, nebo - já jsem kráva. Ona neví, jaké vlastnosti si s tím zvířetem běžně spojujeme, já se jí to snažím vysvětlit (třeba že když o někom řekne, že je slepice, tak to znamená, že je hloupá). Zkouší tak různá zvířata, někdy "neškodná", někdy taková, která znamenají něco nehezkého. Ale určitě si to neuvědomuje a nedělá to schválně (asi nemusím dodávat, že doma mezi sebou se tak skutečně netitulujeme). Podle mě jen zkouší barevnost jazyka, a v takovém případě není na místě nějaké nadávání, ale vysvětlení toho, co to vlastně říká. A pro jistotu jí říkáme, že "mami, ty jsi.+ zvířecí jméno.." nemá radši říkat vůbec :-)))
|
| Marcela, syn 3,5r. | •
|
(4.5.2007 15:15:50)
Děkuji za reakce. Syn má taky nějakou představu o smrti, i když samotnou podstatu si ještě nemůže uvědomovat. Hlavně tu "konečnost". Taky se třeba ptá "a kdy umře babička" apod. Zatím jsme si vystačili s tím, že až bude stará a přestane jí tlouct srdíčko. Mě ale u zmiňovaného případu, kdy dítě řekne druhému, že musí umřít, překvapila ta jeho zlost v hlase, jako by si to opravdu přál, úplně mě z toho zamrazilo. Nevím, možná jsem jen trochu přecitlivělá. A reakce matky? Opět podle mě neadekvátní, řekla jen ať se uklidní. No nic, nebudu už tady "otravovat" a dám prostor diskuzi k článku:)
|
|
| ronniev | 
|
(5.5.2007 12:02:43)
O smrti děti podle mě mluví proto, že to je důležitá část života, se kterou se nějak vyrovnat musejí, a když vycítí ze strany dospělých odmítavou reakci (co si budem povídat, většina dospělých má ze smrti strach a nechce o ní mluvit), začne být zvědavé a používá to ještě víc - stejný mechanismus jako se sprostými slovy ("co to udělá, když..."). U nás se o smrti před nedávnem hodně mluvilo, protože s námi bydlela moje umírající maminka a nějak jsem to dětem vysvětlit musela, a po těchhle poměrně dlouhých rozhovorech (občas jsem se zapotila) mám pocit, že frekvence "já tě zabiju" a "chcípni", používaných dřív běžně při bratrských hádkách a rvačkách mezi mými syny, se výrazně snížila, protože snad pochopili, co je to smrt doopravdy. Ale "nenávistné" reakce bych u dětí nepřeceňovala, to je prostě lidská povaha a děti ještě nemají tu civilizační slupku jako my dospělí. A co na to může říct matka jiného, než "Uklidni se"? Kdyby mu začala dělat kázání nebo se rozčilovat, jen by ho ještě utvrdila v tom, že si podobnými řečmi vymůže výjimečnou reakci (viz výše).
A ještě perlička: Moje pětiletá dcera klidně i o sobě řekne, že je kravička (jindy kočička, lvíček...) a domnívala se, že "to je ale kráva" znamená, že má dotyčná "krásný voči" (jestli si z toho udělala zkratku, nebo jestli si vzpomněla na skutečné, fakt krásné kraví oči, to jsem z ní nedostala :-)
|
|
|
|
|
|
| Zuzana+Terezka | 
|
(4.5.2007 16:03:40)
No holky, super, zase se přidám do party. Články tohoto typu a následné (anti)reakce, to je něco pro mně ! Ale opravdu mi dnes nezbývá než s vámi souhlasit. Stejná atmosféra jako u Jany panovala i u nás. A čím víc mi roste dítě, tím víc jsem na rodiče v duchu naštvaná. Musím říct, že se vůbec nedivím, že ze mně vyrostla ustrašená holka s nulovým sebevědomím. A to rozhodně nejsem žádná ošklivka. Ale věkem se to stále zlepšuje. A od narození Terezky tuplem, páč musim svojí upejpavost hodit stranou a "rvát" se za práva mýho dítěte. Ale za to vděčím sama sobě. Svým rodičům "vděčím" za to, že mi to trvalo tak dlouho.
A ještě poznámka ke kritikům tzv. americké výchovy. Mně je samozřejmě jasné co kritizujete, rozhodně nejsem stoprocentně pro tento styl. Ale když pak člověk vidí, jak jsou Amíci zdravě sebevědomí, mají pocit, že dokážou co chtějí, nebojí se výzvy a už vůbec se nebojí nahlas říct svůj názor..... Do háje proč já nejsem taky taková ? No, zřejmě kvůli výchově. A tak budu sakra pracovat na tom, aby alespoň moje děti byly takové. Aby měli pocit, že můžou dokázat všechno na světě. Že můžou být prezidentem nebo kosmonautem. Když budou chtít. Vždyť víte...Chválit, chválit, chválit!
|
| Kača | •
|
(7.5.2007 17:10:50)
Americká výchova: ...mají zdravé sebrvědomí... a nebo si děti vezmou zbraň a střílejí do učitelů, žáků...
No děti chválím poměrně často Evička 2,5 roků a Honzík 1,5 roku), ale občas přez ten zadek teda dostanou.
|
| Zuzana+Terezka |
|
(7.5.2007 20:08:40)
Milá Kačo, ale to střílení přeci nemůžeš vztahovat pouze na Ameriku. Děje se to bohužel všude na světě napříč kontinenty. Akorát Amerika je prostě rozlohou obrovská a národnostně a (ne)kulturně velmi rozmanitá, tudíž se tam těchto případů stává více.
|
|
|
|
|
| petrida | 
|
(4.5.2007 14:57:05)
Také souhlasím s článkem. Vypozorovala jsem, že na staršího syna (3,5) lépe funguje, když ho pochválím, že se hezky chová k bráškovi a pomáhá mu, než když dostane na zadek za to, že mu ubližuje. Ta pochvala je pro něj větší motivace se chovat hezky. Když dostane nebo mu vynadám, schválně provokuje a chová se ještě hůř.
|
|
| Majka | •
|
(10.5.2007 14:03:03)
Nevim, jestli se da tak zcela rict, ze dite, ktere neni hodne chvaleno, ma mensi sebevedomi. Urcite ale pochvaly a povzbuzeni mohou urcitou miru zdraveho sebevedomi podrzet. Ja ted spis pozoruju, ze dite, ktere neni chvaleno, se snazi ostatnim detem posmivat (ty vetsi pak zkousi spise pomlouvat).
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)