| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Chválením nic nezkazíte

 Celkem 63 názorů.
 Lída 
  • 

No nevím.... 

(4.5.2007 11:30:20)
autor článku snad ani děti nemá a nikde je nepotkává. Stačí se rozhlídnout na dětském hřišti, ve školce, v MHD a každému je hned jasné, že nedostatkem pochval dnešní malí a mladí rozhodně netrpí. Vyrůstá nám generace fracků. kteří odjakživa byli vždy jen a jen chválení.
Takže slavné PEPÍČKU, TO JSI ALE HODNÝ ŽE JSI TOHO CHLAPEČKA PRAŠTIL LOPATIČKOU DO HLAVY JEN TAK LEHCE
už dorazilo z Ameriky k nám.
 dana 
  • 

Re: No nevím.... 

(4.5.2007 12:03:02)
no taky nevím, ale milá Lído on ten pohled z lavičky v domově důchodců trošku zkresluje:D Já s autorem článku souhlasím, lásky není nikdy dost a pochválit neznamená rozmazlit:))
 Eva 
  • 

Malé podotknutí 

(4.5.2007 12:08:09)
Jo, jo, pochvala musí jít ruku v ruce s vařečkou. Možná měl autor napsat, že tou také nikdy nic nezkazí (v pravou chvíli použitou a na pravém místě).

Své děti chválím, vždy, když je k tomu důvod. To je snad pro každého rodiče samozřejmost. Jen se obávám, že "americká výchova" nás brzo převálcuje.
 kaMyš 


Re: Malé podotknutí 

(4.5.2007 13:38:10)
Evo, zásadně nesouhlasím. U nás to funguje tak, že pochvala na správném místě zabrání mým vyteklým nervům někde jinde. Když zapomenu chválit, dítě mi to dá silně najevo svým zlobením. Už několikrát se mi to stalo, že když zlobil nejvíc, tak jsem si uvědomila, že jsem si dlouho nenašla nic, za co bych ho mohla pochválit - zlobení je volání o pozornost, aspoň v našem případě. Obecně bych řekla, že děti radši dělají věci, za které jsou pochválené, než aby zlobily. Pravdu máš jedině v tom, že pochválit neznamená rozmazlovat (což ale autor článku nepíše) a že i přes pochvaly musí děti mít jasné hranice.
 Eva 
  • 

Re: Re: Malé podotknutí 

(7.5.2007 14:15:53)
Kamiš, ale já s tebou souhlasím. Napsala jsi vlastně to, co si myslím i já. Těmi hranicemi jsem myslela vařečku.
Aby nedošlo k omylu - o rozmazlování píše výše uvedená Dana.
 .Žaba 


Re: No nevím.... 

(4.5.2007 12:28:40)
Lído, nesúhlasím. Autor predsa nepíše, že máte dieťa chváliť, keď niekoho zmláti. Píše o tom, že sa pri výchove treba zamerať na kladné veci a tie vyzdvihovať, a nie zdorazňovať to, čo sa dieťaťu práve nepodarilo (alebo si vy myslíte, že sa mu to nepodarilo). Nevychovanosť nie je priamym dosledkom chválenia, skor je to nedoslednosť rodičov pri vyžadovaní určitej slušnosti.
 Zuzana+Jony, 2 roky 
  • 

Re: No nevím.... 

(4.5.2007 14:11:00)
Absolutně souhlasím s článkem - jsem vychovaná na bázi příkazů a zákazů, pochvala byla doma opravdu výjimečnou záležitostí.... Teprve teď, v 30ti letech mi to dochází, jak je to špatně, že si vůbec nepamatuju, že by mě někdo chválil. Vše se bralo jako samozřejmost - dobré známky, slušné chování a běda ti.... Žila jsem v jednom stresu, který mi ale připadal normální. Až manžel mě vyvedl z omylu, že to tak má být. Po narození našeho syna jsem nejdřív nechápala, když mu tleskal za první namalovanou čmáranici a chválil za to, že krásně spinkal. Přišlo mi to trapné - ale teď už to praktikuji také. Myslím, že to co popisuje hned první reakce (americká výchova) je právě spíš ten můj případ - dětem chybí láska, cit jako takový a kontakt s rodiči, takže se snaží po svém nějak projevit - i když negativně.... Navíc na JOnášovi pozoruji, že když ho pochválím - momentálně např. za to, že se nepočural, vidím, jak je spokojený a jak na to vlastně čeká, jestli maminka ví, že on se snažil....
 Dana, Kubík 4/05 
  • 

Americká výchova 

(5.5.2007 15:16:09)
Já si nemyslím, že by u nás byla americká výchova. Často na pískovišti slyším od maminek na jejich děti slova, jako ty seš ale b...c (i...t) apod., vždycky mě z toho zamrazí. Například včera jsem byla svědkěm u McDonalda, kde byla maminka s asi osmiletým chlapcem a cca dvanáctiletou holčičkou. Tu poslala k pokladně pro zmrzlinu, ale byl tam chumel lidí a ona nevěděla, kam se postavit, kde je fronta. Tak tam chvíli stála a matka ji před bratrem kritizovala slovy, že je tupá a pak jí to ještě zopakovala před lidmi...
Poznámka pro rejpavky - u McDonalda jsem byla naposledy před více než rokem a Kubík hranolky ani hamburger ještě neochutnal, měla jsem pro něj jogurt :-).

Já se snažím Kubíka chválit za každou maličkost. Má své tempo, ještě nemluví a při porovnání s jinými dětmi je trochu neohrabaný, a je velký citlivka, ale pro pochvalu se vždycky něco najde. To samozřejmě neznamená, že má všechno dovoleno, máme jasně řečená pravidla, co smí a co nesmí, a nejdu daleko pro plácnutí přes zadek.
 Zuzana+Jony, 2 roky 
  • 

Re: Americká výchova 

(8.5.2007 16:56:30)
Výstižně řečeno - je třeba určit především pravidla pro chování a být důsledný.... Někdy je to sice těžké, ale vyplatí se to. Někdy mi je opravdu velice líto těch dětí, na které matky útočí takovými slovy, jak to jen někdo může vůbec pustit z pusy....
 Milly36 


Re: No nevím.... 

(4.5.2007 15:14:44)
Rekla bych, ze to mas dost popletene - michas dve rozdilne veci dohromady.
"Vyrůstá nám generace fracků. kteří odjakživa byli vždy jen a jen chválení." - oni se jimi nestali proto, ze byli odjakziva a jen a jen chvaleni. To je absolutni nesmysl. Pricina je nekde uuuuplne jinde - v nedostatku discipliny = doma s nejvetsi pravdepodobnosti neexistovala zadna pravidla a pokud ano, tak se nedodrzovala.

A muj osobni postreh - Tebe asi nikdy nikdo nechvalil, tak proto ta horkost... Jo, jo, stare zlate casy, kdy vsichni poslouchali jako ovce... Zda se, ze to v nich dobre zakorenilo a jen tak to nepujde zmenit... Bohuzel.
A to se tyka vsech ostatnich tvrdaku, kteri si pletou priciny... Pochvala z zadneho ditete jeste nidky neudelala spratka, za to nedostatek discipliny ano. Je mi smutno, ze se v Cesku jeste najde tolik lidi, kteri se porad drzi tech nesmyslnych pravidel z dob drivejsich.
Mysl je jako padak - funguje jen tehdy, jestlize je otevrena.
 kaMyš 


Re: Re: No nevím.... 

(4.5.2007 15:57:10)
Milly, to je teda krásný citát, s myslí a padákem! autor jsi ty? nebo někdo jiný?
 MirkaEyrová 


Re: No nevím.... 

(4.5.2007 18:52:41)
Lído, mícháš jabka s hruškama. Obávám se, že ti Pepíčci, co mlátili lopatičkama na písečku, a dneska dorostli, nebyli, pravda, hubovaní, ale nemuseli být ani chválení. To, že se neumějí chovat, není pochvalami, alébrž možná spíš tím, že rodiče nedělali NIC, když Pepíček mlátil lopatičkou. Pepíčkovi rodiče pravděpodobněji nevěděli, co si s výchovou Pepíčka počít, a tak nerozhodně mlčeli.
Jasně, existuje způsob výchovy dětí (moderní prý kdysi i v Americe), který vychází z toho, že dítě se vlastně vychová samo. Pak mu nejsou stanovovány mantinely. Není mu řečeno - nemlať Aničku po hlavě. Ale o tomhle autor nepraví.
On vypráví spíš o tom, že když dítě, snad náhodně, třeba i záměrně, MÁ SNAHU něco dělat dobře, jen jeho výkon není dokonalý, je lepší vyzdvihnout to pozitivní než to negativní. Když mu dělá problémy si třeba uklidit celý pokoj, ale má snahu, a tři čtvrtiny poklidí, je lepší vyzdvihnout to, že poklidil NĚCO, že měl snahu, než ho sepsout za to, že neuklidil dokonale a všecko. Neříkám, že to umím. Ale když se mi náhodou povede výchovně působit na mé dítě tímto způsobem, celé rozkvete. A o tom to je. (Ostatně je o tom celý život. Taky si kolikrát naplánuju, co všechno udělám, a ono to pak jde mnohem pomaleji, takže něco nedodělám. Kdysi jsem se pro to strašně trápila; a octla jsem se v péči psychologů. Dneska se snažím to brát z té druhé stránky: jak se mi báječně povedlo to, co jsem stihla. Musím říct, že jsem aspoň částečně spokojenější.)
 Zufi. 


Re: Re: No nevím.... 

(4.5.2007 20:07:55)
Hezké :))))), Mirko jsi jednička !
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: No nevím.... 

(4.5.2007 22:36:45)
no, to je vtipné... že by náš přední dětský psycholog nepřišel do kontaktu s dětmi?... hmmm.
 karca 
  • 

Re: No nevím.... 

(7.5.2007 9:21:15)
je mi te lito...
 mmx 
  • 

Re: No nevím.... 

(7.5.2007 16:24:28)
Lido, vy pletete dohromady chvalu a vychovu. Chvalou se zvysuje sebevedomi a radost ze zivota. Tim, ze nekoho hodne chvalite, z nej nevyroste grazlik a naopak. Vetsina z tech (pre)chvalenych deti vyroste do slusnych pozitivnich lidi. Chvala nevylucuje vychovu jako takovou, uceni ditete k respektu, ucte a slusnemu chovani.
 Jana+veronika 
  • 

Re: No nevím.... 

(11.5.2007 14:58:29)
Milá Lído, moje dítě tedy určitě není fracek (i když má též své dny)a chválím jí často. A rozhodně si nemyslím, že KAŽDÝ to vidí stejně jako Vy. Jana
 fisperanda 


chválit a chválit 

(4.5.2007 12:15:17)
Já s článkem souhlasím. Pozoruju výchovu dětí u známých, a většinou pochvala dítěte tam opravdu chybí. Dominují příkazy, zákazy, případně zaměření se na to, co je špatně. Z takových dětí pak vyrůstají lidi bez sebevědomí, který je fakt těžký v některých případech snášet a jejich chování nerozumím, nebo mě rozčiluje.
Znám taky spoustu krásných holek, který si nabalí ty největší grázly, a ještě sou rády, že s nima někdo vydrží. Vůbec ani nepomyslí na to, že by mohly být hezký, nebo že by je ostatní mohli pro něco obdivovat. Je to důsledek malýho sebevědomí a takový člověk nikdy v životě nebude šťastný, protože vždycky bude chtít ostatním něco dokazovat. A to je špatně.
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Nezbývá než souhlasit 

(4.5.2007 12:33:20)
Ahoj Fisperando, už druhý den musím napsat, že ti dávám za pravdu :o)))), taky si myslím, že pokud dítěti ve správně zvolenou chvilku řeknu: "jsem na tebe tak pyšná!", nic nezkazím.
Z vlastní zkušenosti vím, co všechno jsem se snažila dělat, jen abych doma dostala pochvalu (až jsem ze sebe dělala kolikrát blbce), která ale nepřicházela, moje sebevědomí bylo na bodu nula. Tak nějak jsem vycítila, že taťka mě (ale v duchu) chválí jen, když jsem přinesla na vysvědčení samé jedničky a odmaturovala jsem taky ze samýma. Zato shazovat, to umí dodnes ideálně. Jsem člověk, který umí odpouštět, takže vycházím s rodiči výborně, ale oč snadněji by se mi šlo do světa, kdyby na mě byli jiní.
A proto, svoje holky chválím, občas i rozmazluji, ale to neznamená, že by nebyly slušně vychované. Spíše naopak
 martina, 2 kloučci 
  • 

Re: Nezbývá než souhlasit 

(4.5.2007 13:43:54)
Taky hválím. A za blbosti, ale vždy za něco kladného. Třeba když musím děti vzít někam na úřad a oni jsou hodný, tak o tom večer vyprávim tatínkovi a ten je pochválí znovu. Nebo celkove staršímu synovi večer řeknu, že byl celej den moc hodnej a že se mi to tak líbí a že mam radost a bude se mi hezky spát.

Cválím jeho čmáranice, protože jinak bych kreslila místo něho pořád já.

Chválím ho, že vyleze na skluzavku, na kterou vylezou o rok mladší kluci, ale on je chduák nešika po mně.

Děti nebiju, už vůbec ne vařečkou, sem tam plácnu, ale vyjimecne. Jsem přísná, když děti jen do někoho strčí nebo se chovají nevhodně, tak po prvním napomenutí odcházíme z písku, z herny...... Nesnášim zle se projevující děti jejichž laxní matky co si čtou na lavičce noviny a nezajímá je že jejich dítě někde škodí. Zle se projevující děti, u kterých vidím, že se je maminy snaží zkkrotit mi nevadí ani trochu. Většinu dětí napadne nekdy majznout toho druhého lopatkou, ale musí tam být reakce ze strany rodičů. prostě musí. Takže dítě, kteý třeba bije děti a jeden den se mu "povede" nikoho nepraštit, bych klidně večer pochválila, že byl hodnej na děti a že tak je to správný. A po pár dnech bych mu koupila nejakou blbost. Nebo upekla, to je fuk, prostě hmotná odměna.

Mně tatínek vytknul v 1. třídě, že moje obrázky nemají perpektivu a že ty stromy vzadu musí být menší. Nemyslel to určitě zle, ale to zklamáníí si pamatuju dodnes. Nikdy me nechválil (a nechválí - den po porodu mi řekl, že jsem nějaká malá a silná - měřím 175 cm a den před porodem jsem vážila 75 kg), protože jsem dělala školácké chyby v angličtine a on mulivil perfektne, dělala chyby v diktátech a on je lingvista... :-( Dopadlo to tak, že jsem za ním nepřišla s žádným problémem, jsem se bála, že tohle přece musím vědet a umet sama. V osmi letech při výhledu z pražského hradu nechápavě kroutil hlavou, že si nepamatuju, kterej je jakej kostel. Já to tušila, ale bála jsem se mu to říct, že to bude špatně ne že by mi vynadal, ale prostě by "měl kecy".... no bych mohla vykládat. Až na gymplu, když jsem překvapivě odmaturovala jako nejlepší ze třídy jsem ho téměř rozplakala dojetím, že má tak chytrou dceru. Pak přišlo zklamání, že mě nevzali na vejšku a je to tady dodnes. Nic neumim, jazyky, jsem necílevedomá...... Ježíš jak mě by tenkrát nějaká pochvala pomohla. Nešel mi tělák a táta mi říkal naše nemehlíčko. No nic.

POCHVALA JE PROSTĚ NEJ. At detem nebo v práci nebo pro manžela......



 Marcela, syn 3,5r. 
  • 

Re: Re: Nezbývá než souhlasit 

(4.5.2007 13:56:35)
Martino, úplně jako by jsi mi mluvila z duše:) Také máme v našem okolí několik "malých usurpátorů", které jejich maminky vůbec neusměrňují. Zřejmě jim připadá "normální", když jejich dítě někoho praští, kolikrát i zcela bezdůvodně. A nebo při prvním konfliktu s ostatními dětmi reagují okamžitě agresivně. A co na to jejich maminky? Dělají, že nic nevidí. V tu chvíli bych nejraději praštila já je.
Jinak souhlasím s tím, že chvála ještě nikomu neublížila. Narozdíl od věčného kritizování, které vede ke snižování sebedůvěry dítěte.
Omlouvám se, že to není moc k tématu článku, ale co si myslíte o tom, když tříleté dítě řekne druhému dítěti, že "musí umřít" v reakci na to, že není zrovna po jeho? Je to v tomto věku normální?
 Kudla2 


Re: Re: Re: Nezbývá než souhlasit 

(4.5.2007 14:11:21)
Marcelo, myslím, že je. Naše skoro čtyřleťačka občas vede hovory o smrti, nebo třeba její malá sestřička spí a ona řekne, že je mrtvá. Taky mě to trochu rozčiluje, myslím, že nejsme nijak morbidní rodina, ale ty děti vycítí, že to vzbudí nějakou jinou, silnější odezvu, vůbec si neuvědomují, co říkají.
 Jana (Kačka 11/03+Matýsek8/05) 


Re: Re: Re: Nezbývá než souhlasit 

(4.5.2007 14:11:31)
Myslím si, že to slyšelo doma od maminky, od babičky apod - normálka citové vydírání. Podle mě si neuvědomuje obsah.
Předevčírem jsem seděla na gyndě a byla tam maminka asi s tříletou holčičkou. Holčička pobíhala a pak se přišla pomazlit a řekla mazlivě mamince : "ty jsi kráva" Maminka ji řekla "ty jsi ošklivá holčička" a holčička ji řekla : "však ty taky"
 Kudla2 


Re: Re: Re: Re: Nezbývá než souhlasit 

(4.5.2007 14:52:13)
Martino, já bych s takovými odsudky byla hoooodně opatrná. My se o smrti doma nebavíme (s výjimkou případu, kdy nám umřela kočka, tak jsme to museli malé nějak vysvětlit) a rozhodně se tím nijak citově nevydíráme.

A ta kráva: naše starší čtyřletá slečna má v poslední době ve zvyku přijít a říct: maminko, ty jsi.. nebo já jsem.... a následuje jméno nějakého zvířete (třeba kočka, myš). A řekla tak i: já jsem vůl, nebo - já jsem kráva. Ona neví, jaké vlastnosti si s tím zvířetem běžně spojujeme, já se jí to snažím vysvětlit (třeba že když o někom řekne, že je slepice, tak to znamená, že je hloupá). Zkouší tak různá zvířata, někdy "neškodná", někdy taková, která znamenají něco nehezkého. Ale určitě si to neuvědomuje a nedělá to schválně (asi nemusím dodávat, že doma mezi sebou se tak skutečně netitulujeme). Podle mě jen zkouší barevnost jazyka, a v takovém případě není na místě nějaké nadávání, ale vysvětlení toho, co to vlastně říká. A pro jistotu jí říkáme, že "mami, ty jsi.+ zvířecí jméno.." nemá radši říkat vůbec :-)))
 Marcela, syn 3,5r. 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Nezbývá než souhlasit 

(4.5.2007 15:15:50)
Děkuji za reakce. Syn má taky nějakou představu o smrti, i když samotnou podstatu si ještě nemůže uvědomovat. Hlavně tu "konečnost". Taky se třeba ptá "a kdy umře babička" apod. Zatím jsme si vystačili s tím, že až bude stará a přestane jí tlouct srdíčko. Mě ale u zmiňovaného případu, kdy dítě řekne druhému, že musí umřít, překvapila ta jeho zlost v hlase, jako by si to opravdu přál, úplně mě z toho zamrazilo. Nevím, možná jsem jen trochu přecitlivělá. A reakce matky? Opět podle mě neadekvátní, řekla jen ať se uklidní. No nic, nebudu už tady "otravovat" a dám prostor diskuzi k článku:)
 ronniev 


Re: Re: Re: Re: Re: Nezbývá než souhlasit 

(5.5.2007 12:02:43)
O smrti děti podle mě mluví proto, že to je důležitá část života, se kterou se nějak vyrovnat musejí, a když vycítí ze strany dospělých odmítavou reakci (co si budem povídat, většina dospělých má ze smrti strach a nechce o ní mluvit), začne být zvědavé a používá to ještě víc - stejný mechanismus jako se sprostými slovy ("co to udělá, když..."). U nás se o smrti před nedávnem hodně mluvilo, protože s námi bydlela moje umírající maminka a nějak jsem to dětem vysvětlit musela, a po těchhle poměrně dlouhých rozhovorech (občas jsem se zapotila) mám pocit, že frekvence "já tě zabiju" a "chcípni", používaných dřív běžně při bratrských hádkách a rvačkách mezi mými syny, se výrazně snížila, protože snad pochopili, co je to smrt doopravdy. Ale "nenávistné" reakce bych u dětí nepřeceňovala, to je prostě lidská povaha a děti ještě nemají tu civilizační slupku jako my dospělí. A co na to může říct matka jiného, než "Uklidni se"? Kdyby mu začala dělat kázání nebo se rozčilovat, jen by ho ještě utvrdila v tom, že si podobnými řečmi vymůže výjimečnou reakci (viz výše).
A ještě perlička: Moje pětiletá dcera klidně i o sobě řekne, že je kravička (jindy kočička, lvíček...) a domnívala se, že "to je ale kráva" znamená, že má dotyčná "krásný voči" (jestli si z toho udělala zkratku, nebo jestli si vzpomněla na skutečné, fakt krásné kraví oči, to jsem z ní nedostala :-)
 Zuzana+Terezka 


Re: Nezbývá než souhlasit 

(4.5.2007 16:03:40)
No holky, super, zase se přidám do party. Články tohoto typu a následné (anti)reakce, to je něco pro mně ! Ale opravdu mi dnes nezbývá než s vámi souhlasit. Stejná atmosféra jako u Jany panovala i u nás. A čím víc mi roste dítě, tím víc jsem na rodiče v duchu naštvaná. Musím říct, že se vůbec nedivím, že ze mně vyrostla ustrašená holka s nulovým sebevědomím. A to rozhodně nejsem žádná ošklivka. Ale věkem se to stále zlepšuje. A od narození Terezky tuplem, páč musim svojí upejpavost hodit stranou a "rvát" se za práva mýho dítěte. Ale za to vděčím sama sobě. Svým rodičům "vděčím" za to, že mi to trvalo tak dlouho.

A ještě poznámka ke kritikům tzv. americké výchovy. Mně je samozřejmě jasné co kritizujete, rozhodně nejsem stoprocentně pro tento styl. Ale když pak člověk vidí, jak jsou Amíci zdravě sebevědomí, mají pocit, že dokážou co chtějí, nebojí se výzvy a už vůbec se nebojí nahlas říct svůj názor..... Do háje proč já nejsem taky taková ? No, zřejmě kvůli výchově. A tak budu sakra pracovat na tom, aby alespoň moje děti byly takové. Aby měli pocit, že můžou dokázat všechno na světě. Že můžou být prezidentem nebo kosmonautem. Když budou chtít. Vždyť víte...Chválit, chválit, chválit!
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: Re: Nezbývá než souhlasit 

(4.5.2007 19:43:32)
Člověče, Zuzko, škoda, že bydlíš až tak daleko, myslím, že my dvě bychom si určitě rozuměly :o)))
 Kača 
  • 

Re: Re: Nezbývá než souhlasit 

(7.5.2007 17:10:50)
Americká výchova: ...mají zdravé sebrvědomí... a nebo si děti vezmou zbraň a střílejí do učitelů, žáků...
No děti chválím poměrně často Evička 2,5 roků a Honzík 1,5 roku), ale občas přez ten zadek teda dostanou.
 Zuzana+Terezka 


Re: Re: Re: Nezbývá než souhlasit 

(7.5.2007 20:08:40)
Milá Kačo, ale to střílení přeci nemůžeš vztahovat pouze na Ameriku. Děje se to bohužel všude na světě napříč kontinenty. Akorát Amerika je prostě rozlohou obrovská a národnostně a (ne)kulturně velmi rozmanitá, tudíž se tam těchto případů stává více.
 petrida 


Re: chválit a chválit 

(4.5.2007 14:57:05)
Také souhlasím s článkem. Vypozorovala jsem, že na staršího syna (3,5) lépe funguje, když ho pochválím, že se hezky chová k bráškovi a pomáhá mu, než když dostane na zadek za to, že mu ubližuje. Ta pochvala je pro něj větší motivace se chovat hezky. Když dostane nebo mu vynadám, schválně provokuje a chová se ještě hůř.
 Majka 
  • 

Re: chválit a chválit 

(10.5.2007 14:03:03)
Nevim, jestli se da tak zcela rict, ze dite, ktere neni hodne chvaleno, ma mensi sebevedomi. Urcite ale pochvaly a povzbuzeni mohou urcitou miru zdraveho sebevedomi podrzet. Ja ted spis pozoruju, ze dite, ktere neni chvaleno, se snazi ostatnim detem posmivat (ty vetsi pak zkousi spise pomlouvat).
 Vali 
  • 

Nejde o to jen chválit, ale o to JAK chválit 

(4.5.2007 15:31:22)
Jak pozoruju z reakcí, většině uniklo, že článek není o tom CHVÁLIT za každou cenu, ale o způsobu JAK. Spíše než pochválit ocenit, nechválit vlastnost, ale činnost.. atd.
Nic není jednoduché :))
 Zu 
  • 

ach jo 

(4.5.2007 18:05:27)
...ach jo, kéž by si ten článek přečetli i naši zaměstnavatelé...:-D
 Zuzana, Filip 04+Mandy 06 


Ráda bych věřila, 

(4.5.2007 18:33:07)
že to je tak prosté.

Našeho syna (3 roky) pochvaly příliš nemotivují. Zdá se mi, že si dělá věci spíš podle nějakých vlastních motivací (momentálního přání) a radost mu udělám zpravidla jen takto:

a) dám mu pokoj a nebudu se mu do ničeho plést
b) sednu si k němu a budu to dělat s ním

Zdá se mi, že u nás pochvaly nefungují. Ale třeba se to časem změní. Bylo by to jednodušší.

 Ivana Procházková 


Re: Ráda bych věřila, 

(4.5.2007 23:14:53)
Zuzano,
však pochvaly jsou jenom ta vnější motivace. Mnohem důležitější je právě ta vnitřní, kdy dítě dělá věci právě proto, že je takto chce dělat..
No, taky se to hezky píše.. :) Ale ber to z té lepší stránky, že se aspoň syn nenechá utáhnout na vařený nudli :)). Koneckonců, nadměrné užívání odměn vůči dítěti není nic jiného než manipulace a autoritativní výchova. A ta nepřináší moc dobrého..
 Zuzana, Filip 04+Mandy 06 


Re: Re: Ráda bych věřila, 

(5.5.2007 0:50:26)
Ivule,

taky mi to tak připadá. Pochvalou a trestem se vlastně rodič staví do role někoho, kdo „je tady pánem“ nebo kdo „je chytřejší“. U nás se ve skutečnosti moc nechválí. Ale ani netrestá.
Filip je šťastnej, když si ho nevšímám a může nenápadně provozovat zakázaný činnosti. Nebo je šťastnej, když se zapojím do jeho hry, to jo. A když ho třeba táta nechá montovat skříň, to je na vrcholu blaha. Líbí se mu, když řekne něco vtipného a někdo se tomu zasměje. V poslední době si tak pohrává se jmény osob a příbuzenskými vztahy. Dneska říká tátovi: "Ty jsi dědeček". Táta na to: "A ty jsi zase Melinda". Filípek na to: „Já nejsem Melinda, protože mám zuby (Melindě je teprv 9 měs).“ Táta na to: „A já nejsem dědeček, protože mám taky zuby.“… a takový kravině když se směju, tak je Filip šťastnej. Na nějaký vychvalování vlastně vůbec nereaguje.
 ronniev 


Re: Re: Re: Ráda bych věřila, 

(5.5.2007 12:09:39)
Zuzano, ale vždyť ty chválíš, ani si to neuvědomuješ! Pochvala není přece jen "ty seš ale hodnouctej chlapecet, pětně si to spapintal", ale taky to, že se máma směje vtípku, které to dítě udělalo, nebo že si obrázek od něj vylepí nad stůl (můj počítač vůbec není vidět, jak je oplácaný panáky a kytičkami). Ono totiž jak dítě doleze do puberty (u nás to bohužel právě začíná) tak na nějaké slovní pochvaly kašle zvysoka, ale tyhle nevyslovené lapá jak lachtan ryby! Tak to neřeš a směj se :-))
 Ivana Procházková 


Re: Re: Re: Ráda bych věřila, 

(6.5.2007 21:55:21)
Taky se vyhýbám pochvalám typu "Ty jsi ale šikulka!", "No ty krásně papáš zeleninu!!" "Táto, ta naše holčička byla dneska tááák hodná."
Skoro mívám husí kůži, když slyším něco takového vůči dítěti od babiček. A obzvláště jsem chytlavá na pochvaly, jak naše dítě chroupá zeleninu nebo ovoce :( (nejlepší prostředek, aby holka přestala jíst).

Spíš se snažím dát najevo zájem o to, co dítě dělá, místo pochvaly zkonstatovat, co dítě udělalo a dát to do souvislostí, proč je to dobré.. atd. Ale ne chválit takovým tím vrchnostensko povýšeným stylem. Dítě musí dostat zpětnou vazbu, ale přeci nemá být motivováno tím, aby ho maminka pochválila.

A už vůbec nepoužívám úplatky typu "když budeš hodná, dostaneš bonbónek." Tresty typu "zlobil jsi, tak dnes žádný večerníček" nepoužívám už vůbec. Mimochodem, myslím si, že se pochvalami může i lecos zkazit.
 Lucie, 2,5 letý rarach 
  • 

Re: Re: Re: Re: Ráda bych věřila, 

(7.5.2007 9:09:52)
Nevím, proč by dítě nemělo být motivováno pochvalou maminky. U nás to tak funguje velice dobře. A ,,ty seš ale šikulka" používám taky poměrně často. Nevím jak jinak bych měla dítě pochválit. Právě takové jednoduché pochvaly u mě chyběly. Nevím co to je, když tě maminka nebo tatínek slovně pochválí. Proto se to snažím napravit u mého synka
 Káča 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Ráda bych věřila, 

(7.5.2007 11:50:45)
Přesně tak, taky u nás "ty seš ale šikula" zabírá skvěle a používám tuto větu hojně. Myslím si, že mému dvouletému synovi se líbí, když ho povzbudím právě tímto jednoduchým způsobem. Samo, že s věkem budu muset začít být rafinovanější, ale pokud má pořád hvězdičky v očích, když ji slyší, nemyslím si, že bych tím praktikovala přílišnou dominantní výchovu. Přesto si myslím, že určitou míru autority děti potřebují, zvlášť v útlém věku. Pomáhá jim to nacházet hranice a "ubrat" můžete vždycky. Naopak to jde dost těžko. Chválení by ale určitě mělo převažovat, na tom se většinou schodneme, což mě teší.
 Ivana Procházková 


Re: Re: Re: Re: Re: Ráda bych věřila, 

(7.5.2007 21:26:48)
No, možná jsem to špatně vyjádřila.
Já kupříkladu nechci, aby si moje dítě šlo večer vyčistit zoubky proto, že tím udělá radost mamince (že ho maminka pochválí). Zoubky se čistí, protože bez čištění se snáze začnou kazit. Nechci, aby dítě věci dělalo proto, že jako odměnu dostane pochvalu od maminky (nebo jiný úplatek - třeba bombón).
Pochvaly typu "Ty jsi ale šikula" nemám ráda mimo jiné i proto, že nedávají dítěti pražádnou informaci, co skutečně dítě provedlo správně. Zkusím příklad: v poslední době moje 2,5 letá dcerka moc ráda nalívá sama vodu z petlahve (1,5 l) do své lahvičky na pitíčko. Někdy to vyjde, někdy ne. Jako pochvalu bych mohla třeba jen tak zvolat "Ty jsi ale šikula", nebo můžu říct (pozitivním tónem) "Držela jsi flašku správně oběma rukama na obou stranách, nalévala jsi vodu pomalu a vyšlo to prima, bez ukápnutí."
Nechci tu moc rozumovat, protože se víceméně jedná o myšlenky z knížky "Respektovat a být respektován". Kapitola o rizicích odměn (pochvala je taky odměna) mě oslovila z celé knihy snad nejvíc..
 mateřídouška 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ráda bych věřila, 

(7.5.2007 23:02:14)
zrovna jsem si říkala jak tu čtu jestli to nemáš z r.b.r. a jo :-)
já se právě také snažím to šikulkování nahrazovat popisem co dělá dítko dobře...ale není to vždy jednoduché prostě mi vždy naskočí ta šikovná holčička ....je to zkrátka jednodušší,naučené...jasně dítko dělá tu danou věc proto že je to tak správné něčemu nebo někomu tím pomůže udělá méně škody....v momentě když tu šikulku zrovna nesliší se cítí ochuzeno,ale kdysi podaná informace je tu stále v lepšímpřípadě se nemusí ani tolikrát opakovat dítě ví proč ikdyžmu to zrovna nepapouškujeme
 mateřídouška 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ráda bych věřila, 

(7.5.2007 23:03:51)
grrr neslyší atd....
 Káča 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ráda bych věřila, 

(9.5.2007 10:00:59)
Nejspíš jsme si opravbdu neporozuměly. Plně souhlasím s tím, že dítě má dělat věci kvůli sobě ne kvůli tomu, aby mi udělalo radost. Snažím se no to, ale není to vždy jednoduché. Přemýšlela jsem, co na pochvale typu "šikulkování" nemusí být v pořádku, než mi došlo, že myslíte zjednodušení a nevysvětlení, za co vlastnně chválíme. Po pravdě tu větu používám až jako tečku za pochvalou. Když se syn vykadí do nočníku, tak se "rozplývám" nad bobečkem, že je tam, kde má být apod., a pak teprve je to šikulka. Knížku r.b.r. si určitě přečtu, docela mě oslovila, podle toho, co jsem se tady o ní dočetla, nicméně na všechny knížky se musí člověk dívat kriticky. A navíc je od českého autora, myslím, což je pro mě důležité. Přece jen každá země je jiná a jinak se přistupuje i výchově dětí.
 Ivana Procházková 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ráda bych věřila, 

(9.5.2007 16:56:43)
Káčo,
to "šikulkování" není jen o tom, že chybí informace.. Knížka se poměrně dost zabývá odlišením pochvaly (ty jsi šikulka!) od ocenění (vidím, že jsi si obul bačkůrky správně..). To první je forma odměny udělená ze strany autority (v dítěti vytváří radost z toho, že se maminka raduje - ne z toho, že se mu něco podařilo), to druhé je zkonstatování kladného výsledku, aby dítě dokázalo samo cítit radost přímo z toho, že se mu něco povedlo. Nechci tu podávat zkreslené info - lepší je si knížku přečíst.
 Zuzana, Filip 04+Mandy 06 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ráda bych věřila, 

(13.5.2007 20:27:40)
Ahoj Ivule a ostatní,

zdravím po týdnu. Knihu jsem nečetla, ale vidím to dost podobně.
Napadl mě dneska takový příklad - není to přímo o chválení, ale spíš o tom správném vysvětlení.
Náš kluk si odepíná bezpečnostní pásy. Odjakživa se z nich vyvlíkal a od té doby, co pochopil, jak je rozepne, tak je má každou chvíli rozepnutý.
Dneska jsem mu řekla: "Když budeš odepnutej a nabouráme, tak umřeš. Ty pásy jsou zapnutý kvůli tvojí bezpečnosti. Nebo snad chceš umřít? "Nechci". Když nechceš, tak musíš jezdit se zapnutými pásy. To byste koukali, jak najednou nutil tátu, aby okamžitě zastavil a pomohl mu zapnout ty pásy.
 mateřídouška 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ráda bych věřila, 

(16.5.2007 21:10:41)
hele zuzi,ale asi bych tam dala to slůvko MOHL BYS umřít nebo MOHL BYS mít vážnější zranění než když budeš zapnutý v sedačce.....
 caira (Vojta1/03,Mates11/04) 


Ja jsem rada pochvalena... 

(5.5.2007 15:58:29)
..at uz za dobry obed, nebo cokoliv jineho.
Jsem rada, pokud mi v praci pochvali za novy projekt, za dobre udelanou prezentaci, co neco obdobneho..
A deti jiste pochvaly potrebuji. Prijde mi to jeko koreni zivota..
Mne doma chvalili malo, nebo snad vubec. A az nedavno jsem se naucila rikat treba doma manzelovi: chutna Ti obed? Tak ho pochval! A pred detmi..
Deti chvalim snad za vsechno, co mi neuskodi - za basnicku, za uklizene hracky...
Proste Chvalit chvali tchvalit!!!
 madelaine 
  • 

nelze přechválit? 

(5.5.2007 16:07:12)
S článkem v zásadě souhlasím. Ale opravdu nelze dítě přechválit? To se mně nezdá.
Někde jsem četla, že jedna kritika by měla být vyvážena pěti pochvalami. Jak už tady někdo psal, škoda že to nevědí naši zaměstnavatelé :(.
 Romana,3 


Chvály jen více 

(7.5.2007 16:14:16)
Rozvinula se tady nad článkem zajímavá diskuse.
Chvalte nejen děti, ale i sebe!!!!! Jsme generace zamindrákovaných ženských s malinkým sebevědomím - většinou.
Moje osobní zkušenost. Chodila jsem na výtvarku pro dospělé a měli jsme fantastického učitele. Po každé hodině jsme hodnotili své výtvory navzájem. Pan učitel u každé práce nejdříve vyzdvihl, co se nám povedlo, co se mu líbí, a pak začal s tím co bychom mohly vylepšit. Nikdy jsem neměla pocit, že mě kritizuje. A přesně tohle bych chtěla taky u svých dětí umět používat. Ne vždy se mi to totiž povede.
Jen si představte, když někdo chválí vás, jak je vám hezky - no a u dětí je to úplně stejné. Zlobí, protože nemají dané hranice nebo si vynucují pozornost. A pozornost se špatně vynucuje, když budou sedět hodné v koutě (to si dítěte ani nevšimnete).
 Jitka a Míša4/06 


chválit! 

(6.5.2007 21:10:40)
Ahoj,článek mě nadchnul a myslím si,že je plný pravdy.Mě rodiče nikdy moc nechválily a spíš jsem slyšela že jsem úplně pitomá.Ubíjely moje sebevědomí.
Mého ročního syna pochvala motivuje a má radost,když ho chválím.Děti jsou to nejcenější,ale občas na to zapomínáme.
Americký způsob výchovy,má něco do sebe.Vdšeho moc škodí.
 Johanka_Sp 


A nyni neco uplne jineho... 

(7.5.2007 14:00:08)
Vsem, kdo tapou mezi kritikou a pochvalami a boji se udelat od kazdeho moc nebo malo, bych doporucila zde jiz mnohokrat opevovanou knihu Respektovat a byt respektovan. Na zaklade ni jsem presvedcena, ze i pochvalou lze zkazit mnohe :)

Nebudu tady vypisovat obsah, protoze nejlepsi je si ji precist celou, muj popis by byl akorat zkresleny. Ale tahle knizka pro me byla darem z nebes :) - sama jsem byla vychovana matkou diktatorem (jednicka samozrejmost, vse ostatni spatne), vedela jsem, ze tohle delat nechci, ale bala jsem se, ze sklouznu k druheho extremu (prilisna volnost a dite spratek).

Ale respektujici pristup jde uplne mimo tuhle skalu. Cilem nasi vychovy by nemelo byt dite poslusne, ale zodpovedne. Takove, ktere si je vedomo priciny a nasledku. Nemelo by delat veci proto, ze se nam tim zavdeci (nebo aby se vyhnulo trestu), ale meli bychom mu pomoci uchovat si vnitrni motivaci a vedomi souvislosti. A proto uz moji male Helence na nocniku nerikam "Tos mi udelala radost", ale "To se ti ulevilo, vid?" :) A az neco rozbije, tak to pujde uklidit, a ne ze se za trest nebude moct divat na televizi :)
 mateřídouška 
  • 

Re: A nyni neco uplne jineho... 

(7.5.2007 23:14:24)
no sílu, já byla knížkou také nadšená
ne vždy se mi tedy daří hlavně proto, že styl mé výchovy byl jiný a také jsem potřebovala trochu nasměrovat a děkuji za tuto publikaci ....

ale buď tvrdá pohledy babiček když koukají na dvouleté dítě jak po sobě utírá počůranou podlahu to je pro ně trochu tvrdé ony by jim daly přes prdel....:-) atp
 markéta, 
  • 

Za co chválit? 

(9.5.2007 11:38:21)
Kdysi jsem tu už psala o případu v příbuzenstvu, kdy holka ze druhý třídy četla nahlas článek z čítanky. Přečetla to jakž takž plynule, ale bylo vidět, že se musí na čtení soustředit tak, že obsah nevnímá. Protože jsem byla přesvědčená o tom, že ta holka je docela chytrá, jenom doma moc nečte, což jsem považovala za chybu její i rodičů, pochválila jsem ji, že to sice přečetla plynule, ale dodala jsem, že už je ve druhé třídě a to už by měla vnímat o čem čte. A toho ona není schopna. Protože ve druhé třídě už je čtení pouze způsobem získávání informací, ne činností samo o sobě. Řekla jsem to schválně i před její matkou, protože ta holka byla v celym příbuzenstvu jedináček a dost rozmazlená a babička jí za to čtení pouze pochválila. Byla tam ještě další příbuzná a ta mě sprdla, co holku kritizuju, že je přece důležitý děti chválit a ne kritizovat. Mně to přišlo, že se všichni rozplývají nad tím, jak krásně čte, ačkoliv v jejím věku a při jejích schopnostech už měla být podle mě dál.
 babička, 3 dospělé děti, 2 vnoučata 
  • 

Milé maminky, 

(10.5.2007 8:16:27)
opravdu byste se měly ke svým dětem chovat aspoň tak slušně, jako se chováte k cizím lidem. Málokdo se osopí na neschopného kolegu v práci tak drsně jako doma na své dítě. Kolikrát na ulici žasnu, co maminky vykřikují na dítě. Mají zafixované od svých matek neustále dítě buzerovat a říkat mu samé černé předpovědi typu spadneš, umažeš se, nastydneš atd. Dítě zakopne a matka zaječí : CO DĚLÁŠ? Žádnému cizímu člověku na ulici, který zakopnul by to neřekla ... Také mi připadá šílené, když maminka pomlouvá dítě před ostatními matkami a dítě to slyší. Dítě má totiž stejné pocity jako dospělý, jen má méně zkušeností. Někdy nemá náladu, něco mu nechutná a má chuť na něco jiného, je líné, má vztek, nechce se mu spát, je mu smutno nebo veselo. Jako my.
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: Milé maminky, 

(10.5.2007 9:05:09)
předesílám, že ani v nejmenším nechci obhajovat matky, které jsou vulgární a zlé na své děti. Nicméně přiznávám, že jsem jedna z těch matek, které na ulici ječí "Co děláš?!", když dítě zakopne nebo spadne... jednoduše protože se strašně leknu :) Navíc ho většinou vedu za ruku, takže mne strhne s sebou - o to se leknu víc. Nebo včera - dítě prošlo kolem sporáku a málem na sebe shodilo pánev s rozpáleným olejem. To byl jekot :)! Ne, protože bych ho neměla ráda, ale právě naopak. Vždycky když se pak uklidním, tak dětem vysvětluju, že jsem křičela, protože jsem o ně měla strach a lekla jsem se - a myslím, že to je pro ně docela dost dobře pochopitelné - a také jim vysvětlím, co se mohlo stát...
Takže jen že se snadno na první pohled posuzuje, zvláště, je-li člověk klidná, flegmatická povaha - ale prostě ne každý, kdo zaječí na dítě, je zloduch :)
 Vilíková 


Re: Re: Milé maminky, 

(10.5.2007 9:19:03)
K tomu srovnávání se musim přidat.
Chodíme na bazén, chodí tam také maminka s holčičkou, přijdou maminka řekne "tady si sedni", holčička si sedne a sedí, maminka se v klidu svlékne, připraví plavky a tak, pak řekne " pojď svlékneme se" a pomůže holčičce se svlíkáním, pak se vezmou za ruku a jdou pomalu do sprchy.
A my? "Chvilku počkej - já se svleču, nešlapej do tý vody, ještě nechoď napřed, pěkně ses svlíknul ale počkej, nelez do tý skřínky, kde máme ten klíč...? atd.. Prostě každé dítko je jiný a maminky taky, co si myslí ta s holčičkou o mě? (že furt dítě nějak okřikuju)jenže můj syn by takhle prostě nikdy neseděl. Jinak hooodně chválím. Většinou taky za činnost, ale je fakt, že kluk na "šikulku" taky spokojeně reaguje. On prostě chce být šikulka.
 mateřídouška 
  • 

Re: Re: Re: Milé maminky, 

(10.5.2007 14:33:37)
no myslím že každá máte pravdu,nikdo nejsme dokonalí a opravdu má holka měla první bouly snad kolem jejího druhého roku,klučík je samá modřina už teď (10m)
musím říci,že s babičkou souhlasím,ale také sama kolikrát takhle vybuchnu. důležité je se pak třeba omluvit a zdůvodnit že jsem byla nervózní,utahaná..... opravdu dítko na pískovišti si o sobě asi vyslechne hodně,ale pokud je to konstruktivní kritika bez urážek a i pochvala myslím, že může i pomoci.jako maminka ráda sdělím své zkušenosti patálie i radosti o mláďatech,myslím,že si každá takhle ráda ulevíme,také jsme lidi.důležité je aby to kladná hodneocení převažovala tak jak je popisováno v článku.
já učím své dítě také říkat co se mu nelíbí co jsem udělala...a neváhám somluvou

jo a mám celkem dobrou radu (nebo mě to zabírá)jak reagovat na taková ta zakopnutí když má člověk tendenci hned peskovat.já prostě mlčím ,ev pak konstatuji no zakopla jsi a to už je ta horkost pryč a můžu reagovat bez emocí
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Milé maminky, 

(11.5.2007 17:59:35)
jej, to by se mi líbilo, být taková chladná hlava a nic neříct... ale já se prostě fakt leknu a vyjeknu, jsem holt cholerik. I manžel se mi vždycky směje - občas na mě jen tak bafá a baví se tím, že se leknu, i když to čekám... možná to zní neuvěřitelně, ale fakt nekecám :)
 fisperanda 


Re: Re: Re: Re: Re: Milé maminky, 

(11.5.2007 18:14:59)
Já sem taky takový nervík. Když mě někdo vyleká, mám zcela neadekvátní reakce, např. manžel když jednou přišel domů a já sem ho vůbec neslyšela a najednou se objevil v kuchyni, tak sem vykvikla, pak sem mu nadala, že je kretén a pak sem to hodně dlouho vydýchávala.
Dcera je naštěstí úplně hodňoučká, žádný rarach, takže mě šetří takových úleků. Ale úplně nesnáším hysterický matky, pár jich v okolí mám. Nejdřív sem si říkala, že mají smůlu, že mají takový zlobivý děcka, že na ně musí furt křičet. Jenomže ty děti samy o sobě nezlobí tolik, aby kolem toho bylo plno křiku a nadávek. Ale taky se mi osvědčilo pravidlo - hysterické matky mívají hysterické děti.
 Isabelle 
  • 

Re: Milé maminky, 

(18.5.2007 10:07:05)
I když s Vámi v některých bodech Vašeho příspěvku souhlasím, tak myslím že tu mícháte dohromady "jablka a hrušky". Pravda je, že kolegu neokřikuju, když se naklání z okna, ale onoho kolegu klidně často okřikne jeho vedoucí, pokud si neplní řádně své pracovní povinnosti a je mu naprosto jedno zda pracovník má špatnou náladu nebo ho bolí zuby(a věřtě že často dost nevybíravými slovy). Jelikož pro dítě je v určitém věku též vlastně hlavní činnost naučit se správně chodit, vyhýbat se hlubokým kalužím a různým jiným nástrahám, myslím že určité okřiknutí je na místě, nakonec já jako rodič jsem za něj zodpovědná a případné následky budu muset zodpovídat já. Stejně jako můj nadřízený v práci, též se za mé neúspěchy bude zodpovídat někde na vyšších místech.
Každý se musíme naučit určitým pravidlů, jinak tu nebude demokracie, ale anarchie.
Na závěr bych ještě chtěla podotknout, že chválit holčičku za to když bouchla bačkůrkou chlapečka po hlavě se slovy: "Ty jsi šikovná, je vidět že se kluků nebojíš", podotýkám že ten chlapeček jí vůbec nic nedělal, je opravdu víc než nemístné. Tento případ jsem zažila v loni na vlastní oči.
 babička 
  • 

Re: Re: Milé maminky, 

(23.5.2007 8:44:42)
Když je Váš vedoucí výbušný typ a nevybíravě řve na své podřízené, pak není divu, že křičí i na své děti. Ty už jsou na to od malička zvyklé a prostě je to tak. Já jsem měla spíš na mysli maminky, které kamarádkám lakavě vysvětlují a na vlastní dítě jsou netrpělivé. O pochvale pro zlobivé agresivní dítě jsem nepsala, ani článek o tom nebyl.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.