| Přihlásit se | Nová registrace

tisk-hlavicka

Jak se z milenců stanou dobří manželé a rodiče

Jak se z milenců stanou dobří manželé a rodiče

Názory k článku Jak adoptovat Tomáše VII. - INTERMEZZO

Jako strom Podle času

Celkem 50 názorů.

Jakarta

•

Držím palce

(29.10.2003 7:36:21)
Přeji vaši celé rodince hodně štěstí a hlavně porozumění v dalším životě. Oni ti naši rodičové mají ze všeho "jiného" strach, je to éra kdy základem života bylo "co řeknou sousedé, kolegové .....". Vidím to v naší rodině - cokoliv chci jinak než je zvykem je peklo na střeše, které ale časem opadne a dokonce většinou dojde k takové změně, že mému názoru je dáno za pravdu. Zkuste vydržet a třeba jednou někdo řekne vašim rodičům, jak mají šikovného a krásného vnuka a oni pochopí, že si něco nalhávali a připravili se o určitě prima chvíle. A jestli to nepochopí? Možná bych měla strach jestli někdy neublíží psychicky malému - špatně pochopená pravda je někdy hodně krutá. Ale to se určitě nestane - nesmí. Hodně štěstí.

Jakarta

•

Držím palce

(29.10.2003 7:36:37)
Přeji vaši celé rodince hodně štěstí a hlavně porozumění v dalším životě. Oni ti naši rodičové mají ze všeho "jiného" strach, je to éra kdy základem života bylo "co řeknou sousedé, kolegové .....". Vidím to v naší rodině - cokoliv chci jinak než je zvykem je peklo na střeše, které ale časem opadne a dokonce většinou dojde k takové změně, že mému názoru je dáno za pravdu. Zkuste vydržet a třeba jednou někdo řekne vašim rodičům, jak mají šikovného a krásného vnuka a oni pochopí, že si něco nalhávali a připravili se o určitě prima chvíle. A jestli to nepochopí? Možná bych měla strach jestli někdy neublíží psychicky malému - špatně pochopená pravda je někdy hodně krutá. Ale to se určitě nestane - nesmí. Hodně štěstí.

aaach jo..

(29.10.2003 8:24:18)
Ahoj Evi,
tak já čekám na adopci letos 4-tým rokem. Na rozdíl od tebe chci dítě bílé, ale myslím, že mě čekají podobné potíže. S tchánovcema.
Navíc s nimi bydlíme a myslím, že konfrontace určitě přijde (natolik je za těch 5 let, co tam jsem, znám).
Snažím se na to připravit, ale vždycky mě to zasáhne. Ubližuju jim tím, že nejsem schopná dát jejich jedinému synovi vytoužené vnouče. Chápu jejich bolest, ale oni si ani neuvědomují, jak svými dobře míněnými radami a otázkami ubližují jednak mi, jedak mému muži.
Na téma adopce se víceméně nebavíme, vzali to jako fakt. Ale nezapomenou si tu a tam podrejpnout - do ničeho se nežeňte, vždyť máte čas.. ??
Přeji hodně štěstí, Tom je krásnej kluk :)

Re: aaach jo..

(31.10.2003 13:11:21)
Evi, netrap se. To, ze Tvi rodice moc idealnimi rodici a prarodici nejsou, neni zas tak vzacne, jak by se zdalo. Moje terapeutka me ujistila, ze skutecne takovych tech pohadkovych nebo chces-li filmovych rodicu je celkem malo. Snad je to tak vsude, snad se na tom podepsala doba, ve ktere jsme zili, ale malokdo si se svymi rodici prilis rozumi.

Kdyz jsem onemocnela, ocekavala jsem ze matka( kdyz uz ne otec) bude samozrejme stat za mnou a bude mi oporou. Ke sve hruze jsem zjistila, ze jsem pro ni mela jako osobnost cenu, jen pokud jsem mela perspektivni praci( pracovala jsem ve vyzkumu) a nadeji na rodinu a deti. Jakmile jsem diky nemoci tento vzorec porusila, byla jsem zavrzena, bez ohledu na to jak malou vinu na tom nesu. Takze tim ze jsem onemocnela, jsem prisla o praci, oporu pratel, kteri mi to do jednoho vysvetlili, ze tim ze jsem se ocitla v ID " jdou nase cesty jinam" a "nema cenu se stykat a kazit si tak vzpominky na krasne roky mladi, kdy jsme si rozumeli...", pribuzni patrne vydeseni tim, ze bych po nich mohla, nedej boze, taky neco chtit, dali ruce pryc a ja zustala naprosto sama. Navic jsem se pres znacne protesty matky rozvedla( nevidela jsem duvod, proc k sobe poutat muze, ktery se tehle nemoci a potazmio i mne zacal panicky bat/ zemrela mu na ni matka/)zustala jsem dokonale sama. Diky sve terapeutce, drive kamaradce( pratelstvi jsme musely obetovat odstupu mezi pacientem a terapeutem), jsem to zvladla, ale bylo to par pekne nehezkych let, kdy jsem uvazovala jestli by nebylo lepsi nebyt a casto nejen uvazovala.

Proste abych se nepaplala vecne ve vlastnim osudu a vratila se k tomu podstatnemu: pokud je alespon jeden clovek, ktereho zajima, jestli zijes a jak zijes, stoji to za to a je vzdy nadeje se ze sveho zavrzeni dostat. A Ty mas skveleho manzela a bajecne dite. V rodicich to asi pekne dlouho kvasilo a kdyby to nebouchlo ten nestastny vikend bylo by to jindy. Pro ne je proste to, co delas kamenem urazu a mozna, ze jim vadi mnohem vic adopce navic adopce "odlisneho " ditete nez to, ze to Tomaskovi otevrene rikas. V techto vecech by clovek skutecne mel dusledne rikat diteti pravdu( jako ve vsech ostatnich) jakekoli lzi se nevyplati, kdyz dite dospeje, pochopi a casto rodice ztrati mnoho bodu pro nedostatek odvahy, se kterym nektera, pro dite velmi vyznamna fakta, popreli, ci prekroutili. Nepochybuji, ze Tomasek byl se sim obeznamen, jak neciteliveji to slo, a pokud rodice nechapou, ze v techto vecech nelze lhat -jejich chyba.

Ale skutecne me pripada cela srazka prilis velika a s velikymi dopady na vsechny, snad bych rekla neumerna podnetu, takze patrne za tim bude jeste mnohem vic, patrne vse, co Ti sdelili, ma svuj podtext, a je dobre, ze ses to pokusila pomoci terapeutky odhalit. Nesmutni, ono nektere rodiny se skutecne rozpadnou v reakci na fakta, ktera jine stmeli. Nevim ,co pro tebe Vasi znamenali, takze je mozne, ze cely problem bagatelizuji, pro mne matka byla vzdy trochu infantilni citove chladna zena, kde pod pomerne vyraznymi projevy citu se skryval vnitrni chlad, u otce to bylo jeste horsi, jako dite me bil a v dospelosti jsem mela vzdy pocit, ze me hodnoti neprilis laskyplne. (Nemam chut to rozvadet a pro Tvuj problem to neni dulezite). Jen bych Ti chtela zduraznit to, nac jsem casem prisla a co mi umoznilo se se situaci smirit, jsou lide, kteri stoji o me pratelstvi, jini lide, kteri ve mne hledaji oporu, a prace, ktera me bavi a kterou se snazim rozdat par zkusenosti, chronicky nemocneho cloveka dalsim, tak jako se Ty snazis rozdat zkusenosti cloveka, ktery se snazi osvojit dite.

Vzlast u Tebe je to velice cenne protoze skutecne muzes ulehcit cestu mnoha budoucim rodicum v boji s narizenimi a zakony. Mas-li pocit, ze Te rodice jako dceru a mozna i jako cloveka zavrhli, byla to jejich chyba a jejich nedostatek, protoze vse co delas pro druhe ma velikou lidskou cenu, a snad se k tomu da rict jen to, ze je smutne, ze to neocenili ti, od kterych by to clovek cekal nejvic, ale to je asi proste zivot.

Pamian

Hodne stesti :-)))

(29.10.2003 8:33:19)
Tak jsem si precetla se zajmem nejen tento ale i vsechny predchozi clanky :-)) Jsou moc pekne.
Nenechte se Evi znechutit. Je to hrozne moc smutne, ze Vas nepodporuji zrovna Vasi rodice, ale mozna to nejak navazuje na to jak ziji odjakziva - jake maji vztahy s prateli ci znamymi, se sousedy atd. Nekdy staci nevhodna poznamka treba mezi chlapy u piva a hned je ohen na strese, protoze je posramocene ego a hleda se vinik.
Jak pises (pisete - nehodici se skrtni) - mas sveho manzela a dite a mate se vsichni tri radi - z evolucniho hlediska je to nejdulezitejsi - precijenom v tehle trojici budete i za ctyricet let a mezitim se vztahy s ostatnimi vyresi tak nejak prirozene.
A - ve vasem pripade je podle me naprosto normalni mluvit o tom, ze je Tom z Mongolska a adoptovany - je to na nem i videt a navic i pro nej bude az bude vetsi pekne vedet odkud pochazi, co je to za zem a jako maji kulturu. Takove to - znat svoje koreny.
MAm jeste otazku - co vypovida ten namalovany strom ? Je mozne si takovy test ci spis jeho klic nekde prohlidnout ?

Preju ve Vasem zivote jen vse nej nej nejkrasnejsi !!! :-))))

Ivule+Hony
	Re: Hodne stesti :-))) (29.10.2003 9:04:41) Strom = Baum test (snad to mám správně), třeba vám to pomůže. Bohužel jsem nikde na internetu nenašla nějaký "výklad". Odpovědět

Re: Re: Hodne stesti :-)))

(29.10.2003 10:14:35)
taky přeju hodně štěstí. Tomášek je krásné dítě a s rodiči doporučuji kontakty omezit co nejvíce. Samozřejmě je správné, že o adopci veřejně mluvíte, protože dítě to pak bere jako samozřejmost. Já mám vlastní dcerku, kterou adoptoval můj muž a psycholožka mi řekla, že jí to musím říct než půjde do školy, pak už by to přijala špatně. Proto jsem jí všechno řekla a nemusím se bát, že by jí někdy někdo ublížil tím, že by jí řekl pravdu - ona už jí zná.

Ivana a tři kluci

•

Pro paní Evu.

(29.10.2003 10:30:57)
Milá Evo,
děkuji za příběh psaný životem.
Prožila jsem si něco podobnégho a tak je mi jasné co jste tehdy a i nyní citila a cítíte.
Co na to napsat?Snad jen , to co cítím:Jsem s Vámi,držím Vám i celé Vaší rodině moc a moc palce a ať už nikdy nemusíte prožít něco tak...tak...zlého jako odvrácení vlastních rodičů z jejich hlouposti.
Máte krásného syna,a pro Vás je důležité ,že je Váš a že Vám dělá radost už jen tím ,že je.Moc Vám přeji jen a jen prožití už klidného a spokojeného života.Je to přání skutečně ze srdce,od mámy tří kluků.
Držte se a pokud možno se netrapte hloupostí jiných lidí ač vlastních rodičů,lecky jsou cizí lidé lepší rodinou než ty praví a biologičtí co se rodinou jen nazývají.
Mějte se krásně.S pozdravem Ivana a kluci.

Mirka

•

Re: Pro paní Evu.

(4.5.2006 22:08:15)
Jsme dvě dcery a též jsme neměly tu čest zavděčit se svým rodičům.Já jsem byla svobodná matka a sestra dvakrát rozvedená.Je to život,velké zklamání a musí se jít dál.Také bych přála své dceři ideální rodinu,ale nenadělám nic.Hádky nic nevyřeší a některá slova nezapomeneš.Rozhodla jsi se správně.Máš oporu ve svém manželovi,tu jsem neměla.Když jsem zůstala sama s děckem rodiče mi též oporou dvakrát nebyli.Otec se mnou skoro nemluvil.Bála jsem se jít na potrat,měla jsem problémy s cyklem celý život.Prorokovali mi neplodnost.Chlapečkovi jsi umožnila spokojený život.Znám děti z děcáků a kojeňáků.Jsou to děti bez budoucnosti,chybí jim zázemí.Kdybych byla na tvém místě,udělám totéž.Chlapeček je krásný.Dnes už nejsou lidi tak konzervativní,není exhibicionismus,vzít si dítě z mongolska.Prokázala jste pouze vyšší stupeň tolerance a rasové snášenlivosti.A tomu bychom se měli naučit všichni.A kdo to nechápe,má nedostatky,na kterých může zapracovat.Tak hodně štěstí rodinko!Mirka

Klaudianka

•

Díky za článek

(29.10.2003 11:14:22)
Milá Evo,
za to, co jste pro Toma udělali zasloužíte moc a moc díků a je dobře, že lidé s tak otevřeným srdcem ještě existují. Příběh jsem si přečetla se zájmem a pevně doufám, že po tak dlouhé odmlce nezůstane jen u tohoto dílu,trochu neveselého kvůli barbarskému chování rodičů a že nám napíšete i jiné zkušenosti jak život ve třech vypadá i z těch lepších stránek.
Přidávám se k názoru čtenářek přede mnou, že pokud není kontakt s babi a dědou nějak nutný, omezila bych ho na nula- jejich vlažný přístup atd. ...já bych se bála že v nestřežené chvíli kdy tam nebudeš jim to prostě ujede, neudrží se a něco plácnou, co by tomu malému mohlo hrozně ublížit, pokud to v nich je, to vše co na tebe vykřičeli, pak je jen otázka, kdy s tím zase spustí. Co druzí prarodiče, pokud je ještě máte?
Přeji Vám mnoho rodinného štěstí a mimochodem: Tom je moc roztomilý klučina :--))
Klaudianka

Jana
•	Re: Díky za článek (29.10.2003 11:21:51) Jste mi velice sympaticka, ze Vas ani tyhle zkousky neodradily od Vaseho hlubokeho presvedceni vychovavat mongolskeho chlapecka. Klobouk dolu. Moc Vam fanfim. Jana Odpovědět

Fialka, dcera

•

Tom

(29.10.2003 12:36:59)
Myslím, že je škoda, že se vaši rodiče připravují o nejkrásnější věk svého vnoučete. A nepochopili, že každé dítě bez rozdílu barvy pleti a původu si zaslouží lásku. Měli by být na vás hrdí a pyšní, že jste něco takového dokázala. A je dobře, že synovi říkáte pravdu od malička, aspoň bude připravený do života, nikdy nevíte na koho v životě narazí. Přeji vám i vaší rodině co nejkrásnější chvíle a držím palečky.

Kaťas & 2 kluci

Re: Tom

(29.10.2003 16:38:11)
Ahoj Evo, ani se mi nechce věřit, je už jsou to tři roky. Tvé články (i v novinách) si pamatuju a přiznám se, že si i na vás často vzpomenu jak se asi máte. Mrzí mě, že jsi prožila tak nepěkné období s rodiči. Ráda bych ti řekla, abys ten rozladěný vztah ustála, že se to časem zpraví, ale vím, že v té situaci nejsem, tak se to lehko říká. My na malý ještě stále čekáme a máme zažádáno o poloromské etnikum a jen kvůli mým rodičům budou při výběru brát ohled na to, aby nemělo výrazné romské rysy. Moje maminka mi rovnou řekla, že jestli domů dotáhnem cikána, tak to nepřežijí. Tak jsem taky zvědavá, jak to stráví. Nechci ale nad nikým lámat hůl, chce to čas a já věřím, že to časem, neříkám hned, půjde. Tak hodně sil a trpělivosti. Kaťas

Zdeňka (Áňa02,Majda03,Matěj05)

Re: Díky za článek

(29.10.2003 20:13:00)
Také máme obrovské potíže s jednou stranou rodičů - resp. pouze s osamělou matkou mého muže. Děti vůbec nepřijala, jejich přijetí do naší rodiny označila za největší tragédii svého života (mj. vzhledem k odlišnosti černošské míšenky Anežky) a vztah je nyní po cca 2 letech tak pošramocený, že mám jen malou naději na znormalizování alespoň do té míry, že nebudu nucena omezit, resp. vůbec znemožnit kontakt našich malinkých dcer se ženou, která je vůbec neuměla citově přijmout.

Chápu, jak a že to má těžké, ostatně ani pro nás, adoptivní rodiče, nebylo vždy úplně nejsnazší se s adopťátky sžít a situaci zdravě zvládnout, nastartovat vztah atd., ale ty předsudky k odlišné rase, nepřijetí kvůli "ne-rodinné DNA" atd. ve mě probouzejí netušený odpor :-(

Takže nevím, a hodně s tím bojuju, zda budu někdy schopná sama být se svým mužem tím impulsem k uzdravení.
No, uvidíme.
Evo, držím Vám také palce. Určitě to bolí. Ale zrajete tím.
Zdeňka

taky Eva

•

Už bylo snad všechno řečeno...

(29.10.2003 16:35:58)
Jste úžasná, Vy i Váš muž a strašlivě Vám fandím. Přeji Vám, aby tohle byl poslední problém Vašeho života, který Vás potkal.
Chápu i postoj Vašic rodičů. Ne, nechápu, ale chápu, co k němu vede. Život na malém městě je jiný. Není co dělat, všichni se v podstatě znají a tím pádem se řeší jenom vzájemné vztahy, problémy, úspěchy a pády více či méně známých. To, co jste se s mužem rozhodli udělat muselo absolutně nabourat celý ten maloměstský koloběh drbů a pomluv a byl, je a vždycky bude vhodným tématem k řešení. A nikdo z nás nechce být (ani mít své děti) 24 hodin denně středem řečí...
Další věc je, že mnozí rodiče (mám pocit, že snad všichni kromě mé mámy) mají přesnou představu o tom, jak se jejich dítě/dcera vdá za mladého inteligetního muže, porodí mu dvě krásné zdrávé děti (pokud možno ještě páreček) a budou spolu šťastni až do smrti... A vy jste jim tuto idylickou představu totálně zničila...
Nechci tím vaše rodiče nijak hájit, nesohlasím s nimi a můj názor je "jejich škoda, až si uvědomí, o co přicházejí, bude už možná pozdě", ale bohužel to znám a přesně vím, o co jde. Plánujeme s přítelem časem také adopci, jeho rodina žije na malém měste (spíš na vesnici) a už teď mohu s naprostou jistotou říct, kdo toto naše rozhodnutí nestráví. Ale je mi to jedno. Jsem rozhodnutá žít svůj život tak, jak uznám za vhodné a ne tak, jak mi bude někdo diktovat a příběhy jako je ten Váš mne jenom utvrzují v tom, že je to to nejlepší, co mohu udělat.
Přeji Vám hodně štestí!

Simona a Bety

•

Chtělo by to změnu myšlení

(29.10.2003 20:13:35)
Musím se přidat k ostatním s přáním, ať jste šťastní a hlavně silní, aby jste si to své štěstí uchránili před ostatními. Tom je kezký klučina.
Na nějakou dobu bydlíme u Osla a hned po příjezdu jsem si nemohla nevšimnout všech těch smíšených rodin, kde blonďatá maminka severského typu vede za ruku tmavou holčičku asijského původu nebo jak světlovlasý tatínek doprovází 1. září do školy své tři chlapce - staršího blonďáčka a tmavý dvojčata asijského původu, evidentně jdoucí do školy poprvé, pusa od táty a dál už za ruku se starším bráškou. Jsou jich plné ulice, školky i parky. Nikdo se nediví,nikdo nic nekomentuje. Důležité je tady jen jedno - že jsou všichni spokojený, že jsou spolu, že se mají rádi. Myslím, že bychom se u nás v Čechách měli zamyslet nad podstatou věci, co je důležité a co je směšné nebo maloměšťácké, prostě bezcenné a povrchní.

Chtělo by to změnu myšlení !!!!!

Klára, 2 raubíři

podobná zkušenost

(29.10.2003 21:05:21)
Milá Evo,
moc s tebou soucítím, prožila jsem něco podobného, se svojí mámou a jejím mužem už nemluvím ( a oni se mnou) víc jak dva roky, útok přišel, když bylo mému prvnímu synovi necelého půl roku, já byla vyjevená a ustrašená holka, co musela přerušit vysokou kvůli těhotenství a moc jsem potřebovala podporu, no nedostalo se mi jí. Teď mám dva kluky, úžasného muže, dodělávám poslední semestr a jsem si jistá, že přes všechny hrůzy, které jsem si s mámou kdy prožila (náš rozchod nebyl blesk z čistého nebe), mě neobyčejně posílily a postavily na vlastní nohy. To, co mám, jsem si vybudovala sama, nikoho jsem se o nic nemusela prosit a nikomu být vděčná, jenom lidem, kteří mě berou takovou, jaká jsem a kteří mě nechtějí měnit a odsuzovat. Moc ti držím palce a raduj se ze svého chlapečka, na tvém vztahu k němu záleží ze všeho nejvíc, nikdo nás nemůže přesvědčit (ani naše matky ne), že své děti milujeme špatným způsobem.
Klára

Emina

•

Taky

(29.10.2003 22:12:55)
Taky mám takové rodiče, především matku. Otec mě snad přece jen má tajně rád. Děti mám sice biologicky vlastní, ale stejně jsem fracek atd... Jako dítě jsem rodiče za bohy pokládala. Když pak zjistíš, jak je to doopravdy, je to vážně na tři roky zoufalství, když máš dobrýho terapeuta.
Tomovi hodně zdaru. Chodila jsem s Mongoly do školy, jsou to úžasný lidi. Možná je to Mongolskem, kde nikdo nemá čas ani příležitost tyranizovat ty nejbližší, protože by taky mohl umrznout ve stepi sám. Možná vědí líp než naši rodiče, co je vlastní krev.

Daniela Lukášek Leonka Kevin

Re: Taky

(30.10.2003 0:58:12)
Milá Evo,
bohužel v naší zemi se za každou odlišnost tvrdě platí..........jsem maminkou krásného leč postiženého chlapečka, žádost o PP, která se již blíží do finále se opět týká tělesně postiženého dítěte. Nemusím doufám vyprávět co jsem i již vyslechla jak ze strany zdravých, ale bohužel i postižených lidí. Přesto všechno musím říct, že daleko více lídí za mnou stojí a drží nám palce.
Dnes jsem zažila zajímavý okamžik. V Praze jezdí autobusy č.1 a č.3 s plošinou pro vozíky. Se mnou nastupovala velice milá a hlavně vitální paní. Byla na vozíku a odhadovala jsem jí něco přes 60 let, o kousek dál stála paní obdobného věku, od pohledu nespokojená. Když paní na vozíku vynášela plošina do vozu, řekla patřičně nahlas: než tohle, tak bych radši byla mrtvá......musela jsem se smát. Ten rozdíl mezi nimi! Žena na vozíku plná života a tato paní bez taktu vynášející soudy........velmi mi to připomíná ukvapené soudy vynášené často nad opuštěnými dětmi z DD.
Přeji vám mnoho lásky, štěstí.
Daniela

Simča, dcery *1988 a 1997
	První lekce lásky (30.10.2003 1:53:04) Kdysi jsem četla moc hezkou báseň. Autorka se tuším jmenovala Procházková, ale nevím to jistě, je to asi 20 let.... První lekce lásky: Neříkejte nikdy CIZÍ DĚTI Simča PS. při čtení toho příspěvku o zapšklé starší paní mi napadlo "ale ona už mrtvá je......." Odpovědět

Meta
•	Re: První lekce lásky (30.10.2003 10:32:40) Mám pocit, že autorkou je Eva Bernardinová, je to z moc krásné sbírky poezie, ale nevzpomínám si na název, je to celé ženské duši moc blízké.... Odpovědět

LuciaM

•

adopcia

(30.10.2003 10:12:40)
My s manželom stále dúfame a čakáme, že sa nám podarí mať deti vlastné, keď som nadhodila tému adopcia, ten môj vždy povedal rázne nie. Prečítala som si aj staršie články od teba, ale nikde som nenašla, kde u vás nastal zlom a kedy ste začali uvažovať o adopcii vy. Mne by sa páčilo mať aj vlastné aj adoptované dieťa. Inak Tom je skvelý, z tých fotografií už od miminka vidieť, že je to "veselá kopa", vždy dobre naladený a radosť z neho len tak žiari. Tak trošku vám ho aj závidím, ale len v dobrom. Musíte byť šťastná rodina. Má krásne črty, kde sa v Čechách našlo mongolské dieťa? Pátrali ste po jeho minulosti?
No a starí rodičia malého Toma - my sme deti vlastné a so starými rodičmi sme nikdy nemali dobré vzťahy, bolo nás viac detí a všetkým sme boli na príťaž, nechceli nás tak sme sa naučili žiť bez nich... s rodičmi máme vzťahy skvelé. Prosím píš ďalej, veľmi ma váš príbeh zaujal.

Iva

•

jste skveli.......

(31.10.2003 0:21:27)
Ahoj Evo,

jsem na rodine teprve kratce, takze tohle byl i prvni clanek, co jsem od Tebe cetla, ale velmi me zaujal. Musim rict, ze jste fakt skveli uz jenom v tom, ze jste se k takovemu kroku odhodlali a bojujete za nej stale dal!!!!Asi to opravdu nebylo lehke. Ale fotky Toma opravdu mluvi za vse - vypada stastne - vzdyt ma skvele rodice!!Drzte se a pis dal. Ja s adopci nemam zadne zkusenosti - mam dvourocniho syna a dalsi mimi na ceste, ale myslim, ze to hlavni neni uplne v tom, ze to jsou moje biologicke deti, ale v tom, jaky domov a podporu jim vytvorim!!!!Drzte se, Iva

Petra
•	hurá!!!!!! (31.10.2003 19:29:40) dobrý den, tento článek jsem přečetla doslova jedním dechem a jsem moooc ráda, že jste si při tom všem zachovala " rozum " a jste štastná se svým dítětem a manželem. Rodičům bych se sice snažila odpustit,ale upřímně řečeno nevím,jesli bych to dokázala srdečně zdravím a klučina je nádherný! Odpovědět

Vendula,Ondra9/02,Terezka3/04

Re: hurá!!!!!!

(2.11.2003 16:10:06)
I já článek přečetla jedním dechem a dokonce u něj zaslzela. To dělá asi mé nynější těhotenství, mimochodem brečím i u televizních novin.

Strááášně móóóc vám držím palce a přeji móóóře štěstí. Klučina je vážně krásný a je fajn, že jste zvládla rodiče, aniž by to ve Vás zanechalo nějaké zbytečné otázky ohledně toho, zda jste udělali dobře a že máte báječného manžela a vůbec.

Ohledně toho, že "na potkání " vyprávíte, že je adoptovaný a že je z Mongolska - znám páry co tajili adopci i před samotným dítětem a šeredně se jim to vymstilo (nakonec to stejně vždycky vyjde najevo) a proč se za to stydět. Je krásné, když člověk pomůže malému človíčkovi ke krásnému a plnohodnotnému životu, který by ho dozajista v dětském domově nečekal.

Ještě jednou hodně štěstí.

A co Vašim "milým" rodičům poslat naše názory? :-)

Petra, Kryštof 01, Kubík 08

Vlastní a nevlastní

(2.11.2003 16:21:33)
Milá Evo,
článek mě moc zaujal a připomněl mi občasné moje úvahy o dětech "vlastních" a "nevlastních" - teď bych se o ně chtěla podělit i s ostatními.
Žiju už deset let s partnerkou a skoro už před třemi lety se NÁM narodil Kryštof. Schválně píšu NÁM. Jeho početí teď není důležité (i když si naprosto uvědomuju, že jednou bude důležité pro něho) a my to zkrátka tak cítily, že je náš. Obě jsme se rozhodly, obě se těšily, pozorovaly, jak bříško roste, partnerka byla u porodu. Hodně jsme řešily, jak bude syn partnerku oslovovat. Nějak jsme cítily, že budeme dvě mámy, ale pořád jsme nebyly úplně na sto procent odhodlané... No, a když se malý narodil, druhý den přišla moje máma dohromady s partnerkou (Zdenou), vzala si Kryštofa do náruče. Zdena byla malinko rozpačitá a taky dojatá. Ukazuju na Zdenu mžourajícímu miminku a říkám: "Tak Kryštofe, tohle je tvoje druhá máma." A moje matka úsečně a stroze řekla: "No, to se bude muset ještě vyřešit!" Dodneška si neodpustím, že jsem zbaběle ustoupila rodině a nakonec jsme se shodly, že partnerce budeme říkat "teta". Sice jsme před společností více "maskované", ale je obě hodně cítíme, že to není vlastně pravda. Zranilo mě to od matky opravdu hodně, i když kdekdo by řekl, že je to detail - vždyť nás rodiče přijali s naší odlišností a podporují nás atd. Ale někdy může zranit jedna věta, nikoliv jen křik a hádky. A dodnes vlastně cítím (hlavně od mámy, což by mě nikdy předtím nenapadlo), že Zdenu vytěsňuje, obrací se skoro výhradně na mě jako na matku když si např. přijdeme Kryštofa vyzvednout z hlídání.
Zdena někdy smutně říká: "Ona má asi pocit, že mě máš proto, abych vás živila a pomáhala ti s domácností."
A s problémem vlastní/nevlastní se potýkáme neustále. Pořád se Zdeny někdo ptal, kdy tedy bude mít "vlastní". Nedávno u nás byla kamarádka a bavily jsme se o filmu Smradi, o tom, jak tam maminku dohánějí děti (adoptovaní - Romové) svým zlobením k šílenství a jak by občas člověk toho svého "smrada" také nejraději přizabil... A ona najednou říká: "No, navíc když ještě nebyli její..." Úplně ve mně zatrnulo. Vzdělaná, inteligentní, jinak citlivá - a tohle? Trochu jsme o tom diskutovaly a já jsem říkala: "To je, jako kdybys řekla, že Kryštof není Zdeny, že není její..." Vzala zpátečku, asi si to uvědomila, ale myslím, že to bylo jen ze slušnosti. Určitě si také myslí - no jistě, vždyť taky Kryštof její není!
A kdo je tedy vlastní dítě? Snad to, o které se staráme, dáváme mu svoji lásku, svůj čas, péči, trpělivost... A ono dává nám. Chápu, že prostě některé ženy nedokážou pochopit, že nebiologické mateřství může být rovnoprávné - vždyť já sama nevím, jak bych se cítila, Kryštof je moje biologické dítě. Ale nechápu, kde lidé berou jistotu a drzost hodnotit životy druhých.

Re: Vlastní a nevlastní

(2.11.2003 17:00:55)
Petro kazdy citlivy clovek s Tebou bude souhlasit v tom, ze rodic je ten kdo diteti venuje lasku, ochranu a svym prikladem se ho snazi vychovat.

Moc Tobe i Zdene drzim pesticky, aby i vztahy jako je vas byly brany zcela rovnopravne. Take me velice trapi to, ze okoli kritizuje vse mozne. Vadi mi postoj krestanu, vzlast katoliku, k partnerstvi dvou muzu nebo dvou zen. Vadi mi, ze jejich partnersky zivot mnohem tezsi a ze zvlast v malych mestech a na venkove musi byt velmi zle, byt jakkoliv odlisny. Nechapu to, tak jako neodkazu pochopit jakoukoliv netoleranci.

Nechapu treba tu straslivou aferu kolem brnenskeho parku pobliz onkologicke lecebny( Masarykova onkologickeho ustavu) kdy dokonce nekteri radni odhlasovali to, ze az bude park vybudovan, nemeli by do nej onkologicti pacienti chodit. Nechci se sama dostat do role nekoho netolerantniho, ale je pravda ze tento ustav stoji v uzemi plnem vilek a rodinych domku tech hornich deseti tisic. Mam zlost i na vlastni reakci a to ze, to ve mne mozna nespravne probouzi nesnasenlivost k tem stastnejsim: bohatsim a zdravejsim.

Ale asi kazdy bojujeme svou valku, protoze temer kazdy z nas je soucasti nejake mensiny, a celkova vyzralost spolecnosti, by mela byt posuzovana podle toho jak se stavi k mensinam, i podle samozrejmeho uznani nekterych zakladnich prav urcite mensiny.(je snad jasne, ze nemyslim mensiny politicke, nesnasenlive a fanaticke, ale bezne, ktere se vytvareji v zivote na podklade toto, ze se kazdy casem v necem lisime a kazdemu z nas muze byt krivdeno, treba jen v urcitem obdobi zivota na podklade toho, ze jsme treba jen na cas, odlisni).

Doufam, ze jsem nenapsala nic, cim bych se Te nejak dotkla, a pokud ano, je to jen neobratnosti nektereho slovniho spojeni, toto je skutecne dost citlive tema, ale podstatne jsem napsala: i kdyz k Vasi mensine nepatrim, nechapu proc bych na podklade tohoto faktu, mela pravo kohokoli soudit a totez plati i v mem pomeru k ostanim mensinam.

Petra, Kryštof 01, Kubík 08

Re: Re: Vlastní a nevlastní

(9.11.2003 21:50:42)
Ahoj, děkuji za povzbudivá slova. Chci ještě jen napsat, že ses mě rozhodně ničím nedotkla - myslím, že už jsem tak daleko, abych nejen neměla problém zvěřejňovat svoji orientaci (i když to na potkání nevyprávím každému) a zároveň nebyla moc choulostivá... mnohá slova, která by mi mohla ublížit, jsou jen projevem neznalosti nebo vlastních strachů toho dotyčného - vždyť proto se také nepřátelským reakcím vůči homosexuálům říká "homofobie". A vůbec nejlepší je dělat si ze sebe trochu srandu: např. si říkáme: vybereme si tenhle odstín barvy na zeď, je takovej teplej... hm, ale to u nás bude už fakt přetopeno apod. Asi se teď moc chválím, ale jsem optimistická: nesetkala jsem se s nějakou velikou diskriminací, nebo mám pocit, že s tou existující se určitým způsobem vyrovnávám a nějak se k ní stavím: třeba jen tím, že se nekrčím a neděsím, že by se to o mně mohl někdo dozvědět. Uvidíme, jak mi můj optimismus vydrží, až se s nějakou diskriminací setká Kryštof, protože on si nás nevybral a jako každá matka nechci vidět, že by mu někdo ubližoval.

Misa3
	Re: Re: Re: Vlastní a nevlastní (10.11.2003 18:12:21) Myslim, ze Kristof uz vyspeje do zralejsi spolecnosti, nebo vyzraje do vyspelejsi spolecnosti(?):-)))No to je fuk, vis, co chci rict.:-) Hodne stesti Misha. Odpovědět

Dana

•

Je to tak

(3.11.2003 1:08:00)
Ahoj Evi a všichni ostatní,
děkuji Ti za Tůj článek!
Máme už 2 roky doma adoptovaného Honzíka a je to prima kluk, asi takový jako všichni ostatní.
Mohu jenom potvrdit slova o citlivosti a hájení maminek na mateřské, moje cesta k mateřství byla docela trnitá,i co se týče vztahu s děťátkem, které je, ale přece jenom trošku není moje... Teď mám ale velkou radost, že jsem své mateřství beze zbytku přijala, z toho, jak se náš vzájemný vztah vyvíjí a jak je to úžasné být pořád s někým (bála jsem se, že to nezvládnu) a vidět jeho pokroky a vývoj. Moje mateřství mě stálo zpočátku hodně sil, člověk chybuje a tak občas pořád pochybuju o tom, zda to nebo ono dělám správně, ale teď jsem za všechny složitosti ráda, protože co tě nezabije tě posílí.
Držím palce!!! Dana a Honzík

Zlatá mamka a naše čokoládky

(3.11.2003 9:42:13)
Mám úplně odlišnou zkušenost.
Když jsme doma (tedy u mých rodičů) oznamovali, že "máme holčičku"(rozuměj tomu po 10 měsících adopčního procesu nám sdělili, že mají pro nás 8 měsíční holčičku),a že je to napůl kubánka, maminka se trochu zarazila. Ptala se jestli je černá. No, popravdě, běloskvoucí miminko s blondvlásky to nebylo.tak jsem řekla: "Trochu". Maminka už nic neříkala, ale chtěla hočičku vidět. Po shlédnutí jsme dostala vynadáno, žře tohle dítě není ani snědé, natož černé.Barbarka byla nádherná holčička. Černé kudrliny a hnědé velké oči v kontrastui s růžovou a bílou vypadaly velmi působivě,až se za námi ohlíželi i cizí lidé.Když nám holčička povyrostla z černých kudrlin se staly hnědě vlasy a jediné co prozrazuje její cizí původ bylo záviděníhodné zhnědnutí během krátkého pobytu na sluníčku.
V jejích třech letech, nám nabídli, aby jsme se přijeli podívat na chlapce, který je taky na půl kubánec a nutně by potřeboval do rodiny. Když nám přinesli ten 3-mesíční neforemný balíček, tak se nám zatajil dech. Kluk byl jak z čokolády.Ale když strčil palec do pusy(stejně jako naše dcera) a na mojí otázku: "Půjdeš k nám bydlet?" odvětil chrčivé "ga,ga,gaj" bylo rozhodnuto.
Zbývalo to doma oznámit zybtku rodiny a nakoupit věcičky.
Doma jsem to oznámili a čekali nadšenou reakci jako před 2 roky. Ale to jsme se zmílili. Maminka nám vynadala, že jsem nezopdovědní, že 2 děti dnes jsou moc.Na to jsme argumentovala, že kde se najedí tři, čtvrtý hlady neumře a když bude nejhůř, tak k ní budeme chodit žebrat o polévku s bandaskou.-))
Samozřejmě jsem jí i řekli, že je chlapec rovněž na půl Kubánec.
Já poučena s předešlé reakce, jsem řekla:"Trochu.." Manžel dodal "Trochu víc."
babička i dědeček se do nás pořádně obuli. Argumenty, které padaly : Jsme z malého města,co tomu řeknou lidi.Budfe to chudák, budou se mu posmívat, bude neštastnej.
Na tohle mě napadla jediná moudrá odpověd:" Možná ano,ale má být neštěstnej v dětsáku a nebo doma u mámy a táty?"
Tím skončila naše polemika.Druhý den jsem jeli společně s maminkou pro malého do kojenáku.Když maminka malého poprvé viděla, spráskla ruce a řekla: "Bože, ten je ale černej."Ale hned toho mrnouska brala do náruče a šišlala mu se slzama v očích, jak mu přeje hodně štěstíčka v týhle prdlý rodině a že se má na co těšit.
Musela jsem ji obejmout.Je to moje nejlepší máma.
Dodnes ji obdivuji, když ona vyrostlá ve velmi snobských a maloměštáckých poměrech, jde s malým na koupališti za ruku.Ona jak ředitel vápenky a on jak eben.
A musím říct, že i já jsme zažívala z jeho barvou krušné hodinky. Když, co by batole seděl na kočárku.Každý se za námi obdivně ohlížel a jéééé černoušek, tak mi párkrát ujely nervy a i jsem slzičky uronila.Mamka do mě drcla a řekla:" Koukej se srovnat a vypnout hrdě bradu.Vezeš si mimino,co každý obdivuje. Jak pak chceš,aby byl hrdý na to co je a odkud pochází, když to sama neuneseš?"
Achjo, zase ta moje zlatá mamka.
Dnes je malému 7 let a je to bezvadnej bezproblémovej kluk.Za těch 7 let jsme se ještě nesetkali s negativní reakcí.Možná je to tím, že dáváme okatě najevo, že jsme hrdí na našeho černouška.Připojila bych fotky,ale neumím, takže kdyby jste mi někdo poradil jak, tak si ty naše čokoládky prohlídnete.

Zlatá mamka a naše čokoládky

(3.11.2003 9:43:29)
Mám úplně odlišnou zkušenost.
Když jsme doma (tedy u mých rodičů) oznamovali, že "máme holčičku"(rozuměj tomu po 10 měsících adopčního procesu nám sdělili, že mají pro nás 8 měsíční holčičku),a že je to napůl kubánka, maminka se trochu zarazila. Ptala se jestli je černá. No, popravdě, běloskvoucí miminko s blondvlásky to nebylo.tak jsem řekla: "Trochu". Maminka už nic neříkala, ale chtěla hočičku vidět. Po shlédnutí jsme dostala vynadáno, žře tohle dítě není ani snědé, natož černé.Barbarka byla nádherná holčička. Černé kudrliny a hnědé velké oči v kontrastui s růžovou a bílou vypadaly velmi působivě,až se za námi ohlíželi i cizí lidé.Když nám holčička povyrostla z černých kudrlin se staly hnědě vlasy a jediné co prozrazuje její cizí původ bylo záviděníhodné zhnědnutí během krátkého pobytu na sluníčku.
V jejích třech letech, nám nabídli, aby jsme se přijeli podívat na chlapce, který je taky na půl kubánec a nutně by potřeboval do rodiny. Když nám přinesli ten 3-mesíční neforemný balíček, tak se nám zatajil dech. Kluk byl jak z čokolády.Ale když strčil palec do pusy(stejně jako naše dcera) a na mojí otázku: "Půjdeš k nám bydlet?" odvětil chrčivé "ga,ga,gaj" bylo rozhodnuto.
Zbývalo to doma oznámit zybtku rodiny a nakoupit věcičky.
Doma jsem to oznámili a čekali nadšenou reakci jako před 2 roky. Ale to jsme se zmílili. Maminka nám vynadala, že jsem nezopdovědní, že 2 děti dnes jsou moc.Na to jsme argumentovala, že kde se najedí tři, čtvrtý hlady neumře a když bude nejhůř, tak k ní budeme chodit žebrat o polévku s bandaskou.-))
Samozřejmě jsem jí i řekli, že je chlapec rovněž na půl Kubánec.
Já poučena s předešlé reakce, jsem řekla:"Trochu.." Manžel dodal "Trochu víc."
babička i dědeček se do nás pořádně obuli. Argumenty, které padaly : Jsme z malého města,co tomu řeknou lidi.Budfe to chudák, budou se mu posmívat, bude neštastnej.
Na tohle mě napadla jediná moudrá odpověd:" Možná ano,ale má být neštěstnej v dětsáku a nebo doma u mámy a táty?"
Tím skončila naše polemika.Druhý den jsem jeli společně s maminkou pro malého do kojenáku.Když maminka malého poprvé viděla, spráskla ruce a řekla: "Bože, ten je ale černej."Ale hned toho mrnouska brala do náruče a šišlala mu se slzama v očích, jak mu přeje hodně štěstíčka v týhle prdlý rodině a že se má na co těšit.
Musela jsem ji obejmout.Je to moje nejlepší máma.
Dodnes ji obdivuji, když ona vyrostlá ve velmi snobských a maloměštáckých poměrech, jde s malým na koupališti za ruku.Ona jak ředitel vápenky a on jak eben.
A musím říct, že i já jsme zažívala z jeho barvou krušné hodinky. Když, co by batole seděl na kočárku.Každý se za námi obdivně ohlížel a jéééé černoušek, tak mi párkrát ujely nervy a i jsem slzičky uronila.Mamka do mě drcla a řekla:" Koukej se srovnat a vypnout hrdě bradu.Vezeš si mimino,co každý obdivuje. Jak pak chceš,aby byl hrdý na to co je a odkud pochází, když to sama neuneseš?"
Achjo, zase ta moje zlatá mamka.
Dnes je malému 7 let a je to bezvadnej bezproblémovej kluk.Za těch 7 let jsme se ještě nesetkali s negativní reakcí.Možná je to tím, že dáváme okatě najevo, že jsme hrdí na našeho černouška.Připojila bych fotky,ale neumím, takže kdyby jste mi někdo poradil jak, tak si ty naše čokoládky prohlídnete.

Misa3
	Re: Zlatá mamka a naše čokoládky (5.11.2003 16:45:30) Krasny prispevek, ktery rada ctu a rada se k nemu vracim. Tak trochu o tom ze clovek vekem dospiva a muze prekrocit sam sebe sve predsudky a povery. Preji vse nejlepsi a verim, ze v tak skvele rodine budou vyrustat stastne deti a i okoli si casem zvykne a stane se tolerantnejsi. Preji znovu vse krasne. Misha Odpovědět

Zlatá mamka a naše čokoládky

(3.11.2003 10:00:03)
Mám úplně odlišnou zkušenost.
Když jsme doma (tedy u mých rodičů) oznamovali, že "máme holčičku"(rozuměj tomu po 10 měsících adopčního procesu nám sdělili, že mají pro nás 8 měsíční holčičku),a že je to napůl kubánka, maminka se trochu zarazila. Ptala se jestli je černá. No, popravdě, běloskvoucí miminko s blondvlásky to nebylo.tak jsem řekla: "Trochu". Maminka už nic neříkala, ale chtěla hočičku vidět. Po shlédnutí jsme dostala vynadáno, žře tohle dítě není ani snědé, natož černé.Barbarka byla nádherná holčička. Černé kudrliny a hnědé velké oči v kontrastui s růžovou a bílou vypadaly velmi působivě,až se za námi ohlíželi i cizí lidé.Když nám holčička povyrostla z černých kudrlin se staly hnědě vlasy a jediné co prozrazuje její cizí původ bylo záviděníhodné zhnědnutí během krátkého pobytu na sluníčku.
V jejích třech letech, nám nabídli, aby jsme se přijeli podívat na chlapce, který je taky na půl kubánec a nutně by potřeboval do rodiny. Když nám přinesli ten 3-mesíční neforemný balíček, tak se nám zatajil dech. Kluk byl jak z čokolády.Ale když strčil palec do pusy(stejně jako naše dcera) a na mojí otázku: "Půjdeš k nám bydlet?" odvětil chrčivé "ga,ga,gaj" bylo rozhodnuto.
Zbývalo to doma oznámit zybtku rodiny a nakoupit věcičky.
Doma jsem to oznámili a čekali nadšenou reakci jako před 2 roky. Ale to jsme se zmílili. Maminka nám vynadala, že jsem nezopdovědní, že 2 děti dnes jsou moc.Na to jsme argumentovala, že kde se najedí tři, čtvrtý hlady neumře a když bude nejhůř, tak k ní budeme chodit žebrat o polévku s bandaskou.-))
Samozřejmě jsem jí i řekli, že je chlapec rovněž na půl Kubánec.
Já poučena s předešlé reakce, jsem řekla:"Trochu.." Manžel dodal "Trochu víc."
babička i dědeček se do nás pořádně obuli. Argumenty, které padaly : Jsme z malého města,co tomu řeknou lidi.Budfe to chudák, budou se mu posmívat, bude neštastnej.
Na tohle mě napadla jediná moudrá odpověd:" Možná ano,ale má být neštěstnej v dětsáku a nebo doma u mámy a táty?"
Tím skončila naše polemika.Druhý den jsem jeli společně s maminkou pro malého do kojenáku.Když maminka malého poprvé viděla, spráskla ruce a řekla: "Bože, ten je ale černej."Ale hned toho mrnouska brala do náruče a šišlala mu se slzama v očích, jak mu přeje hodně štěstíčka v týhle prdlý rodině a že se má na co těšit.
Musela jsem ji obejmout.Je to moje nejlepší máma.
Dodnes ji obdivuji, když ona vyrostlá ve velmi snobských a maloměštáckých poměrech, jde s malým na koupališti za ruku.Ona jak ředitel vápenky a on jak eben.
A musím říct, že i já jsme zažívala z jeho barvou krušné hodinky. Když, co by batole seděl na kočárku.Každý se za námi obdivně ohlížel a jéééé černoušek, tak mi párkrát ujely nervy a i jsem slzičky uronila.Mamka do mě drcla a řekla:" Koukej se srovnat a vypnout hrdě bradu.Vezeš si mimino,co každý obdivuje. Jak pak chceš,aby byl hrdý na to co je a odkud pochází, když to sama neuneseš?"
Achjo, zase ta moje zlatá mamka.
Dnes je malému 7 let a je to bezvadnej bezproblémovej kluk.Za těch 7 let jsme se ještě nesetkali s negativní reakcí.Možná je to tím, že dáváme okatě najevo, že jsme hrdí na našeho černouška.Připojila bych fotky,ale neumím, takže kdyby jste mi někdo poradil jak, tak si ty naše čokoládky prohlídnete.

Re: Zlatá mamka a naše čokoládky

(3.11.2003 22:50:51)
Ahoj Pet, tvoj prispevok ma pobavil,mamina je super. my mame adoptovanu 4-rocnu lucku, rovno z porodnice, musim sa priznat, ze som sa dost obavala reakcie mojej maminy, ktora raz strasne davno vyhlasila, ze by si dieta nikdy neadoptovala. o ziadosti o adopciu som jej radesj ani nevravela, az ked bolo iste, ze lucka bude nasa som jej to povedala, okamzite zaslzila, ze sme to mali urobit uz davno, mne padol obrovsky balvan zo srdca. mamina mi strasne pomaha, lucku miluje cela rodina, sme stastni. PET, ak by si mala cas a chut, velmi rada by som si pozrela foto tvojich prckov, mohla by si ich poslat na moj mail ? ahoj

18.11Sauni13
	Re: Re: Jste úžasné (23.2.2005 10:19:06) holky,co máte adoptované děti-a zvlášť ty trošičku ,,jiné" Přeju Vám s nimi samé radosti-mí příbuzní i manžel by to neskousli,já čekám druhé svoje,a nad Vašimi příběhy se mi chce plakat. Tomášek je krásný kluk!!! A zdravý a to je nejdůležitější-a určitě moc a moc šťastný,že má mámu a tátu! Odpovědět

EvčaKo

Re: Re: Re: Jste úžasné

(23.2.2005 11:49:39)
Souhlasím, Tomášek je krásný chlapec a nenechte si vnutit názory jiných lidí - i když to bolí právě proto, že jsou to rodiče. Věř mi, něco podobného znám, rodiče dokážou mladým "ničit" život - a kolikrát by právě ti mladí potřebovali jejich pomoc a podporu. Běž za láskou svého srdce - svým mužem a dítětem, neohlížej se. Jsem ráda, že jste udělali jedno opuštěné dítě šťastným. A to je důležité - ne nějaké předsudky staré generace. Myslím, že musíte být šťastná rodina po tom všem, co jste překonali.
Přeji Vám ať jste hodně šťastní :o)

Zdeněk /i když nyní v rozv.řízení po 15.letech/a 2 dcery
•	snažme se pro někoho udělat to nejlepší (3.11.2003 13:33:08) Ti,kteří vás vychovali se vyjadřují takhle .Prostě nechápající.Nedej se i když je to "mongol" taky má právo na super život a jsem rád že mu jej může někdo nabídnout a snaží se o to.Nemá v žádném případě smysl přesvědčovat své rodiče o něčem co totiž nechtějí sami slyšet. Odpovědět

Zdeněk /i když nyní v rozv.řízení po 15.letech/a 2 dcery
•	snažme se pro někoho udělat to nejlepší (3.11.2003 13:33:43) Ti,kteří vás vychovali se vyjadřují takhle .Prostě nechápající.Nedej se i když je to "mongol" taky má právo na super život a jsem rád že mu jej může někdo nabídnout a snaží se o to.Nemá v žádném případě smysl přesvědčovat své rodiče o něčem co totiž nechtějí sami slyšet. Odpovědět

Zdeněk /i když nyní v rozv.řízení po 15.letech/a 2 dcery
•	snažme se pro někoho udělat to nejlepší (3.11.2003 13:46:09) Ti,kteří vás vychovali se vyjadřují takhle .Prostě nechápající.Nedej se i když je to "mongol" taky má právo na super život a jsem rád že mu jej může někdo nabídnout a snaží se o to.Nemá v žádném případě smysl přesvědčovat své rodiče o něčem co totiž nechtějí sami slyšet. Odpovědět

Zuzka-tři dětičky
•	skušenost (3.11.2003 18:53:12) Gratuluji vám k vašemu rozhodnutí adoptovat si Tomáška.Nikdy se neohlížejte na názory lidí,vždyt žijete jen pro synka.Přeju vám mnoho štěstí a krásných zážitků. Odpovědět

Jací úředníci takový i rodiče

(5.2.2006 20:07:04)
Já jsem si myslela,že rodina by měla držet pohromadě a pomáhat.Jěnže asi někteří si myslí opat.Přečetla jsem si tvůj článek.Od úřadů se to dá čekat.Úřady se umí jen chvástat,jak chtějí dobro pro děti a najít jim novou rodinu,ale pravda to není.Prostě rodicě je opustí a ony už nemají podle úředníků žádné právo na novou rodinu.Když se adopce podaří,tak to je hotový zázrak.K tomu samozřejmě moc gratuluju.Ať jste spolu šťastni.A rodiče.Kdyby se to samé stalo mě,tak se snima hodně chytnu.Já bych si to onich nenechala vůbec líbyt.Vždyť adobce není žádná špatná věc.A když se rodiče stydí a nadávají,tak áť chodí třeba kanálama.Měli by Vás psíše podpořit a lidem,které mají takovéhle připomínky nechat odporoučet.Za takové rodiče bych já se styděla nic proti.

ilona
•	fandim vam (8.11.2006 15:06:51) prosli jste velkou zivotni zkouskou,kterou jste vy i vas manzel splnili na vybornou.drzte se.hodne stesti vam i tomaskovi. Odpovědět

Jarka + Terča
•	fandím Vám (20.5.2007 22:47:04) držíme palečky Odpovědět

Marcela P
•	Jak adoptovat Tomáše (14.7.2007 19:26:40) Držím Vám palce ! Copak Vaši rodiče nevidí,jak jste s manželem štastní,když máte konečně své vytoužené dítě ?Chlapeček je naprosto kouzelný ! Marcela P. Odpovědět

Romana

•

nechápající rodiče

(20.7.2007 11:53:10)
Milá Evo,
velice ráda jsem četla vaše příspěvky. Chci se s vámi podělit o podobnou zkušenost s "rodiči-matkou". V roce 2001 jsem porodila dceru, které jsem dala neobvyklé, ale velmi krásné (alespoň pro mě) jméno. V den narození dítěte jsme všechny obeslali sms-kami, kde jsme uvedli váhu, míru a jméno. Byla jsem šťastná, že mám krásnou zdravou holčičku a vše dopadlo dobře. No, a chvíli po té zazvonil telefon - samozřejmě jak jsem čekala byla to moje matka.Myslela jsem,že bude mít nějaké námitky, ale to co předvedla mě ochromilo a vypěstovalo vůči ní odstup. Do telefonu zazněly věty typu - že jsem jí zkazila celý život, nejsem normální,vždycky musím mít něco extra,co si chudák dítě počně a že je jí ze mě zle atd.- je to už 6 let, tak si to do detailu nepamatuji.Moje tehdejší reakce byla, že jsem ukončila hovor. Druhý den volala zase, a když jsem zase slyšela její hystericky plačtivý tón, tak jsem telefon opět položila.
Po dvou měsících - kdy jí už ze mě nebylo zle- přijeli se podívat na malou a mohla se rozplynout. Ale tu situaci a vyřčená slova jí nikdy nezapomenu. A myslím, že tehdy jsem si jí přestala vážit jako matky, ale jí je to zřejmě jedno- o citech hlavně těch druhých nikdy moc nepřemýšlela.
A proč sem píši? Přemýšlím o náhradní rodinné péči a největší obavu mám z matky- z těch jejích reakcí - ne že by to změnilo názor, ale podporu od ní nemůžu nikdy čekat, alespoň si to myslím.A také psycholožka se nás ptala, zda už jsme mluvili s rodinou. Jenže to já považuji za méně důležité - co na to naši rodičové.
Moc vám přeji krásně prožitý život a hodně radosti z dítěte.
Myslím, že nejdůlěžitější je to s kým člověk žije doma a ne to kdo si co něm myslí.
Romana

Re: ztratíš možná na čas rodiče,ale získáš mnohem víc!

(5.10.2007 22:44:19)
Jsem skoro 10 let šťastnou maminkou. Za těch 10 let se mi narodily dvě skvělé děti a dalších 5 úžasných dětí jsme si vzali z dětského domova do pěstounské péče. Celý svůj život jsem se snažila své mamce dokázat,že nejsem tak špatná jak si myslí, snažila jsem se,aby mohla být pyšná na to co všechno zvládnu. Naučila jsem se omlouvat i za to co jsem neudělala a neslyšet všechny ty bolestivé nadavky a výčitky padající na moji hlavu.Toužila jsem po lásce a přijetí, ale moc se mi ani jednoho nedostávalo.Doteďka nevím jak mne moje mamka bere. V 18 jsem se vzepřela a rozhodla se, že mám svůj život před sebou, a že se odmítám nadále nechat manipulovat a tlačit do něčeho co nechci. Uvěřila jsem v Boha ,získala tím pevnou půdu pod nohama, vdala se a společně s manželem plánovala přijetí dětí z DD. První k nám přišel 6.letý mentálně retardovaný chlapec. V té době jsme již měli jedno děcko, které se nám narodilo. Byť jsem se snažila na to své rodiče připravit, a o našem záměru jsme s nimi několikrát hovořili,po příchodu Ondreje následovaly slova plná opovržení a hněvu nad tím, jak někdo může být tak blbej a dobrovolně si vzít z děcáku "debila". Bála jsem se pak každého setkání s nimi,neboť mi bylo jasné, že se zase něco semele a oni mi v posměšcích dají najevo jaká jsem husa, že si takhle dobrovolně komplikuju život. Tyto ironické a jizlivé poznámky mě dokázaliy vždy rozhodit a úplně znejistit. Proč Ti to tu všechno píšu? Nesnažím se postěžovat si na své rodiče, já už jsem se se svou minulostí vyrovnala, pěstounku dělám 8 roků a do péče o naše děti si od rodičů dávno nenechám zasahovat. Snažím se Ti ukázat, že záleží jenom na Tobě samotné. Ty a Tvůj manžel se rozhodujete zda máte ve svém srdci dost místa ještě pro další dětičky, ne Tvoji rodiče. Je fajn, když širší rodina funguje, ale ty děti touží hlavně po náruči mámy a táty. Jsou vyprahlý a zraněný. Je to nelehká cesta, pokuď se na ni vydáš,ale také velice krásná a dobrodružná. Pokuď Ty i Tvúj manžel jste v těchto plánech jednotni, tak JDĚTE DO TOHO!!!

Renata, Tom-6 let, Vítek 3 roky

•

Máte krásného syna!

(5.1.2008 19:49:11)
Dobrý den, přečetla jsem sérii vašich článků o všem co vedlo k tomu, že jste se stali rodiči tak kouzelného chlapce. Anabáze to musela být neskutečná, komentovat však chci jednu zmínku utopenou v textu, totiž jestli se Tomášek nemohl "počkat" na lepší rodiče... Myslím, že je to nesmysl, ačkoliv vy máte vcelku pochopitelně dobrý pocit, že jste si svého syna vybrali sami, domnívám se, že možná blíže "pravdě" bude, že naopak vy jste byli vybráni jako ti jediní možní rodiče pro chlapce, který do kojeneckého ústavu rozhodně v naší zemi nepřitahuje soucitné zraky většiny naší populace. To, že je odlišného etnika, ucítí asi v naší zemičce nejvíce on sám, ale takové rodinné zázemí, jaké se mu snažíte dát, ho do života určitě obrní. Napětí v blízké rodině mu ale nemůže uniknout, doufám, že běh let dovolí vašim rodičům dozrát a pochopit svou obrovskou chybu, kvůli které přicházejí o nejkouzelnější roky svého vnoučka. Držím vám palce nejen pro celý běžný život, školu a tak, ale také proto, aby se to velké zranění vyvolané chováním rodičů nejen zakrylo, ale opravdu vyhojilo a pocit, že NIKDY neodpustíte, se mohl třeba proměnit v odpuštění v hloubi vašeho srdce.
Je mi 35, jsem lékařka a můj manžel je inženýr.
Hodně štěstí!

Olga Nováková ,dvě děti

•

Vše pro dítě

(6.6.2008 13:15:53)
Je mi líto vašich rodičů vše je možná již jinak čas vše ukočíruje a děti si dokáží získat i prarodiče.Dávate synovi lásku a on Vám to jednooou vrátí vím o čem mluvím zažila jsem to dvakrát.Moje děti mají prarodiče a milují je pravda je že chvilku trvalo než se smířili s naším rozhodnutím.Nyní můžu říct že uplinula dost dlouha doba a jejich snažení už dávno není snažení ale samozřemnost.Dnes často řeknou že jejich vnuk je celý táta.Vnuk je už téměř dospělý a doopravdy je celý můj manžel má podobný záliby o povahových rysech ani nemluvim.Tak vím že genetika hraje malou roly v lásce a ta láska nad ní vyhrává.Nemáme žádný srdce rvoucí příběh prostě jsme rodina se vším co k ní patří.Pubertu máme zdá se u prvorozeného za sebou a ani oní nic nevim.S cerou začíná lomcovat ale zatím vše vpohodě s obouma dětma jsem i kamarádka tak mi zatím vše říkají a já závidím její románky a problémy holčičí.Dokonce jí i závidim sama sebe protože přiběhne ze školy a vypráví svoje zaláskovaný příběhy což já si nepamatuju že bych se s něčím doma svěřovala a už vůbec né z takovou samozřejmností a radostí.Nechci našim rodičům nic vyčítat patřilo to k době ve které jsme vyrůstali, ale souhra rodičů a dětí to musí jít od srdíčka pravdoou je že ty děti si musí vybrat vás pak to jde samo.Musí se jim dát prostor a hory lásky. Mi děti moc chtěli přirozeně to nešlo a ty úřady,čekání,okolí,to vše je víc jak nošení dítěte devět měsíců.U nás je to několik roků pevných nrvů já mněla rok připravený pokojíček se vším i kočárkem.Ze dne na den přijde telegram a druhý den byl doma drobeček který byl moc očekáván.Tak co jsme matky s velkým M!!! Chtěli jsme totiž těmi matkami být nestalo se to jen tak.Malej capart si nás vybral a mi mu byli souzeni tak to po celou tu dobu cítím a nemohlo to být jinak umíte si představit mít jiný dítě_.....Já ne tyhle ke mně patří a já patřím k nim jinak to být prostě nemohlo a malý vám to tisíckrát vrátí.

My máme zase černouška

(9.4.2010 22:14:27)
My máme zase adoptovaného černouška. Dodnes pamatuji na větu mojí mamky v den, kdy jsme si jeli pro tu naši tříměsíční čokoládu do KÚ "Budeš nešťastná ty i on." Moje odpověď mezi dveřmi zněla "Má být nešťastný v děcáku nebo doma?"
No na slova babičky nikdy nedošlo. Takového syna by mi mohla závidět leckerá máma. Je fakt zlatý. Milující, šikovný a hlavně je veselý a šťastný. Já jsem přešťastná, že ho mám. A babička? Ta ho úplně zbožňuje.

taky každému v okolí říkáme, že je adoptovaný a původem Kubánec. proč ne? Copak je to nějaký špatný cejch?

V její náručí

V její náručí

Máme rádi miminka

Jak uveřejnit váš článek
na hlavní straně?

Zajímavé akce

Rekonstrukce husitské bitvyJičín
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice
Řípská pouťLitoměřice
Mezinárodní den tancePraha 1

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997

Další recepty nalezte zde

(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.

3x jsme získali Křišťálovou lupu. Křišťálová lupa

Křišťálová lupa

Křišťálová lupa

Křišťálová lupa

Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.