| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Láska až za hrob

 Celkem 80 názorů.
 kamila 
  • 

prababička 

(24.10.2006 8:30:54)
Můj čtyřletý syn velmi, ale opravdu velmi miluje svou 82 letou prababičku. A ona jeho. Vždy říká, že on ji drží na tomto světě. Moc se bojím, až se s ní něco stane, jak to syn ponese. Smrti moc zatím nerozumí, protože třeba říká, že až nám umře náš straý pejsek, koupíme si žábu a usmívá se. Nevím, kdy si dítě dokáže uvědomit, co je to smrt, ale myslím si, že v šesti letech je ještě brzy.
 Markéta, syn 4 r. 
  • 

Re: prababička 

(24.10.2006 11:58:37)
No, se smrtí pejska máme zkušenost. Náš synek taky pořád říkal, že naši starou čubičku prodáme a koupíme si kocoura Garfielda, a že až umře, tak budeme mít konečně Garfielda atd. Umřela, když mu bylo něco přes tři roky a tu scénu, když jsme mu řekli, že pejsek už není, si pamatuju dodneška. Brečel kvůli tomu každý den asi dva týdny, v noci špatně spal. Doteď na ni vzpomíná, mluví na ní do nebe. A jeho hláška : "Chtěl bych umřít, budu s Astou v nebi" mi teda vyvolává mrazení.Když jsem se ho ptala, co se mu stalo nejsmutnějšího v životě, odpověděl, že přece to, že umřela Astička. A dodal :" Tety Hedy je mi taky líto že umřela, pekla dobrý vánočky" (pra pra tetička, skoro sto let). Dobrý vánočky fakt do posledka pekla, tak čau teto do nebe.

 Lenka 
  • 

drive nez v sesti letech 

(24.10.2006 13:40:22)
Kdyz bylo nasi dceri 2,5 roku, zemrel pradedecek, ke kteremu si myslim mela pouze formalni vztah (vzhledem ke vzdalenosti a tudiz k mene castym osobnim navstevam). Kdyz jsme ji rekli, ze pradedecek uz neni, zacala hned brecet a rikala, ze chce, aby byl, pritom nikdo z nas v tu chvili nebrecel a ani pred tim nikoho z nas v teto souvislosti brecet nevidela. Myslim tedy, ze deti dokazi rozumet smrti daleko drive, nez si myslime. Pochopit ji urcite nemohou. A kdo z nas vlastne ano :(?
 taky kamila +2 
  • 

Re: prababička 

(24.10.2006 22:09:31)
Kamilo, můj čtyřletý syn teď měl teda zrovna období, kdy smrt docela dost řešil a bylo vidět, že je to pro něj závažné téma - a to nám nikdo neumřel (ani zvíře). Jak píše Lenka - "pochopit smrt" - to nezvládají ani dospělí, ale 4-leté dítě se jí už může skutečně vážně zabývat, to vím z vlastní zkušenosti.
Mimochodem, na jeho otázky kolem smrti se mi taky špatně odpovídalo - jestli já umřu, jestli on umře a hlavně - co bude po smrti, jestli půjde zase do bříška... Nejdřív jsem mu říkala, že to nikdo neví, že někdo věří, že se znovu narodí, někdo věří, že půjde do nebe nebo do pekla (že si hodně lidí myslí, že po smrti není už nic, jsem mu raději neříkala)... Nakonec jsem to pro něj prozatím zjednodušila na nebe a peklo - věřící sice nejsme, ale přece jen křesťanská tradice je nám bližší než východní...
 Damila 


vůbec se nedivím 

(24.10.2006 8:43:02)
Taky bych brečela jako želva.
To je ale moc krásný rozhovor! Takové velice přemýšlivé a láskyplné děťátko, to je radost, viď? :o)
Se starším synem jsme v podobném věku vedli také takové rozhovory, a některé došly tak daleko, že jsem si říkala, jesli ještě jsem kompetentní na to mu odpovídat.
Láska vždy s sebou nese i strach-čert ví, proč tyhle dvě "sestry" vždy chodí spolu?!
 Lenka 
  • 

jak odpovídat? 

(24.10.2006 9:20:31)
Na otázky typu „Kdy umřeme? Kdo umře první, ty, nebo já? Kam půjdeme po smrti?“ se mi dost špatně odpovídá. Moje skoro pětiletá dcera mi je poslední dobou klade čím dál častěji, odpovědi typu „nevím, to nikdo neví“ nebere, tak dlouho se ptá, dokud jí nedám nějakou přijatelnou odpověď. Situace je o to komplikovanější, že jsme jenom samy dvě a jeden čas jsem měla pocit, že toto téma řeší opravdu hodně úzkostlivě. Nejsem věřící, ale odpověděla jsem jí, že až umřeme, půjdeme do nebíčka. Jenže ona si k tomu domyslela spoustu podrobností, jako že tam lidi bydlejí v domečkách, děti chodí do školy, dospělí do práce a večer se podle ní místo na večerníček dívají na letadla, co jim létají pod okny. Nevím, jestli ji mám v těchto představách podporovat, jsem ráda, že už o smrti nemluví se slzičkama v očích, ale přece...
 žinča 


Re: jak odpovídat? 

(24.10.2006 9:48:43)
Vždyť je to hezké, že si utvořila takovou představu. Stejně jí tak jako víra v Ježíška nevydrží dlouho. Má bohatou fantazii, tak proč jí to kazit.
Nedávno jsem kecala s mamkou a ta mi říkala, že jako malá měla totálně morbidní zábavu - strašně se jí líbilo na hřbitově, tak si na zahradě dělala malé hřbitůvky s křížkama a náhrobkama, pohřbívala každou mrtvou včelu...Já na ni zírala, protože jinak je fakt duševně zdravá:-)
 1.3Magráta13 


Jak to vlastně je? 

(24.10.2006 10:11:15)
Ahoj,
no, taky se mi na takové otázky neodpovídá lehko, ale myslím, že jste to zvládla dobře.
Já odpovídala v tom smyslu, že na takovou věc existuje několik názorů. Jedni tvrdí, že po smrti půjdeme do nebe, jiní tvrdí, že se znovu narodíme jako někdo jiný, někdo zase věří tomu, že se narodíme jako nějaké zvíře a někdo si myslí, že po smrti není nic.
Dítě si nakonec vybere pro něho to nejpřijatelnější, stejně jako si to nejpřijatelnější vybereme i my dospělí. Nikdo z nás skutečně s určitostí nemůže říct, co po smrti bude.

Posledně mě má dcera zaskočila úvahou, že až se narodí znovu, chtěla by být princeznou a žít na zámku. Z legrace jí říkám: "A to by ti nebylo líto, že tam s tebou nebudu?"
V tu chvíli se jí šibalsky zablesklo v očích a povídá: "No jo, mami, ale ty se možná znovu narodíš jako brouk, takže nebudeš moct být moje maminka".

Jindy jsme si zas vysvětlovali, jak vznikl svět. Vyprávěla jsem jí o "velkém třesku" a o tom, jak se postupně vyvíjela zvířata a lidé. Pak jsem jí ještě řekla, že někteří lidé věří v Boha a vykládají si, že on stvořil svět a všechno na něm.
Moje dcera se na chvilku odmlčela (což je u ní téměř zázrak:) a pak povídá: "Já si teda myslím, že Zemi stvořil Bůh, protože něco tak krásnýho nemohlo vzniknout jen tak samo od sebe".
 Nanyna, dcera 9let 


Re: Jak to vlastně je? 

(24.10.2006 13:21:27)
Magráto, přesně tohle mi řekla moje 5 letá dcera, myslím tu poslední větu o stvoření země Bohem...
Ona teď začala v září chodit do přípravky, kde mají součástí výuky i religionistiku a to jí ještě víc "poznamenává", že klade stále další a další otázky ohledně smrti. Nejsme veřící, takže se s tím doposud nesetkala.
Ale jsem Tvým příspěvkem trochu uklidněná, že moje dcera není "divná", když řeší smrt svých blízkých a hlavně tu moji.

 Markéta, syn 4 r. 
  • 

Ježíšek 

(24.10.2006 12:07:09)
Mimochodem - Ježíšek. Synek minulý týden přišel s tím, že Ježíšek neexistuje. Tak jsem se ho ptala, jak na to přišel, jestli mu to někdo řekl (hlavou mi jelo, že určitě ten zmetek Honzík ze školky) a prcek povídá: "Ne, já jsem na to přišel sám, Ježíšek je vymyšlenej, stejně jako kominík." Zůstala jsem na něj zírat a říkám: "Ale kominíci přece existujou, kdo by čistil komíny?" A synek: "To se dělá jenom v pohádkách, doopravdy se komíny nečistí." Panebože, mému synovi bude pět let a dosud neviděl kominíka! Na sídlišti se prostě nevyskytují a na vesnici jsme neměli štěstí. Takže teď potřebujeme najít kominíka, a přes jeho existenci snad uhájíme i toho Ježíška. Alespoň ještě letos.

S Ježíškem mě moc pobavila jedna kamarádka, když mi vykládala, jak její syn, asi sedmiletý, psal Ježíškovi, a co si všechno naporoučel. Říkala mi: "No, finálně se došplhal někam asi k padesáti tisícům. Co se dá dělat, budeme mu muset říct, že Ježíšek neexistuje."
 Eva, dva kluci  
  • 

Re: Ježíšek 

(24.10.2006 12:15:26)
Ahoj Markéto,
to s kominíkem je super, moc mě to pobavilo :-))).
Eva
 žinča 


Re: Re: Ježíšek 

(24.10.2006 18:41:18)
No já si nepamatuju , že bych na Jěžíška kdy věřila. Naši nám odjakživa tak nějak naznačili, že dárky jsou od nich. Asi, ani nevím... Naší oblíbenou zábavou na vánoce bylo, a teď slabší nátury radši nečtěte: Střílení Ježíška. Táta, tak trošku svéráz, vždycky zazvonil , že jako jde Ježíšek a pak vyběhl ven a střílel do vzduchu vzduchovkou a řval na Ježíška ať mydlí a neotravuje nás u štědrovečerní večeře. My se ségrou jsme samozřejmě věděly, že je to hra a řvaly jsme smíchy. No já vím, že je to brutální historka, ale je to moje dětství a ráda na to vzpomínám, jak kvůli nám taťka blbnul, aby nás pobavil.
 Markéta, syn 4 r. 
  • 

Re: Re: Re: Ježíšek 

(25.10.2006 13:45:57)
Tak zatím jsem znala jen vtip se Skotem, který na Štědrý den vyšel potajmu ven, vystřelil z brokovnice a s tragickou tváří se vrátil domů, aby oznámil dětem, že se Ježíšek zastřelil a dárky tedy nebudou.
 Katka,kluci 4 a 7 
  • 

Re: Ježíšek 

(24.10.2006 12:23:55)
Tak mě tedy pasáž "zmetek Honzík ze školky" příliš nepobavila...No,Ježíšek by z Vás měl určitě radost...
 Markéta 
  • 

Re: jak odpovídat? 

(24.10.2006 10:58:08)
Ahoj Lenko,
myslím, že představa, kterou si vytvořila Vaše dcera, je nádherná, a je to způsob, jak se smrtí smířit a vyrovnat. Nijak bych to neřešila, naopak bych byla ráda, že si to dokázala nějak pro sebe přebrat.

Jinak k článku-brečím jak želva.
 Katka superredaktorka 


Re: Re: jak odpovídat? 

(25.10.2006 14:20:17)
souhlas
 Jana038 


U nás je to podobné 

(24.10.2006 10:10:06)
Zrovna včera jsme měly s mojí 6ti letou dcerou rozhovor na úúúplně stejné téma. Sice bez závěru - naštěstí - že by radši umřela místo mě. Ale průběh stejný - proč někdo musí umřít, kdy umře atd. atp. Když jí byly 3, zemřel můj tchán. Už to vnímala, párkrát si na něj vzpomněla, malinko poplakala, že se jí stýská a přešlo to. Možná to mám(e) jednodušší v tom, že já jsem (tak nějak po svém) věřící a snažím se i svoje děti k tomu vést. Takže řekneme, že dědeček byl už hodně nemocný, bolelo ho bříško a tak si ho Pán Bůh vzal k sobě. Je tam se svojí maminkou, tatínkem, se svými kamarády, se svým pejskem co ho měl když byl malý kluk a hlavně už ho nic nebolí. Občas se na nás podívá a určitě říká ať Janička nepláče, že kdyby byl s námi (s babičkou) doma, byl by nemocný a bylo by mu špatně ale takhle je mu príma. A holka to bere, chápe (nebo aspoň vypadá, že to chápe). Potom když jí byly 4, umřel pes mých rodičů. Opět jsem dala stejné vysvětlení a bylo to v pohodě. Asi opravdu okolo 6. roku s tím děti začínají...
 Lucie  
  • 

reinkarnace 

(24.10.2006 10:11:18)
Mám šestiměsíční dceru a až povyroste a bude se mě ptát, odpovím jí podle mého přesvědčení. Jsem přesvědčená, že tu nejsme poprvé, ani naposledy..Kdysi, když jsem se nad tím v dospívání zamýšlela, také mě napadaly myšlenky typu - jestli fakt žijeme jen jednou, jak mi doma říkali,.. ale hledáním jsem postupně narážela na knihy, kde lidé popisovali zkušenosti, třeba s jejich malými dětmi, které povídali, že už tu byly a detailně popsaly život než zemřely a nebyla to jen tak nějaká fantazie, bylo zjištěno v mnohých případech, že šlo vypátrat, že osoba se jménem X.Y. skutečně žila tam, jak dítě udávalo a i příbuzní zemřelého se podivovali, odkud to dítě ví podrobnosti o jeho životě. K opětovnému narození v těchto případech ale došlo třeba za pár let, takže se vše dalo ověřit..Takových knih se objevilo hodně, i třeba od lékaře R.Moodyho- Život po životě nebo knihy lékařky K.Rossové - tito lékaři se zabývali umírajícími a lidmi, kteří zažili klinickou smrt- oba lékaři, ač původně v život po smrti nevěřili, mnohé od lidí popsané zážitky je v existenci života po smrti přesvědčily.Protože nijak jinak třeba nejde vysvětlit, proč člověk, který byl za svého života od narození slepý a zažil klinickou smrt, jak to, že dokázal detailně popsat, jak vypadali lidé kolem něj, kteří ho křísili a popsal i prostory, v kterých leželo jeho tělo..Jinak třeba na Slovensku žije jeden pan primář- MUDr.Rusnák Csc., který krásně na svých přednáškách o tom povídá a uvádí příklad k zamyšlení- normálně člověk používá slovní spojení- toto je moje auto, toto je můj dům, ale stejně tak říká člověk- toto je moje tělo. Já jsem ten, kdo moje auto, můj dům a moje tělo používá..Já ale nejsem ani toto auto, ani toto tělo.. V rodině jsme také zažili mnohé věci, které se udály přesně v minutu, kdy některý příbuzný v nemocnici zemřel, třeba se zastavily hodiny nebo vyskočil a spadl obraz zavěšený na velké ohnuté skobě- že by to byla všechno náhoda??Jinak se totiž i špatně vysvětluje existence spravedlnosti - někdo říká, že neexistuje, ale já jsem přesvědčená, že existuje - dnes jsou léčitelé, nemyslím šarlatány a podvodníky, ty jsou žel ve všech oborech, ale skutečně darem obdařené, kteří dokáží vysvětlit souvislosti, kterým člověk nerozumí, proč prožívá to nebo ono, protože jsou schopni nahlížet do naší minulosti..Pokud třeba v minulosti se někdo choval násilně, zneužíval své moci apod.,může se zakonem stejnorodosti (vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá)se inkarnovat k rodičům, kteří mají sklony k panovačnosti a bude prožívat totéž, co způsoboval ostatním, aby to změnil..Nebo se narodí s postižením, nemocí apod. Skutečně platí - co zaseješ, to sklidíš nebo jinak řečeno Boží mlýny melou pomalu, ale jistě..Jen člověk seje zrnko (vezme si něco z práce, co mu nepatří) a sklidí klas (seberou mu třeba auto). Člověk tu není náhodou - má si ujasnit kdo je, odkud je a kam má jít. Jsme tu proto, abychom pochopili přírodní (nebo chcete-li Boží) Zákony a naučili se podle nich žít..Zatím se to teprve učíme, proto prožíváme strach a bolesti..Stejně tak ale platí, že pokud vás dnes někdo potěšil, pohladil po dušičce, pomohl, museli jste i vy udělat totéž..Takže zasévejme si jenom to krásné, usmějme se dnes na své blízké a pohlaďme je slovy po dušičce, abychom si zasévali jen to krásné a aby přibývalo kolem nás stále víc štěstí a radosti..
 Rosina 
  • 

Re: reinkarnace 

(26.10.2006 18:53:14)
I když R. Moody a jiní lidé ve svých knihách popisují něco jako zážitky ze života před životem, já v reinkarnaci nevěřím. Odporuje to mé představě o jedinečnosti každého lidského života a o tom, že jsme právě takoví, jací jsme teď a právě takoví jsme i milováni. Jaká by byla moje identita, kdo bych byla právě já, když bych za sebou měla několik životů v různých tělech, pod různými jmény a s různými životními příběhy? A co bych z těchto životů měla, když bych si z nich nic (nebo téměř nic) nepamatovala a nemohla se tedy poučit ze svých chyb? Je to základní výchovné pravidlo, že má-li se někdo polepšit, musí si svých chyb být vědom - svých konkrétních chyb. Nelíbí se mi interpretace postižení, nemocí a nepříjemných událostí jako trestů za špatnosti spáchané v minulých životech. Vím, že ve východních zemích tato víra často vede k netečnosti vůči neštěstí druhých a k neochotě jim pomáhat. Někdy je pomoc druhým lidem přímo zakazována, protože ti lidé si MUSÍ odpykat utrpením své chyby a my bychom jim svou pomocí toto odpykávání jen ztěžovali a možná i zavinili přenesení trestu do dalšího života. Myslím si, že žijeme jen jednou a rozdílné "startovní" podmínky v životě lze chápat jako různé příležitosti a úkoly, které nám byly pro tento život svěřeny. A nikdo nemusí v utrpení hledat trest za hříchy z minulých životů nebo fatální nespravedlnost, pokud náš život smrtí nekončí, nemusí být přeci spravedlnosti učiněno zadost už na tomto světě.
 Alena H. 
  • 

Re: Re: reinkarnace 

(26.10.2006 20:07:16)
"A co bych z těchto životů měla, když bych si z nich nic (nebo téměř nic) nepamatovala a nemohla se tedy poučit ze svých chyb? "

Kdo říká, že si člověk nic nepamatuje. Pochopila jsem, že té paměti se říká KARMA.

"Někdy je pomoc druhým lidem přímo zakazována, protože ti lidé si MUSÍ odpykat utrpením své chyby a my bychom jim svou pomocí toto odpykávání jen ztěžovali a možná i zavinili přenesení trestu do dalšího života. "

S tím zakazováním nesouhlasím. Podle mne se dobro šíří láskou.
 marketa 
  • 

Re: Re: reinkarnace 

(27.10.2006 13:01:18)
Rosino, ve tvem prispevku si velmi protirecis.
Tvrdis, ze na reinkarnaci neveris a vysvetlujes proc. Pak ovsem z cista jasna nakonec vlozis vetu:

"Myslím si, že žijeme jen jednou a rozdílné "startovní" podmínky v životě lze chápat jako různé příležitosti a úkoly, které nám byly pro tento život svěřeny."

Myslim, ze prozatim plne nevnimas tema reinkarnace jako vicedimenzni zalezitost. Stejne jako nedokazeme pochopit vesmir, nejsme schopni pojmout x-rozmernost reinkarnace.
 Rosina 
  • 

Re: Re: Re: reinkarnace 

(27.10.2006 13:45:27)
Neprotiřečím si. Nevěřím v život před tímto životem, ale věřím v život po životě. To znamená, že nemoci a utrpení nejsou trestem za prohřešky v minulých životech, ale jsou pro nás úkolem a výzvou nejen pro tento život, ale hlavně pro život po smrti, v němž dojdeme spravedlnosti.
 marketa 
  • 

Re: reinkarnace 

(27.10.2006 13:07:10)
Jen jako priklad: syn me setrenice, kdyz mu nebylo ani 2 roky...najednou stojic v postylce zacal mluvit NEMECKY!!! Zadne nemecke pribuzne nemame, s nemcinou jako takovou do styku do te doby neprisel. Stalo se to vsak jen jednou, uz se to nikdy neopakovalo.
 Jana 
  • 

Zázrak 

(29.10.2006 23:48:56)
Jsou věci mezi nebem a zemí. Popisované mluvení malého dítěte cizím jazykem patří určitě k zázrakům. Těžko říct, co to vlastně mělo znamenat. Bible popisuje několik případů, kdy lidé mluvili cizími jazyky, které předtím neovládali. Ale vždy to mělo jasný význam a účel.
 Levandule 
  • 

Re: Zázrak 

(31.10.2006 8:23:20)
Dámy,
říká Vám něco kolektivní vědomí? Uvažovaly jste někdy, že myšlenky nejsou jenom ve Vaší hlavě? Že je to vlastně energie, která se motá všude kolem Vás, dobře přijímatelná pro ty ostatní? Že je to energie, která nezná hranic? Zřejmě ne, protože by jste nemohli tak zarputile trvat na svých představách, které jste ostatně pouze převzaly od někoho jiného, a pak se se zběsilostí člověku vlastní vrhli na ty druhé, jejichž představa vnímání světa by mohla narušit Váš tak těžce nabytý klid. PROSÍM, mozek máme na přemýšlení, ne na to, abychom si do něj zapisovali, co nám druzí tvrdí a snažili se potom do této obecné představy vměsnat.
Přeji Všem hodně svobodomyslnosti
 Albeka 
  • 

..hmmm 

(24.10.2006 10:16:16)
..také občas na toto téma se svou šestiletou dcerou narazíme. Třeba nedávno po návštěvě hřbitova - Je kouzelná :-)

Ona: mami já taky umřu?

Já: ano,ale až za hodně ,hodně dlouho. Každý jednou umře,tak to na světě chodí.

Ona: ale ty umřeš dřív,protože budeš dřív stará než já.

Já: ano,to máš pravdu ,to budu.

Ona: tak já tedy,až budu velká budu zubařkou,ale taky trochu květinářkou,abchy Ti až budeš na hřbitově v hrobečku mohla nosit nejhezčí kytky,aby ti tu nebylo smutno..

Já: tak to budeš moc hodná,to bude fajn..

chci aby brala smrt jako něco přirozeného, aby jí to neděsilo ..a o to jde..
 žinča 


Re: ..hmmm 

(24.10.2006 10:33:15)
Můj syn má teprve před týdnem oslavil dva roky a už jsme na smrt někdy narazili, neříkám mu nikdy , že ta housenka co ji zašlápl spí. Prostě rovnou řeknu, že umřela, už není, už se nikdy hýbat nebude.Chci aby smrt bral jako přirozenou součást života, aby nevnímal, že je tabu se o ní bavit. Ale, co mu řeknu až se zeptá , co je pak? Fakt nevím.
Zrovna včera viděl kousek filmu, jak orel odnesl myš. Pořád se mě ptal: Mami kde je ta myška? A já: orel ji odnesl. On zas: kde je ta myška? Orel ji snědl. a kde je ta myška? no zeptal se asi desetkrát než mi došla trpělivost a říkám, už není, umřela. A on: aháá. A byl klid
 1.3Magráta13 


Re: Re: ..hmmm 

(24.10.2006 10:43:06)
Váš syn je na to asi ještě malý, ale mě v těhle otázkách pomohlo vysvětlení "potravinového řetězce".
Prostě to na světě chodí tak, že vyroste tráva, trávu sní králík, králíka sní liška, lišku sní medvěd, medvěda sní člověk :o))
Samozřejmě už to dneska tak úplně není, lidi medvědy nejedí, ale dřív to tak bylo.
Ovšem mé dítě teď šokuje návštěvy hrou s plastovými zvířátky, kdy pokládá zebru lvovi do tlamy a vyloženě čeká, až se někdo chytí a zeptá se, co to je. Na to pak s úsměvem odpovídá: "No co, potravinový řetězec".

Tyjo, teď to vypadá, jako když z ní vychovávám delikventa.
Prosím všechny ochránce zvířat a vegetariány za prominutí. Jinak se fakt k přírodě i zvířatům chová hezky.
 Sisi, Kuba + Eliška 
  • 

Těžké vysvětlování 

(24.10.2006 10:55:38)
Ahoj všem, ráda jsem si přečetla všechny příspěvky, moc mě zajímá, jak tyto otázky řešíte. My jsme čekali miminko, ve dvanáctém týdnu jsme to tehdy pětiletému Kubovi řekli a o týden později, když byl Kubíček na školce v přírodě jsme o miminko přišli. Dodnes mě drásají naše tehdejší diskuze a Kuba se i po dvou letech pamatuje a stále se ptá. I když jsem se mu snažila vysvětlit, že miminko je v nebíčku a dívá se na nás a my na něj budeme myslet. Řekl, že tam je jen dušička, ale kde je miminko. Nevěděla jsem, jak odpovědět (pravdu člověk těžko říct může), tak jsem mu řekla, že má hrobeček. "Kde má hrobeček?", odpověděla jsem, že v nemocnici (v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo). Každý den mě prosil, že tam musíme nosit kytičky a když jsem mu vysvětlovala, že tam nemůžeme, křičel, že nám to nemůže nikdo zakázat, že miminko je naše. Dodnes nevím, jak jsem tehdy měla správně odpovědět na otázku, co jsme s miminkem udělali. Když jsme si letos přinesli naší vysněnou Elišku z porodnice, celé večery seděl u postýlky a na můj dotaz, co tam pořád dělá, mi odpověděl: "Já musím hlídat, aby nám tohle miminko zase neumřelo." Probrečela jsem pak celou noc. Další téma, které nevím, jestli mu vysvětluju správně, je opět ohledně miminek. Bohužel se dozvěděl, asi od některé babičky, že jsme přišli o miminko i před ním a začal řešit, že kdyby to miminko neumřelo, tak on by se nikdy nenarodil. Řekla jsem mu, že by se narodil jako další v pořadí. Snažila jsem se mu vysvětlit, že i když se některé miminko nenarodí, tak jeho dušička přijde v tom dalším. Bohužel se okolo tohoto tématu stále točíme, protože před 6 týdny se zabil náš nejlepší kamarád na motorce a manžel z toho měl veliké deprese. Kubík to vzal kupodivu hodně lehce a na manželův dotaz, jestli se mu po Honzovi nestýská, řekl že ne, protože si s ním každý večer v posteli povídá. Ptali jsme o čem, ale nechtěl nám to říct, že prý to je tajemství mezi nima :-). No, snad jsem to tu nenapsala moc zmateně, je toho opravdu hodně a musím dávat pozor, abych se do svých odpovědí před ním sama nezamotala.
 dasa 
  • 

holubička 

(24.10.2006 10:56:44)
Nedávno mě moje čtyřletá dcera překvapila výrokem: Maminko, až babička umře, tak já budu smutná, ale babička se na mě bude koukat okýnkem, když si budu hrát. Bude holubička a bude za mnou létat. Jen tak mimochodem, babička je zdravá a plná života. A o smrti se u nás mluví zatím jen v souvislosti s tím, že se musíme všichni na ulici rozhlédnout, než ji začneme přecházet, aby nás nepřejelo auto, a také proč musíme být připoutáni v autě, autosedačky atd.
 Yuki 00,03,07 


u nás 

(24.10.2006 11:31:00)
Před 10 měsíci se v rodině narodila holčička, na kterou se můj tehdy 5tiletý syn moc těšil. Umřela ještě ten den. Moc jsme si to tenkrát vysvětlovali, pořád se ptal, co se stalo. Nebylo to první úmrtí, které vnímal, ale už třetí, tak se neptal na to, co je s ní, to už věděl. Jen chtěl vědět proč, co se jí stalo, byl špatný z toho, že umře i miminko. Pak se přestal ptát, nikdo mu nic nepřipomínal a minulý týden jsem se ho zeptala, jestli ví, kdo je to Emička. Řekl: "už nikdo" a dál se o tom nebavil. Má v tom jasno.
 Yuki 00,03,07 


u nás 

(24.10.2006 11:35:14)
Před 10 měsíci se v rodině narodila holčička, na kterou se můj tehdy 5tiletý syn moc těšil. Umřela ještě ten den. Moc jsme si to tenkrát vysvětlovali, pořád se ptal, co se stalo. Nebylo to první úmrtí, které vnímal, ale už třetí, tak se neptal na to, co je s ní, to už věděl. Jen chtěl vědět proč, co se jí stalo, byl špatný z toho, že umře i miminko. Pak se přestal ptát, nikdo mu nic nepřipomínal a minulý týden jsem se ho zeptala, jestli ví, kdo je to Emička. Řekl: "už nikdo" a dál se o tom nebavil. Má v tom jasno. Možná to chápou děti jinak, ale nemyslím si, že by nechápali o co jde. A taky si myslím, že kolem 6 let se o tom některé děti začnou bavit ne proto, že by je to dřív nenapadlo, ale prostě ještě nezformulují otázku. Mladší syn měl 3 roky, když nám umřel pes a taky velice dobře pochopil hned, že už ho nemáme a mít nebudeme a že je v hrobečku.
Já naše kluky radši nepodceňuju a všechno jim vysvětluju úplně podle pravdy, oni si z toho vyberou, když nestačí jednou, tak se ptají, až než jim to dojde úplně.
 Šárka 
  • 

Také řešíme 

(24.10.2006 11:57:52)
S mou dcerou, skoro sedmiletou, řešíme otázku umírání od takových 4 let. Občas si na toto téma vzpomene a trápí se s tím, že umře babička, maminka a ona. Tvrdí, že nikdy nechce být stará a nechce ani, abych já byla stará. Také mi plakala nad fotkou mé babičky, že je škoda, že jí nikdy nepozná. Rozhodla se proto, že se stane doktorkou vědátorkou a vymyslí lék proti stárnutí. O smrti jsem jí řekla pravdu, tak jak to opravdu je.
Syn, dnes čtyřletý, mi teprve nedávno sdělil, že kdybych náhodou umřela, tak si počká, až zase vyrostu. Jen si nevěděl rady, co se mnou bude dělat, když budu menší než on, ale pak se tomu zasmál a šel si hrát. Když jsem se pídila po tom, odkud ten názor má, řekl mi, že to prostě ví. Neberu mu to a dceru, která mu vše hned chtěla vysvětlovat, jsem poprosila, aby mu jeho názor nevyvracela.
 Arka 


tříletá 

(24.10.2006 13:04:41)
U nás jsme se pokusili vysvětlit cca 2,5 leté dceři, že když bude házet miminko ze schodů, tak umře, vůbec nebude ... to bylo mimo chápání, tak jsme to převedli na úroveň, že to bude moc bolet - bolest zná.
Ve necelých třech letech jí manžel říká: "ty tak zlobíš, že tu maminku utrápíš a umře!" Dcera: "Hm, to se o nás bude muset postarat babička"
Ve třech letech (jedeme s manželem do města, babička hlídá). Dcera: "Vy dneska umřete" Odpověď: "Snad ne". Dcera. "Hm, tak jo."
Máme doma cynika :))

 bezdětná Lucka 
  • 

Re: tříletá 

(24.10.2006 13:27:29)
To mě fakt pobavilo! Děti jsou v tomhle úžasný. Řeknou všechno co je napadne. Člověk občas neví jestli se má smát nebo brečet :-)
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Prostě nemůžu... 

(24.10.2006 13:13:46)
Právě minulý týden se mě ptala naše 3,5letá Terezka jestli umřu, že nechce abych umřela. Řekla jsem jí, že se nikam nechystám....
Ale na otázku: "a já maminko umřu?" na to prostě nedokážu odpovědět, stáhne se mi žaludek, prostě je ta představa pro mě tak šílená, že to nedokážu ani vyslovit.
Zatím se více neptá, ale jak jí to budu všechno vysvětlovat, když sama mám ze smrti panickou hrůzu, to nevím...
 Katka,kluci 4 a 7 
  • 

Re: Prostě nemůžu... 

(24.10.2006 13:19:07)
Tak to jsme na to úplně stejně,mám to taky tak.
 Jana 
  • 

Re: Re: Prostě nemůžu... 

(24.10.2006 14:03:18)
Chtěla jsem jenom napsat ohledně toho nebe, pětileté dceři kamarádky umřel pejsek, byla z toho dost smutná, pořád se ptala, kde teď je, kamarádka řekla, že pejska už nic nebolí, že je v nebi, kam se dostanou po smrti všichni, no a holčička začala skákat do silnice pod auta s vysvětlením, že chce umřít a dostat se do nebe za pejsem... Takže pozor na to! Mějte se J
 vladunka 
  • 

Re: Prostě nemůžu... 

(10.11.2006 22:36:54)
Ten samý problém řeším s dcerkou,jsou ji 4 roky a taky se vyptává...Je to pro mě moc těžký,něco takového ji vysvětlit.o((((Asi proto,že se toho moc bojím....
 katka 
  • 

prihoda mozna ne prilis usmevna 

(24.10.2006 14:18:46)
Kdyz jsme byly male ja a moje sestra okolo 5 let. Hlidal nas dedecek a necim sestru nastval, uz nevim, kazdopadne mu sestra vpalila: az umres tak nebudu brecet.
Potom strasne dlouho litovala toho co rekla, pokazde kdyz si na to vzpomela brecela, ze jeslti se dedeckovi neco stane bude to jeji vina.

Dedecek je nastesti porad s nami i kdyz je to jiz temer 30 let stara prihoda presto porad ji mame v zive pameti.
 Lenka 
  • 

Re: prihoda mozna ne prilis usmevna 

(24.10.2006 14:31:48)
Katko, po přečtení tvé historky jsem si taky na jednu vzpomněla. Když mně a sestře bylo 5 let, vyzvedla nás jednou ze školky babička a cestou domů řekla: No jo, holky, ten čas tak letí, za rok už půjdete do školy! Nevím proč, ale tenkrát jsme byly na toto téma nějak hodně citlivé. Sestra se naštvaně na babičku podívala a řekla: My půjdeme do školy, ale ty půjdeš do hrobu. Ačkoliv byla babička vždycky dost přísná, tato poznámka ji upřímně rozesmála a ještě před několika lety (zemřela loni ve věku 90 let) si na to s námi vzpomněla a smála se.
 Blanče 


Re: Re: prihoda mozna ne prilis usmevna 

(24.10.2006 15:09:45)
Taky jsme řešili a řešíme tyto otázky.
Ale občas to děti nečekaně odlehčí. Naše materialistické děti se svými bratranci a sestřenicemi v počtu asi 6 kousků a věku 4-8 let na narozeninách manželovy mamky přišly a daly jí do ruky seznam. Byly na něm názvy obrazů z jejího bytu rozdělené pod jmény dětí. Navázaly tak na nějakou starší debatu, že obrázky stejně jednou podědí, tak aby prý babi nemusela až umře přemýšlet, jestli si je rozdělí správně. Manžel se švagrem na ně vyletěli, co si to dovolují a tchyně je usadila se slovy, ať si vzpomenou, jak kdysi dělili majetek rodičů - rozstěhovali pokoj, podělili se i o polštáře na gauči a ten prostřední se pokusili rozřezat. Ale jinak se přiznám, že závidím lidem, kteří se dokáží se smrtí srovnat, já to neumím.
 Nelinda a Ondráš (10/04) 


Re: prihoda mozna ne prilis usmevna 

(24.10.2006 14:47:21)
To je zvláštní, já mám o kousek mladší sestru a celé dětsví jsme se vytrvale praly jako koně a hádaly do krve. Skoro nic si z těch rvaček nepamatuju, byla to prostě taková rutina. Jenom dvě příhody ve mně zůstaly - že mě jednou kousla do krve tak, že se to skoro muselo zašívat a pak že mi jednou řekla, že chce, abych umřela. Taky se mi pak za to mockrát omlouvala, ale já přestože teď vím, že byla ještě malá a že to tak nemohla myslet, tak mě to pořád mrzí. Tím chci říct, že i jako dítě jsem musela smrt vnímat intenzivně a že bychom v tom děti neměli moc podceňovat.
 Lenny, syn 3 roky 
  • 

zase zpátky 

(24.10.2006 15:18:57)
Můj syn má takovou představu, že až umře, bude pak zas u mě v bříšku, prostě se vrátí, odkud přišel.. :-)
Na svém názoru trvá, tak mu to nevymlouvám. Jen mě trochu vylekalo, když mi říkal, že by už chtěl umřít, aby zas mohl být konečně u mě v bříšku. Bylo to tam prej dobrý a vůbec se mu nechtělo ven (fakt je, že jsem přenášela..). Myslíte si, že si to opravdu pamatuje?
 dája +3 a 9 let 
  • 

Re: zase zpátky 

(31.10.2006 10:06:34)
ahoj, je to zvláštní, ale moje Terka bude mít 3 roky za měsíc a představu má úplně stejnou. Pro úplnost, taky jsem přenášela a po dvou dnech snahy o normální porod jsem to málem nezvládla a musela ven císařem. V posledních dnech (možná, že je to i "dušičkama" - byli jsme navštívit pár hrobů)se u nás taky vedou "smrtelné" diskuze - kdo, kdy, proč, ale malá v tom má jasno. tak to neřešíme.:o))
 Stana, dcera 2 roky 
  • 

strach ze smrti 

(24.10.2006 15:21:06)
Jako malá (asi 5 let?) jsem jednou večer začala plakat, že se bojím, že až budu stará, že umřu, nebo že umře moje maminka.
Ta mě uklidnila, že do té doby, než budeme staré, že vynaleznou prášky proti smrti, že neumřu. Věřila jsem tomu a už se nebála.
Mamka mi později řekla, že když byla malá, tak ji stejně uklidnila její teta. Taky to fungovalo.
Během dalších let jsem samozřejmě pochopila, jak to se smrtí je, ale už jsem z ní hrůzu neměla.
 Lenka 
  • 

Jak jsem se dostala do bříška 

(24.10.2006 15:31:01)
Jak už jsem tady dneska psala, řekla jsem své dcerce, že po smrti jdou lidi do nebíčka. Nedávno se ale začala zajímat i o to, kde byla, než se dostala do mého bříška. Když jsem jí vysvětlila, že i před tím byla v tom nebíčku, zeptala se, jak se do toho bříška teda dostala. „To jsem tam skočila? Ale jak?“ Vážně nevím, jak na tohle odpovědět, napadají mě totiž samé hrozně komplikované odpovědi, ze kterých by ve svých necelých 5 letech mohla být pěkně zmatená.
 Yuki 00,03,07 


Re: Jak jsem se dostala do bříška 

(24.10.2006 16:18:13)
No to máš právě z toho, že si vymýšlíš. Pak se z toho těžko dostává. Lepší je nic si nevymýšlet a radši říkat pravdu, aspoň tam, kde je jasná.
 Markéta, syn 4 r. 
  • 

Re: Re: Jak jsem se dostala do bříška 

(24.10.2006 16:41:48)
Taky si myslím, že je lepší to po pravdě vysvětlit. Se synkem jsme to absolvovali asi před rokem, chvíli přemýšlel, a pak říká:"Aha, a jak maj děti stromy?" To byla celá jeho reakce. Zatím.
 Terka +Tobiáš+ ? 
  • 

Re: Re: Jak jsem se dostala do bříška 

(24.10.2006 21:52:30)
Veroniko a jaká je podle tebe pravda? Kde byli děti než se dostali do bříška? Můj tříletý syn na to teď narazil při prohlížení svatebního alba. Hned se ptal :"to jsem byl ještě v bříšku?" Když jsem mu řekla, že ještě ne, nebylo mu to jasné kde byl. Spokojil se s tím, že ještě nebyl na tomhle světě, ale bylo vidět, že o tom přemýšlí.
 Yuki 00,03,07 


Re: Re: Re: Jak jsem se dostala do bříška 

(24.10.2006 22:15:56)
no já jsem klukům vysvětlila všechno. Když se narodil mladší tak staršímu byly 2 roky a 4 měsíce. Nemohl to chápat, ale zvykla jsem si říkat mu všechno. Od té doby nepřemýšlím o tom, jak mu mám co říct, prostě jim to říkám. A tady konkrétně je to mnohem jednodušší než téma smrti. O duši aspoň teda naši kluci, nepřemýšlí, je to pro ně součást člověka jako celku, který buď je nebo není, ale vždycky je celý. Takže snadno a jasně:
V těle maminky se tvoří malinký buňky, říká se jim vajíčka, menší než u ptáčků, zůstávají v těle maminky. V těle tatínka se tvoří buňky ještě menší, těm se říká spermie. Když se spojí, začne se vyvíjet miminko. A to roste v bříšku maminky až než je dost velký, aby zvládlo samo dýchat, papat, aby mu nebyla zima...

Já vím, že dítě neví, co je to buňka, ale naši kluci už ví, že z buněk je všechno živý, že jiný buňky má cibulová slupka a jiný zase list, viděli to pod mikroskopem, znají lupu, takže mají představu, co to je, když se to pod mikroskopem zvětší.

S tím souvisí i sexuální výchova. Kluci mají moc rádi, když se s něma koupu, proč ne, aspoň si všimli, že mají jiné orgány na čůrání než maminka. Taky ví, že se někdy nemůžou vejít do slipů a taky se ptají, proč mají ty kuličky a tak jsme si vysvětlili, že to proto, aby mohli mít děti, protože ty spermie se k vajíčku dostanou právě z kuliček tím narovnaným pinďourkem a takto se to trénuje, aby to zvládl, až budou velcí.

Jak vidíš, vysvětluju všechno, bez zábran, a jak říkám, oni si to přeberou, když něco nepochopí, tak se ptají a já to vysvětluju znovu, trošku jinak, podrobněji nebo oklikou.

Smrt jsme vysvětlili tak, že prostě tělo přestalo fungovat, protože bylo moc starý nebo mělo nějakou vadu, která to tělo moc vyčerpávala až ho vyčerpala. Nechci je strašit nemocí, aby se nebáli každé chřipky.
A že jsme moc smutní, že už toho člověka nikdy neuvidíme, že bude v hrobečku a co se stane tam? co se stane s rostlinkou nebo zvířátkem, když umře? Naši kluci ví, že ho rozloží mravenci a jiní. Tak jim to v této souvislosti neříkám natvrdo, ale nechávám je, jestli jim to dojde samo nebo se budou ptát. A nemyslete si, že je to pro ně drsná představa, oni to chápou trošku jinak, a odpovídat jim otázkou na kterou znají odpověď je aspoň u nás ta nejlepší varianta, zabírá.

Tak takto jsem to vysvětlila já. Teď je klukům 6 a 3,5 a zvládají to.
 Kristýna+Robík 


Re: Re: Re: Re: Jak jsem se dostala do bříška 

(24.10.2006 23:48:39)
Ahoj,
já mám podobný přístup k synovi, abych se nezamotala do pohádek, říkám pravdu o běhu života srozumitelným způsobem.
Bydlíme naproti hřbitovu, takže funerální záliby pětiletého klučiny jsou pochopitelné. Pohřbíváme kde co :-) - ptáčky, které chytne naše kočka, mrtvě narozená králíčata apod. Pak syn nosí pár dní na hrobeček kytky a je to v pořádku. Ad mrtvá králíčata: i miminka někdy umírají. Spíš ho vyděsilo, když máma chtěla hodit chcíplou slepici do popelnice - připadalo mu to jako porušení přirozeného zacházení s mrtvým tělem, které patří zemi, rozkladu.
Tak jako se učí vařit s plastovým nádobím, učí se starat o památku svých předků přes hrobečky vrabců. Jenom my dospělí v tom vidíme někdy něco "divného".

Když už se na něco ptá, rozhodne se analyzovat problém do hloubky, s jednoduchým vysvětelním neuspěju. Kromě obvyklých otázek, kdy umřu já, kdy on, mě nejvíce zaujaly tyto (5 let):

Po smrti člověk všechno zapomene?
Kam zmizí život?
Co je to duše? Co je to láska? Kdo je to Bůh?
Proč lidé umírají? Jsem smutný, že všichni musí jednou umřít.
Nepůjdu do pekla až umřu, protože jsem zlobil s tím ... (dosaď libovolnou povinnost)?

Následuje ujištění o lásce mojí i o lásce Boží a pak se teprve může jít v klidu spát.

Stran početí: Také jsem na to šla biologicky přes vajíčka v mamince a spermie od tatínka. Následovala otázka: A jak se dostanou ty buňky od tatínka do maminky? Řekla jsem, že když se dva dospělí spolu mazlí a že s tím má co dělat pindík. Máme hodně domácích zvířat, viděl kopulovat králíky, mrouskat kočky, takže mu je to asi docela jasné.
Dotaz: K čemu jsou ty kuličky u pindíka?, jsem vzala přes hormony, které způsobí, že mu začnou růst vousy až bude velký.
Jak se děti rodí, jsem mu s pomocí zdařilé encyklopedie vysvětlila asi ve 4 letech, hned jak se zeptal. Chodíme spolu plavat a v ženské šatně už viděl nahé těhule, kojící matky, ostatní děti...

Zkrátka si myslím, že není třeba na choulostivá témata dítě upozorňovat právě tím, že se začneme ošívat a vymýšlet báchorky. Prostě dneska otázka na porod, zítra na početí, pozítří jak se něco vyrábí, proč je listí zelené a proč na podzim žloutne... Záplava dětských otázek, kterými si malý vytváří obraz o světě. Tak ať jej vidí jako důvěryhodné místo.
 Lenka 
  • 

Ale co je pravda? 

(25.10.2006 14:36:08)
Já nevím, jestli mluvíme o stejné věci. Ale jak můžu své dceři vysvětlit, čím byla, než se narodila, když to sama nevím? Samozřejmě, můžu jí vysvětlit, jak se to fiziologicky stalo, že se ocitla v bříšku, ale obávám se, že toto vysvětlení by jí neuspokojilo. Ona chce vědět, čím byla, než se do toho bříška dostala. Nechci jí tvrdit, že než vznikla, nebyla, neexistovala, protože v to sama nevěřím.
 Yuki 00,03,07 


Re: Ale co je pravda? 

(25.10.2006 19:09:51)
Pokud už se jednou do nějakého problému zapleteš, i kdyby jenom tím, že se zmíníš o duši nebo něčem jiném, co se nedá reálně vysvětlit, tak se v tom prostě mácháš až než si udělá potomek vlastní názor.
Já jsem toto téma pojala pouze vědecky, fakticky, pomohly obrázky a mokroskop a hotovo. Nic takového jako čím byli před narozením se neřeší, ani je to nenapadne. Prostě nebyli. Stejně jako není rostlinka dokud nevznikne semínko a z toho je rostlinka. Ale proč je mást ještě něčím, co sama nevím?
 mag 
  • 

Re: Ale co je pravda? 

(26.10.2006 11:05:24)
A nepomohlo by proste rict, ze byla vajickem, ktere cekalo na tu spravnou spermii? A vajicko ma maminka v brisku od sveho narozeni.
 Petr 
  • 

Děti to někdy vidí líp jam dospělí 

(24.10.2006 20:08:14)
Díky za krásný rozhovor. Je to fakt dojemné, a krásné. Některé děti přemýšlí hodně "čistě". My velcí to už často nějak nedovedem, a jestli jo, tak to nedokážem říct. Hned mi to připomnělo příběh o malém klukovi, který byl rodiči vyzván, aby se rozhodl, jestli daruje krev pro operaci svého nemocného bratra. Klučina si vyžádal den na rozmyšlenou. Potom řekl, že ano, že krev daruje. Když už bylo po odběru, zeptal se, kdy začne umírat - celou dobu si myslel, že je to život za život...
Když čtu příspěvky pod článkem, jsou zajímavé nejen pro rodiče, i religionista by tu našel studijní materiál :-). Vzhledem k tomu, že v naší rodině jeden rodič věří v nebe a druhý v znovuzrození, i naše vysvětlování dětem ohledně smrti bylo docela složité. Myslím pro nás, já se to snažil říkat co nejjednodušší ( a to je hodně těžké :-).
Nicméně, tenhle článek mne taky přiměl k úvahze o tom, jak moc se moje víra v přirozenost a samozřejmost smrti tohoto těla a smysluplnost mojí další cesty promítá do toho, co dělám a jak myslím. Ony děti moc neposlouchají co říkáme, ale zato se koukají co děláme.
Rád bych k této debatě přidal ještě jednu možnost jak mluvit o tom, co bude po smrti: totiž že je to tajemství. Jednak je to pravda, my to totiž nevíme, tedy ne z vlastní zkušenosti, jednak to tajemství jednou všichni odhalíme, a je myslím na nás, jaké to odhalení bude. Takže je docela dobře, že to děti zajímá...
 Lenny 
  • 

Re: Děti to někdy vidí líp jam dospělí 

(24.10.2006 23:48:43)
To, co jste napsal, se mi moc líbí. Tajemství je přesně to slovo. Dík.
 Kamila, 4a5let holčičky 
  • 

stále dokola 

(24.10.2006 22:34:25)
Občas mi přijde, že se nebavíme o ničem jiném, než o smrti. Umřela nám babička a teď nedávno teta. Hlavně ta starší se stále ptá, co se s tím člověkem stane, jestli mu není zima, nemá hlad, něco ho netlačí, proč nemůžeme otevřít rakev. četla jsem, že člověk je schopen pochopit smrt až ve 13letech. Zdá se mi to pozdě. Když zemřela babička, byly starší dceři 2roky a 3měs. a vše si pamatuje, i kde byla v nemocnici. Stále obě říkají chudák teta, chudák babička. Občas již nevím, co odpovídat.
 Janus 
  • 

zajímavé-složité-jednoduché 

(24.10.2006 22:54:48)
Jedna z mých nejčasnějších vzpomínek je, když jsem se ptal mámy v cca.4-5-ti letech na smrt. Ten rozhovor mám v hlavě pouze útržkovitě, ale zároveň jsou ty útržky velmi živé. No a dneska, po třiceti letech od toho rozhovoru a po absolvování všemožného vzdělání, včetně vysokoškolského, vím o smrti zhruba stejně, co tenkrát :-) Tehdá mi to vysvětlili nějak tak, že ten kdo zemře někam odchází, ale existuje dál. Postupujícím věkem ne, že se člověk dozví víc, jen se naučí na takové věci více či méně nemyslet. Dětské otázky nás znejisťují pouze proto, že když si je položíme, zjišťujeme, že jsme v těhle věcech stále dětmi. Prostě nevíme nic /nepočítaje nábožensky založené lidi, kteří mají "jasno"/.
 Věra 
  • 

Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(24.10.2006 23:32:57)
Líp bych to nenapsala, máš úplnou pravdu. Často lituju, že nejsem věřící. Oč by byl můj život snadnější!
 Kristýna+Robík 


Re: Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(25.10.2006 0:03:42)
Snadnější?

...trpěl pro naše spasení, sestoupil do pekel, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otcově,
odtud přijde soudit živé i mrtvé,
k jehož příchodu mají všichni lidé opět vstáti se svými těly a vydati počet ze svých skutků.
A kdo činili dobře, půjdou do života věčného, kdo však zle, do věčného ohně. (úryvek z jedné verze vyznání víry)

Pokud můj život nekončí tady na smrtelné posteli, klade na mě víra jistý nárok, mám za svůj život větší odpovědnost. Protože mi nepatří, je to svěřený dar.
Ale vždy mi víra dává naději. (Už Blaise Pascal blahé paměti v 17. století řešil otázku víry a kvůli té naději se rozhodl pro. Protože pokud by se mýlil, je to stejně jedno, ale pokud se nemýlil... )
 Věra 
  • 

Re: Re: Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(25.10.2006 12:27:36)
Špatně jsem se vyjádřila, promiň, nemyslím celý život snadnější, ale otázky kolem smrti máte zodpovězené, věříte v to a tak se i snadněji vyrovnáte s odchodem někoho blízkého. Možná se mýlím, o víře toho mnoho nevím, tak promiň!
 Lucie 
  • 

Re: Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(25.10.2006 10:43:53)
Snadnější není, je zodpovědnější..
 Věra 
  • 

Re: Re: Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(25.10.2006 12:31:18)
Nemyslím, že bych jako nevěřící byla méně zodpovědná ke svému životu i k životu druhých! Myslím, že tohle s vírou tak úplně nesouvisí.
 Rosina 
  • 

Re: Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(26.10.2006 19:35:24)
Tak zkus být věřící! Ale věřit tak, aby se o svou víru mohl člověk v těžkých chvílích opravdu opřít, to není vůbec snadné.
 Věra 
  • 

Re: Re: Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(27.10.2006 12:21:14)
No vidíš Rosino,tak z tohoto úhlu mě nenapadlo se na věc podívat! Myslela jsem, že věřící o své víře nepochybují. Takže při vší hrůze, kterou jsem prožila, jsem byla alespoň ušetřena toho dilema, jestli vůbec věřím dostatečně na to, abych se mohla o svou víru opřít.
 Lenny 
  • 

Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(25.10.2006 0:00:59)
Vysvětlení, které ti dali, se mi líbí. Mně řekli, že po smrti není nic a já pak měla období, kdy jsem se každý večer před usnutím snažila si to "nic" představit, nešlo mi to a strašně jsem se bála. Prosím, nedávejte dětem taková vysvětlení.
 Terka +Tobiáš+ ? 
  • 

Re: Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(25.10.2006 10:26:51)
Veroniko (+M+T), asi jsem se špatně vyjádřila. Já taky říkám synovi všechno jak je doopravdy, ale tady se jedná o to, že nevím jak je to doopravdy. Nejsem věřící, ale současně věřím, že existuje něco před životm i po životě. A nevím zda synovi to něco specifikovat jako nebe nebo jako co? Nejvíc se mi líbí asi to Tajemství.
 Lucie 
  • 

Re: Re: Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(25.10.2006 10:49:54)
Říká se tomu "onen svět" , nebo-li různorodé úrovně, kam se člověk dostává podle přitažlivosti stejnorodého (vrána k vráně sedá),nebe to ještě není..
K tomu se člověk musí duchovně vyvinout, aby se dostal zpět, odkud kdysi jako nevědomé duchovní seménko vyšel, aby se cestou vývoje stal sebe-vědomým..
 Yuki 00,03,07 


Re: Re: Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(25.10.2006 12:05:45)
Tak v tomto ohledu to mám jednodušší, protože o duši jsem se ještě nezmínila, Jak jsem psala, člověk je pro kluky celek, který buď je nebo není, ale vždy celý, nedělitelný. A jestli kluky někdy napadne zabývat se tím, jestli je nějaká duše, je to filozofická otázka, stejně jako smrt a to není v mé kompetenci jim dávat nějakou odpověď, to si každý musí udělat svůj pohled a svoje představy. Naši kluci se zatím spokojí s praktickým vysvětlením toho, co se dá vidět, ochytat.
 Majda + Péťa 6 
  • 

Re: zajímavé-složité-jednoduché 

(28.11.2006 14:32:23)
a je to stejné i když se ke smrti dostaneš mnohem blíž, umře ti dítě, táta... nějak to přežiješ a vyhrabeš se z toho, ale stejně nemáš jasno, co je potom, jaký to je a jestli je to úplnej konec nebo ne... já si pamatuju, že mi bylo asi sedm let, když mi došlo, že taky jednou umřu a bylo mi hrozně, pořád jsem na to myslela a strašně jsem se bála. Ne že bych se teď nebála, jenom si tak nějak říkám, že to tak prostě je a jednou to přijde a nic s tím nenadělám a je to součást bytí jako jiný věci. Takhle si to ale děti nedovedou říct a chtějí vědět víc a mají strach.
Proto je asi lepší je uklidnit a snažit se mluvit o tom v klidu. Já jsem pitrískovi řekla, aby si s tím nelámal hlavu, že to už bude velkej a budem spolu ještě hodně a hodně dlouho. Jinak ale je fakt lepší říct spíš pravdu než nějaký vymyšlenosti o nebíčku a podobně... to mi nějak nejde přes jazyk, já jsem zastánce toho bejt k dětem co možná nejpravdivější.
 Adelaid, dva kluci 
  • 

staneš se duchem? 

(25.10.2006 13:03:47)
Mně nedávno můj šestiletý rozumrada položil otázku: a staneš se duchem, až umřeš?
... a teď babo raď...
 Kája 
  • 

Re: staneš se duchem? + autorce 

(25.10.2006 20:42:29)
Nevím, jestli se staneš duchem nebo jestli skončíš v nebi. Nejsem věřící, ale při smrti někoho blézkého jim závidím.
Nedávno nám umřela babička, prababička mých dětí. Náhodou jsem den před pohřbem v jednom obchodě narazila na nalepovací ozdůbky. Dlouho jsem přemýšlela, kterou vybrat, aby ji děti mohly symbolicky nalepit malé babičce na kytičky, které ji položí k rakvi. Nakonec jsem využila víru, na 1. kytičku jsme nalepili srdíčko, aby babičce připomínalo, že jsme ji měli rádi (vybrala si ji ta dcera, u které jsem to předpokládala), na 2. jsme nalepili čtyřlístek s beruškou - to pro štěstí, aby se babička dostala do nebíčka a na poslední jsme nalepili slunečnici , jako světýlko(sluníčko), aby babička na cestu dobře viděla. Nevím, jestli děti přesně chápou smrt, ale tohle nám moc pomohlo, abychom měli sílu doprovodit babičku na poslední cestě na "tomto" světě.

Autorce článku: to je to nejkrásnější vyznání lásky k mamince jaké jsem kdy slyšela. Nádherné.
 Jardo 
  • 

Re: Re: staneš se duchem? + autorce 

(25.10.2006 23:00:41)
Jardo. Pises blbosti. Tohle proste pro kazdeho neplati. Ja chapu smrt od 3 (jak jsem psala vyse) a chapu ji do dneska uplne stejne. Jako definitivni konec.
 Radka 
  • 

Re: Re: staneš se duchem? + autorce 

(25.10.2006 23:00:56)
Jardo. Pises blbosti. Tohle proste pro kazdeho neplati. Ja chapu smrt od 3 (jak jsem psala vyse) a chapu ji do dneska uplne stejne. Jako definitivni konec.
 veve 
  • 

moja skusenost (Jardovi) 

(27.10.2006 11:33:35)
Nepochybujem o tom, ze vyskumy, ktore uvadzate su hodnoverne, ale aj tak si myslim, ze to neplati pre kazde dieta. Ja som uz ako 5 rocna mala viziu a vedela som, ze som zila aj pred tymto zivotom. Ked mi o rok neskor zomrela babicka, bola som smutna, lebo som si bola uplne vedoma, ze v "starom" tele ju uz neuvidim a vobec som necakala, ze otvori truhlu a vyjde odtial ziva a zdrava :-) vedela som ale, ze sa jej dusa dostane do ineho tela a teda som to prezila vcelku pokojne a brala som to ako nieco normalne a prirodzene. Podotykam, ze som od nikoho o reinkarnacii nepocula, jednoducho som "vedela" ze to tak je. Tymto nechcem povedat, ze neverim vysledkom vyskumov ktore ste spominali, pripadne ze si nevazim ich autorov. Len by som rada povedala, ze netreba takto generalizovat a ze kazde dieta je ine a niekto to "pochopi" skor a niekto neskor. A bolo by podla mna velmi nefer podavat detom nejake zjednodusujuce vysvetlenia, len preto, lebo su "este male a aj tak by to nepochopili, tak naco ich zatazovat". Domnievam sa, ze je lepsie povedat im to na rovinu ako robit z nich debilkov. Moji rodicia mi vsetko popravde vysvetlovali a nevymyslali si ziadne rozpravky a som im za to velmi vdacna!
 Radka 
  • 

Re: moja skusenost (Jardovi) 

(27.10.2006 18:52:50)
Veve, jsem rada, ze alespon nekdo si sve pocity z detstvi pamatuje. Me se zda neuveritelne, ze je tu tolik prispevatelu, a kazdy jen hada, jake ma dite pocity. Ja vim, ze nevim, jake pocity muzou mit dalsi deti, ale jsem si jista, ze si pamatuju pocity sve.
Zajimalo by me, proc jsme to obe citily odlisne. Citila jsem, skoro bych rekla, ze jsem si pamatovala, ze jsem odnekud prisla. Mela jsem obcas takove stripky pameti, jako kdyz ti blikne vzpominka na sen, ale nez si uvedomis, coze se ti zdalo, tak to zapomenes.
Jenze Ty moje zablesky "pamatovani" neukazovaly, ze bych zila uz na zemi, spis jsem mela pocit, ze jsem prisla odnekud za vesmirem. Ze jsem byla vetsi nez cela zeme. Tam to proste bylo nejak uplne jinak. Myslim, ze tenkrat nemusela byt moje energie nutne v tele a proto jsem vnimala tu velikost.

Ty mi zase pripadas, ze jsi mela zkusenost s tim, ze uz jsi byla na zemi, a proto jsi Te smrt nevyvedla z miry...
Nevim, jestli jsi cetla i muj prispevek, kde jsem psala, jak jsem kazdy den o smrti odmalicka premyslela (zhruba od 3 let) a denne brecela, ale opravdu me to hodne deprimovalo a taky jsem na to prisla sama. Ale me to prislo jako, ze to je ten definitivni konec.
 veve 
  • 

Mila Radko 

(29.10.2006 13:47:59)
Ahoj,
dakujem ze si odpovedala na moj prispevok, velmi si ma potesila. Ja mam totiz uplne rovnaku skusenost ako Ty a je nas takych viac. Nechcela som do prveho prispevku pisat to o vesmire, lebo som nechcela posobit dojmom sibnutej, ale ano, tiez som to tak citila, ze som nezila na Zemi. Mam pocit, ze toto nie je tema vhodna na rozoberanie na verejnom fore. Ak chces, budem rada ak mi napises na holiday1@azet.sk
Tesim sa!
 Drakuša 


Láska až za hrob 

(30.10.2006 14:48:35)
Taky mám šestiletou dceru, takže mi toto téma vůbec není cizí a článek mě opravdu dostal. Moje dceruška měla tohle období nedávno a její rozoumek vyprodukoval něco podobného: "Maminko, já Tě mám tak strašně ráda, že kdybys umřela, tak bych byla tak moc smutná, že bych umřela taky..." Ale když jsem jí to rozmlouvala, protože v té době už určitě taky bude mít zase své děti a ty ji budou potřebovat a taky by byly smutné, zcela překvapivě zareagovala: "Tak jo, ale buď klidná, až umřeš, tak já budu brečet úplně nejvíc ze všech!" Tak jsem klidná...
 hanka 
  • 

Láska až za hrob 

(1.11.2006 8:58:13)
dojemné....

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.