| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Měla jsem poporodní depku - 1. část

 Celkem 38 názorů.
 Susina 


Drž se... 

(4.6.2002 9:44:02)
ahoj Petruše, tvoje povídání jsem přečetla jedním dechem. O tom, co popisuješ, jsem dost přečetla a trošku zažila na vlastní kůži, i když ne tolik, jako ty. Když jsem v porodnici viděla Ríšu, který měl necelá tři kila, 47 cm, žloutenku, tak moje první reakce byla - ježíšmarjá, co já s tím budu dělat?, Vždy´t já nic neumím, to nezvládnu... Navíc, jak měl žloutenku, nechtěl pít, ještě zhubnul...no děs, byla jsem z toho pár dní úplně mimo, obviňovala jsem se, že jsem špatná máma, žemoje dítě nepije, ale chlapeček vedle pije jak duha.. Naštěstí mi moc pomohla paní doktorka i sestřičky, uklidnily mě takovým způsobem, že to nakonec šlo. A teď - je to pěknej čtyřletej diblík..
Petro, obdivuju tvojí odvahu o tvých problémech psát, znám i několik dalších holek, které měly po porodu stejné problémy, jedna byla dva měsíce na psychiatrii. Jen jsem v šoku, jak s tebou jednali - to přece nejde, aby tě bez tvého souhlasu odvezli do Bohnic - věděl to tvůj manžel, rodina??
Netrpělivě čekám na pokračování, doufám,že už máš tu noční můru za sebou a těšíte se s manželem s krásné holčičky.
ahoj Susina
 Lucie, dcera Tinka 
  • 

Laktačka 

(4.6.2002 10:35:42)
Ahoj Petruše,
moc obdivuji tvoji statečnost, se kterou se vypořádáváš s problémem laktační psychózy. Já sama jsem měla poporodní depresi, když se mi narodil chlapeček, který byl velmi nemocný a později (ve 4 měsících) zemřel. Pamatuji se velmi dobře na dobu, kdy se na mne personál nemocnice hleděl jako na zrůdu, která nestojí o své dítě. Manžel byl se mnou, pomohl mi najít lékaře a tak jsem se pobytu v blázinci vyhnula.
Urcite ti rekli, ze poporodni deprese se nemusi opakovat.
Ale ted to nejlepsi nakonec ... Kdyz se mi narodila dcera Tinka, mela jsem poporodni euforii ... Nepotrebovala jsem spat ... vse jsem v domacnosti zvladala ...vyvarela jsem lahudky... porad jsem mela dobrou naladu ... moc na sestinedeli vzpominam, bylo to krasne vyvrcholeni tehotenstvi a krasny start do materstvi.
 Petra, 2 kluci 
  • 

Jak je to možné! 

(4.6.2002 12:00:04)
Milá Petro,
zcela Tě chápu, já jsem měla menší poporodní depky po obou dětech. Ale nechápu, že Tě sebrali, bez dítěte, a odvezli pryč! A co malá? Vždyť jsi přece kojila! Proč si tvůj muž nevzal dovolenou a nebyl aspoň 14 dní s Tebou? A ještě Tě nechal klidně odvézt. To fakt nechápu, co to bylo za lidi... Určitě ses potřebovala hlavně vyspat. Fakt Ti měl pomoci hlavně manžel. Mě ten můj po porodech hrozně pomohl a pomáhá mi s klukama jak nejvíc může dodnes. Sice babička je taky skvělá věc, ale otec a manžel má být hlavní opora.
Jsem zvědavá, jak to tenkrát dopadlo...
 Petruše+Terka01+Mariánka05 


Re: Jak je to možné! 

(4.6.2002 13:49:54)
Ahoj holky,
děkuju moc za Vaše reakce. Ze začátku jsem si myslela, že jsem nějaká výjimka, že se to stvává jen těm "slabším", ale postupem času jsem se s poporodní depkou setkávala častěji a častěji a člověk si uvědomí, že prostě není dokonalý.
Petro, jenom jsem chtěla reagovat na tvůj příspěvek - manžel byl celých sedm dní v porodnici se mnou, dost mi pomáhal, kolíbal a dělal, jak jsme později nazvali - indiánskou babičku :-) - chodil s Terkou po pokoji, houpal a zpíval "hum, hum, hum" a na Terku to fakt zabíralo :-) Jenže ten den, co jsme dorazili domů, musel bohužel nutně do práce - musel se obhájit, protože na něj svalili dost hnusnej podfuk. A ještě když jsem u toho obhajování a vysvětlování :-) - mamka se snažila získat pomoc u doktorů, ale protože ode mě nemohla odejít, byla odkázaná na mobil - na gynekologii jí odkázali na obvoďáka, jemu se změnilo číslo, které samozřejmě neměla a dětská doktorka mohla přijít až v 17.00 hod. Tak jsme na ní čekali jak na smilování (kolem 16.00 dorazil i manžel),ale bohužel se zdržela a mě bylo fakt bídně, tak zavolali záchranku. Ty řekli - jasná laktačka (haha), vysvětlili, že to jinak prostě nejde, že mě musí odvést (mě v tu dobu vůbec nezajímalo kam, nebo jsem si spíš myslela, že to bude prostě tam, kde jsem rodila). Jenom díky hodný sestře na oddělení se vůbec celá rodina dozvěděla, na jaký pavilon mě umístili - protože budka byla na peníze a já fakt u sebe nic neměla, tak mi půjčila mobila na SMS. A hned se za mnou manžel s mým taťkou rozjel a chtěli vysvětlení - tam jim řekli, že je to laktačka a vylíčili to v nejhorším světle a nechtěli je vůbec za mnou pustit, ale nakonec se jim to podařilo a přinesli mi aspoň věci na převlečení a hygienické potřeby, protože i toaleťak musel mít člověk svůj a nebo si ho koupit u sestřiček :-( V ten den jsem viděla poprvé mýho taťku se slzama v očích. Dost mě mrzelo, že se mnou udělali jen jeden vstupní rozhovor a hned si byli jistí, že je to laktační psychóza, i když tomu tak vůbec nebylo a já kvůli nim musela přijít o mléko a šest dní s mojí dcerou :-( .
No, nějak jsem se rozepsala, ale chtěla jsem jenom nastínit situaci, že opravdu jak manžel tak rodiče pro mě udělali, co bylo v jejich silách a věřte, moc toho není, když se za vámi zavřou dveře.
Petruše
 davka 
  • 

Re: Poporodní deprese! 

(5.6.2002 1:08:35)
ano,já taky vím,co je to poporodní deprese nebo spíš laktační psychoza. chápu lékače,že tě odvezli hned,měli asi fakt strach.Velice stručně popíšu svou anabazi.
Po 1.porodu,který byl otřesný,co se týká chování Pa ke mě,jsem prošla docela očistcem,matka se ke mě chovala jak k malomocné,bydleli jsme společně. Mě ani miminka si nevšímala,jen mě slovně napadala,měla probůémy v manželství. 2 týdny po porodu ode mě odešel manžel,začal si s mou nejlepší kamarádkou. Když se to dověděla moje matka,vyhodila mě více méně z bytu. azyl mi poskytly tcháni. Myslela jsem,že jsem zdárně vše překonala,ale zůstalo to někde hluboko uloženo.
Po 10 let jsem rodila znovu,s novým manželem,vše bylo ideální,ale vliv těch 10 let starých událostí se projevil- deprese už v porodnici,upěnlivě jsem se snažila kojit,ale prostě to nešlo. Obešlo se to bez léku-řekla jsem si,že nejsem blázen. Za 2 roky další porod,ted už ovšem pěkná laktačka s halucinacemi,jak sluchovými,tak zrakovými. Opět jsem se snažila kojit,ale když jsem při jednom kojení viděla za okny ,v létě,padat sníh a měla pocit,že mému synovi vyrůstají čertovské rohy,z posledních sil jsem zavolala manýela do práce. Hned přijel,zavolal známé psychiatričce,ta mu řekla at okamžitě přestanu kojit a co mi má nasadit za lék. Muž je lékař. bylo mi syna moc líto,za chvíli mělo být další kojení,ale manžel hned zaběhl pro Nutrilon a malý ho dostal,bez problému se na něj převedl a připadalo mi,že si ani nevšiml,že má láhev,což mi bylo docela líto. Ještě jsem dostala léky na zastavení mléka a za 10 dní bylo mléko pryč. Za pár dní byla depka i laktačka v pohodě. Prý bylo štěstí,že jsem neztratila náhled a vše jsem si uvědomovala. Prý je dost maminek,které dítě zabily,aniž si uvědomovali co dělají.
Já bych strašně ráda kojila,ale mám to prostě striktně zakázané,takže při 3.dítěti jsem se o to raději nepokoušela. Podotýkám,že léky tehdy nasazené beru dodnes a hned tak je brát asi nepřestanu. Ale dnes už jsem schopná vtipkovat o tom sněhu v létě a že můj syn byl čertík.
Takže neváhejte se svěřit do rukou psychiatrů,když Vás to potká,nemá smysl si hrát na hrdiny nebo mít výčitky,že jste to nezvládly!!
 Martina 
  • 

Ach jo. 

(4.6.2002 13:35:47)
Porod byl skvělý...porodní asistentka mi ležela na břichu...nastřihli mě...ale bylo mi to jedno.
Tak z toho bych měla také poporodní depresi.Klasické Podolí, ach jo.
 Vacerka 


Obdiv 

(4.6.2002 14:26:46)
Mila Petro,
obdivuji tvoji odvahu o tom vsem psat. Je dobre, ze se konecne mluvi nejen "o stesti" z narozeni miminka, ale i z opacneho jineho pohledu. Mozna si ostatni maminky nebudou pripadat tak menecene, ze po porodu a z miminka zrovna neskakali dva metry vysoko. A mozna to zabrani napr. pokusum o sebevrazdu, o ktery se pokusila spoluzacka me kamaradky pul roku po porodu vinou nelecene poporodni deprese - nastesti neuspesne!
 Blanka, syn 


Re: Obdiv 

(5.6.2002 11:17:39)
Taky obdivuju Petru,že o tom dokázala takhle napsat.Prošla jsem před 7 lety lehoučkým odvarem toho,co jsem tu teď četla a kdybych měla tehdy možnost zjistit,že nejsem výjimka,jak mi bylo podsouváno mým okolím,bylo by mi hned lépe.Jedna moje kamarádka z neléčené laktačky se pokusila zabít svoje miminko půl roku po porodu.Strávila 3 neděle v Bohnicích-měla už taky halucinace.A doma manželovi zůstaly 3 malé děti.Zvládl to.Nakonec si pořídili ještě 4.miminko,ale měla zakázáno kojit, a tak proběhlo vše v pořádku.
 Madla 
  • 

Mas i muj obdiv 

(4.6.2002 15:49:20)
Mila Petruse,
nic podobneho jsem, rekla bych, chvalabohu nezazila, ale Tvuj clanek mne rozbrecel a ... ani nevim, co rict dal, snad jsi opravdu dobra, ze jsi o tom mohla takovymhle zpusobem napsat. Budes mit jeste dalsi fazolky??? :o)))
 Jana 
  • 

ako je to mozne??? 

(4.6.2002 16:06:10)
Petruse, vas pribeh ma velmi dojal. Drzim palce, aby ste to vsetko prekonali! Zaujimalo by ma (a to by mal asi napisat o tom nieco odbornik), ze ako je to mozne, ze niekoho v dnesnej dobe zavru niekam bez toho, aby dali pribuznym vediet, kde je. Aby niekto musel sestricku prosikat o poslanie sms z jej mobilu. AKo je to mozne, ze nik nesiel s vami? TRochu mi to pripomina Prelet nad kukucim hniezdom...

Na zaver - Vela stastia a radosti s dcerkou!
 Paní Columbová 


poporodní deprese 

(4.6.2002 16:16:16)
Zažila jsem to taky - nervy v těhotenství (neprokázané ale ani nevyloučené podezření na akutní toxoplazmózu), vyvolávaný porod, porod rozbíhající se tři dny a nadále protahovaný a komplikovaný, asistentku na břiše, obrácený režim holčičky (první tři noci v porodnici jsem snad nespala v kuse ani hodinu, většinu času jsme trávily procházkami po chodbách, abychom aspoň nerušily maminku a miminko s námi na pokoji), procesí návštěvníků (copak se jim to dá zakázat?)...navíc manžel hned druhý den po porodu musel odjet, dlouho jsem přenášela, on vyčerpal celou dovolenou a musel se vrátit, pracoval tehdy v zahraničí. Viděla jsem ho znovu až po sedmi týdnech, kdy si mě a malou přijel vyzvednout a odvézt s sebou. Na všechno jsem byla sama, i na blbnutí na úřadech. Tedy bydlela u mě babička, ale od sedmdesátileté paní jsem mohla požadovat "jen" to, aby vařila a nacpávala pračku. Naštěstí to nedošlo tak daleko, abych svoji dceru nenáviděla, ale fakt jsem si hrábla na dno a pro všechny podobně postižené mámy mám plné pochopení.

To, že Tě odvezli do Bohnic, notabene bez vysvětlení a informování rodiny, je dost otřesné. Ona ale taková zanedbaná nebo nerozpoznaná laktační psychóza může mít pro dítě fatální následky (to není omluva).

Myslím, že by měla být pro manžela nebo nejbližší příbuzné rodičky ze zákona možnost zůstat s ní pár dní doma (tedy aniž by si museli vybírat dovolenou), když to okolnosti vyžadují. Taky školené asistentky doházející domů v rámci poporodní péče by mohly přispět nejen faktickou pomocí a radou, ale kvalifikovaně by posoudily i psychický stav novopečené maminky.
 Jana 


Re: poporodní deprese - co s návštěvami 

(4.6.2002 16:42:03)
Ahoj paní Columbová,
píšeš, že si návštěvy nemohla zakázat. Asi jsem drsňačka, ale nepřála jsem si do porodnice návštěvy. Přišli za mnou rodiče a jedna nejlepší kamarádka, ostatní čumily (příbuzenstvo všeho druhu, kamarády, spolupracovníky...) Jirka slušně požádal, aby mě nenavštěvovali, že chci mít klid pro sebe a mimčo. POkud vím, vůbec nikdo se neurazil, všichni to pochopili a velmi ohleduplně si návštěvu domluvili předem až po konci šestinědělí.
Přijde mi jako rozumné řešení nechat chvíli natěšené příbuzné čekat na prohlídnutí miminka, než se úplně odrovnat. A je na otci (nebo rázné babičce, nebo někom jiném), aby opravdu otravné a nedočkavé okukovače srovnal do patřičných mezí. Dítě bude roztomilé i za měsíc a maminka bude v mnohem lepší pohodě.

Moje rada: pokud se na návštěvy po porodu necítíte, odmítněte je. Není vaší povinností být hostitelka a přizpůsobovat se návštěvnímu řádu příbuzných. Rozumní lidé to pochopí. Po těžkém porodu (podobně jako například po operaci) přece druhý den nepřijímám návštěvy.
Jana
 xyxyx 


Re: Re: poporodní deprese - co s návštěvami 

(4.6.2002 18:10:51)
No jo,to je pravda,po cisari jsem byla rada,ze jsem si druhej den dosla na zachod a jeste kazdou chvili vstavat k navstevam ze vsech stran....to se mi moc nechtelo.
Uplne souhlasim s tim,ze do porodnice by meli chodit tak max.nejblizsi pribuzni a to jeste jen kdyz je novopecena maminka ok a ma na to naladu.
 Paní Columbová 


Re: Re: poporodní deprese - co s návštěvami 

(4.6.2002 18:49:13)
Ahoj Jano, jasně že jsem mohla návštěvy odmítnout. Ale oni byli všichni tak nadržení (první vnouče, první pravnouče, první miminko v rodině po x letech). A já předem netušila, jak vyplivnutá budu - první den jsem si říkala, že malá tak vyvádí z toho šoku z příchodu na svět, druhý den jsem si říkala, že už se to přeci musí stabilizovat, třetí den jsem si říkala, že i ona už musí být děsně utahaná :-).

Upřímně, rázná babička mě rázně sprdla, ať koukám být milá na příbuzenstvo, které se k nám hromadně sjelo "zapít dítě" když mu bylo deset dní, a ať jí jdu pomoct zdobit chlebíčky, protože ona to tak hezky neumí :-). Přitom mi vykládala, že jako na nejkrásnější dobu svého života vzpomíná na čas po narození první dcery. Rodila u řádových sester, ty se o ni po všech stránkách staraly, vyvařovaly, uklízely, rozprávěly, hladily...opečovávaly i miminko, když se matka necítila, mohla ho dostávat jen na kojení, pokud chtěla - a to vše probíhalo CELÝ MĚSÍC! To jsou paradoxy! Asi mi vážně chyběl ten můj rytíř. Tak příště.
 Jana 


Re: poporodní deprese - co s návštěvami 

(4.6.2002 19:18:22)
Chapu vsechny argumenty, taky mame prvni vnouce. Svůj příspěvek jsem ani nemyslela konkrétně na Tebe, spíš jako možnost pro ty, co v porodnici teprve budou :o)
No a rázná babička - to nejde komentovat. Fakt si byla v nevýhodě, že Ti manžel ujel za hory, lesy.
Taky si říkám, že příště to bude všechno jinak, lépe, radostěji a doufám, že to opravdu vyjde :o)
 Henri Ani/Toni/Šíša/Miki 


Re: Re: poporodní deprese - co s návštěvami 

(4.6.2002 19:35:59)
Ahoj Jani,

s návštěvami to není vždy tak jednoduché. Já jsem rodila souběžně s jednou paní, bylo jí 35, a byla ... jak to říci, nemám ráda slovo romka, ale zůstaňme u toho (nemyslím to špatně, abych nebyla za rasistku). Její Pavlínka se narodila 6 minut před naší Aničkou a tak nějak se stalo, že jsme skončily i spolu na pokoji. Byla moc fajn, měla už dvě větší děti, vzhledem k věkovému rozdílu jsme si moc neměly co říct, ale nijak jsme si nevadily. Já tady nemám žádnou blízkou rodinu, takže za mnou chodil jen manžel se svýma klukama a jednou jeho máma, a vždy jenom na chvilku. Ale návštěvy té paní byly horor. Jednou, když Anička spala, jsem šla do sprchy, a když jsem se vrátila, tak byl plný pokoj asi sedmi lidí, všechno kuřáci (samo, že nekouřili), takže to tam bylo jako v hospodě, stáli mi kolem Aničky a culili se jak je krásná. Asi za to nemůžu, teď už je to lepší, ale já jsem byla narozdíl od Petruše pořád připravená skočit po krku každému, kdo se k Aničce jenom přiblížil (teda kromě Petra a doktorů). Pořád tam seděli a "ženské z práce" rozebírali svoje porody. A tyto návštěvy nemůžeš ani rázně ani slušně "vykázat". A to mi ta paní po jejich odchodu řekla jako fórek, že jí naváděli, aby si je vyměnila, protože ta moje holčička je větší a rozumně kouká. Jenomže, chachá, moje holčička je po mně blonďatá, kdežto ta její, jak jsem psala, byla snědější :-))
 xyxyx 


Re: Re: Re: poporodní deprese - co s návštěvami 

(4.6.2002 20:34:49)
Kdyz jsem rodila pred 4 lety tak jeste navstevy na pokoj nepoustely,alespon ne tam kde jsem rodila.Docela mi to vyhovovalo,zejmena pri kojeni by mi vadilo,ze me okukuje cely pribuzenstvo co jsem videla naposledy v nejlepsim pripade pred par lety.I kdyz to bylo prvni vnouce jak u manzela tak u me.
 Lenka,Eliska 2,5 roky 
  • 

poporodni prekvapko 

(4.6.2002 20:34:08)
Ahoj Petruse,
opravdu vim o cem pises.Ja jsem svoji jeste nenarozenou Elisku milovala a s laskou na ni cekala a pak prislo to, o co popisujes. Ja diky sve mamince, sestre a manzelovi skoncila na psychiatrii.Diky jim mi tam mi zachranili zivot, rodinu, dali me uplne dokupy.Ted jsem moc stastna s Eliskou i manzelem.Jestli chce, tak mi napis na privatni mail.Lenka
,
 Eva 
  • 

Drzim vsechnny palce! 

(4.6.2002 21:06:27)
Nejste jedina a ani vyjimka, znam jen ve svem okoli dva podobne pripady. Jeden z nich bohuzel skoncil tragicky - maminka si vzala zivot. Drzte se!
 Iva + Tomík 16 měsíců 
  • 

Teď už vím... 

(4.6.2002 21:32:43)
Ahoj Petruše,
děkuji ti za tvůj příspěvek,i když se mi po jeho přečtení vrátily nepříjemné vzpomínky. Myslela jsem si, že jsem nedostatečně psychicky odolná, že mé záchvaty po porodu byly znakem mé osobní slabosti. A ona to byla deprese, potvora.
Taky jsem měla pohodové těhotenství, porod ovšem překotný, problémy s kojením. Domů jsem se moc těšila, ale tam to začalo. Kojení-brečení, nesnesla jsem žádný hlasitý zvuk, nemohla jsem jíst, chtělo se mi z toho všeho zvracet, nekomunikovala jsem. Připadala jsem si strašně sama a opuštěná, i když to nebyla pravda. K dítěti jsem cítila odpor, vše kolem něj jsem vykonávala jako stroj, s nepřítomným pohledem. Moje mamka se mnou strávila první týden.ze mě byla na prášky, ale nakonec jsme to všichni zvládli díky bohu bez záchranky.
Jsem zvědavá na pokračování tvého příběhu, ale zároveň se ho už předem bojím.
Doufám, že teď už jsi OK, já jsem byla vzhledem k uřvanosti Tomíka více či méně vedle sebe několik měsíců a fakt v pohodě jsem od Tomíkových 11 měsíců.
iva
 Julie, Annabelle 5,5 mesice 
  • 

Jak se Vyhnout Poporodni Depce 

(4.6.2002 21:56:24)
Mila Petruse,

Vzhledem k tomu, ze pises tento clanek - tak doufam-verim, ze jsi se z te depky dostala a ze te v Bohnicich "neznicili". Ja jsem o poporodni depce byla informovana jiz v porodnici a dokonce mne doktor detailne vysetril, pred odchodem domu. Dostala jsem tel. cisla na "horkou linku poporodni deprese" a bylo mi receno, ze mam volat ve dne v noci...

Ja jsem se "vyhla" depce diky tomu, ze jsem dodrzovala urcite doporucene "body". Navic jsem mela cisarsky rez a tak jsem byla "rizikova" skupina.

1) Cele 6. nedeli jsem "nesahla" na domacnost a to vcetne vareni atd... Bud varila babicka, manzel a nebo jsme jedli "z pytliku".
2) Neprijimali jsme zadne navstevy, jez ocekavali, ze se o ne musim "starat". Chces se podivat na miminko - prijd, ale prines obcerstveni...:-)nejlepe obed.
3) Snazila jsem se zalehnout hned, jak mimi usnulo a tak jsem vlastne neustale podrimovala...
4) Od 3. tydnu jsem zacala davat mimi 1x denne odsate mleko (elektrickou odsavackou) a tak konecne mohl "kojit" tatka a nebo babicka a ja se mohla KONECNE vyspat alespon 5 hodin.
5) Od 4. tydnu mimi jsem zacala chodit do klubu maminek a tak jsem se necitila izolovana.

Ted jsou dcerce 5,5 mesice a ja vsechno v pohode zvladam. Navic dcerka krasne spinka - uz celou noc a tak mam i na sebe a sve konicky trochu casu. Jedine, co nezvladam, je uklizeni a domacnost... ale co na tom??? Uz jsem se s tim smirila. Radsi si "zabrouzdam" po Internetu, nez abych litala se smetakem po byte...:-)
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Re: Jak se Vyhnout Poporodni Depce 

(7.6.2002 12:55:08)
Výborně, Julie!
Kdybych věděla, co mě čeká, udělala bych to taky tak. Jenže co člověk jako prvorodička ví? Sice něco zaslechl a přečetl, ale představu nemá. Bohužel. U nás v nemocnici byl přístup k psychice rodiček otřesný. Ne od porodníků a ženských sester, ale od dětských. Můžeš mi prosím napsat (popř. i na mejl), kde jsi to vlastně rodila???
Díky moc, Ester.
 Adriana 
  • 

Proč je život tak krutý ? 

(4.6.2002 22:02:54)
Milá Petruško,

chápu Tě, protože mně se stalo něco podobného. Celé těhotenství jsem prožila ve strachu, beznaději,bez lásky,bez pochopení,bez všeho tolik krásného co jsem moc potřebovala a hledala v lidech kolem sebe, ve své rodině,partnerovi,doktorovi,sestřičkáchi úplně neznámých lidech. Začalo peklo, které se stupňovalo ze strany mého partnera. Začal mi vyhrožovat, že mě zničí, mlátil mě a já se nebránila jen plakala a hladila si bříško. Byla jsem někdy podrážděná a možná citově labilní. Začal mi proklínat celou rodinu, tátu posílat do hrobu, mamince nadával, říkal o ní, že je fekální zubatec a o sestře nosatec. Prostě něco strašného, poslouchat se to nedalo. Ubíhaly dny mého těhotenství a já se těšila na svoji holčičku a přemýšlela co by bylo lepší. Na začátku 9.měsíce mi byla sdělena zpráva, že můj muž byl trestaný za sexuální zneužívání a ať si dám pozor na svou holčičku. Bylo to trauma, které se mnou procházelo zbytkem těhotenství. Následoval krásný porod, zůstala jsem s mužem a celkem se vztah uklidnil. Když jsem přišla domů z porodnice, následoval šok. Dozvěděla jsem se, že mi umíra tatínek a já opět plakala každý den, slova muže, že tatínek chcípne byla nejhorší a děsivá. Táta zemřel po tří měsíčním zápolení se životem. Další 3 měsíce jsem byla šťastná ze své holčičky, ale vzpomínka na tátu byla úplně živá. Chtěla jsem zajít k psychologovi, ale něměla jsem hlídání. Pustila jsem si videokazetu s tátou a trochu se napila. Muž zavolal záchranku, že chci skočit z okna. Samozřejmě si to vymyslel. Nechtěla jsem odejít od své holčičky. Dopadlo to tak daleko, že přijela policie, navlékli mi pouta, příšerně zmlátili, zkopali a odvezli
do Bohnic. Co následovalo sama znáš. Nejkrutější měsíc mého života. Vše jsem řekla, doktorům i psychologům. Myslíš, že s tím něco dělali? Řekli mi, ať jsem ráda, že mi nesebrali dítě a raději zůstanu se svým mužem. Takže s ním jsem a je to trochu lepší, ale jednou se mu to všechno vrátí i s úroky. Nevěřím v Boha, ale věřím, že si ho někdo jednou najde. Za všechnu tu krutost a bolest. Vím, jaká je Tvá bolest Petruško, přeji hodně zdravíčka a síly Tobě i Terezce.

Adriana

 Monika - 2 děti 
  • 

Re: Proč je život tak krutý ? 

(5.6.2002 14:11:36)
Proboha holka, seber se a okamžitě rozveď! Středověk skončil a ty si opravdu nemusíš nechat všechno líbit!
 Martina z Martina (a maternity) 
  • 

Re: Proč je život tak krutý ? 

(5.6.2002 14:53:17)
Doporucujem odist od partnera!
Je to tazke a zo zaciatku to bude na Teba (vas) velky napor, ale pripada mi prilis velke riziko ostavat s takym... muzom.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Tohle snad ne! - Re: Proč je život tak krutý ? 

(7.6.2002 12:54:28)
Adriano, to snad není možné! Nechápu, jak může být někdo něčeho takového schopen, ale dějou se zvěrstava. Prosím Tě, odejdi od něj, tohle nemá smysl. Už kvůli své holčičce, ale i kvůli sobě, Tvůj život zdaleka ještě neskončil!!! Prosím Tě, seber se a udělej to.
Držíme Ti moc palce, všechny a všichni.
Ahoj Ester.
 macicka 


dobre, 

(4.6.2002 22:45:48)
dobre, ze to pises a takto to zo seba dostavas von. urcite ti pomoze, ked to takto pred vsetkymi povies a ulavi sa ti. a potom na to mozes kludne prestat mysliet, lebo to bude uzavreta kapitola, budes s tym vyrovnana. hovori sa"co ta nezabije, to ta posilni", tak ti zelam, aby si z toho boja vysla silnejsia, nez predtym.
 Mirka 
  • 

Aj ja som mala depku, ale... 

(5.6.2002 5:36:50)
...moja skvelá mamina a môj manžel nič nenechali na náhodu. Mama prišla hneď ako sa dozvedela, že ma z porodnice prepustia (a to v tom čase bol moj ocko mesiac po infarkte a keď sa rozhodovala či má ostať pri ňom alebo ísť za mnou 100 km tak ju doslova vystrčil za dvere so slovami, že ak bude treba tak si zavolá záchranku- ocko vďaka). Môj manžel celý rok šetril dovolenku aby mohol byť so mnou doma, a to o poprodnej depke nemal ani potuchy - Mišo díky. Porodnica bola tak ako ju Petruša, opísala kojiť po dvoch až troch hodinách bez ohľadu na to či dieťa chcelo alebo nie. O polnoci keď moja malá slastne odfukovala zjačala sestrička na celú izbu "okamžite ju zobuďte, chcete aby Vám schudla?". Samozrejme nechceme, a sestrička nechcela viac pretože na gynekológii o poschodie nižšie čakalo 10(!!!) čerstvých mamičiek na posteľ na novorodeneckom (silný víkend). A tak dcére umyla tvár ľadovou vodu a štípala ju do líca a ja som plakala lebo som nemala žiadne mlieko (možno k tomu prispel aj môj prekotný 15 minútový porod). Našťastie dcéra sa nenechala rušiť a spala ďalej (nebudem sa tu ďalej rozpisovať ale aj toto prispelo k mojej depke). Na odchod z nemocnice som čakala ako na božie zmilovanie. Dcéra aj napriek 12 hodinovému nočnému spánku pribrala a pustili nás domov. Doma ma prepadlo to čo Petrušu. Nevládala som nič, chcelo sa mi spať a zdalo sa mi, že umriem ak okamžite nebudem spať aspoň 8 hodín v kuse bez toho mrviaceho sa balíčka. Kojiť som nakoniec nemohla a tak som 6 mesiacov odstriekavala mlieko (aj v noci po troch hodinách keď drobec spal - mimochodom na nočné kojenie sa nezobudila ani raz a spí 12 hodín v kuse dodnes-díky Ti drobček). Vďaka mojej mamke a mojemu manželovi som neskončila tak ako Petruša. Moja mama mi dala dobrú radu, hovorila "stále si opakuj, že to nie je navždy, dieťatko bude už len staršie a rozumnejšie, každý nový prežitý deň máš ako bod k dobru". Mamička mala si pravdu, nikdy Ti to nezabudnem a presne viem čo musím spraviť a povedať mojej dcére ak raz budem babičkou. A môj manžel? Bol úplne fantastický, zvládal prebaľovanie, večerné kúpanie, kŕmenie dcérino aj moje (nič som nechcela jesť a furt som plakala-hovoril mi to nič, to sú len hormóniky, to prejde)...Keď sa na to dnes s odstupom času pozerám tak sa mi to nechce veriť. Ja emancipovaná žena, ktorá si so všetkým vždy vedela a vie poradiť som bola tak bezradná a nešťastná?
Milé mamičky, na všetko zlé sa raz zabudne a ostanú len spomienky na to dobré, ale prosím Vás, nezabudnite na to ako máte v prvých dňoch pomôcť svojim dcéram-čerstvým mamičkám, budú Vám vďačné.
 Andrea, dcera Verunka 2 roky 
  • 

všechno nejlepší 

(5.6.2002 9:55:19)
Milá Petruško,
po přečtení Tvého strašného zážitku a článků navazujících na něj, jsem u počítače brečela jak želva. Také jsem prožívala něco jako poporodní depresi, ale k Tobě jsem měla daleko.
Doufám, že teď už jsi v pořádku, máš kolem sebe hodného manžela a krásné dětátko. Moc Ti přeji pohodu, klid, štěstí a radost ze života Tvého zlatíčka, protože si to opravdu zasloužíš. Měj se moc fajn. Andrea
 Petr V. 
  • 

Poporodní depka x laktačka 

(5.6.2002 10:48:51)
Sleduji košatou diskusi na téma "poporodní depka" : Nemohu a nechci reagovat na jednotlivé příspěvky. Chci jen upozornit: Jedna věc je "poporodní depka" což může být reaktivní deprese na zátěž související s porodem a změnami které nese. Reaktivní depresi zažívá občas každý z nás a je překlenutelná tím co o ní píšete - přijede maminka, pomůže, konečně se trochu vyspím, dám se dohromady a jde to.
Něco úplně jiného je laktační psychóza která přichází v časném šestinedělí a jde o velmi závažný stav který vyžaduje energický zákrok léčebný ev i ve spojení s dočasnou hospitalizací na psychiatrii. Agrese vůči dítěti (nebo vůči sobě samé) není u laktační psychózy ničím neobvyklým.


To jen tak abychom nemíchali hrušky a jabka :-))

PV
 Hanďula a 3 berušky 


Re: Poporodní depka x laktačka 

(5.6.2002 17:28:00)
Petře, mohl byste, prosím, vysvětlit blíže rozdíl mezi poporodní depresí a laktační psychózou? Příčiny nejsou společné? Měla jsem za to, možná mylně, že hlavní příčinou jsou náhlé změny hladin hormonů související s porodem a nástupem laktace. Laktační psychóza souvisí opravdu přímo s laktací? Je v takovém případě nutné laktaci zastavovat, tak, jako se to stalo Petruši? Děkuji.
 Hanďula a 3 berušky 


Re: Poporodní depka x laktačka? - Pro Petra V. 

(6.6.2002 15:58:59)
Pane doktore, vidím, že jste zcela zaneprázdněn ve všech ostatních částech diskuse, přesto bych vás ještě jednou ráda požádala o bližší vysvětlení rozdílu: poprodní depka x laktačka. Mé otázky v předchozím dotazu byly opatřeny otazníkem :-)
 Petr V 


Re: Poporodní depka x laktačka?  

(6.6.2002 16:41:39)
Dobrý , otazníky to je moje :o)))
Předesílám že nejsem psychiatr takže moje znalost tady je orientační: "poporodní depka" je asi reakce na zátěž porodem a vším co přináší - určitě je tam podíl hormonální v tom smyslu že nedělky jsou citově labilnější a mohou se s takovou zátěží hůře srovnávat. Při jejich řešení je určitě pomoc psychologa výhodou, hlavní ale je nějak uspořádat situaci která depresivní reakci vyvolala - organizace provozu domácnosti, možnost odpočinku pro matku atd
Laktační psychóza je tomu závažný stav s halucinacemi, úzkostí, kde je psychiatrická léčba nutná, mohou být epizody agrese proti dítěti i proti sobě. Podíl prolaktinu na rozvoji Vám přesně neřeknu, zástava laktace se považuje za nezbytnou.

Neřeknu Vám taky jak se to klasifikuje, nakolik se může reaktivní deprese prohlubovat až ztratí rysy reaktivního stavu, a začne vypadat jako endogenní.... Tohle by byla asi opravdu otázka pro psychiatra
PV
 Hanďula a 3 berušky 


Poporodní depka x laktačka? - Díky Petře V.  

(7.6.2002 10:23:00)
Pane doktore, děkuji vám za všechny vaše odpovědi. Když jsem poprvé slyšela výraz "vrazilo se jí mlíko do hlavy" a později termín laktační psychóza, zajímalo mě, nakolik přímá je ve skutečnosti souvislost s laktací. Jenže jsem se nějak nikdy nikde nezeptala a vy jste mi to svou poznámkou připomněl. A tak se omlouvám, že jsem trvala na odpovědi, i když otázka nepatří do vaší specializace. Díky a hezký den :-)
 Martina 2 děti 
  • 

Návtěvy a jak to bývalo dřív 

(5.6.2002 13:51:38)
Já jsem rodila ještě v dobách minulého režimu a mělo to jednu přednost. Na pokoje rodiček návštěvy vůbec nesměly a pokud za Vámi návštěva přišla, nejdříve se sestra zašla na pokoj podívat, jestli náhodou nespíte a zeptala se, jestli se na setkání cítíte a chcete se s sblízkými setkat. Návštěva na Vás čekala v místnosti k tomu určené, aby nebyly rušeny ostatní maminky. Miminko si mohl pochovat jenom tatínkovi a rodičům bylo ukázáno přes sklo. Myslím si, že natěšené bybičky a dědečkové to pochopili a respektovali potřebu odpočinku a soukromí novopečené maminky i miminka. Podotýkám, že jsem rodila v jedné naprosto standartní pražské porodnici, kde bylo kolik porodů denně a přesto toto sestry všechno zvládaly.
 Jarka z Budějc 


depka? já vím! 

(7.6.2002 14:56:53)
Milá Petruše,
mám za sebou téměř totéž-po druhém dítěti jsem skončila u psychiatra-volala jsem na linku bezpečí poté, co jsem dvakrát uhodila svoji několikaměsíční dcerku do obličeje (!)-bála jsem se, co bude dál, že jí vážně ublížím.Moc mi tenkrát pomohli a pro mně toto období zůstalo jen nejhorší vzpomínkou v mém životě.
Vím, že to pro Vás bylo zlé, ale prosím, snažte se na to zapomenout a soustřeďte se na radost z malého človíčka-není každému přáno. Přeji vám,manželovi a hlavně té malé co nejvíc báječných zážitků,legrace a co nejmíň kotrmelců v poznávání světa, života a všeho, co k němu patří.
 beruskaiva 


? 

(22.8.2002 23:16:42)
Váš článek je neskutečný a přesto v něm cítím něco známého.Já jsem měla porod císařem,ale tomu pedcházelo pár jinych chvilek.Přijit do jineho stavu jsem se snažila 3roky a přístup některých lékařů mě silně ničil-prožívala jsem hrozné deprese.Lítala jsem z jednoho gyn. křesla do druhého,každý se ve mě štrachal a nikdo nevěděl proč nemůžu otěhotnět.Pravidelně jsem polykala hormony na zvýšení ovulace,měření bazální teploty-sex podle teploty!O babských radách ani nemluvim a polohy no hrůza.Na kočárek na ulici jsem se nemohla podívat bez slz v očích.Při sexu jsem myslela jen na to jestli to dnes vyjde a nedokázala jsem se uvolnit.Deprese mě polykaly den co den,chtěla jsem opustit svého manžela(on byl z lékařského hlediska v pořádku)aby jsi našel ženu která mu dá dítě.....šlo to od 10 k 5!Pak následovala operace-to aby zjistili co je uvnitř za problém-jestli tam vůbec nějaký je. 6 měsíců po operaci lázně a ty mě konečně dostaly z depresí, konečně jsem měla pocit,že jsem to zas já.Začala jsem se věnovat víc sobě,cvičení....No a ono se to povedlo-dozvěděla jsem se to v 6 týdnu to bylo tak krásný!Bohužel jsem se radovala jen dva dny-začala jsem krvácet,následovala nemocnice.Po týdnu mě propustili-okamžitě rizikove těhotenství.Celé těhotenství jsem se o to maličké hrozně bála.Doktoři mě stále hlídali,nesměla jsem nic dělat.A porod?Plodová voda mi praskla ve čvrtek ve 23:25 a naše holčička se narodila v sobotu 2.2.2002 ve 21:05.Celé ty hodiny v porodnici byly šílené,ležela jsem vedle porodního sálu a všechny porody jsem slyšela.V noci jsem nespala a byla tak strašně unavená a vystrašená.Kontrakce nebyly žádné a já si je tak přála.V sobotu ráno jsem dostala kapačku,otvírala jsem se dobře,ale miminko nedoléhalo na porodní cesty.Za skvělé podpory mého manžela jsem prodýchávala kontrakce a přála si jen jedinou věc:přirozený porod.Po 12 hodinách se rozhodlo o císaři.Jako kdybych si neužila už dost,jsem si říkala na ten strašný strach nikdy nezapomenu.Manžel nemohl být se mnou a Kačenku jsem viděla po očistění.Bolesti které jsem prožila po porodu byly šílené,ale stálo to za to!Přeji každé budoucí mamině co nejlehčí porod,zdravé mimi a žádné DEPRESE!!!
 Radmila,44 let, tři dcery 
  • 

Skrytý temný svět žen 

(8.11.2002 16:36:09)
Dobrý den,
všechno jste snášela, nesmírně hodně jste vytrpěla,nereptala jste, trpělivě jste nesla vše, co jste nést musela, jak se od ženy běžně očekává - a tak není divu, že jste dostala onu poporodní depku. Máte při tom všem velké štěstí, že Vás Vaše maminka nenechala "ve štychu". Přeji Vám, aby Vám i s dcerkou a manželem(i maminkou) bylo v budoucnu moc krásně. Je skvělé, že jste o sobě napsala, společnost totiž do ženy očekává mistrovské výkony a o tom, co ženy mnohdy vytrpí, se mlčí...ale žena je jenom člověk, byť velmi silný. A Vy jste velmi silná byla.
PaedDr. Radmila Dobešová

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.