Lenka C. |
|
(14.6.2006 19:56:10) Přijměte prosím moji upřímnou soustrast. Omlouvám se, ale opravdu si myslíte, že šlo o "hru"? Není to tak, že člověk hledá důvody proč? Tím by částečně člověk došel ke smíření a pochopení.
|
boris | •
|
(14.6.2006 21:41:20) Děkuji za vyjádření soustrasti. Všechny skutečnosti nasvědčují tomu, že můj syn netušil, jak může tato tzv. hra ( o které jsem ještě před 14 dny neměl ani tušení)skončit. Roman byl pro mě nejen synem, ale i kamarádem, svěřoval se mi i s věcmi, se kterými se běžně děti rodičům nesvěřují. Ale asi byly určité "věci", o kterých věděl, že bych s nimi nesouhlasil, proto je přede mnou neprezentoval.
|
|
boris | •
|
(14.6.2006 21:42:38) Děkuji za vyjádření soustrasti. Všechny skutečnosti nasvědčují tomu, že můj syn netušil, jak může tato tzv. hra ( o které jsem ještě před 14 dny neměl ani tušení)skončit. Roman byl pro mě nejen synem, ale i kamarádem, svěřoval se mi i s věcmi, se kterými se běžně děti rodičům nesvěřují. Ale asi byly určité "věci", o kterých věděl, že bych s nimi nesouhlasil, proto je přede mnou neprezentoval.
|
schválně anonymní | •
|
(15.6.2006 7:50:42) Nikdo nevidí do hlavy toho druhého. A signály, které člověk vysílá tak druhý který není v té samé situaci je těžko identifikuje. Již pět let trpím silnými depresemi, neustále kolem sebe "křičím" o pomoc a NIC. Nebýt toho, že mám dvě děti, tak už dávno jsem skončila sebevraždou. Odborníka zatím nejsem schopná vyhledat - jsem přiliš hrdá :-( A myslím si, že není pravda, když někdo říká po smrti sebevraha: "že kdyby alespoň něco řekl ...." Myslím si, že sebevrah se snažil na svůj problém upozornit, ale špatně. Stejně tak jako já.
Před několika lety zemřela moje babička. Velice silná osobnost, která si vždy věděla se vším rady, pracovitá a užásná bavička společnosti. Po její smrti jsme našli doma 3 dny staré doporučení na psychiatrii - to co jsem si tam přečetla mne šokovalo a zpětně si uvědomila, že nás babička také žádala o pomoc - néé přímo, ale zpětně s tím doporučením do sebe vše zapadlo a vše mě to pozdě došlo. I dnes na to často myslím. I snad proto, že v podobné situaci jako byla ona jsem dnes já.
Myslím si, že si ještě pořádně neuvědomujete smrt svého syna (bratra), že se s tím člověk musí pomalu naučit žít. Ta bolest bude ještě dlouho trvat a pomůže jen čas. Přeju Vám, aby jste byli schopni žít. Smrt není strašná pro toho kdo zemřel, smrt je strašná pro ty co tu po něm zůstali.
|
hanka | •
|
(15.6.2006 8:00:44) Anonymní, tak "hrdost" by tady měla jít stranou, jestli 5 let voláš o pomoc, a odezva v rodině není žádná, tak nezbývá nic jiného. Ono často i pokud podpora rodiny funguje bezvadně, dojít si pro odbornou radu je nezbytné.
|
|
Antonie | •
|
(15.6.2006 9:08:43) Myslím, že hrdost je zde velice málo na místě. Možná se u vás jedná o deprese, které jsou dnes již kvalifikovány jako NEMOC a proto je nutné vyhledat lékaře(člověk si prostě sám pomoci ani nemůže i kdyby sebevíce chtěl). To je jako by jste byla hrdá jít k lékaři, když máte angínu! Někdy je opravdu zvláštní, kdy člověku zamezí hrdost v racionálnímu jednání. Prosím Vás, vyhledejte pomoc a pomůžete tím hlavně sama sobě. Budete se cítit lépe a odborník Vám opravdu může v mnohém pomoci. I v tom, jak komunikovat s rodinou aby Vaše signály příště viděla a řešila to s Vámi. Přeji mnoho štěstí! :-)
|
|
lisa | •
|
(15.6.2006 10:49:01) Na tohle musím reagovat. Myslíte si, že když "voláte o pomoc", tak Vám Vaše rodina pomůže? Jak by mohla, když vy sama si pomoci nechcete? Zlepšit se to může jedině tak, že Vy sama pro to něco uděláte. Tzn. půjdete k lékaři!!! Hrdost je jen záminka. Buďto budete chtít sama s tím něco udělat a pak se to zlepší, nebo to chtít nebudete a pak vám nikdo nepomůže.
|
martina | •
|
(19.6.2006 14:34:11) souhlasím plně s tvojí odpovědí na příspěvek, znám kolem sebe taky pár lidí, kteří si myslí, že mají všechno napsáno na čele, nechci podceňovat žádnou nemoc ani špatnou životní situaci, ale problém je asi v paní, která příspěvek napsala-neumí komunikovat nebo nemá v okolí blízkou osobu, které by se mohla svěřit. a jestli má 2 děti tak nemá kňourat ale naklapat k psychologovi.
|
|
|
Toranoko | •
|
(15.6.2006 18:27:10) Uplne vas chapu...ja taky hodne casto nejsem schopna vyjadrit to, ze potrebuju pomoct...postupne se to ucim. Vzdycky se snazim co nejvic veci zvladnout sama, a o pomoc "volam" ci rikam, az kdyz uz opravdu nemuzu. Jenze jsem zjistila, ze vetsina lidi si neuvedomuje, ze jim rikam opravdu az v tom poslednim stadiu, kdy si nevim rady, a pak pokladaji moje problemy za daleko mene vazne, podcenuji je a prikladaji jim mensi dulezitost. Tim padem mi treba nepomuzou a dostava se to do jakesi smycky: opet mam potvrzenou zkusenost, ze to musim zvladnout sama, a ze mi nepomuzou, proto priste znova vaham, zda jim rict....
Nastesti jsem si aspon tohle uvedomila, takze se s tim snazim pracovat. Treba tak, ze i kdyz vim, ze bych neco zvladla, ale stalo by me to dost sil, poprosim o pomoc. Pokud ji neobdrzim, vim, ze to jeste zvladnu, pokud se mi ji dostane, je to bajecna zkusenost...:-)
A taky jsem zjistila, ze ne kazdy chape signaly, ktere vysilate, sam od sebe ma proste jine zkusenosti....zkuste zacit tu a tam rict neco konkretniho a ne cekat, az si ostatni vsimnou...
Kdyby vam treba pomohlo obcas nekomu napsat, klidne se ozvete. A preju hodne stesti.
|
|
iva | •
|
(18.6.2006 23:29:07) Před 6 lety jsem prodělala psychózu, která odezněla a po nějaké době jsem dostala strašnou depresi. Měla jsem pocit, že jsem k ničemu, že mě nikdo nepotřebuje (ačkoli jsem měla přítele), že nevím, co mám vlastně dělat, že mě nic nebaví, že nic neumím (ač mám vysokou školu). Každý den se opakoval tak stereotypně, měla jsem pocit, že vlastně jen ráno vytahuju rolety a večer je zase stahuju, a mezitím se nic nestalo. Byla jsem strašně pomalá, nic mi pořádně nešlo. Nebavilo mě chodit do společnosti, protože ostatní se bavili, zatímco já jsem nic necítila. Oni tančili, já stála jak tvrdé y. Nebavilo mě ani koukat na televizi, číst si, ani alkohol, ani sex, prostě nic. Naštěstí jsem chodila do terapeutické skupiny a viděla, že ostatní jsou na tom podobně, nebo dokonce ještě hůř. Antidepresiva mi pomohla z toho nejhoršího, touha po smrti se sice úplně nevytratila, ale aspoň se výrazně upozadila. Dost mi pomohla i moje psychoterapeutka. Naučila mě brát i ty nepříjemné věci jako něco, co se sice přihodilo, ale pořád lze něco dělat, i když mi to připadalo zpočátku k ničemu. Začala jsem hledat práci, několikrát to sice nedopadlo dobře, ale po nějaké pauze jsem to zkusila znovu. Všechno se měnilo sice hodně pomalu, ale k lepšímu. Asi po tři čtvrtě roce už jsem začala cítit občas i příjemné pocity, neříkám radost. Opravdu v pohodě jsem byla až tak po dvou letech. Dnes mám dvě děti, k tomu i pracuju na malý úvazek, přítel zůstal a je tatínkem, a když mám "depku", tak úplně směšnou ve srovnání s tím, co bylo tehdy. Pokud bych Ti mohla radit, obrať se na psychologa/žku, protože ti pomáhají i slovem, nejen léky. Ale léky taky pomůžou. Vedlejší účinky v podstatě nemají. A není to navždycky. Držím palce.
|
|
Michal | •
|
(26.6.2006 15:46:52) Ahoj Anonymko, jelikož se mi podařilo tuto problematiku úspěšně zvládnout, dovoluji si pár poznámek. - signály, které vysíláme, mají mnohdy problém dešifrovat i lidé, kteří se psychikou zabývají. - naše rodina nám nemůže pomoci se z toho dostat - to bychom po ní chtěli víc, než mohou zvládnout. Nemají na to zkušenosti ani vědomosti, ani nástroj a věř mi, že každý má co dělat sám se sebou. Nicméně s Tebou souhlasím, že rodina je pro nás velká motivace, než vstaneme ze země. - ad Tvoje babička - dnes, když vidím někde tzv. silnou osobnost, říkám si, jaké problémy ten člověk asi zakrývá.. Ten, kdo je opravdu silná osobnost, není téměř vidět. To, co považují lidi za sílu, je ve skutečnosti jen maska, false ego. Hovořím z vlastní zkušenosti. - nemusíš jít k psychologovi nebo psychiatrovi. Taky jsem to bez nich zvládnul, protože s lékaři mám (jelikož jsem vyrůstal v rodině se stařími lidmi) převážně negativní zkušenosti a od dětství mi byly bližší bylinky a -hm- něco, čemu se dnes říká esoterika. Jsou totiž i jiné metody, které jsou u nás v širší veřejnosti neznámé (i když na západě oficiálně fungují již desítky let, třeba www.pbsp.cz, nebo www.aura-soma.cz/aura-soma.php), nebo jsou z "vědecky politických" důvodů odsuzovány, protože po jejich vyzkoušení člověk může zjistit, že to je mnohdy jinak, než je nám od dětství předkládáno k věření tzv. vědou.
+ výhoda psychologa/psychiatra - pro lidi, kteří věří vědě (a je to prostě tak) - většinou se od nich neočekává samostatná práce - nevýhoda psychologa/psychiatra - dávám do rukou svoji psychiku někomu, kdo do mě nevidí, nemůže vědět, co cítím, jak myslím, je odkázán na vyčtené informace, a to, co mu řeknu (což nemusí být vždy objektivní pravda), nemá osobní zkušenost s psychickými problémy (naučená moudrost bez vlastního prožitku)
+ výhoda alternativních přístupů - mohu se sám naučit pracovat se svojí psychikou: mám v ruce nástroj, nemusím čekat, až mi někdo "pomůže", já sám nejlépe vím, jak mi je, co mě trápí. Přebírám za sebe zodpovědnost, nejsem oběť/pacient, ale klient/řešitel. - někteří terapeuti, kteří tyto metody používají, si sami prošli psychickými problémy a podařilo se jim zvítězit - proto téměř ví, jak mi je a ví, že to jde. (úvodní text na www.alkion.cz/sofie). Jsou to lidé, kteří si prošli podobnými problémy a proto nemusíš mít strach, že se na Tebe budou dívat divně, protože už mají něco sami za sebou a ví, že každý člověk by se měl svojí psychikou zabývat, jen některým to zatím nedošlo. - nevýhoda - pro lidi, kteří z různých důvodů raději věří univerzitním diplomům (není to ani dobře, ani špatně, každému pomůže něco jiného, jde o to najít něco, co mi vyhovuje, nikoliv se do něčeho cpát jen proto, že to dělají ostatní) - pro lidi, kteří věří vědě a náboženství víc než sami sobě a svým pocitům, a mohli by se setkat s informacemi a zážitky, že to je jinak, než dosud věřili (proto to hodně lidí radši ani nezkusí.. když už si platí tu pojišťovnu.. a ti šarlatáni.. jen pán se silnými brýlemi a v bílém plášti, to je ta pravá kapacita.. no nic..). Mně pomohla Aura-soma: www.aura-soma.cz/aura-soma.php, konzultace www.alkion.cz Modrá Alfa: www.volny.cz/modraalfa (až budeš zkušenější).
Jinak deprese není nemoc, i když je vznešenější a vědečtější to tak označovat - jsou to nakupené emoce a problémy, které jsme dlouhou dobu neřešili (nemohli nebo nechtěli). Z toho plyne, že je z toho cesta ven, "jen" začít. I Ty máš možnost se z toho dostat a pochopit, proč se v Tvém životě objevila... Přeji Ti hodně sil udělat první krok, ten bývá nejtěžší. Ať už se rozhodneš jít k jakýmkoliv dveřím.. Ale je lepší jít kamkoliv, než stát na místě.. Michal
|
Líza |
|
(26.6.2006 15:53:26) Dáváš odkazy na pesso-boyden, ale to je zrovna metoda, kterou používá dost psychologů či psychiatrů. Opravdu myslíš vážně tvrzení, že psycholog/psychiatr po tobě nechce žádnou aktivitu? Nebylo by správnější říci že hodně psychiatrů a někteří psychologové, nicméně ani náhodou ne všichni?
|
Líza |
|
(26.6.2006 15:59:17) BTW, jakýkoli psycholog či psychiatr, který provozuje psychoterapii, musel projít psychoterapeutickým výcvikem sám na sobě, tedy s tím vlastním prožitkem, o němž naprosto nepravdivě píšeš, že chybí.
jak že je to s tím tvým falešným egem?
|
Michal | •
|
(27.6.2006 11:41:03) Milá Lízo! 1) souhlasím s tím, že ne všichni jsou stejní 2) nemám přesnou statistiku, kdo všechno používá Pesso, ale rozhodně není běžné 3) psychoterapeutický výcvik sám na sobě je zcela něco jiného, než se vyhrabat z jámy. Kromě toho neznáš můj příběh, takže sotva můžeš srovnávat. Mohu srovnat klasickou psychoterapii a alternativní přístupy a vím, že ten rozdíl v prožitku (a poznání) tam je velký. Samozřejmě to není o tom, že by ten či onen směr byl špatný - každému vyhovuje něco jiného - podstatné je, co mu pomůže. Smyslem mých příspěvků je říci že existují i jiné cesty než klasická vyjetá dálnice, že mi pomohly, a že to každý může zvládnout. Někdy píši emotivně, protože mě štve, že dnes existuje hodně způsobů, jak si ulehčit život a přesto až na čestné výjimky většina doktorů, tzv. vědců a médií se drží starých metod mnohdy jen proto, aby se nezjistilo, že je to mnohdy jinak a o jiných přístupech se buď mlčí nebo mlží. Jestli to dobře chápu, tak máš VŠ psychologického směru a nelíbí se Ti, že se navážím do "odborníků". Mým cílem není zdiskreditovat VŠ vzdělané v oboru - mám mezi nimi spolužáky a kamarády a vím, že všichni nejsou stejní - bylo by samozřejmě správné napsat -čest výjimkám- ale šlo mi o porovnání směrů, nikoliv o konkrétní lidi a tedy jsem popisoval určité obecné charakteristiky (vždy je třeba hledat konkrétní lidi, nikoliv metody). Falešné ego máme každý, samozřejmě každý jiné, kdo nemá, kecá nebo už je osvícen a nepíše na počítači. Jinak předpokládám, že cílem těchto diskusí je nabídnout informace těm, kteří je potřebují, nikoliv se přít, kdo z nás má s čím větší zkušenosti. Reaguji na příspěvky svým stylem, který samozřejmě není prost chyb, emocí a může se někoho dotknout (je na každém čtenáři, jestli si všimne jen obalu, nebo se zamyslí nad tím, co je nabízeno), na druhou stranu opatrný a studený styl málokoho nadchne. Mimoto existuje ověřené pravidlo, že se nás dotkne jen to, co s námi rezonuje - tzn. jestli Ti něco vadí, tak to nevědomě děláš taky - ten druhý nám jen nastavuje zrcadlo :-) Děkuji Ti za Tvoje postřehy, pomáhají mi uvědomovat si svoje chyby a slabá místa. Měj krásný den! Michal
|
Líza |
|
(27.6.2006 11:50:22) K bodu dvě - neříkám, že pesso je běžná metoda ;-))), ale že mezi těmi, kdo ji používají - ji používají běžně psychologové/atři. Ostatně čeští letoři této metody jsou taky psychologové, a z lidí, co dělají pesso nebo se v něm cvičili/cvičí, znám taky jen lidi těchto profesí.
Pokud jde o bod 3 - příliš kategoricky jsi shrnul, že aktivita = alternativní přístupy, pasivita = léčba u lidí s formálním vzděláním. Tak to prostě není.
K tomu ostatnímu - nikdo z nás není tak zdravý, aby se během výcviku neměl z čeho dostávat. Pokud jde ale o to, zda má větší předpoklady ostatním pomoct někdo, kdo byl skutečně v hodně hluboké díře a dostal se ven, nebo někdo, kdo byl relativně "v pohodě", taky nejde generalizovat. Protože mezi těmi, kdo se vyhrabali z jámy, může zůstávat ještě velké procento těch, kteří si s sebou dál nesou jiná, velká či malá nezpracovaná traumata, která navzdory či dokonce díky své zkušenosti odmítají vidět. Takže nakonec vlastně nezbývá než říct, že ani tohle není spolehlivým odlišujícím kritériem... A nakonec nezbývá než hledat.
Pokud jde o mne osobně, tak jak ve skupině alternativních, tak ve skupině konzervativních jsou terapeuti, k nimž bych se neobávala poslat ani své nejbližší (neřkuli sama sebe); stejně tak jsou na obou stranách i mnozí takoví, do jejichž pracovny by mě nikdo nedostal v roli klienta ani heverem...
|
|
|
Michal | •
|
(27.6.2006 11:59:16) "Martíku, tady se jen nabízí otázka, proč s ním těch 20 let jsi...:-( "
Btw, tahle věta by mohla v terapii znamenat, že se ta paní zasekne a buď k Tobě přestane chodit, nebo se zastaví v růstu. Je to skryté obvinění a nátlak, které mají kontraproduktivní účinek - ta paní v článku jasně píše, že svého manžela má ráda - na to, že je to za těchto okolností o ničem, si musí přijít sama. (Smyslem jejího příspěvku bylo vypovídat se a nechat si potvrdit, že její život je v pořádku - z jejích slov jasně plyne, že ještě není připravena změnit názor). Pokud ji někam budeš tlačit a radit (o to hůř, že mezi řádky), o to víc se bude svého manželství držet - tohle je to, co se Ti nelíbí na mně - někdy říkám některé věci příliš natvrdo nepřipraveným lidem (v tom je i nevýhoda internetu - není zpětná vazba - jen 7 % informací tvoří slova, zbytek je neverbální, podvědomá komunikace, která u písmenek chybí). Je to o tom naučit se říci klientovi jen takové informace a v takovém množství, které může zvládnout a které ji/jej povzbudí k otázkám a další práci. A to je umění terapie.
|
Líza |
|
(27.6.2006 12:01:55) Ale, a ty myslíš, že tady dělám terapii?????? :-DDDDD To bys mě pobavil. Já si sem chodím počíst a popovídat. A - promiň - z tebe mám hlavně pocit, který u skutečně moudrých lidí nemívám - že potřebuješ celému světu říct, že ty už víš, jak to všecko je. ;-)
|
Michal | •
|
(27.6.2006 12:07:05) Není třeba se omlouvat - na moudrost si nehraju - každý si ji musí objevit sám v sobě. ;-)
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Michaela S. | •
|
(15.6.2006 9:20:44) Díky za účast. Opravdu jsme všichni přesvědčeni o tom, že šlo o "hru". Brácha neměl sebemenší důvod a jak už psal taťka - byli spíš kamarádi, kteří spolu můžou mluvit o všem. A když už bylo něco, co se rodičům raději neříká, věděla jsem to většinou já nebo sestřenka. Ale o tomhle bohužel věděl jen bráchův nejlepší kámoš, kterému se kdysi o tom zmínil, ale ten mu řekl, jaký je blbec, že tohle provozuje. Potom už o tomhle nikdy ani s ním nemluvil a asi si tohle "vesele" provozoval dál...
|
Antonie | •
|
(15.6.2006 11:59:53) Také zde vyjadřuji upřímnou soustrast. A chci reagovat: je zřejmé, že by mu pravděpodobně ani "rozumná domluva" nepomohla, když nevzal ani slova nejlepšího kámoše na vědomí a nepopřemýšlel se nad tím, že i jemu to přijde (mírně řečeno) jako blbost. Zřejmě byl přesvědčen, že to co dělá má pod kontrolou. :-( Zamýšlím se nad tím, jestli lze tyto mladé lidi před obdobnými "nástrahami" vůbec ochránit. Obecně je známo, že byť jsou "skoro dospělí" často opravdu následky svých činů nedomýšlejí zcela. :-( A podotýkám, že vůbec nezáleží na inteligenci či vzdělanosti. Mrazí mě, když nad tím přemýšlím.. Děkuji za příspěvek.
|
Toranoko | •
|
(15.6.2006 18:28:37) zalezi podle me na zdravem sebevedomi...al;e tezko rict, proc nekdo se citi vnitrne slaby a nekdo ne.
|
|
|
Antonie | •
|
(15.6.2006 12:00:52) Také zde vyjadřuji upřímnou soustrast. A chci reagovat: je zřejmé, že by mu pravděpodobně ani "rozumná domluva" nepomohla, když nevzal ani slova nejlepšího kámoše na vědomí a nepopřemýšlel se nad tím, že i jemu to přijde (mírně řečeno) jako blbost. Zřejmě byl přesvědčen, že to co dělá má pod kontrolou. :-( Zamýšlím se nad tím, jestli lze tyto mladé lidi před obdobnými "nástrahami" vůbec ochránit. Obecně je známo, že byť jsou "skoro dospělí" často opravdu následky svých činů nedomýšlejí zcela. :-( A podotýkám, že vůbec nezáleží na inteligenci či vzdělanosti. Mrazí mě, když nad tím přemýšlím..
|
|
Michal | •
|
(15.6.2006 14:08:54) Ahoj Míšo, o kousek níž jsem psal příspěvek, jestli chceš, tak si jej přečti. V životě se vyskytnou situace, kdy nechápeme, proč se někdo druhý nějak zachoval, nebo proč se něco stalo. Na povrchu se to může jevit jinak, než je to uvnitř, sám jsem se o tom mnohokrát přesvědčil na vlastní kůži.. Můžeme ale udělat něco pro to, abychom my sami pro sebe pochopili, co nám ta událost může (ač to zní na první pohled nelogicky) přinést. Vím, že se to nedá srovnat, ale i mně se podařilo pochopit, proč jsem se narodil do situace, kdy mému tátovi bylo 71 let, když mi bylo 16, tak mi umřel, atd. Ale v každém případě je to v tom okamžiku pecka na psychiku.. Držím palce Michal
|
|
Jana | •
|
(16.6.2006 12:11:25) Milá Michaelo, vážený pane Borisi, příběh Vašeho bratra a syna, který zahynul kvůli tomu, že si neuvědomoval nebezpečí plynoucí z té hrozné "zábavy" mi připadá strašný a myslím, že by se o něm mělo dozvědět co nejvíce lidí tak, aby své děti mohli před touto "hrou" varovat. Pracuji v MF DNES a ráda bych se s Vámi kvůli tomu spojila. Budu moc ráda pokud se ozvete buď mailem na jana.blazkova@mfdnes.cz či telefonicky na 606 756 944. Ještě jednou děkuji Jana Blažková
|
Michal | •
|
(16.6.2006 14:35:45) Zeptám se možná blbě - když svému dítěti řeknete: "Nechoď do kaluže?", co udělá? Většinou už to tak dlouho zkouší, dokud se nespálí. Pokud pominu to, že malé děti neznají význam slov, ale "myslí" symbolicky, obrazně, řečí podvědomí a pro NE není žádný obraz, takže dítě vidí obraz "choď do kaluže", takže jsme jim de facto (z neznalosti) řekli opak, nehledě na to, že ještě nemají zkušenost a neví, co tedy dělat MAJÍ.. (Co takhle: "Obejdi kaluž?"). Kdyby se lidé snažili místo nesmyslných varování pochopit svoji vlastní psychiku, pochopili by i svoje děti (a aspoň trochu smysl života) a nemuseli by bojovat s větrnými mlýny. Raději kráčí v pevných kolejích vědy, náboženství a televizních zpráv. Je jednodušší psát o druhých, než si zajít na kurs práce s podvědomím, seminář PBSP, či začít pracovat s Aura-somou, Bachovkami a začít u sebe. Taky byste mohla napsat varování, proč jsem se narodil do rodiny tátovi, kterému bylo 71 let, když mi bylo 16 mi umřel atd. Přestanou lidé se sexem v nevyrovaných partnerstvích? Nebo že můj kámoš zahynul rukou své manželky? Co to komu přinese? Vždy má člověk na vybranou - buď se bude trápit osudem a obviňovat všechny kolem sebe, včetně osudu a Boha, nebo se pokusí najít, proč se tak stalo a jaké ponaučení, výzvu v tom má hledat. Kdo hledá, najde.. Je pravdou, že to hledání není jednoduché.. Koho chcete varovat? Sama sebe? Jak dlouho ví lidské pokolení, že se vraždit nemá? Že se máme mít rádi? Hm? A realita? Bylo toho napsáno málo? Píše se o důsledcích, ne o příčinách. Máte pocit, že rozum je jediná složka osobnosti, která řídí náš život? Jak reagujete, když jste unavená a někdo přidá poslední kapičku do již naplněné nádoby emocí? Když Vaše dítě vleze do výše zmíněné kaluže a Vy, ač jste si přečetla deset článku, jak se chovat k dětem, na něj vystartujete, protože rozum v té chvíli překrývají natlakované emoce a rodičovské vzorce chování z Vašeho dětství, o kterých houby víte? Kde je v té chvíli rozum a všechny novinové články, vědecké diskuse a Vaše vysoké školy? V háji zeleném.. Zásadní věci v životě se nedějí pod vlivem rozumu.. Ale pod vlivem toho, co nechceme vidět, čemu jsme nevěnovali pozornost. Btw, přečtěte si v knížce Tajná řeč těla, kolik procent informací se dá přenést slovy. Napovím - 7 % (vědecký výzkum). Zbytek je neverbální, většinou ne-vědomá (tu, kterou si neuvědomujeme, nevíme o ni) informace... Pomůže nějaký článek Míše a jejímu taťkovi? Možná jim to přinese popularitu, ale ne klid do jejich duše a život bráchovi a synovi také ne. Možná se pár teenagerů zalekne, ale pro další to bude návod to zkusit. Jaká bude bilance? 95:5? 98:2? Jaké poselství jim chcete přinést? Že mají radši hrát kuličky? Čumět na PC? (Myslíte, že to ten, o kom chcete psát, nevěděl? Tak trochu z něj uděláte nerozumného kluka, nebo tím článkem řeknete, že mu něco rodiče zapomněli vysvětlit.. že ho špatně vychovali.. hodně lidí to tak může pochopit..) Zakázané ovoce nejvíc chutná.. Nebo ne? Zasejete další strach mezi lidi, toť vše. Můžete zastrašit, ale ne přinést poznání. Víte, jaký mají emoce vliv na lidské zdraví? Víte něco o psychosomatice? Víte, co se děje v lidském těle, když jeho majitel čte denně několik takových článků, jaký chcete napsat a čumí na desítky negativních zpráv? Krásný weekend Michal
|
DENISA | •
|
(16.6.2006 16:05:10)
Michale, zeptám se taky možná úplně blbě - co jste nám tady chtěl říci? Že Michaela a Boris chtěli z uvedení tohoto článku vytřískat popularitu, že chtěli zasít strach mezi lidi? Běžte se se svojí Aura-somou, Bachovkami, psychosomatikou a sebepoznáním k šípku. Jak je vidno z příspěvků, skoro nikdo o této nebezpečné hře neví, takže se oni díky vlastní tragédii snaží varovat ostatní a to je velice záslužné. Vůbec si nemyslím, že Michaela s Borisem se tu snažili ze smrti svého syna a bratra někoho obvinit (internet, tvůrce www apod), a proč se tak stalo se budou ptát sami sebe do konce života. Ale rozhodně bych jim chtěla vzkázat aby se tím netrápili, protože to určitě nebylo selhání výchovy, byla to prostě blbost mládí a žádné hlubší souvislosti to nemá. Takové věci se stávají bez ohledu na inteligenci, výchovu, hloubku sebepoznání atd. A ještě jednou díky Michale, že jí není lhostejný osud dalších lidí a svůj článek napsala. Krásný víkend.
|
Lenka | •
|
(16.6.2006 18:00:46) Deniso, myslím že jste na Michala příliš krutá. Nemyslel to tak jak jste to pochopila. Jistě má něco nelehkého za sebou a dokázal se s tím sám poprat. Holt zvolil cestu s Aura-somou, Bachovkami, psychosomatikou a sebepoznáním - proč ne? Myslím si, že je daleko silnější než my. Je silnější o to co prožil. Též si myslím, že to nebylo selhání výchovy! A myslím si, že člověka jaksi některé věci podvědomě přitahují a jsou mu předučené. Měla jsem spolužačku na ZŠ a ta od 8 let celkem častu mluvila o drogách - prostě již v tomto věku jí přitahovaly. A taky na nich na prahu dospělosti zkončila. Já zase vím, že to není nic pro mne - ale to vědění není moje zásluha - prostě s pocitem, že na drogy nesáhnu jsem se už narodila - a neovlivnila to ani výchova či prevence. Zrovna tak Vám řeknu, že mne tento článek zaujal natolik, že bych tuto praktiku vyzkoušela - no vidíte - přesný opak čeho by měl dosáhnout. A vůbec mne neodradilo, že vše špatně dopadlo.
A vy Michale, prosím neodsuzujte nápad vypovídat se z toho všeho do novin. Je to devět let co mne potkaly dvě životní tragedie - nikdy na ně nezapomenu a nosím je v sobě. Přesto v době kdy se vše stalo jsem měla strašnou potřebu si o tom s každým vykládat. Překonávalo to obavy těch druhých jak se ke mne mají chovat. Později mi bylo sděleno, že jsem dobře udělala, že jsem část toho svého smutku přenesla na druhé - prostě se s nimi podělila. Částečně mi to pomohlo. Alespoň tedy v té prvé chvíli. Kdyby to vyspovídání do novin mělo třeba jen tento výsledek, tak to rozhodně k něčemu je.
Všem nám moc přeji více vzájemné tolerance
|
Dita | •
|
(18.6.2006 23:59:32) Podle mě Michal nereaguje na autorku příspěvku, ale na redaktorku MF Dnes, která zřejmě hodlá napsat něco na toto téma do novin. A protože má zkušenost s tím, jak lidé na zprávy v tisku reagují, i s tím, jak reportáže podobného typu vznikají a vyznívají, klade redaktorce znepokojující a místy nepříjemné otázky. Tyto ji sice možná od úmyslu napsat článek neodradí, ale mohou přispět k tomu, že se při jeho přípravě zamyslí i nad dalšími aspekty, že se bude snažit sepsat reportáž nejen chytlavou a čtivou, ale především objektivní a informativní...
A ještě k tomu, jestli podobné články a varování nemohou lidi spíš inspirovat k napodobování. Určitě mohou - jak koneckonců přiznala Lenka. Důležité ale je, aby ten, kdo se inspiruje, VĚDĚL, jaká rizika dané konání má.
A poslední poznámka nakonec: V dnešním věku informací je opravdu zásadní, abychom naše děti naučili s informacemi a jejich zdroji (= médii) pracovat od nejútlejšího věku. Média včetně internetu jsou jistě zdrojem poznání, ale též velkým zdrojem nebezpečí, které si mnohdy vůbec neuvědomujeme...
Zdravím všechny a přeji všem, aby je podobné tragédie nepotkávaly. Děkuji Michaele a Borisi, že se s námi podělili o svoji trpkou zkušenost a přeji jim mnoho sil do dalších dní...
Dita
|
|
Michal | •
|
(19.6.2006 10:39:08) Milá Lenko, neodsuzuji nápad vypovídat se do novin. Přečtěte si prosím ještě jednou moje řádky. To odsouzení jste si tam doplnila sama. Nikde nebylo psáno "odsuzuji psaní do novin". Napsal jsem do příspěvku možné důsledky, které si hodně lidí neuvědomuje. Nemohu za nikoho rozhodnout, jestli ten článek napíše, nebo ne. Jen mu mohu napsat svůj názor, aby mohl co možná nejobjektivněji posoudit, proč to dělá - nikdo nevíme všechno, je fajn, když se můžeme podělit o své zkušenosti. Naprosto chápu to, že když je člověk v krizi má potřebu si o tom povídat. Je to i jeden ze základů terapie. Na druhou stranu znám obě dvě strany mince - svého času jsem byl v krizi já a dnes se na to učím dívat i z druhé strany. Pro hodně lidí jsem byl častokrát "vrbou". Už vím, jaké to je, když "naložíme" někomu jinému část svého nákladu - jaké to má důsledky na jeho psychiku a zdraví. Proto dnes říkám - povídat ano, ale člověku, který je na to připraven a má k tomu náležité zkušenosti a informace - terapeutovi. Jak píšete - přenesla jste část svého smutku na druhé - to znamená, že museli nést problémy někoho jiného, jeho náklad. Něco, co si navařil někdo jiný. Taky jsem to dělal (a svým způsobem to děláme každý pořád - není možné se tomu vyhnout, je to běžná součást našeho života - ale je dobré si být vědom toho, co dělám a podle toho s tím nakládat) - proto chápu i Vás, ale snažím se ukázat také druhou stranu mince - bez někdy i nepříjemných informací bychom všichni zůstali stát na místě. Naprosto chápu Michaelu, že o tom píše - je to mladá dívka a dělá to nejlepší, co může, držím jí palce. Ale už nechápu redaktorku, která je dospělá a už by mohla vidět dál, než na špičku vlastních novin - aniž to ví, dotýká se lidské psychiky a naprosto si není vědoma toho, s čím zachází - a taky vím, co jsou schopni novináři "vyplodit" - je v tom až válečné nadšení, ale chybí informace do hloubky a objektivita - snaha "pomáhat", bez patřičných informací nestačí. A také je mi líto, že naše společnost je tak "daleko", že pro Michaelu a jejího tatínka není přirozené jít do terapie: v náročných situacích děláme co můžeme, ale nemáme k tomu sami dostatečné informace, nadhled a zkušenosti člověka, který aspoň tuší, jak nám je, ví, kde má "pohladit", ví, kam nás nasměrovat (teď nemyslím psychology nebo psychiatry, protože bílého pláště se mimo jiné lidi bojí, mají pocit, že je to jen pro vážné případy, ale terapeuty, kteří si sami něco prošli (a proto ví mnohem lépe jak klientovi je než člověk, který má něco naučené jen z učebnice a svým způsobem naprosto neví, co se s klientem děje, jen to trochu možná tuší, je to pro něj pacient) a mají nadto v ruce nástroj, který mohou nabídnout člověku, který je v krizi - třeba barevnou terapii, která pomohla mně) - a je to způsob, který umožňuje náročné okamžiky svého života nikoliv nosit celý život v sobě, ale vyrovnat se s nimi. Hodně sil na zvládání všeho, co přichází přeje Michal
|
|
|
MIchal | •
|
(19.6.2006 9:52:57) Milá Deniso, je v pořádku, že se ptáte, co jsem chtěl říci, a nemyslím si, že se ptáte blbě. Neexístují hloupé otázky. Je naopvak velmi důležité si vyjasnit, co jsme kdo chtěl říci. Většina mezilidských neshod pramení z toho, že slova jsou příliš slabá na vyjádření toho, co cítíme - každé slovo, každá věta jsou symbolikou, která mnohdy souvisí s naší osobní historií - naše psychika je navyklá číst to, co chce vidět a domýšlí si podle scénářů, se kterými se dříve setkala. Proto když deset lidí čte jeden text, každý jej pochopí jinak. Z Vaší reakce je vidět hodně vzteku - znamená to, že jste jej četla v emoci. Když jsme v emoci, naše inteligence klesne na hranici normálního člověka. Platí to pro každého člověka, včetně mě. Když máme strach, smutek, vztekáme se - naše vnímání je sníženo (to je vědecký výzkum). Proto většinu "chyb" v životě děláme v emocích. "Že Michaela a Boris chtěli z uvedení tohoto článku vytřískat popularitu, že chtěli zasít strach mezi lidi?" Nevím, jak jste došla na to, že z mého příspěvku plyne, že chtějí vytřískat popularitu. Naopak. Můj příspěvek byl určen paní redaktorce, ne jim, a mým cílem bylo, aby se zamyslela nad tím, co její článek přinese tátovi a sestře. Je jasné, že tento text by jim pozornost přinesl, ale nedělám si iluze, že o ni stojí. Nicméně by jim přinesl i spekulace ze strany mnoha lidí, kteří čtou v emocích a bude hodně těch, kteří řeknou, že svého syna rodiče vychovali špatně nebo že něco zanedbali. Tak jak jste mě smetla Ty, aniž by jste si pořádně přečetla o co jde, tak spousta lidí bezmyšlenkovitě pomyslně smete i příbuzné. Jak psala správně Dita, bylo to zamyšlení pro paní redaktorku, jejíž reakce byla taktéž emocionální a tedy jednostranná. V životě neexistuje ani absolutní pravda, ani absolutní lež, ani absolutní světlo, ani absolutní tma. V každé dobré věci je obsažen kus špatného a naopak. Je dobré zvážit obojí. "Běžte se se svojí Aura-somou, Bachovkami, psychosomatikou a sebepoznáním k šípku." Milá Deniso. Až budete vědět, o co jde, můžete mi říci, kam s tím mám jít. Realita je taková, že v této oblasti vím víc, než Vy. Je to stejné, jako kdyby jste mi vykládala, jaké je to skočit si s padákem a nikdy sama neskočila. Já jsem si skočil. Nesuďte něco, co jste neviděla ani z rychlíku. To, že o tom nepíše paní redaktorka v novinách, neučila jste se o tom ve škole či o tom nebylo ve zprávách v televizi neznamená, že to neexistuje a nefunguje. "Jak je vidno z příspěvků, skoro nikdo o této nebezpečné hře neví, takže se oni díky vlastní tragédii snaží varovat ostatní a to je velice záslužné." Milá Deniso. Jestliže vymýtíte tuto hru, najde se jiná hra. Nejde o hru. Pletete si ruku ukazující na Měsíc s Měsícem samotným. Většina lidí vidí nebezpečnost této "hry". Je jednodušší označit za nebezpečnou hru, než se ptát, co vede mladé lidi k tomu, aby si tuto hru vyzkoušeli. Tam je příčina. Hra je důsledek, nikoliv příčina. Btw - k čemu vedla v Rusku prohibice alkoholu? Za to, jaké tam byly a jsou podmínky pro život, alkohol nemůže. Pokud existuje v lidské psychice nějaká touha, program, najde si cestu ven. Když o ní víme, můžeme ji usměrnit. Když ne, prorazí si cestu jinudy. A je jedno, jestli způsobem uvedeným v článku, nebo jiným. Většina lidí se snaží jít jednodušší cestou - hledají na povrchu. Ano, teď to vypadá, jako kdybych dělal frajera, uvědomuju si to. Deniso, paní redaktorka se snaží o lepší informovanost lidí, aby neztráceli život. Taky se o to snažím. Trochu jsem poznal, že je to jinak, než si v životě myslíme - není to moje zásluha, nic jiného mi před 6lety ani nezbylo. Ale teď se dívám stejně jako paní redaktorka na to, jak se lidi zbytečně trápí a taky se snažím jim ukázat, že to jde jinak. Paní redaktorka na úrovni, na které to umí a já taky na úrovni, na které to umím. A je na čtenáři, jestli si nad našim příspěvkem vzdychne, hodí jej do koše, nebo se nad ním zamyslí. Chápu, že je jednodušší se zděsit nad článkem v novinách, než si zajít na kurs reflexní terapie, konzultaci Aura-somy a poznat souvislost mezi barvami a psychikou, vyzkoušet si, jak fungují souvislosti mezi psychikou a zdravím - to už je nebezpečné - mohlo by to změnit relativně jednoduchý život většiny lidí. Poznání někdy bolí a vyžaduje snahu a my chceme jednoduchá řešení, která nic nestojí. Lék, rychle působící proti bolesti, operaci. Nic takového, že rýma jsou hleny usazené v nezpracovaných emocích, angína nevyplakané slzy hořkosti, žlučník souvisí s nervozitou, strachem, emocemi, atd. Chápu, že pro hodně lidí by to bylo náročné poznání, protože jejich život by se změnil. "Vůbec si nemyslím, že Michaela s Borisem se tu snažili ze smrti svého syna a bratra někoho obvinit (internet, tvůrce www apod), a proč se tak stalo se budou ptát sami sebe do konce života." V životě nejde nikoho obviňovat - každý děláme v daném okamžiku to nejlepší, co můžeme. Kdo obviňuje ve skrytu duše sám sebe, hledá viníky venku. Nevím, jestli mohou přijít na to, proč se stalo, co se stalo. Ale když se rozhodnou, nebudou se ptát sami sebe do konce života. Jsou způsoby, jak najít smysl i těch nejtěžších okamžiků. Neříkejte, že něco nejde. Ještě jste to nezkusila. "Ale rozhodně bych jim chtěla vzkázat aby se tím netrápili, protože to určitě nebylo selhání výchovy, byla to prostě blbost mládí a žádné hlubší souvislosti to nemá. Takové věci se stávají bez ohledu na inteligenci, výchovu, hloubku sebepoznání atd." Je v pořádku, že se je snažíte utěšit. Ze svého pohledu bych chtěl říci, že termín "selhání výchovy" je nesmyslný. Každý člověk dělá to nejlepší, co může. Nicméně se pozastavuji nad tím, jak člověk bez minimálních znalostí lidské psychiky suverénně tvrdí, že něco nemá hlubší souvislosti, případně že v životě existuje něco, jako náhoda.. Život je příliš dokonalý, než aby v něm byly náhody. Náhoda je nerozpoznaná zákonitost. Kdyby mi to nedávno někdo vykládal, taky bych mu nerozumněl.
Nicméně Vám musím přiznat, že pro normálního člověka mluvím cizí řečí. Chápu to a chápu i Vaši reakci na můj příspěvek. Krásný den Michal
|
Soňa, syn 15 let | •
|
(21.6.2006 22:57:24) Michale, ve Vaší reakci se nacházejí přesné a vystihující úvahy."Je jednodušší označit za nebezpečnou hru, než se ptát, co vede mladé lidi k tomu, aby ji vyzkoušeli. Jestli vymýtíte tuto hru, najde se se jiná hra. Nejde o hru." Bravo! Mladí lidé totiž velmi často vyhledávají vyjímečné zážitky a "konzumují" je, tak jako malé děti bonbony. A nemají žádný důvod k odříkání nebo zříkání se potěšení. Co si vyhlédnou, to prostě chtějí dostat /když je to s rizikem , tím líp - alespoň se ukážou , jací jsou pašáci/. Tak to alespoň vidím já . Otázka výchovy je v dnešním světě dost problematická /věřím,že rodiče dělali to nejlepší, co uměli/, protože obrovský vliv mají spolužáci, kolegové, vrstevníci apod. Rodiče už nejsou tou neotřesitelnou autoritou jako kdysi . Bohužel. I mně je líto mladého života. Soňa
|
|
Toranoko | •
|
(22.6.2006 17:03:59) Mily Michale,
ackoli pro me cizi reci nemluvite, jelikoy se podobnymi vecmi zabyvam, musim rict, ze z vaseho prispevku cisi emocionalita prave tak jako z tech, ktere jste uvedl. Mozna jineho typu [ta spolecnost vubec nechape co dela, lidi nezkoumaji svoji psychiku, odsuzuji veci, o kterych nic nevedi..to namatkou].
Nemyslim si, ze jen proto, ze vy o tom vite [a treba i hodne], je dobre psat timhle zpusobem, ten totiz nastoluje konflikt - ja sama jsem prisla na to, ze je lepsi mluvit o tech vecech tam, kde o nich slyset chteji.
Jinak, k tomu "nakladani" - je prece volbou kazdeho cloveka, zdali si to nalozene "nabere". Prave to, ze se nauci rozlisovat to podstatne a to nepodstatne, to, co si nabrat ma a nema, je soucasti jeho duchovniho vyvoje, podle me dost zasadni. A tim, ze zamezite tomu, aby lidi "ventilovali", zamezite zaroven prilezitostem ke zkusenosti, jak s takovymi situacemi zachazet. Ja sama se musim ucit oboji - i jak si nenabirat to, co nezvladnu, a tudiz tridit vsechno, co ke mne prichazi, tak i to, jak mam svoje problemy sdilet [mam tendence je resit spis sama]. A nemyslim si, ze nejdulezitejsi by pro me bylo je sdilet, nebo predat, jako spis sdilet je se svymi blizkymi, kteri terapeuti nejsou, a taky nejsou vzdycky pripraveni. Podle me na duchovni ceste je kazdy vice ci mene "terapeutem", postupem casu. A kurz taky nesedne kazdemu, kazdeho "nakopne" neco jineho, kazdy ma svoji cestu a svuj zpusob, jak se ucit.
No, to jsou jenom moje nazory :-)))
Jinak preju hezky den a hodne stesti.
|
Michal | •
|
(23.6.2006 15:26:36) Díky, jsem si toho vědom, učím se. Krásný den Michal
|
|
|
|
|
|
|
|
|