| vojtami | 
 |
(29.9.2004 22:12:18)
musím se přiznat, že ani já jsem nebyla zrovna andílek. ale nepoužívala jsem násilí na rodiče, ale na bráchu. pamatuji si, jak jsem mu vyrazila zub. on mi to po několika dnech také oplatil. pořád samá modřina.
mamka byla naše spása. nikdy si nepamatuji, že by proti nám vztáhla ruku. zato táta bych řekla že se s námi moc nemazlil :-) bylo-li třeba, usměrnil nás.
pamatuji si, že když mi bylo asi tak 2,5r ( možná že i méně ), byla jsem v postýlce. prý jsem se šíleně vztekala. byla jsem prý opravdu křikloun. asi mě táta musel naštvat, protože jsem prý vzala nějakou velkou knihu a mrskla jsem jí po tátovi. bohužel :-) nebo bohudík? jsem se netrefila do táty, ale přímo do zasklených dveří. celá léta pak byla slepená lepenkou, protože naši neměli finance na nové. ale táta říkal, že mi tak "zlískal" zadek..... a je pravda, že jsem si tuto událost i pro příště zapamatovala...
ale bylo toho mnohem víc... třeba když jsem puslila v koupelně vodu a nechala téct, nebo korálek v uchu, toaletní papír v nose...
ale to jsou spíš lumpárny. mamka se snažila tátovi nic neříkat, ale bohužel někdy se stali průšvihy aniž by si to někdo uvědomil.
ale je pravda, že když dítě řekne, že už to nikdy neudělá.... rodiče změknou:-) teda alespoň u nás to platilo na tátu:-)
ale co řekl táta, to platilo. pamatuji si, že pro mě bylo strašné, když se mě snažil odnaučit brát si dudlík na noc. za to jsem ho nenáviděla :-) třeba máčet ho do pepře atd...
ale k tématu... nemyslím si, že bít dítě je správné...
ale výchovně na zadek si myslím neuškodí. pamatuje si někdo také na nášup k nezapomnění? já mám spoustu vzpomínek na příhody s babičkou. tenkrát i dnes jsou k smíchu, i když někomu by to přišlo strašné. a teď, když si sbráchou ty příhody vyprávíme, popadáme se za břicho. a někdy nám až tečou slzy.
ale po pravdě. myslím, že naši by si nenechali líbit od nás nějak mlátit. a my jsme si to ani nedovolili. jednak z respektu a jednak nás to nenapadlo.
třeba je to tím, že takový druh násilí v době našeho dětsví nebyl probírán mezi dětmi a my jsme se dívali na " my všichni z kačerova a chip a dale" a o žádném spidermanovi ani batmanovi jsme neměli ani "šajn"
tak ještě jednou hodně zdaru. tímto zamyšlením jsem si vzpomněla na historky dávno minulé.
a ještě... někdo tu zmínil, že ho rodiče dost často bili. je to hrozné a potom chápu, pokud mají odpor k nějaké ruční razii.
snad tolik dnešních maminek nemá tuto zkušenost za sebou....
|
| Marťa11 |
|
(29.9.2004 23:34:04)
Monty, to braní hraček je podle mě normální vtomhle věku, ale já to řeším tak, že hračku vezmu zpět, vrátím dítěti, které se s ním hrálo a pořád dokola vysvětluju, že musí počkat, až bude volná... učím ho střídat si a půjčovat hračky a tak, občas to zpestří super scénkou, ale snad vydržím s trpělivostí...
U nás pomájá hrozně moc, že chodíme minimálně 1x do týdne na dopoledne do herny, kde se prostě musí učit hračky půjčovta, čekt na lepší a oblíbenější a tak... je znát, když vynecháme, to je vždy o krok zpět...
A pak vybíjet energii... dlouhé procházky, hřiště no a teď, když je hezky, tak chodíme do heren častěji... tam běhá a skáče a vybíje energii lepším směrem...
Já myslím, že prostě musí vypouštět hodně energie, to pomáhá... když jsme doma celé dopoledne nebo celé odpolene či dokonce celý den, tk to je neúnosné... prostě pak vymýšlí kraviny...
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(30.9.2004 0:54:03)
No jo, teď je to už blbý, dokud bylo hezky, tak s ním babička chodila na hřiště mezi děti... já ho odpoledne skoro nikdy nemám, na oběd ho vozíme k babičce a vrací nám ho tak v šest. Dopoledne většinou spí, budí se často až v půl desátý, v deset. Takže s tím chozením mezi jiný děti to bude trochu problém.
Od ledna bych ho ráda zkusila dát do jeslí, ale netuším, jak to zařídit s tím "příjmem". Dřív než v osm ho budit nechci, to by skoro nespal, když usíná v jedenáct.
Chá, veselá historka, včera jsem se manžela ptala, jak by to bylo s event. voděním do jeslí.
Manžel: "No já ho ráno vodit nikam nemůžu, když mám ranní, tak vstávám v půl šestý!"
Já: "Někdy máš taky odpolední."
Manžel: "Přece nebudu vstávat v sedm JAKO BLBEJ."
Zajímavý, automaticky předpokládá, že já můžu vstávat v sedm jako blbá, když dost často sedím u práce do dvou, do tří do rána. :o( Viz teď.
Fakt nevím, jak to zařídit, jestli jesle nebo slečna na hlídání, babičku a dědečka už využívat nechci, přece jenom je jim kolem sedmdesáti a mají toho už docela plný brejle. :o(((
Kolektiv by asi potřeboval, ale pod zvýšeným dohledem. Já se na to necítím, maximálně po hodině bych měla pocit, že se flákám a doma mi leží práce. Je to asi hnusný, jenže co můžu dělat... když nebudu pracovat, tak se jednak dostaneme pod hranici životního minima, dluh na bytě budeme splácet sto let a ještě vypadnu z branže a pak už si ani neškrtnu. :o(
|
| Kačka | •
|
(30.9.2004 1:56:03)
Páni, takže dopoledne tě mrňous terorizuje dvě hodiny a večer pět? A to si stěžuješ? Já tedy nemám tak hyperaktivní dítko/kvítko, ale jsem na něj sama, pracuju taky po nocích a hlídačku nemám.... to musí být bezva mít taky občas "voraz"... :-)
|
|
| Marťa11 |
|
(30.9.2004 8:04:57)
Monty, a jsme zase u toho :-))), u vás je to jiný, u vás nic nejde nebo to je problém... a tak je to to se vším... že já v.. ti na to vždycky skočím a "píšu rady do zahrady"
|
|
| Pavla, A6, E4 | •
|
(30.9.2004 8:23:46)
Ahoj,
davala jsem Emu do Pohadky v Braniku (neco jako male jesle), je tam asi 5-6 deti, dum se zahradou, byla tam moc spokojena. Je to samozrejme drazsi nez statni jesle, vyplati se spis dopoledne - to je za pausal, odpoledne uz se plati hodinova sazba. Dite tam ale privedes kdy chces. Jedina obrovska (alespon pro me) nevyhoda byla, ze tam nemaji kuchyni, takze ohrivaji jidlo, ktere musis kazde rano privezt s ditetem. Jinak jsem byla spokojena.
|
| SAXANKA dcera 15m | •
|
(16.10.2004 17:28:22)
Ahoj Pavlo,
mohu poprosit o podrobnejsi informace o Pohadce? cena za dopoledne a pripadny telefon a adresa?
diky moc
SAXANKA
|
|
|
| Lisa, dva synci | •
|
(30.9.2004 9:55:53)
Ahoj Milado, zamyslela ses někdy nad tím, jestli Tvoje výchovná metoda je opravdu ta jediná správná, nebo jestli existuje spousta jiných alternativ? Že třeba neexistuje žádná "objektivně správná" ale že je třeba najít způsob života, který bude vyhovovat té jednotlivé rodině co nejvíc, aby všichni byli co nejspokojenější? Jenom pro Tvou informaci: po celá staletí bylo úplně normální, že matky pracovaly, a to v zásadě hned po narození dětí, protože prostě nebyl nikdo, kdo by to udělal za ně. Jenom ty nejbohatší si mohly dovolit nepracovat, ale ty stejně nepracovaly nikdy v životě.. Takže pořídit si děti a makat u toho a nestarat se o ně celý den osobně (ano, dělaly to většinou babičky, nebo starší sourozenci, nebo jedna sousedka pro více rodin)je úplně normální a přirozené.
Přestav si, že jsou národy, které svoje děti nenechávají lézt po zemi protože je velké nebezpečí, že je rafne nějaká jedovatá potvora. Zeptala by ses jich proč si ty děti pořizují, když jim ani nechtějí umožnit lézt po podlaze? Tvoje děti přece po podlaze lézt můžou, tak je to asi správné? Připadá Ti to jako nesmysl? Třeba je nesmysl ptát se jiných, proč si pořizovali děti, zejména když o té rodině tak moc nevíš..
|
|
| Jára, 1 dítě | 
|
(30.9.2004 10:39:45)
Milada přece jen napsala svůj názor. Na to podle vás nemá právo? Nezlobte se, ale pocitově jsem blíž Miladě, než Monty. Ani s Vámi zcela nesouhlasím s tím, že ženy si pořizovaly děti, o které se pak staraly babičky a sousedky. Pokud vím, třeba na venkově si braly pracující ženy svoje malé děti "do práce" (na pole atd.) s sebou - ona by si ta babička se sousedkou asi s kojením moc neporadila. A když děti povyrostly, setsakra brzo se musely zapojit do pracovního procesu. Jsem z vesnice, takže nevím, jak to chodilo ve městě. Ale určitě bych tak nezevšeobecňovala. Navíc Milada tady nepsala o žádné "správné" či "nesprávné" výchově.
|
| Lisa, dva synci | •
|
(30.9.2004 20:30:22)
Járo, ale v tom příspěvku není ani kousíček zloby.. vůbec žádné emoce. Mě jen vždycky zarazí, jak by někdo chtěl předepisovat ostatním, že si mají nebo nemají pořizovat děti a jak se o ně starat. Myslím, že speciálně tady na rodině je vidět, že těch modelů rodiny je obrovské množství a docela funkčních, a že to, co funguje u nás na dvorku může ale taky nemusí fungovat jinde, ale proto to ještě nemusí být špatný a nemusím druhým vykládat, že si neměli pořizovat děti, když to nedělají jako já.
K těm pracujícím matkám - sama to tam píšete - chodily na pole a staraly se o hospodářství, ve městech chodily do práce, děti brzo pracovaly samy; takže jakápak mateřská? Konkrétně dědečka mých dětí vychovávala jeho babička, protože už nemusela - a nemohla - pracovat v hospodářství, tak se prostě starala o děti. Jejich matka pracovala, tak to dělat nemohla. A takhle to tam fungovalo po generace.
A vážně, žádná zloba :-)
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 12:31:05)
Už jsem to tu psala mockrát - ale opakování je matka moudrosti. :o)
Lisa má pravdu, když se podíváte do nepříliš vzdálené historie, opravdu nebylo nikdy zvykem, že by se matka věnovala dětem a nic jiného nedělala. Bohaté rodiny měly chůvu, chudé (ve městě) dávaly děti na opatrování babičkám, sousedkám, na vesnici to obvykle bylo tak, že si rodiče brali malé děti sebou např. na pole nebo je hlídali starší sourozenci. Krom toho nevidím rozdíl mezi tím, jestli je dítě v jeslích nebo těch 6 hodin denně u babičky a dědečka.
Mimoto - proč by se měla pořád všeho vzdávat jenom matka? Otec není rodič? Otec si může pořídit dítě, i když ho vidí dvě hodiny večer před spaním nebo spíš jenom o víkendech? Nechci se ani obhajovat ani si stěžovat, každý má ostatně právo na svůj názor, ale já se dítěti v době, kdy je doma věnuju "podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí". Nedávám ho k babičce, abych mohla chodit někam popíjet nebo lítat po obchodech, prostě pracuju - což za prvé musím a za druhé chci.
Jo, a s tím chováním u babičky, princi Jindřichu - moc velký rozdíl v tom není. Nedá se říct, že by prarodiče měli extra velkou autoritu, syn jako autoritu nebere celkem nikoho. Tím, že jsou na něj dva, to ale zvládají trochu líp než já, když jsem na něj prakticky sama.
|
| Šárka | •
|
(30.9.2004 13:06:00)
Mám pocit, že Monty se vůbec neměla mít děti, neměla se vdávat. Chápu, že ne každé ženě vyhovuje být doma s dětma, ale to co tady předvádí Monty je k nepochopení. V článcích si neustále stěžuje, manžel jí nevyhovuje, dítě obtěžuje. Na případné rady odpovídá s tím, že ne vše je v článku pravda, že čerpá i odjinud atd.
Monty k čemu je tobě rodina? Co ti dává?
|
| Lenka K | •
|
(30.9.2004 13:10:23)
Monty vždyť ty podle toho co píšeš, tak na syna čas nemáš! Tak kdy se mu věnuješ???
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 13:16:09)
Šárko, nikdy jsem neřekla, že mne dítě obtěžuje, to mi akorát každou chvíli někdo podsouvá. :o)
Co mi dává rodina - týhle otázce moc nerozumím. Nepřemýšlela jsem o tom, co mi dává nebo nedává, asi jsem fatalista, beru věci tak jak jsou a moc nad nimi v tomhle ohledu "nedumám". Svýho syna miluju, jsem s ním ráda, baví mne si s ním hrát, povídat, těším se na spoustu věcí, který s ním budu podnikat, až bude větší... a jestli mi něco dává, tak dětskou lásku a takový ten pocit, že budu moct někomu něco předat ze sebe. Jinak nevím... co by mi měla dávat? Čistě pragmaticky, rodina toho daleko víc "bere", člověk má daleko víc odpovědnosti, víc se omezuje, musí se naučit být nesobecký... to proboha není stížnost, to je konstatování. :o)
|
| Šárka | •
|
(30.9.2004 13:30:58)
Monty připadá mi, že tě rodina omezuje. Bere ti čas, svobodu atd. A tobě to moc chybí a nějak to nedokážeš překousnout.
To co jsi psala o té dětské lásce, to zní od tebe spíš jako že čekáme že něco takového řekneš.
Ale neber to ve zlém. Je to tvůj život a záleží čistě na tobě jak si ho uspořádáš. Jestli budeš spokojená, nebo skřípat zubama.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 13:36:18)
Šárko, já opravdu nejsem tak krkavčí matka. Opravdu jsem ráda, když mne syn obejme, když se se mnou mazlí, a tu lásku z něj cítím... to jsem neřekla jen tak, že to někdo chce slyšet, bylo to jediný, co jsem mohla říct, aniž bych si v duchu musela říkat "teď kecáš". :o)
Rodina asi v něčem omezuje každýho, samozřejmě mne někdy zamrzí, když kamarádi pořádají nějakou akci a já nemůžu jít, ale neprožívám to zas až tak dramaticky, ostatně syn nebude pořád malej a konkrétně tohle se časem upraví samo. :o)
|
|
|
| Valkýra | 
|
(30.9.2004 14:17:12)
Monty,
myslím si, že rodina omezuje každého. Sama dokážu dost dobře pochopit, jak to myslíš. Dceru taky miluji, ale to neznamená, že bych rodinu jako celek nevnímala jako dost omezující. Veškerá rozhodnutí nedělám jen za sebe, ale ovlivňuji tím i její život a to omezuje. Zvlášť v poslední době jsem odsunula řešení dost pro mě důležitých věcí na neurčito. Kdybych byla svobodná a bezdětná, rozhodovala bych jen za sebe a hlavně bych se do těchto situací a k těm úvahám vůbec nedostala. Když jsou děti malé, je povinností a omezení mnohem víc než těch radostí. Rodina je spíš investice do budoucnosti.
K těm jeslím - věřím, že ti pomohou a nebudeš litovat, že kvůli nim musíš vstávat "jako blbec v 7 hodin". Odpoledne si pak se Stáníkem užijete a nebudeš mít pocit dluhu vůči tchyni.
Jinak - ve Stáníkově věku byla dcera taky takový malý tyran, ale rychle ji to přešlo, prakticky samo od sebe. Ale dělala to spíš nechtěně než vědomě, až pochopila, že tím ubližuje, odeznělo to. Taky jsem bývala samá modřina.
|
|
|
|
| Anna, dvě dětí | •
|
(30.9.2004 19:00:11)
To je fakt zvláštní, že váš syn nebere nikoho jako autoritu :o))) Nezávidím mu to, že jak se zdá, nezná žádné hranice. A upřímně řečeno, myslím si, že jaho agresivita, protože jinak se to nazvat nedá, v nejmenším nesouvisí s naznačenou mírnou hyperaktivitou.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(30.9.2004 19:30:16)
Těžko tu můžem posuzovat jak se Stáník opravdu chová a co už je Montyina nadsázka, jestli je opravdu extrémista, nebo to tak vidí jen Monty (viz některé minulé diskuse), nebo je opravdu nešťastným dítětem bez hranic... ale existujou i děti, které mají opravdu silnou hyperaktivitu jako diagnózu (je u nich narušen transfer čehosi v mozku - pardon - to cizí slovo si nepamatuju) a tam s tim matka moc nenadělá. Zajímavý čtení o tom je v knize A. Treina: Specifické poruchy chování a pozornosti (Portál 1997), kde se těžké případy (zdůrazňuju, že ne ta hyperaktivita, která se dnes diagnostikuje kdekomu) řeší dočasně medikamentózně a asi velmi úspěšně (jestli jsem to správně pochopila, nejde tam o oblbováky, ale naopak o podporu nějakých nervových spojení - ale už je to tři roky, co jsem to četla). To jen k tomu, že ne všechno musí bejt vina matky - jinak jsem se nedávno dozvěděla, že i diagnóza "malý tyran" oficiálně existuje a tam už to vlivem prostedí je.
|
| sally | 
|
(30.9.2004 20:26:36)
Monty,
tak to zase pročítám a napadly mě ještě dvě věci.
Agresivita může být důsledkem příliš "liberální" výchovy. Nejde o to, jestli dítě biješ nebo nebiješ, ale o to, jestli žije v prostředí, které má nějaké hranice. Někde jsem četla, že pro dítě je přijatelnější narodit se do zaběhnutého systému a do rodiny, kde se ono musí přizpůsobovat, než když všichni kolem něj skáčou a přizpůsobují se jemu. V partnerském vztahu taky hledáš člověka, který tě nějak osloví, který je osobností s nějakými pevně danými hranicemi. Člověk, který by ti na vše odpovídal "ano miláčku" a byl zcela amébovitý by ti asi hodně rychle lezl na nervy. A začala bys zkoušet, KDE má ty HRANICE - kde jsou meze, za kterými si to už nenechá líbit. Protože žít s člověkem, s kterým vlastně nikdy nevíš, jestli je spokojen nebo nespokojen, jestli tě má rád, nebo jestli ti ustupuje čistě z důvodu že prostě nemá vlastní názor, musí být velmi frustrující.
Je možné, že Stáník hledá nějaké hranice a zákony u vás - nějaké hranice, které by mu pomohly zorientovat se ve světě, vědět, že něco se nedělá, něco je nebezpečné atd. A pokud je nenalézá, tak holt přitvrzuje a čeká, kde ta hranice je.
Další varianta, která mě napadla. Tom se přijde občas pomazlit a přitulit, ale také velmi často vyprovokuje nějakou kontaktní hru - na schovávanou, na honěnou - kde výsledkem hry je, že my ho chytíme, pevně obejmeme, opusinkujeme, zlechtáme. Myslím, že chlapečci v zásadě moc nejsou na mazlení a ňuchání, ale že svou potřebu fyzického kontaktu a fyzického projevu lásky můžou hledat právě v nějaké trochu drsnější hře. Pak jde jen o to, usměrnit hru tak, aby nedošlo k ublížení - samozřejmě, že když se kulíme někde na zemi, tak mě třeba Tom kopne do hlavy, zatahá za vlasy, nebo dloubne loktem do oka - to ale není agresivita - to je prostě nechtěný úraz v zápalu "boje". Zajímavé ovšem je, že při takovéhle hře mi ještě nikdy neublížil vědomě - tj. že by kousnul, nebo mě schválně praštil. Nicméně pokud si hrát chce, tak napřed provokuje (stojí opodál, juká za rohem, dělá ksichty a směje se), pokud nereaguju, tak mě začne tahat za nohy nebo se ke mě vrhat - a to pak třeba i kousne.
|
|
| Anna | •
|
(30.9.2004 20:28:30)
O hyperaktivitě vím celkem dost, mám s takovým dítětem čest už skoro sedm let, ale žádné dítě, ani hyperaktivní nesmí nikomu ubližovat... a nemusí.
Jasně, jsou různé formy hyperaktivity a podobně, ale to, co líčí Monty, není žádná obzvlášť velká hyperaktivita a ční z toho právě jen to násilí... velmi bych se divila, kdyby zrovna takhle se tato porucha projevila.
To čemu se říká hyperaktivita a co skutečně souvisí s chybami na transferech vzruchů v mozku, se diagnostikuje zhruba takto:
a) dítě trpí poruchami pozornosti a chování
b) je impulzivní
c) je hyperaktivní
A to nejméně po dobu šesti měsíců.
O násilí ani slovo... je pravda, že tyhle děti mají někdy k násilí sklon, ale spíše, když jsou ve stresu, je na ně moc podnětů, pak jednají zkratovitě a někdy i násilně. Nebývá to ale takovéhle soustředěně mučení.
O malém tyranovi pro změnu mnoho nevím, protože s tím naštěstí tu čest nemám :o) Ale jak diagnóza se mi to moc nezdá, protože z toho mála, co jsem o tom četla, malý tyran je především dítě rozmazlené, které si dolsova zotročilo své rodiče.
A na mě Staník působí spíše takhle, než jako dítě hyperaktivní. To by se nejspíš na nějakou takhle vytrvalou činnost dávno vybodlo :-)))
|
| Anna | •
|
(30.9.2004 20:30:58)
Jen dodatek: právě hyperaktivní dítě potřebuje více než které jiné hranice :o)
|
|
| Věra. | 
|
(30.9.2004 20:42:12)
Anno, napsalas to hezky, máš na 100 procent pravdu, podepisuji.
I s tou agresivitou...přesně jak píšeš.
Tyhle věci jsou o temperamentu, o výchově, o dávaní hranic, ne o hyperaktivitě .
Monty tuším někde nedávno psala, že dítě dostalo do karty nálepku "hyperkinetický", neznamená to nic víc že jde o dítě živé, neposedné, tak jak už chlapečci často bývají.
Dávejte mu dostatečné hranice, malé dítě si je samo utvořit ještě neumí a potřebuje je, svět má pak pro něj řád, je pro něj bezpečným a předvídatelným místem.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 20:53:19)
Věro, on má v kartě oboje, i hyperkinetický, i hyperaktivní. :o)
Jinak on má samozřejmě určitý hranice, nemůže dělat úplně všechno, ale problém je spíš v tom, že to stejně bude pořád zkoušet. Jemu nestačí něco 100x zakázat, 100x ho od tý věci odtrhnout, půjde a udělá to po sto prvý. To mě fascinuje. Kdyby byl hloupej, tak OK, ale to rozhodně není - že bude v nějaký reklamě traktor, to mi hlásí předem, ale že se NELEZE DO LEDNICE, to mu prostě nevysvětlíte. :o)))
Není ani nějak záludnej - třeba dítě jedný známý je navenek hodný a zaútočí nečekaně zezadu, třeba jiný dítě něčím flákne po hlavě - a myslím, že ani zlej, ale hrozně divokej a prudkej. Navíc skoro necítí bolest a asi to logicky předpokládá i u okolí.
Sally, kupodivu JE mazlivej, objímá a pusinkuje lidi na potkání... hladí je a tak. Výjimečně i bez toho, aby je na závěr nafackoval nebo jim vypíchl oko. :o)
|
| sally |
|
(30.9.2004 21:05:43)
Monty,
no já mám pocit, že do lednice lezou všichni mužský.... ten můj je o 38 let starší než Stáník a stejně přijde domů, rozevře lednici i mrazák, chvíli do nich hledí a pak odejde. Když jsem mu to říkala, tak mi nevěřil, že by takovou "blbost" dělal, až jsem mu to připoměla "při činu" :-)))
Tom si lednici otevřít neumí, ale jakmile jí otevřeme my, tak do ní taky leze. Holt mu oznámíme že se dveře zavírají - někdy odejde dobrovolně, někdy ho odsuneme - ale proč z toho dělat vědu. Pokud Stáník ovšem dveře otevírá, tak bych tam dala nějakou hranici - např. dveře můžeš otevřít, můžeš se podívat, ale musí se lednice zase zavřít a nic z ní nebudeš brát. Nemá cenu na dítě pořád ječet "ne" - chce to vybrat jen ty věci, které jsou fakt "škodlivé" a naučit ho dělat nějaké kompromisy. U nás byly boje s myčkou - Tom lezl do ní a já se bála jednak že tam olíže nějaké chemikálie a za druhé, že se řízne třeba o nůž. Teď to holt dělám tak, že vysunu spodní šuplík (takže nemůže vlézt dovnitř) a jako první vytáhnu košík s příbory. Na příbory se prostě NESAHÁ - ale jestli pak ručičkama mlátí na čisté hrnce - no tak mlátí... hrncům je to jedno.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 21:24:51)
Mno, kdyby do ní jen civěl, tak je to ještě v pohodě... on z ní vytahuje věci, leze do poliček, otvírá krabičky a lahvičky... vyhazuje ven vejce a tak. Samozřejmě když to nevidíme - jsme třeba na záchodě nebo telefonujeme, jinak je vždy od lednice odstrčen a zabráněno mu v přístupu. Někdo tu psal o existenci nějakých bezpečnostních zarážek, ale netuším, kde se to kupuje? V domácích potřebách?
On moc dobře ví, že to nesmí a že mu to zakazujeme - neřveme na něj, to fakt ne, ale prostě ho NENECHÁME tam lézt. A stejně tam leze. To mne zaráží, ta umíněnost... jako kdyby zkoušel, jestli ho jednou náhodou nenecháme...
|
| sally |
|
(30.9.2004 21:38:01)
Monty,
mě ta umíněnost přijde normální... my to máme taky - s ledničkou, myčkou, televizí.... ví, že to nesmí a stejně to zkouší... zkrátka zakázané ovoce. Myslím, že i to je určitý rituál a určité ubezpečování se, že věci mají stálý řád a že jednou vytyčené hranice platí. Když jdu sahat na čudlíky u televize, tak mi řeknou, že ne....
|
| Marťa11 |
|
(30.9.2004 22:08:53)
Monty, vždyť to dělají všechny děti... někdo chodí do ledničky, někdo skáče z gauče nebo mlátí vším do akvárka... atd., atd. - jsou to prostě děti a nám nezbývá než pořád dokola opakovat, že toto ne... :-)))
Hele, mě docela zaujalo, to, kdy jsi se Stáníkem... to s ním vůbec nechodíš na hřiště a tak? Jako mezi jiné děti a maminky s ním chodí jen babička?
Jinak s tím stanovením hranic, jak píšou holky, moc a moc souhlasím... já bych řekla, že je to přesně jak psali... když nejsou, tak se děti v tom ztrácjí... nemyslím, stanovovat je násilím, ale když něco nemí, tak to prostě nesmí nikdy...
a k tomu zmiňovanéme domácímu učení (škola doma???) :-))))) to jsi fakt myslela vážně? a proč jako? to mě fakt pobavilo... promiň... :-))) jako, že něco by jsi ho učila ty a něco manžel? když máte problém s autoritou v jeho necelých 2 letech? :-)))
|
|
|
| barb | •
|
(21.12.2004 21:09:00)
ked do tej chladnicky tak velmi che vliezt, preco mu to teda neumoznite a nenechate ho v nej zavreteho 1-2 minuty? Skusila som to raz na nasom kocurovi... oplatilo sa, uz nikdy viac do nej nevliezol... a po otvoreni dvier uplne poslusne a sam vyliezol ;-). Ked to plati pre kocura, preco by to nemalo platit pre nejakeho maleho spratka?
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Iveta, 3 synové, i dcera | •
|
(5.10.2004 3:14:13)
Podle mých zkušeností se jedná pouze o trochu drsnější způsob mazlení, asi jako to dělají malí tygři. Mají ho v oblibě zejména kluci, opět z mé zkušenosti - zejména ti zlobivější, hyperaktivnější - ovšem tím pádem taky bystřejší a chytřejší. Jedná se vlastně o tělesný kontakt s rodiči, pro "pachatele" příjemný a zajímavější než nějaké pusinkování a hlazení. Je to hra.
Výchovně se mi osvědčil jednoznačný přístup - dokud se jedná o hru, tj. batole mne honí s koštětem, hraju si, dělám vylekanou atd. a batole se baví. Jakmile mne ale tím koštětem udeří, okamžitě zjistí, že příjemná hra skončila a teď už se zlobím. Musím mu dát jednoznačně důrazně a vážně najevo, že toto je mezi lidmi nepřípustné. Totéž, pokud po mně leze a "dělá, že kouše", hraju si s ním. Pokud kousne doopravdy, setřesu ho na zem, změním výraz obličeje, vyčiním mu a jdu si po svých. Protože je bystré, za chvíli se naučí prodlužovat si legraci a nepodlehnout pokušení si ji pokazit. Taky ho učím "malá malá" - ví, že když toto se řekne a pohladí rodiče či sourozence, dostane se mu pomazlení, pochvaly a nadšených ovací. Pokud bouchne či zatahá za vlasy, dostane se mu opaku. Učenlivý človíček vyhledává rozkoš, nikoli nemilost.
Je pravda, že toto mi šlo hůř u úplně prvního dítěte, s těmi ostatními už člověk nemá tolik času se "párat" a nostalgicky zvažovat, zda plácnutí po zadečku ho psychicky poznamená, či nikoli. S odstupem musím říct, že je to k dobru těchto dětí, instinkt prostě napověděl, kdy už plácnout a kdy jen křiknout, na zcestné výčitky svědomí jaksi nebyl čas a ty další děti prostě jsou v pohodě. Na rozdíl od nejstaršího, který se dodneška projevuje občas rozpínavě a mívá sklony rodiče citově vydírat a naučil se skvěle stavět do role utlačované chudinky, kdykoli nedosáhne svého.
Stran fyzických trestů - četla jsem například knížky o koních - volně žijící koně běhají ve stádu a hříbata, zejména dorůstající hřebečci, mají také sklony !zkoušet hranice", různě ze stáda vybíhat a tím ohrožovat i sebe, i ostatní. O pořádek se starají určité klisny, které běží po obvodu stáda. Pokud takový hřebeček nereaguje na výstražné pokyny, různé stavění hlavy, těla, atd., normálně ho dloubnou a fyzicky ho přinutí, ať se zařadí.
Jistěže není správné děti mlátit, ale myslím si,že úplný ústup od fyzického kontaktu při usměrňování dětí - to je ode zdi ke zdi a dobrého výsledku se nedosáhne. Některé děti - ne všechny!! - ho prostě vyžadují, de facto i jako potvrzení rodičovského zájmu. Mluvit si člověk může co chce - nereagují a dělají si své. Rodič předstírá pláč, už je doopravdy zoufalý - dítě se baví. triumfuje. Rodič dítě zavře do pokoje - tohle už je psychické týrání a některé děti se po tomto psychicky hroutí a začínají být hysterické. Tak co dělat? To byl případ mého nejstaršího, na kterého naplácání na zadeček mělo jednoznačně nejlepší efekt. Měl rád drsné mazlení, tomuto rozuměl, navíc cítil, že ho při tom nepřestávám mít ráda, zatímco vystrčení za dveře bral zoufale emotivně. Po naplácání mne začal respektovat - asi jako tygří mládě - a příště si dal opravdu pozor, stačilo předvést rukou, že jinak zase bude mazec. To byl prostě trest, který "bral". Náš vztah se zlepšil, prakticky upravil. Získal jistotu, kde jsou hranice, já jsem přestala být "vytočená" a on v přestal být v úzkosti a nejistotě, že bude "bez lásky", sám , vystrčený do pokojíčku. Škoda, že jsem na to nepřišla o rok dříve, asi v době jeho deseti měsíců.
Nutno podotknout, že šlo o plácání nakoso rukou, zadeček možná zčervenal, trošku to zapálilo - jinak by se mi totiž junior jen smál! ale rozhodně nešlo o bití a modřiny. A hlavně, když takto jednoznačbě zasáhla rodičovská autorita, nebylo nutné trest často opakovat. naplácala jsem mu opravdu jen párkrát za celé předškolní období, v mezidobí poslouchal a tím jsme si ušetřili i pro něj mnohem bolestivější trable - kdyby například lezl, kam neměl, silnice atd.
Jsou děti klidné a hodné, pro které je dostatečným trestem to, že se na ně maminka zamračí, či je pokárá. I takové mám a u takového samozřejmě žádný ani mírný fyzický trest není nutný ani vhodný.
Myslím, že soudný rodič pozná, jednak které dítko "plácání" potřebuje a které ne, a taky, kde je hranice mezi "plácnutím či naplácáním" tedy jednoznačným fyzicky sděleným nesouhlasem - a bitím- které je týráním a je nepřípustné.
Dítě možná chvíli protestuje či trucuje (ale ne vždy, někdy prostě souhlasně drží, protože ví, co nemělo provést), časem si ale ověří, že jde o správné, reprodukovatelné a pevné střežení správných norem chování a z máminy strany je to projev téhož intenzivního zájmu, jako když se s ním mazlí, krmí ho, koupe, chrání před nebezpečím atd. Občas jsem taky po pravdě řekla, že mne to sice bolí víc než jeho - nejen ruka, ale hlavně srdíčko - přesto se musím přemoct a za tohle mu naplácat. Taky jsem se snažila mu metodicky naplácat v klidu, a ne "vytočená" - toho děti zneužívají, a taky člověk ve vzteku se špatně ovládá - plácání se opravdu nikdy nesmí přehnat v něco jiného než plácání. Může zapálit, ale nesmí ublížit. Jako takové úplně stačilo.
|
| Andrita a Vítek 3 roky | •
|
(27.12.2004 10:57:11)
Naprosto souhlasím. Jsem přesvědčená o tom, že všechny děti potřebují hranice. A kdo jiný by je měl stanovit než rodiče. Nedokážu si představit, že bych se svého synka bála. Jde prostě o to nebát se říci ne a pokud tomu dítě nerozumí, tak mu to vysvětlit přiměřeně věku. Když byl Vítek malý, tak buď stačilo přestat si s ním hrát nebo zvýšit hlas, v nejhorším případě plácnutí po zadečku. Můj systém je takový, že jednou mu řeknu, že NE, podruhé mu řeknu, že pokud nepřestane, tak potřetí už mu jednu plácnu. Teď už je dost velký, aby pochopil, že má na výběr - buď skončí sám nebo "bude ukončen". Řekla bych, že výchova ani někdy není tolik o tom, jestli je přísná nebo ne, ale spíše o tom, jestli je důsledná. Důslednost je velmi důležitá a pokud dítě vidí, že mu sice 10x řekneme že ne, ale nic se nestane, abychom tomu zabránili, tak je to k ničemu. Pokud my sami jako rodiče se necítíme jako autorita, tak o tom těžko můžeme přesvědčovat své děti.
Jen na okraj - náš syn Vítek je od mala velmi hodné dítě, je to moje zlatíčko, moc rád se mazlí a pusinkuje. Na druhou stranu také někdy zlobí, měl i krátké období, kdy to "na nás zkoušel" a vztekal se. Když to provedl poprvé manželovi, tak ten ho na radu svých kolegů z práce pocákal lehce ve sprše studenou vodou. Od té doby jsem již nikdy nemuseli takto zakročit a nikdy se nám nestalo, že by přišel nával vzteku a odmlouvání.
I z toho krátkého příkladu (nejsme rozhodně žádní sadisti, to byl nejhorší trest a pouze 1x který našeho broučka potkal) je vidět, že jsme spíše zastánci toho stanovit jasné hranice hned od začátku, protože zaběhlé stereotypy se mění hůře.
Všechny zdravím.
|
|
|
|
| Bob | •
|
(30.9.2004 12:30:14)
Taky mě Montyino přiznání, že jí každý den mnoho hodin pomáhá babička, ohromilo. Celé je to pak o něčem jiném. Ale to je obecný úkaz. Rodiny, jimž prarodiče intenzivně pomáhají, si toho zpravidla vůbec neváží a ještě reptají, že už mají těch koláčů a pečínek plné zuby. Neumí si představit, v jakém fofru žije máma, které nepomůže nikdy nikdo. A všimli jste si, že právě takovéhle holky si naopak skoro nikdy na nic nestěžují?
|
| Káně | 
|
(30.9.2004 14:06:37)
Taky si nestezuji. Mam manzela, ale stejne jsem furt sama (po vecerech) a obe babicky i dedy. Zatim co jedna mimo sledovani telenovel mi dceru neskutecne rozmazluje, druha pracuje na smeny. Pokud dceru dam na hlidani te duchodove babi je dcera dalsi dva dny rozknourana a ma uplne rozhozeny zajety "rezimo :-) No a kdyz ta pracujici babi ma cas, tak se seberu a mimoprazskym busem ji hodinu dceru s kocarem a batohem :-) vezu - tak mne vecer i s ni posle domu, protoze si chce odpocinout - cemuz se taky vubec nedivim. Nastesti od Monty ZATIM nemusim pracovat (manzel chce nove auto, tak mne do prace posila :-)) I kdyz je fakt, ze uz zacinam na zkousku chodit do prace na zkraceny uvazek (i s malou a to je obzvlast narocne). Jak to bude az nastoupim zatim neresim...
|
|
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(30.9.2004 14:11:38)
Nečetla jsem úplně všechno, tak se omlouvam, jestli budu něco opakovat.
Montyiny články čtu ráda, ale z diskuse pod nimi taky začínám mít pocit, že u Monty "nic nejde" :-( Že sice chce pobavit, ale nechce poradit...
Nemusíš přeci dávat dítě od sedmi do jeslí, aby bylo v kolektivu. Můžeš zajít třeba do mateřskýho centra (kluci se tam zabaví skoro sami a nemysli, že se tam musíš bavit o plenkách a kašičkách - i v MC jsou normální lidi (náhodou taky matky) a já si tam s sebou občas beru i nějakou práci; může tam i babička). Taky si můžeš najít (třeba i přes net) podobně smýšlející kamarádku a vzájemně se navštěvovat (já takových našla už několik). Každopádně dětskej kolektiv ho může naučit spousu věcí o tom, že neni jedinej na světě a že jsou i silnější děti než on.
Bojek byl jeden čas taky agresor (on teda výhradně na děti, který mu něco braly, nebo měly něco co chtěl) - psala jsem tu o tom v jednom článku (http://www.rodina.cz/scripts/detail.asp?id=3335) Přešlo to samo po pár tejdnech, teď je z něj hotovej opatrovatel. Když od někoho něco chce, zkouší mu např. něco nabídnout výměnou, nebo mě tam přivede a já podle situace buď vysvětlim, že musí počkat, nebo že můžou spolupracovat.
Kili začal kousat (jen mě, poté, co jsem ho přestala kojit) někdy v červenci, děti občas bouchne (vlastně vždycky ty stejný), ale poslední dobou už to vypadalo, že s tim skončil, ale dneska v MC poprvé kousnul dítě - vzala jsem ho za ruku a velmi důrazně mu vysvětlovala že a proč se to nedělá (po zkušenostech s Bojkem rozhodně s kamennou tváří bez úsměvu) - vypadal, že mě vnímá, tak uvidim jak se to bude vyvíjet. Nekoušu ho na oplátku z důvodů, který tu napsala tušim Sally.
Takový to skákání po našem těle beru - ještě nemají odhad a občas se to přehoupne přes nějakou hranici, kdy jim oznámim, že to bolí, tak já si hrát nechci a končim. (Ale opravdu končim.)
|
|
|
| Jára, 1 dítě |
|
(30.9.2004 10:02:01)
Monty, jak už psala MD - vy zřejmě poradit nechcete. Předem víte, že u vás to fungovat nebude. Já nejsem zastánce volné liberální výchovy - když si bude v rodině dělat každý co chce, kdy chce a jak chce, pak se dopracujete k jakési rodinné anarchii. Podle mě má dítě mít určité hranice, které by mu měly vytýčit rodiče. Pokud trávíte s dítětem de facto jen část dne,jak jste popsala, pak dítě vychovává i babička. Problém může být už jen v tom, že každá z vás preferuje jiný model výchovy a dítě pak reaguje tak, jak jste popsala. Už Komenský říkal, že ve výchově má být vzácná jednomyslnost. Psychologa bych se rozhodně nebála navštívit i v tomto věku, sama jsem toho využila. Dcera byla hyperaktivní dítě. Ale i ten psycholog vám poradí to, co částečně napsala MD - totiž UTAHAT. S dcerou jsem podnikala ne procházky, ale spíše tůry (v roce a půl nebyl problém, aby uťapala denně až 10 km), a to za každého počasí a pokud dělala něco, co neměla a nepomohlo důrazné NE, pak jsem ji třeba násilím (tím myslím za použití síly - kdo se snažil polapit kopající a vzpouzející se dítko, tak to zná) odnesla od předmětu jejího nežádoucího zájmu. To lze ovšem těžko vyžadovat od babičky (tedy pokud nemáte extra trénovanou a sportovně založenou babičku).
|
|
| Sosan | •
|
(30.9.2004 12:27:55)
- Monty, obávám se, že asi budeš muset vstávat v sedm jako blbá, pokud budeš chtít vodit dítě do jeslí. Tvoje zaměstnání umožňuje volit si pracovní dobu zcela volně a nikdo tě nenutí, abys pracovala zrovna do 3 do rána a dopoledne pak vyspávala. Asi se teda budeš muset přizpůsobit a vstávat podle toho, jak to bude potřebovat tvoje dítě, které budeš muset do té doby vychovat do té míry, aby bylo schopno vstávat také v těch 7 hodin.
- Mimochodem, zvážili jste nulovou variantu = že by s dítětem zůstal doma manžel? Tvrdila jsi, že jeho příjem ve srovnání s tvým není pro rodinu významný. Nebylo by tedy nakonec výhodnější, kdyby zůstal s dítětem doma (eventuelně s ním chodil na ty tůry, aby vás z přebytku energie večer tolik nebil)? Bylo by to možná dostatečně alternativní, nezávislé i levicové na to, aby na to přistoupil :-) Zvlášť když uvažuješ o placené paní na hlídání (je-li příjem tvého manžela srovnatelný s tím, kolik bys té paní platila). Dokonce by to i lahodilo tvé potřebě nic po něm nechtít, protože by to po něm chtěl de fakto Stáník.
- Pokud se ti zdá, že to nějak nestíháš, tak si navrch ještě adoptuj dvě děti z dětského domova. Uživíš a zvládneš to jistě levou zadní, no zeptej se Jany H :-))) Mám dojem, že vaše situace je totiž zhruba srovnatelná. (Kdybyste se v té garsonce v domácím stereotypu nudili, tak můžete třeba jet stopem do Afriky).
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 12:50:06)
Bobe, já jsem tchánům velice vděčná, že mi hlídají dítě a rozhodně si na ně v tomto ohledu nijak nestěžuju. Kdyby nehlídali, musela bych to řešit jinak - jesle, paní na hlídání, což od příštího roku budu stejně muset. Rozdíl je v tom, že holky, které mají JEN děti a nepracujou, to můžou docela dobře stíhat i bez babičky. Moje kamarádky s dětmi (jedním, dvěma, třema), které NECHODÍ do práce, si aspoň nestěžujou, že by něco nestíhaly. Jistě že je to výhoda, mít babičku, ale když nepracuješ, dá se to zvládnout i bez ní (event. bez jeslí a paní na hlídání).
Sosane, ono ani tak nejde o to, že bych nevstala v sedm já. :o) Blbé je, že v sedm nevstane dítě. Možná jsem v tomhle moc alternativní, ale nemám chuť měnit mu biorytmus jen kvůli tomu, že v téhle zemi se už od dob Franze Josefa chodí do práce za kuropění. Mimochodem, někde jsem četla, že nám ostatní evropské národy právě říkají "Franz Josef people". :o) Navíc je ještě malej. I tak už dopředu přemýšlím o tom, kam třeba bude chodit do školy, aby nemusel vstávat v šest. Každý člověk má jinou potřebu spánku, někdo je skřivánek, někdo sova. Já jsem sova a syn očividně taky.
Manžel na MD jsme řešili, bohužel manželovi se do toho nechce, jak už jsem mockrát psala - on je schopný se o kluka postarat jen když nejsem doma. Jakmile jsem doma, staví se k tomu tím stylem, že jsem matka, tak prostě MUSÍM. On jako otec nemusí. Dokonce mi nedávno řekl, že jsem nějaká divná, když se chci občas jít někam pobavit, protože normální ženská, která má dítě, se baví jenom s tím dítětem a úplně jí to stačí. Navíc by to asi dost blbě nesl, kdyby byl odkázaný jen na moje prachy, takhle si žije za své a je celkem klid.
MD,
ty mi nerozumíš, já jen přemýšlím nahlas, vůbec neříkám, že tvoje rady jsou pro mne nepoužitelné nebo že je u nás "všechno jinak". Chápu, že je důležitý, aby se dítě během dne utahalo (i když se nám to ještě nikdy nepovedlo a uděláme-li si "utahávací" víkend s dítětem, jsme utahaný všichni, jenom dítě ne... nedávno vzali prarodiče a teta syna na výlet, celé odpoledne byli venku, syn vylezl pěšky na nějaký šílený kopec, byla to turistická trasa asi 3 km, vrátili se v devět a stejně usnul v jedenáct...), jenom to TEĎ aktuálně nejde moc řešit. Do poloviny listopadu nejmíň, pak budu mít celkem klid s prací a můžu vymyslet strategii na příští rok. Zatím mám představu, že by mohl týden chodit do jeslí, týden by hlídala babička a na zbytek bych měla paní na hlídání, event. týden druhá babička, pokud nesežene práci. Jenže ještě nevím, jak to bude s tím Londýnem, kdybych do toho ještě musela na týden v měsíci vypadnout, u nás se to hrozně mění právě podle mý práce. Takže to není vymlouvání, jenom takový úvahy o něčem, co může být za týden jinak. Já jsem ráda za každou radu a nemysli si, že o nich nepřemýšlím. :o)
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 15:32:15)
Milado,
z toho, co píšeš, mi v podstatě vyplývá, že spíš než jesle budeme shánět paní na hlídání. Taky mi to přijde lepší, když se dítěti věnuje jen jeden člověk a do kolektivu s ním může chodit - třeba do těch mateřských center nebo na hřiště. Otázka je, kde ji vzít. Nesvěřím dítě jen tak někomu, koho neznám. Kdyby moje nezaměstnaná máma nebydlela 100 km daleko a neměla na starosti osmdesátiletou babičku, tak by to bylo ideální, mámě je 54 a energie má poměrně dost, navíc je sama hodně dětinská, takže si s dětma rozumí. Normálně bych ji zaměstnala. Takhle nevím... přes agenturu by to bylo podstatně dražší, ráda bych se vešla do nějakých 15ti tisíc měsíčně.
K práci - moc si jí přizpůsobovat nemůžu. Už jsem to tu psala, když jednou nějaký kšeft odmítnu, příště žádný nedostanu. Můžu se na ní leda úplně vykašlat... ale to zas nechci, baví mne to a ty peníze taky nejsou k zahození. Pořád mám ještě 400 tisíc sekeru na bytě. Navíc teď budeme rozjíždět tu pobočku v Anglii - kdybychom se tam chytli, bylo by to daleko snazší, mohla bych se na většinu kšeftů, které mne teď živí vykašlat, ale to je otázka, taky to vyjít nemusí. Uvidíme.
Škola - tu domácí výuku jsem ještě úplně nezavrhla, to se právě uvidí podle situace. Když si to budu moct časově dovolit, tak proč ne. Jenže on taky Stáník může sám chtít chodit do školy. To teď nemůžu vědět, je ještě malej. S autem je to totéž, ne že bych ho nějak moc chtěla, ale pro syna je to prostě pohodlnější... já se jako dospělej člověk můžu sebrat a jet vlakem nebo autobusem kam chci, jenže dítěti se musí stavět na čůrání, dlouhá cesta ho nebaví, pořebuje se proskočit, vylézt ven... letadlem se všude lítat nedá. :o)
|
| Sosan | •
|
(30.9.2004 16:12:45)
Teda Monty, já žasnu. Na jednu stranu radíš lidem, aby si vydělávali domácí výrobou svíček a na druhou stranu jsi ochotná dát za hlídání měsíčně 15 tis. Já snad začnu psát taky po nocích Murphyho zákony :-)
|
| Evelyn | •
|
(30.9.2004 16:25:19)
Monty, já už zase dneska chápu, proč jsi vždycky psala o luxusních vilách a dovolených, když se někdo v diskusích zmínil o penězích:o).
E.
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 16:40:36)
Od šesti do jedenácti, než jde spát - to je docela dost času, ne?
Krom toho taky je vzhůru ráno, někdy vstává už v devět, další dvě tři hodiny.
Sosane, patnáct tisíc je strop. Nemám pravidelnej příjem, možná nějaký minimum, který za měsíc tutově vydělám, nicméně nikdy nevím tak přesně, kdy ho dostanu zaplacený. Když budu počítat s tím minimem, tak po zaplacení 15 tisíc na hlídání mi zbyde 15 na ten zbytek. Což mi zas jako nějak extra příjem nepřipadá... je to víc než průměrný plat, ale vyloženě HODNĚ taky ne. Krom toho Murphyho zákony už vlastně skončily, v edičáku jsou poslední dva díly a ty budou až napřesrok. :o) My děláme docela dost jinejch věcí... a to není jen o psaní, dělají se překlady, vydávají se určitý kompilace a tak.
Na luxusní dovolený nejezdím, nemám drtivou většinu věcí, který se dneska považujou už za standard domácnosti, snob určitě nebudu, ale o penězích prostě uvažuju jinak. :o) Krom toho je fakt nemám zadarmo. :o)
|
| Sosan | •
|
(30.9.2004 17:22:24)
Ovšem, k tvým cca 30 tis. čistého příjmu je ještě třeba připočítat příjem manžela. Takže suma sumárum jste dost zazobaný, bych řekl? Nebo on se na provozu domácnosti nijak finančně nepodílí? Splátky půjčky, telefon, internet, energie, oblečení pro dítě... To všechno táhneš jen ze svýho?
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 18:22:50)
Sosane, zazobaný lidi nemají 400 tisíc dluhů. Ne-li o něco víc, nepřišlo mi ještě vyúčtování ze sociálky a VZP. :o)
Můžu ti říct, že třeba tenhle tejden nám zbývá všeho všudy pětistovka v kapse a asi 1500 na účtech. :o) Takže jsme vždycky pár dní žebráci a pak je to o něco lepší. :o)
Mimochodem, on je někdy lepší menší, ale pravidelnej příjem... jelikož nejsme hospodárný lidi, tak skoro pravidelně tejden v měsíci jíme čínský polívky za 3,90,- :o)
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 18:25:52)
Nájem platíme tak nějak na střídačku, teď 2x manžel, předtím 3x já... energie jdou z manželova účtu. Internet a telefony platím já, věci na dítě taky, splátky na byt taky. Jídlo jak kdy, manžel si kupuje třeba cestou do práce oběd nebo svačinu, já nakupuju pro všechny tak nějak průběžně. Nějak takhle.
|
|
|
| Evelyn | •
|
(30.9.2004 18:31:57)
Monty, já vím, že nejezdíš na luxusní dovolené:o), to je jen poznámka k absolutnímu nepochopení obou stran v diskusích typu "uživíme třetí dítě" apod. (ty názvy si nepamatuju), kde jsi psala, že to k životu nepotřebuješ. Člověk, který považuje 15 tis.za příjem pro celou rodinu se s Tebou fakt nemůže shodnout na tom, kolik dětí se dá dneska slušně zaopatřit z "normálního" platu:o).
E.
|
|
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 15:35:21)
K těm konzultacím - další důvod, proč mít auto. Metro všude nejezdí a jsou lokality, kam to městskou trvá dýl než z Prahy na chalupu. :o)
My jsme se s dětskou doktorkou domluvily, že to budeme řešit po druhém roce, teda od Nového roku. Jak psychology, tak nějaké eventuelní konzultace.
|
|
|
| Adriana , 2 děti | •
|
(1.10.2004 11:59:05)
Ahoj Monty a ostatni :)
Tak si to tady procitam, dovolim si napsat par svych postrehu:
Nevsimla jsem si,ze by si Monty stezovala, mam z toho pouze dojem, ze si potrebuje ulevit a nema si o tom s kym popovidat. Manzel sice vidi problem, ale nevi jak ho resit, tak neresi.. skoro bych rekla, ze neresi nic.
/.. protoze neni prece blbej..:)) /
Prarodice jsou ve stejne situaci jako Monty, ten problem spolu nevyresi.
Navic si myslim, ze Monty je silna osobnost, jeji manzel taky - takze tezko muzete ocekavat submisivni dite, ze?
Jsem taky sova, dokazu pochopit pristup Monty k rannimu vstavani, ale nechapu, ze maly je take sova, protoze at se kouknu kam chci, deti vstavaji brzy a to tak ze zatracene brzy - moje nevyjimaje :)
Myslim, ze diteti, kteremu " nevadi temer nic " nebude ani v nejmensim vadit casne vstavani a od toho se brzy odvine i drivejsi ulehani - aby dvoulete dite usinalo v 23.00 mi pripada opravdu nevhodne.
Tak nevim, jestli mamto "moudro" vubec zverejnit, budte shovivavi :))
|
| perdita | 
|
(1.10.2004 12:49:43)
Monty, je radost si přečíst všechno, co napíšeš, až to v jádru ani veselé nutně není.
Omlouvám se, ostatní příspěvky jsem nečetla, není čas.
Nebudu zdržovat: něco podobného se nám stalo u ne-hyperkynetického ale hypercitlivého syna. Bylo mu tehdy 14 měsíců, když mě začal kousat, štípat, manželovi to dělal jen výjimečně, jenže jak všechny víme, tatínkové se doma zase tolik co maminky nevyskytují. Podobně jako ty nejsem mateřský typ, ačkoli za dobrou matku se považuju a druhé dítě už mi citově vyšlo daleko víc než první – zní to surově :-(((
Na pohánění mé matky, šílené psychiatrofilky jsem navštívila jednu psychiatričku, která mi radostně oznámila, že to jí některé z jejích čtyř dětí dělaly taky, a že dokud nebudu přejetá parním válce, nemám nač si stěžovat. Neschopnost synovi porozumět mě deptala, a tak jsem sama se sebou poprvé v životě navštívila psycholožku. Nemůžu říct, co mi poradila, protože to vlastně nevím. Neodcházela jsem odtamtud se seznamem: Pět klíčových kroků, jak se nenechat vlastním dítětem přizabít. Paní dr. jen vedla můj hovor, moje myšlenky, až jsem tak nějak k řešení dospěla sama. Jediná věc, kterou řekla, mi utkvěla v paměti dodnes: on se z vás možná snaží vymlátit matku. Chce, abyste byla skála, o níž se může opřít, která mu vymezuje hranice, u níž je bezpečno. Nevím, co přesně jsem udělala, jak jsem se změnila, ale nějak to zabralo.
Hodně štěstí.
|
|
|
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(30.9.2004 14:50:45)
Sosane, já tu podobnost nějak nepostřehla - mohl bys být konkrétnější?
Z toho co tu Monty píše vím jen
že její manžel nepomáhá zdaleko tolik co můj,
že náš vztah byl před dítětem mnohem delší,
narozdíl od Monty - vcelku mi vyhovuje bejt s dětma doma,
vydělává u nich víc ona, zatímco u nás nesrovnatelně víc manžel,
děti máme dvě, nemám pocit, že by nám přerůstaly přes hlavu a nejsou hyperaktivní,
zatimco Stáník údajně mluví od rána do večera, náš stejně starej Kili užívá smysluplně a trvale asi 12 slov a mnohem starší Zábojda se od něj naučil svých prvních asi 5,
já nejsem workoholik :-), Monty sedí skro pořád u počítače, my jsme spíš kdesi "v luftě" a pokud se v něčem angažuju, vždycky to souvisí s dětma,
nemáme až tak pomáhací babičky, ale jsem za ně ráda...
Asi nás v Tvých očích spojuje to, že jsme trošku (jak píšeš) alter, ale zatimco Monty to o sobě sama píše, mně to začli psát nejdřív ostatní, neb já sama si připadám naprosto normální :-) Jo, možná jsme obě nezralý. Podle určitých měřítek normálnosti. Třeba tim, že nebijem děti, když to je tak běžná výchovná metoda. Ach jo.
|
|
|
V její náručí
RusalkaLiberec 
Dračí lodě Sedlčany 2021Příbram 
Cesta pohádkovým lesemTřebíč 
Můžem i s mužemDomažlice 
Ukázka historických tancůJindřichův Hradec 
Rusalka
Dračí lodě Sedlčany 2021
Cesta pohádkovým lesem
Můžem i s mužem
Ukázka historických tanců
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)