| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Pohádky trochu jinak

 Celkem 49 názorů.
 Lee 


O pohádkách 

(25.11.2002 7:34:00)
Měla jsem úplnbě stejné pocity když jsem začala vyprávět pohádky našemu Štěpánovi, ale pak jsem si vzpoměla na sebe když jsem byla malá a uvědomila jsem si, že děti se dívají na pohádky jinak než dospělí. Když si teď třeba přeču pohádku O třech psech nebo O zlatém kolovratu vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě, ale jako dítě jsem to chápala prostě jako pohádku, kde hodní jsou nakonec odměněni a zlým se dostane odpovídajícího trestu. Nic víc nic míň, tu, pro nás nepředstavitelnou, brutalitu jsem tam neviděla, tu jsem tam začala vidět až když jsem dospěla. Pohádky jsem milovala a přečetla jsem jich spousty a opravdu nemám pocit, že by ve mě zanechaly něco jiného než to co by pohádky zanechat měly, že dobro nakonec zvítězí (i když mu to někdy trvá zatraceně dlouho:-)).
 Martina, 3,5 letý syn  
  • 

Re: O pohádkách 

(15.4.2003 11:01:05)
Náš syn 3,5 roku pohádky vnímá z úplně jiného pohledu. Nebojí se, pokud pohádka dobře dopadne. To je pro něj velmi důležité. Přivádí mě však do velkých rozpaků, když se ptá na úplnost rodiny pohádkových postav. Neustále chce vědě, proč Hurvínek žije jenom s tatínkem, kde má maminku. To samé bylo po shlédnutí večerníčku o čmeláčcích medvídcích Čmelda a Brunda. Tam jim zase scházel tatínek. Přiznám se, že vymýšlet si taťku čmeláka neustále v práci mi přišlo hloupé a učenou přednášku o tom, jak zvířátka pečují o své potomstvo (většinou samička) nebo nikdo syn nechtěl pochopit. Prostě pohádkové postavy i zvířátka musí vyrůstat v úplné rodině. Je to zajímavý postřeh od takhle malého špunta.
 Markéta 
  • 

Není to tak hrozné, jak se to jeví nám - dospělým 

(25.11.2002 8:02:26)
Souhlasím s Lee. Tu drsnost pohádek si člověk uvědomí až jako velký. Jsou v nich hrůzostrašné věci, ale většinu z nich děti tak neberou. Třeba to, že vlk sežere babičku mi nepřišlo jako dítěti nijak strašné, když se pak zase vrátila v pořádku. Prostě něco jako kdyby jen někam odjela, resp. jako kdyby ji na chvíli zavřeli do sklepa :-))
Milovala jsem klasicke ceske pohadky, v nichž jsou někdy dost hrozné věci, ale jediná věc, která mě jako dítě vyděsila, byly jeskyňky, které měly schovánu hromadu lidských očí. Nic jiného mě jako dítě nikdy nevyděsilo a nijak jsem se nesnažila si ty hrůzy představit. A myslím, že to bylo proto, že zlo bylo vždycky potrestáno a ten, kdo byl hodný a třeba zabitý, tak zase ožil. Takže jsem to vnímala jako by se mu vlastně nic nestalo.
Neměla jsem ale ráda pohádky, které končily špatně - Andersena nebo příběhy o medvědech u Kolína. Tam to pravidlo o vítězství dobra neplatilo a nelíbilo se mi to.
 Lída 
  • 

Klára Kubíčková 

(25.11.2002 9:08:27)
Ta Klára je fakt trhlá.
 Klára, 2 raubíři 


Re: Klára Kubíčková 

(25.11.2002 22:30:47)
Díky, beru to jako kompliment.
Klára
 Adriana Nováková 
  • 

Re: Klára Kubíčková 

(26.10.2008 19:06:09)
Dobrý den Kláro. Mohla by jste mi poradit, kdo knihu o rukavičce napsal? Jako malá jsem ji měla moc ráda a chtěla bych ji číst mému synovi. Bohužel knihu nemohu nikde vyhledat a ta původní je někde, nevim kde. Děkuji moc
 Sissi 
  • 

Re: Klára Kubíčková 

(13.12.2002 18:42:56)
Neodvážila bych se to až tak vyjádřit, ale musím souhlasit. Četla jsem od K.K. asi čtyři příspěvky a ze všech mi vychází, že se snaží své děti od všeho izolovat. Nedej bože, aby se k nim přiblížil pes, nesmí zahlédnout lákavě blikající světlo televizní obrazovky, pohádky musí být upravené do stravitelné formy a co potom smrtonosné oblečení ze sekáče? Tak takhle ne. To už by si mohla rovnou koupit skleněnou vitrínu a své děti do ní zavřít.
 Klára, 2 raubíři 


Re: Re: Klára Kubíčková 

(14.12.2002 13:19:02)
Tak si zkus ty články přečíst znovu, třeba ti to docvakne...
ad. psi: jasně píšu, že Kryštofa izoluju od cizích a neznámých psů, s babiččiným Rockym si hraje úplně normálně, někde jsem dokonce popisovala, jak spolu jedí rohlíky a jak se Kryštof schovává do jeho boudy. Tam je, pravda, trošku izolovanej, obzvlášť, když tam zalezepředem a neumí vycouvat.
ad televize: ten článek je o tom, že jsem chtěla, aby se Kryštof díval, jemu se ten večerníček líbil tolik, že ho chtěl pořád a byl nešťastný, že to nejde. Týden jsme počkali, potom to zkusili znovu a teď už se prcek kouká na Večerníček normálně, Bob a Bobek se mu moc líbí. Nesouhlasím s odkládáním dětí u televize, ale její vyhození z okna jsem nikde nepožadovala.
ad sekáč: původně jsem byla proti, pak se to změnilo - to je snad z toho článku úplně jasné, ne?
ad pohádky: některé upravujeme, některé (řepu, hrnečku, vař...) ne, navíc můj muž vypráví i Karkulku normálně.
My nemáme problém. Ty snad ano?
 Zuzana  
  • 

Re: Re: Klára Kubíčková 

(5.3.2003 15:17:00)
Ahoj Klara, na tejto stranke som sice novacik, ale preluskala som v poslednych mesiacoch zopar podobne ladenych stranok, posledne mesiace sa totiz s vacsimi ci mensimi uspechmi snazime otehotniet.. Raz sa to aj podarilo, ale lekari usudili, ze vajcovod nie je az take spravne miesto, tak to radsej ukoncili... O tom som ale nechcela...
Po tom, co som si precitala asi dva tvoje prispevky a nasledne si dala vyhladat vsetky ostatne by som Ti chcela povedat, ze v pripade, ze vydas knizku o tvojich skusenostiach na materskej, budem medzi prvymi co si ju kupia... Predpokladam, ze vdaka druhemu prckovi este par mesiacov na materskej aj ostanes a aj ked sa mozno nezaopatris financne tak, ako slavna Harry-Potterovka, rozhodne tvoja kniha prachom nezapadne... Takze miesto reagovania na prispevky o tvojej snahe izolovat deti by som Ta radsej videla mrhat tvoj talent nad knizkou.
Podla mna, ak posles tvoje clanky par vydavatelom (niezeby som tusila, kde sa na nich hlada kontakt), tak jeden sa urcite chyti.
Drzim palce a zavidim ti tych tvojich dvoch malych chlapov :)

zuzana z bratislavy
 Aica, 1 holčička 
  • 

pohádky jsou pohádky 

(25.11.2002 9:52:54)
Myslím, že pohádky jsou krásné tím že jsou pohádky, zlo je vždy překonáno dobrem a mají šťastný konec.SOuhlasím že některé pro nás dospělé zní drsně ale děti to tak nevnímají,možná taky proto že jim pohádky vyprávíme často a oni vlastně už vědí jak to pak dopadne.Moje dvouletá dcera při červené karkulce čeká na pasáž kdy vlk sní babičku i Karkulku a nějže při tom řekne:HAM. Taky možná záleží na intonaci s kterou jim pohádky vyprávíme, snažím i tyhle "drsné"pasáže vyprávět humorným tonem a nemyslím že to mou dceru nějak děsí. Pak až půjde Kryštůfek do školky tak z toho bude zmatený protože tam budou pohádky prezentovány tak jak jsou. Myslím že není třeba je měnit, třeba jen zvolit ty mírnější.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: pohádky jsou pohádky 

(25.11.2002 10:32:42)
Pohádky jsou především něco jako podobenství, byť z "ideálního světa", kde dobro je DOBRO a zlo je ZLO a kde neexistuje "něco mezi tím". Mají děti upozorňovat na existenci negativních jevů a formovat jejich postoj k nim. Bohužel svět pohádek "neplatí" a děti velmi brzo poznají, že ve skutečnosti vítězí častěji to zlo - ale aspoň o něm vědí... Kláro, já bych na tvém místě všechny ty pohádky neuhlazovala a neopravovala, protože tvoji kloučci se dříve nebo později s nějakým zlem setkají, a možná bude horší než rozsápaná rukavice... Chápu, že to myslíš dobře, ale idealizovaná skutečnost není to pravé ani v jednom případě - ať už přibarvujeme do černa nebo do růžova...
 Janice 


Re: Re: pohádky jsou pohádky 

(25.11.2002 12:57:59)
Souhlasím s Monty holkám 12a9 jsem vypravěla vždy celé "nepřikrášlené" pohadky a následky žádné nepozoroji.
Jana
 Lucie+Valerie 


Re: Re: Re: pohádky jsou pohádky 

(25.11.2002 14:22:05)
Také souhlasím s Monty. Pohádky lehkou formou připravují na nástrahy života. Na jeho klady i zápory.A když si vzpomenem na dobu kdy jsme my poslouchali tyto pohádky, tak nikdo z nás žádné trauma neměl. Toto uhlazování ( ač vím, že to myslíš dobře) mi lehce připomíná výchovu v absolutní čistotě, až sanitární a pak se dítě jen sklouzne na klouzačce a má všechny nemoce co existují. Myslím, že se to nemusí tak přehánět.

Mimochodem chci říct jak moc se mi líbí jméno Kryštof Kubíček :-))
 Klára, 2 raubíři 


Kryštof není Kubíček 

(25.11.2002 22:36:08)
Ahoj, díky, ale Kryštof není Kubíček, ale Antonín po tatínkovi (Sebastík je taky Antonín), jenom já jsem Kubíčková, nechala jsem si svoje příjmení.
 Lucie+Valerie 


Re: Kryštof není Kubíček 

(26.11.2002 10:59:36)
Jé, a mě se to tak líbilo :-(( :-))
To jsem nevěděla, že existuje příjmení Antonín.Ale i tak je to pěkné.
 Terreza 


Re: Re: Kryštof není Kubíček 

(28.11.2002 1:16:15)
A znáš zpěváka Bouhouše Josefa ? Anebo cestovatele Pavla Pavla ? :-))) Podívej se to tel. seznamu. Tam najdeš věci !!!

AHoj, Terreza
 Lucie+Valerie 


Antonín / příjmení po svatbě 

(28.11.2002 15:49:13)
Ale to víš , že taková příjmení znám, jen jsem se ještě ne setkala s Antonínem - tedy jako příjmení.
Křesním mne pronásledují celý život. (Děda, první láska a jeho otec a jeho nejlepší kamarád dále pak také můj manžel a jeho otec )
Ještě k příjmením po svatbě. Moje maminka si také před 30ti lety nechala své jméno a navíc si ho vzal i můj otec. Zaplať panbuh, jinak bych se jmenovala Hrkalová a shodou okolností jsme chodila do třídy s Luckou Hrbkovou - to by si nás asi pěkně pletli
 Blanka, 2 kluci 
  • 

Re: Kryštof není Kubíček 

(26.11.2002 20:05:43)
Jsem rada, ze se svym rodnym prijmenim v tom nejsem sama... Kdyz si vzpomenu, jak se v nasem pomerne velkem okresnim meste oddavajici tvaril kdyz matrikarka precetla vetu: "Snoubenci se dohodli, ze si ponechaji sva prijmeni"...
 Pavla 
  • 

Re: Re: Kryštof není Kubíček 

(27.11.2002 4:26:36)
Ahojte Blanko a Klaro,
protoze jste prvni, koho se muzu zeptat, tak timto ustupuji svoji zvedavosti a ptam se - co zenu primeje nechat si vlastni prijmeni ? Libi se mi, ze jste si sve prijmeni nechaly a fandim Vam (urcite to neni jednoduche na uradech v hotelech a tak), ale zajimalo by mne co tak cloveka k tomu vede. Letos jsem se dozvedela, ze v Cine (a Asii vubec), je to tak odjakziva a prijimat prijmeni zacali az snoubenci pri svatbach v evropskem ci americkem stylu.
Dekuju Vam predem za odpoved
Pavla
 Alice 
  • 

Re: Re: Re: Kryštof není Kubíček 

(27.11.2002 4:37:24)
Pavlo,
ja jsem se nad tim take pozastavila. Vim, ze se takto rozhoduji umelci, ale proc normalni smrtelnici???A co rikas Pavlo na to, ze se mohou davat dve kresni jmena. Ja jsem to nevedela, ale poprve jsem se s tim setkala nedavno, kdy jsme se seznamili s rodinou kde dceri rikali Ajo. Zeptala jsem se ona se jmenuje Alenka??? Pan odpovedel ne, to je tak, kdyz rodice daji diteti jmeno, ktere neumi ani vyslovit. Pak jsme se od jeho manzelky dozvedela, ze dcerka se jmenuje Anna-Marie:))), jejich syn je prozmenu Oskarek, ale jmenuje se Jan-Oskar. Co si o tom myslis????
 Pavla 
  • 

Re: Re: Re: Re: Kryštof není Kubíček 

(27.11.2002 10:16:18)
No me se dvojita jmena moc libi. Sama jsem si jedno alepson pridala krtem (i kdyz jej nepouzivam a neni v jinem dokladu nez krestnim liste), a pro nase planovane deti mam vlastne pripravena jen dvojita jmena. Vetsinou proto, ze se nemuzeme rozhodnout, ktere je hezci, nekdy proto, ze se nemuzeme dohodnout vubec - proto dame dohromady tip muj i manzeluv a budeme spokojeni oba :-))) Protoze zijeme v zahranici, nemuzu bohuzel vybirat mezi nadhernymi ceskymi jmeny a tak si me hledani jmena alepson zpestruji "soujmenimi" :-))) V Nemecku jsme poznala dokonce jednoho klucinu (5 let), ktery mel krestnich jmen asi 8, ale pouzivalo se jen jedno z nich (asi treti od zacatku). Ale k cemu jich mel tolik to nevim. no takze me se dvojita jmena libi a myslim, ze na oslovovani je pak normalni vybrat jedno z jmen (jako treba ten Oskarek o kterem pises) a pouzivat to. :-))))
 Blanka, 2 kluci 
  • 

Re: Re: Re: Kryštof není Kubíček 

(27.11.2002 8:16:59)
Proč jsem si nechala své příjmení - to je na dlouhý vyprávění. S touhle myšlenkou jsem si pohrávala už dávno před svatbou, mluvila jsem o tom s mým budoucím manželem, al ejemu se to moc nelíbilo. Když se pak chytala svatba, dostala jsem se do zajímavé situace. Všichni mi říkali, je to Tvoje svatba, musí se líbit hlavně Tobě a ptali se mě, jaký by se mi líbily šaty - hlavně ne bílý. Na to mi začali vysvětlovat, že bílý šaty být musí. Šli jsme domluvit svateční hostinu ... Jakou si budete přát polévku ? Mám ráda bramboračku...No ale na svatbě musí být knedlíčková... A tak dál ...Takže jsem měla pocit, že chci, aby něco bylo konečně po mém, že si chci v něčem postavit hlavu. Abylo to zrovna příjmení. S manželem jsem o tom diskutovali, šlo nejen o mé příjmení, ale i o příjmení našich dětí. Navrhovala jsem něco jako holky po mně, kluci po Tobě, nebo lichý děti po Tobě, sudý po mně, ale naše spory částečně vyřešila matrikářka, která řekla, že příjmení musí být jednotné. Takže jsme uzavřeli kompromis, já budu mít své příjmení a děti se budou jmenovat po manželovi.Přiznám se, že jsem měla pocit, že manžela do něčeho trochu tlačím, že se mu ten kompromis moc nelíbí, věděla jsem, že je to trochu rozmar a přemýšlela jsëm o tom, že to na poslední chvíli změním, ale kornu tomu nasadila tchyně, která do telefonu začala uvažovat o tom, že kvůli tomu na svatbu ani nepřijede. To byla poslední kapka, kdy jsem se definitivně rozhodla. Vydírat se nenechám. (Nakonec přijela). Všichni mi říkali, jak to budeš vysvětlovat dětem, lidem okolo... Musm říst, že vysvětlovat lidem okolo mi nevadí, děrem so myslím taky časem zvládnu, na to, že mi doktoři říkají jménem podle dětí jsem si zvykla a neprotestuju (nicméně já se představuju jménem svým a pak říkám jména svých dětí). Takže to rozhodování bylo složitý. Jsem ráda, že jsem si své jmého nechala, nicméně vím, že už nikdy nechci své rozhodnutí prosazovat tak, jak jsem si ho prosadila, je to jméno, se kterým jsem 25 let žila, na které jsme zvyklá, ale na druhou stranu mám pocit, že jsme tím svému manželovi trochu ublížila. Že trpěl předsudky a zvyky, které jsou v téhle společnosti. Alespoň ze začátku, teď si myslím, že se s tím srovnal. Takže když jsme se nemohli dohodnout na jménech našich kluků (finální rozhodnutí vždycky to domlouváme až v porodnici), naposledy jsme to udělali takhle : každý vybereme jméno pro holku a pro kluka tak, aby se nám líbilo, ale aby tomu druhému nevadilo. (tím například vypadl můj návrh na Huga). Pak jsme utvořilï dvojice moje holčičí jméno a manželovo klučičí a a naopak. A v porodnici si manžel vsadil na to, jestli to bude holka nebo kluk - do kolonek pro jméno jsme napsali mojí jméno pro holku a jeho pro kluka. A vyhrál :-))
 Pavla 
  • 

Re: Re: Re: Re: Kryštof není Kubíček 

(27.11.2002 10:07:29)
Ahoj Blanko,
moc dekuji za opravdu vycerpavajici odpoved na moji zvedavou otazku. Ten stres pred svatbou a potrebu vzdoru si umim docela zive predstavit, ostatne moji tchanovci na svatbu neprijeli opravdu (ale protoze prosazovali zmenu nevesty, tak jim jaksi nebylo vyhoveno :-))). Nez jsem poznala sveho muze tak jsem vsude vykrikovala, ze se a)nikdy vdavat nebudu, b)muj partner se musi prestehovat ke mne, c)nikdy nechci deti, d)vzdycky se budu jmenovat po tatinkovi, abych mohla delat cest nasemu rodu (a taky kvuli firme nesouci u zivnostnika jmeno majitele). Ted bastim prasky na ovulaci, jmenuju se po manzelovi, bydlim deset tisic kilometru od puvodniho bydliste, misto prosperujici firmy obstaravam rozparane slipy a teplou veceri a doted si pamatuju to hrejive zachveni u srdicka, kdyz muj ted uz manzel rikal, ze by si me rad vzal za zenu. Clovek mini osud meni :-))) Obcas me ztrata meho puvodniho prijmeni trochu zamrzi, ale musim uznat, ze mi nove prijmeni usetrilo mnoho problemu, protoze rodne bylo tezke vyslovit i pro Cechy, natoz v zahranici, kde jsme ted. A navic zni skvele. Ale obcas mam pocit, ze ta zemna jmena zapricinila i zmenu charakteru (k plassimu a stydlivejsimu). Ale treba to je tema vsema ostatnima zmenama :-)))
 Klára, 2 raubíři 


Proč mám své původní příjmení? 

(27.11.2002 21:07:14)
Ahoj, to, že jsem si nechala své původní jméno, je na delší povídání, bylo to hlavně o důstojnosti a snaze zbourat zažité stereotypy a mýty, chtěla jsme dát najevo, že nejsem ničí vlastnictví, ale že jsem pořád svoje. Víš, co? napíšu o tom další článek...
Klára
 Pavla 
  • 

Re: Proč mám své původní příjmení? 

(28.11.2002 15:09:15)
Ahoj Klaro,
uz se tesim na Vas clanek. Preju Vam nadherny den :-))))
 Terreza 


Re: Kryštof není Kubíček-ať žije zmatek ve jménech... 

(27.11.2002 5:58:32)
To mi pŕipomnělo naší rodinu...Když jsem začala chápet svět, zjistila jsem toto:Jmenuji se Podsedníková, tatínek Podsedník. Maminka je Zelenková z prvího manželství, ze kterýho má syna,tedy bráchu Zelenku. Moje sestra je taky Zelenková, ale biologicky je Podsedníková.
Mé sestře se jakožto svobodné matce narodila dcera Zelenková, otec Zajíček. Sestra se vdala za Vyhnánka a je tedy nyní Vyhnánková s dcerou Zelenkovou (otec Zajíček)... :-)))
Matka se za mého otce vdala teprve předloni, ale zůstala Zelenková.
Já jsem se vdala za Růžičku a mám s ním 2 děti - Růžičkovou a Růžičku. Po rozvodu jsem si kvůli dětem příjmení nechala. Pak jsem se znovu vdala za Šebestu, kterej o ponechání Růžičkové nechtěl ani slyšet. Prý tu původní Podsedníkovou by mi býval "povolil", ale Růžičkovou ne. Zvolila jsem kompromis, už je to zákonem povolené, jmenuji se Šebestová Růžičková. S Šebestou mám dceru Šebestovou. Ve školce a u doktorky se hlásím podle toho, se kterým dítětem zrovna jdu a jim se to plete, takže se nenudíme...

Moje sestra mi onehdá nechávala na pokladně lístky na koncert a říkala mi do telefonu: Máš to tam na Podsedníková, protože jsem si nemohla vzpomenout, jak se teď zrovna jmenuješ... :-)))

Perla na závěr - moje maminka se jmenuje Zelenková, za svobodna Rybářová. Její matka,moje babička, obráceně - za svobodna Zelenková, provdaná Rybářová...

Ať žije chaos... :-)))

PS:Navrhovala jsem manželovi, že bychom mohli malé dát 2 křestní jména (moc se nám líbila taky Barborka, takže by byla Anežka Barbora), ale řekl, jestli už to trochu nepřeháním... :-))) Sobec...
 Terreza 


Re: Re: Kryštof není Kubíček  

(27.11.2002 6:29:30)
PRO BLANKU
Při našem svatebním obřadu, kdy jsem si brala Šebestu, mě potěšila ta matrikářka či ceremoniářka, když opustila zajeté koleje a představila nás jako pana Šebestu a paní Růžičkovou, ale pak se do těch příjmení trochu zamotala, protože říkala přibližně toto: Snoubenci se dohodli, že budou užívat společné příjmení Šebesta – Šebestová a nevěsta bude k tomuto příjmení používat ještě Šebestová Růžičková. Takže to skoro vypadalo, že ty příjmení budu mít nakonec tři !

PRO PAVLU
No a proč rodné příjmení ? U mě by to bylo proto, že se sňatkem nestávám něčím majetkem. (To byl hlavní důvod, proč o tom první manžel nechtěl ani slyšet.) Zůstávám stále sama sebou, a příjmení, které jsem získala po otci, má pro mě větší význam, než manželovo. (Tatínek je už po smrti a žádného syna neměl. Vnouček je bohužel Růžička a moc si ho neužil. )
Tak to je můj důvod, proč si nechat rodné příjmení. (V pozadí je samozřejmě taky lenost běhat po úřadech a opatřovat si nové doklady – schválně, kolik vdaných jezdí ještě na řidičák „za svobodna“ ? Představa fronty v Kongresové odradí asi většinu Pražaček a radši to risknou. Mě to vyřídila moje sestra, která je mi trochu podobná a stejně tam šla kvůli autu.)
Jinak na bankovní kartu jsem chtěla ŠEBESTOVÁ RŮŽIČKOVÁ, ale do formuláře zadali TEREZIE ŠEBESTOVÁ RŮŽ. , takže ve výsledku tam mám vyraženo RUZ.SEBESTOVA TEREZIE a v obchodech na mě zírají jako na UFOUNA. Já jim na oplátku říkám: Proč máte tak úzký účtenky ? Jak se tam asi mám podepsat ?!?!
 Klára, 2 raubíři 


Re: Re: Kryštof není Kubíček-ať žije zmatek ve jménech... 

(27.11.2002 20:57:03)
Ahoj, od srdce jsem se tvému příspěvku zasmála! Mám stejnou zkušenost s těmi lékaři - pediatrička, ke které jsem chodila já, mě zná jako Kubíčkovou, mého prvního bratra jako Kubíčka a druhého bratra jako Štancla, no a teď k ní chodím s dvěma Antoníny, ale jsem pořád Kubíčková.... Největší legrace byla v porodnici - gynekologická sestřička nás zdravila - Ahoj, co malej Kubíček? a dětská sestra říkala: Jak se máte, paní Antonínová?
Klára
 Lída. 


Kláro, hlásím se na tvou stranu :-)  

(25.11.2002 16:40:34)
Kolik je Kryštofovi? Asi tak dva?
Holky můžete mi říct, co se mu konkrétně stane, když bude slyšet originál Červené Karkulky třeba v pěti letech?
Mně se ty klasické pohádky nijak nelíbí a výchovného v nich moc nevidím. Vždycky to dobře dopadne, takže se vlastně nic moc nestalo. To je ta příprava na život? Když tu pohádku znát nebude, bude připravený hůř?
Já tyhle pohádky nepředělávám, prostě je zatím nečtu. Je spousta jiných pohádek, kde se nekonfrontuje dobro a zlo, ale dítě se z nich naučí něco jiného. Až ho to přestane bavit a začne si říkat o čtení knížek, které v knihovně taky má a které občas otevřeme, ale děj i obrázky nejsou už tak idylické, přesunu mu do knihovny i tu klasiku. Ale proč by Klára dvouletému Kryštofovi měla číst Perníkovou chaloupku v plném znění, když jsou tu jiné pohádky, které ho naopak v pozdějším věku už zajímat nebudou? Než by šel Kryštof do školky, je spousta času seznámit ho i s tím originálem.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Kláro, hlásím se na tvou stranu :-)  

(25.11.2002 16:58:16)
Lído, sice nemám vlastní děti, zatím, ale přece jenom jsem už pár mrňat do postýlky ukládala a došlo i na ty pohádky, takže zkusím jenom stručně vysvětlit svůj názor:
Dvouletému dítěti bych asi klasické české pohádky nečetla. Přijde mi to brzo. S tím bych rok dva počkala... Pamatuju se, že když jsem vypravovala před spaním pohádky kamarádčině synkovi (byly mu tři roky), tak Perníkovou chaloupku a Karkulku už sice znal, ale nijak po nich netoužil a chtěl radši "vymyšlené" pohádky - řekl si o čem mají být ("o zajíčkovi a mrkvičce", třeba) a já mu na to téma něco vyprávěla.
A proč si myslím, že se nemají překrucovat - no třeba i proto, že dříve nebo později se dítě dostane do kolektivu a tam dojde ke sporu, protože ty ostatní děti to budou znát jinak. Nakonec se třeba i poperou. :o) To je jen takový "praktický" důvod. O těch "filozofických" už tu řeč byla.
Dneska existuje takové množství nejrůznějších pohádek, není přece důvod vyprávět dětem zrovna ty o vyloupaných očích nebo usekaných hlavách, zvlášť v tak nízkém věku. Stačí se jednou podívat do prodejny levných knih, tam jsou krásně ilustrovaných a nenásilných dětských knížek tuny. :o)
 Martina, Honzík roky 
  • 

Re: Re: Kláro, hlásím se na tvou stranu :-)  

(25.11.2002 17:38:51)
Ja bych opravdu myslela hlavne na ty deti - az uslysi verzi pravou, tak budou dost udivene a budou mit pocit, ze jim maminka neco zatajila.
Tchyne taky Honzikovi vypravi, ze Karkulka rekla vlkovi "ahoj" a sla k babicce, kde obe spokojene zkonzumovaly babovku, a Karkulka odsupajdila domu.
Ja mu povidam verzi "hororovou" a nepozoruji zadnou ujmu.
Opravdu to je treba, pro deti je dobré videt ten kontrast dobra a zla, lip se v zivote pak orientuji. A jeste - v pohadce vzdy nakonec vyhraje dobro!
Nemam patent na rozum, ale rada uvazuju prakticky a snazim se nekomplikovat diteti souziti s ostatnimi - to pokladam za moc dulezite.
 Helena Souchová 


Re: Re: Re: Kláro, hlásím se na tvou stranu :-)  

(26.11.2002 23:28:28)
Přesně tak, nechápu proč by se měli klasické české pohádky předělávat, když je všude kolem k sehnání tolik krásných "mírnějších" pohádek pro menší děti. Erbena nebo Boženu Němcovou bych si nechala pro starší dítě. Mě také rodiče četli klasické české (vzpomínám si i na ruské, tenkrát nebyl až zas tak velký výběr :))) pohádky a žádné újmy na zdraví, nebo na duševnu jsem dosud nepocítila. Jde jen o to odhadnout věk a duševní vývoj dítěte. Je to jen můj názor, ale co tu Klára píše mi přijde jako zbytečné. Když už, tak si přeci můžeme vymyslet svoji pohádku, když má člověk trochu fantazie není to až zas takový problém. Ale proč předělávat klasiku?
 Sissi 
  • 

Re: Re: Kláro, hlásím se na tvou stranu :-)  

(13.12.2002 18:51:56)
Levné knihy a krásně ilustrované pohádky? Nemyslíte náhodou takovou tu sérii Maminčiny pohádky, Babiččiny pohádky, Tatínkovy pohádky a Dědečkovy pohádky? V té firmě jsem pracovala v době vydávání těchto knih a málem jsem se pohádala s autorem. Jsou to klasické pohádky moderně převyprávěné a přijdou mi pěkně padlé na hlavu. Jeden příklad za všechny. V Červené Karkulce přijde vlk do chaloupky, sežere babičku, navleče se do jejích šatů a čeká na Karkulku. Ta přijde, odehraje se mezi nimi celkem v pořádku ten klasický dialog, pak se vlk chce na Karkulku vrhnout, aby ji sežral, ale jak má na sobě ty šaty a neumí v tom chodit, tak zakopne a rozbije si hlavu o stůl. Zlatý pan myslivec, ten umí alespoň zachraňovat babičky s noblesou. Alespoň tak mi to jako malé připadalo.
 Miška, 3 děti 


Pohádky jsou tady odjakživa a zatím se kvůli nim děti nezbláznily :-) 

(25.11.2002 17:34:46)
Kláro, když ti rodiče doma četli pohádky, měla jsi z toho snad nějaké trauma? Neměla. Pohádky jsou určeny pro děti a ty je vnímají jinak. Samozřejmě nebudu vykládat malému dítěti pohádku, které nerozumí. Pohádky vyprávím takové, o jakých vím, že se k danému věku hodí. To znamená, že v tomhle věku - 3 roky, to je většinou O krtečkovi, různé leporela a pohádky, kterým může mrně porozumět.
 Alice 
  • 

Re: Pohádky jsou tady odjakživa a zatím se kvůli nim děti nezbláznily :-) 

(26.11.2002 1:06:52)
Misko, jako vzdy souhlasim. Take preci na trhu existuji knihy podle veku ditete...
 Pavla 
  • 

Re: Pohádky jsou tady odjakživa a zatím se kvůli nim děti nezbláznily :-) ... Klaro, nedejte se !!! :-))) 

(26.11.2002 3:13:59)
Pohadky jsou tu sice odjakziva, ale rozhodne ne odjakziva pro deti. Novodobe pohadky (z poslednich cca 50-80 let) jsou psane pro deti, to ano, ale puvodni pohadky, Pernikovou chaloupku a jim podobne v to zahrnuje, byly urceny pro dospele. A protoze dospeli ted maji televizi plnou krvaku a dalsi jine hracky, zahodili fantazii a pohadky predali detem jako neco nehodneho dospelackeho veku. A je to velka skoda.

Klaro, myslim, ze delate dobre, kdyz ctete detem pohadky upravene. Je sice mozna fajn, nekdy ukazat detem, ze zlo je a jak se proti nemu bojuje, ale mnohem lepsi je ukazat cestu jak se zlu vyhnout a resit vse mirove. Na zlo maji deti opravdu dost casu a vychova typu "ve skutecnem zivote stejne zvitezi zlo", zminovana v jinych reakcich, jeste asi nikomu navod jak se vyporadat se zlem nedala. A v tech zminovanych skolkach jsou krome jinych deti i pani ucitelky, ktere nekdy pohadky tez upravuji, nas vlk treba babicku nezral, ale schoval do briska. Myslivec pak vlkovi bricho nerozparal, ale operoval kdyz spal. Pak ho sice hodil s kamenim do studny, ale myslivci prece normalne strili skodnou, tak proc ne vlka.
Takze s predelavanim pohadek klidne vydrzte a s basnickama take :-)))) Preju Vam s vasimi synky jen same radosti :-)))
 Helena Souchová 


Re: Re: Pohádky jsou tady odjakživa a zatím se kvůli nim děti nezbláznily :-)  

(27.11.2002 9:40:06)
A nebude to spíše tím, že v době kdy např. Božena Němcová žila a sbírala pohádky po venkově, se úplně jinak žilo. Smrt tehdy byla úplně přirozená a děti se s ní setkávaly velice často na vlastní oči (umíralo se běžně na nemoci, při porodech, pořád se někde válčilo, domácí zabíjačky zvířat) a dětem tyto pohádky nepřipadaly tak kruté jako dnes nám. Smrt tu byla stejně jako život a lidé to braly jako přirozenost. To proč jsou v dnešní době některé děti někdy velice kruté (násilnosti v televizi na tom mají jistý podíl viny), je proto, že děti často berou smrt a násilí jen jako hru, zábavu, nebo kratochvíli, něco co se dá zase obnovit. Klasické pohádky mají v sobě hodně z tehdejší reality, to proto se nám zdají příliš drsné.
Takové německé pohádky bratří Grimmů jsou ještě mnohem horší a byly také napsány pro děti.
 Kahlan+5 


Re: Re: Re: Pohádky jsou tady odjakživa a zatím se kvůli nim děti nezbláznily :-)  

(28.11.2002 9:36:11)
Pohadky bratri Grimmu byly moje nejoblibenejsi, myslim, ze jsme ani jine cist nechteli, a ja jsem se naucila cist prave z teto knizky, a to koukanim pres rameno memu o 2 roky starsimu bratrovi, ktery predcital nahlas:-)Pravda je, ze je to pohadky jsou dost krute, ale nikdy jsem netrpela nocnimi murami, vube jsem to proste neresila...
 martina, 2 dcery 
  • 

pohádky-horory jsem milovala 

(26.11.2002 12:41:25)
Já jsem chviličku dělala to samé co Klára. A v jednom jediném případě to považuju za dobré dodnes - happy and v Perníkové chaloupce, který spočívá ve ;šťastném; návratu dětí k maceše, která je odeslala vlkům a medvědům jako potravu do lesa, jsem neskousla nikdy. Ale jinak jsem těch úprav zanechala ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla na svůj nadšený úžas nad zfilmovanou Pannou a netvorem (to je docela slušný horror), nebo ještě dříve a ještě více nad Němcové pohádkou Jak Jaromil ke štěstí přišel. Zakletá princezna každou noc vstává z rakve a tancuje s kostlivci, Jaromil musí vydržet do rána v kruhu namalovaném křídou... Joj, to se to krásně pod peřinou bálo... Náklonnost k iracionálním horrorům mi přetrvala dodnes (na rozdíl od upřímné otrávenosti jakýmikoliv "zabíječkovými" thrilery na NOvě etc). Takže kromě výchovné funkce drsných pohádek, kterou tu popisovaly předdebatérky bych trošičku obhajovala i jejich funkci estetickou- málo platné, pokud se strašidelné příběhy vyskytují v lidské kultuře od počátku (jakákoliv mytologie, gotický román, strašidelné povídky 19. stol. až k tomu Kingovi), asi nějakou, možná psychohygienckou či cojávímjakou funkci mají.
PS: Také byla v dětství vaší nejoblíbenější Erbenovou baladou Svatební košile?
 ma-ma, dcery 10 a 4, syn 3 


Pohádky 

(26.11.2002 13:25:29)
Abych pravdu řekla, mám moc ráda pohádky pro jejich dobrý konec, pro jejich přesně označené dobro a zlo.
Pohádky si upravuji také, dodávám tam vysvětlení, proč to tak dopadlo (Karkulku sežral vlk, protože se s ním bavila, i když ho neznala, vlk se utopil, protože neuměl plavat) a samozřejmě, neříkám verze pro dospělé, ale pro děti. První pohádkou vastně byla Pohádka o řepě, založená na opakování (dědek za řepu, babka za dědka...)dnes má můj syn rád pohádku o Karkulce, kde se i chvilku bojí. Nevidím v tom nic špatného, v životě se bude muset "bát" také.
Co se týká odchylek ve verzích - děti jsou opravdu citlivé na to, jak se "správně" která pohádka říká a jsou schopné se kvůli tomu i poprat.
Mějte se krásně a vyprávějte si s dětmi : -))
 Blanka, 2 kluci 
  • 

Úskalí pohádek 

(26.11.2002 17:18:14)
Někdy se výchovný efekt může zvrhnout. Jako třeba když můj mažel končil pohádku o Smolíčkovi slovy "Jelen vzal Smolíčka domů a tam mu dal co proto.". Můj starší syn hned začal diskutovat - a proč, vždyť se mu nic nestalo ? Jeskyňky mu přece neublížily. Pak se někdy těžko hledají slova.
 Lucka, zatím bez děrí 
  • 

odborné vysvětlení? 

(27.11.2002 8:27:10)
Ahojte, zkuste se podívat na www.stripky.cz, tam je v elektronické formě časopis Rodiče. Podívejte se na článek Předčítáme dětem - třeba nám všem něco vysvětlí.
Pěkný den
Lucka
 Snehurka, 2 trpaslíci 3,6 let 
  • 

já souhlasím 

(28.11.2002 22:23:01)
Mila Klaro, cetla jsem reakce na tvuj clanek a tak citim potrebu napsat alespon jednu reakci pozitivni. Ja si nemyslim, ze by bylo nutne pro vsechny deti pohadky upravovat, ale rodice by se meli mnohem vice zamyslet nad tim, kolik nasili a v jake forme prave to jejich dite, v danem veku snese. Myslim, ze neni spravne obecne se domnivat, ze"je to prece pohadka, kterou zna kazdy" a nutit ji kazdemu diteti jakehokoliv veku. Pro citlivejsi deti je podle mne vhodne pockat s Cervenou Karkulkou treba az do 4 let a do te doby se spokojit s Velikou repou. Zdravim S.
 Lenka, 2 kluci 
  • 

proc menit stare pohadky? 

(29.11.2002 14:08:19)
Ahoj Klarko;
bohuzel s Tebou nemohu souhlasit.Ty mas z detsvi snad nejake skarede vzpominky, kdyz Ti ve roce maminka vypravela cervenou Karkulku.....a co jine pohadky? Myslim, ze snazit se deti "ochranovat" deti pred zlem a ukazovt jim spravnou cestu zmenenim klasickych pohadek, neni ta spravna cesta. Co zustane, ze stare ceske kultury, kdyz ji zacnemem menit jak se nam zalibi. Ja sama pohadky nemenim, jsou pohadky, ktere nemela rada a ted kdyz svym synum muzu vypravet tak si vybiram takove ze kterych mam i ja sama dobry pocit. Takze O Jeskynkach to neni. Ale O Karkulce meli a maji oba moji synove moc radi, oba se vzdycky moc tesili az vlk prijde a zacne tukat na dvere a trasly se nedockavosti az babicka s Karkulkou vyskoci,(BAF- protoze tam vlastne podle mojich synu byly obe schovane. Schvalne jsem se jich vcera vecer ptala a rozebrali jsme s tim starsim jestli je to strasidelne nebo neni. Deti se vetsinou boji jinych veci nez jsou pohadky, treba ze se na ne mama nebude usmivat, ze neco rozbili nebo ze s nima nepujde si hrat, ze budou sami. S tim se ma neco delat, abychom meli dostatek casu na sve deti.
preji ti spoustu peknych chvil u starych ceskych pohadek:o)
Lenka

 Pavel 
  • 

Re: proc menit stare pohadky? 

(1.12.2002 21:35:19)
Muj synovec se desne boji doktoru a certa. No a certa zna z pohadek a vi ze si chodi pro zlobivy deti. Takze jako kazdy dite sice zloby, ale pak ma totalne zkazenej detskej den, kdyz nemuze jit na oblibenou atrakci, protoze listky vybira cert. No treba rusky, nebo japonsky pohadky sou o dost krutejsi, nez vetsina ceskejch. Treba kosteje nesmrtelnyho pod moji posteli sem se bal tolik, ze sem se bal mit nohu, nebo ruku prez okraj. No nejak nevim proc bych to tak mel chtit u svych deti. At se v klidu vyspej a zda se jim treba ze Kostej, po te co mu dali napit, jim pekne podekoval a dal utrzeny sluchatko :-)
 Alex 
  • 

Mikuláš (kde jsou MC ?) 

(1.12.2002 23:21:14)
Chtěla jsem se zeptat,jestli má někdo nějaký zajímavý tip na slavení Mikuláše v Praze.Akce sleduju po kulturních přehledech,vím,že se otevírá kluziště na Ovocném trhu,ale co když mi něco uniklo.

Jinak nevím,kam zmizela diskuse o mateřských centrech.
 Renata,3děti vlastní,1v PP 


Pro Kláru Kubíčkovou 

(6.3.2003 10:04:05)
Chtěla jsem ti psát na mail ale nenašla jsem ho a nevím, jestli se to touto cestou k tobě dostane, ale zkusím to.
Chtěla jsem ti nabídnout místo klasických pohádek, originální pohádkový příběh bez násilí a hrubostí a navíc s možností, aby se hlavním hrdinou příběhu stal tvůj Kryštof, spolu s jeho nejlepším kamarádem. Chcešli si tyto knihy prohlédnout podrobněji, otevři si stránky www.modryslon.com tam jsou vyčerpávající informace i adresa na tvého nejbližšího prodejce. Budeš-li mít jakékoli problémy nebo dotazy, klidně se obrať přímo na mne. Do knihy je možné i dotisknout jakoukoli fotografii a připsat libovolné věnování.
Přeji tobě i tvému synovi hezké počteníčko a hezký den Renata
 bhagavan 
  • 

Malý princ stručně 

(13.7.2006 9:08:20)
Dospělí nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat, v životě setkal se spoustou vážných lidí. Žil jsem hodně s dospělými, poznal jsem je velice zblízka. Ale mé mínění o nich se valně nezměnilo. Mluvil jsem s nimi o bridži, golfu, politice a o kravatách.,, Ty, jsi spadl z nebe!“„Ano,“ odpověděl jsem skromně.„Jé, to je divné…“A malý princ se roztomile zasmál. To mě hrozně pohněvalo. Chci, aby se mé nehody braly vážně. Potom dodal: „Tak ty taky přicházíš z nebe! Z které planety?“Hned mi svitlo trochu světla do záhady jeho příchodu a rychle jsem se otázal:„Ty tedy přicházíš z jiné planety?“Neodpověděl mi. Zavrtěl mírně hlavou a stále se díval na mé letadlo:„Pravda, na tomhle jsi nemohl přijít z moc velké dálky…“A nadlouho se ponořil do snění. Potom vyndal mého beránka z kapsy a zabral se do pozorování svého pokladu. Dovedete si představit, jakou zvědavost ve mně probudila jeho zmínka o jiných planetách. Pokusil jsem se proto dovědět se o tom více. „Odkud přicházíš, človíčku? Kde je to tvé doma? Kam chceš odvést svého beránka?“ Na chvíli se zamyslil a pak odpověděl: „Dobře, že jsi mi dal tu bedýnku, v noci to bude jeho domeček…“ „Ovšem. A budeš-li hodný, dám ti také provázek, abys ho mohl ve dne přivázat. A kolík.“ Zdálo se, že tento návrh malého prince zarazil. „Přivázat? To je ale podivný nápad!“ „Víš, když ho neuvážeš, půjde, kam mu napadne, a ztratí se.“Můj přítel se znovu zasmál:„A kampak by šel?“ „Kamkoli. Stále rovně…“Tu malý princ vážně poznamenal: „To nevadí, u mne je to velice malé!“A tak trochu smutně dodal: „Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde…“Tak jsem se dověděl druhou velmi důležitou věc: že totiž planeta, odkud pochází, je sotva větší než dům. To mě nemohlo příliš překvapit. Dobře jsem věděl, že kromě velkých planet, jako jsou Země, Jupiter, Mars, Venuše, které dostaly jméno, existují ještě stovky jiných, které jsou někdy tak malé, že dá hodně práce spatřit je aspoň dalekohledem. Děti musí být k dospělým hodně shovívavé. Každý nemá přítele. A mohu se stát jednou takovým jako dospělí, kteří se už nezajímají o nic jiného než o číslice. A skutečně, na planetě malého prince byla jako na všech planetách dobrá tráva i plevel. Tedy z dobrých semen dobrá tráva a ze špatných semen býlí. Ale semena jsou neviditelná. Spí hluboko v zemi, až některému napadne se probudit. Tu se protáhne a k slunci bojácně raší nejprve rozkošný a neškodný malý výhonek. Je-li to ředkvička nebo růže, můžeme je nechat, ať si rostou. Je-li to plevel, musíme ho vytrhnout hned, jak ho rozeznáme. Nu, a na planetě malého prince byla strašná semena… semena baobabů. Půda planety byla jimi zamořena. A pustíme-li se do baobabu příliš pozdě, už nikdy se ho nezbavíme. Zaroste celou planetu. Provrtá ji svými kořeny. A je-li planeta příliš malá a baobabů příliš mnoho, roztrhnou ji. „To je věc kázně,“ řekl mi později malý princ. „Když dám ráno do pořádku sebe, musím udělat pořádek na planetě. Je třeba se přinutit a pravidelně vytrhávat baobaby, hned jak je rozeznáme od růží, kterým se moc podobají, když jsou ještě maličké. Je to práce hrozně nudná, ale je velice snadná.“ „Má-li někdo rád květinu, jedinou tohoto druhu na miliónech a miliónech hvězd, stačí mu, aby byl šťasten, když se na hvězdy dívá. Řekne si: Tam někde je má květina… Ale sežere-li beránek květinu, bude to, jako by najednou všechny hvězdy pohasly! A to že není důležité!“Nemohl už dál mluvit. Propukl náhle v pláč. Nastala noc. Odhodil jsem nářadí. Nezáleželo mi už na kladivu, svorníku, žízni ani smrti. Na jedné hvězdě, na planetě, na té mé, na Zemi, bylo nutno utěšit malého prince. Vzal jsem ho do náruče. Kolébal jsem ho. Říkal jsem mu: „Květině, kterou máš rád, nehrozí nebezpečí… Nakreslím tvému beránkovi náhubek. Nakreslím ti pro tvou květinu ohrádku… Udělám…“ Nevěděl jsem už pořádně, co říci. Připadal jsem si strašně nešikovný. Nevěděl jsem, jak se mu přiblížit, jak se k němu dostat… Svět slz je tak záhadný. Květinu malého prince jsem poznal velice brzy lépe. Na jeho planetě rostly prosté květiny, ozdobené jedinou řadou okvětních plátků. Nezabíraly, místo a nikoho nerušily. Jednoho rána se vždy objevily v trávě a potom večer uvadaly. Ale tahle květina vyklíčila jeden den ze semene přivátého bůhvíodkud a malý princ bděl velmi pozorně nad tímto výhonkem, který se nepodobal jiným produktům. Mohl to být nějaký nový druh baobabu. Keřík však náhle přestal růst a začal hnát do květu. Malý princ, který byl při tom, když vyrašil obrovský pupen, dobře tušil, že z něho vypučí něco zázračného, ale květina se ve svém zeleném příbytku krášlila nekonečně dlouho. Pečlivě si vybírala barvy. Oblékala se pomalu, upravovala si okvětní plátky jeden po druhém. Nechtěla se ukázat celá pomačkaná jako vlčí máky. Chtěla se objevit až teprve v plné kráse. Ó ano, byla to parádnice! Její tajemná toaleta trvala mnoho a mnoho dní. Až jednoho rána se ukázala právě při východu slunce. A květina, která se tak pečlivě připravovala, řekla zívajíc:„Ach, právě jsem se probudila… Promiňte, prosím… Jsem ještě celá rozcuchaná…“Malý princ nemohl v té chvíli skrýt svůj obdiv: „Jak jste krásná!“ „Že ano,“ odpověděla tiše květina. „A přišla jsem na svět zároveň se sluncem…“ Malý princ správně uhodl, že není moc skromná. Ale tolik dojímala! „Myslím, že je čas posnídat,“ dodala po chvilce, „byl byste tak hodný a postaral se o mne…“A malý princ, celý zmaten, šel pro konev s čerstvou vodou a obsloužil květinu. Tak ho velice brzy potrápila svou poněkud plachou marnivostí. Například jednoho dne, když mluvila o svých čtyřech trnech, řekla malému princi: „Jen ať si přijdou tygři se svými drápy!“ „Na mé planetě přece nejsou tygři,“ namítl malý princ, „a tygři trávu ani nežerou.“ „Já nejsem tráva,“ odpověděla jemně květina.
„Ó, promiňte…“„Já se tygrů vůbec nebojím, ale mám hrůzu z průvanu. Nemáte, prosím, nějakou zástěnu?“ Hrůzu z průvanu… Pro rostlinu to není právě šťastné, řekl si malý princ. S touhle květinou je potíž… „A večer mě dejte pod poklop. U vás je veliká zima. Je to tu špatně položené. Tam, odkud přicházím…“Ale zarazila se. Přišla jako semeno. Nemohla z jiných světů nic poznat. Zahanbena, že se nechala chytit při pokusu o tak prostinkou lež, dvakrát nebo třikrát zakašlala, aby malého prince upozornila, že udělal chybu: „A co ta zástěna?“ „Chtěl jsem pro ni jít, ale mluvila jste se mnou!“ Tu zakašlala, aby v něm přece jen probudila výčitky svědomí. A tak malý princ, ačkoliv měl dobrou vůli mít ji rád, brzy o ní zapochyboval. Bral vážně bezvýznamná slova, a byl proto velice nešťasten. „Neměl jsem ji poslouchat,“ svěřil se mi jednoho dne. „Květiny nesmíme nikdy poslouchat. Musíme se na ně dívat a vdechovat jejich vůni. Moje květina naplňovala vůní celou planetu, ale nedovedl jsem se z toho těšit. Historka s drápy, která mě tak dopálila, měla ve mně vzbudit vlastně něhu…“A ještě se mi svěřil: „Tehdy jsem nedovedl nic pochopit. Měl jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov. Obklopovala mě vůní a jasem. Neměl jsem, myslím, kdy utéci. Měl jsem pod jejími chabými lstmi vytušit něžnost. Květiny si tak odporují! Ale byl jsem příliš mladý, abych ji dovedl mít rád.“ Aby mohl planetu opustil, využil, myslím, tahu divokých ptáků. Ráno před odchodem dal planetu pěkně do pořádku. Pečlivě vymetl nevyhaslé sopky. Dvě byly v činnosti. A bylo to ohromně pohodlné, když bylo potřebí ráno ohřát snídani. Měl také jednu vyhaslou sopku. Ale vždycky říkával: „Člověk nikdy neví!“, a tak vymetl i tu vyhaslou. Jsou-li sopky dobře vymeteny, hoří mírně a pravidelně, nevybuchují. Sopečné výbuchy jsou jako oheň v krbu. Na naší Zemi jsme ovšem příliš malí, abychom si mohli vymetat sopky. Proto nám způsobují řadu nepříjemností. Malý princ vytrhl trochu smutně také poslední výhonky baobabů. Myslel, že se snad už nikdy nevrátí. Ale všechny tyto obvyklé práce se mu zdály toho rána nesmírně milé. A když naposledy zalil květinu a chystal se ji zakrýt poklopem, zjistil, že je mu do pláče. „Sbohem,“ řekl květině. Květina však neodpověděla. „Sbohem,“ opakoval. Květina zakašlala. Ale ne proto, že byla nachlazená. „Byla jsem hloupá,“ řekla mu konečně. „Odpusť mi to. Snaž se být šťasten.“ Byl překvapen, že mu nic nevyčítá. Stál tu ve velkých rozpacích, s poklopem v ruce. Nechápal tu klidnou mírnost. „No ano, mám tě ráda,“ řekla květina. „Tys o tom vůbec nevěděl. A byla to má chyba. To nevadí. Ale tys byl zrovna tak hloupý jako já. Hleď, abys byl šťasten… Nech ten poklop, já už ho nechci.“ „Ale vítr…“ „Nejsem tak nachlazená… Čerstvý noční vítr mi udělá dobře. Jsem přece květina.“ „Ale zvířata…“ „Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Je prý to tak krásné. Kdo by mě jinak navštěvoval? Ty budeš daleko. Velkých zvířat se vůbec nebojím. Mám drápy.“ A naivně ukázala čtyři trny. Potom dodala: „Neotálej tolik, rozčiluje mě to. Rozhodl ses odejít, tak jdi!“ Nechtěla totiž, aby ji viděl plakat. Byla to nesmírně pyšná květina. Oblečen v purpur a hermelín, seděl na velmi prostém, a přece majestátním trůně. „Ale hleďme, poddaný,“ zvolal král, když uviděl malého prince. A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl? Nevěděl, že králové vidí svět velice zjednodušen. Všichni lidé jsou pro ně poddaní. „Pojď blíž, ať tě lépe vidím,“ řekl mu král a byl moc pyšný, že konečně někomu kraluje. Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm. Zůstal tedy stát, a protože byl unaven, zívl. „Zívat v přítomnosti krále se nesluší,“ řekl mu mocnář. „Zakazuji ti to.“ „Nemohu se udržet,“ odpověděl malý princ celý zmatený. „Byl jsem dlouho na cestě a nespal jsem…“ „Nařizuji ti tedy, abys zíval,“ řekl král. „Již léta jsem neviděl nikoho zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to.“ „Teď se bojím… už nemohu…,“ odpověděl malý princ a po uši se začervenal. „Hm, hm,“ odpověděl král. „Tak… tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi…“ Trochu breptal a zdál se pohněván. Králi totiž šlo o to, aby se uznávala jeho autorita. Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář. Ale byl také velký dobrák, a proto dával rozkazy rozumné. „Kdybych nařídil,“ říkal obvykle, „kdybych nařídil generálovi, aby se proměnil v mořského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina generálova, ale moje.“ „Mohu se posadit?“ zeptal se nesměle malý princ. „Nařizuji ti, aby ses posadil,“ odpověděl král a přitáhl si majestátně cíp svého hermelínového pláště. Malý princ žasl. Planeta byla maličká. Nad čímpak mohl tak vládnout? „Vaše Veličenstvo,“ pravil, „prosím o prominutí, že se vás ptám…“ „Nařizuji ti, aby ses mě ptal,“ řekl honem král. „Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?“ „Všemu,“ odpověděl král velmi prostě. „Všemu?“ Král rozvážně ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy. „Tomu všemu?“ „Ano, tomu všemu,“ odpověděl král. Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí. „A hvězdy vás poslouchají?“ „Ovšem,“ řekl mu král. „Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň.“ Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji měl, viděl by ne čtyřiatřicet, ale dvaasedmdesát nebo sto, nebo dokonce dvě stě západů slunce v týž den, aniž by musel posunout židli! A poněvadž mu bylo trochu smutno při pomyšlení na jeho malou, opuštěnou planetu, dodal si odvahy a požádal krále o laskavost: „Chtěl bych vidět západ slunce… Udělejte mi tu radost… Nařiďte slunci, aby zapadlo…“„Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?“ „Vaše,“ odpověděl pevně malý princ. „Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát,“ odvětil král. „Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné.“ „A co ten můj západ slunce,“ připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal. „Budeš mít ten svůj západ slunce. Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, až k tomu budou příznivé podmínky.“ „A kdy to bude?“ otázal se malý princ. „Hm, hm!“ odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře. „Hm, hm, bude to… bude to dnes večer asi ve tři čtvrti na sedm. A uvidíš, jak jsou mé rozkazy přesně plněny.“ Malý princ zívl. Litoval, že přišel o západ slunce. A také už se trochu nudil. „Nemám tady už co dělat,“ řekl králi. „Zase půjdu!“ „Neodcházej,“ zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného. „Neodcházej, jmenuji tě ministrem!“ „A čeho?“ „Ministrem… ministrem spravedlnosti!“ „Ale vždyť není koho soudit!“ „To se neví,“ podotkl král. „Ještě jsem nevykonal objížďku po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro kočár a chůze mě unavuje.“ „Ó! Ale já jsem už všechno viděl,“ řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na druhou stranu planety. „Tam na druhé straně také nikdo není…“ „Budeš tedy soudit sám sebe,“ odpověděl král. „To je to nejtěžší. Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti to podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc.“ „Jenže soudit sebe mohu kdekoliv. Na to nemusím bydlet tady.“ „Hm, hm!“ odvětil král. „Myslím, že na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš ji pokaždé milost, abys ji ušetřil. Je to jenom jedna.“ „Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt,“ odpověděl malý princ, „a opravdu myslím, že odejdu.“ „Ne,“ řekl král. Ale malý princ dokončil přípravy a nechtěl už starého vladaře trápit: „Kdyby si vaše výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohla by mi dát rozumný rozkaz. Mohla by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou příznivé…“ Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom si vzdychl a vydal se na cestu. „Jmenuji tě svým vyslancem,“ volal za ním spěšně král. Tvářil se velice pánovitě. Dospělí jsou hrozně zvláštní, pomyslel si cestou malý princ. „Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!“ zvolal zdálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil. Domýšlivci totiž vidí ve všech lidech obdivovatele.„Dobrý den,“ řekl malý princ. „Vy máte ale divný klobouk.“„To proto, abych mohl zdravit,“ odpověděl domýšlivec. „Abych mohl zdravit, když mě s jásotem vítají. Bohužel tudy nikdy nikdo nejde.“„Tak?“ odvětil malý princ, protože nepochopil. „Zatleskej,“ poradil mu tedy domýšlivec. Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil. To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ. A začal znovu tleskat. Domýšlivec znovu smekl a zdravil. Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se jednotvárností hry. „A co se musí udělat, aby klobouk spadl?“ zeptal se. Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu. „Skutečně se mi hodně obdivuješ?“ zeptal se malého prince. „Co to znamená obdivovat se?“ „Obdivovat se znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě.“ „Ale vždyť si na planetě sám!“ „Udělej mi tu radost, a přesto se mi obdivuj!“ „Obdivuji se ti,“ řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. „Ale jak tě to může zajímat?“„Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví. „Piji,“ odpověděl pochmurně pijan.„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.„Abych zapomněl,“ řekl pijan.„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.„A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel. Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou. Dobrý den,“ pozdravil ho malý princ. „Vyhasla vám cigareta.“„Tři a dvě je pět. Pět a sedm dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet pět a šest třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna.“„Pět set miliónů čeho?“„Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů… už nevím čeho… mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm…“„Čeho pět set miliónů?“ opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal. Byznysmen zvedl hlavu: „Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl vyrušen jen třikrát. Poprvé před dvaadvaceti lety chroustem, který spadl bůhvíodkud. Hrozně hlučel a já jsem se čtyřikrát spletl v sečítání. Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy revmatický záchvat. Chybí mi pohyb. Nemám čas se jen tak potloukat. Jsem přece vážný člověk. A potřetí… zrovna teď. Říkal jsem tedy pět set miliónů…“ „Miliónů čeho?“Byznysmen pochopil, že nemá žádnou šanci na klid:Miliónů hvězdiček, které vidíme někdy na obloze.“„Much?“„Ale ne, věciček, které se třpytí.“ „Včel?“„Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši. Jenomže já jsem vážný člověk! Já nemám čas na snění.“ „Ach ták, hvězd?“„Ano, ano, hvězd.“„A co děláš s pěti sty milióny hvězd?“„Pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna. Já jsem vážný člověk, já jsem přesný.“„A co s těmi hvězdami děláš?“„Co s nimi dělám?“„Ano.“ „Nic. Patří mi.“„Tobě patří hvězdy?“ „Ano.“„Ale viděl jsem už krále, který…„Králové nejsou majiteli. Králové vládnou. A v tom je velký rozdíl.“„A co ti to pomůže, že máš hvězdy?“„Jsem bohatý.“„A co ti to pomůže, že jsi bohatý?“„Mohu si nakoupit jiné hvězdy, pokud nějaké objeví.“„Tenhle člověk rozumuje trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ. Přesto se ptal dál:„Jak vám mohou patřit hvězdy?“„A komu patří?“ odsekl mrzutě byznysmen.„To nevím. Nikomu.“„Tak tedy patří mě, neboť já jsem na ně myslel první.“„A to stačí?“„Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. Když máš první nějaký nápad, dáš si ho patentovat: je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit.“„To je pravda,“ řekl malý princ. „A co s nimi děláš?“„Spravuji je. Počítám a přepočítávám je,“ vysvětloval byznysmen. „Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný člověk!“Patří-li vám hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“„Ne, ovšem mohu je dát do banky.“„Co to znamená?“„To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky.“„A nic víc?“„To stačí!“To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní. Malý princ měl o vážných věcech představy hodně odlišné od představ, jaké mají dospělí.„Já mám květinu,“ řekl ještě, „a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný…“Byznysmen otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět. A malý princ zmizel. Dospělí jsou rozhodně podivní, řekl si jen v duchu cestou. „Dobrý den. Proč jsi právě zhasl svítilnu?“„To je příkaz,“ odpověděl lampář. „Dobrý den.“„Co to znamená příkaz?“ „No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer.“A zase ji rozsvítil.„Ale proč jsi ji právě rozžal?“„To je příkaz,“ odpověděl lampář.„Nerozumím,“ odvětil malý princ. „Není čemu rozumět,“ řekl lampář. „Příkaz je příkaz. Dobrý den.“A zhasl svítilnu. Potom si otřel čelo červeně kostkovaným kapesníkem.„Je to hrozné zaměstnání. Kdysi to vyhovovalo. Zhášel jsem ráno a rozžínal večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát…“„A od té doby se příkaz změnil?“ „Příkaz se nezměnil,“ řekl lampář. „To je právě to strašné! Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!“ „No a?“ divil se malý princ.„No a teď se otočí jednou za minutu a já nemám ani vteřinku klidu, rozsvěcuji a zháším jednou za minutu.“„To je divné! Dny u tebe trvají minutu!“„To není vůbec divné,“ řekl lampář. „Už je tomu měsíc, co spolu hovoříme.“„Měsíc?“„Ano. Třicet minut. Třicet dní. Dobrý večer.“A zase rozsvítil svou svítilnu. Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tolik věrný příkazu. Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci:„Víš… já znám prostředek, jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít.“„Samozřejmě že chci,“ řekl lampář. Vždyť člověk může být věrný příkazu a přitom trošku pohodlný. Malý princ pokračoval:„Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky. Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout, půjdeš… a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít.“„To mi moc nepomůže,“ řekl lampář. „Já rád spím.“„To je smůla,“ řekl lampář. „Dobrý den.“A zhasl svítilnu. Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan a byznysmen, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on jediný mi nepřipadá směšný. Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou. Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě:Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva…Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval této nešťastné planety zvláště pro ta tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!„Ale hleďme, badatel!“ zvolal, když spatřil malého prince. Malý princ se posadil na stůl a byl trochu udýchán. Tolik se už nacestoval!„Odkud přicházíš?“ zeptal se ho starý pán.„Co to je za tlustou knihu?“ řekl malý princ. „Co tu děláte?“„Jsem zeměpisec,“ odpověděl starý pán.„Co je to zeměpisec?“„To je vědec, který ví, kde jsou moře, veletoky, města, hory a pouště.“„Opravdu moc zajímavé,“ řekl malý princ. „Konečně opravdové zaměstnání!“ A rozhlédl se kolem sebe po zeměpiscově planetě. Ještě nikdy neviděl tak vznešenou planetu.„Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu oceány?“„To nemohu vědět,“ řekl zeměpisec.„Ach!“ (Malý princ byl zklamán.) „A hory?“„To nemohu vědět,“ odpověděl zeměpisec.„A města a řeky a pouště?“„To také nemohu vědět,“ řekl zeměpisec.„Vždyť jste zeměpisec!“ „Ovšem,“ řekl zeměpisec, „ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště. Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat… Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň toho badatele.“„Nač to?“„Protože badatel, který by lhal, způsobil by v zeměpisných knihách hotové katastrofy. A také badatel, který by příliš pil.“„Jak to?“ zeptal se malý princ.„Protože opilci vidí dvojmo. Zeměpisec by pak mohl zaznamenat dvě hory, kde je jen jedna.“„Znám někoho,“ řekl malý princ, „kdo by byl špatným badatelem.“„To je možné. Když se tedy zdá mravní úroveň badatele dobrá, jeho objev se přezkouší.“„Jde se tam někdo podívat?“„Ne, to je příliš složité. Ale požaduje se od badatele, aby podal důkazy. Objeví-li například nějakou velkou horu, musí odtamtud přinést velké kameny.“Zeměpisec se náhle rozohnil.„Ale ty přicházíš zdaleka! Ty jsi badatel! Popiš mi svou planetu!“A zeměpisec si rozevřel knihu záznamů a ořezal tužku. Vypravování badatelů se zaznamenávají nejprve tužkou. Inkoustem se zapíší, teprve až badatel podá důkazy.„Tak povídej!“ vyzval ho zeměpisec.„Ó, u mne doma to není moc zajímavé,“ řekl malý princ, „je to tam docela malinké. Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je vyhaslá. Ale člověk nikdy neví.“„Člověk nikdy neví,“ opakoval zeměpisec.„Mám také květinu.“„My nezaznamenáváme květiny,“ řekl zeměpisec.„A proč? To je to nejhezčí!“ „Protože květiny jsou pomíjející.“ „Co to znamená pomíjející?“„Zeměpisné knihy jsou nejcennější ze všech knih,“ řekl zeměpisec. „Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zřídka, aby hora změnila místo. Velmi zřídka také vyschne oceán. Píšeme o věcech trvajících věčně.“„Ale vyhaslé sopky se mohou probudit k činnosti,“ přerušil ho malý princ.„Co to znamená pomíjející?“„To je nám jedno, jsou-li sopky vyhaslé nebo činné,“ řekl zeměpisec. „Pro nás je důležitá hora. Ta se nemění.“ „Ale co to znamená pomíjející?“ opakoval malý princ, neboť se jakživ nevzdal otázky, když ji jednou dal.„To znamená něco, čemu hrozí blízký zánik.“„Mé květině hrozí blízký zánik?“ „Ovšem. “Má květina je pomíjející, řekl si malý princ, a má jen čtyři trny na obranu proti světu. A já jsem ji nechal doma úplně samotnou! Tu se v něm poprvé ozvala lítost. Ale znovu si dodal odvahy.„Co mi radíte, abych teď navštívil?“ zeptal se.„Planetu Zemi,“ odpověděl zeměpisec. „Má dobrou pověst…“Malý princ odešel a myslel na svou květinu. Když byl tedy malý princ na Zemi, byl velice překvapen, že nikoho nevidí. Už měl strach, že si popletl planetu, když tu nějaký kroužek barvy měsíce se pohnul v písku.„Dobrou noc,“ řekl malý princ jen tak nazdařbůh.„Dobrou noc,“ odpověděl had.„Na kterou planetu jsem to spadl?“ zeptal se malý princ.„Na Zemi, do Afriky,“ odpověděl had.„Ach! … A na Zemi nikdo není?“„Tady je poušť. A na pouštích nikdo není. Země je veliká,“ řekl had. Malý princ si sedl na kámen, pohlédl k obloze a pravil:„Tak si říkám, jestli hvězdy září proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou. Podívej se na mou planetu. Je právě nad námi… Ale jak daleko!“„Je krásná,“ řekl had. „Proč jsi sem přišel?“„Mám trampoty s jednou květinou,“ odpověděl malý princ.„Tak?“ řekl had. Odmlčeli se.„Kde jsou lidé?“ zeptal se zase malý princ. „V poušti je každý trochu osamělý…“„Osamělí jsme i mezi lidmi,“ namítl had. Malý princ se na něj dlouze zadíval.„Ty jsi podivné zvíře,“ řekl mu konečně, „tenké jako prst…“„Ale jsem mocnější než prst krále,“ řekl had. Malý princ se usmál:„No, příliš mocný nejsi… Nemáš ani nožky… Ani cestovat nemůžeš…“„Mohu tě unést dál než loď,“ řekl had. Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek.„Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel,“ řekl ještě. „Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy…“Malý princ neodpověděl. „Je mi tě líto, když tě vidím tak slabého na této Zemi ze žuly. Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti příliš stýskat po tvé planetě. Mohu…“„Ó, já jsem ti dobře rozuměl,“ řekl malý princ. „Ale proč mluvíš stále v hádankách?“„Já je všechny rozluštím,“ odpověděl had.„Dobrý den,“ řekl malý princ.„Dobrý den,“ řekla květina.„Kde jsou lidé?“ zeptal se zdvořile malý princ. Květina viděla jednoho dne přijít nějakou karavanu:„Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu již mnoho let, co jsem je spatřila. Kdo ví, kde asi jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí.“„Sbohem,“ řekl malý princ.„Sbohem,“ odpověděla květina. Ale když tak malý princ šel dlouho pískem, skalinami a sněhem, stalo se, že objevil konečně cestu. A všechny cesty vedou k lidem. „Dobrý den,“ řekl. Byla to zahrada plná růží.„Dobrý den,“ odpověděly růže. Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině.„Kdo jste?“ zeptal se jich užasle. „Jsme růže,“ řekly růže.„Ó,“ řekl malý princ…A cítil se hrozně nešťastný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru. A tady jich bylo pět tisíc v jediné zahradě, jedna jako druhá! Strašně by ji to mrzelo, řekl si, kdyby to viděla… Moc by kašlala a předstírala by, že umírá, jen aby nebyla směšná. A musel bych dělat, že o ni pečuji, neboť jinak by raději opravdu umřela, jen aby mě taky pokořila…Potom si ještě řekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná navždy vyhaslá, nedělají ze mne moc velikého prince… Tu se objevila liška. „Dobrý den,“ řekla. „Dobrý den“, zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.„Jsem tady, pod jabloní…,“ řekl ten hlas.„Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká…“„Jsem liška,“ řekla liška.„Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný…“„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. Nejsem ochočena.„Ó promiň,“ řekl malý princ. Chvíli přemýšlel a pak dodal:„Co to znamená ochočit?“„Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“„Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“„Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“ „Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška.„Znamená to vytvořit pouta…“„Vytvořit pouta?“„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“„Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu … myslím, že si mě ochočila…“„To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos…“„Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ. Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:„Na jiné planetě?“„Ano.“„Jsou na té planetě lovci?“„Nejsou.“„Ach, to je zajímavé! A slepice?“„Také ne.“„Nic není dokonalé,“ povzdychla si liška. Ale vrátila se ke svému nápadu:„Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.„Ochoč si mě, prosím!“ řekla. „Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníka věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…“Druhý den přišel malý princ zas.„Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád.“„Co to je řád?“ řekl malý princ.„to je také něco moc zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.„Ach budu plakat,“ řekla liška.„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“„Ovšem,“ řekla liška.„Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.„Budu plakat,“ řekla liška.„Tak tím nic nezískáš!“„Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.“A potom dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek – tajemství.“Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.„Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“A růže byly celé zaražené.„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“A vrátil se k lišce.„Sbohem…,“ řekl.„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“ Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. „Dobrý den,“ řekl výhybkář. „Co tu děláš?“ zeptal se malý princ. „Třídím cestující po tisícových balících,“ řekl výhybkář. „Vypravuji vlaky a ty je odvážejí hned napravo, hned nalevo.“ A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásal domkem výhybkáře. „Mají náramně naspěch,“ řekl malý princ. „Co hledají?“ „To neví ani člověk na lokomotivě,“ odpověděl výhybkář. A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru. „To se už vracejí?“ ptal se malý princ. „To nejsou oni,“ řekl výhybkář. „To jsou zase jiní.“ „Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?“ „Nikde nejsme spokojeni tam, kde jsme,“ vysvětloval výhybkář. A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík. „To jedou za těmi prvními cestujícími?“ zeptal se malý princ. Nejedou vůbec za ničím,“ řekl výhybkář. „Ve vlaku spí nebo zívají. Jen děti mají nos přitisknutý na okna.“ „Jedině děti vědí, co hledají,“ pravil malý princ. „Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka začne být pro ně hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou…“ „Mají štěstí,“ řekl výhybkář. „Dobrý den,“ řekl obchodník. Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít. „Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ. „Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“ „A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“ „Co kdo chce…“ Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce… „Víš,“ řekl jsem malému princi, „ty tvé vzpomínky jsou moc hezké, ale já jsem ještě neopravil letadlo, nemám už co pít, a byl bych také šťasten, kdybych mohl jít docela pomaloučku ke studánce.“ „Moje přítelkyně liška…,“ řekl mi. „Človíčku, už nejde o lišku.“ „Proč?“ „Protože umřeme žízní…“ Nepochopil, proč takhle uvažuji a odpověděl mi:
„Je dobře, když jsme měli přítele, i když máme umřít. Já jsem hrozně rád, že jsem měl přítelkyni lišku…“ Neuvědomuje si nebezpečí, řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu trochu slunce… Ale podíval se na mne a odpověděl na mou myšlenku: „Mám taky žízeň… hledejme studnu…“ Mávl jsem unaveně rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu nazdařbůh v nekonečné poušti. Přesto jsme se dali na cestu. Když jsme tak kráčeli celé hodiny mlčky, snesla se noc a začaly se rozžíhat hvězdy. Viděl jsem je jako ve snu, protože jsem měl ze žízně trochu horečku. Slova malého prince mi tančila v mysli. „Tak ty máš také žízeň?“ zeptal jsem se ho. Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze: „Voda může dělat dobře i srdci…“ Nerozuměl jsem jeho odpovědi, ale mlčel jsem… Dobře jsem věděl, že se ho nesmím ptát. Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle něho. Chvíli mlčel a pak ještě řekl: „Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…“ „Ano, jistě,“ řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlny písku ve svitu měsíce. „Poušť je krásná…,“ dodal. A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic… A přece něco září v tichu… „Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…,“ řekl malý princ. Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství… „Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!“ „Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou,“ pravil. Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího. Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné… A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost ke květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne…A jak jsem tak kráčel, objevil jsem na úsvitě studnu. Slyšíš,“ řekl malý princ, „probouzíme tuto studnu a ona zpívá…“ Nechtěl jsem, aby se namáhal. „Počkej,“ řekl jsem mu, „pro tebe je to příliš těžké.“ Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na roubení pěkně do rovnováhy. V uších mi stále zněl zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud chvěla, jsem viděl chvějící se slunce. „Toužím po té vodě,“ řekl malý princ, „dej mi, prosím, napít…“A tu jsem pochopil, co hledal. Zvedl jsem vědro až k jeho rtům. Pil se zavřenýma očima. Bylo to líbezné jako sváteční den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní záři vánočnímu dárku, který jsem dostal. „U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě,“ řekl malý princ, „a přece tam nenalézají to, co hledají…“ „Nenalézají…,“ odpověděl jsem. „A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody…“ „Jistě,“ odpověděl jsem. A malý princ dodal: „Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“ Napil jsem se. Dobře se mi dýchalo. Písek má za úsvitu barvu medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proč jen jsem pocítil tíseň…„Musíš dodržet slib,“ řekl tichounce malý princ a zase si sedl ke mně. „Jaký slib?“ „Víš, náhubek pro beránka… jsem zodpovědný za tu květinu!“ Vytáhl jsem z kapsy své náčrty. Malý princ je uviděl a zasmál se: „Ty tvé baobaby se trochu podobají hlávkám zelí…“A já na ně byl tak hrdý! „Ta tvá liška… její uši… ty se trochu podobají růžkům… a jsou hrozně dlouhé!“ A znovu se zasmál.„Jsi nespravedlivý, človíčku, neuměl jsem kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše. „Ale to bude dobré,“ řekl, „děti jsou chápavé.“ Nakreslil jsem mu tedy náhubek. Když jsem mu ho podával, měl jsem srdce sevřené: „Ty máš nějaké plány, které neznám…“ Ale neodpověděl mi na to. Řekl: „Víš, můj příchod na Zemi… zítra bude jeho výročí…“ Chvilku mlčel a potom ještě dodal: „Spadl jsem nedaleko odtud…“ A začervenal se. Znovu jsem pocítil, aniž jsem věděl proč, zvláštní bolest. Přesto mi napadla otázka: „Tak to není náhodou, že ses procházel tenkrát ráno, když jsem tě před týdnem poznal, jen tak sám, na tisíce mil ode všech obydlených krajů! Vracel ses k místu, kam jsi spadl?“ Malý princ se opět začervenal. A váhavě jsem dodal: „Snad kvůli tomu výročí?…“ Malý princ se znovu začervenal. Nikdy neodpovídal na otázky, ale když se někdo červená, znamená to „ano“, viďte? „Ach!“ řekl jsem. „Mám strach…“ Ale on odpověděl: „Musíš teď pracovat. Musíš se vrátit ke svému stroji. Budu tady na tebe čekat. Vrať se zítra večer…“ Nebyl jsem však uklidněn. Vzpomněl jsem si na lišku. Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit… „Máš dobrý jed? Jsi jist, že mě nenecháš dlouho trpět?“Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl.„A teď jdi pryč!“ řekl. „…Já chci zase dolů!“ Podíval jsem se dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa. Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest. Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh. „Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?“ Sundal jsem mu zlatě žlutý šátek, který věčně nosil na krku. Smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka. Řekl mi: „To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí. Budeš moci domů…“ „Jak to víš?“ Právě jsem mu přicházel oznámit, že proti všemu očekávání se mi práce zdařila. Neodpověděl na mou otázku, ale dodal: „Já se dnes také vrátím domů…“ Potom připojil posmutněle: „Mám to mnohem dál… A mnohem nesnadnější…“ Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych ho zadržel… Jeho pohled byl vážný, zahleděný do veliké dálky: „Mám od tebe beránka. Mám bedýnku pro toho beránka. A náhubek…“ A tesklivě se usmál. Dlouho jsem čekal. Cítil jsem, jak se mu krev pomalu vrací do žil. „Tys měl strach, človíčku…“ Měl strach, to se ví! Ale lehounce se zasmál:
„Dnes večer se budu bát ještě mnohem víc…“ Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by to bylo hrozné, kdybych už nikdy neslyšel ten smích. Byl mi studánkou v poušti. „Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát…“ Malý princ mi však řekl:
„Dnes v noci tomu bude rok. Má hvězda bude právě nad místem, kam jsem loni spadl…“„Človíčku, viď, že je to zlý sen, to s tím hadem, se schůzkou a s hvězdou?…“ Ale neodpověděl na tu otázku. Pravil: „Nikdy nevidíme to, co je důležité…“ „Ovšem…“„Je to jako s tou květinou. Máš-li v lásce květinu, která je na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš do nebe. Všechny hvězdy rozkvétají květinami…“„Ovšem…“„Je to jako s tou vodou. Ta, které jsi mi dal napít, byla jako hudba, to pro ten rumpál a provaz… vzpomínáš si?… Byla tak dobrá…“ „ Ovšem… “„V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak lépe. Má hvězdička bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád pozorovat všechny hvězdy. Všechny budou tvými přítelkyněmi. A pak, dám ti dárek…“A znovu se zasmál.„Ach človíčku můj zlatá, tak rád slyším tvůj smích!“„Právě to bude můj dárek… bude to jako s tou vodou…“„Co tím myslíš?“„Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou stejné. Těm, kdo cestují, jsou průvodci. Pro druhé nejsou ničím jiným než malými světýlky. Pro jiné, pro vědce, znamenají problémy. Pro mého byznysmena byly zlatem. Ale všechny ty hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo…“„Co tím myslíš?“„Já budu na jedné z nich bydlit, budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Ty budeš mít hvězdy, které se umějí smát!“A znovu se zasmál. „Až se utěšíš, budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A někdy otevřeš okno, jen tak pro radost… Tvoji přátelé se budou strašně divit, až tě uvidí smát se při pohledu na nebe. Řekneš jim: „Ano, hvězdy mě vždycky, rozesmějí!“ Budou myslet, že ses zbláznil. Vyvedu ti tak pěkný kousek…“A opět se zasmál.„Bude to, jako kdybych ti dal místo hvězd spoustu rolniček, které se umějí smát…“A znovu se zasmál. Potom zvážněl.„Víš… ale dnes v noci… sem nechoď!“„Nehnu se od tebe.“„Budu vypadat, jako by mě něco bolelo… trochu jako bych umíral. To už tak bývá. Nechoď se na to dívat, nestojí to za to…“„Nehnu se od tebe.“Jemu to však dělalo starost.„Víš… taky kvůli tomu hadovi. Tebe nesmí uštknout… Hadi jsou zlí. Mohou uštknout jen tak pro potěšení…“„Nehnu se od tebe.“Ale něco ho uklidnilo:„Pravda, na druhé uštknutí už nemají jed…“Tu noc jsem neviděl, kdy se vydal na cestu. Zmizel tiše. Když jsem ho konečně dohonil, šel rychlým, odhodlaným krokem. Prohodil jen: „Ach, ty jsi tady…“A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil:„Neudělals dobře. Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda…“Mlčel jsem.„Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou brát tohle tělo. Je moc těžké.“Mlčel jsem. Bude to jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky nejsou nic smutného…“Mlčel jsem. Poklesl trochu na mysli. Ale znovu to zkusil: „Víš, bude to pěkné. Já se budu také dívat na hvězdy. Všechny budou studny se zrezavělým rumpálem. Všechny mi budou dávat pít…“Mlčel jsem.„To bude hezké! Ty budeš mít pět set miliónů rolniček, já pět set miliónů studánek…“A také se odmlčel, protože plakal…„Tady to je. Nech mě jít kousek samotného. “Posadil se, protože měl strach. Dodal ještě:„Víš… moje květina… jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká! A tak naivní. Má jen čtyři trny, aby ji chránily proti světu…“Sedl jsem si; neměl jsem už sílu stát. Řekl:„Tak… To je všechno…“Ještě jednou zaváhal, potom vstal. Udělal krok. Já jsem nebyl schopen se pohnout. U jeho kotníku se jen zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo. A dnes je tomu jistě už šest let… Dosud nikdy jsem tu příhodu nikomu nevyprávěl. Kamarádi, když jsem se s nimi zase shledal, byli velice rádi, že mě vidí živého. Já jsem byl smutný, ale říkal jsem jim: „To je jen únava.“ Nyní jsem se už trochu utěšil. Totiž… ne docela. Ale vím dobře, že se vrátil na svou planetu, neboť za svítání jsem jeho tělo už nenašel. Nebylo tak těžké… Rád poslouchám za noci hvězdám. Je to jako pět set miliónů rolniček… Ale víte, něco tu není v pořádku. K náhubku, který jsem malému princi nakreslil, zapomněl jsem připojit řemínek. Nikdy ho asi nemohl beránkovi připnout. Říkávám si tedy: Copak se asi na jeho planetě přihodilo? Je možné, že beránek spásl květinu… Hned si však pomyslím: To jistě ne! Malý princ ji přece dává každou noc pod skleněný poklop a beránka si dobře hlídá…A tu jsem šťasten a všechny hvězdy se tiše smějí. Potom si zase říkám: Někdy je člověk roztržitý a hned se stane neštěstí. Jednou večer třeba malý princ zapomněl na skleněný poklop nebo se beránek za noci tiše vykradl… A tu se mi všechny rolničky mění v slzy! … V tom je velká záhada. Pro mne jako pro vás, kteří máte malého prince rádi, nebude vesmír stejný, jestliže někde nějaký beránek, kterého neznáme, spásl, nebo nespásl růži…Podívejte se na nebe. Ptejte se: Spásl nebo nespásl beránek květinu? Uvidíte, jak se hned všechno změní…A žádný dospělý nikdy nepochopí, že je to tak důležité.
 žaža 


pohádky můžou být trošku horor 

(15.3.2010 9:28:42)
já si s prominutím myslím, že měnit pohádky, aby se dítě nezhrozilo je naprostý nesmysl. vždyť v životě všechno neni jen růžové a už vůbec nemusí všechno dobře dopadnout, vlk prostě může sežrat lidi, Hurvínek nemusí mít maminku a medvěd je jednou nebezpečná šelma, tak proč by nemohl být na ostatní zvířátka trošku zlý :-D maminka nám četla Andersena i Brouka Pytlíka a bylo to fajn...nehledě na to, že dítě potom přijde do kolektivu a jako jedinné nebude znát ani jednu pohádku, tak jako ostatní děti

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.