| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jak naučit děti číst knížky s příběhem

 Celkem 23 názorů.
 Lucka, Kryštůfek 2,5 roku 
  • 

Moc hezky napsané 

(24.9.2004 22:45:52)
Přiznávám, že jsem asi deformovaná svým budoucím povoláním (učitelka češtiny), protože hodně sleduju děti ve svém okolí, jaký vztah mají ke knížkám, jaké knížky čtou, jak dobře čtou, jestli čtou a proč čtou.

Mám syna, který se umí zaposlouchat do pohádky - ale jen do vyprávěné (zatím), tzn. adekvátní vůči jeho vývojovému stupni. U velkých obrázkových knížek vymýšlíme děj společně. Pokud se k nějaké pohádce nebo k obrázku vracíme, doplňuje slova, která vynechám nebo pozměním.
Např. "A dědeček a babičky řekli....." Kryštůfek: "Budulínkovi". Já pokračuju: "Aby nikomu neotvíral."

Zarazilo mě ale, když jsem o prázdninách hlídala pár dětí, že čtyřletý chlapeček neudrží pozornost ani při vyprávěné ani při čtené pohádce. Jeho starší - šestiletá sestřička (mimochodem velmi inteligentní a šikovná) nebyla schopna převyprávět vlatními slovy právě vyslechnutou pohádku.

Na praxi ve škole jsem udělala malý pokus, přečetla jsem dvanáctiletým dětem krátký příběh a chtěla, aby mi jej převyprávěli vlastními slovy. Byl to pro ně OPRAVDOVÝ problém.

Málokteré z těch dvanáctiletých dětí přečetlo za život jinou knížku, než tu z povinné četby ve škole. Je vizitkou rodičů, na jaké úrovni je jejich dítě schopné používat jazyk (tedy i četba, slovní zásoba, apod.)

Myslím, že učitel může dobře motivovat, ale základ tvoří práce rodičů.
 Markéta 
  • 

Re: Moc hezky napsané 

(25.9.2004 11:36:12)
Ačkoli sama nemám s kantořinou nic společného a vystudovala jsem úplně jiný obor, Lucka mi místy mluví z duše. Velmi s ní souhlasím hlavně v poslední větě. Moje holčička je ještě miminkem a na čtení má zatím čas, ale rozhodně nečekám, že lásce ke knížkám ji naučí škola a řekla bych, že to snad ani není povinností školy. Škola by měla dítě naučit číst a psát. Užívat si příběhy – to je záležitost emocí a citový vývoj dítěte je rozhodně v první řadě věcí rodiny. Stejně jako ve sportu, znalostech dějin, fyzikálních zákonů a čehokoli dalšího, škola dává dětem pouze základy vzdělání už jen proto, že je základní školou. Jak s těmito základy dítě naloží dál je záležitostí rodičů. Jen na nich záleží, jaké otevřou potomkům další cesty a nabídnou podmínky, na jaké je nasměrují střední školy, jakou zajistí mimoškolní činnost… Málokdo očekává, že se mu z lyžařského výcviku vrátí mistr a pokud chce mít ze synka či dcerky úspěšného sportovce, nepozastavuje se nad tím, že k tomu dvě hodiny školního tělocviku týdně nestačí. A podle mně úplně stejně nestačí očekávat, že se dítě naučí považovat knížky za příjemnou a důležitou součást života jen tím, že prošlo povinnou školní docházkou. Lucčin názor, že zacházení s rodným jazykem je vizitkou člověka ( rodičů dítěte ), bych také s klidem podepsala.
 Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta 


Fantazie 

(27.9.2004 23:29:03)
Myslím si, že rozvoj lásky ke čtení příběhů souvisí hodně i s rozvíjením fantazie a představivosti. Strávila jsem tenhle víkend s kamarádkou a její 5letou holčičkou, která mě překvapila svojí hrou "Pojďme si vyprávět sny". Nešlo ale o vyprávění toho, co se jí v noci zdálo, nýbrž to byla branka do jejího světa ohromné fantazie - její sny přetékaly dějem a protože to byly "sny", nemusela se nechat spoutávat logickou návazností příběhu, nikdo jí nezasahoval do vyprávění. Možná, že její vynález "hry na sny" byl reakcí na dřívější nevhodné poznámky dospělých, když své fantazie předkládala jako něco, co se jí přihodilo "doopravdy".
Řekla bych, že takové a podobné hry s fantazií a vlastními příběhy mohou taky hodně pomoci k tomu, aby dítě bylo zaujaté příběhem i později v knize. Právě nedostatečně rozvinutá představivost může být důvodem k tomu, že dítě dá přednost "instatní" podobě příběhu v televizi či počítačové hře, kde nemusí samo dotvářet konkrétní podobu postav, kulis atd.
 Vlaďka+Daniel 3/05 


Číst, číst, číst 

(26.9.2004 17:12:16)
Rozhodně souhlasím s tím, že čtení dětí je vizitkou rodičů. Naši rodiče nám četli od úplně nepaměti a já i mí sourozenci knížky milujeme. Sice bych nečetla bratrova Pottera, ani mě nikdy nelákaly encyklopedie, ale to už je jen otázka výběru:) Když už tak jako maminky uvažujeme o tom, co je pro naše děti nejlepší, nestačí ztrácet se v předporodních přípravkách, cvičení před dětmi, cvičení s dětmi, kurzech hudby a cizích jazyků... Takže s manželem máme v plánu miminku číst už od doby, kdy tomu ještě nebude rozumět (má to tu výhodu, že si můžeme vybrat něco, co chceme číst oba, střídat se a být u toho spolu. Daleko lepší než i dobrý film:). A ještě jedna věc... Ti, kdo viděli Tři muže a nemluvně si určitě vzpomenou na krásnou scénu, kdy řvoucímu miminku uklidňujícím hlasem předčítali sportovní zprávy:) Úsměvný a následováníhodný příklad:)))
 Ivana a 11tiletý kluk 
  • 

Čtení není vizitkou rodičů 

(26.9.2004 20:13:42)
Vůbec s Tebou nesouhlasím s tím, že čtení dětí je vizitkou rodičů. Já čtu od dětství opravdu hodně, manžel taktéž (dokonce je novinář a spisovatel). Synovi jsme vždy četli, kupovali knížky, vodili do knihovny. A ono pořád nic. Budu se muset smířit s tím, že asi žádný velký čtenář nebude. Ptala jsem se kamarádek, které mají stejně staré děti, a ono nečte vlastně žádné. Občas prolistují encyklopedii a tím to končí. Přitom syn vidí, že si každý večer s manželem čteme. Vodím ho do knihovny, kde se mu sice libí, ale aby si půjčil beletrii, to ne. Naposledy si půjčil dvě dětské encyklopedie o EU. To je sice fajn, ale beletrie to holt není. Každý rok navštěvujeme veletrh Svět knihy, moc se mu tam líbí, i si něco koupí, ale pak to nepřelouská. Výchovou to tedy opravdu nemůže být. Že by geny po prarodičích? Mne ke čtení nevedli, ale cestu ke knížkám jsem si našla sama. Nebo je to dobou? Dnešní děti mají kolem sebe mnoho jiných podnětů.
No nebudu to už dál rozebírat, jsem z toho sama nešťastná a nevím, co ještě víc udělat.
 JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) 


Re: Čtení není vizitkou rodičů 

(26.9.2004 20:47:22)
Souhlas. My máme děti ještě maličký, takže těžko soudit, ale poslouchání pohádek je rozhodně nebaví - ani čtených s obrázky, ani vyprávěných. Jen poslední dobou se začínají chytat na pohádky o dvou klukách s jejich jmény - to se potom i zapojí se svou "dětštinou", ale jinak pokud jim chci předat nějaký příběh, vydrží sledovat jedině divadýlko s plyšákama a loutkama, do kterýho se občas zapojí (vezmou mi loutku a napodobujou, co jsem s ní dělala já, popřípadě si ji někam odnesou a hrajou si sami). Takže představa maminky, která chce číst už miminku je sice hezká (taky jsme novorozenci četli skripta melodií pohádky a později jsme přešli na jednodušší obsah), ale nemusí být reálná (velmi rychle nám dávali najevo, že radši ukolíbavku). A to taky hodně čteme, syn nás i napodobuje (bere si anglickej slovník a zalejzá si s nim do peřin), ale pohádky prostě nee.

Koneckonců já jsem byla od malinka vášnivej čtenář a moje ségra dodnes přečetla jen pár časopisů - ono je příjemný vykládat si úspěchy dětí jako svoje (diskuse k vývojovým tabulkám je toho plná - obzvlášť tříletý dítě, který prej umí 300 říkanek mě opravdu pobavilo), ale když oni i ti sourozenci jsou každej úplně jinej :-)
 Lonai 


Re: Re: Čtení není vizitkou rodičů 

(27.9.2004 10:03:35)
Také souhlasím. Synovi jsme četli od narození, čteme mu doteď. Vydržel už jako malý hodiny sedět a poslouchat. Vlastně vydrží i teď tak dlouho, dokud vydržím já číst:)))
Oba s manželem, i naši bratři, od malička rádi čteme. Já i můj bratr jsme byli nejspokojenější, když jsme se mohli s knížkou zavřít do svého pokoje a nikdo nás nerušil. Já si čtu pořád. A upřímně přiznávám, že nejen když mám volno. Když mě nějaký příběh zaujme, je mi celkem fuk, jestli je zrovna umyté nádobí. Takže řekla bych, že vklad i příklad pro to, aby syn četl, je velký.
Ale nečte. Čte, když mu to připomenu, když si uvědomí, že bude muset odevzdat čtenářský deník s přečtenými knížkami. Ale samotného ho to nenapadne. Jediné, co celkem čte, jsou encyklopedie. Vyhledává si v nich, co ho zajímá, a to si čte. A pak jsem mu koupila na zkoušku jednu knížku z řady Děsivé dějiny, a to ho zaujalo. Takže už jich přečetl asi 5. Ale když mu zkusím podstrčit něco jiného - teď jsem mu např. přinesla od našich Steklače (knížky o Boříkovi a spol.) prohlásil, že to je blbost. Mrzí mě to, nikdy by mě nenapadlo, že moje dítě nebude chtít číst.
Tak nevím, čím to je. Ale na velkou chybu ve výchově bych to neviděla. A ještě poznámku, že to, co slyšel, nebo přečetl, dokáže převyprávět dobře a i psycholožka byla překvapená, jak výbornou slovní zásobu (na dítě jeho věku) má.
 *Šárka* 


Re: Re: Re: Čtení není vizitkou rodičů 

(27.9.2004 11:04:22)
I já se přidám se stejným názorem. Rodiče nás ke čtení nijak nevedli a málo co mi z dětství zní v uších jako věta: "Ty už zase čteš?" S bratrem to bylo podobné.
U syna (12) jsem možná něco zanedbala v prenatálním stádiu. :-) Protože byl od malinka nespavé a náročné dítě, nestále jsme spolu komunikovali. Povídání, čtení. Když dospěl do věku, kdy měl šanci se bránit, slýchávali jsme - hlavně žádné klálovství. Nechtěl pohádky, jen příběhy o zvířátkách nebo o lidech, pokud možno s dramatickou zápletkou. Často navrhl hlavní osnovu, kterou jsme se řídili při vyprávění.
Číst uměl dost dlouho před nástupem do školy, ale využíval toho hlavně pro získávání informací z enciklopedií a novin (sportovní rubriky).
I přes mou snahu se dobrovolně prokousal jen Boříky a Mikuláši, zaujal ho Robinson, Klapzubova jedenáctka, teď pár knih z už zmiňované edice o strašlivých dějinách.
Každý den přečte Sport, podle možností sportovní časopisy nebo časopisy typu 21.století. Knihy zvládnul v poslední době dvě - obě o ME v Portugalsku.
Knihovnu má plnou knih, společně vybraných - ke kterým sotva přivoněl.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Re: Čtení není vizitkou rodičů 

(27.9.2004 15:26:32)
Rozhodně souhlasím s tím, že čtení není vizitkou rodičů. U nás doma nebylo čtení zrovna moc v oblibě, přesněji řečeno, babička s dědou mi určitě četli pohádky, když jsem ještě sama číst neuměla, ale oni sami - ani moje máma - žádní knihomolové nebyli. Naučila jsem se číst v necelých třech letech prostě proto, že jsem to chtěla umět. Oni mne k tomu nevedli. Babička vždycky vypráví, že jsem přišla k dědečkovi, když četl Rudý právo :o) a ptala se ho, co je to za písmenko, a najednou jsem uměla číst sama. Už jsem to tu někde psala, mám fotografickou paměť, takže to pro mne nebylo nic složitýho. Od tý doby neustále čtu, dětství jsem strávila v knihovně, dokonce si pamatuju, jak jednou volala matka mý spolužačky mojí mámě: "Ta vaše dcera je nějaká divná, holky si u nás hrály a ona si akorát furt četla." Myslím, že jsem za to byla nějak potrestaná... dokonce. :o)
Na druhé straně znám x rodin, kde minimálně jeden z rodičů čte a děti na čtení kašlou. Tohle je o povaze každýho z nás, od určitýho věku se děti vymezujou samy a na vzor z domova celkem kašlou. Není to ale tak tragický, jak se říká, když vlezete na nějaký literární server, najdete tam fůru -náctiletých, kteří nejen čtou, ale i sami píšou. :o)
Každopádně ale rodinný vzor nemůže nic zkazit a číst dětem příběhy je určitě správný. Těším se na to, až budu synovi číst. Zatím je malej a baví ho maximálně vyprávěný pohádky o autech, motorkách a zvířátkách, jak už všichni spí. :o)))
 JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) 


Re: Re: Re: Čtení není vizitkou rodičů 

(27.9.2004 18:52:10)
Monty, u nás je oblíbená taky jedna monotónní. Babička jde kolem rybníka (židličky), vykoukne vodník, něco zaskřehotá a stáhne ji pod vodu (pod židli) - děti se chechtaj. Pak jde holčička do školy, stáhne ji vodník, pak zajíček se pást, stáhne ho vodník, pak pejsek honí kočičku a oba je stáhne vodník... atd. dokud nedojdou postavy (případně pro velký zájem si dají druhý kolo). :-)
Že jdou všichni spát určitě zkusim - jako happyend půjdou spát i kluci :-)
 JaninaH 


Re: Re: Re: Čtení není vizitkou rodičů 

(27.9.2004 21:03:57)
Monty,
to je švanda, v naší rodině se vypráví úplně stejná historka :-)))
Totiž to, že jsem jako asi čtyřletá zničehonic vzala tatínkovi z rukou Rudé právo a začala nahlas předčítat...
Buďme rády, že ani jednu z nás zřejmě tento prvotní čtenářský zážitek nijak vážně nepoznamenal...:-)))
J.
 yukona 


Re: Re: Re: Čtení není vizitkou rodičů 

(29.9.2004 18:35:53)
Souhlasim s tim ze neni....muj starsi syn je naprosto vasnivy ctenar (je mu 17) cte vsude, tezko ho clovek zastihne enkde bez knizky, cte po ceste ze skoly, po ceste do skoly, zvladne cteni v jizde na kole....cte bezproblemove cesky i anglicky, bavi ho naprosto vsechny knizky..... Jeho vedomosti jsou pro mne dneska uz nedosazitelne. Ve skole je taky jeden z nejlepsich zaku. Mladsi (13) nikdy necetl, nikdy ho to nebavilo....jsem knihovnice a muj manzel miluje cteni taky, takze ze bychom to predali jenom jednomu? Nevim..ale o je zajiamve je ze mladsi neni ani moc dobrej ve skole.....
 Marta,Adam,Bubla 


Re: Čtení není vizitkou rodičů 

(27.9.2004 10:00:31)
Přidávám se k Tobě.
Shodou okolností manžel i já pracujeme v knihovně a doma čteme od rána do večera:) Adam chodí do dětské knihovny prakticky od kočárku. Prohlížení obrázků a poslouchání pohádek miloval, ale teď už ho čtení moc nebaví. Nejradši čte televizní program, a pak dětské časopisy. Knížky má rád velmi krátké a úderné, asi nejvíc mu sedí vtipy. Prodiskutovali jsme to s manželem a rozhodli se nic nelámat přes koleno. Pokud ho "klasická krásná literatura" bavit nebude, najde si určitě odreagování jinde (a po pravdě rečeno, mě Vojna a mír taky nebavila už jen z důvodu rozměrů:)
 JaninaH 


Re: Čtení není vizitkou rodičů 

(27.9.2004 10:38:00)
Souhlasím s Ivanou a ostatními, kdo píší, že to, že děti nečtou, nemusí být vždy jen vina rodičů. Podle mého názoru hodně záleží na povaze dítěte a na ostatních jeho zájmech.
Jsme také s manželem typičtí knihomolové, dcera je po nás, od svých čtyř let čte všechno, všude a pořád. Zato syn četl donedávna mnohem méně, beletrii téměř vůbec. Nyní je mu skoro 14 a poslední dobou pozoruju, že čím dál víc přichází čtení beletrie na chuť. Mám z toho velkou radost. Řekla bych, že to, co se nepodařilo nám, se podařilo jejich charismatické učitelce literatury. Syn nyní často přijde domů s tím, že si v hodině četli z té a té knížky, ať mu ji seženu, že by si ji rád přečetl celou. A diví se, když mu řeknu, že tu knížku přece máme a že si ji mohl přečíst dávno.
Jitko, uvidíš, že to u vás bude stejné jako u nás. Taky nám s manželem vadilo, když jsem u syna neuspěli ani s Foglarem, ani s verneovkami, ani s Vlaštovkami a Amazonkami. Ale Děsivé dějiny měly úspěch. A dobrodružné povídky od Batličky, ty měl a má moc rád.
J.
 Alexa 
  • 

Re: Čtení není vizitkou rodičů 

(27.9.2004 11:02:42)
Také si nemyslím, že by to záleželo pouze na rodičích. Já sama čtu ráda, svému staršímu synovi(13)jsem hodně četla, ale už od malička měl spíše zájem o encyklopedické knihy, pohádky a příběhy ho nebavily. A dnes, přesto, že si občas nějakou knihu přeje, ji obvykle nedočte. Na mladšího(7)jsem v tomto ohledu již neměla, bohužel, tolik času, ale jak se zdá, začíná o knihy jevit zájem... tak uvidíme.
 Lída, 3 kluci a holka 
  • 

Re: Číst, číst, číst 

(6.10.2004 11:21:43)
Pak byla taky nádherná scéna v seriálu MASH. Starali se dočasně o evakuovaný sirotčinec, takže např. plukovník Potter předčítal malým Korejcům uklidňujícím hlasem vojenské řády.
 Tereza, 7měs. Kristýnka 
  • 

Čtení dětem 

(27.9.2004 8:30:52)
Moc jsem si pročetla všechny příspěvky a musím uznat že se souhlasím spíše s názorem maminek, že to hodně záleží na rodičích. Já teda osobně malé četla ještě jak byla v bříšku a pouštěla jí na CD pohádky o rákosníčkovi, křemílkovi a vochomůrkovi... a měla jsem vždy pocit že se v bříšku uklidnila a naslouchá a nyní kdykoliv je příležitost tak si čteme různé říkanky a ráda bych časem přešla k úplně klasickým pohádkám... je pravda ale také při dnešní uspěchané a přetechnizované době, že dítě může konstatovat, že proč bych četl tu knížku když si jí můžu půjčit jako film.... ale toto už záleží jenom na rodičích jak se k tomu postaví. Já jsem denně na internetu, manžel taky ale oba knížky milujeme a kdybychom si měli vybrat jestli knížku nebo film popř. příběh přelouskaný na internetu u děti počítačová hra - vždy by u nás zvítězila knížka a k tomu chci vést i svoji dceru... přeji všem maminkám pevné nervy někdy to ale opravdu není moc jednoduché....
 Ivana, 11tiletý Honzík 
  • 

Poslech pohádek? 

(27.9.2004 12:42:18)
Já jsem také odmalinka pouštěla klukovi kazety a CD s pohádkami. A možná právě v tom jsem udělala velkou chybu. Měl (a má) tak všechny pohádky a povídky přímo u nosu - nebo spíš u ucha - a nemusí se vůbec namáhat se čtením. Možná to bylo tím, že jsem mu to vlastně ze začátku všechno zjednodušila, a teď když už může sám číst, tak je na to líný. A taky to podstatně déle trvá něco přečíst než si to jen vyposlechnout. Takže já bych byla na ty kazety velmi opatrná.
 Kahlan+4 


Re: Čtení dětem 

(27.9.2004 12:58:54)
Náš syn (v léte 2 roky) má úplně nejraději, když mu vyprávím jednoduchý příběh, který si vymýšlím vždy tak o větu napřed. Důležité je, aby tam vystupovaly postavy, které si umí představit (kluk, dědeček, babička, bagrista, dále zvířeta, která zná - hmyz, pes, kočka, kůň a příběh musí být reálný, tak aby si jej mohl představit. Všechny příběhy se snažím naroubovat na jeho vlastní prožitky, na něco, co už zažil. Anebo mu vyprávím přímo to, co zažil třeba den předtím, nebo týden předtím. Okamžitě mne začne doplňovat a začne sám vyprávět. Také má rád, když mu vysvětlujeme, kam vedou elektrické kabely, jak funguje elektrárna, apod. A treba za par dni si na to sam vzpomene a zacne to vypravet on nam. Rozhodne bych u nej neuspela s princeznami a vodniky. A take bych rekla, ze pribehy, ktere si vymyslim sama, jsou mu usity na miru a mohou reagovat primo na jeho zivot. A to ty normalni knizky neumeji...
 Jitka, dcera 10 let 
  • 

Záleží na dítěti! 

(1.10.2004 12:41:45)
Ahoj všichni milovníci knížek a čtení. Má zkušenost je následující. Jako malému dítěti mi rodiče i babička dost četli. Když jsem se sama naučila číst (až s nástupem do školy), nikdy mě čtení moc nebavilo. S bratrem jsem sice chodila do knihovny, bavilo mě tam přehrabovat se v knížkách, něco jsem si i půjčila, ale n i k d y jsem ty knížky nepřečetla. Se čtením jako takovým jsem problémy neměla, všechnu povinnou četbu jsem přečetla. Zlom nastal asi kolem 14 roku, kdy jsem se na knížky doslova vrhla a hltala jednu za druhou a život bez knížky si dnes už nedovedu představit.
Dceři jsem četla tak od 1 roku, měla svých oblíbených 10-12 leporel, které jsme přečetly každý den hned ráno. To byl rituál. Pak teprve mohl začít den. Vždy upřednostňovala příběhy ze života před klasickými pohádkami. Když se sama naučila číst (také až ve škole) začala si knížky číst sama, chodí se mnou i do knihovny. Oblíbené knížky čte několikrát (ale v krátké době, což moc nechápu).
Myslím, že rodiče mohou dát dětem dobrý vzor, předkládat jim knížky, ale záleží pouze na dítěti, jestli se dá do čtení nebo dá přednost jiné aktivitě.
Spousta dětí, jejichž rodiče jsou náruživí čtenáři prostě nečte. Naopak jsou děti, které čtou hodně právě proto, že na ně rodiče kašlou a oni mohou utéct do světa fantazie, který je pro ně přijatelnější než jejich vlastní život.
Ale obecně to se čtením není asi žádná velká sláva, protože když jsem se dcery ptala, co ve škole nemá ráda, tak mi řekla, že čtení, protože to je prý nuda, že čtou článek půl hodiny, než to každý překoktá.
Tak nevím.
 Pavlína, 2 kluci 
  • 

Re: Čtení dětem 

(15.10.2006 22:38:59)
NO vidíš, já 1. četla pohádky, povídala si s nim, četla jednu knihu za druhou... když byl v bříšku... a nic. Knížku od malinka nechtěl ani vidět. Stále chtěl aktivní hry... jezdit s autíčkem, běhat... hlavně ne sedět...Když jsem čekala 2. (2 roky po sobě), nebyl na nic takového čas a starší mi i zakazoval pouštět písničky na CD... 2. se narodil a od malinkata miluju knížky, stále chce číst... a od něj se to už trošku naučil i prvorozený, protože závidí čas, který strávím u knížek s druhorozeným. Tak jak to vlastně je?
 Pampela 


Povinná četba 

(16.2.2010 15:15:48)
No jo, ale co dělat "proti" povinné četbě, která čtení dítěti znechutí? Připadá mi, že v povinné četbě jsou knihy, ke kterým by mé dítě s chutí dozrálo za několik let, ale musí je číst už teď, kdy jsou pro něj ještě příliš tlusté, "ukecané", náročné. Vždycky mi to tak připadalo, už když jsem já byla dítě - povinná četba byla hrozně nudná a přišla jsem jí na chuť až za pár let, pokud jsem tedy překonala k těm konkrétním knihám odpor, kterým jsem k nim měla díky tomu, že kdysi byly povinné.
 Zuzka 
  • 

Personální knížky 

(29.4.2011 12:02:10)
Moc hezky napsané, my máme ještě dobrou zkušenost s knížky, kde je hrdinou náš Kája. Je to vytištěné přímo pro něj a pro jeho kamaráda z lavice :) Doporučila nám to známá přes stránky www.jahrdina.cz, kde jsme to i objednali. Tak kdyby vás to někoho zajímalo mrkněte na to.

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.