| Katuka+Vítek11/06+Danek10/09 | 
 |
(16.8.2006 9:33:30)
Chtěla bych se podělit o svůj problém. Mám přeochotnou tchýni. Bohužel vztah mezi manželem a ní je na bodu mrazu, manželovi rodiče, do jeho necelých osmnácti, vedli psychologickou válku a manžel byl zván za soudce. Rozvedli se a manžel byl přisouzen otci, neb má tchýně neprojevila zájem. Až dva roky poté se jí zastesklo. Manžel si řekl dobrá zkusme to. Nejde to, má tchýně je permanentní stěžovatel a potřebuje k životu někoho komu by mohla lkát na rameni nad zpackaným životem, i to lze pokud ovšem nejste v jejích očích jedna z příčin, ona je pouze ta ubohá, a vy máte opačný názor. Uznejte, že v této situaci žádat o pomoc i jí přijmout, je přitažené za vlasy, protože jí nelze láskyplně oplatit, pouze hmotně, což není jaksi ono. A i kdyby, má tchýně nezná míru. Zde mluvím o pozornostech. Malý dárek rovná se hromada.
Toto je částečně doba minulá. Naše cesty se lehce oddělili, protože za hmotné dary nemůžeme nabídnout city, ty se koupit nedají a nebude pro ně místo dokud ona nepřevezme jakousi zodpovědnost za své konání v minulosti a nebo nepřestane minulost omílat. Přesto se stále snaží být "užitečná" a já musím říkat děkuji nechci a mít špatné svědomí.
Teď čekáme mimi a já nevím jak to udělat. Zatím jí pouze telefonuji, manžel se stáhl do ústraní, i když velmi jemně jí vysvětlil proč, ale zůstal nepochopen. A tchýně se hlásí opět nabídkou darů. Uf uf, život není jen peříčko. Myslím že ostřejší povahy by už dávno ztratily trpělivost, ale my víme, že ona je v podstatě sama a jednou může potřebovat ona nás a tak to nechci přestřihnout úplně, ale na druhou stranu si nedokážeme hrát na šťastnou rodinku, polykat její peprnosti a pak si odnést odměnu, která se nám třeba ani nehodí.
Děkuji za vaše ramena na pofňukání,
Katuka
|
| sarmi | 
|
(16.8.2006 10:11:29)
katulko, ve tvem pripade, pokud to nechces nechat jako permanentne otevrenou ranu, bych se asi stahla po manzelove vzoru. tchyne je prece jen dospela osoba a musi se naucit zit sama za sebe a neomlouvat si svoje ciny darky (o ktere mnohdy nestojite). a jak pises, jsi v jinem stavu a s miminkem budes mit spoustu jinych starosti, nez resit ty jeji. byt na tvem miste, proste ji pomalinku "vytesnuju" z vaseho zivota.
|
| Katuka+Vítek11/06+Danek10/09 |
|
(16.8.2006 10:42:36)
Moc děkuju za radu, tohle přesně se mi honí hlavou. Ono až bude miminko na světě, možná to přijde i samo od sebe. Hned je mi lépe.
Hezký den
Katuka
|
|
|
| Gábi, 2 děti | 
|
(16.8.2006 10:39:14)
Přiznám se, že moc nechápu, proč děláš prostředníka mezi tchýní a manželem. Pokud manžel nechce se svojí matkou komunikovat a ty máš pocit, že je to oprávněné, tak bych to absolutně respektovala a s tchýní žádný kontakt neudržovala. Proč máš ty špatné svědomí ?!
|
| Katuka+Vítek11/06+Danek10/09 |
|
(16.8.2006 10:59:02)
Jsem tak vychovaná. A navíc díky mé povaze, jsme se nikdy nerafly a tak nemám dost adrenalínu prásknout těmi dveřmi a už je neotevírat. Navíc je mé tchýni 68 (ale její chování je dlouhodobé, spíš celoživotní) a je po dvou operacích rakoviny prsu (bohužel ani to jí nepřivedlo k rozumu). Takže máš velikánskou pravdu, ale. Stále si opakuji, že ty telefony mě nezabijí a snadněji se ten druhý pošle do patřičných mezích. Špatné svědomí teď momentálně nemám, protože si od ní nic neberu. Ale ona ví že čekáme miminko a mě čeká ta milá povinost jí buď sdělit, že ho nikdy neuvidí nebo že ano, ale pouze za určitých podmínek, protože opět se dary chystají, navzdory mým přáním (má tchýně miluje nakupování).
Ono je to vcelku transparentně jednoduché, kdyby člověk neměl srdíčko, které velí dvakrát měř, jednou řež.
Díky
Katuka
|
| Róza | •
|
(16.8.2006 12:02:03)
Katunko nebuď radikální. Myslím, že by to nebylo dobré ani pro tebe, manžela a už vůbec ne pro miminko.
Co takhle ukázat "odcamcať po camcať" a hlavně to dodržovat. Problém je většinou v tom, že ty mantinely se strašně těžko nastavují, tedy alespoň mě. Ono se totiž na všechno dá říct HMMM ALE...
|
|
|
|
| mamalu, 2 děti | •
|
(17.8.2006 9:35:30)
Také řeším/řešila jsem Tebou popsané problémy, naštěstí ne v jedné osobě.
Tchýně, dokud vydělávala, měla dost vysoké příjmy, a protože naše děti jsou jediná její vnoučata, byla schopná jim koupit snad kde co. Navíc jsem měla dojem, že od nás očekává dary odpovídající hodnoty, ale my jsme na to neměli. Také jsem se tím trápila, že dostávám víc, než jsem schopna dávat - v takovém případě člověk měří materiálně. Přestala jsem se tím trápit ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že ty dary nám tchýně dává DOBROVOLNĚ, Z VLASTNÍHO ROZHODNUTÍ, nebyly na ní žádány. Každý člověk je tak svobodný, aby se rozhodoval a dělal, co chce, a za svá rozhodnutí nesl zodpovědnost (důsledky). Dokud mi nevyčítá, že nám dává a my nesplácíme, je to v pořádku. Pokud by začala vyčítat, použiji výše uvedené jako argument. Taková situace ale zatím nenastala, snad ani nenastane - s menšími zádrhely vycházíme spolu dobře.
Horší je to s povahou nejublíženějšího člověka na světě (maminka). Někdy to hodně deptá, zejména když jsme denně spolu a probírá se to často (bydlíme od sebe daleko, po telefonu to ještě jde, ale když trávíme několikrát do roka týden spolu, bývá to vyhrocené). S takovým člověkem asi buď musíš opravdu přerušit styky (čímž se trápí, většinou není vůbec schopen pochopit, co je špatně, protože on to vše myslí a dělá dobře; je to asi povahou a nezmění ani sebe ani toto myšlení), nebo ho udržet v mezích slušnosti - pokud je někdo sám, je pak vděčný alespoň za slušné pozdravení, popř. popovídání na neutrální témata. Bez problému spolu většinou vycházíme při nakupování (možná bys mohla tchýni i trochu usměrnit), na výletech - probíráme právě přicházející nové dojmy, takové debatě se lze vyhnout i tím, že se dotazuji na kamarádky a další akce, kterých se účastní. Otázka je, jestli takové chování není třeba podpořeno depresí, kdy by ho léčba mohla zmírnit.
Myslím, že se rodina nemusí šíleně milovat, ale slušně spolu vycházet by asi měla. Nikdy nevíme, kdy koho budeme potřebovat a také naše děti se od nás učí - i vztahu k rodičům. Neseme jejich geny, možná jednou budeme více či méně stejní - jak se potom zachovají naše děti?
|
|
| Jana,dcera 6let | •
|
(18.8.2006 8:23:54)
Hezký článek - uznání a dík všem takovým prarodičům (abych nezapomněla i na dědečky!). Moje máma hlídala naši dceru od jejích dvou let, kdy jsem musela nastoupit na plný úvazek zpátky do práce. Když pak doslova "promarodila" školku, byla a stále je její pomoc neocenitelná. Vzhledem k tomu, že po tátově smrti bydlí v našem domku s námi, je to pohodlné pro všechny, hlavně v době nemoci.
Vím, že mít takovou babičku není samozřejmost, proto ještě jednou dík!
|
|
| Eva K | •
|
(18.8.2006 9:08:07)
Ahoj, naše tchýně dělá přesně stejné - cpe nám dary a peníze. Pořád chce být ta obětavá.
Možná si tím chce "koupit" zpátky syna, když ho nechala tátovi. A jinak to neumí.
Tchýně se jednou vyjádřila, že jak jinak by si ta vnoučata získala, než "úplatky". Je to prostě nízké sebevědomí, oni si nás chtějí koupit, protože neví, jak jinak si lidi získat, cítí, že jejich společnost není moc příjemná.
Mimčo už máme, Lucinku používá jako "alibi", to není pro vás, ale pro Lucinku a už nám to cpe. Jediné, co se nám trošku osvědčilo, je důslednost. Ne, opravdu to nechceme, nepotřebujeme, jste MOC HODNÁ, že na nás myslíte. A melem to pořád dokola. Důležité je neupřesňovat, proč co nechceme, to by jí dávalo možnost k vyvracení tvého vysvětlení a vedlo k hádce. Ono i tak se pořád štěkáme.
Přeji pevné nervy. Život je krátký a není potřeba být v kontaktu s někým, kdo je ti nepříjemný. A za její samotu nepřebírej zodpovědnost!
Eva
|
| Eva K | •
|
(18.8.2006 9:19:27)
Ještě mě napadlo, zkusit dát pravidlo. Jasně, přijď se podívat na miminko, ale přines např. jen jednu hračku a v sedm jdeme koupat, takže déle se zdržet nemůžeš, pak jdeme spát. Jinak už tě nepozveme. A když to nedodrží, zůstat jen u telefonování a třeba za delší čas to "zkusit" znovu se stejným pravidlem. Rodinu a sousedy si nevybíráme.
Příchodem miminka se ti hodně změní pohled na svět a nějaký tchýně už nebude důležitá. Navíc budete moci mluvit o miminku, báječné téma.
Miminko je krásná věc, moc blahopřeji.
Eva, Lucinka 5m
|
| Katuka+Vítek11/06+Danek10/09 |
|
(18.8.2006 12:16:31)
Moc děkuju za nápad a jsem ráda, že nejsem sama, i když podobné nikomu nepřeju. Bohužel to s tím stanovením dárku dopadlo následovně. Ona - jestli nějaký dáreček může koupit, já - děkuju, ale jen nějakou maličkost, třeba hračku, ty nekupujeme, vše ostatní máme nachystané, více budeme vědět až bude mimi na světě. Výsledek - koupila jsem pět bodýček. Nebo její hluboký srdcervoucí povzdech, že kočárek máme z druhé ruky (a toho ani neviděla). No nejjednodušší je v duchu se zasmát a až bude mimís mezi námi doufám, že mi jí definitivně vytěsní z hlavy. Co je nejdůležitější, že je izolován manžel (tedy její syn), který konečně získává pevnou půdu pod nohama (tchýně je totiž nesmírně přesvědčivá a dokáže člověku vnuknout představu, že je arcilotr).
Jediné co mi už navždy zůstane líto je, co všechno se člověk musí jako dospělý naučit, nejen milovat, ale i poslat do háje a říci bližnímu svému a dál ani krok.
Ještě jednou díky,
Katuka
|
| Eva K | •
|
(19.8.2006 9:19:57)
Tak se na ni vykašli, obzvlášť když o ní nestojí ani manžel.
Já bych to udělala, kdyby to šlo. Manžel s ní udržuje jeden povinnostní telefonát týdně - 2 minuty a jednou za dva měsíce přijede na 1 den. Nevím, on s ní taky nevychází, tak je to asi zdvořilost, závazek za výchovu Lukáše nebo "tradice", že jsme ji už neposlali k šípku definitivně. Naštěstí žije daleko a při návštěvě bydlí u švagrové, takže u nás není celou dobu.
S těma věcma z druhé ruky je to podobné, prvně mě chválila, jak jsem šetrná a teď lamentuje, že ONA BY NÁM TO PŘECI VŠECHNO KOUPILA NOVÉ. A proč jste jí kupovali kombinézu, vždyť jsem jí mohla koupit já! Z její návštěvy se vždycky vzpamatovávám týden. Vždycky si procházím, co to zase plácala za hovadiny (např. chtěla "dopřát" naší pětiměsíční plně kojené dceři rohlík se salámem - a to je lékařka) a že jsem měla být tvrdší nebo něco ignorovat nebo jí to naopak říct na plno.. Mírného zlepšení pokud jde o dary jsme dosáhli, ale bylo to za cenu ročního hádání a neústupnosti a jejího uraženého ksichtu a každému vykládá o naší nevděčnosti. Aspoň že naši jsou super.
Myslím, že je zbytečné být v kontaktu s někým s kým nevycházíš, pokud to není nezbytně nutné a nemá to vyhlídky na zlepšení. Ji nezměníš, můžeš změnit jedině svůj přístup k ní. Třeba když nám něco přiveze a my to nechceme, tak jí prostě řekneme, že to nepotřebuje a jestli si to neodveze, dáme to sousedovic dětem, že je to moc potěší. A opravdu to uděláme. V okolí mi většinou radili, všechno si brát a snažit se s ní vycházet dobře, že budu jednou potřebovat hlídání a oblečení apod. se hodí... Ale to je nesmysl. Taky myslím, že vycítí slabost, třeba že seš slušná a nechceš odsekávat dospělé cizí ženě a matce manžela, jak by si zasloužila a udělalas to jinde. A využije toho. Eva
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)