Simča, dcery *1988 a 1997 | 
 |
(26.8.2002 17:35:13) Malý princ v nezapomenutelné stejnojmenné pohádce říká: co je důležité, je očím neviditelné. Důležité věci vidíme srdcem. Pro naše oči je mnohdy neviditelná všechna ta krása, která nás obklopuje. Musí přijít velká voda, abychom si uvědomili, jak je naše město krásné, že jeho převážnou část postavili naši předkové moudře na kamenném ostrohu nad Otavou, že řeka je krásný přítel, ale pokud se rozvodní, je z ní živel, kterému není rovno. Musí přijít velká voda, abychom se více začali zajímat o sebe navzájem, o přátele, o příbuzné a nebo o historické klenoty naší země. Ruku na srdce - kdo z vás si během předchozího roku vzpomněl na jihočeskou perlu Český Krumlov, kdo jste si uvědomil, že v Písku stojí nejstarší kamenný most u nás a nebo jste se byli podívat v Plzni či Praze. Ale ne za zběsilými nákupy v Mega- a Hypermarketech, ale udělali jste si čas a prošli zákoutími, kde na vás dýchne historie. V minulých dnech jsme si všichni bolestně uvědomili, kolik překrásných míst v naší zemi máme. A s hrůzou jsme viděli jak je - stejně jako mnohé domy - pohlcuje nenasytná voda. Ale ve vší té hrůze se jako jiskřička na konci tunelu ukázalo světlo. Světlo lidskosti, vzájemné pomoci, obav jednoho o druhého. Také se vám stalo, že vám najednou zavolal někdo z vašich známých či příbuzných, se kterým jste se neslyšeli rok nebo více? Zajímal se, zda jste v pořádku, jestli Vás zasáhla povodeň, jestli může pomoci. Doufejme, že ta lidskost zůstane v našich domovech mnohem déle, než se v nich zdržela nezvaná voda.
|
Martina, 26, vdaná | •
 |
(5.9.2002 16:08:39) Ahoj holky, já jsem z Prahy a voda nás nevytopila a přesto mám pocit, že něco se změnilo. Dříve jsem nadávala, že ta Praha je hrozná (špína, smog, mraky lidí) a najednou jsem měla upřímnej strach o ty mraky lidí, kteří bydlí v zátopových oblastech a o Prahu. Najednou jsem si neuměla představit jaká by Praha byla bez Karlova mostu, co Kampa jak dopadne, co metro ..... a tak dál. Jezdila jsem denně kolem Botiče, který byl z čůrku liné vody (jak Magda trefně poznamenala) najednou docela solidní řeka a kolem Vltavy, kde jeden den jsem byla na Žofíně a druhý den z něj koukali lampám jenom lucerničky. Chodili jsme pomáhat v noci (kvůli manželově práci) pytlovat písek a aspoň trochu se ta beznaděj zaplašila, ale i tak to je pořád v nás. Najednou jsem cítila strach o jiné lidi a na ulicích člověk potkával ustarané obličeje, leckdy se zatlačovanými slzami v oku, když viděli jak se vylévá voda do ulic v centru a jinde. Viděla jsem a potkávala v centrech kam bylo možné vozit pomoc spoustu lidí co se snažili pomoci a když neměli co dát, aspoň pomohli se starými lidmi, kteří v těch tělocvičnách byli úplně dezorientováni. Najednou i policie nebyla jen uniforma, ale lidé, kteří ostatním trpělivě vysvětlovali kam se dostanou kam ne a kde mohou najít své blízké. Bylo to hrozné a přesto v tom bylo něco co bych si přála aby zůstalo........ten zájem o své okolí, ta snaha pomoci a solidarita. V Praze se asi hned tak nezapomene díky dopravě, která je opravdu tragická a bude nám všem ještě dlouho připomínat co jsme tu prožili. Měli bychom se ale zajímat i o ty malá městečka, vesničky a obce, které nemají ani nejstarší most a ani nejsou českými Benátkami jako Krumlov. Jsou to vesnice, které možná ani návštěvníkům nepřipadali krásné, ale bydleli tam a doufejme, že brzo zase budou bydlet lidé, kteří jsou tam doma. Těm se musíme všichni snažit pomoci co nejvíce. A mám tak trochu dojem, že zatím se snažíme, svědčí o tom mimo jiné i částky na různých kontech. Každopádně teprve letos jsem pochopila jak se cítili lidé na Moravě před 5 lety a jak moc to muselo jejich životy změnit. Jen doufám a moc si přeju, aby to jak jsme se změnili bylo k lepšímu a trvalo to co nejdéle. Martina
|
|
|