hamisci |
|
(12.12.2003 7:20:42) Myslim si, ze nic se nema prehanet. Ani zdrava vyziva, cviceni, absinence apod. Jak by vypadal svet, kdybychom vsichni byli stejni a dokonali? Myslim si, ze vetsina nasich problemu netkvi jen v tom, ze kourime, jime nezdrave a necvicime. Myslim si, ze problem je hlubsi. Neposlouchame hlas sveho srdce. Nejdeme v zivote za tim svym. Kazdy ma v zivote tu svou cestu a tu by mel sledovat. Pro nekoho to je prace az do smrti, ale pro jineho to treba muze byt klidny a zaslouzeny duchod v 55 a radost nad zahradkou a vnoucaty. Pro nekoho to je vegetarianstvi, a pro nekoho klasicka ceska kuchyne. Mame strach, abychom usetrili na bydleni, odpovednost za deti, abychom spatne nevypadali v ocich okoli, neztratili praci atd. A pak byt zdravy a uspesny je jiste lepsi nez nemocny a neuspesny , protoze nam to dava falesny pocit jistoty a zdani nesmrtelnosti nebo alespon toho, ze smrt je jeste daleko. Neumime prijimat i odvracenou stranu zivota, ktera ale k zivotu taky patri. Jak se zpiva v jedne pisnicce Mnagy a Zdorpa, i tragicke role musi byt obsazeny. Mozna by jich nemuselo byt tolik, ale myslim, ze jedina cesta ven je opravdu ridit se hlasem sveho srdce. A pocit stesti a naplneni je predevsim vnitrni stav, je mnohem mene odvisly od vnejsiho stavu veci, nez si je vetsina z nas ochotna pripustit. Zeptejte se lidi, co hodne trpeli.
|
Tulačka(Bety 9/96+Anička 4/98) |
|
(12.12.2003 12:21:11) Já bych jěště ráda zmínila jednu věc, která v dosavadní duskusi nezazněla.Když jsem po mateřské nastupovala do práce, první věc, která zaměstnavatele zajímala bylo to, jestli nebudu příliš často doma s nemocnými dětmi. A byla jsem věru velmi vděčná, že máme babičku, čerstvou důchodkyni, která nám s manželem v tomto ohledu pomůže (ale nikterak ji nezneužívíme, děti se naštěstí drží, v případě nutnosti se prostřídáme s manželem; babička nastupuje až v případě, že my dva nemůžeme). No, a protože mám dvě dcery, čekám, že budou mít také děti a budou řešit podobné problémy. Ovšem pokud se hranice odchodu do duchodu bude neustále odsouvat, budou si muset děti pořádit až po čtyřicítce....Nechci být zatrpklou babkou, která krmí v parku holuby, moje představa je aktivní prožívání důchodu, sem tam cestování, divadlo a případná pomoc s vnoučaty.
|
Věra. |
|
(12.12.2003 13:17:08) Myslím že ale doba "povinné" pomoci babiček již pominula - tedy, pokud sama chce, je to fajn, pokud nechce hlídat, nemáme se právo na ní zlobit a počítat s ní jako levným hlídáním. Rozhodně bych neplánovala děti podle toho, jak se bude posouvat hranice odchodu do důchodu :-))
JÁ OSOBNĚ mám jednu babičku 700 km, druhá je mladá a pracuje, občas si dítě na víkend vezme a je to moc fajn, jinak nic... takže musím využívat placenou paní na hlídání - fakt je ale, že ta nijak dítě nevychovává "po svém". Zkrátka co jí řeknu, tak to je, a je to nějak jednodušší..
|
Tulačka(Bety 9/96+Anička 4/98) |
|
(12.12.2003 13:37:40) Jejda, to já jsem samozřejmě nebrala jako povinnost. Jenom jsem chtěla naznačit, že bych ráda svým dcerám v budoucnu pomohla (zcela doborovolně), protože podobné problémy budou muset zcela určitě řešit také (ženatého chlapa se zaměstnavatel prostě neptá, co bude dělat v případě nemoci dítětě a pochybuji, že se tento přístup hned tak změní). Těším se na případná budoucí vnoučata (ale dcerám je 5 a 7, tak si ještě počkám), ale mám obyvy, že si jich příliš neužiju, protože budu pracující babička. Jak jsem zmínila ve své předchozí reakci, bybičku využíváme spíše vyjímečně (za dva roky, po které jsem zaměstnaná, to byly cca 2 týdny, z čehož 10 dnů byly doznívající neštovice + částečně po dobu letních prázdnin). Je to prostě velká výhoda (byť i jen pocit), že dítko můžete svěřit někomu, komu maximálně důvěřujete. Já jako malá jsem bývala hlídána "paní", protože bybičky bydlely daleko a i když to byly milé a hodné paní se sousedství, nebylo to prostě ono...
|
Věra. |
|
(12.12.2003 14:00:13) promin, já to ani tak nemyslela -jen obecně, to víš že ano. Je na tomto poli dosti třecích ploch, jak to jistě znáš ze života - spory ve výchově, jiné názory, vztek na babičku co nechce hlídat... :-))
|
|
|
|
yukona |
|
(23.12.2003 0:10:44) Volam s basnikem: KRALOVSTVI ZA BABICKU))) Nedovedete si predstavit, jak jsou babicky potrebne, treba kdyz jsem je clovek opravdu potrebuje, kdyz je nemocny,kdyz se mi melo narodit druhe dite...proste mne babicka chybi, bohuzel jsou obe uz mrtve a moje deti namaji uz nikoho krome nas. Chybi mi ze nemam komu napsat a pochlubit se ze treba starsi se uci dobre ve skole, nebo ten mladsi ma rad zviratka a kdo by z toho mel srdecnou a uprimnou radost a hlavne ho to zajimalo...kazdy jejich uspech by bral s nadsenim...babicka..to je poklad nad poklady.....
|
|
|
Tulačka(Bety 9/96+Anička 4/98) |
|
(12.12.2003 12:21:17) Já bych jěště ráda zmínila jednu věc, která v dosavadní duskusi nezazněla.Když jsem po mateřské nastupovala do práce, první věc, která zaměstnavatele zajímala bylo to, jestli nebudu příliš často doma s nemocnými dětmi. A byla jsem věru velmi vděčná, že máme babičku, čerstvou důchodkyni, která nám s manželem v tomto ohledu pomůže (ale nikterak ji nezneužívíme, děti se naštěstí drží, v případě nutnosti se prostřídáme s manželem; babička nastupuje až v případě, že my dva nemůžeme). No, a protože mám dvě dcery, čekám, že budou mít také děti a budou řešit podobné problémy. Ovšem pokud se hranice odchodu do duchodu bude neustále odsouvat, budou si muset děti pořádit až po čtyřicítce....Nechci být zatrpklou babkou, která krmí v parku holuby, moje představa je aktivní prožívání důchodu, sem tam cestování, divadlo a případná pomoc s vnoučaty.
|
|
Jitka | •
|
(17.12.2003 18:37:39) Velmi se mi líbí Váš příspěvek. Život není rovnice, do které když dosadíte ty "správné" parametry (zdravá výživa, pohyb, nekouření..), tak Vám vyjde ten "správný" výsledek, tedy šťastný a spokojený život. Každý člověk je jedinečný a jeho životní osud také. Mňágu také ráda poslouchám :-)
|
|
|