| Misa3 | 
 |
(14.6.2005 15:26:48)
Kdysi jsem videla kamaradku s ditetem, kdyz lezelo na chodniku a kopalo nozickami, jak se snazi pred lidmi predstirat, ze k nemu nepatri, natolik dokonale, ze tomu uverilo i dite a po chvili zureni si povsimlo, ze ho obklopuji neznami lide a maji poznamky typu, "co kdyz ma epilepsii..." a "kde ma hergot matku..."
Mam dojem, ze i kdyz kamaradka byla presvedcena, ze to zvladla super, ja o tom nebyla tak jista, mela a mam dodnes trochu obavy, ze pokud to dite jako dospely clovek zjiti, ze prekrocilo sve hranice, ze muze mit podvedome obavy, ze to ma za dusledek ztratu milovane bytosti tj. matky a to bych rekla, ze je prilis kruty trest...Takze mozna, ze si pak je neustale nejisty, jak pocity matky k sobe, tak naopak a nakonec tim, zda vubec muze neco chtit, kdyz by ho to mohlo stat prilis...
Mne vychovalal dedecek. Zvladl to jiste lepe nez otec a to uz proto, ze me mel rad. Ale od ranneho veku se mnou jednal jako s dospelou, takze pokud neco bylo tabu, vysvetlil mi, proc to tabu je. Protoze jsem ho mela moc rada a protoze mi babicka dost casto predhazovala, ze nebyt jich, tak me otec utluce a ze jestli nebudu poslouchat vrati me otci( docela dobra vyhruzka, ze, takova asertivni-tedy na mne to dost pusobilo) poslouchala jsem. I kdyz si myslim, ze nejpodstatnejsi bylo to, ze jsem dedecka milovala a udelala bych cokoliv, aby me pochvalil a bylo by mi strasne lito, kdybych ho nejak zarmoutila. Takze to bylo docela snadne, on mi vysvetlil proc ne a ja to proste nedelala. Takze jednak jsem byla rada, ze vim proc a ze se mnou dedecek jedna hezky, za druhe jsem proto ze se mnou jednal hezky nemela tendenci se stavet na zadni. Takze mozna, ze je to jen u nekterych deti a ze u ostatnich by stacila laska a schna udelat dospelemu radost. Delat mu radost i kdyz nevi proc, mi nepripada moc dobre, i kdyz je mozne, ze to je venovano jen detem, ktere lehavaji na chodniku a kopou nozickami...A bylo by dobre, kdyby dite vedelo proc uz proste proto ze tohle chce naprostou duveru k dospelym a to znamena brat dospeleho jako nejvyssi autoritu . "Ne!!" je proste takove vojenske a i kdyz se mi cely clanek velice libil, tak tohle ne, uz proto ze to nenechava v diteti dost prostoru na uvahu o tom, co je spravne a co NE.
A pak je tam prilis velka duvera v autoritu dospeleho a mam dojem, ze ani tohle neni spravne, protoze dospely se muze mylit a dite muze mit pravdu a co potom s tim "NE" na pocatku vychovy? Nebo je to omezeno vekem? Ze pokud dite "ne" nechape a snazi se ho anulovat, tak mu nic nevysvetlovat??? Hmmm.. a kdy potom s vysvetlovanim zacit? Co kdyz to prijme jako vychovny vzor, znam par dospelych, ktere nektere veci nedelaji, jen proto ze maminka rekla kdysi ne a nekdy to nejsou zrovna veci, ktere by meli logiku.
Vyroky typu: "Ma matka dokazala za stokorunu navarit cele rodina na viked..." "Ma matka nikdy nenosila kozene rukavice, protoze pletene jsou lepsi..." atd. Mam dojem, ze nekde na pocatku bylo ono ne, bez vysvetleni, takze dotycny si naprosto prestal klast otazku proc ne!!!!
Je to proste prilis autoritativni a mam pocit, ze ne bylo i pri nekterych vecech, ktere se dely behem druhe svetove a nejen to. Jo neco mi na tom hodne vadi...clovek by se mel pro ano i ne rozhodovat sam a nemely by se mu do toho plest vzpominky typu ze, ne je proste ne protoze to rikala maminka...
|
| Líza | 
|
(14.6.2005 15:32:23)
Já si nemyslím, že by to dítě mělo pocit ztráty milované bytosti. To jen lidi okolo, kteří nevědělii, co se děje, tak reagovali.
Mám totiž podobný zážitek, moje dcera v necelých dvou letech vysekla afektivní záchvat v zoologické zahradě. No a já s druhou dcerou jsme si sedly na obrubník a koukaly a čekaly, až ji to přejde. Ihned se našel někdo, kdo začal "kde máš maminku, ty ses ztratila?" Ale ona moc dobře věděla, kde má maminku :-))))), ale taky věděla, že maminka nezačne skákat okolo a dělat další hysterické scény k té její vlastní.
Možná jsi taky naskočila na tu reakci okolí, Míšo, ale o ni opravdu nejde. Jde jen o to, co je mezi tou mámou a tím děckem. Pokud se vzdálím (obrazně řečeno), odejmu mu svou pozornost, tak jen oslabuju nežádoucí chování, a svou pozorností odměním zase až to chování žádoucí, tedy uklidnění a konec vzteku. To není ztráta matky ani odejmutí lásky, pouze pozornosti.
|
| LAJ | 
|
(14.6.2005 16:18:48)
Doufám, že článek si přečte co nejvíce rodičů, neb vztek a zuřivost je dosti běžný jev..
Narazila jsem již bohužel na něj zhruba před dvěma měsíci, kdy mé dítě vystřihlo na cestě "hysterický oblouk" přímo ukázkový.
Dnes si dcera /15 měsíců/ lehla s mírným brekem v hypermarketu na záda na zem, zjevně rozladěná z toho, že NESMÍ shazovat věci z regálů. Pár osob /hlavně matek/ se na mě divně koukalo, ale je mi to celkem fuk. Jedinou možností je ignorovat, no ne?
|
| LAJ |
|
(14.6.2005 16:32:30)
A ještě: taky ale musím souhlasti s Bézou a Xantipou, že snad ani není pravda, že si matka v supermarketu lehla vedle dítěte a zařvala "to ti nekoupím" nebo tak něco.. Jestli jo, tak klobouk dolů..
Toto bývá často uváděno jako příklad Co dělat, ale nevím, zda je toho některá matka na veřejnosti schopna. Nedávno jsem napodobovala dceru jak se vzteká, kopala jsem nohama i rukama, "kvičela" jako ona.. Ale to jsem dělala DOMA, venku bych to opravdu nikdy neudělala. Jo - a výsledek? - dcera se začala chechtat, byla to kombinace vzteku a smíchu..
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 | 
|
(14.6.2005 17:03:07)
Johanesko
ale tím, že se dcera začala smát - byť přes slzičky vzteku - se už dostávala z afektu, kdy leží, řve či piští a na žádné argumenty není schopná reagovat. Já jsem si nevšimla, zda uvádíš, kolik dceři je, ale já mám třeba dobrou zkušenost s pubertální dcerou. Ta si pravda už na zem nelehá a patičkami nekope :-D, ale její projevi si s těmito mnohdy nezadají. Soukromě tomu říkám, že má pubertální zatmění mozku. A když se mi v takovémto okamžiku povede udělat či říci něco, čemu se zasměje, je tím narušen ten blok rodič x pubertální dítě (tedy "voni jsou blbí a nic mi nikdy nedovolí" x "já ho snad zabiju, vždyť je to pro jeho dobro, po kom to dítě je?") a je možné DISKUTOVAT. A to je první krok k tomu, porozumět jeden druhému.
Simča
|
| LAJ |
|
(14.6.2005 18:24:33)
Simčo, dcera měla nedávno 15 měsíců. U pubescentů je to samozřejmě o něčem jiném, také do toho za pár let "dorosteme" :o) Teď bych ještě dítěti mohla vysvětlovat jak chci, ale je to zbytečné, stačí jí zatím jiný tón hlasu a "nenenenene".
|
|
|
| Štěpánka+6+3 | •
|
(22.6.2005 22:58:15)
Johanesko, tak to napodobování fakt funguje, taky jsem to několikrát vyzkoušela u obou svých dětí. Naštěstí ty záchvaty nebývají tak časté. Napřed byl úžas, co že to máma blázní, pak se pomalu začínal objevovat úsměv, byť přes slzičky a nakonec záchvat úplně přešel. Myslím si, že se tím dosáhne dvou věcí: jednak se těm malým brunátným andělíčkům vezme zbraň z ruky a taky se odvede pozornost. V případě potřeby to praktikuju, vždy s úspěchem. Venku jsem to zatím nezkoušela - a asi k tomu ani nenajdu odvahu, zatím stačila větička "já jdu napřed, až se uklidníš, tak přijď, počkám tamhle" a ostentativně si sednout na lavičku pár metrů vzdálenou a začít se něčím zabývat. Uvidím, jak dlouho to bude mít úspěch...
|
|
|
|
| MirkaEyrová | 
|
(14.6.2005 22:03:39)
No jo, Lízo, jenže jak je potom možné, že když jsme chtěli tak dvou, tříletého vztekajícího se syna vystrnadit do "svého pokoje", jak se často doporučuje, byl celý bez sebe hrůzou, že bychom ho opustili? No nevím, ale jak má eventuelně člověk poznat, co dítě cítí ještě jako pouhou ztrátu pozornosti, a co už jako ztrátu rodiče?
M.
|
| Líza |
|
(15.6.2005 6:11:52)
Mirko, ale jednoduše, právě v interakci s tím dítětem.
Ty máš syna, který v takové situaci reagoval panikou (předpokládám, že u vás nedošlo k tomu, aby mu někdo přitom říkal, že když zlobí, nemáte ho rádi, protože tě trochu znám :-)), a to znamená, že to není pro něj.
Moje starší holka už kolem 15 měsíců věděla, že když se vzteká, tak bez nadávání ji odnesu do pokoje a řeknu jí vlídně, že až ji to přejde, tak zas může přijít, a ona se tam fakt dovztekala a přišla.
Mladší sice v takové situaci v rpvní chvíli začla zuřit ještě víc, ale bylo jasně vidět, že jde o boj o moc, nikoliv o úzkost a paniku.
Pro tvoje dítě s jeho úzkostnějším založením by to přitom bylo nesnesitelné. OK, ale právě tohle je třeba posuzovat pořád, žádná rada není univerzální, protože každé dítě je jiné (a taky je každý rodič jiný - pokud se začneš náhle "podle knížky" chovat v naprostém rozporu s tím, jka ses chovala dosud, může to dítě snášet velmi těžce; pokud by tvoje chování logicky navazovalo na to, co dítě od tebe zná, vezme to).
|
|
|
|
|
Já bych to taky asi nedokázala
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)