| Aleš Liber | •
 |
(27.10.2003 12:28:07)
Aniž bych si dovolil jakkoli zpochybnit uvedené desatero váženého pana profesora, musím z vlastní zkušenosti konstatovat, že jsou situace, ve kterých s ním prostě nevystačíme. Asi nejsme tak úplně typická pěstounská rodina, vzali jsme si totiž do PP chlapce, kterému v té době již bylo bezmála 12 a půl, navíc k dvěma vlastním dětem, kterým bylo v té době 10 a 13 let. Těm z Vás, kteří máte z PP své vlastní zkušenosti, je jistě již v této chvíli jasné, do čeho jsme se to se ženou pustili. Nutno dodat, že už samy okolnosti vzniku naší PP byly poměrně vyjímečné, ale to je jiný příběh. Chtěl jsem jen udělat malý "úvod do děje". Dnes je našemu Kubovi již téměř 16 let, vrcholově sportuje a zahájil studium na SŠ. Potud je tedy vše v nejlepším pořádku (určitě si teď říkáte - a co by ještě chtěli ?). Problém je v něčem jiném - mám tím na mysli právě onu dobře míněnou radu pana profesora, aby se s těmito dětmi včas a otevřeně mluvilo o jejich původní rodině, o tom co se odehrálo, znát jejich názor a vyjádřit (přiměřeně) názor svůj. Bezpochyby je to postup správný, leč, dle mého soudu, aplikovatelný jen do určité věkové hranice dítěte. V našem případě je dnes již zcela evidentní, že jsme (z tohoto pohledu) přišli "pozdě" a naše šance na oboustranné vyhodnocení a uzavření problematiky jeho biologické rodiny je téměř nulová. Jakkoli je Kuba otevřený, kamarádský a družný, při sebemenším pokusu o otevření tématu "maminka, tatínek, bývalá rodina" se okamžitě uzavírá a nikomu neumožní byť jen nahlédnout do svého nitra. Jedinou nám známou osobou, která toto privilegium má, je jeho sestra, dnes již plnoletá, která ovšem s námi nežije a stejně by asi nebylo možné ji nějak terapeuticky využívat. Musím říct, že nás to poměrně dost trápí a máme obavy z toho, že má v té své hlavě nějakou černou skříňku, kterou se sám bojí otevřít, ale nikomu dalšímu to také nechce dovolit. Snadno se tak může stát, že se jednou otevře zcela nečekaně a výsledek pak může být do slova tragický. Co ale s tím ? Aniž bych se nějak přeceňoval mám za to, že jsem se dokázal dostat Kubovi tak blízko, kde ještě nikdo (mimo původní rodinu) jiný nebyl, ale ta poslední brána mi zůstává stále uzamčená a je mi z toho smutno. Veškeré rady odborníků končí na doporučení "zkoušejte to, vydržte", co taky jiného, ale osobně optimista v této věci nejsem. Velmi to komplikuje jeho negativní náhled na jakoukoliv terapeutickou činnost (pohovory atd.) a nechuť, nebo možná strach, se svou minulostí jakkoliv zabývat. Kuba prostě za tím vším zatáhl v hlavě oponku a sám sobě se pokouší namluvit, že před tím, než přišel k nám, nebylo nic, lépe řečeno nic, co by stálo za to si pamatovat. Bojíme se, že to z biologického hlediska není možné - něco řízeně zapomenout - a že má náš Kuba v hlavě "časovanou bombu". Nezbývá nám asi nic jiného, než doufat, že mu budeme nablízku, až to jednou BOUCHNE. Abych ještě uvedl vše na správnou míru - nikdy jsme nelitovali našeho kroku a udělali bychom to znovu i s tím poznáním, že jsou věci, na které je člověk prostě krátký a které se řídí něčím, co nemáme možnost přímo ovlivnit. Tak tedy hodně štěstí všem, kteří v tom "lítáte" jako my a pokud zatím o Pěstounství jen uvažujete, tak neváhejte a jděte do toho. Dětí, které zrovna na Vás čekají, jsou stále plné Dětské domovy.
|
| vlaďka 36let, bezdětná | •
|
(17.7.2005 23:28:07)
Dobrý večer sice až po dvou letech, ale některé věci uspěchat nelze. Černou skříňku nebo tzv. časovanou bombu nebo ještě jinak 13. komnatu má ve své mysli spousta dospělých a její obsah pochází z dětství a jejich rodiče se tím vůbec nezabývají, i když to vědí nebo se dokonce na vzniku černé skříňky podíleli. Je to rozhodnutí každého člověka i malého, o čem bude mluvit a o čem ne. Mluvím za Vašeho adoptovaného dnes už 18iletého syna. Respektujte ho. Vlaďka
|
|
| alena, 1 adoptovana dcera | •
|
(27.8.2007 12:42:18)
Milí rodičové,
byli jsme včera s manželem na semináři pro pěstounské a adoptivní rodiče. Máme velke problémy s naší dcerou, kterou jsme adoptovali před osmi lety, bylo jí 4,5. Včera jsme se m.j. dozvěděli - ještě jsem to na internetu nezkoumala - že podle nejnovějších mozkových průzkumů se traumatické zážitky v mozku po čase samy zničí, resp. mozkový areál - zřejmě v amigdale, ale nejsem lékařka - se částečně nebo i úplně "vymaže". Asi se o to automaticky děti v náhradních rodinách snaží. Pokud někdo o tom něco víte, budu vděčna za informaci.
Všechny rodiče zdraví
Alena
|
|
| slimenka | 
|
(14.10.2007 15:54:17)
Reaguji na Váš článek sice už docela pozdě, ale možná pomůže dalším pěstounům v podobné situaci. Existuje tzv. Pesso therapie, která se zabývá zpracováním věcí, které se nám již staly. Jde o to, že zážitek z minulosti nahrazujeme novým zážitkem. Každý z nás se rodíme jako jedinečná bytost, která má své potřeby. Nikdo jiný, kromě nás samotných, stoprocentně neví,jak tyto naše potřeby naplnit tak,abychom byli plně šťastní. Přestože se rodiče snaží své děti opečovávat, hýčkat, vést, pomáhat jim překonávat překážky a naplňovat jejich potřeby,stane se, že danou situaci neodhadnou. Vznikají různé šrámy na dětské duši, které si pak nosíme jako balvany stále s sebou (co teprve děti bez rodičů, děti odmítané, týrané či zneužívané). Vše co se nám kdy stalo ať dobrého či zlého se ukládá do mozku tzv. stará mapa. Tento směr se snaží alternativním způsobem změnit tuto starou mapu za tzv. novou mapu. Jednoduše řečeno se vracíme do minulosti a dosycujeme, či přetváříme novým zážitkem starou situaci, která pro nás byla něčím zkličujícím, stresujícím či zraňujícím. Pesso therapie je individuální práce ve skupině (ideálně asi do 10 lidí). Je v ní velmi citlivě přistupováno k člověku jako k individuální bytosti. Mně osobně se líbí i to, že člověk není ničím a nikým manipulován. Sám si určuje co a kdy chce ze své minulosti otvírat a koho si z té skupiny použije. Myslím si, že každý účastník odchází obohacen cennými zážitky nejen svými, ale i ostatními lidmi ve skupině. Tato therapie je určena dospělím a starším dětem (asi okolo 16. let a výš). Velice se mi líbí jedna z hlavních myšlenek, a to: ČLOVĚK JE NA SVĚTĚ PROTO ABY:1)PRACOVAL- PO DOBŘE VYKONANÉ PRÁCI PŘIJDE POCIT USPOKOJENÍ, 2)MILOVAL-DÁVAL LÁSKU A BUDOVAL VZTAHY S LIDMI KOLEM SEBE 3)DĚLAL SPRAVEDLNOST-BYL PROSPĚŠNÝ PRO SVÉ OKOLÍ, OBOHACOVAL LIDI KOLEM SEBE, POMÁHAL POTŘEBNÝM, ZASTAL SE SLABŠÍCH... Tato therapie není ani všemocná, ani o ní netvrdím, že je jediná správná. Je to jedna z alternativních metod. Mně se ale hodně líbí díky svobodě zúčastněných lidí -já sama si určuji co a do jaké hloubky chci odkrýt a pracovat s tím. Pesso se nezabývá jen problémy rodič x dítě, ale všemi pro nás negativnímiy zážitky(v manželství, v práci...). Velice doporučuji pěstounům samotným. Ze své zkušenosti vím, že člověk má občas pocit, že nese víc nežli je schopen unést.Píšu to tu vše asi dost zmateně, ale určitě se dají na internetu o Pessu(PBSP) najít podrobnější informace,nebo kontakty.
|
|
| slimenka |
|
(14.10.2007 16:02:21)
Reaguji na Váš článek sice už docela pozdě, ale možná pomůže dalším pěstounům v podobné situaci. Existuje tzv. Pesso therapie, která se zabývá zpracováním věcí, které se nám již staly. Jde o to, že zážitek z minulosti nahrazujeme novým zážitkem. Každý z nás se rodíme jako jedinečná bytost, která má své potřeby. Nikdo jiný, kromě nás samotných, stoprocentně neví,jak tyto naše potřeby naplnit tak,abychom byli plně šťastní. Přestože se rodiče snaží své děti opečovávat, hýčkat, vést, pomáhat jim překonávat překážky a naplňovat jejich potřeby,stane se, že danou situaci neodhadnou. Vznikají různé šrámy na dětské duši, které si pak nosíme jako balvany stále s sebou (co teprve děti bez rodičů, děti odmítané, týrané či zneužívané). Vše co se nám kdy stalo ať dobrého či zlého se ukládá do mozku tzv. stará mapa. Tento směr se snaží alternativním způsobem změnit tuto starou mapu za tzv. novou mapu. Jednoduše řečeno se vracíme do minulosti a dosycujeme, či přetváříme novým zážitkem starou situaci, která pro nás byla něčím zkličujícím, stresujícím či zraňujícím. Pesso therapie je individuální práce ve skupině (ideálně asi do 10 lidí). Je v ní velmi citlivě přistupováno k člověku jako k individuální bytosti. Mně osobně se líbí i to, že člověk není ničím a nikým manipulován. Sám si určuje co a kdy chce ze své minulosti otvírat a koho si z té skupiny použije. Myslím si, že každý účastník odchází obohacen cennými zážitky nejen svými, ale i ostatními lidmi ve skupině. Tato therapie je určena dospělím a starším dětem (asi okolo 16. let a výš). Velice se mi líbí jedna z hlavních myšlenek, a to: ČLOVĚK JE NA SVĚTĚ PROTO ABY:1)PRACOVAL- PO DOBŘE VYKONANÉ PRÁCI PŘIJDE POCIT USPOKOJENÍ, 2)MILOVAL-DÁVAL LÁSKU A BUDOVAL VZTAHY S LIDMI KOLEM SEBE 3)DĚLAL SPRAVEDLNOST-BYL PROSPĚŠNÝ PRO SVÉ OKOLÍ, OBOHACOVAL LIDI KOLEM SEBE, POMÁHAL POTŘEBNÝM, ZASTAL SE SLABŠÍCH... Tato therapie není ani všemocná, ani o ní netvrdím, že je jediná správná. Je to jedna z alternativních metod. Mně se ale hodně líbí díky svobodě zúčastněných lidí -já sama si určuji co a do jaké hloubky chci odkrýt a pracovat s tím. Pesso se nezabývá jen problémy rodič x dítě, ale všemi pro nás negativnímiy zážitky(v manželství, v práci...). Velice doporučuji pěstounům samotným. Ze své zkušenosti vím, že člověk má občas pocit, že nese víc nežli je schopen unést.Píšu to tu vše asi dost zmateně, ale určitě se dají na internetu o Pessu(PBSP) najít podrobnější informace,nebo kontakty.
|
|
|
V její náručí
Biskup Tobiáš z BenešovaBenešov 
Floria podzimKroměříž 
Krása Smetanovy hudbyMělník 
Pocta Zuzaně NavarovéPraha 2 
Svatohavelské posvíceníKutná Hora 
Biskup Tobiáš z Benešova
Floria podzim
Krása Smetanovy hudby
Pocta Zuzaně Navarové
Svatohavelské posvícení
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)