| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jak jsme prohráli boj o židle

 Celkem 115 názorů.
 Vladan 


Herodes, to byl král:-)) 

(6.12.2006 8:52:56)
Nechci být za sadíka, ale co takhle Jeníčkovi za skákání po židlích dát pár na zadek nebo na nej křiknout? Až Vám bude ve spánku skákat po hlavě, tak si koupíte palandy???
 Petru 
  • 

Re: Herodes, to byl král:-)) 

(6.12.2006 9:01:56)
Vladane, já bych to nenazývala "sadikem", já bych klidně řekla na rovinu, že to dítě potřebuje vymezení hranic, nebo jim po hlavě skákat nebude, ale veme na to palici - v extrémním případě.
 majda + péťa 
  • 

Re: Re: Herodes, to byl král:-)) 

(6.12.2006 13:33:40)
naprostý souhlas, to co už teď začíná být trošku náročné, bude za čas pěkně otravné... kampak asi vystěhují skříně a postele ? chválit a podporovat to jasně ano, ale Jeníček musí mít hranice. Budete se divit, jak jemu samotnému ty hranice budou dělat dobře, to děti fakt potřebují, vědět co jo a co už ne...
nejsem herodes ani teoretik, náš pinďa byl (a pořád je) tak živej a divokej, že
jsem toho měla svého času dost, ale vyplatilo se na některých věcech trvat, je z něj bezva kluk a dá si říct ...
 Lenka + 2  
  • 

Re: Herodes, to byl král:-)) 

(6.12.2006 9:04:45)
Tak tentokrát s tebou plně souhlasím.
Co dělají na návštěvách? Přestavujou nábytek, aby náhodou jejich rozmazlenec něco nerozbil?
 Aja 
  • 

Re: Re: Herodes, to byl král:-)) 

(6.12.2006 9:18:55)
Tedy, znacne to pripomina tu slavnou scenku, kterou popisuje pani Jirina Prekop, nemyslite?:-)Pravda, presne si uz nepamatuju, jak koncila, jestli matka musela stat na hlave, nebo chuva?:-)))
 Róza 
  • 

Kdo nezažil nepochopí 

(6.12.2006 9:25:16)
Vladane, Petru, Lenko a není to jen o tom, že kdo nezažil nepochopí. Mě také přijde, že odstraňováním všeho, čím by si Jeníček mohl ublížit není řešení. Tím větší má o to totiž zájem. Ale já takové dítě nemám, takže nevím, jak bych se zachovala.
Jeden příklad, který s tím trochu souvisí:
Měli jsme pro moji tehdy asi osmiměsíční dceru židličku na sezení. Nedala se v tom ale připoutat. Tím pádem neklidně seděla a ihned si v ní stoupala. Pokud byla nedaleko stolu, vylezla moje dcera na stůl. Museli jsme pořídit jinou, ve které se připoutat dá. Od té doby sedí klidně, vklidu se nají a já nemám strach, když se od ní potřebuji vzdálit. Když jsem to vyprávěla známým, kteří nám tu původní půjčili, zdálo se jim, že jsme zbytečně utratili peníze za novou a že asi máme na vyhazování. Jejich synek ze židličky totiž nevylézal ani si v ní nestoupal. Prostě nezažili, tak nepochopili.
 Vladan 


Re: Kdo nezažil nepochopí 

(6.12.2006 9:38:15)
Ale já to beru. Prostě Jeníček je dítko živější, to bezpochyby. Ale...když mu nedám žádné mantinely, tak si bude dělat, co chce.
Mám spíš dojem, že autorka se chlubí, jak čilého má kloučka a jaká je to psina, že musí Jeníčka co chvíli odněkud sundávat, že mají podivný pokoj, protože Jeníček skáče po židlích...
Něco jiného je např. odstraňovat klíče ze skříněk, které by mohlo dítě spolknout (klíče, ne skříňky), a něco jiného je nechat dítě skákat po židli, po stole, stahovat věci...
Jsou prostě věci, které se nesmí dělat. Jeníček je jak rozjívené štěně - i to se musí vychovat, aby bylo civilizované. A Jeníček je lidská bytost, která jednou bude muset do školky, do školy...
Nedávno jsem v rádiu poslouchal docela zajímavou diskuzi o dětském vzdoru. Paní psycholožka hovořila o čtrnáctileté dívence, která neustále vynucuje všechny své potřeby pláčem nebo fňukáním eventuelně křikem a záchvaty vzteku. Prostě v dětství se s tím nic nedělalo - jenomže teď ty záchvaty vzteku uplatňuje na své přátele a potencionální nápadníky. A ono to funguje - kdo by odolal plačící dívence, že?
Co když to s Jeníčkem bude podobné? Když všechno může a leze vzhůru k výškám - nezkusí třeba časem vyndávat dveře z pantů? Nebo nepovalí stůl, ze kterého se tak krásně dá udělat barikáda?
 Mlada 


Re: Re: Kdo nezažil nepochopí 

(6.12.2006 9:49:31)
Jeníčka samozřejmě jen tak po židlích skákat nenecháme. Trpělivě ho sundaváme, případně usazujeme (je-li např. čas k jídlu). Snažíme se býti dost důrazní, ano došlo i na křiknutí, i na plácnutí přes zadeček (protože občas se to už fakt nedá). No zatím to úplně nepochopil. Že by byl ještě malý? Tak nám přijde bezpečnější některé nástrahy dočasně odstranit z jeho dosahu.

Jinak už jen tolik, že jsem článek chtěla napsat s nadsázkou a spíše doufala, že vyvolá úsměv na tváři (to se mu tedy povedlo, já se usmívám od té doby, co jsem začala číst reakce v diskuzi).
 Vladan 


Jo tak to pardon:-)) 

(6.12.2006 9:58:24)
Já měl dojem, že Jeníček si dělá co chce a kde chce a vy tomu jen přihlížíte a odsouváte židle. V článku jsem nějak nepostřehl, že by to měl zakázáno - jen jste se zmiňovala, že odstraňujete židle:-))
 Gábina a Martínek 22 měsíců 
  • 

Re: Re: Re: Kdo nezažil nepochopí 

(7.12.2006 12:21:57)
No nevám, ale naše dítě 22 měsíční Martina také nikde neposedí, také vše otevírá, všude leze, ale ve chvíli kdy nám to s manželem začíná přerůstat přes hlavu tak dostane na zadek a je klid. Věřte mi chce to jen větší důslednost, protože jinak Vám dítě přeroste přes hlavu, ale to je jen můj názor. :-)
 Jana a dva skřítci 
  • 

"bábovky nám budoucnost neudělají" 

(7.12.2006 16:12:19)
Taky mám trápení s jedním divochem, ale moc mi pomohla věta : "bábovky nám budoucnost neudělají". K tomu není co dodávat :o)
 Petra, holky 6 a 2 
  • 

Re: Re: Re: Kdo nezažil nepochopí 

(7.12.2006 20:58:02)
Nebojte, se moje mladší dcerka dělala v tom věku to samé (chodit začala v deseti měsících). Napomínání i plácnutí na zadeček nestačilo, vrcholem byla nadšením výskající Madlenka na skříni... Ale stačilo ve zdraví (až ná pár boulí) přežít to období lezení po výškách a časem to přešlo. Teď, ve dvou letech, má jinou zálibu. Staví si bunkry a plazí se pořád po zemi. Je to teď balzám na nervy. Přeji pevné nervy (jsou fakt zapotřebí) a zdravého synka. Petra
 Agnes (2 děti) 
  • 

jsem asi divná... 

(6.12.2006 9:51:44)
Já teda nevim, ale mně nepřipadne na lezení po židlích nic divnýho. Náš malej taky vyleze na židli, zjistí co je na stole a pak zase sleze dolů. Tužky, kterými by něco počmáral, na stole neleží, o nožích, nůžkách a jiných ostrých věcech ani nemluvím. Při jídle se taky staví v židličce, ale za chvíli si zase sedne. Jeho starší sestra to taky dělala a normálně ji to s věkem zase přešlo. TeĎ jí jsou čtyři roky, od září chodí do školky a není s ní jedinej problém. Když někde spadne, tak holt spadne, aspoň si to zapamatuje. Pád ze židle na podlahu myslím není tak závažný. A na stůl leze, pokud vidí něco zajímavého a nedosáhne na to ze židle. Prostě průzkumník jako každé jiné dítě. Kdybych za ním měla pořád lítat a přemísťovat nábytek, tak se asi zblázním... Tak, a teď jsem zvědavá, kdo mě bude kamenovat a zjišťovat, kam má poslat tu sociální pracovnici, aby tu matku-herodese odstranila z blízkosti dítěte ;-).
 kiri 
  • 

Re: jsem asi divná... 

(6.12.2006 11:19:09)
Agnes plně s tebou souhlasím. Dítě poleze kamkoliv, protože neví, že je to nebezpečné. Máma tu není od toho, aby ho stále odněkud sundavala, protože jednou si nemusí všimnout. Máma tu je podle mého od toho, aby ukázala, že to nebezpečné je. To znamená nechat spadnout, nechat natlouct, nechat poznat bolest. Plácat nemá smysl. Pak bolest přichází od mámy a to je pro dítě nepochopitelné. Navíc si spojí bolest ne s lezením na židli, ale s tím, že ho máma vidí lézt na židli. Tak si příště vybere chvíli, kdy máma u toho nebude. Logické ne?

Bolest musí přijít z nebezpečného chování. A než se na mě vrhnete ... máma je tu především od toho, aby ta bolest nebyla veliká, ale jen bolístka, která sice vadí ale rychle přejde. Prostě takový řízený pád. Vlastní zkušenost je ta nejlepší.

Já měla zase problémy s dcerou, když se učila chodit. Ona se neopírala o nábytek. Ona po nábytku vyšplhala do stoje, pak se otočila směrem do pokoje a rozeběhla se. No a tam byl stůl. Stůl nebylo možné dát jinam. V maličkém 1+1 bytě si moc vybírat nemůžete. Hlídat pořád ... nemožné. Musela jsem i vařit, i prát i uklízet. A to nešlo dělat jen když malá spala. Nejdřív jsem dělala všechno možné i nemožné. Pak jsem zjistila, že to nemá cenu, že se stejně nedohlídám. Tak jsem jí vždycky řekla "Uhodíš se!" a nechala jí. Jasně, zastřelte mne ... vážně si natloukla ... jednou, dvakrát ... ale přišla na to, že máma nevaruje zbytečně. A myslím, že se mi to vyplatilo a párkrát stačilo jen říct a vyhnuli jsme se nebezpečí.
 Sylvie 


Re: Re: jsem asi divná... 

(6.12.2006 11:40:45)
Kiri, náš nejmladší taky leze na všechno. Od doby, co začal chodit, si všude s sebou tahá stoličku, aby líp dosáhnul. Teď je mu bude 16 m a už nějakou dobu umí na sebe vršit nábytek, aby vylezl výš (tedy třeba dát stoličku na malý dětský stolek). Má za sebou pády řízené i pády neřízené a stejně je to na prd, zvědavost je silnější. Zpravidla ve chvíli, kdy ještě řve, tak už znova někam leze. Občas mi den připadá jako jeden velký kolotoč - hlídat, sundavat, zakazovat... a doufat, že časem se dokážeme líp domluvit. Přitom on není nijak hyperaktivní nebo neposlušný, ale prostě ty výšky ho lákaj.
 Jana (Kačka 11/03+Matýsek8/05) 


Re: Re: Re: jsem asi divná... 

(6.12.2006 12:05:32)
A Matěj ještě při pádu dělá "tytyty"
 sarka 
  • 

Re: jsem asi divná... 

(6.12.2006 11:33:24)
Nejsi divná, u nás je to stejně jak popisuješ. A težkou hlavu si z toho taky neděláme. Jen dohlížíme, aby si opravdu neublížil (když chtěl lézt dolů hlavou napřed, apod.)Beru to tak, že měsíc bude trénovat výstupy a sestupy a pak si najde jinou zábavu. Nicméně chápe, že někam lézt nesmí, např. žebřík a po několika důrazných NENE a pádu z 1. šprušle na zadek to velmi rychle pochopil.
 Dáša, Vojtíšek 1,5 roku 
  • 

důrazné NE 

(6.12.2006 13:54:57)
Rozhodně souhlasím s těmi, kteří zastávají mantinely. Děti v tomto věku nemají pud sebezáchovy a věřím, že je lepší důrazné NE (zpočátku bohužel spojené s plácnutím) než nekonečné domluvy a doufání, že "z toho vyroste" - jednou totiž tohle NE může zachránit život (u silnice, pády z výšek, opaření apod).My jsme malému tuto mez stanovili,NE nezneužíváme, ale jsme v něm důslední (funkčnost "povelu" oceňujeme zejména v situacích, kdy Vojta běhá s vidličkami zcizenými v nestřeženém okamžiku ze stolu po celém bytě apod)a hlavně ho zabavujeme tak, aby si přemíru energie nevybíjel doma ale na plavání apod.
 Albeka 
  • 

Re: důrazné NE 

(7.12.2006 8:02:19)
..moje řeč :-)
 Petru 
  • 

Políček a výzva 

(6.12.2006 14:13:48)
POLÍČEK - asi jo. já už mám i sedmiletou dceru a včera po velmi dlouhé době dostala lehký pohlavek. Byla tak rozjívená, že vykopla pantofli a málem zhodila svíčku. To víš, že pak plakala, ale nechala si vysvětlit, že ji mám ráda, i když dostala malý políček. a vůbec netušíte, od čeho to slovo políček je?

Výzva :Lingvistky teď ukažte co umíte
 kiri 
  • 

Na to nemusí být jeden lingvista ... 

(6.12.2006 14:19:11)
políček ... po líci, čili jak by se dneska řeklo facka. Takže odhaduji správně, že dítě dostalo spíš záhlavec?
 petru 
  • 

Re: Na to nemusí být jeden lingvista ... 

(6.12.2006 20:09:48)
Víš, já myslela, jestli by tam nemohl být skrytý význam, jako polibek na líčko, facka - to je něco těžkého a pleskavého, ale políček to je spíč pohlazení líčka, takové silnější, aby si to dítě uvědomílo a ne aby ho to bolelo fyzicky. proto jsem se ptala na lingvisty a ne jen chytrých
Kdyby to měla být facka, tak by to byla facka. ale když se řekne pohlavek tak je to pohlazení po hlavě a pohlavec je jako facka po hlavě.
Je mi jasné, že to vypadá jako blbost, ale ráda bych znala názor někoho, kdo zná češtinu i z historického pohledu
 kiri 
  • 

Re: Re: Na to nemusí být jeden lingvista ... 

(6.12.2006 20:23:00)
Políček je původní české slovo. Facka je slovo přejaté nejspíš z angličtiny "the face" (obličej, do obličeje) nebo z němčiny Watsche(facka). Já bych asi odhadovala spíš tu němčinu.
 Vladan 


Re: Políček a výzva 

(6.12.2006 14:20:42)
Po-líček - Po - líčku - Po - líci. Facka je asi z Face - obličej.
Prostě facka:-)
Narozdíl od Po-hlavku, který se může dávat libovolně po celé hlavě, Zá-hlavec je jen Za-hlavu, tedy do týla.
 Lavi 


Re: Herodes, to byl král:-)) 

(6.12.2006 9:47:44)
Autorko, kdy budete Jenička vychovávat????? Od tří let už bude pozdě! Já mám 9,5 měsíční dceru,která leze jako drak.....ale na kytky už mi nechodí....trvalo to asi 14 dní vysvětlování přísným hlasem..a občas i to plácnutí přes ručičku....a kytek si již nevšímá.
Moje dítě se učí respektovat jisté věci a jak zde bylo podotknuto,je třeba mu vymezit hranice.
Ale každého věc..
 Šumi 
  • 

Re: Re: Herodes, to byl král:-)) 

(6.12.2006 9:59:05)
Autorka je v naprosté pohodě a napsala nám, jak je šťastná, že se počátky v dobro obrátily. Že se v tomto století najdou lidé, kteří mlátí devitiměsíční dítě, aby na něco nesahalo, je obrazem bídy světa obecně. Někde se hladoví, někde se válčí, někdo chlastá, někdo týrá děti. Nemůžeme to vymýtit, můžeme si nad tím povzdychnout a ujistit se v tom, že je to anomálie.
 Róza 
  • 

Re: Re: Re: Herodes, to byl král:-)) 

(6.12.2006 10:01:17)
mlátit a vymezovat hranice je rozdíl. Nebo u vás ne?
 Vladan 


No...není mlácení jako mlácení. 

(6.12.2006 10:04:19)
Radši dítě plácnu přes zadek (plácnu, ne že ho seřežu jako mlatec snop slámy), aby nesahalo na ostré nože nebo na rozžhavená dvířka od krbu, než bych pak řešil následky v nemocnici.
Tohle je extrém, ale Vaše reakce taky.
 Zuzana, Filip 04+Mandy 06 


Re: No...není mlácení jako mlácení. 

(6.12.2006 10:15:24)
Vladane,

Moje dítě bylo opravdu živé - strašně. Proto jsem ho co nejrychleji naučila chápat význam slova horký (například). Od té doby obchází troubu a rychlovarné konvice velikým obloukem, ať jsou zapnuté nebo vypnuté. Nevím, co je na tom tak těžkého.
 Vladan 


Re: Re: No...není mlácení jako mlácení. 

(6.12.2006 10:18:55)
Naprosto souhlasím:-) Neteř nás už od doby, co se naučila mluvit, křikem upozorňuje, že máme schovat zápalky a když chodila coby 1,5 leté robě kolem trouby, tak měla zdvižený prstík a s vážným obličejem volala PÁJÍ - NĚŠMÍŠ:-)
 Dana 
  • 

Re: Re: No...není mlácení jako mlácení. 

(6.12.2006 14:16:46)
Neni dite jako dite.
Malemu bude 20 mes., laka ho vse horke (trouba, konvice, hrnek s cajem). Mockrat jsem mu prilozila rucicku na hrnek s teplejsim cajem (aby citil, ze to je horke, ale aby ho to nepopalilo), ale jenom se zasmeje, kdyz se ho zeptam, jestli si jeste sahne, tak zavrti hlavou, ale priste jde do toho znovu. Sahat na troubu ma uplne zakazane (placnuti pres ruku a pres zadek), stejne na ni vzdycky sahne. Takze vsechno davam do vysek, na lavici, ze ktere by se dostal na kuchynsky pult (a tim na konvici) proste vubec nesmi stoupnout (nastesti tolik po vyskach neleze) a v troube pecu vzdycky tehdy, kdy je jeste nekdo doma, nebo kdyz spi...
Tchyne mi take vypravela, za manzel jako maly mel zakazano vsechno horke, prikladala mu ruku na horka (nerozpalena) kamna a stejne teprve kdyz se o kamna spalil, prestal se o ne zajimat.
Zatimco ja byla "to hodne dite", stacilo mi to parkrat vysvetlit, sahnout si na teplou troubu a uz jsem se k ni nepriblizila...
 Červená řepa 


Re: Re: Re: Herodes, to byl král:-)) 

(6.12.2006 10:15:52)
mám 13měs. dítě a prožíváme zrovna přesně toto období, kdy má touhu bylézt na vše na co lze. Řekla bych, že je to přirozená věc ve vývoji dítěte, kdy se naučí chodit a je nadšené že může své hranice posouvat ještě dál, zjistí že na předměty lze vylézt a že to dokáže. Nedovedu si dost dobře představit,jak takhle malému dítěti dokážete vštípit že na nic lézt nesmí, případně ho naučit rozlišovat na co ano a na co ne, nebo kdy ano a kdy ne. Mé dítě pochopí zákaz, že něco nesmí, ale zvídavost u něj čast převáží a poruší jej, protože si není v tomto věku schopno ani na něj vždy upamamtovat, nebo je prostě přirozená zvídavost silnější. Každé dítě je jiné, některé je aktivnější, některé sedí celý den jako pecka. Jestli trestat dítě fyzicky za to, že je zvídavé či neposedné, toť otázka, já to nedělám, pokud to není vyloženě životu nebezpečné a snažím se dát dítěti co největší svobodu v objevování. Hranice téhle svobody kterou dítěti dopřejeme jsou tuším tam, kde končí naše ochota nad ním bdít, aby si neublížilo, nebo něco opravdu špatného neprovedlo. Nechápu proč jste se na autorku příspěvku sesypali jako na nezodpovědnou matku, každý si své děti vychováváme jak uznáme za vhodné, dle svého nejlepšího svědomí. Urážet se tady není snad třeba. Jen na okraj, má starší dcera (vychováváná ve stejném duchu) chodí do školky naprosto bez problémů, je to zlaté, nezakřiknuté, bezproblémové zvídavé dítě. A mladší mi na kytky taky již nechodí
 Aja 
  • 

Re: Re: Re: Re: Herodes, to byl král:-)) 

(6.12.2006 11:39:40)
Pokud umim cist, tak autorka v clanku popsala pouze, jak svemu ditku neustale ustupuji. A to je o malem tyranovi.Ani slovo o tom, ze by snad podnikli nejaky pokus o usmerneni. Z jineho soudku. Znam dite,ktere se popalilo -dost- o troubu.Ledva mu bylo trochu lepe, slo na troubu znova.Myslim,ze nechavat deti, aby ruzne ze vseho popadali , pomlatili se ci popalili, neni taky uplne nejlepsi cesta.
 Ivana Procházková 


Re: Herodes, to byl král:-)) 

(7.12.2006 22:40:07)
Ty jsi úplně mimo. Kolik si myslíš, že tomu Jeníčkovi je roků?

Jednak by to mělo úplně jiné účinky, než ty očekáváš, jednak je to úplně normální poznávání světa, které dítě prostě potřebuje, jednak "vrazit jednu" (nebo co to radíš) v podstatě ještě miminu mi připadá skoro jako případ pro sociálku.

Jo, je vidět, že vlastní děti nemáš.
 Albeka 
  • 

..hmmm 

(6.12.2006 9:29:42)
.. já naštěstí takové zkušenosti nemám. Obě mé děti byly jaksi hodné a klidné sami od sebe. Nikdy nikam nelezly,nerabovaly,nikdy nebylo třeba stěhovat kvůli nim nábytek,tak jsem vlastně měla štěstí :-). Na pár návštěvách jsem takovéto hyperaktivní děti občas viděla a myslím docela záhul pro rodiče,asi bych to dlouho nevydržela a dala dítku najevo,že určité věci prostě dělat nesmí - přiměřeně a srozumitelně jeho věku,ale rázně a nekompromisně.Autorka si ale nestěžuje...spíše jen informuje o stavu věci...prostě má čilého kluka a záleží jen na benevolenci rodičů co vše Jeníčkovi dovolí v tomhle má hranice každý jiné :-)
 ridwen 
  • 

Re: ..hmmm 

(6.12.2006 13:02:46)
Albeko, píšeš: "Na pár návštěvách jsem takovéto hyperaktivní děti občas viděla a myslím docela záhul pro rodiče,asi bych to dlouho nevydržela a dala dítku najevo,že určité věci prostě dělat nesmí - přiměřeně a srozumitelně jeho věku,ale rázně a nekompromisně."
Problém je v tom, že když máš skutečně hyperaktivní dítě, dítě s LMD nebo ADHD, tak žádný přiměřený a srozumitelný, rázný a nekompromisní přístup nezabírá. Prostě nezabírá nic. To si vážně myslíš, že rodiče dětí, které jsi sledovala, jsou se stavem věcí úplně spokojení a nepokusili se nikdy dítko nějak usměrnit? Pokoušeli. Hodně z nich se výchovně snažilo víc, než si rodiče klidných, hodných, od přírody poslušných dětí dokážou představit. Jenže nakonec nezbývá nic jiného než prostě lítat za dítětem a snažit se, aby se nezabilo. A poslouchat řeči o přiměřeném, srozumitelném, rázném a nekompromisním přístupu :-).
 Damila 


Re: Re: ..hmmm 

(6.12.2006 14:45:55)
Ano ano ano, moje slova.
 Albeka 
  • 

Re: Re: ..hmmm 

(7.12.2006 7:59:38)
..asi máš v mnohém pravdu.Já si myslím.že dětí s nějakou diagnozou poruchy soustředění či chování neúmněrně přibývá. Dříve šlo prostě o zlobivé děti,dnes je to hyperaktivita,mozková disfunkce atd...Kolik takto diagnostikovaných dětí má skutečný problém a u kolika je to problém spíše rodičů? Fakt nejsem zastánce "americké výchovy",fakt nejsem zastánce jednat s dětmi jak s cvičenými opičkami. Prostě pohoda,dokud je to únosné.Ale autorka článku žádný problém nemá a její synek dost možná není hyperaktivní,je jen prostě zvědavý a čilý...
Chápu,že pokud mám doma batole tak musí být člověk ostražitý a odstranit z jeho dosahu vše,čím by si mohlo ublížit.Ale třeba přistavovat si židličku ke sporáku/příklad od známých/a sápat se do hrnců s vroucím obsahem,tak to bych prostě dítěti v jeho vlastním zájmu nedovolila a mohlo by se třeba stavět na hlavu. Stejně tak lézt na žebřík,na stůl,likvidovat kytky,poškozovat elektroniku atp....
 Zuzana, Filip 04+Mandy 06 


Jo, jo, to mi něco připomíná 

(6.12.2006 9:41:26)

U nás to bylo přesně to samý. Naše dítě v tom věku kolem jednoho roku nejradši „mylo nádobí“. Přisunulo si kuchyňskou židli ke dřezu, vyškrábalo se nahoru, pustilo vodu a už to lítalo... Další oblíbenou aktivitou bylo fanatický zapínání tiskárny. Jednou jsem takhle seděla zavalená hromadou nesmyslných kopií a napadlo mě tiskárnu zabarikádovat sedací soupravou. Přisunula jsem tam sedačku a lehla jsem si na ní. Náš syn někdy po prvním roce života (15 měsíců +- nevím přesně) tuhle sedačku normálně odsunulo i s ležící mámou. (Je teda fakt, že není těžká a máme plovoucí podlahu, ale stejně jsem byla v šoku).

A jinak si myslím, že to děláš dobře. V jednom roce je nesmysl plácat dítě přes zadek a se syndromem „malého tyrana“ to taky nesouvisí. Jedná se o přirozenou dětskou zvídavost. Dítě to nedělá naschvál. Vykašli se na "vymezovače hranic" (koukám, že už se na tebe sypou). Máš moc šikovnýho kluka. Po nějaké době se to uklidní. Moc a moc držím palce.


 Mlada 


Re: Jo, jo, to mi něco připomíná 

(6.12.2006 9:51:16)
Díky.
 Leona 
  • 

Re: Re: Jo, jo, to mi něco připomíná 

(6.12.2006 10:06:07)
Můj syn dělal totéž, v roce a kousek vylezl na židli, na stůl a ze stolu skákal dolů. Naprosto čilé dítě, které vyzkoušelo úplně všechno, mohla jsem vysvětlovat andělsky ďábelsky, občas plesknout přes ruku nebo přes zadek, ale některé věci ho prostě přitahovaly. Snad nejhorší bylo video- vešel se do něj dudlík, piškoty i kus stavebnice. Bohužel se nedalo přemístit jinam, než kde bylo. Vyzkoušel opravdu všechno a já jsem měla oči snad i vzadu- ale všechno ho časem přešlo. Dneska je mu 10, je to normální, jen živější kluk, který má naštěstí chápající učitele už od školky- tehdy ho sundávali ze stromu, vyplétali z plotu...Dneska jen lítá jako ďas a trošku hůř se soustředí, ale díky sportu se pomalu daří zvládat i to. Jinak je moc šikovný a jeden z nejlepších ve třídě. Díky němu jsem se stala o dost klidnější matkou, protože jeho starší sestra byla zlatíčko do té doby, než jí předvedl, že žít se dá i zajímavěji. Jiní říkali, že by zešedivěli, já jsem je radši naučila z toho stromu bezpečně slézt dolů.
 The Marta 74 


Re: Re: Re: Jo, jo, to mi něco připomíná 

(6.12.2006 13:38:01)
Taky mám doma takovýho čilouše - říkám mu torpédo nebo živelná pohroma. Je to moc hodnej kluk (28 měsíců), bezelstnej, přátelskej, dobráček. Ale neposedí, neposlechne, dělej co dělej. Zkoušeli jsme všechno. Domluva, vařečka, vlastní zkušenost, prostě bez výsledku. Tak máme doma ohrádku 2,2m x2,2m. Takovej malej pokojíček v kuchyni. Tam je moc spokojenej. Jen tam si dokáže sednout a s něčím hrát, na něco se soustředit. Jinak prostě jen lítá a kramaří. Takže doma je nám hej, ale na návštěvy s ním prostě nechodím, do obchodů jen když sedí ve vozíčku. V postýlce spí taky jen proto, že se z ní nedá vylízt. Moje noční můra je až bude bez plen a bude chtít v noci chodit čůrat - to mu budeme muset dát normální postel a to teda nevím, co budeme dělat. Umlátit ho nechci, ikdyž proti výchovný neemocionální ráně nic nemám, ale jak docílit, aby tam ležel, to teda nevím. Takže já tedy rozumím tomu, co je to živé dítě a taky musím vydržet ty nechápavé sudičské pohledy . . .
 dana,Dcera 18.měs. 
  • 

Ukázat hranice... 

(6.12.2006 13:02:31)
Mám také živé dítě co chvíli neposedí a bohužel od jednoho roku po obědě nespí.Ale aby si takto dělalo v bytě co chtělo,jsem nikdy nedovolila,od doby co lezla milovala hrabat se v hlíně v kytkách.Okřiknutí a občas plácnutí přes ruku pomohlo a do měsíce si kytek už ani nevšimla.Prostě co jsem nechtěla aby dělala,tak jsem jí okřikovala nebo plácla přes ruku nebo zadek.Nechci vypadat jako matka,která své dítě jen mlátí,za každou volovinu,ale když se z výchovou nezačne hned,tak se nikdy nedohoní (vidím to u své 3leté neteři).Jak psal Vladan,že štěně se také musí vychovávat,tak má pravdu.Vaše rodiče vás taky vychovávali,aby jste byly ve společnosti únosný.Dcera si teď oblíbila skákání na naší velké rohové sedačce a mě nezbívá než jí dát na zadek,jelikož málokdy poslechne jen na okřiknutí.Já mít Jeníčka doma,tak místo toho abych pořád dávala pozor jestli je někde nějaká židle,tak ho raději naučím že to nesmí dělat (a děti už chápou hodně věcí v tomto věku).Každému dítěti se musí ukázat hranice,co si mohou dovolit.Když vás začne mlátit a kopat,taky ho přeci nenecháte!
 Kahlan+4 


Re: Ukázat hranice... 

(6.12.2006 13:23:42)
Tak tohle je tedy kardinalni nesmysl. Dite se samozrejme vychovat da, i kdyz se s tim zacne pozdeji, tedy v dobe, kdy zacne chapat rozumem, proc nektere veci delat nesmi. A pak posloucha samo od sebe a ne ze strachu z trestu nebo kvuli rodicum. Do te doby je nutne ho samozrejme sundavat, odnaset, zakazovat, ale v klidu, bez kriceni, bez placani. To, ze neter ve 3 letech neposloucha jeste neznamena, ze to tak maji vsechny deti, ktere rodice v roce neplacali pres zadek nebo ruku.

Muj ctyrlety synek byl vzdycky velice zivy a velmi tvrdohlavy. Na stolek s TV lezl treba 100x za sebou, nepomahalo vubec nic, kdyz jsme ho sundali, "potrestali", okamzite se tam vratil a lezl znova, nejake tresty ho vubec nezajimaly. Nakonec to prestal delat sam od sebe. Od te doby, co pobral vic rozumu, tedy tak od tech 2,5 let je s nim vetsinou domluva, nebezpecne veci nedela, dava pozor, aby je nedelala jeho mala sestricka. Na ulici, parkovisti se chova zodpovedneji nez ja, bez ruky nevyleze ani z auta, v kuchyni je velice opatrny, o ostre veci jako jsou nuzky si vzdy pozada, pak je nosi opatrne spickou dolu. Kdyz dela holcicka neco nebezpecneho, tak to rozpozna a jde mi to rict.

Podle Vasi teorie by mi tady jeste asi behalo velke batole, ktere si dela co chce:-)
 Dana,dcera18.měs. 
  • 

Re: Re: Ukázat hranice... 

(6.12.2006 13:47:31)
Tak tohle žádný nesmysl neni.Ale u vás je nesmyls ta poslední věta dole.Ale totální nesmysl.Váte kolik těch velkých batolat muselo být na vstě?! Nejenom to vaše.Až vaše dítě bude lézt po skále,tak ho nechte,udělá to 100x a pak ho to třeba přestane bavit.Nebo třeba spadne a nedej bože se zabije.To pak můžete nadávat leda tak sobě,že jste s tim nic nedělali dříve,že.
 Kahlan+4 


Re: Re: Re: Ukázat hranice... 

(6.12.2006 13:52:41)
Vazena Dano, Vas prispevek je ponekud nesrozumitelny. Mozna by stalo za to si to po sobe nejdrive precist, co rikate? Na sveho syna jsem davala pozor cely jeho zivot a budu to tak delat nadale. Jen jej u toho nemlatim:-)
 Sylvie 


Re: Re: Re: Ukázat hranice... 

(6.12.2006 13:53:39)
Dano, já mám pocit, že jsem asi četla jiný článek :o) Autorka článku, který jsem četla já, dítě po výškách lézt nenechává, naopak, činí opatření, aby se tak nestalo. Například odstraňuje židle z dětského dosahu.
 Růžovka horská 


Věcná..... 

(6.12.2006 13:38:24)
Není, jen tak mimochodem, věc každého jak své dítko vychovává???

Autorka nám chtěla přece svým článkem jen sdělit jakou mají radost, že mají zdravého prcka, sic trošku čilejšího, ale že vše dopadlo dobře a neběhají dnes po ordinacích neruologů atd atd...
Tak proč se s ní o tu radost nepodělit proboha??? Proč se do ní navážet??? Kázat jí o výchovných pravidlech a správných trestech???

Já mám 14i měsíčního syna, také jsme běhali po neurologických ordinacích, chvíli museli cvičit Vojtu, a naštěstí z toho nakonec nic nebylo (naštěstí se lékaři spletli). Dnes máme doma raubíře, který tu mydlí do klávesnice a zablokuje počítač, tu vyndává skleničky z komody, tu tahá psa za ucho, přesně to co ví že nesmí prostě dělá nejraději. Já netvrdím, že ho občas neplácneme přes zadek či ruku, ačkoliv to ze srdce nenávidím, občas to prostě jinak nejde. ALe situací, kdy se u nás něco řeší plácnutím místo domluvy je minimálně. Navíc nemůžu říct, že bych měla pocit, že to něco řeší a že si prcek v tomto věku uvědomí proč byl plácnut.

Odměna a trest je přeci věc názoru a každý rodič snad nejlépe ví sám co nejlépe platí zrovna na toho jeho rošťáka a co je úplně zbytečné.
 Karča (3děti) 
  • 

Re: Ukázat hranice... 

(6.12.2006 13:49:59)
Tak to u nás se sice hranice vždycky vymezovaly, ale jenom tam, kde to bylo nezbytně nutné. Dokud byly děti maličké (cca do 1,5 roku), tak se dbalo na to, aby nikomu neubližovaly, aby ze vzteku nebo zlosti neničily věci a aby nepodnikaly věci nebezpečné. Takže ano, trouba, okna, balkón atp. bylo tabu.
Kytky, dospělácké knížky a jiné věci, které by mohly přijít k úhoně jsme prostě odstranili z dosahu. A místo toho, abychom pracně vysvětlovali ročnímu batoleti, že do květináčů se neleze a několik týdnů ho opakovaně plácali po pacičce, tak jsme mu pravidla zmenšili na pár těch "životních". A ve dvou letech už nebyl problém říct "to se nesmí". Stačilo to pak říct jednou, maximálně dvakrát. Sobě jsme ušetřili nervy a případnou škodu a děckám zbytečný pláč.
Pokud děcko má touhy lézt po židlích, tak je potřeba mu to umožnit pod dozorem, nechat ho to zkusit, jít na průlezky, postavit doma překážkovou dráhu atp. Až si to ozkouší, tak tohle lezení samo přejde. Nebo taky ne, ale dítě bude dost obratné na to, aby si neublížilo. Zákazem v tomto případě nic nevyřešíte. Trvejte na svých pravidlech (třeba že u jídla se na židli sedí, pokud nesedíš, odnáší se talíř), ale nesmí jich být moc. A pokud má takovou touhu lézt, tak je opravdu nejlepší mu zajistit bezpečí a postupně to uvést do rozumných mezí.
 Kahlan+4 


Re: Re: Ukázat hranice... 

(6.12.2006 13:55:11)
Karco, u nas vychovavame presne tak, jak pises, a spokojeni jsou vsichni:-)
 Klára 1dítě 
  • 

Re: Re: Ukázat hranice... 

(6.12.2006 14:52:32)
Asi jsem tě nepochopila. Ale není pro děti lepší jim vysvětlit (třeba i pomocí občasného plácnutí), že to nebo ono se nesmí? Než uklízet a schovávat květináče, tak je přece mnohem efektivnější se dítěti věnovat a prostě ho nenechat je ničit.
Co se týče lezení, tak nemůžu soudit, mám klidné dítě, ale jak jsi zajistila svým dětem v 1 roce bezpečí při lezení? Nebo překážkovou dráhu v bytě? Opět si myslím, že je lepší dítěti vysvětlit, že v bytě se prostě neřádí stejně, jak na hřišti.
Ustupovat batoleti mi nepřipadá zrovna dobrá výchova. Dítě přece je součástí nějakého prostředí, ve kterém se bude pohybovat a tudíž je potřeba, aby se naučilo přizpůsobit okolí, nikolv aby se okolí přizpůsobilo jemu.
U nás jsou na zemi květináče, knihy, na policích skleničky. Sice to chvíli trvalo, ale já i naše paní na hlídání jsme malou(teď 2,5) naučili dost jasně, že na tyhle věci se nešahá. Když vidí knihu, tak sama opakuje "nsmí sahat" a opravdu se jich ani nedotkne, pokud jí to dospělák nedá do ruky se jasným prohlášením, že může.
Teď mne napadá, necháváte dětem volně dětské knížky? Já to zatím řeším tak, že si je smí prohlížet pozuze u mne na klíně, když si umyje ručičky. A i jiné hračky nejsou )až na vyjímky) v těch otřesných koších, jak vídám u jiných. Dávám je po jedné a zase pak uklízím. Jenže o to máme s naší paní na hlídání spory. Ta tvrdí, že by dítě mělo mít většinu hraček volně dostupných.
 ridwen 
  • 

Re: Re: Re: Ukázat hranice... 

(7.12.2006 7:30:27)
Já si taky myslím, že by i hodně malé dítě mělo mít ke svým hračkám volný přístup, aby si mohlo samo volit, s čím si chce hrát, mohlo je kombinovat a hlavně vědělo, že jsou "jeho". To vaše "nesahat na knížky" mi připadá trochu smutné - bála bych se, že si to dítě zafixuje, a až bude starší, bude se podvědomě bát vzít do ruky knihu :-). Náš syn byl od miminka obklopený knížkami, manžel i já s nimi pracujeme, takže se u nás s knihami nezachází jako s relikvií, ale jako s každým jiným předmětem. Je fakt, že se v dětských tlapkách spousta knížek zničila, zvlášť ta nejoblíbenější leporela nepřežila několik let intenzivního předčítání, prohlížení, otvírání a převážení, ale dítě je milovalo a naučilo se, že v nudných situacích (v čekárnách u doktorů, při dlouhém cestování) se dá jako rozptýlení vždycky vytáhnout kniha.
 klaruše, Míša01, Vašíček05 


Re: Re: Re: Ukázat hranice... 

(7.12.2006 9:21:29)
Kláro, tvého dítka je mi upřímně líto.:-((( Představa 2,5 letého dítěte, které se nesmí samo rozhodnout s čím si bude hrát a nesmí si samo prohlížet ani knížku, je opravdu smutná. Věřím, že to u vás vypadá perfektně, nikde rozházené hračky, všechny knížky jako nové, ale já mám raději, když jsou knížky hračky "opotřebované" a "ohrané". (K čemu vám budou nové dětské knížky a hračky, až budou děti velké?)
 Róza 
  • 

Re: Re: Re: Ukázat hranice... 

(7.12.2006 10:01:49)
Moje dcera (15.měs.) má hračky v krabici volně přístupné a knížky jsou na polici vyše položené, takže na ně sama nedosáhne. S hračkami si hraje, ale většinou to končí jen tím, že je vykrámuje z krabice. Kdyžto knížky si prohlíží strašně ráda. Čzasto stojí nad policí a ukazuje, že je chce sundat a já jí je samozřejmě kdykoliv zpřístupním. Pokud zůstanou neuklizené, brzy ji omrzí a jsem si jistá, že pokud by je měla nadosah, tolik by jí nebavilo si v nich číst. Máme malinký byt, ale až budeme ve větším, uvažuji i o ne tak snadném přístupu k ostatním hračkám.
 L+2 
  • 

Re: Ukázat hranice... 

(6.12.2006 14:43:38)
Mila Dano,
je velmi smutne, ze jediny prostredek na vymezovani hranic, ktery znate zda se byt "biti" (nebo placani). Verte mi, tech prostredku je daleko vice a daleko efektivnejsich, jelikoz "biti", "placani" moc efektivni neni. PS: ani stene nemusim mlatit abych ho vycvicila, naopak.

Mimochodem, pokud placate male dite, ktere se jeste nedostalo do veku, aby pochopilo, ze neco nesmi, tak vubec nechape, proc dostalo. Jedine, co v dieti budujete je, ze biti je normalni vec a ze se lide navzajem biji. Pokud pak Vase dite nekoho v pozdejsim vecku zmlati, zmlatite ho nazpet? Oko za oko, zub za zub?
Ale o tomto tady na rodine jiz bylo spoustu diskusi.
 Vladan 


Zase problém fyzických trestů... 

(6.12.2006 15:14:15)
V celé živočišné říši se setkáme s fyzickým potrestáním. štěňata se vytáhnou za kůži na zátylku, koťatům matka kočka občas nafackuje, aby dala pokoj, hříbě utrží sem tam nějakou tu ránu hlavou (jestli vás někdy takhle "šťouchnul" kůň, tak víte, že je to poměrně důrazné upozornění), opice své nezvedené dítko taky občas potrestá.
Můžu jednoročnímu dítěti vysvětlovat, že se to nesmí, ale pokud si nedám pozor na tón hlasu (slovům stejně ještě nerozumí), tak je to k ničemu. V tomto případě mají velkou výhodu lidé, co někdy cvičili psa, protože je jim jasné, že vysokými tóny se chválí a hlubokými kárá. Dítě v tom má jasno (to není teoretizování - mám kamarádku - výcvikářku, která má skoro dvouleté dítě a bez problémů nechá malou běhat před kočárkem, aniž by ji vedla za ruku - a to i po rušných ulicích, protože malá prostě poslechne).
Ona metoda "domlouvání" je fajn a účinná - já sám bych v dětství radši držel dvě facky než poslouchat pět minut, proč se něco nedělá a proč jsem tím rodiče zarmoutil - ale když dítě řve jako tur, tak můžu dost těžko něco vysvětlovat - v tomto případě bych volil metodu plácnutí - ne tak, aby se dítku udělaly modřiny, ale tak, aby se zarazilo v činnosti - v tom, co momentálně dělá a poslouchalo.
Mám zkušenost, že děti takovéto "plácnutí" většinou zaregistrují, ale málokdy po něm pláčou - prostě najednou tu byl podnět - fyzický, když sluchový nezabral - a dítě nám najednou věnuje pozornost.
Scéna "Já chci toho Spidermana" před obchodem, kdy čtyřletá dívenka fakt řvala naprosto příšerně a dostávala hysterický záchvat a maminka ji utěšovala "Miláčku, stejně mají teď zavřeno", aniž by na to dívčinka brala ohled je docela výmluvná....
 nikita 
  • 

Re: Zase problém fyzických trestů... 

(6.12.2006 15:40:29)
Odchovala jsem pět vrhů psů /angl.kokršpaněl / v bytě a nikdy jsem neviděla , že by fena potrestala štěně tím, že ho vytřepe za kůži.
Niki
 Vladan 


No tak ho štípne do faldíku:-)) 

(6.12.2006 16:00:53)
Uznávám, já odchoval jen jeden vrh vlčáků a je možné, že moje Sára nebyla úplně normální matka - nevím:-)
Ale za těma kočkama a koněma si stojím - viděl jsem to na vlastní oči:-)
 L+2 
  • 

Re: No tak ho štípne do faldíku:-)) 

(6.12.2006 16:19:02)
Vladane, a jeste k tem konim. Oni se mozna stouchaji hlavou, jelikoz maji kopitka a dost tezko si to sve hribe muze chytnout za kopitko.
 L+2 
  • 

Re: Re: No tak ho štípne do faldíku:-)) 

(6.12.2006 16:19:41)
Omluva ne kopitko ale kopytko, sorry.
 L+2 
  • 

Re: Zase problém fyzických trestů... 

(6.12.2006 16:16:27)
Vladane, ja jsem nehovorila o tom, ze rocnimu diteti domlouvam. Ja jsem hovorila o tom, ze nejefektivnejsi prostredek, jak diteti udat hranice neni fyzicky trest, jelikoz si nemyslim, ze a) vychova trestem at fyzickym ci psychyckym je neucinna b) udavat hranice se da i jinou formou c) vychovu a pozadavky na dite musim prizpusobit jeho veku a stupni vyspelosti do te doby jsem za jejich bezpecnost zodpovedna pouze a pouze ja a pokud mi dite utika, tak musim zajistit, aby mi proste neuteklo.Pokud mi leze po vyskach, tak ho pridrzuji, pokud mi leze do veci, ktere jsou pro ne nebezpecne, tak je zamknu.

A mimochodem, ja bych rocni dite samotneho bez drzeni behat po ulici samotneho nenechala, at posloucha nebo ne. Moje 5ti lete deti dodnes, pokud mame prejit silnici, tak automaticky prijdou a chytnou se mi za ruku. Je mi to prijemnejsi a pro deti bezpecnejsi.

 Markéta, syn 5 l. 
  • 

Re: Zase problém fyzických trestů... 

(6.12.2006 19:11:55)
Vladane, psa jsem cvičila, a teď vychovávám i dítě, a nemyslím si ,že bych měla ve výchově na základě svých zkušeností se psem nějakou výhodu. Zřejmě to bude tím, že dítě a pes se nedá porovnávat. Mě by se určitě nelíbilo, kdyby moje dítě v dospělosti projevovalo absolutní oddannost a poslušnost svému páníčkovi (ať už mamince, nebo partnerovi). Bezpečné běhání poslušného dvouletého dítěte před kočárem na rušné ulici je sci-fi.
 Pátek 
  • 

Re: Re: Zase problém fyzických trestů... 

(6.12.2006 20:23:49)
já souhlasím z Vladanem, ono je asi rozdíl vychovávat hlasem a políčky, nebo ičem a cukrem
A dítě, do určitého věku může poslouchat určité věcí jako pes, ale jen do určitého věku a nebo se mazlit s maminkou jako kočička. Jen proto, že je to dítě neznamená, že jeho výchova má být nepřirozená a kůň mě taky párkrát šťouchnul, i z "lásky" a to je pak něco, ne že by ta láska byla tak velká, ale ten kůň byl dost.
A vzpomeňte drahé matky, jak váš plod vypadal v placentě. Navíc fena nebo kočka svoje mládˇata, když potřebuje tak nosí v zubech, bo nemá ruce a občas je lehce výchovně kousne. Jestli se to někomu nelíbí, tak ať si chvíli stoupne v ZOO před klec s opicemi, možná uvidí jinou výchovu ale taky přirozenou
 Dana,dcera 18.měs. 
  • 

Re: Re: Ukázat hranice... 

(7.12.2006 8:44:28)
Jestli si myslíte,že dcera jen za vše mlátím,tak jste na omylu.Na plácnutí sahám,až když neposlechne na několikáté důrazné NE.Pak jen stačí plásnout jí přes ruku a ona už do budoucna ví,že to nemá dělat.Opravdu nemám ráda matky,co dětem stokrát řeknou "nedělej to" a oni stejně neposlechnou.To je docela vyčerpávající!Nehledě na to,že nemíním si dělat z bytu holobyt a uklízet kytky,jelikož je nemám kam dát,když nemáme moc velký byt.
 L+2 
  • 

Re: Re: Re: Ukázat hranice... 

(8.12.2006 15:22:55)
Dano,
kdyz ja si prave naopak myslim, ze nemohu mlatit dite za to, ze a) bud mam maly byt nebo b) nemam kam dat kytky. Pripadne ze na silnicich jezdi auta nebo cokoliv jineho. To dite za to nemuze. No ani navic se mi moc nechce verit, ze kdyz dite placnes pres ruku, tak ono uz vi, ze to nema delat a priste to neudela. To by vlastne znamenalo, ze diteti jednou dam na zadek aby mi neutikalo na ulici a ono uz mi nikdy na ulici utikat nebude? To by potom ta vychova byla velmi jednoducha. Proc tedy nerezeme deti od rana do vecera jeden den a ony pak budou naprosto poslusni berankove.
 JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) 


Re: Ukázat hranice... 

(9.12.2006 12:19:28)
Koukam, že výchova u tříletého dítěte je už považována za ukončenou :-o To jsou mi věci :-)

Naši kluci byli nejživější mezi druhym a třetim rokem; po tom třetim se sami od sebe zklidnili (hm, to matku 18timěsíčního dítěte divočení možná teprv čeká :-))
 Dáša, Vojtíšek 1,5 roku 
  • 

Re: Jo, jo, to mi něco připomíná 

(6.12.2006 14:21:11)
Milá Zuzano - ano, sypou. Sama patřím mezi "vymezovače hranic" zejména potom, co jsem zažila cca 4-5 letého američánka, který do své matky kopal a řval na ni v hysteráku, že je "fucking mother". Tak si to se svyými "dětmi bez hranic" užívejte a doufejte, že jednou neskončíte podobně (ale to se Vás asi netýká- respektive Vám se to nemůže stát, což :O))
 Vladan 


Já jsem zažil výchovný moment v Anglii 

(6.12.2006 14:28:29)
Kdy malý Johny tloukl babičku plastovým kladívkem do lokte za přihlížení celé rodiny.
Výchova v tomto případě spočívala v tom, že babička měla smutně a plačtivě opakovat, že ji to bolí - do té doby, než Johny nepochopí, že jí ubližuje.
Johnymu to bylo srdečně jedno a tloukl do babičky jako hluchý do vrat ne do doby, než to pochopil, ale do doby, kdy ho to evidentně přestalo bavit.
Přiznávám se, že bych v tu chvíli nejradši malého Johnyho ohnul přes koleno a nasekal mu, co by se do něj vešlo, aby si zapamatoval, že ubližovat jiným lidem se nesmí.
Nicméně babička z toho vyšla poměrně dobře - měla jen asi měsíc obrovskou modřinu...No, hlavně, že to Johny pochopil...
 Petru 
  • 

Re: Já jsem zažil výchovný moment v Anglii 

(6.12.2006 14:37:25)
tak mě ale napadlo, že když děti necháme až je to přestane bavit, tak možná budou i v budoucnu dělat všechno až do omrzení. na jednu stranu, jen tak dlouho dokud je to bude bavit a na druhou, tak dlouho než tomu nepřijdou na kloub, ale to asi jen ti cílevědomí. a tady zas vidím zakopaného pudla já.
Tak teď sama nevím, jestli jsem to s těma hranicema nepřehnala. Asi se vrátím k tomu článku, jak byl sepsut díky nepochopení rozdílu mezi liberální a dem. výchovou a díky ohleduplnosti ve výchově, ale oboustranné
 Lenelka 


Re: Já jsem zažil výchovný moment v Anglii 

(6.12.2006 16:08:32)
No, Vladane, ale to tu rozhodne neni brano jako standart! Ja videla anglicany mlatit deti tak, ze by si normalni cech asi myslel, ze se mu to jen zda. A to v obou rodinach, kde jsem aupairkovala. Donedavna jsem to obcas vidala i na ulici, ale zakony na ochranu deti se ted o dost zlepsili, takze ted by to bylo nezakonne a nekdo by dotycneho jistojiste udal.
Jine tresty nez biti jsou ale mnohem oblibenejsi a urcite ucinnejsi. Tzv. time out, ktery se muze odehravat v pokoji ditete, na schodech, na zidli nebo proste v koute, zabiral na meho trileteho sverenecka v dobe aupairkovani dokonale. K nekterym hruznejsim trestum, ktere praktikovali jeho rodice, jsem nesahla. Vymyvani pusy mydlem po vysloveni sprosteho slova bylo na mou jemnejsi povahu opravdu prilis.
Ted mam sveho zbojnicka, na ktereho zadny time out nefunguje. Nejake placani pres rucicku uz nefunguje vubec a pochybuju, ze poradne biti by pomohlo. Rozhodne to ale nehodlam zkouset.
Kazde dite je jine a neexistuje jednotny postup pri jejich vychove. At si supernanny rika, co chce.
Ale myslim, ze lide, kteri maji klidne deti, tohle proste nepochopi. Ma maminka taky nechapala, dokud maleho nehlidala. Treba v obchodnim dome je to opravdu zazitek! Zvlast, pokud maji vytahy a eskalatory. Ale vsechny deti z tohohle obdobi vyrostou. Chce to jen vydrzet a hlidat, aby se nezabily. Mlacenim se to urcite nevyresi!
 adelaide k. 


Re: Já jsem zažil výchovný moment v Anglii 

(7.12.2006 7:54:38)
Vladane, necítíš v tom trochu rozpor???

"v tu chvíli nejradši malého Johnyho ohnul přes koleno a nasekal mu, co by se do něj vešlo, aby si zapamatoval, že ubližovat jiným lidem se nesmí"

Tohle je přesně informační rozpor na který poukazujou odpůrci tělesných trestů.

My konkrétně u naší skoro dvouleťěčky přišli na to že fyzický trest (plácnutí přes zadek nebo ruku) nemá absolutně žádný efekt. Malá z toho vůbec nepochopí jaký byl účel toho plácnutí, bere ho jenom jako nespravedlivou bolístku. Jediné co nám opravdu zabírá je důslednost, vysvětlování, a ledový klid (nenechat se vytočit k nějaké nepřiměřené reakci).
 Petru 
  • 

Re: Re: Já jsem zažil výchovný moment v Anglii 

(7.12.2006 8:10:04)
nejsem pro fyzické tresty, ale když si vybavím ten nádherný výchovný moment v seriálu "Bylo nás pět", tak takhle to beru. V určitou chvíli už jen domlouvání nepomůže.
Kdo viděl, jistě si vzpomene, jak Bajza má kluka přes koleno, v ruce rákosku a v ústech slova typu: "Kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe. Na hrubý pytel hrubá záplata".....
Vím, je to z doby minulé ale věřím, že občas by to nezaškodilo i dnes.
 Damila 


Fyzické tresty 

(7.12.2006 8:13:04)
mají především tu vlastnost, že si díky jim mohou rodiče vybít zlost. A frustraci z toho, že to neumí řešit jinak. Hrdě se hlásím k takovým rodičům, taky používám (přiměřené) fyzické tresty. Prostě to jinak neumím, a můžu 100x vědět, že to dělám špatně, když vidím, že to jinak neumím, a když se snažím(dle rad psychologů), prostě to zafunguje jednou a víckrát ne.
Ono i ten přiměřený strach z následku má svou roli ve výchově. Bohužel. S někým se prostě nedá domluvit po dobrém. Tisíce let se děti bily a my to teď během jedné generace nevymýtíme.
Důležitá je otázka míry. To se nedá vyřešit v diskusi, to si musí odhadnout každý sám.
Podle zastánců americké výchovy má dítě právo projevit svou osobnost, nesmíme ji omezovat atd. Všichni víme, kam to dospělo.
Svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. A to se musí učit i děti.
 Draci mamka 4+1 


Re: Fyzické tresty 

(7.12.2006 8:31:10)
Dagmarjo, máš pravdu, hranice je třeba vytyčit. Je třeba také učit empatii. Ale to nemá nic společného s fyzickými tresty. Dost zabírá učení nápodobou, ukazováním, vysvětlováním od nejmenšího věku. Kde se holt nekomunikuje, tam lítají facky.
 Vladan 


Necítím v tom rozpor 

(7.12.2006 18:08:05)
Já neříkám, že jsem to udělal. Ale docela rád bych.
 pETRU 
  • 

Re: Re: Jo, jo, to mi něco připomíná 

(6.12.2006 14:30:22)
TOHLE SE JIM NESTANE, ALE můžou skončit v luxusním domově pro seniory, to spíš. podobně jako ti amíci. nic proti Američanům, ale ta volnost ve výchově je u nich, dle mého subjektivního dojmu, dost přehnaná. pak je to vidět na té jejich rádoby "demokracii"
 Pafča+3(10/02,10/04,1/09) 


Já jsem se zasmála 

(6.12.2006 13:44:20)
Josefko, já jsem pobavila. Pedstavila jsem si úprk se židlí a závod o to, kdo dřív na ni vyleze. A netěš se, za chvíli si ji přitáhne sám :-)

Přišlo mi to taky spíš jako nadsázka, než ustupování dítěti. A v jistém věku je lepší udělat dětem bezpečné prostředí, abychom je nemuseli pořád okřikovat, pozorovat a stresovat (Dítě a já od P.Leachové). Zkrátka i u nás zavíráme dveře na balkón, který nemá zábradlí, než abychom na holky ječeli, ať tam nelezou :-)

 asmara 
  • 

Jak já tě chápu... 

(6.12.2006 14:11:11)
Opravdu je to o tom,že kdo nezažil nepochopí.Já chápu a s Josefkou soucítím.Měla jsem roztomilé,sladké miminko,které skoro neplakalo,jedlo cokoli,pořád se smálo,ovšem dokud nezačal chodit.Bylo mu devět měsíců,když se postavil,druhý den přešel pokoj a další den si v běhu!!!rozbil hlavu o roh skříně tak,že jsem volala záchranku.Pak už jsme další zhruba rok jen běhali a zachraňovali z životu nebezpečných situací a i když měl neustále za zády nejméně jednoho bodyguarda,za ten rok byl třikrát na rentgenu hlavy,jak neustále někam lezl a pak samozřejmě padal.Doma jsme měli holobyt a všechno na zámek.Už nikdy jsem neviděla jiné dítě s takovým nedostatkem pudu sebezáchovy a nefungovalo absolutně nic-domlouvání,plácání,vysvětlování.Tenkrát jsem zhubla asi deset kilo a neustále jsem se bála,kdy na mě pošlou sociálku jako na neschopnou matku.Nakonec se to srovnalo skoro ze dne na den samo,zhruba kolem dvou let.Takže vydrž.!!!!
 blanka 
  • 

Re: Jak já tě chápu... 

(6.12.2006 14:56:52)
Souhlas, kdo nezažil, nepochopí.První dítko kluk - pohoda, druhé dítko slečna s chybějícím pudem sebezáchovy. Z tisíce perliček mi utkvělo v hlavě např. 1 rok - ribstol. Byl v herně než se narodila, v roce se na něj naučila vylézt a dva měsíce trvalo, než jsme ji přesvědčili, že slézt musí stejně, jako se dostala nahoru. Do té doby nahoře řekla HOP a skočila. Bez ohledu na to, jestli jsem byla vedle ní, nebo o dvě místnosti vedle. Slézat se naučila v den, kdy jsem vyhlásila, že holt žebřiny se sundávají a ty nastřelené šrouby (panelák) vysekáme. Podotýkám, že pod nimi stálo křeslo otočené sedákem ke šprušlím které mělo za a) ztížit přístup a pokud se mu to nepovedlo, alespoň přibrzdit pád.
1,5 roku koupaliště - z jednoho bazénu jsme vylezli, sundala jsem jí rukávky a ona do vedlejšího skočila zpět. Pěkně si lokla, vytáhl ji pán stojící u okraje, prskala asi pět minut a pokoušela se mi znovu vytrhnout a skočit do vody. Do čtyř let, než se plavat naučila, když skočila do vody plavala OD BŘEHU, bez ohledu na to, že bez rukávků šla ke dnu a začala se topit. Byla jsem za hysterku, protože pokud nebyla ve vodě se mnou, nasazovala jsem jí rukávy v šatně a sundavala při odchodu tamtéž.
4 roky - skanzen. Tisíce lidí, velikonoce. Dva dospělí ji drží za ruce, pak všichni tři se pustí na dvě vteřiny, aby prošli uzounkými dveřmi a hádejte, kdo vevnitř chyběl? Dodnes nechápu, kudy zmizla. Naštěstí se objevila za 20 minut na předem dohodnutém místě pro ztracené - to už ji hledalo půl skanzenu.
Měla fantastickou schopnost vytvářet životu nebezpečné situace - poslechla, když jí člověk něco zakázal a vzápětí udělala ještě větší průšvih. Asi nejsem supermatka, ale udržet 100%-ní pozornost 14 hodin denně (od roka dodnes spí od od devíti do sedmi - je jí 13) jsem neuměla a tak to, že přežila, přičítám spíš nějaké vyšší moci, než svému působení. Navíc u nás neplatí, že by byla rozmazlené dítko, nedovedu si představit, že by mne tloukla, či mi nadávala. Dnes dělá výkonostní sport, je z ní šikovná slečna ale tu a tam se ještě divíme, ach jo.
 Vladan 


Nebyla náhodou narozená ve znamení Berana???:-)) Nebo Blíženců?:-))) 

(6.12.2006 15:04:09)
Přiznávám, že číst příspěvek od Blanky (tuším, že jsme spolu řešili na tomto serveru původ jména Blanka:-)) mi působilo dost nepříjemné pocity kolem žaludku.:-)
Mít dítě bez pudu sebezáchovy, to je fakt síla. Nejstarší brácha prý jednou stál na střeše (vylezl na ni po žebříku, který byl přistaven v ohradě pro slepice, kam se "přece nemohl dostat") a volal na maminku "SKOČÍM" a než se nadála, tak skutečně skočil. Bylo to čtyři metry a dopadl na trávu a jen si vyrazil dech, ale...co všechno se mohlo stát...
Taky se toulal. Prostě odešel z domu (bydleli jsme na vesnici) a nevrátil se večer domů. Až když ho hledali, tak ho našli v nedaleké lese na skále, kde si zpíval "Na tý louce zelený" na celý les. Lesík je vzdálený 3 km od domu, takže musel jako čtyřletý překonat celkem slušnou vzdálenost.
 Blanče 


Re: Nebyla náhodou narozená ve znamení Berana???:-)) Nebo Blíženců?:-))) 

(6.12.2006 19:09:25)
Ahoj Vladane, mé jméno jsme neřešili spolu, mám tu minimálně jednu jmenovkyni i se stejným počtem ratolestí. Já tvé názory chytám, přece jen chlapů je tu míň :-)), a i pokud s nimi nesouhlasím, myslím, že se ještě nestalo, že by mne některý vytočil do bezvědomí. Slečna dcera je Sřelec a dnes v jejích třinácti se vše posunulo do roviny pro mne příjemné - jsou jen dvě dívky v chlapeckém oddíle, díky bratrům to s kluky umí a snad jí vztah JSME NA STEJNÉ LODI zůstane a její přání k Ježíškovi není roční předplatné Bravíčka ani zelený přeliv ale kevlarové pádlo a permice na horolezeckou stěnu, což je sice dražší ale mě milejší varianta. Tož tak.
 Petru 
  • 

Re: Re: Nebyla náhodou narozená ve znamení Berana???:-)) Nebo Blíženců?:-))) 

(6.12.2006 19:36:15)
Blanče, ahoj, nějak nestíhám a ještě se tu dohadujum, dočtu vše okolo a budu taky drzá jako ostatní i na Vladana
 Pátek 
  • 

Re: Re: Nebyla náhodou narozená ve znamení Berana???:-)) Nebo Blíženců?:-))) 

(6.12.2006 20:32:13)
Blanče, já jako 4letý prcek taky došel 2 km někam na ryby k rybníku. ale s kamarády. DOteď při telefonování chodím, jinak jsem nesvůj, žena zase u jídla dává nohy málem na stůl a dcera i ve škole. Učitelce jsme řekli, že potřebuje pohyb, proto dělá náročný sport (ta Tvoje asi taky ne - tak je klidná), a pak může ležet zbytek dne v knihách. Ale když se nevylítá, tak neví co roupama. I trenérka ří,á , že je to třeštiprdlo, máš vidět jak se naštve. Jinak je miloučká, hodňoučká, a spí taky dlouho. Jo a bylo to naše nejhodnější miminko. Já myslím, že takové děti potřebují víc pohybu venku jako každé mládě. Ale chápu, že ve městě to není jen tak. jak to máš s bydlením Ty? nebydlíte náhodou na venkově????
 asmara 
  • 

Re: Re: Jak já tě chápu... 

(7.12.2006 9:40:56)
Blanko,tak ta historka s vodou je přesná!!!Vzpomínám si jak mě jednoho dne přestalo bavit zachraňovat dítě z rybníka,kde neustále utíkal do hloubky a zkusila jsem medotu toho tady hodně diskutovaného řízeného natlučení si.Konkrétně jsem ho do té hloubky nechala jít,myslela jsem,že si lokne,bude prskat a nechá toho.Velký omyl!Šel do vody,bez zastavení pokračoval,dokud mu nezmizela hlava pod vodou,pak jsem tam vlítla,zachránila a čekala řev a kuckání.Nic z toho se nekonalo,Danda se na mě s andělským úsměvem zahleděl a pravil"Jé maminko,já byl v tunelu".....
 Ola 
  • 

Re: Jak já tě chápu... 

(6.12.2006 15:09:02)
Mám stejnou zkušenost a pravda je, že kdo to nezažil neuvěří. Jediná rada je vydržet, on z toho vyroste. My jsme měli do 3 let židle zavřené na záchodě ...:) Kdo chtěl stolovat, tak si prostě židli do kuchyně musel přinést ze zamčeného WC. Bezpečnost nade vše. Jo a z těch s prominutím "keců" výše - že dítě potřebuje vymezit hranice a podobně si nic nedělej. Každé dítě je jiné a to, že naše dětičky mají - jak já tomu říkám snížený pud sebezáchovy, prostě nepředěláš ani nepřevychováš, prostě se to musí ve zdraví přečkat. Tak hodně sil.
 Martina,syn 8 
  • 

Re: Jak já tě chápu... 

(6.12.2006 15:24:15)
Moc zdravím, bezprostředně po přečtení článku jsem se zasmála, brala jsem to jako informaci o "pokrocích" dítěte. Já sama už mám dítko odrostlé, klidné a myslím i vychované,uznávající mantinely apod. Ale usmívala jsem se při čtení tohoto článku a brala jsem to zčásti jako nadsázku. S podobnými vývojovými a výchovnými problémy si prošel asi každý. Dám příklad. Mého syna fascinovaly dveře a mechanismus otvírání a zavírání dveří. Vždy to zkoumal,již od doby,co začal chodit. V každém obchodě, u domu, všude. Pořád jsem byla ve střehu, snažila se vysvětlovat,hrozit,nic nepomohlo, bála jsem se, aby si neublížil. Pak ho to přešlo a byl klid,než si našel zase něco jiného. Ale to k vývoji patří, děti objevují, zkoumají a my jsme od toho, abychom šetrně a s ohledem na věk vymezovali hranice a vychovávali s láskou své děti. Mně se moje trpělivost, ale i důslednost snad vyplatila a ze "zlobivého" kluka vyrostl bezvadný kluk a kamarád. Takže všem maminkám přeji pevné nervy a šikovné a zvídavé děti.
 Niktia 
  • 

Re: Re: Jak já tě chápu... 

(6.12.2006 15:55:04)
Krásně jsem si zavzpomínala. Gratuluji k živému dítku ! Taky jsem měla doma dítě " živé". nechodil, běhal, neseděl , visel, pořád někde nahoře.v kočáru zásadně stál a balancoval na kšírech. Bylo nemyslitelné pustit kočár z ruky.. Jednou ve vlaku v necelých dvouletech během sekundy visel na záchranné brzdě. Jak se tam dostal dodnes nevím..
Naštěstí jsme měli veeeliký přízemní byt, v hale hrazdu , lano od stropu, houpačku a všude pod tím molitany. Neustále jsem ho z něčeho sundávala do pěti let snad neseděl na židli, ale seděl na opěradle, visel na laně nebo trávil své dny nahoře na skříni. Děsila jsme se školy. Naštěstí paní učitelka byla flegmatik, mladá vyrovnaná a skvělá. Nechala si ho sedět v poslední lavici a houpat se na čemkoliv, jak potřeboval on. Nikoho tam nerušil, on nevykřikoval, jen se hemžil, a ostaní to neviděli , tak to paní učitelka / anděl / nechávala být...myslím,že mít malý byt ,nebo být to dnes , nebo špatná učitelka strčili by ho do škatulky hypreaktivní dítě.. Co jich asi před dvěstě lety lítalo po lesích a nikdo to neřešil, co ? Dnes je mu šestnáct a je skvělej, jako byl vždy a na laně už se nehoupe.Dnes už jsou to jen úsměvné vzpomínky. V životě jsem na pískovišti neseděla a neklábosila a neštrikovala.. Většinou jsem odtrhávala jsem dětské pacičky z prolézaček a nebo chytala toho druhého / o rok staršího /... Klidně strkejte židle do špajzu, nebo zvolte asijský zpusob stolování,strašně brzo to uteče. Přeji zdravé dítko a užívejte si to !!!!niki
 Marcela 4 dítka 
  • 

Taky lítáme vzduchem 

(6.12.2006 14:56:52)
Mám 4 dítka. První a poslední jsou stejné, trávíme den v poklusu. Dvě holky byli klidnější, a nejstarší holka to byli každodení závody. Místo chůze utíkala. A ve šplhu byla lepší než opice. Poslední kluk to samé je mu 17 měsíců a hra vylezu nejvýš je jeho. Zakazování to bere jako povolení ke šplhu. Přepínání televize to ho baví,video je super skovávačka. Věčně něco hledám,kuchyň to zbožňuje. Ale jsem ráda že je takový jaký je. Holky jsou skoro dospělé ta nejstarší už dokonce je dospělá. Myslím že děti živější jsou lepší než ty co posadím a tam je najdu. Takové nebylo ani jedno jen holt ti dva jsou divočejší. Občas se to taky nedá a zakřičí se na něj ale stejně tam vleze zase. Ale je to už čím dál míň. Vyroste z toho a bude zkoušet jiné věci. Je to přece normální vývoj. Poznávání to je přece dospívání. Na nás je, jen je usměrnit a o tom je výchova.
 samík10 


Re: důslednost 

(6.12.2006 23:07:27)
U nás je to to samé. Vleze kam může a vezme co jde. Nejradči teď vaří a pomáha. Jsem moc ráda že je taková. Je pravda, že se mám co otáčet, ale není to krásné když vidíte ty pokroky co dokáží i když je to občas nebezpečné. A taky ta důslednost nefunguje tedy v těchto případech.
 Markéta, syn 5 l. 
  • 

Bezpečné prostředí 

(6.12.2006 18:23:59)
Na příspěvky nestačím zírat. Ale už jsem vypozorovala, že od duchu prvního příspěvku se často naladí celá diskuse. Těm diskutujícím, které zastávají názor, ať si dítě trochu ublíží, ono ho to naučí - jak si představujete tu regulaci pádu ze židle? Dítě sebou (a tohle je malinké, trošku přes rok) může švihnout nešťastně dolů na podlahu, případně na roh stolu a může být tedy poučené až do smrti. A těm diskutujícím, které autorce vyčítají, že dítě dostatečně nevychovává - jednak v diskusi sama psala, že to dělá, a potom - necháváte snad horké nápoje a nádoby přístupné dítěti (poté, co jste mu vysvětlili, že to pálí a jednu mu pleskli?). Kašlete na záslepky elektrických zásuvek, protože jste přece dítěti přísně mnohokrát za sebou řekli NE? Necháváte ho samotného v pokoji s otevřeným oknem, protože jste mu vysvětlili, že může vypadnou a zabít se? Fakt nechápu, jaký je rozdíl mezi židlí, která je pro tohle robátku asi příšerně lákavá a taky příšerně nebezpečná a ostatními nástrahami. Mám v živé paměti, že když se prcek začal pohybovat, šroubovali jsme ke zdi všechny jen lehce vratké skříně, knihovny přišroubovávali ke stropu a nevím co ještě. Přes to, že jsme provedli tato bezpečností opatření, místo toho abychom mu pouze důrazně vysvětlili, proč to či ono nesmí, případně mu naplácali, je synek v pěti letech milý, veselý, zdvořilý a poslušný. Vzorně vychované a poslouchající šestnáctiměsíční dítě neznám.
 MirkaM 


Re: Bezpečné prostředí 

(6.12.2006 21:04:17)
Naprosto souhlasím s Markétou.

Z článku mi vyplynulo několik otázek:
- chová se dítě normálně - ano, naprosto přiměřeně věku
- jedná se o zlobení - ne, je to přirozená zvídavost
- postupuje matka správně - ano, chrání dítě a minimalizuje "třecí plochy" pro konflikt s dítětem

Z diskuse mi vyplynuly další otázky:
- potřebuje dítě mantinely - ano
- je vhodné je vytyčit fyzickým trestem - NE!!!
- umíme to jinak - většinou ne

Mám 16 měsíční holku. Když si představím, že bych za ní celý den chodila a u každé činnosti, která ji táák láká, jí jednu pleskla - páč jsem jí to přece už 100x vysvětlovala a ona potřebuje mantinely ....

Josefko - gartuluju k čilému a zdravému chlapečkovi!!!

Bijte svoje děti hlava nehlava, třeba vám to jednou vrátí.
 Pátek 
  • 

Re: Re: Bezpečné prostředí 

(6.12.2006 21:45:19)
Děkuji ti za svolení k bití vlastních dětí. A pak ať se nikdo nediví, že se neregistruji. Těžko bych vysvětloval, že když tady napíšu, že jsem dal dítěti pohlavek, že nejsem tyran, který dítě bije od rána do večera. Ani není tady čas a prostor vysvětlovat všechny okolnosti, jak se to stalo, tak si klidně kamenuj. Já si děti zmlátím sám. A rád..... bum bum bum , bumtarata na vrata, kočka tluče koťata.
 MirkaM 


Re: Re: Re: Bezpečné prostředí 

(6.12.2006 22:16:22)
No vidíš, Pátku, a já se nebojím psát jako registrovaná. Nepotřebuji slyšet tvoje vysvětlivky, ani jsem nereagovala přímo na tvůj příspěvek. Pokud jsi tedy reagoval na mě.
 Bumbi&05,08,10 


Re: Bezpečné prostředí 

(6.12.2006 23:31:40)
I já jsem pro vytváření bezpečného prostředí a hranice. Náš syn je vlemi potřebuje a je za jejich dodržování nakonec vždy vděčný. Jen to jeho neustále "testování", jestli MY umíme DRŽET HRANICE, je pro mě občas vysilující...

A mimochodem - židle jsem vyřešila tak, že jsme ho dvakrát prostě nechali "řízeně" ze židle spadnout. To když na ně začal lézt a ve stoje se břichem opírat o opěradlo. Odstranila jsem z podlahy všechny kostičky a byla poblíž, ale prostě jsem ho nechala se s tou židlí překlopit. Následovalo utišení v náručí, nabacání židli a vysvětlení, že na židli se sedí (u nás se vysvětluje pořád a všechno, na něj to zabírá). Zkusil to pak do týdne ještě jednou, stejná scéna. A od té doby si sedá. Nebo když stojí, tak směrem ke stolu a ne k opěradlu. Pravda, nyní hrozí vyražení zubů, ale učím ho si židli přisunout bezpečně ke stolu. Holt, nemáme židle kam jinam uklízet :-))))

Za celých 16 měsíců jsem ho nikdy neplácla - ani přes zadek, ani přes ruce. Zkoušela to párkrát babička a nemělo to význam. Jednak se tomu smál a druhak to vzal, jako že je normální, že se lidé bijí a teď od něj občas chytneme pohlavek my...

Nejsem schopna ho hlídat 100% celý den, proto mu musím vytvořit takové prostředí, kde bude v bezpečí. Když to znamená na čas zavěsit židlo ke stropu, ok. A netrestám dítě za svoje chyby - když já něco nechám nezajištěné, dítě využívá přirozeně příležitosti...

Všem přeju, ať jste vždy o krok napřed před svým průzkumníkem :-D
 Bugyna-dvojčata18m + holčina 11 let 
  • 

Re: Bezpečné prostředí 

(7.12.2006 9:32:40)
Přesně bych to napsala jak Markéta s 5-ti letým klučinou včera. Mám dvojčata a hlavně chlapeček je pěkný číslo, takže zatím máme holt byt uspořádaný tak, aby si děti co nejméně mohli ublížit, protože jinak bych si nemohla odskočit ani na záchod.Teď jsem začala chodit do práce, tak hlídá babička a i pro ní je to pohodlnější, jasně že i takhle se muže dětem něco stát ale mám alespoň čisté svědomí, že jsem riziko eliminovala na minimum. Rok a půl starému dítěti nedokážete ještě nic vysvětlit, tedy těm mým alespoň ne.
 Lida a twins 


Re: Re: Bezpečné prostředí 

(8.12.2006 17:17:24)
Bugyno, naprosto souhlasim. Moje dvojcata byla take takova. Myslim,ze kolem 18ti mesicu je to nejhorsi vek. Ja jsem proste vyklidila chodbu a dal;a jsem mezi dvere do kazde mistnosti vratka, vcetne do kuchyne. Pak jsem mohla v klidu varit, jelikoz deti se mi do kuchyne nedostali a ja z kuchyne vidim pres celou tu chodbu a mohla jsem si s nima povidat a mit je neustale na ocich. Tak vyrosly, dokud nezacaly chapat. Ve zdravi a a v pohode, bez kriceni, bez biti, bez ohrozovani. (Aby me nekdo nenapadl ze nemely dostatek stimulace ci objevovani, mely - vzdy jsem jim na chodbu dala neco, co mohly objevovat).

 Shanara79 
  • 

Taky mám takové dítě 

(6.12.2006 21:24:59)
Ahojky, jsem na tom stejně, můj syn je od malinka velmi pohyblivý, hyperaktivní, nyní máme potvrzenou LMD.
Chodil od 8,5 měsíce, záhy začal vylézat na gauč, židle, přestavovat nábytek, otvírat skříňky, šuplíky........
sahal na kovový nástavec na plynovém vařiči, otevíral troubu. Na nějaké vysvětlování nereagoval a o plácnutí přes zadek či ruku ani nemluvím.
Všechno k ničemu - je to prostě dítě s LMD.
Nebude nikdy v klidu sedět a nikdy nebude poslušný hodný kluk. Je prostě jiný a nic s tím nenaděláme.
Je to těžké, teĎ navíc čekáme druhé dítě a navíc v červnu - blíženec. Jsem zvědavá jak to zvládneme. Tomovi jsou tři roky, je úžasně šikovný a chytrý, ale neposlechne a stále všude leze a bere do ruky................
 Karel 
  • 

Re: Taky mám takové dítě 

(7.12.2006 6:16:19)
V první řadě bych chtěl říct, že článek byl jeden z nejlepších tady za poslední dobu. Z autorky mám pocit, že ví co chce a taky ví, že dítě, které má, je dítě, které chtěla. A je schopná se o něj postarat.
Máme doma stejně starého kluka a nepřipadá mi, že lezení na židle a na gauč je něco co bych mu měl zakazovat.Jak už tady někdo psal, je to normální vývoj a zvídavost je věc přirozená, naopak si myslím, že pokud děcku vytýčím jeho prostor ze kterého se nebude moci hnout, tak mu ublížím víc.
Tady v komentářích ke článku se sešlo hodně "maminek", které potkáváme dnes a denně a všude. Stačí vejít někam do marketu a hned slyšíte " proboha co to zas děláš, neber to, nešahej na to, pojď sem, kam zas lezeš,", a to jsou jenom ty slušnější výrazy. Tak to zažily doma, tak to posouvají dál, zase na svoje děti, věčné okřikování, věčné zákazy. Minulý týden jsme byly na kontrole ve špitále a byla tam mamina od dvojčat. Dal jsem si tu "práci" a počítal zákazy. Vyšlo to na neuvěřitelných sedmnáct zákazů za minutu. Tak nějak si představujete, že by měla autorka usměrňovat Jeníka? Myslím, že spíš taková matka by potřebovala dovychovat.
Autorce ještě jednou dík, pobavil jsem se.
 Marcela,Terka12/05,Matyáš06/08 


Re: Re: Taky mám takové dítě 

(7.12.2006 10:06:04)
Myslím si, že dítě by mělo mít vytyčeny hranice, vědět co smí a co ne. Žiji ve Švédsku a občas mě překvapuje přístup matek zde k výchově svých dětí (samozřejmě že ne všech). Chovají se tak jak píšete, nechávají děti dělat vše, jen na ně zpovzdálí koukají, žádné zákazy, příkazy... V mateřském centru jsem tudíž byla svědkem, jak maminka nechala svoji asi roční holčičku lézt po schodech (maminka seděla asi 3 metry od ní a usmívala se), kdyby kamarádka holčičku nezachytila, slítla by. Nevím jestli by se milá maminka stále usmívala.
Mám 11 měsíční dcerku, ještě nechodí, neustále u ní musím v centru být, jelikož by mi ji ostatní děti, které již chodí zašláply, spadly na ni... jejich maminky se stále usmívají, pijí kávu... Popravdě ten přístup se mi fakt nelíbí, děti neví, že mohou ublížit i jinému dítěti.
Jednoduše, vymezit hranice je myslím důležitě pro další život.
A když mi včera v obchodě začala vyhazovat zboží z regálu, taky jsem jí řekla nesmíš, je fakt, že to byla moje chyla, najela jsem moc blízko, tak se chopila příležitosti :-)) ale kdybych ji neokřikla, myslím, že by to pak dělala s oblibou až by chodila a nebyla připoutaná v kočáru.
Toť můj názor.
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Re: Re: Taky mám takové dítě 

(7.12.2006 11:20:38)
Marcelo, ale to co popisuješ (musíš ochraňovat dverku, aby ji nezašláply) je podle mě úplně v pořádku, ony ji přece nezašlapávají schválně, ne? Težko vysvětlíš 15 měsíčnímu běhacímu, že se má dívat opatrně pod nohy, to prostě nejde :) Kdy ji bily, zaháněly schválně do kouta, pak je čas na zásah těch ostatních, takhle je to skutečně na tobě. S těmi schody - já nechávala po schodech lézt dítě od 10 měsíců, krásně se to naučila a zůstala dlouho opatrná - a doma schody nemáme, tak to holt trénovala jinde :)
 Marcela,Terka12/05,Matyáš06/08 


Re: Re: Re: Re: Taky mám takové dítě 

(7.12.2006 12:00:58)
Jasně, s tím souhlasím, ochráním si ji. Ale maminky by měly být alespoň poblíž a když tam dítě lítá, usměrnit ho. Nehledě na to, že minule jeden chlapeček Terku plácl po hlavě, jak tedy reagovat? Maminka nic, já jí prcka mlátit přes ruku nebudu...
A po těch schodech, ok, taky vždycky někde čekáš až ti dítě někdo jiný zachrání? Taky chci Terku naučit, že když leze po schodech, je to nebezpečné a může spadnout a to pak bolí, ale rozhodně chci být poblíž, zvlášť v cizím prostředí.
 Draci mamka 4+1 


Josefkam 

(7.12.2006 8:27:37)
Buď v klidu, moje děti jsou ještě aktivnější (např. náš sotva 6 m. Matěj si už týden stoupá v postýlce a dělá úkroky). Chce to láskyplný dohled, trpělivost, klid a odvádění pozornosti k jiným činnostem. Bitím nic nedocílíš. Snad už bude naše společnost brzy dost zralá na to, aby si uvědomila, že každé dítě není stejné a že násilí plodí jen další násilí.
 Jolana 
  • 

nechte Danu (dcera 18.měs.) 

(7.12.2006 9:03:28)
Probůh nechte tu Danu!Vždyť má pravdu,že se musí ukázat dítěti hranice,tohle můžeš tohle nesmíš.Každy dospělí člověk má v manželství a životě taky hranice,které nepřekračuje.Děti se mlátili (přiměřeně) a mlátit budou.A kdo jim neplácne teď,tak jednou stejně bude muset.Uklízet nábytek a kytky bych taky nechtěla,jelikož nevim kam bych to dala.Takových příspěvků kde děti plácnou je tady více a vy všichni děláte,jak kdyby to napsal jen Dana.Kouknětě se na Vladanovi příspěvky.Ty jsou taky pravdivé.A nikdo ho moc nenapadá,jako Danu.Tak a teď se na mě sesypte vy!
 Vševědoucí matka čtyř dětí:o) 
  • 

Pár postřehů ode mě 

(7.12.2006 11:41:01)
Tak jsem si přečetla článek a i skoro celou diskusi a opět mě to přimělo k přemýšlení o těch mých ratolestech. Tak mi dovolte napsat pár zkušeností z mého malého výzkumu na tom mém pidivzorku obyvatelstva. Jsou mezi nimi děti jak divočejší, tak klidnější, ale co se týká jejich bezpečnosti, reakce mají velice podobné. Hodně dlouho jsem hloubala nad tím, jak je to možné. O jejich dalším vychování by se totiž dalo diskutovat a rozhodně není bez problémů (to abych naznačila, že nejsem vševědoucí a nemám patent na výchovu, i když jsem se tak ftipně nazvala) A pak jsem z toho vydedukovala tento můj postup, který nebyl ale asi nijak myšlenkově řízený, v tomto případě jednám zřejmě díky pudu sebezáchovy mých dětí zcela intuitivně.
Takže věcí, které jsou pro děti nebezpečné, jsem je nikdy, ale opravdu NIKDY nenechala dělat vůbec, či bez dozoru, to dle tipu činnosti. Zkrátka jsem nad nimi bedlivě dohlížela - a skutečně se to dá, byla jsem dokonce jednu dobu doma se třema dětma, než to druhé nejstarší začlo chodit do školky. I když v tomto případě je možná fakt, že to byla spíš pro mě pomoc, protože ti starší chvílema plnili funkci radaru místo mě:o) Narozdíl třeba od jiných věcí, které nejsou životu nebezpečné a u kterých jsem občas vyměkla - třeba hrabání v mém stole - když jsem měla hodně práce. Tam mi to pak trvalo mnohem déle. Samozřejmě platí tu, že ty opravdu důležité věci, které nesmí být poškozeny, nedávám na dostupná místa, ale myslím si, že respektovat moje věci a nelézt mi do nich, patří taky k slušnému vychování. Vždyť šuplíků a poliček, kde hrabat můžou tu mají habaděj, takže žádný teror z mé strany to není.
A co se týká činností, které jsou nebezpečné, ale dělat je je normální - já nevím třeba zrovna to šplhání po židlích, po stromech, vaření u horkého sporáku či jakékoliv pytlovinky, které děti prostě v rámci svého vývoje dělat budou, tak ty jsem dětem nezakazovala, jen jsem byla při nich, když je prováděly. Nejdříve s mou asistencí, pak podle dovedností s mým nenápadným dozorem. Přijde mi logičtější děti s nebezpečnými věcmi naučit zacházet, než jim je zakazovat, s tím, že až budou mít první možnost, tak se na ně vrhnou. Takhle jim to přijde přirozené a nemají potřebu se vybíjet, když sejdou z očí:o)
A co se týká plácání, aškoliv v jiných směrech výchovy se čertím, hartusím a i plácám, když už nevím kudy kam, tak v tomhle směru to podivuhodně jde i bez toho.
A nemyslím si, že bych z mých dětí dělala cvičené opičky, tím že jim od mala vymezuji určité hranice. Děti by měly rozhodovat jen o věcech, o kterých rozhodovat jejich rozumem jde. Ale tohle jsou základní věci, které se jim dle mého názoru musí vštěpit od co nejútlejšího věku. Sám pan Matějček kdesi napsal, že děti jsou vychovávatelné tuším od devátého měsíce? A jak říkám, nejde tu o nějakou robotizaci, o to aby děti poslouchaly na slovo, jde tu o to, aby pro ně určité věci byly jako samozřejmost, jako zvyk, či přirozená reakce. Nemyslím si, že by bylo lepší s tímhle čekat až na dobu, kdy to budou chápat, protože toho bysme se taky nemuseli dočkat. Naopak čím starší dítě je, tím víc s námi bude o věcech polemizovat.
Dokonce si říkám, že jsem u svých dětí zaspala i výchovu v jiných směrech a že co bych jim vštěpila od toho batolecího věku a nečekala, až to pochopí, to by brali jako samozřejmost.
Znovu říkám, že tu nejde o cvičení opiček, jde tu o základní věci, které jsou neodiskutovatelné a nejdou dělat prostě jinak, než se jim snažím vštěpit. Třeba rozhrabaný květináč mi nevadí, jen přinesu smetáček a spolu ho zameteme. Ono je to za chvilku přestane bavit (a nebo nepřestane, ale tak ať, když to po sobě i uklidí - samozřejmě s mou pomocí, roční dítě to samo nezvládne, máme apoň vymyšlenou zábavu) Ale moje nejmladší dítě, kterému je 13 měsíců už ví, že na horké se nesahá a už ví co všechno u nás pálí. Ke schodům se nepřibližuje a do zásuvek prsty nestrká, ví že ta hlína se sice může rozhrabovat, ale že se nejí (a nebo to zatím dělá bezmyšlenkovitě, automaticky, nu což) Pravda po židlích ještě moc neleze, tak uvidíme, třeba se mi pomstí za tenhle chytrý příspěvek.
A pokud se tu ozývá, že je to náročné na děti neustále dohlížet, že je jednodušší věci před nimi schovávat. Nevím, ono je neustále jedním okem sledovat, není zase tak těžké a vrátí se vám to dvojnásob, až nebudete muset dvouletému dítěti neustále vysvětlovat, co smí a co ne, aby si nějak neublížilo. Až prostě budou tyhle věci brát samozřejmě, jako že slunce svítí a v noci je tma. K tomu mám hezkou historku, když jsem šla s dvouletým synkem - který mi taky v té době běhal v pohodě vedle kočárku - sic jsme na vesnici, kde moc nejezdí auta, ale zase nemáme chodníky. Jednou se vztekal, kvůli nějaké blbince a seknul sebou teatrálně do prostřed silnice. Aby se přestal vztekat, to doopravdy nějak neumím, ale když jsem mu klidným tónem řekla, aby se klidně vztekal, ale na kraji silnice, tak se beze slov postavil, přešel na kraj silnice a tam sebou stejně teatrálně seknul znova a ječel dál:o)
Možná tu platí, že kdo nezažil nechápe....nevím, klidně se do mě pusťte, já to snesu:o)
 Petru 
  • 

Re: Pár postřehů ode mě 

(7.12.2006 11:50:26)
Vševědoucí matko, to je škoda, že jsi to nedala na hlavní stránku jako zajímavý a krásný postřeh, jak přirozeně vychovávat dítě.
Moc se přimlouvám, kdyby to ještě šlo. Takovou perlu je škoda zahodit do stohu slámy, zde diskuzí o všem možném.
Lituji, že jsem tohle nečetla před 10 léty, kdy jsem začla vychovávat vlastní dítě. Až te´d se mi daří naslouchat základním pudům obrany rodu, a tak to jde dost ztuha, proto mám dodnes pár problému s hranicemí u dětí. Jde to teď už ztuha, ale necházím flintu do žita, jde to i teď, ale mnohem pomaleji.
 Boba 


bude fajn 

(8.12.2006 21:10:52)
v klidku, nas Simunek delal horsi veci a ted je uzasny...
 jana , 2 kluci 
  • 

BYlo to stejné a ani nevím, jak to odeznělo 

(10.12.2006 19:23:09)
Dobrý den,
byli jsme na tom v roce a půl stejně. Nejdřív jsme odstrkovali židle od stolu dost daleko, jako vy. Pak se malej naučil židle šoupat. Bylo to o to horší, že z židlí uměl vylézt na stůl, takže se mi zezačátku párkrát stalo, že jsem musela upustit co jsem zrovna držela a letět ke stolu, kde malej poskakoval, volal na mě (v překladu něco jako : koukej kde jsem)a řehtal se nadšením, že to dokázal.

TAkže jsem nějakou dobu svazovala židle k sobě na druhé straně místnosti (4 židle neutáhl).
Není to ani třičtvrtě roku a opravdu si nevzpomínám, jak jsme to dokázali, že to přestal dělat :-))
Asi to nakonec nějak odeznělo samo. BYlo jaro, asi jsme chodili hodně ven a doma byli málo.... Nevím. Co vím jistě, že jsme nepochodili ani domluvama ani tzv. po zlém, protože ani jedno bohužel nefunguje dodnes. Nejlepší je odstranit "problém".
JAna
 Hejluc 


Super 

(11.12.2006 10:49:00)
Při čtení jsem se výborně pobavila, máme doma přesně to samé. Ze začátku taky Vojtovka, kolem osmého měsíce odstraňování všeho. Židle zavřené v komoře. Teď zjistil, že si ke stolu může přišoupnout prádelní koš, otočit ho dnem vzhůru a vylézt na stůl. Ještě na mě zavolá, abych ho přišla obdivovat a pak se sám začne plácat po zadku (nebo spíš po nohách, na zadek ještě nedostane), protože ví, že se to nesmí, tak asi abych ho už nemusela bít, tak to vyřeší sám :-).
Jinak bych chtěla poděkovat všem úžasným matkám s úžasně vychovanými dětmi, které se do diskuze zapojili, aby těm neschopným vysvětlily, jak správně vychovávat.
 Hejluc 


Re: Super 

(11.12.2006 11:02:55)
P.S. Jednu věc jsem si v mateřství uvědomila a řídím se jí, a to NESOUDIT JINÉ. Z počátku jsem si říkala, jak doma udělám pořádek hned od začátku a ono houby. Teď když vidím mamku s dítkem, které dělá vyvádí, tak se jen děsím toho, kdy to začne dělat ten můj.
 Draci mamka 4+1 


Re: Super 

(11.12.2006 11:13:10)
Luci, s tím plácáním se malého, se mi vybavila vzpomínka na naši cácorku. Bylo jí asi 17 měsíců, když mi řekla, že když děti zlobí, tak se mají pochovat a na bacat. Já se nad tím zamyslela, ale musím po pravdě přiznat, že jsem to začala dodržovat na cca 95% až později.
neříkám, že jsou děti super vychované, ale doma je pohoda a to je taky důležité, nebo ne?
 Margaret 


Josefko, 

(11.12.2006 11:50:57)
asi proto, že mám doma něco podobného a to hned 2x (jeden už je prvňák, druhý má 13 měsíců), tak tvůj článek vyvolal na mé tváři mnoho úsměvů. A k těm, co radí plácat, vychovávat a nastavovat mantinely bych ráda poznamenala to, co už bylo zmíněno: kdo nezažil, nepochopí. Některé děti si prostě tak snadno mantinely nastavovat nedají. Když byl náš starší syn,Adam, batole, strašně rád házel kamínky do studny malým otvorem v betonovém poklopu. Věděl, že dostane naplácáno, ale on prostě musel. Časem jsme to vypilovali tak daleko, že Adam šťastně seděl na studni, sypal tam kamínky a když viděl blížící se trestající ruku, nastavoval tu svoji k plácnutí. Ale házet kamínky musel. Až tam jednou hodil klíče, což tatínka aktivovalo nejen k vyčištění studny, ale i k odstranění otvoru a bylo po problému. podotýkám, že jsme Adama neplácali po ručce jen symbolicky, ale dost, a to opakovaně a bylo mu to nepříjemné. On je prostě osobnost :-)
 zuzana 
  • 

josefko 

(11.12.2006 12:55:02)
ja som sa teda na tvojom vtipnom clanku pobavila. a nestiham sa divit na tych reakciach.
keby si napisala detailny clanok o tom, ze kolko krat ste maleho poucili, vysvetlili a pod. tak ich to asi nebude bavit citat a tiez by sa asi nestrhla takato diskusia...
ale kedze ten clanok bol napisany fakt vtipne, ludia s mensim zmyslom pre humor maju asi pocit, ze ta musia poucit...
naozaj si nemyslim, ze ti, ktorym ten zmysel az tak nechyba nepochopili tvoj umysel napisal clanok putavy, "citavy" a "lubivy"...
mne sa "velmo" pacil.
trochu mi pripomenul montyne clanky, na ktoru sa tiez zosypalo milion kritickych prispevkov od citatelov menej abstrahujucich od podstatnych veci...
pekny den a dalsie clanky, tesim sa!
PS: a tiez sa tesim na to obdobie, caka nas asi kazdu chvilu :)
zuzana
 Lenka (dcera 7 a syn 2) 
  • 

Dobrá rada nad zlato 

(12.12.2006 10:54:03)
Je to poprvé, co píši nějaký příspěvek, ale nedá mi to. Totéž co píšeš ty, zažíváme také, jenom s tím rozdílem, že náš malý byl od narození motoricky poněkud dopředu, je opravdu živý...Neustále někam šplhá a leze, vyzkušeli jsme sundat a důrazné NE, plácnutí a teď dostává po zadku (je bez plíny a není to lehké plácnutí)- NEPOMÁHÁ , 2x si zadeček pohladí a leze znovu. Nechávala jsem ho spadnout, stejně tam vylezl znovu ( odřeniny, boule, modřiny a prokousnuté rty nepočítám). uroní pár slziček (maximálně) a leze znovu... Proto si myslím, že KDO NEZAŽIL NEPOCHOPÍ (viz. výše) a DOBRÁ RADA NAD ZLATO
 Petru 
  • 

Re: Dobrá rada nad zlato  

(12.12.2006 11:18:02)
je přirozené, že chce dítě poznat svět a své možnosti, nejlépe hned, a maminky jsou tu od toho, aby jim to umožnily a aby je zároveň ochránily. A jak, to je na nich.
Další věc je, jaká byla výchova maminek a co si z ní vzaly. Ale má pravdu i přísloví: Podle sebe soudím Tebe. A tyto 2 věci se tu stýkají a pak jsou z toho neshody, ale naštěstí jen virtuální a je jen na nás, co si z nich odneseme do "NORMÁLNÍHO" svého vlastního běžného života.
Já sama mám velké problémy uznat různé autority (i když tuším, že všechny i ty rádoby autority, to mohou myslt dobře). Ale co tuším - není pro mne jistota, dokud rádce nepoznám lépe.
 Radka 
  • 

Skvělé 

(12.12.2006 15:54:43)
Ahoj Josefko,
výborně jsem se pobavila. A moc s Tebou cítím a umím si to představit.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.