Raději anononymně | •
|
(4.11.2004 23:19:39) Ahoj Pettino, zjišťuji, že máme hodně podobné názory, možná i povahy. Každopádně já narozdíl od tebe mám děti dvě. Dokud jsme měli s manželem jen jedno dítě, moc se zase nezměnilo. Manžel chodil do práce, já byla doma, vše jsem stíhala, tzn. uvařit, uklidit, nakoupit, vyprat, vyžehlit a ještě se věnovat dítěti, chodit s ním do MC, na houpačky apod. Navíc jsme měli i hodně hlídání, moje máma (ale i táta) byli z vnoučka jako u vytržení, hodně si ho brali na víkendy i mimo něj, máma neváhala trávit s ním velkou část dovolené, takže jsme s manželem měli i čas na vlastní zájmy (sport, knihovna, PC apod.). I tchýně se docela hodně zapojovala do hlídání. A taky babičky, resp. prababičky. Jenže manžel chtěl druhé dítě a před pár měsíci se narodilo. Od té doby nic nestíhám, vařím stěží 1x - 2x týdně, prádla mám hory, přestala jsem žehlit (nebyl čas), nakupuji až když se vrátí večer manžel z práce (kdo má dvě děti, ví jak je těžké obstarat nákup s kočárem a mrňousem za ruku) a hlavně NESTÍHÁM uklízet. Takže je u nás prakticky permanentní bordel - hračky, oblečení po zemi, různé manželovy krabice se součástkami k PC atd. atd. Dřív se tu taky válely hračky starší dcery, ale to byly jen hračky, nyní je to spousta dalších věcí (noviny na stole, mezi tím použité nádobí), já to jen obtížně zvládám hrnout na jednu hromadu, když potřebuji např. vyluxovat (stěží jednou týdně, dřív v pohodě 2x) a nádobí naštěstí můžu cpát do myčky, která ho umyje za mne. Přestože jsem zrušila žehlení, mám neustále hory prádla, která jen s vypětím sil zvládám složit a uklidit do skříněk, ze kterých se ale stejně zase okamžitě vytahuje (kdo má dvě malé děti a manžela coby třetí, ten mě určitě chápe). Konec popisu naší domácnosti. Dalším problémem je, že všichni příbuzní okamžitě po narození druhé dcery začali tvrdit, proč bychom měli chtít hlídání, ať si hlídáme sami, když máme dvě děti, že pro nás nemá existovat zábava, ale úklid a věnování se dětem, co z nich vyroste, nějaké kino, divadlo, sport zkrátka neexistuje, když mám hlídání, tak jen na to, abych stihla nakoupit, uvařit a hlavně uklidit, protože to takhle nejde... A to všechno jen proto, že máme DRUHÉ dítě, u jednoho nebylo skoro nic problém, u druhého je VŠECHNO problém. A bohužel i manžel, ač s prvním dítětem docela pomáhal, s dcerou chodil (hlavně když už byla pak větší a dokud byla menší, tak proto, že byla jen jedna, jsem vše stíhala) ven, já mohla vařit, uklízet, nakupovat nebo si i zajít ke kamarádce (ty jsem taky už zrušila), ke starší dceři i v noci vstával, pečoval o ni, pomáhal v domácnosti a teď? Najednou je to všechno moje starost, manžel se chce bavit (hospoda, kytara, kamarádi, sport), muž má vydělávat a žena se starat o děti a domácnost (jako tvůj manžel, Pettino, co?), kritizuje nepořádek doma, proč to není jako dřív, přitom sám ruku k dílu nepřiloží, maximálně ještě tak vezme na ruku prtě a lehne si s ním před televizi či vleze před PC a pomíjím, že kritizuje můj vzhled po porodu dvou dětí (ale to snad tvůj manžel nedělá, Pettino, nebo jo?). Omlouvám se za dlouhý výlev, ale nějak to na mne dnes dolehlo. RA
|
Sagittarius |
|
(4.11.2004 23:40:35) Jejda :-(
Taky u nás kdysi býval binec, nějak jsem nezvládla skloubit dítě, práci a domácnost, ani manžel se s pomocí zrovna nepřetrhnul. A našla jsem pomoc tady na Rodině. Místní holky založily českou odnož Fly lady, to jsou stránky v angličtině, které ovšem stojí za zhlídnutí. LídaK nám všem denně přeposílá do češtiny přeložené mejlíky od FL - co máme dnes uklízet, jak to máme uklízet, ať si nezapomeneme odpočinout, zkušenosti a povzbuzení od ostatních "bordelářek"... Z úklidu se stala docela zábava, nezabere to moc času, ale přesto je to doma znát...
Začala jsem s FL uklízet kvůli sobě - sama jsem se v tom binci necítila zrovna nejlíp. Trvalo několik měsíců, než se mi byt podařilo uvést do stabilního téměřuklizeného stavu... teď už mě ale nerozhází ani nečekaná návštěva. Co jsem ale chtěla napsat - v uklizeném bytě se JÁ cítím líp... a manža i děcka začali sami od sebe taky uklízet. Zvláštní, dokud jsem nestíhala a doma byl binec, tak manžu ani nenapadlo, aby mi pomohl, naopak, práci mi spíš přidělával...
|
Konstanta & 3 raraši |
|
(5.11.2004 9:25:38) Sagittarie, diky za tip na FlyLady, jdu to zkusit... Taky potrebuju doma s tim neporadkem trochu zatocit...uz mi to pomalu prerusta pres hlavu :( A to mam manzela, ktery obcas i pomuze :) Konstanta
|
|
|
Šáry | •
|
(5.11.2004 0:32:07) RA,
a chtěla jsi to dítě ty? Z toho, jak to píšeš, to vypadá, že ani moc ne, že ho chtěli spíš jiní (manžel) a pak tě nechali ve štychu.
S tím se, pokud je to pravda, už moc nadělat nedá, a ten človíček si zaslouží si to "nevyžrat". Takže dál budu řešit už jen praktické aspekty :o))
Jestli je mu jen pár měsíců, nemusíte mít to být zčásti tím, že ještě nemáte "zaběhaný" režim - vzpomeň si, jak dlouho to trvalo s prvním.
Já bych byla tou radou - sedni si a promysli nebo napiš, jak by sis představovala další existenci , jak by to podle tebe mělo vypadat v ideálním případě. Jak bys chtěla, aby vypadal tvůj život s dětma, tvoje záliby, domácnost, vztah s manželem.
A pak si rozmysli, co k tomu budeš potřebovat. Víc času? Pomocnici do domácnosti? Promluvit si s manželem?
Hlavně to udělej rychle nebo si koleduješ o průšvih.
A nezapomínej, že není normální, abys ty jen kmitala a manžel jen kritizoval.
|
Raději anonymně | •
|
(5.11.2004 10:38:13) Máš pravdu, Šáry, já druhé dítě nechtěla, mě by bývalo v pohodě stačilo jen jedno. To druhé samozřejmě mám ráda, mazlím se s ním, hraju, pryč bych ho nikdy nedala, ale není to takové jako s prvním dítětem. Vím, že to bude znít hrozně, ale zkrátka druhé dítě narušilo všechno co bylo předtím. Nemám prakticky žádný soukromý život, jen uklízím, vařím, peru, nakupuji, ale znát to není. Samotné mi není milé, že jsem pak nervózní, bohužel občas i na děti a trápí mě to. Připadá mi, že to druhé dítě jsme neměli mít, neměla jsem dát na přemlouvání manžela, že jedináčci to mají těžké, že s druhým dítětem v rodině bude víc legrace, že se děti spolu zabaví, budou si hrát a já budu mít víc času. Nevím, možná časem, teď akorát starší (4,5 roku) žárlí, když si mladší (9 měsíců) půjčuje její hračky, občas pravda malou taky zabaví, ale rozhodně mám (snad zatím?) mnohem víc starostí než užitku s druhým dítětem. A obávám se, že se to jen tak brzy nezlepší. Prostě mám pocit, že s druhým dítětem jsem si sama pod sebou podřezala větev a že mě, jak říkáš, ostatní nechali na holičkách. Což o to, tchýně i moji rodiče stále hlídají, ale už to není tak bezproblémové jako kdysi. Mají u toho spoustu řečí, nehlídají rozhodně spontánně jako první dceru a druhé dítě jim musím vyloženě na hlídání nutit. První si brali sami. Vím, není to jejich povinnost, ale... A bohužel si nemyslím, že se to nějak zlepší až třeba mladší trochu odroste, začne chodit, sama jíst, pít, oblékat se, zkrátka bude samostatnější. Vždycky ta starší bude mnohem víc napřed a mladši ji bude brzdit, takže prarodiče budou chtít vzít starší např. do zoo, ale mladší nevezmou, protože by ji to nebavilo a nudila by se a otrávila by tím všechny ostatní a narušila daný program. Zdá se mi, že zaběhaný režim nebude nikdy. U prvního to trvalo cca půl roku, u druhého konce nevidím. Kde bych měla vzít víc času? Kouzelnice, abych si přičarovala ke dni další hodiny navíc, nejsem. A pomocnici v domácnosti nechci paradoxně já. Není mi nějak příjemný pocit, že by se mi po domě pohyboval někdo cizí. S manželem o současné situaci mluvím hodně, ale mám spíš pocit, že ho to obtěžuje a je pak nervní a naštvaný. Jo, jo, je to se mnou těžké. Sagittario, nenapsala bys mi, prosím, odkaz na tu českou odnož FL? Já se taky v uklizeném bytě cítím mnohem líp než v binci, ale zkrátka nestíhám to změnit. Na jednom konci začnu a než jsem hotová, je to znova od začátku. Dřív jsem mívala dům jako klícku, bez problémů jsem mohla přijmout kdykoliv návštěvu )stačilo před ní jen na pět minut naházet hračky starší do krabic) a teď návštěvy raději odmítám a různě se vymlouvám. Navíc bych už ani neměla ten čas se věnovat návštěvě, pít kafe a povídat. Maximálně by tu návštěva seděla v obýváku a já bych u toho uklízela a zpracovávala prádlo :-)) Díky za vaše názory a postřehy a rady. RA
|
JaninaH |
|
(5.11.2004 11:57:08) Petiino, ale já myslím, že je to úplně přirozené, že matka má ke každému dítěti jiný vztah. Ale to nemusí znamenat, že jedno dítě má víc ráda a druhé míň. Řekla bych, že to tak je všude. Každé dítě je přece jiné. A když tak o tom přemýšlím, připadá mi, že v mém okolí mají rodiče "vřelejší" vztah k mladším. Například moji rodiče měli vřelejší vztah k mojí mladší sestře, protože já jsem byla takové zasmušilé a hloubavé dítě :-), kdežto ona veselý diblík. Stejné je to s manželem a jeho starším bratrem. A u nás je to vlastně taky takové: syn je naše sluníčko, dobrák, srandista, narodil se v neděli, prý nedělňátka taková bývají. Dcera je zase "lvíče", má vlastní hlavu, musí mít poslední slovo, jak není po jejím, kouše. Mám je oba stejně ráda, ale s chlapcem, řekla bych, si rozumím víc. Ovšem manžel to má úplně opačně: klukovy věčné vtípky ho někdy šíleně rozčilují, zatímco holčičku zbožňuje a všechno jí dovolí. J.
|
|
16.5Salám&Lajka14 |
|
(5.11.2004 12:25:11) Je fakt, že nad tím taky hodně přemýšlím. Syn je jediné dítě v celé rodině (bratranci od švagrové jsou od něj 17 a 13 let starší, moje sestra má 21 let a děti plánuje až kolem třicítky, takže budou zase o hodně mladší) a myslím si, že by sourozence mít měl. Děti má rád a je na ně hodný. Doma jsme se víceméně shodli na tom, že to budeme řešit, až mu budou tak tři roky. Jenže já jsem si tak nějak zvykla na to, jaký je syn a docela se bojím, že by další dítě mohlo být úplně jiné. Syn je totiž z mého pohledu opravdu "ideální" dítě. Je sice hyperaktivní, takže nám ještě v jedenáct v noci skáče po hlavách, ale jinak s ním nejsou žádné problémy a nikdy nebyly. Nikdy neplakal, neměl žádné koliky, nemuseli jsme ho chovat nebo houpat. Zuby mu narostly, ani jsme o nich nevěděli. Není nijak výrazně vzteklý, nezlobí v obchodě, že něco chce, není k dětem úskočný nebo mstivý, i když je tedy v kolektivu výrazně dominantní a snaží se vždy prosadit svou - ale nenásilně a bez afektu, prostě jde a něco udělá nebo si něco vezme (nepere se, to ne). Je veselý, společenský, komunikativní, myslím, že na svůj věk docela šikovný. Neumím si představit, že bych měla dítě plačtivé, úzkostné, přecitlivělé; samozřejmě, měla bych ho ráda, ale těžko bych k němu měla takový vztah jako k synovi, který je v podstatě prototypem dítěte, jaké je mi blízké a jaké mám ráda. Kdykoli přijdu někam ke známým, kde je ufňukané, stydlivé nebo věčně ječící dítě, jsem z toho dost nesvá a radši rychle vypadnu. Spousta věcí se dá ovlivnit výchovou, ale úplně všechno ne... jsem sice flegmatik, ale opravdu si neumím představit, co bych si počala s dítětem, které má vlastnosti, jaké já osobně považuju za příšerné...
|
Evelyn1968,2děti |
|
(6.11.2004 8:35:47) Teď jste mě rozesmály:o). Než se narodil Péťa, byla jsem u kamarádky, která měla ročního kluka. Během asi pěti vteřin proběhl obývákem a když zmizel, zůstala tam po něm spoušť-všechny šuplíky vyházené, kytky převrácené atd. a on už "pracoval" v jiné místnosti. Strašně jsem ji litovala, ještě když vyprávěla jak pořád brečel a blinkal, chvíli neposedí, nejí... a za pár měsíců se mi narodila skoro kopie jejího synka:o))). Do druhého dítěte se mi taky vůbec nechtělo, přiznám se, že hlavním důvodem dalšího miminka bylo to, aby syn nezůstal sám. Teď jsem moc ráda, že tu naši holčičku máme. Celou mateřskou jsem s dvěma dětmi (syn školák) zvládala mnohem líp než s jedním. Dcera byla miminko "za odměnu"-moc hodná, tak jsem se stihla věnovat i malému školákovi a domácnosti. Taky jsem zjistila, že (přesně jak tu někdo píše), i když jsou děti od sebe víc než šest let, na hřišti, v bazénu, apod. jsou mnohem jistější a víc v pohodě (včetně mě:o)), než když jsem chodívala jenom sama se synem. Jsem moc ráda, že jsme se takhle rozhodli.
E.
|
|
|
JaninaH |
|
(5.11.2004 12:47:37) Chacha, Monty, posledním odstavečkem jsi mě ohromně rozesmála! Co by sis s takovým dítětem počala? To vím přesně. Milovala bys ho, ale často by ses ptala: PROČ? Je to osud? Nebo nějaký vyšší záměr? Aspoň u mě to tak je. Jojo, geny jsou prevíti. J.
|
16.5Salám&Lajka14 |
|
(5.11.2004 13:08:36) Janino, jasně že bych ho milovala... ale těžko by to prostě bylo takové, jako se synem. Hodně je to dané tím, že v něm poznávám fůru svých vlastností; já jako dítě byla víc samotář, protože u nás doma to fungovalo jinak a vyrůstala jsem jen s dospělými, kteří rozhodně nebyli tak "trhlí" jako ti, co chodí k nám domů. Neměla jsem tolik zábavy. Kdybych měla, kdo ví. :o) Každopádně ve spoustě věcí je mi podobný. Snažila jsem se ho od začátku vychovávat tak, aby NEBYL zakřiknutý, bázlivý, jenže on není a nebyl, tak to jde snadno. Lámat charakter dětem mi připadá extrémně nechutné, nikdy bych to nedělala. Sama dobře vím, jak se o to neustále pokoušela moje matka se mnou a jak dlouho trvalo, než jsme se spolu začaly normálně bavit.
Pettino, pro mne byly dokonalá antikoncepce děti jedné známé. Neskutečně ufňukané, rozmazlené, jak na ně někdo jen sáhl, už kvičely "mami, mami!" a dostávaly hysterák. Nutno podotknout, že ona je tak vychovávala. U nás na chalupě lítala za DVOULETÝM klukem, jakmile se jen přiblížil ke schodům z verandy na dvorek (je jich tam asi šest). Děti nic nesměly, všechno bylo nebezpečné, pořád měly mámu za zadkem. Syn po těch samých schodech lítal v roce a půl sám a nespadl NIKDY. :o) Ale když si vzpomenu, jak jsem já jako dítě chtěla mít nějakého "kumpána", jak jsem ráda jezdila k pratetě, kde byly tři děti v mém věku a jak jsme se vyblbli... když se poprvé oženil strejda a vyženil o dva roky starší holku, nechtěla jsem nikdy, aby odcházeli z návštěvy a ječela jsem u dveří, ať Martina nechodí domů, a to samé manžel, měl sestru, dvě sestřenice a dva bratrance s malým věkovým rozdílem a dodnes vzpomíná, jaký míval úžasný prázdniny u babičky. O tohle prostě syna připravit nechci. Kolem nás je dost málo lidí s dětmi, nebo mají děti už velký. Jediná kamarádka se stejně starým klukem bydlí daleko a když tam občas jedeme, je Stáník nadšený a pořád mluví o tom, že tam bude Áda. Doteď chodí s takovou pružinou a říká mi, že ji měl Áda. A přitom si s ním Áda ani moc nehraje, on je takový zaražený a trochu morous - byl jako miminko dost nemocný a po operaci ucha mu zůstal ochrnutý lícní nerv, takže pořád jezdí po rehabilitacích a doktorech. Tady v Praze máme jednu kamarádku s holčičkou o tři měsíce mladší a když jsme za ní nedávno byli, byl taky úplně hotovej a hrozně se mu to líbilo...
|
16.5Salám&Lajka14 |
|
(5.11.2004 13:29:45) Pettino, moje sestra je o devět let mladší (nevlastní). Když byla dítě, tak jsem ji velmi sofistikovaně mučila a péče o ni mne šíleně otravovala. Po čase se z ní stal parťák na blbnutí (ačkoli je fakt, že ne každý dovede v patnácti dělat kraviny s šestiletým dítětem) a dneska jsem taky ráda, že ji mám, i když ji vidím tak 2x do měsíce maximálně...
|
|
16.5Salám&Lajka14 |
|
(5.11.2004 13:30:00) Pettino, moje sestra je o devět let mladší (nevlastní). Když byla dítě, tak jsem ji velmi sofistikovaně mučila a péče o ni mne šíleně otravovala. Po čase se z ní stal parťák na blbnutí (ačkoli je fakt, že ne každý dovede v patnácti dělat kraviny s šestiletým dítětem) a dneska jsem taky ráda, že ji mám, i když ji vidím tak 2x do měsíce maximálně...
|
|
|
|
|
|
Mirka | •
|
(5.11.2004 20:58:40) Ahoj holky! Taky máme doma jedináčka (6,5 roku) - a vypadá to, že jím zůstane. A to ačkoliv manžel míval chuť na dvě a já kdysi dokonce na tři děti, aby si se užili, a ještě tak nejvýš s třemi roky odstupu mezi sebou. Nicméně sama o sobě jsem poznala, že nejsem ten pravej typ ženy, kterou by bavilo "jen" běhat kolem domácích prací a plenek a kočárků. Což o to, byla bych možná ochotná se částečně obětovat, a díky tomu, že miluju hračky, dětský knížky a takovýhle věcičky, tak by nebyl problém to aspoň trochu skloubit dohromady. Jenže jsem taky zjistila, že nejsem taková ta "holka do nepohody", naopak že jsem děsná citlivka, taková skleníková květinka, že nic neunesu, že mě všechno extrémně moc trápí... Ani nevíte, kolik slz jsem za ty poslední roky uronila, že je pro mě tak těžké vychovávat dítě! Tak moc bych si bývala přála mít byt plnej dětí, a všechny šťastné, a šťastnýho manžela, a sama šťastná... Ale takovej je život. Už jsem se smířila, že syn bude sám. Jestli se s tím smíří on sám, to je otázka, ale bohužel - lépe to nedokážu. Teď je mnohem důležitější, abych si vypiplala to jedno živoucí dítko - a v budoucnu mohu jen doufat, že sourozence nahradí milující partner nebo aspoň dobrý přítel...
Co se týče úvah o tom, jestli by matka mohla milovat dítě, které by mělo vlastnosti, které ji samotnou odpuzují. Je to těžké. Ale záleží to na úhlu pohledu, a na samotné ženě. Je k tomu určitě potřeba HODNĚ duševních sil, které žena takovému dítěti musí obětovat. Zřejmě je potřeba si uvědomit, že TO DÍTĚ ZA TO NEMŮŽE. Nemůže za to nikdo: povaha dítěte je vždycky směsicí genů několika, ne-li celé řady, svých předků, rodiči počínaje, přes prarodiče až k různým prastrýcům a jiným praprapra. A z toho vycházeje je pro matku dobré řídit se pravidlem: na člověku nehledej jeho chyby, ale jeho přednosti. Skrze tyto přednosti pak je možné si dítě zamilovat a odpouštět mu i některé jeho nedostatky. Ve věcech, které se dají ovlivnit, je dobré NEZTRÁCET VÍRU v dobro svého dítěte. Nikdy to s ním nevzdávat, neházet flintu do žita, a neustále a znovu dokola mu pomáhat překonávat sám sebe a rozvíjet jeho lepší já. Taky by neměl člověk být až moc náročný. Všichni jsou JEN LIDÉ, a všichni tedy máme spoustu svých "much". Co na tom, že je dítě plačtivé nebo přecitlivělé. Hlavně když nekrade a netýrá své kamarády. Přiznám se, že když se syn narodil, vykreslila jsem si přesně do detailu jeho podobu: bude mít dobré srdce, nikomu neublíží, naopak - bude ochraňovat slabší a bude ostatním pomáhat a zastávat se jich. Bude kamarádský, statečný, bude své ženě jednou oporou, bude jí pomáhat v domácnosti, bude milovat své děti a vychovávat je k lásce a statečnosti... A skutečnost: je bojácný, citlivý, nesmělý, neumí si najít kamaráda, a o statečnosti si můžu nechat jen zdát. Ano, už se dvakrát popral ve škole s nějakým chlapcem, který mu chtěl ubližovat (to jsem byla nadmutá jako pávice). Ale na druhou stranu když se na něj sesypaly čtyři holčiny a strašily ho a fackovaly, a pak dvě - jedna držela ruce a druhá škrtila - tak to s jeho psychikou tak otřáslo, že se teď bojí chodit do školy. A co s tím mám dělat? Změnit ho nemůžu. Nesnášet ho? A proč, když má spoustu jiných dobrých vlastností - a nakonec je to přece MŮJ SYN... A tak prostě několikrát denně ujišťujeme, že to bude ve škole dobrý, že si postupně zvykne, že si jednou najde kamarády a bude se mu tam líbit. Obíháme tř. učitelku, ředitele, pedagogicko-psychologickou poradnu a pomáháme, jak se dá. Do aktovky přibyl maskot - plyšáček, obálka s fotkami naší rodiny. Vytvářím miniaturní knížečku, kterou může do školy nosit "pro potěšení" (umí číst), jen řeším detaily - jestli tam budou vtipy, citáty nebo veršíky nebo od každýho trochu... Prostě i dítě, které není přesně podle našich představ, je možné milovat. A věřím, že když rodiče milují své dítě takové, jaké je, že to je ten nejlepší vklad do života, který mu mohou dát...
|
Petra | •
|
(5.11.2004 22:43:46) Milá Mirko, jak píses o svém synovi, tak to opravdu není lehké. Ale myslím si, (ale nic nevnucuji, proste to byl jen muj dojem z tvého príspevku), ze by treba opravdu pomohl sourozenec. Mozná Vám obema - syn by získal partáka (i kdyz by byl mezi nimi dost velký rozdíl, ale stejne)a ty by si se zase tak úzkostne nezabývala synem. Mám zkusenost, ze kdyz jsem mela jenom dceru a chodily jsme treba na hriste, tak jsem vzdycky cítila takovou vnitrní úzkost, jestli si tam s ní bude nekdo hrát, kdo si s ní bude hrát a pod. I ona mi pripadala vzdycky taková nejistá, kdyz jsme tam sly a porád se ptala, "mami a bude tam tahle holcicka, a tahle, a budou si se mnou hrát". Ted kdyz má bratra (a ten je o 4 roky mladsí)tak jdou na hriste suveréne. On vzhlízí k velký (6 let) sestre, ona tam má svýho brásku a já jsem úplne klidná, ze i kdyby tam nebyl jinak nikdo, mají tam jeden druhého. A díky tomu, ze jsou v pohode, tak se hned kolem nich vyrojí spousta kamarádu...
|
|
|
|