| Mamka Eva, 2 zdraví synové + 1 zemřel | •
 |
(3.3.2005 9:15:08)
Nelo, moc držím palce Vám i Tomovi! Věř mi, že to nepíšu jen tak jako frázi. Mám dva zdravé syny (díky Bohu za ně!), ale měla jsem ještě třetího (prostředního), o nějž jsme přišli. Strávil rok a půl po nemocnicích ... jistě si dokážeš představit ty nervy, naděje a pády atd.... a stejně to dopadlo špatně. Můžeš mi tedy věřit, že s Tebou soucítím nejen jako máma od dětí, ale i jako člověk, který si prožil něco podobného.
Pokud bych Ti mohla něco poradit, pak je to toto: Pořiďte si ještě jedno dítě!!! Neber to prosím cynicky. Je to moje zcela praktická zkušenost. Na jedináčka se rodiče moc upínají, i když je zdravý... natožpak když je nemocný. A to není dobré pro to dítě ani pro rodiče.
Když mi tehdy zemřel můj malý chlapeček, tak jsem málem zešílela bolestí a smutkem. Od skutečného zešílení mě zachránilo právě to, že jsem doma měla našeho nejstaršího a musela jsem normálně "fungovat" jako máma. Prostě jsem to nemohla vzdát, tak jsem holt vařila, lezla s ním po koberci s autíčky atd. , přestože se mi strašně chtělo zalézt někam do kouta a výt bolestí jako zraněnej pes. Snažila jsem se chovat jakžtakž normálně... a přežila jsem. Kvůli tomu malému.. prostě jsem MUSELA, chápeš?
Bolestně prázdné místo v mém srdci a v náruči ale samozřejmě zůstalo. Doktoři v nemocnici, kteří léčili toho malého, mi několikrát říkali, ať si pořídíme ještě jedno dítě. To bylo v době, kdy malý ještě žil, ale kdy už bylo jasné, že to bude špatné a ještě horší. Mně ta rada tehdy připadala dost nepochopitelná, zvlášť když jsem viděla a věděla, jak pečlivě a s láskou se starají o našeho mrňouska i o všechny další... jak mi můžou radit něco takového? Ale časem jsem to pochopila a dala jim za pravdu asi tisíckrát.
Opravdu další dítě vyléčí hodně bolesti a dokáže hodně zaplnit to bolavé prázdné místo. Samozřejmě na toho zemřelého vzpomínám pořád, ale už to nejsou vzpomínky k zešílení. Třetí synáček se mi narodil čtyři roky poté, co zemřel ten prostřední. Ty čtyři roky v mezičase mezi smrtí a narozením byly pro mě hodně těžké, ale narození toho třetího synáčka mi fakt neuvěřitelně hodně pomohlo hlavně psycicky. A navíc - ten nejstarší tím pádem nevyrůstá jako jedináček. Dnes jsem moc ráda, že mám dva zdravé kluky. Mít víc dětí je náročnější na výchovu, nervy i finance, ale stojí to za to. Kluci mi dávají tolik lásky :-) a nevyměnila bych je za nic na světě :-)
|
| Šárka | •
|
(3.3.2005 13:22:34)
Mám dva kluky a obdivuji Vás, co máte děti těžce nemocné, nebo co Vám děti zemřely. Musí to být strašné. Prožila jsem to pouze zprostředkovaně s velmi dobrou kamarádkou, jejíž syn onemocněl rakovinou v 6ti letech. Bylo to tak rychlé, že to vypadalo, že do týdne umře. I lékaři v Brně jí říkali: Musíme to vyšetření udělat hned /bylo pondělí/, protože ve středu už asi...by bylo pozdě. Toho chlapce jsme znali, hodně jsme se kamarádili, obrečela jsem to s ní, ale naštěstí to dobře dopadlo. Dnes žije a je "zdravý".
tyhle příběhy by ale rodiče měli číst každý den /i já!!/, aby si vážili otho, co mají....
|
|
| EvčaKo | 
|
(3.3.2005 14:19:38)
Obdivuji tě, jak jsi překonala tak těžké období. Po přečtení tohoto článku jsem si uvědomila, jaký obrovský poklad doma máme: 2 zdravé děti.
Díky za ten článek a přeji mnoho sil v životě a radosti z tvých 2 chlapců.
|
|
| Bibi* | 
|
(3.3.2005 14:37:33)
I já se připojuji a držím moc pěsti.Nějakou dobu jsem stážovala na oddělení dětské onkologie.Po této zkušenosti vím,že člověku někdy přijdou k nepřekonání v podstatě malichernosti,až se setká s těmito dětmi a jejich rodiči,pozná,co je vlastně důležité.
Možná jsem nečetla dobře.Můžu se zeptat,o jakou šlo diagnosu?
Neli,nevím kolik vám je let,či zda nemáte sama zdravotní problémy,ale pokud další dítě nemáte jen z ohledu k Tomovi,POŘIĎTE SI JEJ.Vás starost o miminko odpoutá od každodenního přemítání nad Tomášem,a jemu sourozenec jen prospěje.
Moc zdravím Bibi
|
| Misa3 | 
|
(3.3.2005 16:42:28)
Jako vsichni prede mnou velice drzim pesticky, aby byla nemoc zazehnana nastalo. Bohuzel pokud se tyka uvah o druhem diteti, nemam stejny nazor jako ostatni. Dite nelze mit proto, aby odvedlo pozornost, ani proto, aby nekoho rozptylilo. Naprosto nepochybuji, ze to vsechny prispevatelky myslely co nejlepe, ale mam dojem, ze ani autorka clanku po dalsim diteti netouzi. Preje si jen se naplno venovat svemu uzdravujicimu se diteti. Je mozne, ze casem o druhem diteti pouvazuje, zvlast pokud se uz nemoc neobjevi, ale mam dojem, ze by nebylo dobre v dobe, kdy rodina prave prekonala tak velkou zatez a nema jeste duveru v budoucnost. Nebylo by to dobre ani pro dalsi dite, protoze neni nic horsiho, nez byt v rodine, ktera si (dalsi) dite prilis neprala.
Sama jsem necekane a podle meho mineni i nezadouci dite( mati mela 37 a otec 36 kdyz jsem se narodila) a mam dojem , ze hlavni duvod byl ten, ze v te dobe byly potraty i antikoncepce neprilis zname a neprilis doporucovane.
Rozhodne bych radila odvest pozornost treba domacim zviratem, ktere si vetsina deti preje. Protoze pes je pomerne narocny na peci, doporucovala bych kocku, pripadne morce, atd. Rodiny kruh se trochu rozsiri a vznikne u dospelych i chlapce dalsi citova vazba.
Ale prani dalsiho ditete musi byt spontanni a musi byt na ne rodina pripravena. Mam pocit, ze ted je prilis brzy od stresovych situaci a rodina je prilis otresena tim, co prozili a jak jsem uz psala, dosud nemaji uplnou duveru v to, ze nemoc ustoupila. Moc preji pisatelce clanku, aby se vse brzy zlepsilo a aby se pak dalo dukladne popremyslet o budoucnosti i z tohoto uhlu.
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 | 
|
(7.3.2005 13:20:57)
Proboha Míšo3, to, že si myslíš, že jsi byla "necekane a podle meho mineni i nezadouci dite( mati mela 37 a otec 36 kdyz jsem se narodila)" jen podle věku rodičů? Mojí mámě bylo 41 a tátovi 39, když jsem se narodila a vím, že jsem byla dítě chtěné.......
Simča (mimochodem i já stále uvažuji o 3. dítěti a je mi 40.... )
|
| jitka (dcery 11 let a 3 roky) | •
|
(7.3.2005 14:41:01)
Ahoj,taky sem se narodila starším rodičům.Je mi 32,mému tátovi je 70 a mamce je 65 let.Možná to bude znít divně,ale první dcera se mi narodila ve 20 a druhý sem řekla,že chci tak max. do 30,pak už bych druhý nechtěla.Myslím si,že když jsou starý rodiče,tak když mají vnoučata,tak si jich tolik neužijou,protože už jsou moc starý.Nevím ,je to můj názor a vidím to třeba u mého otce.Vnoučata už hlídat nemůže,je moc nemocný.
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(7.3.2005 14:51:53)
Ono to asi nebude tak úplně o věku, když jsem se narodila, bylo mojí mámě necelých 24 a otci 26 a přesto jsem velice nechtěný a nečekaný dítě. Máma byla zasnoubená s jiným mužem a jednou mu zahnula. :o(
Když se narodil syn, bylo mi 28 a manželovi 36. Ráda bych "stihla" do pětatřiceti ještě jedno, možná dvě děti a fakt si nemyslím, že by bylo pravidlo - starší prarodič si neužije děti. To je individuální. Moje babička je z pěti sourozenců (jeden ale zemřel v dětství) nejmladší, narodila se, když mamince bylo 42 a tatínkovi 44, a její tatínek ještě v pohodě "vychoval" obě vnoučata a zemřel, když mu bylo 99.
|
| jitka (dcery 11 let a 3 roky) | •
|
(7.3.2005 15:37:07)
Ale samozřejmně,já to neodsuzuju,ať má každý děti v jakém věku chce.Já to prostě tak cítím a tak to máme.Přidám jednu perličku,můj muž je o rok starší než já a nedávno mi řekl,že už se těší jak bude rozmazlovat vnoučata.
|
| Misa3 |
|
(8.3.2005 14:32:36)
Nechtela jsem psat dalsi podrobnosti, nebo zase od nekud neco vyleze a bude mi vycitat, ze do Vas stale hustim svuj zivotopis.
Ale otec me tyral, mati tomu mlcky prihlizela a pokud jsem vyrostla, v jakz takz normalni bytost, je to jen kvuli prarodicum, u nichz jsem zila od dvou let.
Tedy jak jsem uz nekolirat psala, myslim si, ze nekdy si matka muze prave ve veku kolem 40 a pozdeji materstvi primo vychutnat, vychovat dite bez stresu, jake jsou ve 20 a mit k rodicovstvi zralejsi a klidnejsi postoj. Casne materstvi ma take sve vyhody a to, jak se kdo rozhodne, nebo k cemu ho primeji okolosti, je ruzne a rozhodne jen vek neznamela ze by rodice nebyly dobrymi a nadsenymi rodici.
Lec nemam pocit, ze by to byl pripad mych rodicu. Z jejich veku jen usuzuji, ze rodicovstvi odkladali jak nejdele to slo a nerozhodli se pro potrat, protoze to v te dobe byla velike komplikace. Podle toho, jak se mnou po cele detstvi zachazeli, bych nerekla, ze jsem byla cilem vsech jejich tuzeb a prani. Od nekolika mesicu jsem nebyla bita, ale mlacena a po nekolika pobytech v nemocnici me zachranil dedecek, ktery otci nabidl, ze se s babickou o mne postaraji. A byl by to ten nejlepsi rodic ktereho jsem mohla mit. Bylo mu kolem 55 let. Takze ve veku to skutecne neni.
|
|
|
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 |
|
(7.3.2005 23:31:25)
No, tak moje tchýně měla jedno dítko - mého manžela - a měla ho ve 25. Takže když můj muž měl ve 26 a 32 letech děti dalo by se předpokládat, že bude ta "pravá" babička na hlídání.
Ale - ouha - já ji poznala, když jí bylo asi tak tolik, co je mně teď - lehce přes 40 - a to už mluvila (představtze si skomírající hlas, ten tu vytvořit neumím): " To víš, Simonko, když už je člověk starý, tak od života nemůže moc čekat. Všecho trvá mnohem déle a taky už skoro nic nemůžu dělat...." Já měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát, neb jsem myslela, že jde o dobrý fór. Mojí mamce bylo v té době přes 50 a nikdy jsem nezaslechla nic v tom směru, že by snad stárla, nebo nedej bože byla stará.....
Moje první dcera měla asi 3 nebo 4 roky, když jsme jednou začali balit a ona se ptala, kam že pojedeme. Povídám jí, že k babičce. Děti jsou na mnoho věcí velice vnímavé, takže když se mně zeptala ke které, jestli k té staré nebo k té mladé, nechala jsem si od ní vysvětlit, která že je která. A bylo to tak, jak jsem tušila. V té její 4-leté hlavince byla baička brněnská (moje mamka, v té době 66-ti letá ) babička MLADÁ a ta pražská (manželova maminka, v té době 55-ti letá) babičkou STAROU. Ono to totiž není jen o věku. A jsme přesvědčena, že pokud má ženská dítka ve 20 - 26 letech, tak ve 40 pomalu fakt začíná pomýšlet na roli babičky. Ale když si okolo té 40 pořídí dítko, tak vlastné jakoby duševné omládne. Musí. Zase řeší do které školky bude dítě chodit, rovnátka na zuby, logopeda, potom výběr školy a kroužků a "Mami víš, on je ten Honza úúúplně trapnej......" . Prostě nemůže duševné zkysat.
Jasně, hlavně je důležitý zdraví, pokud je člověk nemocný padesátník, je to průser, ale pokud je (relativně) zdravý (úplně zdravý člověk prý neexistuje, jen nedostatečně vyšetřený :-D ), tak je to fakt člověk ve středním věku a neměl by si vyhlížet hrobku, ale spíš plánovat do čeho se pustí, až děti vyletí z hnízda a on bude mít zase více času pro sebe.
Moje tchýně, která byla stará už ve 40 je teď stále stará a má pocit, že se 28 let nic nezměnilo. Žije prázdný život, nesnese se s nikým, když prší, je to naschvál, když svítí sluníčko, je to proto aby ji naštvalo.....
Naši se stále drží - díky bohu. Mají domek, občas si přivydělávájí pronajímáním pokojů a za tyhle peníze "navíc" - nad důchod - jezdí do světa. Před dvěma roky Švédsko - sestřenice se tam provdala a pozvala je na křtiny své první dcery. Minulý rok Švýcarsko - s mamčinu sestřenicí poznávací zájezd. Letos se chystají do Bulharska (táta tam má rodinu) a budou tam brát 2 (z 8) vnoučat. Před pár lety se naučili telefonovat a SMSkovat s mobily, teď se zamilovali do počítačů a uvažují o koupi... Mamce je letos 79 a tátovi 80!
Taťkův otec se dožil 98, mamky maminka 89. Mně budou muset asi ve 110 utlouct lopatou :-D !
|
| jitka (dcery 11 let a 3 roky) | •
|
(8.3.2005 8:18:43)
Ahoj,já vím každý se na svůj věk cítí jinak,ale určitě za 8 let(ve 40) nebudu říkat že jsem stará.A co se týká pc(jak sem psala mám též staré rodiče)tak můj muž pořád do mamky hučí a přemlouvá,aby si pc koupila a pořídila net,ale neúspěšně.Co nám dalo práce jí přemluvit,aby si koupila mobil,vysvětlit jí výhody moderní komunikace,takA až dě mobil má,ale to pc,tomu se brání.
|
|
| Janka.b | 
|
(8.3.2005 10:15:55)
Ahoj simčo, tvoje psaní velmi pobavilo, máš fajn rodiče. My máme obě babičky ve stejném věku (58 let), obě šly téměř nastejno do důchodu a je to něco podobného jako u vás. Moje mamka nám půl roku hlídala malého než půjde do školky, abych se já mohla dřív vrátit z mateřské do práce a ohromě si to užívala. Pořád někde chodili, různé výlety a akce ... Když šel syn do školky našla si práci a na zkrácený úvazek pracuje. Pořád někde chodí a něco podniká, kdyby denně neušla svých několik kilometrů tak snad zahyne. Až jí skončí pracovní smlouva - má to být snad v dubnu, tak jí budeme muset najít nějakou zábavu, nebo s ní nebude k vydržení :-)
Manželova matka od doby, co šla do důchodu sedí u televize a sleduje seriály a telenovely. Skoro nevytáhne paty z baráku a nic se jí nechce. Syna nám hlídá jednou týdně, ale obvykle jsou jenom doma. Přitom, když ještě dělala, tak chodila lyžovat, jezdila na kole a najednou je z ní stará ženská. Naštěstí aspoň nemluví skomíravým hlasem a nefňuká, že už nic pořádně nemůže, na to bych neměla nervy. Mému otci je 64 a je tak aktivní, až mě s tím někdy rozčiluje. Máme společný podnik a musím ho občas brzdit v aktivitě. Doufám, že to oběma mým rodičům ještě dlouho takhle vydrží a že je jednou budeme muset nechat "odstřelit na obecní náklady". Měj se dobře a tvým rodičům ještě hodně zdraví a síly.
|
| Misa3 |
|
(8.3.2005 14:51:39)
Ponekud atypicke. Vetsina babicek rve mlade rodine dite primo z rukou, dedeckove chodi pokud je to kluk, ( ale nekdy i s holkou) na ruzne klukovske hry, me ucil dedecek vyrezavat nozem (takovou tou rybyckou) a lepis pryskyrici lodicku a nakonec jsme ji pousteli v potucku za chalupou. Pamatuji se s jakym nadsenim jsme to oba delali. Chodili jsme do cirkusu, vozili se na lodce. Ucil me se nebat a umet skocit treba z metrove vysky atd. Proste zena v mem veku lehce pres 40, ktera skuhra stareckym hlasem, ze uz na to dite nestaci mi pripada jako jednorozec, nebo snezny muz.
Naprosto Ti verim, proc by sis take vymyslela, ale zni to neuveritelne. Ja ve 40 oplakala to, ze detatko nebude a pujcuji si je od kamaradek, abych byla alespon teta. Predstava, ze by mi bylo v rodine nabizeno misto babicky a ja zacala kvilet kolik mam nemoci a jak to nezvaladam, je nad mou fantazii. Nejak se do toho neumim vzit. Ale vsimla jsem si ze pokud napr. peru nebo presivam hracky, ktere jsem pro deti kamaradek koupila v sekaci, tak mi vzdy nekdo kaze o tom, jak zbytecna prace to je, obzvlast lide, ktery srustaji s gaucem a jejich jedinou dusevni potravou jsou telenovely.
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 |
|
(8.3.2005 20:11:09)
To by se totiž asi ani vymyslet nedalo. Moje kamrádky mi již opakovaně navrhovaly, abych svoje zkušenosti s tchýní sepsala. Prý to bude bestseler..... Podle toho, zda zvolím popisný tón, nebo styl alá Erma Bombecková to bude buď horor nebo humoristický román.
Já jsem různé zážitky trousila už i tady - píši na Rodinu už spoustu let. A tak by se tu někde našly perličky jak naší první dceři šlo v péči babičky 4x o život (to není nadsázka - představte si 20 měsíční dítě, jak sedí v otevřeném okně v 5. patře....), nebo jak nás po 9 letech snažení o dalšího potomka potěšila, když zjistila, že jsem těhotná sdělením, že stejně toho budu litovat, protože staré matky (bylo mi 33) mají postižené děti.....
Nebo třeba první reakce, když jí manžel volal, že máme Anežku? Že jsme je 2x zklamali: zaprvé proto, že je to zase jen holka a zadruhé proto, že jsme jí vybrali tak nemožné jméno.
Jen na vysvětlenou: babička se i tváří, že děti chce, ale jen proto, aby sousedi viděli, že k nim vnoučata jezdí a nepomluvili je, že jim je nedáváme. Pokud tam někdy vnoučata byla, tak program není žádný, děti jsou neustále přecpávány kvanty jídla, jediný pohyb, který jim je povolen je pomalá procházka ZA RUKU s babičkou po cestičkách po sídlišti - v nastrojených šatičkách, že by jim dala tepláčky a nechala je jít na písek či prolízačky to se niky nestalo. Jaký div, že tam holky samy odmítají jezdit. S brněnskou babičkou chodíly na prolízky, do ZOO, teď když jsou větší tak do divadel, na výstavy či do muzeí. A klidně opět do ZOO - tam se zabaví i děti odrostlejšího věku.
Je třeba ještě nějaký bombónek? Tak prosím: Po zkušenostech s první dcerou (viz výše) jsem se zařekla, že do Prahy děti půjčovat nebudu, dokud nebudou schopné se o sebe v podstatě postarat samy. A tak se stalo, že když měla malá asi 3 nebo 4 roky a já jim ji nedala, zavolala mi babička v 11 v noci a hodinu na mně řvala do telefonu, že jsem kurva a že ona ví, proč jí Áju nechci dávat. Že je to proto, že není Milanova (manžel). A pointa tohoto příběhu? Aninka je dítě po IVF. (Takže vlastně může mít babi pravdu - co když se jim tam ty zkumavky pomíchaly...)
Jinak Míšo3 - tvých zkušeností z dětství je mi moc líto. Moji rodiče nám dali veliký dar: vědomí, že máme rodinu, která nás bude milovat i když někdy v životě uděláme špatný krok, i když nebudeme vypadat jako MISS, i když nebudeme mít vysokoškolský diplom. Prostě že máme zázemí ať se děje co se děje. A já opakovaně zjišťuji, jak mi tento jejich dar do života leccos usnadňuje dodnes - a to jesm už přes 20 let z "hnízda" vylétlá.
Máme doma pejska, který byl v útulku a před tím fyzicky i psychicky ve štěněcím věku týrán. Dobře vím, jak se to na jeho dušičce podepsalo. Máme ho od jeho cca 10 měsíců - již 7 let ho nikdo neuhodil, je krmen a milován ale je to na něm stále občas znát. Promiň, doufám, že tě neurazilo toto porovnávání, ale já jsem miovník pesíků a jejich (myslím si) dost velký znalec. Často vidím, jak je možné reakce lidí - zvláště dětí, které reagují otevřeněji a přirozeněji - s reakcemi těchto úžasných tvorů porovnávat. Jen jsem tím srovnáním chtěla říci, že chápu, že pokud tvoje dušička byla v dětství zraněna "neláskou", násilím a navíc ztrátou bezpečného zázemí - když jsi cítila, že maminka "ví" a nepomůže ti, že to dodnes ovlivňuje tvoje chování, názory, rozhodování a tak... Držím palce, aby jsi byla silná a dokázala se i nadále s tímto dědictvím vyrovnávat.
A souhlasím s tvou poslední větou - ve věku to skutečně není.......
Zdravím všechny
Simča
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 |
|
(8.3.2005 20:41:09)
A pokud byste se chtěli na moje bezva rodiče kouknout, tak na adrese http://rodina.cz/scripts/album/photo.ASP?id=88096&from_fid=282&from_kid=0
je fotka jak drží sestřina dvojčata. Sice je to už fotka starší - holky budu mít letos už 5 let, ale babi a děda se vlastně vůbec nezměnili..... :-D.
Simča
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Eliška | •
|
(8.3.2005 8:17:18)
Souhlasím se vším, co jste napsala. Můj syn zemřel na rakovinu před půl rokem, po pěti letech šíleného boje a utrpení. Každý den si přeji umřít a mám strach, že z toho všeho úplně zešílím.Pořád jenom myslím na těch pět let a ta šílená hrůza se mi pořád vrací. Jsme teď s manželem úplně sami a budeme se pokoušet o další miminko.
|
| Nela, syn Tomáš 12 | •
|
(8.3.2005 8:58:56)
Eliško,
přeji Vám, aby Vás v životě potkalo už jen vše dobré. Doufám, že na další miminko nebudete dlouho čekat a vyplní teď tolik bolavé místo ve Vašem srdci, i když nikdy nezapomenete.
Vašeho názoru si velice vážím, protože Vy si umíte představit, jaké je to žít v Motole na onkologii, takže se zřejmě dobře vžijete do mých pocitů. Nela
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)